magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Nenapravitelná

Růžové tváře, studený nos, na rukou drobné ranky od trní, rozcuchané vlasy. Sukni mám plnou bodláků, jsem ale šťastná. Zmrzlýma rukama vylovím klíče a odemknu. Nebýt jeho nezaměnitelné aury, která mění hustotu vzduchu, vrazila bych do něj.

Stojí tam v chodbě jako socha. Cítím malér, neudělám ale víc, než že se sladce usměju a protáhnu se kolem něj. Někdy zapomínám, jak je nemožné utíkat mu. Natáhne ruku a chytne mě kolem pasu. „Víš, od čeho jsou mobily?“

Nemusí křičet, abych se skrčila. „Něco jsem ti přinesla a dám ti to jenom, když vynecháš přednášku o tom, jak jsem nezodpovědná a ty sis mě představoval mrtvou,“ zkouším ho uplácet, protože vím, že jestli se o mě skutečně bál…

Zavře oči „Přednášku jsem neměl v plánu,“ svaly na čelistech mu pracují.

„Tak mě pust, je mi hrozná zima,“ další pokus o vymanění se.

Trhne se mnou tak, abych se ze sevření už nedostala. Vezme mě za bradu, nutí mě dívat se mu do očí.

„Měl jsem v plánu tě seřezat,“ v tónu, kterým se mi zakousává do těla, není ani stopa humoru. Dostanu strach. Rychle, překvapeně se nadechnu. Chci logicky argumentovat, ale nejsem toho schopna. Pak najednou vychrlím tu nejblbější obhajobu: „Nejsem pětiletá!“

„Ale jsi stejně tak nezodpovědná.“ Nemá ve zvyku vést plané konverzace. Vždycky radši dělá, než kecá. Jsem odhodlána utéct.

„Ne,“ řeknu pevným hlasem.

„Co ne? Ne, jako už to víckrát neudělám?“ dívá se na mě a zároveň si rozepíná opasek. Zabiju to roztřesené: "ach můj bože", které se ve mně stáhne do vzrušeného klubíčka a ještě o něco couvnu.

„Víš, že udělám! T…tohle nemůžeš!“ Napadne mě otevřít venkovní dveře a vyběhnout na chodbu. Zarazí mě fakt, že ho nic podobného nezastaví, seřeže mě klidně před sousedy.

„Nemůžu tohle dělat? A ty se můžeš vytratit na tři hodiny a ani si nevzít mobil?“ nedělá si srandu. Zastoupí mi cestu a vytáhne pásek z kalhot.

„Můžu si dělat, co chci. Asi sis nevšiml, ale jsem dospělá,“ zasyčím vzpurně, zakláním hlavu, abych mu viděla do očí. Právě jsem si podepsala ortel. Mohla jsem škemrat, slibovat, přísahat, že už to neudělám, ale jestli si mám vybrat mezi ponížením se a výpraskem…vždycky zvolím výprask.

Povytáhne obočí, jako kdyby to byla největší pitomost, co jsem řekla.

„V tom případě já můžu taky dělat, co chci.“ Vezme mě za rameno, aby mě přiměl otočit se.

Peru se s ním, škrábu, koušu ho do hřbetu dlaně, křičím, ale stačila by mu i jedna ruka na to, aby mě otočil a přehnul přes koleno. Bráněním si jen přidělávám modřiny a odřeniny. Jsem vzteklá a bezmocná. Rozzuřeně vykřiknu, když se mi jeho pásek s nepříjemným zvukem slibujícím pořádné jelito, zasekne do zadku. Vztek a bolest se přelije v nepřehlušitelnou slast. Křečovitě se držím lemu jeho trička na boku. Prohnu se pokaždé, když mě praští. Ze rtů mi uniká tenký hlásek, jak se snažím nadechnout. Pak už jen kňourám. Sama nevím, jestli je to spíš pláč nebo steny. Nepočítám je.

Svištění pásku ustane, ale rozsekaná, pulzující kůže pálit nepřestane. Vím, že se nedokážu postavit, třesou se mi kolena, třesou se mi ruce, třesou se mi rty, třesu se celá.

Nahlas vydechne, nepoznám, jestli je to úleva nebo údiv. Jeho tenké rty mě zastudí na zmalované kůži, zavřu oči. Pomalu si navléknu kalhotky a pak stáhnu lem sukně, kterou mi vyhrnul. Nezapomenu na něj vrhnout vyčítavý pohled. Zachytí ho.

„Udělám to pokaždé,“ varuje mě.

„Odstěhuju se,“ zachraptím. Nejsem si jistá, jestli jsem víc naštvaná, nebo vzrušená. Nesnáším, když si se mnou dělá, co chce, zároveň po ničem jiném netoužím.

Přitáhne si mě k sobě, naštěstí mě přidržuje, jinak bych se skácela k zemi. „Neodstěhuješ.“

Nečeká na další jízlivou poznámku. Líbá mě.

Někdy se až divím, jak jeho tvar rtů dokonale padne mezi mé. Praštím ho otevřenou dlaní do hrudi, ale nedokážu se odtrhnout. Něco ve mně roztahuje křídla, rozpíná se to a trhá mojí duši. Miluji ho. Nevím, proč se celý život bráním své přirozené roli submisivní milenky, teď ale vítězí. Bere si všechen můj vzdor a přetaví ho na čirý chtíč.

Rukou mu rozepnu knoflík u kalhot a pak už se mi dlaň ztratí v ohbí jeho rozkroku.

Ten sadistickej panchart, napadne mě, když se rukama dostane až na seřezanej zadek a stiskne. Chvíli to bolí a já syčím a kroutím se, což ho baví, ve výsledku ale jeho dotek funguje lépe než led.

Nesundám mu kalhoty, jen vysvobodím jeho penis z kalhot... déle už bych to nevydržela.

Šoustá mě, jinak to nazvat nelze. Pořád mám na sobě vysoké šněrovací boty, ale to, že jsme oba oblečení, mě dostává do krajních mezí mé bídné, zvrácené duše.

Už jsem to někde říkala, že tenhle druh bolesti je pro mě jako doušek teplého kakaa. Ztracená, smutná masochistka. Proto doslova šílím, když mě šuká, jako by to bylo naposledy. Bolest uvnitř mě a bolest vně. Každý jeho dotek je ta známá přetransformovaná, tekutá, ostrá slast, která mi prosykuje mezi zuby a zavírá mi oči, když to dělá. Pokaždé, když mi to dělá.

Nevím, čí jsem, když se mnou skončí. Mohl by se mě zeptat, jak se jmenuju a já bych nedokázala odpovědět. Pohladí mě po křivkách a srovná mi stažený dekolt u trička. Lehce mě plácne přes zadek.

„Teď mi můžeš jít udělat večeři,“ pobídne mě jako posluhovačku a oblíká si kalhoty.

„Naplivu ti do ní,“ špitnu, protože jsem někde na cestě do ráje ztratila hlas.

Nepříjemně se usmívá a dívá se, jak si konečně sundávám boty. Pak práskne páskem. Má to na mě stejný efekt, jako kdyby mi zmáčknul srdce. Trhnu sebou, nohy se mi zapletou, padnu ramenem na zeď.

Tiše se mi směje.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku:

Velice dobrá povídka. Jazykově jedinečná a popis atmosféry je strhující. Děkuji!

Krásná povídka.. Psáno, jako bych to zrovna prožívala...

to je naprosto uzasna povidka, tajil se mi pri cteni dech, prosim o dalsi podobneho razu :)

odpovědětodpovědět Gravatar

Podle mě ON kecá až moc

Ano, v prostředí webových zinů, kde může publikovat každý, by tohle bylo zjevení. Jenže tady jsme na bdsm.cz ,není-liž pravda?

Lingvisticky zajímavé, námětově ovšem monotematické, jen črta. Kdyby zde takových vycházelo několik týdně, tak... nicméně alespoň že kape.

K námětu - nepřestává mě udivovat, jak může minutový výprask a dvouminutový šuk (někoho) uspokojit.

To je snad námět pro mainstreamový web.

odpovědětodpovědět Gravatar

RE: Podle mě ON kecá až moc

Konečně užitečný komentář... Ovšem, něco konstruktivnějšího by nebylo?

Čtu to pořád dokola, to se mi na tomhle webu nestvává. Kratičké leč pocitově dokonalé. Není třeba víc slov, představivost si hraje sama po takovém rozvíření.