magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Spanking v tradiční lidové kultuře

Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 27. července 2001, Autor: Alvarez

V řadě lidových obyčejů se více než často setkáváme s různými formami spankingu. Někdy jde o pouhé náznaky, jindy o propracovaný systém trestů uplatňovaných při lidových oslavách. Takřka veřejně se v Čechách a na Moravě vyplácelo po celý rok při různých příležitostech – o masopustu, o velikonocích, ale stejně tak v době adventu. Největším a nejznámějším zvykem je velikonoční pomlázka, které bych se rád věnoval na úvod.

Pomlázka

Tradice pomlázky, nebo též šlahačky, mrskačky, šmigrustu(schmeckostern), dynovačky,binovačky atp, je velmi stará a zprávy o ní nacházíme již ve středověkých pramenech. Zmiňuje se o ní již pražský kazatel, jeden z předchůdců M. J. Husa, Konrád Waldhauser (1325?-1369). Ve své postile, určené pražským studentům hovoří o lidovém zvyku, kdy se o velikonoční pondělí a následujícího dne manželé a milenci vzájemně vyplácejí metlami a “tepají” se rukou. Sám Jan Hus pak v jednom ze svých kázáních píše: ”A proto ženy druhý den po Velikonocích mrskají své manžely, třetí den naopak manželé manželky a sice ráno v posteli pruty, nebo rukama nebo pěstí. To se děje na znamení toho, že se mají navzájem napomínat, aby jeden od druhého v té době nevyžadoval plnění manželských povinností. Tak vy ženy mrskejte ráno pořádně své muže prutem, jestliže od vás vyžadují manželskou povinnost v těchto posvátných dnech.”

O vzájemném “pomlázení a mrskání” hovoří i arcibiskup utrakvista Jan Rokycana (1395?-1471). Další zprávu dokládající veřejnou oblibu pomlázky nám podává pražský lékař rudolfínské doby Guarinoni. Dle jeho zápisu se po celé Praze veřejně prodávaly barevně zdobené metly, které si opatřil snad každý měšťan a vydal se s ní do ulic, aby vymrskal ženy, které potká. Uváděna je i pomlázka, ve které vyplácejí ženy. Guarinoni dodává, že tyto zvyky jsou doprovázeny bouřlivými veselicemi v krčmách. Vrchnost se pomlázce nikterak nestranila, údajně se rovněž hojně účastnila. Pomlázka v rozličných formách aplikace přežila dodnes, ačkoliv na sklonku 19. st. píše český etnograf Zíbrt s povzdechem “stopy toho nalezneme pouze na našem venkově. I tam však pomalu pomlázka vyhyne…”

Otázkou je původ a účel pomlázky. Můžeme se setkat hned s několika variantami. Rokycana hovořil přece o “pomlázení”, “pomlázeti sě” – se dle etymologů vztahuje ke slovu “mlazší”- tedy mladší – celý pojem užitý u Rokycany je vysvětlován šleháním čerstvými zelenými vrbovými proutky s omlazujícími účinky. Jde tedy o magickou moc zeleného proutku – symbolu jara a nově vzešlého života, kterou lze dotykem – tedy výpraskem (asi nejlépe na holou) – přenést na vyplácenou osobu.

K zamyšlení je i kázání mistra Jana Husa – tedy užití prutu k zahnání touhy hřešit v tak významné době jako jsou pro křesťany Velikonoce. Spolehlivě nezodpovězenou otázkou je tedy původ pomlázky – křesťanský či pohanský? Magické omlazení nebo pobídka k asketickému chování?

Jinak se původ velikonočního mrskání vysvětluje takto: Když Kristus vstal z mrtvých, lid jeruzalémský stál na ulicích a vykřikoval z právy o zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Židé je však rozháněli a přitom je mrskali, - pomlázka by pak měla být jakousi oslavou či vzpomínkou na tyto události.

O původu pomlázky se tedy můžeme pouze dohadovat, ale vzhledem k její několikasetleté tradice je poměrně pravděpodobné, že se ve velikonočním výprasku asimilovalo hned několik teorií původu.

Klasická pomlázka tak ji známe dnes se odehrávala na Velikonoční pondělí. Méně známo je, že existovala dívčí pomlázka, kdy měly ženy právo vyšlehat muže a chlapce. Ženská pomlázka byla zvána “robské právo” a nebo poněkud hanlivě “Babská mrskakčka”. Faktem je, že se toto právo uplatňovalo jen v některých oblastech. Dnes musím bohužel konstatovat, že se neuplatňuje takřka vůbec (každoročně o Velikonocích marně vyhlížím dívku s pomlázkou). Ženy šlehaly obvykle až v úterý. Při takovémto výprasku platilo heslo – kdo obdrží – ve smyslu, kdo má prut, ten bije. O tom, že si ženská pomlázka nijak nezadala s mužskou, a také o ženské záludnosti, svědčí etnografy zaznamenaná vzpomínka z Horňácka z roku 1915:

“To je zatracený národ ty baby! Ty mňa prohnaly! Došel sem odpoledňa z hospody, moja ně postlala lavečku, donésla ešče aj slivovice, vysvlékla, a já sem si chcel kapénku zdrímúť. Pravil sem si lem – co je tá moja dnes taká dobrá? Tak si ležím vyslečený…tu vrazá do ízby tri baby a kam bijú tam bijú.”

Obecně platí, že mrskání žen i mužů bylo provázeno všeobecným veselím. Mnohdy mohlo dojít k více než kuriózním případům. Záznamy dokonce hovoří o dívce, kterou hoši vynesli spící i s postelí, hodili ji do potoka (polévání vodou - další prastarý zvyk, doložený od 14.st.) a po studeném probuzení řádně vyšlehali. Vyjímečně mohl představený obce obdobné radovánky úředně zatrhnout a několikráte k tomu i došlo, aby se chasa nedopouštěla nepřístojností. Právě shazování děvčat do vody bylo, z pochopitelných důvodů, mnohde úředně zakázáno.

Co se týče podoby samotného nástroje, kterým byly Velikonoční výprasky udíleny lze konstatovat, že každý kraj mohl mít regionálně odlišnou variantu pomlázky. V drtivé většině se jedná o nám dobře známý a dodnes úspěšně používaný prut utvořený rozličným počtem vrbových proutků, dle počtu proutků šesteráky až šestnácteráky. Není ojedinělé ani užití samotného silnějšího prutu, nebo například na Valašsku jalovcové větévky. Na některých místech jsou uváděny i klasické březové metly. Dotyčný nástroj má pak, vedle obvyklého označení pomlázka, celou řadu názvů – korbáč, žíla, karabáč, karabina, kocar, tatar, kyčka…Časem byla pletená vrbová pomlázka nahrazována různými předměty – pentlemi zdobené rákosky, vařečky, plácačky na koberce, umělohmotné, značně masivní a jistě bolestivé barevné pomlázky – prodávané v době reálného socialismu. V rámci inovací se pomlázka mnohdy nahradila např. tenisovou raketou a dokonce hokejovou holí (!). V případě rakety bych si ještě výprask dovedl představit, ale užití hokejky se mi zdá více než nepraktické.

Adventní spanking

Méně známé než tradice pomlázky je rozličné, byť spíše symbolické, udílení výprasků v době adventu. Z dnešních reálií se nám možná vybaví jen svatomikulášská nadílka s čertem vyzbrojeným metlou. Několik ran však bylo možné obdržet i od celé řady jiných adventních zjevů a maškar.

Obchůzce svatého Mikuláše a spol. předcházelo chození tzv. Barborek, a to 4. prosince. Barbory byly obvykle starší dívky, zahalené v bílém a s obličejem obíleným moukou. Okolo pasu mívaly ovázané různobarevné pentle. Barborka bývala obvykle vybavena uzlíkem s drobnými dárky a také metlou. Před vstupem do domu šlehaly metlou na okno, případně do oken ukazovaly vydlabanou tykev s hořící svící. Ve světnici obvykle vyzývaly děti k modlitbě. Hodné děti podarovaly, a ty které se nechtěly modlit, nebo to neuměly, byly potrestány metlou.

Poté následovala nám dobře známá Mikulášská nadílka. Dům navštěvoval svatý Mikuláš v doprovodu anděla a čerta. Ten pochopitelně nepostrádal metlu. Děti byly obvykle Mikulášem zkoušeny z katechismu, ty neposlušné trestal čert metlou. Navzdory tomu, že Advent měl být dobou rozjímání a přípravy na Vánoce, aby také dospělí něco z nadílky měli, prováděl čert mnohde rozličné taškařice, dospělým černil tváře sazemi, škádlil starší dívky, které obvykle preventivně šlehal metlou.

13. prosince, na den svaté Lucie obcházela, žena, obvykle spíše straší dívka zahalená v bílém, někdy se škraboškou či maskou, jindy jen se zabíleným obličejem. Tato postava se nazývala Lucie, Lucka, Loucka, Luca, Lucina. Lucka ometala vnitřek místnosti i přítomné osoby sazemi, nosívala vařečku, kterou tloukla dívky dívky přes prsty, aby lépe předly. Více než děti si však Lucie všímala mládeže a dospívajících. Hodné děti na některých místech mohla obdarovat, zato jejich starší sourozence obvykle čekal výprask. Takovéto škádlení souviselo jistě i s tím, že Luckou obvykle byla některá z odrostlejších dívek z vesnice. Někdy bývali za Lucie převlečení i muži.

Spanking v době masopustu

Masopust nebo také tzv fašank, je období v tradiční lidové kultuře od dne Tří králů až po Popeleční středu, tedy po začátek velikonočního půstu. Masopustní období bylo spojeno s celou řadou lidových her, zvyků a koled. Obecně platilo, že o masopustu mohl každý provádět vyslovené nepřístojnosti, jinak veřejnost pohoršující. Dle odborníků, lidově řečeno, se mohl každý důstojný sedlák na veřejnost zhulákat, aniž by ho kdo za to hnal k odpovědnosti.

Se spankingem jsou spojeny zprávy o slavnostech tzv. ostatků – posledních tří dnů masopustního období. V některých oblastech se na toto období postavil do čela celé vesnice, místo rychtáře, sbor představených stárků, kteří byli pro tento účel zvoleni z chasy. Volili se dva či čtyři stárkové a jeden dráb. Symbolem jejich úřadu bylo tzv. právo, obdoba práva rychtářského. Jednalo se obvykle o meč zdobený pentlemi. Odznakem výkonné moci pak byla tzv. ferula. Možná překvapivě (lat. ferula = metla, prut) šlo o velkou vařečku, “… na širším konci rozštípená, kteráž, když se jí udeřilo, hodně štěrchala”. Poté co byli stárkové zvoleni byl vybrán i dráb, který byl ferulou jako první potrestán, aby se s nástrojem seznámil. Další zasedání nového představenstva obce probíhalo v hospodě. Zde probíhalo přijímání dospělých mladíků mezi chasu. Přijímací rituál se obvykle neobešel bez zásahu drába, který čekal s ferulou na svou příležitost.

V některých oblastech sbor stárků také prováděl veřejný soud, obvykle žaloval jeden soused druhého za nějakou taškařici, vypil mu v hospodě pivo, nastražil jehlu do kalhot, nebo se podíval na právo bez patřičné úcty, nepozdravil stárka…, viníkovi pak bylo za trest vyměřeno několik ran ferulou.

Obdobný stárkovský soud byl zaznamenán na Kroměřížsku. Nejprve byl zažalován pravý starosta s konšely. Krom výprasku, musel každý zaplatit vyměřenou pokutu. Po potrestání rychtáře a spol. byly postupně souzeni všichni muži v hospodě. Vybraná částka pak byla věnována na úhradu společné útraty v hostinci. Exekuce pak vykonával dráb ferulou. Odsouzený mohl obdržet 5-10 “vršků” – jednalo se výplatu během popěvku “Jedna dvě, bijó mě, jedna dvě, bijó mě, bijó, bijó, má panenko, bijó, bijó , ma panenko, pro tebe!” to byl jeden vršek, který se pak odzpíval dle verdiktu soudu ještě několikrát. .

S veřejným výpraskem se můžeme setkat i při masopustních koledách rozšířených v jižních čechách. Předem stanovený počet chasníků obcházel vesnice, kde koledoval a předváděl lidové soudy. Představený koledníků – hejtman nechával trestat svůj doprovod za rozličné nepřístojnosti, které měli provádět ve vesnicích kudy prošli. Jednotliví chasníci pak před trestem všelijak utíkali, nebo se mu snažili vyhnout k pobavení přihlížejícího lidu.

Výše psaný text vznikl jako kompilace z  dostupné literatury, kterou pro případné zájemce uvádím. Tyto tituly by měly být k dispozici v každé, alespoň průměrně zásobované knihovně, a pokud ne tam, tak vám je jistě zapůjčí, byť třeba jen prezenčně, v pražském Klementinu, případně ve studovně Etnologického ústavu AVČR.

  • FROLEC, Václav, Vánoce v české lidové kultuře, Praha 1988
  • FROLCOVÁ, Věra, Velikonoce v české lidové kultuře, Praha 2001
  • ZÍBRT, Čeněk, Staročeské výroční obyčeje, Praha 1894
  • ZÍBRT, Čeněk, Veselé chvíle v životě lidu českého, II.vydání Praha 1950
  • Časopis Český lid
Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku: