magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Rally - 2

Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 3. listopadu 2000, Autor: Flair

Natahovala si kalhoty, docela uklidněná. "Kam pojedem?" zeptala se jen tak, aby řeč nestála. Vysvětlil jsem jí, že jedna kamarádka ze školy má nedaleko pension a vinárnu. Díval jsem se, jak se obléká, byla to stále ještě stydlivá holčička. Ještě po cestě jsem jí dal instrukce: "A ne abys jí vykala, je sice trochu starší než ty, ale je to správná holka. Budeš se jí líbit. Jmenuje se Jana." Vstoupili jsme do vinárny a uvítání dopadlo přesně tak, jak jsem nechtěl. Janin manžel se k nám rozběhl a s širokým úsměvem halasil: "Dobrý večer, pane továrníku, pěkně vítám slečno!" "Ahoj vole, co blbneš? Někam nás posaď, kde je trošku klid, a dones nám kotletu. A pivo. Co ty si dáš k pití, Lucíško? Jo, to je kámoš ze školy, Petr, manžel Janiny, ta se snad na nás taky přijde podívat. A tohle je Lucka." Lucka natáhla ruku, Petr jí ji políbil jak velké dámě a uvedl nás do salonku. "Pro slečnu bych měl vynikající mošt, smím nabídnout? Jestli vám nebude chutnat, hoďte ho z okna. Hned jsem u vás." Lucka, celá užaslá uvítacím ceremoniálem se zeptala, hned jak se vzdálil: "Co to mělo být, ty jsi snad továrník?" "Jo, jsem zlej kapitalista, co vykořisťuje dělnickou třídu. Mám takovou trošku větší dílničku na nějaký krámy k auťákům. Dělá pro mě asi osmdesát lidí. To ve Světě motorů nepsali?" "Ty, teda, to je bomba. Ještě, že jsem to nevěděla, to bych se k tobě přijít asi neodvážila. Ale mělo mi to dojít, když jsem viděla tu chatu." "Ta není moje, jen mi ji Petr s Janou půjčili, teď ji nepotřebujou. Já mám domek, ale dost daleko."

Spapali jsme kotletu na lávovém grilu, trochu hranolků a já objednal dvě irské whisky. Čenichala ke sklence trochu nedůvěřivě. "Tak si připijem, na seznámení a aby nám slehla ta kotleta!" Ulízávála whisky a vrátila se k tématu dne: "Ty rád biješ holky, co?" "Jo, moc rád," nechtěl jsem se moc šířit. "Ale proč, já tomu pořád nerozumím!" naléhala Luci dál. "Protože to potřebujou. A jsou šťastný." "Jak to můžeš vědět, tebe to nebolí!" Usmál jsem se na ni a mávl na poblíž procházející Janinu. "Ahoj Jani, to je Lucka. Jak se ti líbí?" "Ahoj, ahoj, já jsem Jana, budem si tykat jo? Tak ty jsi ta šťastná, co se jí povedlo dostat Sváťu? My po něm ve škole všechny šílely. Ale to jsme byly ještě děti. Seš krásná, fakt, máš v sobě něco okouzlujícího." Pohladila Lucku po tváři a po vlasech. Očarovaně si ji prohlížela. "Kdybys mě nechala, tak bych tě hladila pořád. Jsi zvláštní. Za půl minuty tě miluju." "Tak mě klidně hlaď, mně se to líbí. Je mi jako by na mě z tvých rukou šla nějaká, já nevím co, možná láska, ale je mi to milý." Docela mě překvapila, netušil jsem, že se nechá tak snadno ochočit. "A krásná jsi ty, já jsem jen obyčejná holka." "Hlupáčku!" odtušila Jana a přivinula si ji k sobě.

"Říkají to o mně, že umím rukama dávat sílu," zasmála se. "Tak Lucce nějakou dej. Bude bita. Co bys dělala na jejím místě?" "Tušila jsem to. Zbiješ ji hodně?" "Moc, Jani, tak ještě žádná holka nedostala!" "Poprvé?" "Už trošinku dostala, ale jinak poprvé." "Chudinko, to mi tě je teď líto. Ale strašně ti závidím. Já bych na tvým místě asi utekla. A pak bych toho do konce života litovala. Mě Sváťa seřezal, když mi bylo třináct. A jemu šestnáct. Byla jsem bez sebe strachem a hrozně jsem se styděla. Taky to bylo poprvé. Řvala jsem hanbou, studem a bolestí. Myslela jsem, že se zblázním. Když mě pustil, šla jsem k rybníku brečet a chladit si zadek. A druhý den bych si nejradši přišla pro nášup. Byla jsem husa, mladá a pitomá. Měla jsem to udělat. Šlehala jsem se sama doma před zrcadlem proutkem a myslela na to, jak dostávám opravdu. Kolik nocí jsem na to vzpomínala. Bylo to lepší, tisíckrát, než první milování. Co bych za to dala, kdybych teď byla na tvým místě." Laskala Lucku něžně a při vzpomínce se jí zaleskly oči.

"Proč tě zbil?" zeptala se Lucka. "To byly takový naše dětský hry, dvě partičky děcek na městysi. A já už měla hodně vroubků, když jsem se Sváťovi dostala do rukou. To jsem ještě měla kliku, většinou se tyhle věci odehrávaly přede všema, to pak byla teprve hanba. Ale dělalo nám to dobře. Ty se koukám ani moc nebojíš." "Teď zrovna ne, když jsem u tebe. Pak to bude horší. Ještě nevím, co mě čeká a o to mám větší strach. A taky je mi to trapný." "Tak už radši jeďte, budu ti držet palce a představovat si tě. Nejradši bych jela s vámi a viděla tě, jak jsi bita." "Tak pojeď, aspoň mi pomůžeš." "Ba ne, Luci, to musíš sama. A Sváťa by stejně nechtěl. Máš ho přece ráda, ne? Tak ho ve všem poslechni a budeš šťastná."

"Já ti ji třeba přivezu ukázat až bude mít po vejprasku, jestli bude chtít," vložil jsem se do debaty" "Já ale nechci bejt bita, copak to nechápete? Já mám strach! Bojím se a je mi hrozná hanba! Co jsem udělala, že chcete abych byla bita? Že jsem se zamilovala, že bez Sváti nedokážu žít? Ste hnusný! Nenávidím vás, pane továrníku! Jste hnusný ouchyláci. Já chci domů!" Stála proti nám a hystericky ječela. Po posledních slovech se svezla na kolena a s hlavou na židli se rozplakala. "Omluv se, okamžitě se Sváťovi omluv!" Janina sršela zlostí. "Ne Jani, nech ji. Nikdo nemá právo ji bít, když nechce. Pojď Lucíšku můj, pojď, no, už neplakej. Už jsem se tě dneska natrápil dost. Nic se ti nestane, věř mi, nikdo ti nebude ubližovat. Já tě miluju, slyšíš, miluju tě ty můj Lucifírku!" Janina raději diskrétně zmizela. Vyvedl jsem vzlykající Lucinku ven a vášnivě jsem ji zlíbal. "Věříš mi, že tě miluju, Lucinečko moje milovaná?" Uklidňovala se ještě a konečně ke mně zvedla uplakané oči. "Díky Sváťo. Ale já jsem kráva. Nevím, co to do mne vjelo. Jsem blbá hysterka. Promiň mi to, prosím tě, promiň. A ještě se musím omluvit Janině, je to bezvadná holka, měla mě ráda a teď - myslíš že tam smím zpátky? Po tom všem?" "Počkej u auta, ještě musím zaplatit, tak Janu zavolám sem. Ona to pochopí."

Vrátil jsem se v minutě i s Janou. Už se zase usmívala a chtěla Lucku konejšit. Ta stála opřená zády o auto a oči jí planuly čímsi novým. "Promiň mi to, Janičko, prosím, omlouvám se. Sváťo, prosím tě, můžeš pro mě něco udělat?" "Všechno na světě, lásko moje!" "Tak mi dej facku, tady, před Janinou! Prosím tě o to!" Stála a pevně mi hleděla do očí. V těch jejích bylo odhodlání. Dostala mě. "Tohle ti nesplním, broučku. Až budeme sami, tak třeba. Nedokážu tě uhodit, když jsi oblečená. Pojď, pojedeme!" Rozhlédla se rychle kolem sebe a stáhla tričko. Shodila kalhoty prudce a odhodlaně pod kolena. "Stačí to takhle? Tu facku mi dej, prosím!" Teď v tom nebyla hysterie, jen pokorná prosba. Pleskl jsem ji přes tvář. Neuhnula pohledem. "Ještě. A pořádnou!" Přitlačil jsem o tři řády, chytila ji z druhé strany jen to mlasklo. "Oblíkej se!" "Ne. Ještě aspoň deset. Abych se rozbrečela!" Dětská prsíčka se jí chvěla rozčilením. Rozuměl jsem jí. Mlaskavé facky střídaly tváře, zleva, zprava. Stála pevně, jen nastavovala tváře na tu stranu, odkud měla přijít další. Bylo mi hrozně, ale musel jsem to udělat. Konečně se jí v očích zaleskly slzy a první se skutálela po tváři. Poklekla na kolena. "Děkuju Sváťo. Už se na mně nezlobte. Dobrou noc Janičko. A děkuju ti, bylas na mě moc hodná." Janina ji pohladila po hlavě. "Vstaň, Lucinko, takhle jsi byla nádherná. Jsi krásný dítě, sežrala bych tě. Dobrou noc. Teď se mi o tobě bude zdát, jak jsi tady stála při měsíčku nahá." Neodolala a přejela jí několikrát rukama po celém těle. "Radši půjdu, nebo se z tebe zblázním, pá, lásky moje!" Odešla do podniku. Lucka se oblékala, chvatně a stydlivě.

Rozjeli jsme se, směrem na Ještěd. Halogeny rozřezávaly noční tmu a prohlížely okraje silnice. "Kam jedeme?" zeptala se po chvíli Lucka, když zjistila, že nejedeme na chatu. "Jen tak, projet se." Seděla a podobně jako já si rovnala myšlenky. Vyjeli jsme kolem Ještědu, dokud se pod námi nerozevřel osvětlený Liberec. Zastavil jsem a vypnul motor. "Lucíšku, zlato, odvezu tě k mamince a jestli ještě někdy budeš chtít, tak mi zavolej!" "Řikal jsi, že mě miluješ, to bylo jen tak? Abys mě uklidnil? Jestlis to myslel vážně, tak mě nevyháněj. Už mě dneska netrap! Jedem na chatu, ano? Prosím. Já chci s tebou zůstat." Pak tiše odrecitovala "Já bych na tvým místě asi utekla. A pak bych toho do konce života litovala. - Na to nikdy nezapomenu!"

Byli jsme zpátky na chatě za jediného, dvacet minut dlouhého hvízdání pneumatik. Přinesl jsem ji dovnitř v náručí. Položil jsem ji na postel a půjčil jsem jí svoje pyžamo. "Už půjdeme hajat, broučku. Dneska toho bylo dost. Umejt, vyčurat a vyčistit zoubky! Šup, Lucifírku. Vysvlekl jsem se a osprchoval. Stála ve dveřích koupelny a zírala na mne jak na svatý obrázek. "Ty nejsi člověk, viď? Ty jsi bůh, nebo ďábel, nebo obojí. To chceš říct, že na ten vejprask budu čekat až do rána? A kdy se vyspím?" "Žádnej vejprask nebude, Lucíško, pojď hajat a nezlob." "Hele, Sváťo, ty facky jsem potřebovala. A ten vejprask potřebuju taky, víš to možná líp než já. Mám sice hroznej strach ale nenech mě už čekat. Nařež mi prosím tě, hned teď tak, jsi mi to slíbil." Přivinul jsem si ji k sobě a začal hladit. "Lucifírko moje, je deset. Musíš si trochu odpočinout. A já tě chci milovat, teď hned!" Dnes večer jsem udělal první chybu. Dal jsem jí trumf a hned ho použila. "Já se nebudu moct milovat, když budu mít strach. A říkals, že milování je nejkrásnější po vejprasku." "No, nevím, možná, že dneska to nějak smícháme dohromady."

Odvedl jsem ji před ustlaný stolek, kde už dnes jednou dostávala. Vybral jsem ze džbánu dlouhý lískový prut. Švihl jsem jím přes matraci. Lucka, už polonahá, ze mne nespouštěla oči. Dýchala zhluboka, sledoval jsem, jak se jí v rytmu dechu zvedají ty její něžné, drobné kozičky. Tahle příprava měla něco do sebe. "Dobrá, Lucko, dostaneš všechno, co jsem ti slíbil. Ale počítej s tím, že to bude hrozně bolet. Možná, že ten nářez bude trvat do rána, nebo i dýl, když nebudeš poslouchat. Neslevím ti nic, ani jednu ti neprominu. Jsi na to připravená? Mluv!" Byla už dost vystrašená. "Jsem připravená," pípla, v očích se jí lesklo. "Tak tedy sundej kalhoty!" Počala rozepínat kalhoty, pomalu, tak pomalu, jak to jen šlo. Popotáhla je o několik centimetrů dolů. Zvedla ke mně uslzené oči: "Já to nedokážu, Sváťo, já mám hroznej strach. Nezvládnu to, nechat se takhle zbít a ještě se na to svlíkat dobrovolně do naha. Asi jsem ještě dítě, ale bojím se. A je mi hanba." "Lucino, dělej, nebo tě svlíknu násilím a seřežu tě bejčákem celou, nejenom prdel! Do naha, dělej, nebo uvidíš! Sundej ty kalhoty, nebo tě vážně zmrskám celou!" Plakala, ale pokračovala se svlíkáním. Zadnici už měla skoro venku. "Tak dělej, Lucko, než napočítám do pěti, tak tady budeš přede mnou ležet nahatá. Jedna, dvě!" Zrychlila tempo ale plačtivě prosila: "Prosím tě, málo, dej mi jenom málo, já se velkýho vejprasku moc bojím, prosím, prosím!" Konečně svlékla kalhoty, vzala to najednou i s kalhotkama.

