magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Jak jsem se vrátil do Irska (1/3)

Hučení obřích leteckých motorů se mi zařezávalo do mozku. Seděl jsem na nepohodlném sedadle toho vojenského stroje, možná stejného, který mne spolu s dalšími kluky přepravil do výcvikového tábora. Teď jsem se vracel zpět do normálního světa a měl jsem z toho rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem se těšil, že se dostanu domů do Ulsteru, do své zanedbané chudinské čtvrti v Belfastu a na druhou stranu se mi už teď stýskalo po mém instruktorovi, ale i po bráchovi Seanovi, který tábor kvůli mezinárodnímu zatykači nemohl opustit.

Vůbec jsem nevěděl, co si počnu. Sice jsem měl od instruktora jak adresu šéfa místní buňky PIRA, kterého jsem měl neprodleně kontaktovat, tak kontakt na majitele jakési hospody, kde se scházela prý zajímavá společnost, ale i tak jsem byl naplněný nejistotou a zmatkem.

Zavrtěl jsem se na tom vojenském sedadle, které bylo určeno jistě k týrání sedacího svalstva výsadkářů. Celé tělo mne bolelo a já si uvědomil, že to bylo teprve včera v noci, co jsem s instruktorem prožil naši poslední společnou hru. A můj mučitel si dal opravdu záležet, abych na ty chvíle opravdu dlouho nezapomněl.

V poslední době už mne při našich hrátkách tak často nepřivazoval. Míval jsem jen tradičně ruce spoutané za zády a ke koze mne přivazoval, pouze pokud mne bičoval. Poslední noc ale byla jiná, výjimečná. Strávil jsem ji celou připoutaný v různých polohách a můj zadek si užil nejen mrskání, ale i instruktorův ocas pěkně nadoraz a to zdaleka nebylo všechno. Koule ale i pták mne bolel, protože můj instruktor si pěkně užil mučení mých genitálií. Silnou cévku jsem měl zavedenou snad hodinu a padáček s těžkým závažím mi drtil varlata nepředstavitelně dlouho. A pak přišly na řadu kolíčky, které jsem obzvlášť nesnášel. Instruktor mi je cvakal na předkožku i na vystouplý okraj žaludu. Mučil jimi uzdičku a nacvakal je okolo celého rozbolavělého šourku. Řval jsem bolestí, ale on se vůbec neměl k tomu, že by kolíčky sundal a klidně mne i s nimi pomalu a důkladně opíchal.

Zvedl jsem se a prošel letadlem na záchod. Nejen že jsem si musel ulevit, ale také jsem si musel urovnat oteklá varlata, zmáčknutá v kalhotách. Dostala svůj díl jezdeckým bičíkem, ale nejvíc jim dal zabrat padáček. Instruktor na něj navěsil tolik závažíček, že jsem měl pocit, že mi to koule utrhne. Opatrně jsem vytáhl z kalhot své ztýrané pohlaví a se syčením bolestí jsem se vymočil. Byl jsem od cévky pěkně odřený, protože jemnost bylo to, co instruktorovi rozhodně nepřebývalo. Viděl jsem ale, že má moč je světle žlutá bez krve, takže mi žádné zranění nezpůsobil. Zajistil si ale, že na něj opravdu pár dní nezapomenu.

Láskyplně jsem si urovnal své bohatství mezi nohama a zavřel zip od poklopce. Pak jsem vyrazil chodbičkou mezi ostatními kluky ke svému sedadlu. Asi poprvé jsem se zvědavě rozhlédl po svých spolucestujících. Většinou spali, ale pár očí po mně pokukovalo. A pak mi jeden z těch kluků pokynul, jestli si nechci sednout vedle něj. Můj pohled zabloudil k mému sousedovi, který chrápal jako o život a zabíral skoro polovinu mého původního místa. Neměl jsem náladu se s ním přetlačovat o životní prostor a tak jsem s pokrčením ramen pozvání kluka přijal.

„Ahoj, já jsem Duncan,“ představil se.

„Kieran,“ odpověděl jsem mu. „Odkud jsi?“

„Z Armaghu, ale do tábora jsem se dostal z Corku. Byl jsem tam na univerzitě, ale vyrazili mě, protože jsem prodával na škole drogy,“ mrknul na mě. Pak sáhl do náprsní kapsy a nabídl mi ze stříbrné tabatěrky jointa. Rozhlédl jsem se po letadle. Připadalo mi naprosto šílené, kouřit tady marihuanu, která nás okamžitě prozradí. Na druhou stranu mě to ale hrozně lákalo, protože s drogami jsem zatím měl nulové zkušenosti.

„Neblázni, tady si přece nemůžu zapálit,“ zaprotestoval jsem nakonec.

„Tady ne,“ přisvědčil Duncan. „Za chvíli ale přistáváme ve Francii a pak nás čeká autobus a trajekt. Máme před sebou ještě dlouhou cestu, než se dostaneme na náš zelený ostrov do Rosslare.“

„Vracíš se domů, nebo máš v plánu něco jiného?“ zeptal jsem se a schoval opatrně jointa do kapsičky u taktické vesty, kterou jsem nosil i v civilu. Podle mě to byl úplně geniální kus oblečení, protože se do ní dalo ukrýt cokoliv.

„Co doma? Chci se přidat ke kámošům, co chystají nějakou akci ve Skotsku. Chtějí unýst dědice jedný docela bohatý šlechtický rodiny, aby to hodilo dost peněz na zbraně. Jestli chceš, můžeš se přidat.“

Vytřeštil jsem na Duncana oči. Ježíši, to přeci nejde. Já nejsem žádný zločinec! V dalším okamžiku mi ale došlo, že už nejsem ten malej Seanův brácha, kterej maximálně tak vyřizoval vzkazy a nosil zásilky. Teď už jsem vycvičený voják prozatímní IRA, která do mne investovala nemalé prostředky a bude si přát, abych byl dobrou investicí. Najednou jsem si vůbec nebyl jistý, že jsem si zvolil správnou cestu.

„Musím kontaktovat velitele bráchovy buňky v Belfastu,“ odpověděl jsem nakonec Duncanovi. „Nemůžu se jen tak ztratit ve Skotsku.“

„No jak myslíš, ale kdybys chtěl, tak si mě vždycky najdeš,“ odvětil Duncan tajemně a zapnul si pás, protože jsme právě zahájili klesání k letišti.

Letadlo bez problémů přistálo kdesi v západní Francii a autobusy nás odvezly do přístavu Cherbourg. Tam jsme se s našimi skutečnými doklady bez problémů nalodili na trajekt do Irského Rosslaru. Lístky jsme měli do té nejlevnější třídy, což znamenalo, že noc budeme trávit na nepohodlných plastových sedačkách na dolní palubě, kde to páchlo naftou a přepáleným tukem z kuchyně. Podařilo se nám s Duncanem vybojovat si místa hodně vepředu, kde se občas alespoň trošku pohnul vzduch. Po pár hodinách plavby už mi ale z toho zápachu bylo tak špatně, že jsem musel na čerstvý vzduch na otevřenou palubu. Duncan mezitím usnul, a tak jsem ven šel sám.

Nebýt osvětlení lodi, byla by venku černo-černá tma. Nesvítila ani hvězdička a temné moře se hrozivě vzdouvalo. Vlny se s třeskotem rozbíjely o příď trajektu a do vzduchu se rozstřikovaly obří gejzíry slané vody. Paluba se mi každou chvíli propadla pod nohami, když loď sjela do údolí mezi dvěma vlnami. Pevně jsem se chytl zábradlí a snažil se to zmítání plavidla ustát.

„Co tady děláš?“ autoritativní hlas. Leknutím jsem se otočil a uviděl dva policisty.

„Bylo mi blbě od žaludku, tak jsem se šel nadýchat čerstvého vzduchu.“

„Tady nemáš co dělat. Tys neviděl cedulku se zákazem vstupu na palubu? Mohl bys přepadnout do moře a už by tě nikdy nikdo nenašel.“

„Ne, pane. Omlouvám se.“ Nelhal jsem. Opravdu jsem žádný zákaz neviděl.

„Doklady a lodní lístek!“ komisní policajt se rozhodl, že bude konat svou povinnost – prudit a buzerovat.

Vytáhl jsem z kapsy pas a jízdenku na trajekt. Přitom mi vypadl joint, kterého jsem neopatrně vložil do stejné kapsičky, jako cestovní doklad. Jeden z policistů mi vytrhl doklady a druhý se hbitě shýbl pro cigaretu, dřív, než ji vítr smetl z paluby. Přivoněl k ní, i když mu bylo jasné, co to je. Pak se na mne podíval a naučeným pohybem sáhl za pas pro pouta. Druhý policajt mě mezitím chytl za ruce a přirazil mě čelem k přepážce. Jeho kolega mi rozkopl nohy a poté, co mě spoutal ruce za zády, rychle mi objel tělo, jestli u sebe nemám zbraň. Když našel vyhazovací nůž, vítězoslavně mi ho zabavil.

„Tak jdeme, frajere!“ postrčili mne po houpající se palubě. „Pěkně to půjdeme sepsat a pak si zbytek cesty užiješ v soukromém apartmá, zvaném samotka. Máme jich tu na lodi pro všechny případy pět a zatím jsou všechny prázdné. Budeš si moct vybrat.“

„To mě zavřete kvůli jednomu posranýmu jointu?“ obořil jsem se na policisty.

„Kvůli jointu ne, ale kvůli tý kudle jo. Víš moc dobře, že na britském území je nošení nožů zákonem zakázáno a tohle je loď jejího veličenstva,“ usadil mě tvrdě ten policajt, který mne prohledával a našel nůž. Nemluvil ale tak docela pravdu. Klepeta mi nasadili kvůli tý pitomý cigaretě a já začínal tušit, že to byla jenom záminka.

Věděl jsem, že nemá cenu se bránit, protože na lodi stejně nikam neuteču. Proto jsem se nechal odvést do podpalubí, kde měli policisté své království. Strčili mne na šedou kovovou židli, přišroubovanou k podlaze. Stála daleko od stolu, aby k ní mohli muži zákona ze všech stran. Jeden z policajtů si sedl za stůl, druhý se opřel o zeď po mé levici.

„Odkud cestuješ?“

„Z Francie. Nebo snad tahle kocábka vyplula odjinud?“ odsekl jsem.

Facku jsem vůbec nečekal a málem mě srazila ze židle na zem. Polda po mé levici už se neopíral ležérně o zeď, ale stál vedle mě a oči mu sršely vztekem. „Hele, ty grázle, buď budeš uctivě a pravdivě odpovídat na otázky, nebo zažiješ takovej tanec, žes to ještě v životě neviděl.“

„Cos dělal ve Francii?“ zeptal se policajt za stolem nevzrušeně.

„Sháněl jsem si práci, pane,“ zalhal jsem a srkal krev z rozbitého rtu.

„Anebo jsi zdrhnul. Budeš asi pěkný kvítko, protože je po tobě v Belfastu sháňka. Na tebe a na tvýho bratra je vydán zatykač.“ Policajt se mi klidně díval do očí a mně začínalo docházet, že jsem v pořádným průšvihu, ze kterýho se jen tak nevykecám. Museli o mně vědět už ve chvíli, kdy jsem prošel kontrolou před nástupem na trajekt. Čekali jen na vhodnou chvíli, jak mě sbalit.

„O žádným zatykači nevím,“ prohlásil jsem nakonec.

Policajt se usmál a otevřel složku, kterou měl na stole. Vytáhl tenký papír z faxu a ten mi ukázal. Byla na něm moje ne moc povedená fotka a úředně vypadající žádost o zadržení. „Touží po tobě jistý velitel SAS z belfastských kasáren. Prý už tě půl roku nikdo neviděl a on je přesvědčen, žes odcestoval za bratrem. Podle toho, cos mu kdysi při výslechu nakecal to teď vypadá, že jsi mu lhal a to se mu moc líbit nebude.“

„Nebyl jsem za bratrem. Byl jsem si hledat práci a teď se vracím domů. Nic nezákonného jsem neprovedl.“

„To už posoudí jiní.“ Policajt vstal ze židle. „Mark tě teď prohledá a já dojdu pro tvý zavazadlo. Potom sepíšeme protokol o zadržení a šoupneme tě pod zámek. V přístavu tě pak předáme vojákům. Už se na tebe těší.“

Doprdele! V životě by mě nenapadlo, že budu veliteli SAS tak chybět, že po mě nechá vyhlásit celostátní pátrání. To jsem v pěkným loji.

„Tak svlíkat!“ Policista, který mi dal facku a který se jmenoval Mark, mi odemkl pouta. „A nevymejšlej žádný kraviny,“ varoval mě ještě a potěžkal v ruce dlouhý a silný obušek.

Polib si, řekl jsem si v duchu a začal odkládat oblečení. Vůbec mi nevadilo, že po mně chce, abych se svlékl, ale nebyl jsem moc nadšený z toho, že uvidí stopy po instruktorových hrátkách. Zadek jsem měl ještě pěkně pruhovaný. Za dva dny se ty podlitiny zahojit nemohly.

„Stoupni si ke stolu, nohy od sebe a ohni se. Rukama se chytni za hranu stolu a nehejbej se,“ udělil mi policista rozkazy, když jsem před ním stál nahý a on si mne bezostyšně celého prohlédl. Vyplnil jsem to, co po mně chtěl a jen tiše čekal se zadkem vystrčeným směrem ke dveřím. Ty se v tu chvíli otevřely a dovnitř vstoupil druhý policajt s mým báglem v ruce.

„Vidím, že jdu právě včas,“ usmál se na Marka, který si právě natáhl jednorázové rukavice.

„Kdo tě tak seřezal?“ zeptal se mě, když ke mně přistoupil a rukama mi roztáhl půlky.

„Mistr, pro kterého jsem pracoval,“ lhal jsem pohotově. „Zaspal jsem a nepřišel do práce.“

„Není nad pořádné tělesné tresty,“ odvětil policista Mark a plivl si na prsty, aby mi je mohl snáz strčit do konečníku. Pevně jsem stiskl čelisti, protože tohle mi pořád nebylo dvakrát příjemné a navíc jsem byl od instruktora docela odřený. Strpěl jsem ale to šťourání v zadku tiše a klidně a jen se modlil, aby můj ocas zůstal v klidu. Nestál jsem o to, aby si na mě páni policajti začali vybíjet své homofobní předsudky.

Nakonec si užili prohlídku mé díry oba dva a chvíli se dokonce dohadovali, že by mi určitě slušel ten obušek, zastrčený v prdeli. Pak se ale spokojili s tím, že mi zase spoutali ruce za zády a oba mne svými obušky pořádně zpracovali zadek, nohy a dokonce i břicho. Nemohl jsem vůbec nic dělat a nějak se bránit. Varovali mne, že jestli po nich i jen vykopnu, budou to brát jako útok na veřejného činitele a takové obvinění jsem si fakt nemohl dovolit. A tak jsem je prostě nechal, ať si do mě praští a doufal, že je to brzo přestane bavit. Přestalo asi za čtvrt hodiny, protože už byli oba docela uhnaní. Když jsem se nemohl bránit, tak jsem je aspoň honil sem tam po místnosti.

Strčili mě hned do nejbližší cely, tak jak jsem byl, nahý jak mě bůh stvořil. Sundali mi ale pouta a po chvíli za mnou přilítla hromádka mého oblečení. Byl jsem celý bolavý, ale bůhví proč pro mne najednou bylo nejdůležitější se obléct. V táboře jsem s instruktorem trávil nahý celé hodiny a nevadilo mi to a tady jsem v duchu děkoval těm poldům, že se rozhodli mne dál už neponižovat. S hekáním jsem na sebe navlékl své svršky a složil se na spodní patro palandy, která byla, kromě kamery, jediným vybavením v cele.

Vlastně jsem na tom docela vydělal, došlo mi. Ostatní se kroutí na nepohodlných tvrdých sedačkách a já tu mám sice proleželou vojenskou pryčnu, ale proti těm lavicím nahoře úplný luxus. Zavřel jsem oči a řekl si, že nemůžu udělat nic lepšího, než se pořádně vyspat a za chvíli už jsem nevěděl o světě.

Před přistáním mi policajt Mark přinesl nějaké jídlo, které se netvářilo sice moc poživatelně, ale já měl hlad. Počkal, až to sním a pak mě po několika hodně potupných prosbách pustil na záchod. Byl jsem rád, že se mi chtělo jenom na malou, protože se na mne celou dobu díval. Že bych si před ním musel sednout na mísu, jsem si nechtěl ani představit. V duchu jsem ho pasoval na dobrého magora a byl jsem rád, že se ho tak do hodiny zbavím. Na vojáky SAS jsem se ale ani v nejmenším netěšil.

V přístavu mne vyvedli z lodi jako prvního. Podařilo se mi ohlédnout se po palubě turistické třídy a mé oči našly Duncana, který se na mě tázavě díval. Pak na mne sotva znatelně mrknul a zmizel od zábradlí, aby nebudil pozornost. Tím mrknutím mi ale trošku zvedl náladu. Dal mi tak najevo, že se mi pokusí pomoct. Sice jsem nevěděl jak, ale možná bude stačit, když o mém zadržení bude informovat velitele PIRA. Ti už si třeba nějak poradí.

Vojenský Range Rover už mne očekával i se suitou čtyř vyzbrojených vojáků. Taková pozornost kvůli mně, to mi přímo lichotilo. Dostal jsem ránu do ledvin pažbou útočné pušky a pak jsem byl doslova hozen do zamřížovaného zadního prostoru auta. Mělo úplně tmavá skla, takže mne tam nikdo nemohl vidět. No super, takže vojáci se báli, aby můj neslavný návrat do rodného města někdo nezpozoroval. Začínalo to vypadat dost blbě. Mou jedinou nadějí tak zůstával Duncan.

Cesta byla dost příšerná. Měl jsem pořád ruce spoutané za zády a tak jsem na nerovných silnicích lítal v autě jako kus hadru. A zdálo se mi, že řidič si z ostrých průjezdů zatáčkami udělal zábavný sport. Každou chvíli jsem letěl na nějakou stěnu auta a nemohl tomu vůbec zabránit. Zpomalení ve městě proto bylo spíš úlevou, než čímkoliv jiným. A pak se za námi zavřela obrovská vrata vjezdu do kasáren a Range Rover definitivně zastavil.

„Vylez ven, ty hajzle,“ poháněly mne hlavně útočných pušek. „Poklus dovnitř!“ hnali mne vojáci sprintem do budovy, ve které jsem už jednou byl a neměl na to vůbec dobré vzpomínky. Nahnali mne nejdřív do sprchy, do té kde tekla jenom ledová voda. Nic se za tu dobu nezměnilo. Svléknout se a přetrpět tu ledárnu, dokud mi nedovolili kohoutek zavřít. Čekal jsem, že mi stejně jako minule dají vězeňskou kombinézu, ale s tou se tentokrát vůbec nezdržovali a hnali mne nahého do výslechové místnosti v suterénu.

Nevím, jestli to byla ta samá místnost, ale koza, která tam stála, vypadala úplně stejně. Také nad ní viselo lanko od kladky, ke kterému minule velitel zajistil anální hák. Při tom pohledu jsem se otřásl. Sice jsem už věděl, že toho vydržím mnohem víc, než před výcvikem, ale vzpomínky na výslech nebyly vůbec příjemné.

„Chceš to písemně, nebo se ohneš přes tu kozu hned?“ známý sarkastický hlas, doprovázený pleskáním rákosky o dlaň v rukavici. Velitel!

„Pane, já jsem ale nic neudělal a nic nevím,“ snažil jsem se zvrátit nevyhnutelné.

Velitel se usmál svým žraločím úsměvem. „To se teprve přesvědčíme. Chyběl jsi mi, broučku, víš?“ zapředl skoro něžně.

„Prosím, neubližujte mi. Já opravdu nevím, kde je Sean. Byl jsem makat ve Francii.“

„Připoutejte ho!“ přikázal velitel svým vojákům a já začal bojovat ze všech sil, ale stejně jsem skončil ohnutý přes kozu se zadkem vystrčeným. Vojáci byli celí udýchaní a velitel si mě klidně prohlížel. Potom mi sáhl mezi nohy a urovnal genitálie tak, aby mi pták visel dolů a koule koukaly mezi stehny. Potom je bezcitně prohnětl rukou a já zaskučel, protože jsem je měl celé bolavé. Velitel se samolibě usmál a popleskal mé koule rákoskou. To už jsem zařval nahlas.

„No vidíš, žes to ještě nezapomněl,“ pochválil mne a pak si nenechal ujít další mou potupu, prohlídku konečníku. Dobře si pamatoval, jak jsem při té proceduře minule ječel a ani teď jsem se nenechal zahanbit, protože to obzvlášť bolelo. Nevím, kolik prstů do mě velitel nevybíravě vrazil, ale dva to určitě nebyly.

„Takže předpokládám, že pořád nevíš, kde je tvůj bratr a ani si nepamatuješ, kde jsi byl posledních šest měsíců,“ konstatoval velitel a neúnavně týral můj konečník.

„O Seanovi nic nevím. Byl jsem ve Francii. Kámoš mi tam dohodil práci.“

„Jakej kámoš,“ prsty se vesele činily a já si jen kousal rty, abych nekňučel nahlas.

Řekl jsem mu první jméno, který mě napadlo, a přál si, abych se nikdy nebyl vracel domů.

„A u koho jsi pracoval?“

No nazdar, já jsem pitomec. Tohle jsem si nepromyslel! „U Louise Pergauda v Paříži,“ vyhrknul jsem nakonec. Bylo to jméno autora mé oblíbené knihy Knoflíková válka.

„Copak jsi u pana Pergauda dělal?“

„Rozvážel jsem zákazníkům zboží. On má obchod s lahůdkami,“ lhal jsem pohotově a má fantazie jela na plné obrátky.

Velitel na chvíli přestal týrat mou díru a zaměřil se na mé zmrskané obliny. Pořádně je stiskl a prohnětl. Potom mi je dlaněmi roztáhl od sebe a znovu mi vtlačil prsty do díry, tentokrát oba palce.

„Au!“ heknul jsem a rychle si zkousl rty. Nevím, co bolelo víc, jestli mačkání mé zadnice, nebo roztažení svěrače.

„To on ti tak seřezal prdel, broučku?“ posmíval se mi velitel.

„Ano, protože jsem zaspal a nepřišel do práce a jemu volali rozčílení zákazníci.“

Velitel konečně odstoupil od kozy a pak ji obešel, aby mi viděl do obličeje. Pak sáhl do skříňky a s vítězoslavným úsměvem odtamtud vytáhl dvě věci. Tou první byla dlouhá plochá dřevěná plácačka, tenká a pružná a při pohledu na druhou rekvizitu se mi zatajil dech. Byl to nerezový anální hák s velikou koulí na konci.

„My teď ověříme, jestli nám náhodou nekecáš. Zatím tu zůstaneš připoutaný, a aby se ti líp vzpomínalo, strčím ti do zadku ten hák. A když zjistím, žes nám kecal, seřežu ti prdel plácačkou tak, že budeš volat všechny svatý.“

Málem jsem se rozbrečel, když si zavolal své vojáky, aby mi roztáhli půlky a pak mi vtlačil ten mučicí nástroj do sevřeného análu. Bránil jsem se, protože jsem už věděl, jak moc to bolí. Nebylo mi to ale nic platné. Můj prsty uvolněný svěrač se nakonec bolestivě poddal té velké kouli na konci háku. Zařval jsem a pak ještě víc, když velitel zajistil hák k lanku od kladky a povytáhl ho. Prohnul jsem se v zádech a napnul nohy, abych si ulevil a byl jsem úplně zoufalý. Tohle nemůžu dlouho vydržet, ta pozice byla úplně šílená, protože jsem balancoval na špičkách.

Velitel mě poplácal po vystrčeném zadku a zlehka mě plesknul plácačkou přes obě půlky a pak i přes koule. Nadskočil jsem a vřískal na celé kolo.

„Takže pravidla znáš. Jestli zjistím, žes mi kecal, tak si tahle plácačka užije takovou jízdu, že na ni do smrti nezapomeneš,“ připomněl mi velitel a pak za ním a za jeho vojáky zapadly dveře a cvaknul klíč v zámku.

Visel jsem tam přes kozu s vystrčeným zadkem, týraným análním hákem a mé myšlenky byly černější než noc. Přemýšlel jsem, kolik času mi zbývá, než se z mé zadnice stanou dva krvavě rudé ovály, rozdělené jen sevřenou rýhou. Nedokázal jsem si představit, jak dlouho může trvat, než vojáci zjistí, že žádný lahůdkář Louis Pergaud v Paříži není. Jistě to bude pár hodin a ta představa byla sama o sobě dost děsná, horší než vidina výprasku.

Vrátili se asi za hodinu. Práskly dveře a všichni vojáci byli zpět jak velká voda. Velitel mi pohladil půlky a pak se zle zasmál. „Stačil mi jeden telefon na pařížskou Sureté a jeden na imigrační, abych si ověřil, žes ve Francii vůbec nebyl!“

Práááásk!

„Jaůůůůůůůůůůů!“ Plácačka bez jakéhokoli varování švihla do mého vyšpuleného zadku. Ta bolest byla šílená. Úplně jiná než od rákosky, ne tak intenzivní, ale víc plošně rozložená. A navíc má zmrskaná prdel už byla i tak bolavá a o to intenzivnější byly dopady plácačky na její povrch.

Prááásk! Prááásk! Plááác! Prááásk!

Ječel jsem na celé kolo a zadek mi hořel jasným plamenem bolesti. To se nedá vydržet! Vždyť mi ze zadku udělá krvavý biftek!

„Aúúúúúúúúúú!“

Práááásk! Práááásk! Práááásk! Práááásk!

Práááásk! Práááásk! Práááásk! Práááásk!

„Prosím, už dost! PROSÍÍÍÍÍÍÍM NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“

Práááásk! Práááásk! Práááásk! Práááásk!

Práááásk! Práááásk! Práááásk! Práááásk!

Velitel mě snad vůbec neslyšel a bil mne dál bezcitně a neúprosně. Občas se mě zeptal, kde jsem byl a kde je můj bratr Sean, ale snad ani nečekal odpověď. Zadek se mi otřásal pod údery plácačky, která se tvrdě zakusovala do už pochroumaných svalů. Bolelo to, šíleně to bolelo! K nevydržení.

Práááásk! Práááásk! Práááásk! Práááásk!

Práááásk! Práááásk! Práááásk! Práááásk!

Výprask pokračoval donekonečna. Pomočil jsem se bolestí a úplně ochraptěl od řvaní a nakonec už jsem přestával vnímat. A teprve tehdy velitel to mučení ukončil. Obešel kozu, aby se mi podíval do tváře, ale uviděl jen hlavu, bezvládně visící a zavřené oči. Nadzvedl mi plácačkou bradu, ale já nezareagoval. Už jsem ani neměl sílu oči otevřít.

„Pro dnešek má dost. Hoďte ho dolů do cely a řekněte doktorovi, ať se na něj pro jistotu podívá,“ přikázal velitel svým vojákům, kteří mne odvázali a osvobodili můj anál od háku. Potom mne někam nesli, což jsem vnímal jako v mlze. Nakonec mě hodili na studenou betonovou podlahu a zabouchli s třísknutím kovové dveře cely. Zůstal jsem ležet v té poloze, v jaké jsem dopadl, a všechno mi bylo jedno. Bolavý svět se halil do čím dál temnější mlhy a nakonec odplul úplně.

Příchod doktora už jsem ani nevnímal.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku: