magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Únos z Nagasaki

Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 11. února 2002, Autor: Ďábel Medvědovitý

Takasamiwa si nervózně třel šedivý vous a upřeně sledoval dveře přízemního domku v jedné ze zapadlých uliček. Jeho komplic Mururata zpocenýma rukama ohmatával pouzdro pistole, ačkoliv věděl, že dnes se asi střílet nebude. Dvě šelmy čekaly v nehybném tichu na kořist, jen z dáli doléhal šum města. Takasamiwa si protřel oči a zahleděl se na roztrhané mraky, plující rychle na severozápad. V tom ho vyrušily drobné krůčky. Yoko již byla před domem své tety a šla po chodníku směrem k nim. Pokynula na pozdrav. Sice je neznala, ale třeba to jsou nějací noví sousedé. Sem cizí člověk téměř nezabloudí. Bandité také pokynuli na pozdrav, ale když je dívka míjela, skočili po ní, rychle spoutali špagátem, nacpali do auta a odjeli.

Mururata právě v šedesátikilometrové rychlosti řadil z jedničky na dvojku, když Takasamiwa zaslechl pištění, přehlušující řev motoru. "Á slečinka naříká. Raději tě umlčíme, aby sis nepoškodila hlasivky." Vyndal z její kabelky krajkový kapesníček a strčil jí ho do úst. Zblízka jí přímo do ucha zahulákal: "Nekřič, tady tě stejně nikdo neuslyší. Neboj se, nic se ti nestane, a když nám tatínek zaplatí 2 000 000 jenů, budeš zase na svobodě." Za chvíli již svištěli po hlavní silnici směrem na Ósaku. Nikdo je nesledoval, tak jeli stejně rychle jako ostatní vozy. Bandité si odechli, zdá se, že první část akce se zdařila. Druhá riskantní část jejich podniku bude převzetí peněz a puštění holky. Děvčeti zavázali oči a sundali si paruky a falešné kníry. Takasamiwa povídá: "Je to děvče jako lusk, radši bych se s ní seznámil na tancovačce, než takhle." Mururata na to: "Zcela s tebou souhlasím, a nejradši bych se na ni hned vrhnul!" Takasamiwa ho uzemnil: "Vole! S tou holkou nesmíš nic provést. Když dostaneme výkupné, musíme ji odevzdat v pořádku, rozhodně ne samodruhou!"

Mururata se podíval do zpětného zrcátka. Skutečně je nikdo nehonil. Spokojeně se protáhl v sedadle. Povídá: "Taka, slíbils mi, že mne naučíš uměleckému spoutávání zajatkyň. Taková pěkná holka přece nemůže bejt svázaná jako balík na poště. Na té Yoko bysme to mohli zkusit, co?" Takasamiwa souhlasí: "To by šlo, když ji moc neutáhneš, nijak jí neublížíš a můžeš si s ní pěkně pohrát. Zejtra čórni v krámě klubko bavlněnýho provazu silnýho jako malíček a pustíme se do toho."

Most přes řeku byl zničen bombou, tak museli jet objížďkou údolím mezi horami. Řidič kličkoval mezi výmoly na rozbitých okreskách, za ním se valil těžký vojenský náklaďák. Dostali strach, aby vojcl zblízka nespatřil, jaký poklad mají na zadním sedadle, a Takasamiwa dívku přikryl dekou. Náhle spatřili záblesk. To je divný, blesky z čistýho nebe, bručel Mururata. Po několika desítkách vteřin prudký poryv větru zamával pomalu jedoucím vozem až ke krajnici a stromy se ohnuly až k zemi. Pak se ozvalo silné dlouhé dunění. Taka povídá: "To nebyl hrom, to je jak tlaková vlna po výbuchu. Jestli to souviselo s tím zábleskem, tak byl daleko, ale hodně silnej. Já si pamatuju, jak za minulé války bouchl sklad munice na bitevní lodi. Nebo že by .." Oba zmlkli a až do konce cesty nepromluvili.

Bandité přijeli domů až k večeru. Spoutanou dívku zavřeli do komory, která byla skladištěm harampádí, vězením i mučírnou zároveň. Oba lotři se najedli a odpočívali. Po chvíli Mururata přinesl klubko nové prádelní šňůry. "Taka, ukaž mi, jak se dá pěkně spoutat ta holka." "Můro, tak dobře, ale uděláme jen základní vazbu, na složitější věci máme málo provazu, a taky jsem už dnes unaven. Složitější věci ti předvedu zítra."

Vešli do komory, zamkli, a rozvázali dívce ruce i nohy. Mururata jí poručil: "Svlíkni si sukni a halenku!"

"Nesvlíknu."

"Dělej, nebo s tebou zatočíme!" pohrozil a zle se podíval Mururata. Yoko se schoulila do kouta a vyděšeně se ptala: "Co se mnou chcete dělat? Vždyť jste řekli, že když za mne táta zaplatí, v pořádku mne pustíte. A on určitě zaplatí, to jsem si úplně jistá!"

"Neboj se, nic se ti nestane, jen si s tebou trochu pohrajeme."

"Ne, já jsem slušná dívka, nikoliv erotická hračka raubířů!" odporovala.

"Teď jsi naše zajatkyně, a budeš tím, čím chceme my. Třeba i erotickou hračkou. Taky bychom tě mohli prodat do bordelu, kdybychom chtěli. To ale neuděláme. Dokonce tě ani nechceme připravit o panenství."

"Vy mne chcete připravit o čest!"

"Dost těch řečí!" ukončil to Mururata.

Oba bandité popadli dívku za ruce a Mururata jí začal rozepínat a stahovat halenku. Yoko se divoce zmítala a křičela: "Nééé, pusťe mě, nechte mě být." Mururata jí rukou zajel pod podprsenku, pomuchlal jí a obnažil krásný pružný prs. Yoko začala nadávat: "Nechte mě, vy prasáci, vy dobytkové... "

Servali dívce halenku a začali jí kroutit ruce za záda. Strhli jí i podprsenku. Nahá prsa se jí krásně pohupovala na pěkně klenutém hrudníku. Yoko kvílela a nadávala jim.

Mururata ji začal bolestivě štípat do prsou se slovy: "Takový pěkný kozy by ti mohla závidět každá přístavní děvka!" V tu chvíli Mururata o něco klopýtl, protože v komoře byl nepořádek. Dívka se jim vysmekla, prsa si zakryla rukama, a schoulila se do kouta. Hrozně se styděla.

Takasamiwa jí zamknul kolem krku obojek, a připoutal ji za něj k oku ve zdi. Otevřel dveře: "Můro, pojď, necháme ji chvilku vydechnout, a pak budeme pokračovat. Ona si zatím trochu zvykne, že je nahá."

Sotva za nimi zapadly dveře, Takasamiwa začal Mururatovi tiše, ale důrazně domlouvat.

"Jdeš na to moc zbrkle, a ona je velmi stydlivá. Říkal jsi, že chceš naučit pěkně eroticky svazovat zajatkyně, ale mě se zdá, že's nepochopil základní věci. Že nevíš, jak zacházet se zajatkyní, ze které chceš udělat svoji milenku. Za dávných dob, když bojovník unesl z dobytého hradu dívku, chtěl se zmocnit nejen jejího těla, ale i duše a srdce. Chtěl ji zcela podřídit své vůli, udělat z ní věrnou a oddaně milující otrokyni - služku a milenku zároveň. Šikovně využil metodu cukru a biče, ona musela vědět, že když mu vyhoví, bude se mít dobře, a za každý projev odporu bude přísně potrestána. Nikdy jí ale nesmíš vážněji ublížit ani na těle, ani na duši. I když ji týráš a ponižuješ, nesmíš to přehnat, nesmíš se dotknout samého základu její lidské důstojnosti, protože když to uděláš, bude tě smrtelně nenávidět a už nikdy tě nebude mít ráda. Milostná otrokyně musí vědět, že pán ji má rád, a že když ona se podřídí zcela jeho vládě, bude na ni hodný.

"Ale dyť sem jí nic hrozného neudělal, jen pár štípanců, no a ty řeči, které ona přece nemusí brát vážně." "Můro, kdybys tohle provedl přístavní děvce, asi by nad tím mávla rukou, ale pro takovou jemnou holčičku je to něco hrozného. Musíš alespoň zpočátku mírněji, a když se to podaří, ona ti nakonec dá sama vše."

Oba lotři se vrátili do komory. Dívka zatím v koutě plakala. Takasamiwa jí otřel slzy kusem čistého hadru a řekl: "Vstávej, a neboj se, už to nebude bolet!" Popadli Yoko za ruce a přivázali ji ke dvěma hákům na nízkém stropě tak, že stála na špičkách. Dívka se již nebránila. Když jí ale Mururata stahoval sukni, Yoko se začala zmítat, kopala kolem sebe nohama, a nadávala. Po sundání sukně jí zuli boty a svázali jí kotníky k sobě a připoutali k oku v podlaze. Potom jí pusu ucpali roubíkem ve tvaru kuličky s řemínkem kolem hlavy. Mururata jí sundal podvazkový pás a stáhl punčochy, takže Yoko už měla na sobě jen kalhotky. Jinak byla zcela nahá. Mururata ji chvilku jemně hladil na bocích a hýždích, stehnech i na lýtkách, ale dívka se cukala, bylo jí to dosti proti srsti.

Pak Takasamiwa dívce rozvázal nohy a o malinko jí povolil provazy na rukou, a poručil, aby se rozkročila. Takasamiwu Yoko poslechla, a on jí nohy připoutal ke koncům půlmetrové dřevěné tyče. Prostředek tyče přivázal k oku na zemi. Dívka tak stála na špičkách roztažená do X uprostřed komory.

"Jdeme na to," prohlásil Takasamiwa, a rozmotal klubko šňůry. Přeložil ji na polovinu, a od přeloženého konce začal na zdvojené šňůře dělat uzlíky. Šňůra tak vytvořila řadu sedmi ok asi 15 cm dlouhých, jen první oko bylo větší.

První oko Taka přehodil dívce zepředu přes hlavu, spojené provazy jí vedl dolů přes bříško, mezi nohama dozadu a přes záda nahoru. Za krkem jí oba volné konce přivázal k prvnímu oku. Zatím byly provazy na jejím těle volné. Popadl volné konce, vedoucí z uzlu za dívčiným krkem, a protáhl jí je pod pažemi. Nad ňadry je provlékl okem, a vedl zpátky dozadu, tam je překřížil a vedl dopředu, kde je provlékl dalším okem těsně pod prsy. "Mururato, tak, a teď pokračuj až dolů pod pupík," řekl Takasamiwa, a předal mu provazy. Mururata pečlivě dívku oplétal, a provazy jí na těle tvořily pravidelné kosočtvercové vzory. Poslední kosočtverec jí vznikl na podbřišku, na jeho krajích Mururata provazy provizorně přivázal. Vzadu jí vznikl ještě jeden kosočtverec nad zadečkem. "Tak, a teď posuň uzel na dolním konci kosočtverce tak, aby jí přes kalhotky tlačil přímo na poštěváček. A pak to dotáhni, támhle jsou provazy příliš volné." radil Takasamiwa. Mururata posunul uzel a znovu prošel celou vazbu odshora až dolů, a kde byla volná, utáhl ji. Ke konci utahování si všiml, že při každém pohybu provazem se dívka trochu zachvěla či zavrtěla. Konce provazů od krajů bříškového kosočtverce jí pak vedl šikmo dozadu přes hýždě, a přivázal jí je k uzlu, který měla uprostřed zadečku. Dívka se začala během vázání škubat a vzdychat. Provazy v rozkroku ji viditelně dráždily. Takasamiva odešel.

Mururata začal Yoko jemně hladit chvíli na lýtkách a stehnech a pak zase na pažích. Pak ji začal lechtat na bocích a třást provazy. Yoko úpěla přes roubík a kroutila se. Začal jí jemně mnout prsa, která mírně stažena vazbou ještě více vynikala. Mururatu chytla šílená divokost, objal holku, hladil a líbal ji po celém těle. Yoko cosi nesrozumitelně mumlala a vlnila se v jeho náručí. Mururata cítil, že ač ona nechce, vzrušuje ji to a je jí to příjemné. Pustil ji, aby ji zase polaskal na krásných nohou. Na kalhotkách měla u pochvy velkou mokrou skvrnu. Políbil ji na stehýnko a začal ji hladit na lýtkách. Tu ale ucítil, že Yoko je má křečovitě napnutá, až se chvějí. Teprve teď si uvědomil, že ona celou dobu musela stát na špičkách, aby ji neškrtily provazy na rukou, a už je pořádně unavená. Mururata dívce odvázal ruce od stropu, a připoutal jí je k uzlu na zádech ve výši pasu. Pak jí odvázal nohy. Yoko začala nejdříve utíkat, a když ji po pár krocích chytil, začala kopat kolem sebe. Mururata ji povalil na matrace, ležící u jedné stěny, a jednu nohu jí zvedl, a přivázal ke skobě ve zdi tak vysoko, že dívčin zadeček byl trochu nadzvednut nad matrace. Druhou nohu jí pevně sevřel rukama, a začal ji hladit a líbat postupně od prstů až k rozkroku. Yoko se přitom kroutila a úpěla, ale nebylo jí to nic platné.

Potom jí volnou nohu přivázal dlouhým provazem k onomu oku uprostřed podlahy. "Tak, a teď si s tebou můžu pořádně pohrát," řekl Mururata, a jemně ji hladil po celém těle. Už věděl o jejích citlivých místech, a soustředil se hlavně na ně. Dívka se postupně tak rozdráždila, že ať se jí dotknul kdekoliv, zachvěla se a zavlnila blahem. Když pohnula rukama, pohyb se provazy přenášel na její citlivý poštěváček. Muruata Yoko postupně tak rozdivočil, až šílela a nevěděla, co se to s ní děje.

Když se Mururata nasytil mazlení a viděl, že Yoko je již také velmi unavená, nasadil jí zase obojek s řetězem, kterým ji zamkl k oku ve zdi, a pak ji rozvázal. Podal jí její podprsenku a na stoličku vedle lůžka srovnal její šaty, které byly od divokého svlékání rozházené po místnosti. Přinesl sklenici vody a položil ji vedle. "Asi máš velkou žízeň viď?" Nečekal na odpověď, a pokračoval: "Zítra ti dám jehlu a nit, aby sis mohla opravit, co jsme na šatech poškodili." Potom Mururata přinesl nočník a popřál jí dobrou noc. Už chtěl odejít, ale ještě se vrátil, aby Yoko vyndal z pusy roubík. Jen co měla volnou pusu, spustila vodopád nadávek: "Co si o sobě myslíš, ty kanče! Zmuchluješ mě jak nějakou vojenskou děvku, a úplně ztahanou mě hodíš na vypelichanou matraci se starou, všivou dekou. A tváříš se, jak o mě dobře pečuješ. Tu jehlu zítra přines, abych si měla čím propíchnout krční tepnu. Radši umřu, než abych se ještě jednou dala oblizovat takovou hnusnou příšerou, jako jsi ty!"

Yoko byla velmi naštvaná, přestože Mururatovo muchlání bylo vzrušující a co do čistě tělesných pocitů i velmi příjemné. Jenže to ona nechtěla, nechce si nic začínat s takovým ničemou. Jenže její tělo ji neposlouchalo, cítilo se dobře a vlnilo se blahem i v rukou nenáviděného padoucha. A on si teď může myslet, že ona ho má ráda, ale tají to.

Vždyť sexuální vzrušení u každé normální ženy je pevně svázáno s láskou k muži, který se s ní mazlí, pouhé mechanické dráždění na to nestačí. Alespoň tak jí to říkala maminka. Vrtalo jí to hlavou, říkala si "Jestli já nejsem nějaká divná, když mi je příjemné mazlení od muže, kterého nenávidím."

Mururata odešel, a byl znechucen. Už si myslel, že Yoko se jeho laskání zalíbilo, alespoň podle tělesných reakcí to tak vypadalo, a ona mu potom takhle vynadá. Přitom se domníval, že našel tu pravou lásku, že ho čeká jen štěstí.

Teď si říkal, že se asi mýlil v odhadu toho, co ona při mazlení prožívá. Nebo jí to možná bylo příjemné, ale ona je tak zásadová, že to nikdy nepřizná nikomu, ani sobě. Vztahem s únoscem by se naprosto znemožnila před rodinou i všemi známými, to je prostě nemyslitelné. Dlouho do noci o tom přemítal a vymýšlel, jak to zařídit, aby se do něj zamilovala. Samozřejmě, že na nic nepřišel.

Ráno se Mururata vzbudil brzy, nemohl spát kvůli starostem. Zdál se mu hrozný sen, že Yoko ho oblouznila svojí falešnou láskou a pak ho navedla do pasti, uchystané policajty. Když pak Mururatu vedli na popraviště, v davu čumilů spatřil Yoko s jejím otcem. Otec ji právě chválil za to, že toho lumpa tak chytře oblafla. Ráno po probuzení si řekl, že už s tou holkou nechce nic mít, nejlepší bude, když co nejdříve vymohou peníze, a propustí ji. Když tatínek nebude platit, zabijou ji, jinak ho ta holka připraví o rozum.

Ten den se Takasamiowi nechtělo vstávat. Mururata ho vzbudil, až když se vrátil z nálupu. Dal vařit čaj a děvčeti do komory donesl umyvadlo s vodou, mýdlo a ručník. Nebylo bezpečné ji pouštět z komory ven, mohla by si něco zapamatovat, podle čeho by je pak poldové našli. Tak jí přinesl snídani do komory. Vyndával před ní z tašky ovoce, ryby a chleba. Jen si dej, pobídl ji.

Taka v noční košili vylezl z postele, pustil rádio a šoural se k umyvadlu, zvedl kbelík s vodou - a zase ho položil, když uslyšel zprávy. "Mordyje, tisíc láter! Slyšíš to, ty Můro," volal otevřenými dveřmi do komory. "Američani včera shodili na Nagasaki tu příšernou bombu. Mluví se o 20 000 mrtvejch! To jsme unikli jen o vlas." Mururata se vrátil do světnice a dodává: "To jsme opravdu dobře unikli. Ale přišli jsme o výkupné. A co teď s tou holkou? Zabijem ji, aby nás neprozradila." Takasamiwa mu šeptá do ucha: "Ta nás nebonzne, ta nám poděkuje, že jsme ji vytáhli z pekelnýho chřtánu. Klidně ji můžem pustit." Můra povykuje: "Ženský nemůžeš nikdy věřit, že by držela jazyk za zuby. Ta zmlkne až v hrobě, dřív rozhodně ne!" Taka na to potichu: "Jelikož bychom ji dokázali pustit po zaplacení výkupného tak, aby nevěděla, kde byla, dokážem to i bez výkupného. Přiveď ji." Mururata přivedl Yoko ke kuchyňskému koutu, z šuplíku vytáhl největší nůž, určený ke kuchání žraloků a povídá jí: "Tvůj tatínek je nejspíš mrtvej a váš rodinnej majetek lehl popelem." Dívka se rozplakala.

Lotr pokračoval: "To není všechno. Ty teď už pro nás nemáš žádnou cenu, ani jako děvka se nám nehodíš." zdůraznil poslední slova Mururata.

"A proto tě musíme zabít, kotě. Hezky se nakloň tady nad ten lavór, ať nám nepocákáš krví koberec, až tě podříznu." S Yoko tak zacloumala zpráva o ztrátě rodiny, že nebyla zcela při smyslech. Jelikož to bylo dobře vychované děvče, které přece nechce zašpinit koberec u cizích lidí, naklonila se nad lavór a nastavila hrdlo. Taka povídá: "Můro, tu kudlu máš tupou, musíš ji nabrousit, abys Yoko zabil jedním říznutím a ona se netrápila," a podal mu brousek. Mururata začal nůž brousit a Yoko si už uvědomila, co se děje. Klekla si na kolena před oba loupežníky a prosila "Svatosvatě slibuji, že o vás nikomu nic nepovím, jen mne nezabíjejte. Prosím, prosím."

Mururata změkl při pohledu jejích laních očí, až se mu z nich zatočila hlava. Rozepnul jí pouta, otevřel dveře ven a říká jí: "Jsi volná. A tady máš pár drobnejch na živobytí, když jsi přišla o všechno. Sbohem!" Podal jí několik desetitisícových bankovek, kterými si jinak bandité vycpávali boty. Takasamiwa mu nadává: "Osle, copak takhle se pouštějí zajatci? Měli jsme ji uspat rajským plynem a vyložit na odlehlém místě. Ale teď, když už je venku, ať si běží."

Mururata chvíli zadumaně hleděl do zdi z bambusu a pravil: "Víš, mně se to zdá celé divné. Jakoby nás Osud poslal, abychom tu dívku unesli a proti své vůli vykonali dobrý skutek. Jestli bychom těch únosů a loupeží neměli nechat. Stejně to nemá úroveň. My si říkáme, jací jsme raubíři a mordýři a přitom se dohadujeme, zda zabít, či propustit jednu holku. Nakonec se rozhoduji i podle toho, zda oběť umí hezky poprosit. Přitom papaláši jediným rozkazem rozhodují o životě či smrti tisíců lidi, které ani neznají. Ti lidé je vůbec nezajímají. Pro našeho císaře i pro amerického prezidenta jsme všichni míň, než hadr na podlahu. Nebo myslíš, že kdyby včera ráno všechny dívky z Nagasaki klekly před americkým prezidentem a prosily o život, že by rozkaz ke svržení bomby zrušil? Já myslím, že ne." "A co s tím chceš provést? Chceš se stát politickým vrahem a všechny ty papaláše oddělat? To bychom jistě svedli, ale bylo by to k ničemu. Za jednoho lumpa by nastoupil druhý, ještě horší." odporoval Takasamiwa. Po dlouhé debatě se lupiči rozhodli zanechat svého řemesla a vstoupit do kláštera. Naloupené peníze a cennosti darovali na pomoc obětem války.

Po deseti letech se konala slavnost u pomníku obětí války. Nejdřív se konaly modlitby a potom japonský ministr zahraničí a americký velvyslanec pronesli projevy o důležitosti zachování míru ve světě. Zbrojní továrny ve Spojených Státech i v Sovětském Svazu v ten okamžik pracovaly naplno a propagandisté na obou stranách Zeměkoule dštili na své protivníky žluč a výkaly. Důstojníci na velitelských stanovištích protiraketové obrany nepřetržitě sledovali displeje počítačů a radarů, na kterých bylo stále stejné nic. Těch pár mužů při únavné službě mělo v rukou osud celého světa, stačilo, aby se zmýlili dva nebo tři současně, a byl by konec.

Po slavnosti vysloužilý důstojník Siki pozval na čaj své přátele, které již dlouho neviděl. Byli mezi nimi i mnich Mururata a pracovnice dobročinného spolku Yoko. Tvářili se, že se neznají, ale když je Siki představil, zapředli dlouhý rozhovor o zážitcích z minulých deseti let. Siki říkal, že svět je blíž záhubě, než před deseti lety, celé to zlo se prohloubilo. Sice se neválčí, ale celý svět je v objetí strachu, a jen strach politikům brání vyhlásit válku. Válka nikdy nebyla dobrá, ale v moderní době se z války stalo mechanizované neosobní zabíjení neznámých lidí, vojáci většinou nemají osobně nic proti nepřátelským vojákům, ani z jejich zabití nemají žádný přímý prospěch. Důvody, proč je třeba bojovat, vojákům vtloukají do hlav propagandisté prostřednictvím sdělovacích prostředků, téměř žádný voják nemá osobní zkušenost s tím, že nepřítel je zlý, dokud se s ním nesetká na bojišti. Tak lze lidem nabulíkovat cokoliv a pak je poslat do války proti komukoliv. Nikdo už neví, na čí straně je právo.

Siki postavil na stůl džbán saké a vyprávěl, že je ze starého samurajského rodu a že ví, jak to bylo za starých časů, kdy válečníci alespoň věděli, zda brání svoji zem, nebo útočí kvůli dobytí dalších území a kořisti. Ani při zuřivé útočné válce nenapáchali zdaleka tolik škod, jako nyní a nebylo to jen tím, že měli nedokonalé zbraně. Oheň stačil ke zničení celých měst. Vojáci tenkrát zabíjeli jen ozbrojené nepřátelské muže, ale ženy a děti nechali být, nebo je jen zajali. O výsledku boje rozhodovala statečnost vojáků více než dnes.

Saké hostům začalo stoupat do hlav a od vážného rozhovoru se přešlo k vyprávění hrdinských historek. Siki povídal, jak se jeho předkové vyznamenali, když bránili Japonsko před nájezdy Číňanů.

Yoko se Sikiho zeptala, zda by na ní mohl ukázat pokročilé techniky uměleckého ozdobného spoutávání zajatkyň, šibalsky se usmála na Mururatu a ovinula si kolem ramen silný měkký provaz. Siki řekl: "Máte velmi zvláštní přání. Vím, o čem mluvíte, ale neznám to detailně, nevím zda bych to dovedl. Mohu vám doporučit knížku, kde to popisují."

Mururata odpověděl: "Děkuji, nemusíte mi to předvádět. A Yoko, ty mě neškádli, víš přece, že jsem mnich." Yočiny oči byly uhrančivé, ale Mururatu už nevyvedly z rovnováhy, za deset let se duchovními cvičeními naučil ovládat.

Jeden z hostů, učitel pan Miymong, poznamenal: "Zcela souhlasím s panem Sikim, civilizace spěje do jisté záhuby. Je to ještě mnohem horší. Světu vládnou ničemové, raubíři a chlípníci. Kdyby státy neřídily bestie, posedlé touhou po moci, penězích a sexu, ale takoví mudrcové, jako jste vy, Mururato, žili bychom si jako v ráji." "Mně o tom něco povídej," zabručel si Mururata a dopil šálek jasmínového čaje.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku:

Tohle je jistě nejlepší dílko z dané oblasti, jaké jsem kdy měl možnost číst. Četl jsem ho poprvé myslím před pěti lety, někde úplně jinde. Nyní jsem mile překvapen, že jsem ho oběvil zde.

Od té doby hlouběji chápu principy i vtip onoho díla. Jeho autorovi upřímně tleskám.