 Teď konečně byla úplně nahatá. Poklekla na kraj improvisovaného lůžka a odevzdaně se položila přes stočenou deku. Chvěl jsem se vzrušením, Lucčin pláč, prosby a její krásné nahé tělíčko mě teď provokovalo k bití. Položil jsem prut na její pevné, vyklenuté hýždě. "Natáhni ruce před sebe! Tak, takhle se vyplácí patnáctiletá holka! Prutem, hanbatá, přes prdel vyšpulenou. To bude jelito!" Švihl jsem ji s velkým rozmachem, nelítostně a prudce. Prut se zabořil do jejích něžných půlek, zavřískla a chytila se pevně za okraj stolku. Vlny bolestivého vzepětí jí probíhaly tělem. Po prutu zůstala rychle se zbarvující stopa. Snažila se mi něco říct, ale pláčem to nedokázala. Štkala usedavě, litoval jsem ji, až mě bolelo srdce, ale musel jsem ji bít. Teď už jsme nemohli couvnout. "Takhle na holou, nahatá budeš bita, stydíš se? Vystrkovat nahou prdel a dostávat přes ni vejprask? Hanba je to, jo? A bolí to, prutem na holou? Potřebuješ zmrskat, v patnácti to moc potřebuješ, sešvihat nahatou prdel do modra, to ti udělá dobře! Drž a nestahuj tu prdel, uvolni se! Tak, nestydo, takhle tě zmrskám, a šetři si brekot na potom. Takhle dostávaj zlobivý, vzpurný holky, do naha svlíknutý a prutem, počkej, já tě naučím, prdel budeš mít samý jelito a pak teprve začne vejprask!" Bil jsem ji pomalu a hodně prudce, tak, že jí po každém švihnutí naskakovala nefalšovaná, napuchlá jelita. Každé švihnutí jsem nechávat proběhnout jejím tělem a odeznít. Naříkala a vřískala, zmítala se sice, ale zadnici měla stále poslušně nastavenou. Vystřídal jsem strany. Nářek nabral na intenzitě. Až když už měla na každé straně skoro padesát švihanců, vzepjala se náhle a seskočila. Padla mi k nohám na kolena a naříkavě prosila aspoň o malou přestávku. "Ještě ne, a neopovažuj se měnit polohu, dokud ti to nedovolím! Za tohle tě hned potrestám. Vstaň a tady se ohni, víc, a nohy dál od sebe! A ruce na zem, dlaněma! Tak! Na!" Slízla další dvě na vyšpulenou prdelku, už pěkně vybarvenou. Dál jsem to nemohl unést.

"Přestávka, tady se ohneš přes stůl, abych měl tu tvoji prdel hezky na očích, nohy od sebe, všechno budeš ukazovat!" Pustil jsem hudbu. Vemlouvavý hlas Loreeny Mc Kennitt naplnil chatu irskou baladou. Bylo to nesmírně emotivní píseň o svádění nevinné dívky, Greensleeves, a nevinná, zbitá dívka vedle mne. Přistoupil jsem k ní tak těsně, že musela cítit mé vzrušení. Laskal jsem ji chvilečku a pak jsem ji odnesl zpátky na stolek, kde byla před chviličkou bita. Položil jsem ji tentokrát na záda, prohnutou o podloženou deku. Držel jsem ji za zadek, žhavá jelita jsem cítil mezi prsty. Vrtěla se malinko, jak jsem se jí dotýkal, ale už neplakala. V jejích očích bylo něco nového. Podlehl jsem za několik okamžiků. Roztočil se s námi svět a výbuch vášně měl intenzitu celého vesmíru. "To je jenom přestávka, viď, budu ještě hodně bita, viď, lásko, povídej mi o tom, jak mě budeš bít!" šeptala těsně před tím, než se její tělo rozechvělo tím nejnádhernějším prožitkem na světě.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku: