magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Jak mě málem zabila moje zvědavost (2/3)

Ten večer jsem po zralé úvaze nakonec utekl. Nešel jsem po skončení výcviku do sprch v kasárnách, ale zmizel rovnou do křoví, lemující v uctivé vzdálenosti buzerplac. Proplížil jsem se směrem k ošetřovně, a když jsem zjistil, že tam kromě Billa nikdo není, vešel jsem dovnitř. Byl jsem zpocený a špinavý od bláta v křoviskách, takže jsem nutně potřeboval sprchu a nejen kvůli svému dobrému pocitu. Pokud se mám schovat v sanitce pod nosítky, nesmím být cítit potem na pět metrů. Bill mne pustil do koupelny, kde jsme si při mém pobytu na ošetřovně pěkně užívali. Taky mi půjčil pár kousků svého čistého oblečení, které mi bylo sice trošku velké, ale mohl jsem se v něm klidně pohybovat, aniž by ze mě padalo.

„Nechceš si trošku užít? Času máme dost.“ Bill mne sledoval, jak ze sebe smývám špínu a pot a bylo vidět, že by nerad zůstal jen u dívání.

„Promiň, ale slíznul jsem si od Connora svoje a další trest mě ještě čeká,“ zavrtěl jsem hlavou a radši se rychle zabalil do osušky, abych Billa zbytečně nedráždil.

„To on ti udělal tohle?“ Bill přejel po dva dny staré, pěticentimetrové jizvě na mém dvorci a bradavce.

„Byla to nešťastná náhoda,“ odsekl jsem a rychle se oblékal. Nestál jsem o další malér a Billovy doteky byly příliš vzrušující.

„Jak myslíš,“ zaznělo vyčítavě. „Tak se najíme a pak si zalezeš do sanitky. Mám takový divný pocit, že tě tady za chvíli bude Connor hledat,“ ukončil nakonec epizodu v koupelně Bill, protože pochopil, že ze sexu nebude nic. S úlevou jsem přikývl a poté, co jsem do sebe s obtížemi nasoukal talíř sýra, šunky a zeleniny s pečivem, jsem si lehl na záda pod konstrukci, držící nosítka a Bill mne přikryl dekou.

Byl jsem nervózní a adrenalin mi koloval v žilách. Ještě nikdy v životě jsem se tak nebál. Asi ani v kasárnách britské armády jsem nebyl tak vyděšený, jako teď, když mi hrozilo každým okamžikem prozrazení. Představoval jsem si, co by se asi stalo, kdyby mne v mém úkrytu objevil Connor anebo lékař a nakonec jsem toho celý rozklepaný musel nechat. Neměl jsem daleko k slzám zoufalství, ale věděl jsem, že to nevzdám. Trestu bych stejně už teď neunikl, takže vlastně nemám co ztratit.

Nakonec jsem se uklidnil právě díky vědomí, že to, co se mnou provede můj instruktor, bude legrace proti tomu, co by se mnou provedli na tom tajemném statku, kdyby mne objevili. Musím být tiše, jako myška a pak snad zjistím, co s těmi kluky z věznice vlastně provádějí. Zavřel jsem oči a připomněl si cvičení v psychické odolnosti, které jsem už absolvoval v rámci výcviku v táboře. Zklidnil jsem dýchání a představil si, že jsem někde úplně jinde. Sanitka přestala existovat a kolem mne byla louka posetá květy a bublající potůček. Prostě to nejbezpečnější prostředí, na které stačila má fantazie.

„Dneska to bude pěkná otrava, protože všechny ty kluky budu muset vyšetřit a odebrat sám,“ proniklo do mého poetického snu s ptáčky a bzučícími včeličkami. Málem jsem vyletěl ke stropu sanitky leknutím, ale pud sebezáchovy mne udržel v klidu pod nosítky. Byl to jen doktor, který si stěžoval Billovi, sedícímu za volantem kymácejícího se auta.

„Co s nimi vlastně děláte?“ zeptal se Bill konverzačním tónem, dobře si vědom mé přítomnosti.

„Proč tě to zajímá?“ zpozorněl lékař, což bylo špatně.

„Jen se ptám, ale je mi to úplně fuk. Klidně si to nechte pro sebe,“ odtušil Bill otráveně, takže se zdálo, že doktora převezl.

„Nic ti do toho není, takže příště drž zobák,“ utřel však Billa doktor a má neparná naděje tím zhasla, jako svíčka.

Zbytek cesty na tajemný statek už proběhl v tichosti a já celou dobu dýchal s otevřenými ústy, aby doktor náhodou něco nezaslechl. Po Billově dotazu na účel cest se mi zdálo, že je ten nepříjemný a jistě i sadistický muž docela podezíravý.

Po nekonečném kodrcání sanitka zastavila před bránou, kde Bill cosi řekl strážnému. Připadalo mi to jako nějaké heslo, na jehož základě nás pustili dál. Kola poskočila na retardérech a pak se pod pneumatikami ozval skřípot štěrku. Auto pomalu dokroužilo levou zatáčku, zastavilo a vzápětí cvakly dveře a doktor vystoupil.

„Hejbněte prdelema, vy líný hovada!“ zalétl do sanitky zvenku křik. „Makejte dovnitř a svlíkat donaha! Kdo nebude do minuty stát nahej v pozoru, dostane třicet ran bičem!“ pokračoval hrozivý řev.

„Nehejbej se,“ varoval mne Bill šeptem. „Teď strážní ze statku ženou ty kluky dovnitř a pouštějí na ně pěknou hrůzu. Je to vždycky stejné. Vyděsí je k smrti, aby byli jen ovladatelným a poslušným stádem.“

„To na nás zkoušeli už při příjezdu do tábora,“ zašeptal jsem. „K čemu to ale sakra potřebují?“

„Nevím. Vidím vpravo v přízemí zamřížovaný okna, ve kterých se svítí. Až všichni zmizí dovnitř, možná bys tam mohl nakouknout.“

Vylezl jsem zpod lehátka, protože už jsem toho měl dost. Chtěl jsem se taky podívat, jak to na dvoře vypadá a tmavá okna sanitky mi hrála do karet, protože dovnitř nebylo vidět. Bill mi ukázal, kterou řadu oken měl na mysli a já jen přikývl. Určitě to byla místnost, kam nahnali těch dvacet kluků z tábora. Na dvoře už byl klid a poslední strážní zmizeli v útrobách kamenného stavení, které kdysi bývalo stodolou. Proto jsem opatrně otevřel dveře sanitky a jako temný stín jsem se rozplynul ve tmě u zdi budovy.

Nasával jsem atmosféru toho místa a snažil se zachytit každý pohyb v okolí. Connor mne to při výcviku naučil a teď se mi to hodilo. Pohladil jsem pouzdro s loveckým nožem, který jsem měl pro jistotu u sebe a doufal, že na pozemku nejsou psi. Nerad bych se s nimi utkal, protože by měli jistě navrch a navíc by mne prozradili strážným.

Potichu, jako duch jsem se dostal pod okna, zářící do temné noci a obezřetně nakoukl do místnosti. Strnul jsem! Ten výjev mne doslova paralyzoval. Viděl jsem dvacet nahých kluků s páskami na očích, natažených na mírně nakloněných kovových rohožích. Byli k nim připoutáni za zápěstí, kotníky a kolem pasu a jejich marný boj s pouty dával tušit, že mají pořádný strach a já se jim ani nedivil. Sice jsem se v podobných hrátkách vyžíval, ale oni jistě ne a na jejich místě bych byl i já vyděšený. Určitě prožívali panickou hrůzu, protože vůbec netušili, co je čeká.

Pátral jsem očima po místnosti a pak jsem si všiml doktora, který si chystal nějaké vybavení, jenže jsem netušil, jaké. Na jednom tácu měl nějaké ampulky a injekční stříkačky, ale ty průhledné válce, které chystal na druhý tác, jsem nedokázal identifikovat. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděl. Otočil jsem se, abych své zjištění hned zatepla probral s Billem, a padl jsem přímo do rukou dvěma obrovitým svalovcům s útočnými puškami přes rameno. Skrčil jsem se, abych jim vyklouzl a schoval se ve tmě, když se proti mně vymrštila obrovská pěst a katapultovala mne do velmi vzdálené paralelní dimenze. Létaly tam krásně jiskřivé hvězdičky ve všech barvách duhy.

Ach bože, jsem určitě rozsekaný na kousíčky, napadlo mne hned, co jsem přišel k sobě. Všechno mne bolelo, vlasy počínaje a palci na nohou konče. Pomaličku jsem si uvědomoval sebe sama a to, co jsem zjistil, mne vůbec nepotěšilo. Nemohl jsem se hýbat, takže jsem byl připoutaný. Byla mi zima, takže jsem byl pravděpodobně nahý. Kyčle mne bolely, jako bych je měl vykloubené, což znamenalo, že jsem roztažený jako žába na laboratorním stole a tak nějak podobně jsem se i cítil.

Otevřel jsem oči, ale vůbec nic jsem neviděl, což mne v první vteřině přivedlo na okraj paniky. Začal jsem bojovat s pouty, ale byla opravdu silná, takže jsem to brzo vzdal a snažil do svých zvířecích instinktů zapojit i mozek. Nevidím, ne protože by mne oslepili, ale protože je kolem absolutní tma. Proč je tma? Protože mám na očích absolutně černou masku. Ve chvíli, když jsem se uklidnil, zřetelně jsem ucítil její tlak. Zavřel jsem znovu oči a snažil se zjistit, co se mnou vlastně provedli.

Pěst mě trefila kamsi do pravého spánku. Cítil jsem, jak mi celé ucho tepe bolestí a připadalo mi, že cítím i krustu zaschlé krve. Zdálo se ale, že kromě povrchových zranění ten úder nenapáchal žádné větší škody. Nebylo mi zle od žaludku, takže pokud jsem měl otřes mozku, nebyl moc silný. Fajn, takže co dál? Ruce a nohy fungují, i když jsou připoutané. Dýchat můžu, byť mi to popruh přes prsa a břicho dost znesnadňuje. Určitě se ale neudusím, takže zabít mě pravděpodobně nechtějí. Zatím ne!

Vrznutí dveří mi způsobilo pořádný šok. Ten zvuk znamenal jediné: bolest a problémy. V úleku jsem přestal dýchat a tím jsem prozradil, že už nejsem v bezvědomí.

„Byl mimo skoro dvacet minut. Příště si dávej pozor, když někoho tlučeš do hlavy,“ káravý tón. Ten hlas jsem znal. Patřil táborovému lékaři.

„Nojo, kapánek jsem to přehnal,“ utrousil strážný, který mě svou pěstí uzemnil. „Co s ním provedeme?“

„Teď na něj nemám moc času,“ odpověděl doktor a pak mi surově přimáčkl varlata k desce stolu, až jsem zaječel. „Ale zeptáme se ho, copak tady pohledával a jak se sem dostal.“

Drcení a kroucení mých žláz pokračovalo a mně se před očima začaly dělat barevné mžitky. Vřískal jsem bolestí s vědomím, že mám vejce rozšlehaná na omeletu, ale ani ve snu mě nenapadlo na ty dvě otázky odpovědět.

„Hele, chlapeček si řekl, že to vydrží a nepromluví,“ posmíval se doktor. „Connor ho slušně vycepoval. U něj se každej naučí perfektně zvládat bolest.“ Ruka konečně povolila a já se po téměř minutě mohl nadechnout.

„Chceš tím říct, že hodně vydrží?“ zeptal se strážný se zájmem.

„Přesně tak, bude s ním zábava. Pohrajeme si s ním ale později, až dokončím první odběr materiálu. Zatím mu nasaďte tohle,“ cosi těžkého dopadlo na stůl, mezi moje nohy, „spoutejte ho a šoupněte do díry, ať má o čem přemýšlet. V jeho případě udělá strach určitě víc, než bolest,“ rozhodl doktor energicky a vypochodoval z místnosti.

V tom se trefil. Strach si se mnou pohrával a nejistota mne doslova válcovala. Při hrátkách s instruktorem jsem sice zažil spousty bolesti, ale měl jsem jistotu, že bude přesně dávkovaná na hranici snesitelnosti. Jistotu jsem měl tady ovšem taky. Věděl jsem jistě, že mi v nedaleké budoucnosti šeredně ublíží, pokud jim neřeknu pravdu. Jenže co potom? Pustí mne, jako tehdy britští vojáci? Mohl jsem si to namlouvat, ale nejspíš jsem tomu ani nevěřil. Byl jsem až po uši v pořádným maléru a vůbec netušil, jak z něho ven.

Příchod dalších minimálně dvou strážných mne vytrhl z úvah přímo do víru čirého děsu. Mlčky začali povolovat pouta na mém těle a moc se se mnou nepárali. Během chvíle jsem měl zápěstí spoutaná pevně k sobě, ale kupodivu před tělem. Potom mi povolili řemeny, které mne poutaly přes hrudník a břicho a jako poslední mi uvolnili nohy.

„Klekni si, vystrč zadek a nohy od sebe,“ zazněl první příkaz a já ho poslušně vykonal, protože mi ani nic jiného nezbývalo. Tři muži by mne přemohli během vteřiny, protože jsem měl spoutaná zápěstí a byl jsem oslepený maskou. Opřel jsem se o předloktí a strážní má ramena a hlavu přimáčkli ke stolu.

„Pořádně se prohni,“ přikázali mi a já jim zase vyhověl. Klepal jsem se strachy, ale neměl jsem jinou možnost.

Ucítil jsem pod zadkem dotek něčeho studeného, jakoby mi tam přiložili kovovou tyč. Nechápal jsem co to je a má hrůza ještě vzrostla, když strážný zezadu uchopil má rozbolavělá varlata, bezcitně je stiskl a natáhl. A pak se ozvalo kovové klapnutí a můj šourek se octl uvězněný mezi dvěma kusy kovu a koule zaprotestovaly pořádnou bolestí.

Zavyl jsem a snažil se strážným vysmeknout, ale ti mě na stole drželi pevně a já si tím pohybem způsobil jen další bolest natažených varlat. Smáli se mi a tahali za tu těžkou kládu, v níž jsem měl uvězněné koule a já se mohl pomočit bolestí. Týrali mne několik minut, ale nakonec je moje řvaní přestalo bavit a přikázali mi slézt se stolu. Tím však mé útrapy zdaleka neskončily. Stál jsem v polopředklonu vedle stolu, spoutaný, nevidomý a naprosto bezmocný, když za mnou cosi zasvištělo vzduchem a mým vystrčeným zadkem a nechráněnými koulemi projela ostrá bolest.

Důtky!

Zařval jsem a odpovědí mi byla další rána, pro změnu doprostřed zad. Prohnul jsem se a zatáhl si za koule.

Šílený! Vřískal jsem na celé kolo a svíjel se bolestí.

„Tak se hejbni, ty zvědavej zmetku,“ ozvalo se za mnou a důtky mne znovu zasáhly přímo do rýhy mezi půlkami. Řval jsem dál strašnou bolestí, ale pohnul jsem se z místa. V masce jsem ale nevěděl, kam jdu a v polopředklonu se mi rozhodně nešlo snadno. A pak mne strážní vzali pod pažemi, aby mi pomohli a nasměrovali mne. Zavěsil jsem se do nich plnou vahou, čímž jsem podstatně ulevil svým varlatům. Bohužel třetí strážný s důtkami mne vůbec nešetřil a krutě mne mrskal přes citlivé partie celou cestu chodbou a po schodech kamsi dolů.

Konečně jsme se zastavili a důtky se přestaly činit. Kňučel jsem bolestí a doufal, že už mi konečně dají pokoj. Už jsem opravdu nemohl a tak jsem byl vděčný za zvuk otáčení klíče v zámku. A pak zavrzaly dveře a z prostoru za nimi na mne dýchla zima, vlhkost a zatuchlina. Místo, nazývané dírou, bylo jistě velmi přívětivé a já byl rád, že jsem ho neviděl.

Kopanec přímo do zmrskaného zadku jsem ani ve snu nečekal. Zase jsem se prohnul, takže můj řev naplnil ten maličký prostor, kam jsem byl tak brutálně nohou nakopnut. Dopadl jsem na všechny čtyři a dveře za mnou s rachotem zapadly. Nebyl jsem schopen vůbec ničeho, jen se opatrně svézt na bok, abych si chránil svá zmučená varlata před natahováním v kládě. Pokrčil jsem nohy a svinul se do fetální polohy. Evokovala bezpečí a zejména byla jistotou, že se nebudu sám zraňovat.

Měl jsem příšerný strach. Rozklepal jsem se jak osika a nejen zimou v místnůstce. Mé nervy byly napjaté k prasknutí a já neměl daleko k zoufalému pláči. Rukama spoutanýma před tělem jsem si zkusil posunout masku na očích, ale ničeho jsem nedocílil. V té díře byla tak dokonalá tma, že jsem ani po pěti minutách mžourání nic neviděl.

Doufal jsem, že se po nějakém čase uklidním, ale návaly čirého děsu mi stále vibrovaly tělem. Navíc mne kromě nepříjemné zimy začal obtěžovat plný měchýř. Snažil jsem se nutkání ignorovat, ale mé ledviny si dělaly, co se jim zlíbilo a zima to vše ještě umocňovala. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než se po čtyřech odsunout ke stěně a tam si potupně ulevit.

Čas se pomaličku vlekl a já čím dál tím víc trpěl. Zadek i koule, obsloužené důtkami, mne bolely a navíc jsem si ubližoval při každém pohybu. Na vlhké a chladné podlaze jsem nevydržel ležet delší dobu v jedné poloze. Střídal jsem klek, leh na boku i leh na zádech a každá změna znamenala bolestivé tahání za varlata. Ta kláda byla tím nejrafinovanější mučidlem, jaké jsem zatím poznal. Byla těžká sama o sobě, i když jsem jen ležel s pokrčenýma nohama.

Panebože nenechte mě tady umřít!

„Pomoc! Je tu někdo?“

Byl jsem zoufalý a brečel jsem, ale můj křik nikdo neslyšel. Anebo slyšel a kašlal na mě. Netušil jsem, jak dlouho jsem tam zavřený, ale připadalo mi to jako dny. Měl jsem žízeň a mé ledviny už dávno přestaly překotně pracovat. Taky jsem měl hlad, ale to se dalo vydržet. Absolutní zoufalství a pocit, že mne pohřbili zaživa, ale bylo mým největším problémem. A pak halucinace. Mozek, kterému scházely vjemy, si je začal vymýšlet. Možná i proto jsem otevření dveří nejdřív vůbec nezaznamenal.

„Ježíšikriste Kierane, slyšíš mě?“

Ten hlas jsem znal. Otočil jsem hlavu a příjemně teplé ruce mi sundaly z očí masku.

„Connore,“ zasípal jsem. „Jak?“ větu jsem ani nemusel dokončovat.

Můj instruktor mne rychle osvobozoval z pout i z klády. Pak mě zabalil do deky. „Poděkuj Billovi. Viděl, jak tě chytli a tak nastartoval auto a přijel pro mě do tábora. Možná ti zachránil život.“

„Co se to tady vlastně dělo?“ ta otázka mi pořád vrtala hlavou.

„Cestou ti to vysvětlím, ale teď už musíme vypadnout. Jsi úplně ledový. Musíš do tepla. Zvládneš vstát?“

Přikývl jsem, ale kdyby mi instruktor nepomohl, nohy by mě neudržely. Celou cestu do auta mi musel pomáhat. Přitom mi vyprávěl, co všechno se za posledních šestnáct hodin událo. Tak dlouho jsem byl zamčený v díře a trpěl.

„Udělal jsi neskutečnou pitomost, Kierane a já vůbec nevím, jak to budu řešit. Musím tě za to potrestat, ale zatím netuším jak. Porušil jsi asi tak padesát pravidel tábora a ještě ses zapletl do pořádnýho průšvihu. Moc nechybělo a dostal by ses do potravního řetězce zdejších mocných papalášů.“

Instruktor mi otevřel zadní dveře auta. Vnitřek byl příjemně vyhřátý, protože Bill, který seděl za volantem, topil jak o život. Po čtyřech jsem vlezl dovnitř, protože zadek a koule mě pořád bolely, takže sezení jsem hned zavrhl. Instruktor si pak nastoupil z druhé strany, abych si mu mohl lehnout do klína.

„Proč jsi nezavolal policii?“ zeptal jsem se unaveně a vděčně hrábl po lahvičce s pitím, kterou mi podal Bill.

„To by bylo k ničemu. Vůbec nevíš, o co tady jde. Tábor je podporovaný totalitní vládou této země a ještě i významnými světovými diktaturami. Funguje to stejně, jako financování IRA a Sinn Féin. Jsme tu dobře schovaní před světem a okolo je vojenský prostor, proto tady nepotkáš živáčka. Možná i díky tomu si tady náš doktor s velitelem tábora založil docela příjemnou vedlejší živnost. Odebírají těm klukům, kteří projdou táborovou věznicí, sperma a nejspíš i krev a obojí prodávají jedné farmaceutické laboratoři. Navíc na statku pořádají SM párty, kterých se zúčastňují nejmocnější a nejvlivnější zbohatlíci, které můžeš v tomto státě potkat. Mají ty kluky k dispozici a můžou si s nimi dělat skoro cokoliv. Pokud si myslíš, že by oznámení policii něco vyřešilo, tak fajn, jdi na policii. Nemáš u sebe žádné doklady a neumíš jazyk. Pravděpodobně bys skončil v klepetech a nikdo by se s tebou ani nebavil. A navíc šéf místní policie bude touto dobou někde na statku nadšeně mrskat svého otroka za neposlušnost.“

„Tomu nevěřím,“ odpověděl jsem.

„Kdybych nezasáhl a nedostal tě odtamtud, mohl sis to vyzkoušet na vlastní kůži,“ usadil mě instruktor tvrdě. Zachvěl jsem se, protože mi došlo, že tenhle průšvih si ještě šeredně odskáču. Porušil jsem snad všechna táborová pravidla a nedodržel dokonce instruktorův přímý zákaz.

„Bojíš se úplně správně, Kierane,“ zašeptal mi do ucha, protože pochopil, proč se třesu. „Dnes ti dám ale nejspíš pokoj, protože máš dost, ale zítra začneme sto ranami rákoskou na tvou krásnou vyšpulenou prdelku,“ usmál se a pohladil mě pod dekou po nahém zadku a nenechal si ujít příležitost projet mi prstem rýhu.

„To ne,“ vydechl jsem jen. Doteď jsem dostal jen maximálně padesát ran koženým bičem, který byl podstatně méně brutální, než rákoska.

„Ale ano, zlato,“ instruktor mne pořád hladil pod dekou, jeho prsty jsem měl všude a zřetelně jsem cítil zvětšující se bouli v jeho kalhotách. Měl jsem jeho ocas přímo pod hlavou. „Zítra ti rozsekám ten tvůj zadek tak, že si týden nesedneš. Šetřit tě určitě nebudu, protože za to, cos provedl, si žádné slitování nezasloužíš.“

„Pane, prosím,“ začal jsem žadonit. Rákosky jsem se šíleně bál. Od britského velitele jsem dostal necelých padesát ran a prdel mě bolela ještě několik dní.

„Prosíš zbytečně,“ ujistil mne instruktor ve chvíli, kdy Bill projel bránou do tábora a zabočil k bytu, který jsem s instruktorem sdílel.

„Bille, opravdu ti děkuju,“ pronesl instruktor procítěně, zatímco mi opatrně pomáhal ven z auta. Byl jsem jak hadrová panenka a sotva se držel na nohou.

„Měl by rychle dostat nějaké tekutiny. Je dehydrovaný,“ Bill se na mne podíval a pak pohlédl znovu na Connora. „Přinesu z ošetřovny dvě dávky fýzáku,“ navrhl a vyrazil poklusem přes buzerplac. Tím poskytl Connorovi jen pár minut, aby dal naplno průchod svému vzteku.

Mrštil mnou na koberec, sotva jsme vstoupili do bytu. Pak ze mě strhnul deku. Ležel jsem tam nahý a příšerně vyděšený. Takhle vytočeného jsem instruktora ještě nezažil. V afektu setrval ze zdi stočený karabáč a rozmáchl se.

„Co sis sakra myslel, že provádíš?“ rána a pletený kožený exekuční nástroj se mi ovinul kolem pasu. Zaječel jsem a začal prosit. Vždyť mi slíbil, že mi dneska dá pokoj!

„Kašlu na to, co jsem ti říkal v autě!“

Švih!

„Jak sis vůbec mohl dovolit mě neposlechnout?“

Švih!

„Tu stupidní noční výpravu jsem ti zakázal a ty si klidně uděláš takovou kravinu!“

Švih, švih, švih!

Zmítal jsem se na zemi ve snaze uniknout karabáči i instruktorově slepému vzteku. Prosil jsem ho, ať mne nechá být, ale jeho běsnění zastavilo až zaklepání na dveře.

Ležel jsem na zemi v obýváku a třásl se záchvaty pláče. Tělo jsem v jednom ohni a nebyl jsem vůbec schopný pohybu.

„Proboha, chcete ho zabít? Jste horší, než ti hajzlové na statku!“ Bill si klekl ke mně na podlahu a snažil se mě zvednout. Instruktor jeho snahu chvíli sledoval a pak mu pomohl odnést mne do postele.

„Má kliku. Kdyby ses nevrátil s těmi infuzemi, asi bych ho umlátil.“

„To vidím, ale vztekem ničemu nepomůžete,“ krotil Bill instruktora, zatímco mi zaváděl kanylu infuzního setu. „Jestli ho chcete za každou cenu potrestat, tak s tím počkejte do zítřka. Musí si odpočinout a dostat do sebe nějaké tekutiny. Taky by se měl najíst.

„Skončil jsi?“ sjel můj instruktor Billa pohledem. „Pokud ano, tak vypadni,“ zavrčel a během minuty ho vypakoval za dveře. Pak se vrátil do ložnice.

„Nechám ti přinést něco k jídlu a pak se musíš vyspat, v tom má Bill pravdu. Zítra budeš potřebovat spoustu sil, protože z těch sta ran rákoskou neslevím ani jedinou,“ oznámil mi chladně a pak mne nechal samotného, jen s mým hrozným strachem a ještě většími výčitkami.

Proč jsem jen viděl ten zpropadený náklaďák na zadním dvoře věznice?

Proč jsem se na to celé nevykašlal?

Jsem úplný idiot, protože jsem způsobil Connorovi spoustu starostí. Vůbec jsem se mu nedivil, že na mě byl tak naštvaný, měl na to plné právo. A navíc mi pravděpodobně zachránil život, takže jsem mu měl být zač vděčný.

Nakonec jsem usnul dřív, než mi Connor přinesl večeři do postele. Podezíral jsem Billa, že mi něco namíchal do té infuze. Určitě poznal, jak jsem vyděšený a celý bolavý a předpokládal, že bych ze strachu z trestu celou noc neusnul. Proto to nejspíš vyřešil nějakým prostředkem na spaní a něčím proti bolesti.

Spal jsem dobře celou noc a kupodivu mne ani nebudily děsivé sny. Díky tobě, Bille! Ráno mě vzbudilo slunce, nakukující do oken. Nádherný den! Na nočním stolku stál tác se snídaní a také krvavě rudá růže ve vázičce.

Byl u ní vzkaz:

„Miluju tě, Kierane, ale můj slib, že dnes bude mít tvá prdel barvu té růže, platí.“

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku: