magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Jak jsem si užíval irské pohostinnosti (2/4)

Probudilo mne teplo, praskání dřeva a hukot ohně v kamnech. Celý zmatený jsem se rozhlídl. Touhle dobou už jsem měl být dávno mrtvý, ale tady to na peklo nevypadá. Jestli ale kníže pekelný úřaduje v omšelé místnosti s otlučenými zdmi a jednou nepovlečenou postelí, pak jsem tu na audienci správně. Neklidně jsem se zavrtěl pod kousavou vlněnou dekou, když mi došlo, že na sobě pod tím špinavě šedým hadrem nemám vůbec nic. Začal jsem pátrat očima a nakonec jsem objevil své oblečení na opěradle židle kousek od kamen. Ze všech sil se sušilo. Překonal jsem závrať z poklesu tlaku a dovrávoral k židli. Zajímalo mne, jestli mě kromě striptýzu ten, kdo mne našel na pláži, taky prošacoval. Měl jsem v maskáčích ne zrovna málo peněz a doklady. Obojí tam kupodivu zůstalo.

„Měl bys zalízt zpátky do postele. Byl jsi dost promrzlej, když jsme tě s bráchou našli.“

„Kde to jsem?“ optal jsem se klidně a bylo mi úplně jedno, že před tím zarostlým asi padesátiletým mužem stojím nahý.

„Na farmě Fitzpatricků východně od Bannow,“ odpověděl mi ten muž a sledoval mne, jak si oblékám slipy. „Já jsem Jack, mladší brácha se jmenuje Frank.“

Představil jsem se jen svým křestním jménem a pak opravdu znovu zalezl do postele, protože se mi dost povážlivě zamotala hlava.

„Přinesu ti něco k jídlu,“ prohlásil Jack a zmizel za dveřmi. Objevil se asi za deset minut s talířem bramborové kaše a kousky nějakého masa. V kaši byla zabodnutá lžíce a maso bylo nakrájené docela nadrobno. Položil talíř na židli, kterou přistrkal ke straně postele. Vedle postavil hrnek s čajem, který také přinesl.

Bez zvláštního nadšení a chuti k jídlu jsem začal jíst a po očku sledoval Jacka, jak si mne prohlíží. Nakonec se osmělil k otázce.

„Šla po tobě snad půlka námořnictva její výsosti. To jsi nějakej uprchlej zločinec, nebo co?“

„Ne, jsem jen námořník,“ zalhal jsem.

„Námořník?“ rozesmál se Jack na celé kolo. „Tak to jsem poprvý viděl námořníka, kterej má voholenou prdel i koule,“ řezal se smíchy a já najednou nevěděl, co říct. „Navíc tě tady hledali nějací chlápkové,“ pokračoval Jack. „Ptali se, jestli jsme neviděli někoho, kdo odpovídal tvýmu popisu a nabízeli docela dost peněz za informace.“

Górdanovi lidi, napadlo mne okamžitě. Jistě se jim doneslo, jak neslavně skončil pokus o můj výsadek a teď zjišťovali, jestli jsem to přežil a kde jsem.

„Já mám taky peníze,“ ozval jsem se konečně. „Zaplatím vám, když mne zkontaktujete s těmi lidmi.“

Jack se na mě podíval a potom suverénně přešel k mému oblečení a sáhl do kapsy. Vylovil hromádku navlhlých liber a mé doklady. Zběžně peníze spočítal.

„Tak levně se neprodáváme,“ pronesl klidně a strčil si těch skoro tisíc liber do kapsy. Těm chlapům jsme řekli, že chceme za informace o tobě pět táců. Neřekli jsme jim ale, za kolik tě vydáme. Navíc si budeš muset naši pohostinnost pěkně tvrdě odpracovat.“

„To je obyčejná zlodějina! Jste jenom hnusnej grázl!“ zařval jsem zoufale a sedl si na posteli. „Sebral jste mi spoustu peněz, tak si je strčte klidně doprdele, ale nechte mě odejít!“

„Tak pomalu! Žádnej voholenej teplouš mě nebude v mém domě urážet, jinak dostane pořádně na držku.“

Vstal jsem nejistě z postele a uvažoval o tom, co bych měl udělat. Během okamžiku jsem přišel svou vlastní blbostí o všechny peníze. Neměl jsem žádné oblečení, kromě toho, ve kterém mne našli, a fyzičku jsem měl tak zoufalou, že jsem pomoc bratrů Fitzpatrickových opravdu potřeboval. Musel jsem se dát dokupy, abych měl sílu jim zdrhnout a spojit se se svou spojkou, nebo přímo s Górdanem.

„Co po mně teda chcete?“ vyjel jsem nakonec útočně na svého zachránce, který se ovšem právě moc šlechetně nechoval. Vypadalo to, že se z něj spíš stal únosce, který bude chtít pěkně mastné výkupné. Zamyslel jsem se nad tím, jak dopadli ostatní, kteří mi ve zlém zkřížili cestu, a pochopil jsem, že bratři Fitzpatrickové se s Górdanem v zádech vysokého věku nedožijí.

Jack přišel až ke mně. „Tak hele, ty voholená buzno, já za sebou mám sedm let v lochu, takže vím, co si počít s takovou pěknou děvkou, jako seš ty,“ ujistil mne. „Ženská mi zdrhla před třemi měsíci, takže věř tomu, že se tady nudit nebudeš.“

Zíral jsem na něj a postupně mi docházelo, že to peklo by bylo tou lepší variantou.

„Nemám zájem,“ odsekl jsem mu a říkal si, že jen co se trošku seberu, vykopnu mu zuby a pak zdrhnu.

Chytl mě bleskově pod krkem a přirazil mě k dřevěnému sloupu, který nesl trámovou konstrukci stropu. Botou mi přišlápl nárt, až jsem zařval a volnou ruku mi vrazil do slipů. Sevřel mi koule, zakroutil je a zatáhl.

„Já se tě na nic neptal, ty sráči!“ syčel mi vztekle do tváře, zatímco se mi snažil varlata ukroutit. Ječel jsem bolestí a nohy mne přestávaly poslouchat, takže když mě pustil, sesunul jsem se mu k nohám a zoufale si sevřel pohmožděnou výbavu.

„Odpracuješ si naši pohostinnost na naší farmě. Jsme na to s bráchou sami a každá ruka se nám bude hodit, protože v zimě ovce nemůžou být na pastvě. Máme jich dvě plný stáje a dost se kolem nich a kolem koní s krmením nalítáme.“

Neodpověděl jsem mu, protože nebylo co. Pravidla byla jasně daná, a dokud nebudu po fyzické stránce schopný se s bratry Fitzpatrickovými vypořádat, nemělo smysl vzdorovat. Navíc jsem před sebou měl vidinu poměrně rychlé záchrany, protože jsem věděl, že za mne Górdan bez problémů zaplatí.

„Dobře, budu pro vás pracovat,“ vysoukal jsem ze sebe konečně a doufal, že tím Jacka uspokojím. To jsem se ale šeredně sekl.

Hrábl po mně a zvedl mne za vlasy do kleku a pak osvobodil z kalhot svého nedočkavého ptáka. „Otevři hubu, nebo ti ji otevřu sám. Nejsi zdaleka první, koho učím poslušnosti! A věř tomu, že po třech měsících mám opravdu plný zuby honění ocasu, takže se koukej předvést, buzerante.“

Neměl jsem na vybranou. Držel mne stále jednou rukou za vlasy a druhou mi nacpal svůj dost veliký ocas do pusy. Snažil jsem se nevnímat pach potu a moči a sevřel jsem ten nástroj rty. Jazykem jsem přitom vyhledal uzdičku a začal to citlivé místečko dráždit, až násilník chrochtal blahem. Přitom si rukama narážel mou hlavu do klína, takže jsem se chvílemi dusil, což ho nesmírně rajcovalo, a tak ty chvíle, kdy mi zarazil ocas až někam pod mandle, prodlužoval. Líbilo se mu, jako nade mnou má moc a přikazoval mi, jak ho mám kouřit a co dělat jazykem. A pak mi přikázal, ať stisknu jeho koule a sotva jsem to udělal, jeho přírazy se zrychlily a pak už si narval mou hlavu až na své chlupaté ohanbí a krk mi zalil mohutný výstřik jeho semene.

„Polykej, ty děvko! To máš místo dezertu,“ prohlásil a mně nic jiného ani nezbývalo, pokud jsem se nechtěl udusit.

Konečně mi pustil vlasy a já se mu sesunul k nohám, ponížený a zdeptaný. To, co mi Jack předvedl, bylo obyčejné znásilnění. Vzrušujícího na tom ani pro mne, pro suba, nic nebylo. Navíc jsem se bál, že brzo nezůstane jen u orálního sexu, že dojde i na anál a to bude s Jackovou násilnickou povahou hodně bolet.

„Tak jak se ti to líbilo?“ vytrhl mne z úvah Jack. Stál rozkročený nade mnou, s ocasem stále ještě vyndaným z kalhot.

„Úžasný,“ odfrknul jsem si sarkasticky. „Zkus ale občas mýdlo. To je skvělý vynález. Takhle jsem měl dojem, že kouřím zapařenýho medvěda."

Byl jsem trestuhodně nepozorný, nejspíš vinou únavy. Vůbec jsem nezaregistroval jeho paži, která vystřelila a backhandem mne zasáhla do pravého spánku. Tma byla absolutní a dokonalá.

Když jsem se pod tou kousavou vlněnou dekou probral podruhé, zjistil jsem nejen, že jsem zase nahý, ale že mám levou ruku připoutanou ke kovové pelesti. Tady přestává veškerá sranda, došlo mi. Musím se z toho baráku co nejdřív dostat, i kdybych měl utíkat, jak mě pánbůh stvořil. Někde tady jistě bude telefon. Musím zavolat své spojce anebo Górdanovi. Určitě po mně stále pátrají.

„Haló, kde jste kdo?“ začal jsem řvát, protože dokud mne ten magor neodpoutá, nebude na útěk ani pomyšlení. Navíc jsem neměl vůbec představu, jak dlouho tady jsem. Asi bych měl předstírat spolupráci, jinak se těch pout nezbavím.

„Tak co, voholená buzničko, copak bys rád?“ psychopat se objevil ve dveřích a samolibě se šklebil.

„Docela bych uvítal, kdybyste mi sundal ta pouta.“ odpověděl jsem krotce.

„O tom rozhodnu já, kdy tě odpoutám,“ odvětil muž a chystal se odejít.

„Ne!“ zarazil jsem ho. „Prosím, splním všechno, co si budete přát. Budu pro vás i pracovat a navíc ti lidé, kteří mne hledají, vám opravdu dobře zaplatí. Jen mi prosím sundejte ta pouta.“

„Nezdrhneš?“ zeptal se mě podezřívavě. „Nemáme čas tě pořád hlídat. Musíme obstarat zvířata.“

„Slibuju, že ne. Nemám problém si u vás všechno odpracovat,“ sliboval jsem s přesvědčivostí politika, na předvolebním mítinku.

Dlouze se zamyslel, a když už jsem nabyl dojmu, že ho z té námahy trefil šlak, konečně se ozval. „Tak jo,“ přikývl a zmizel za dveřmi. Když jsem si už myslel, že se na mě vykašlal, objevil se s klíčky od pout.

„Z farmy stejně nezdrhneš, a jestli se o to jen pokusíš, zažiješ takovej tanec, žes to nezažil,“ varoval mne drsně a já mu věřil. Pak mi konečně odemkl klepeto, pouta však nechal viset na pelesti, nejspíš pro výstrahu.

Další den odpoledne už jsem měl tolik sil, že jsem vstal z postele a šel pomoct bratrům. Říkal jsem si, že musím prozkoumat, jak to na farmě chodí a z postele toho moc nezjistím. Zajímalo mě nejen okolí farmy, ale i práce, kterou bratři vykonávají, zejména s ohledem na to, kudy a kdy by se dalo zdrhnout. Jack měl pravdu, že pro dva toho bylo až až. Dvě rozlehlé stodoly, plné ovcí a jedna stáj se čtyřmi koňmi, které na farmě byly zjevně na práci. Právě ty čtyři hnědáky jsem dostal na starost.

„Musíš je vyhřebelcovat,“ řekl mi Frank a poplácal přitom jednoho z valachů po zadku. Z dlouhé zimní srsti se zvedl oblak prachu. „Vidíš? Musíš z nich dostat všechen prach a zbytky srsti, ať se krásně lesknou. My na to nemáme čas.“

Pohladil jsem zvědavého koníka po čele. „Já ale nevím, jak se takový kůň hřebelcuje,“ namítl jsem a díval se do těch krásných tmavých očí s dlouhými řasami. Nikdy bych neřekl, že kůň má tak hezký kukuč.

„Panebože, odkud jsi?“ hořekoval Frank.

„Z Belfastu,“ pokrčil jsem rameny a dál hladil toho milého koně po nose.

„Ach jo. Ze všech Irů světa zrovna my dva musíme najít teplouše, kterej nikdy neviděl hajtru jinak, než v televizi.“

„Nejsem teplouš, jsem gay, jmenuju se Kieran a nemůžu za to, že jsem na chlapy,“ upozornil jsem ho. „A taky nemůžu za to, že jsem se narodil ve městě a nevím ani, co je hajtra.“

Podíval se na mě a zavrtěl hlavou s výrazem, že to vzdává. Byl vlastně docela fajn. Přesný opak svého násilnického bratra. Pak mi donesl věc, kterou pojmenoval hřbílko a věc, kterou jsem kupodivu znal - kartáč, a předvedl mi, jak s tím koně zbavím špíny a odumřelé srsti. Pak mi přikázal, že do večeře se budou všichni čtyři obyvatelé stáje jen lesknout, budou čistě podestlaní a nakrmení. Pokrčil jsem rameny a dal se do práce.

Nejdřív jsem všechny čtyři boxy uklidil, a že bylo co uklízet. Oba bratři opravdu neměli na koně čas, takže jim dávali jen najíst a o zbytek se moc nestarali. Vozil jsem plná kolečka snad dvě hodiny, ale měl jsem dobrý pocit, že mí svěřenci stojí v čisté a voňavé slámě. Teprve potom jsem se pustil do hřebelcování, protože jsem sám nechtěl tancovat čardáš mezi koblížky.

Pravdou bylo, že jsem koně viděl zblízka poprvé v životě a měl jsem z nich respekt. Nevěděl jsem, kdy mne některý kopne nebo kousne, když udělám něco špatně. Proto jsem zezačátku hřebelcoval hodně opatrně, ale po pár minutách jsem se osmělil, protože mi došlo, že na odstranění přebytečné srsti a prachu je potřeba víc zabrat. Radši jsem riskoval koňskou vzpouru, než trest od bratrů Fitzpatrickových za nesplnění příkazu.

„Jde ti to dobře,“ ozvalo se mi za zády a já leknutím nadskočil. Hřebelcoval jsem už třetího trpělivého obyvatele stáje, takže jsem si troufal koně i usměrňovat v boxu tak, abych k němu ze všech stran lépe mohl. Sice mne od nezvyklé fyzické práce všechno bolelo, ale bolesti jsem se nikdy nebál. Pomalu jsem se otočil, protože jsem tušil, co mne čeká. Mezi dveřmi stál Jack, i v chladném počasí zpocený a samozřejmě špinavý.

Jestli po mně teď bude chtít sex, asi si zadělám na pěkný průšvih, ale nevyhovím mu. Leda by mne opravdu musel přinutit násilím. Nejspíš to na mně poznal, protože si sice vyzývavě hladil poklopec, ale od dveří se ani nehnul.

„Jen makej, buzíku. Je na tebe hezkej pohled,“ vysmíval se mi.

Určitě jsem musel vypadat úchvatně. Zpocený, ve špinavých kalhotách a jen v roztrhaném tričku, protože ve stáji bylo od koní pěkně teplo. Sláma mi nekoukala jen z bot, ale visela mi ve vlasech a asi jsem ji měl všude, podobně jako seno, které jsem nosil koním do žlabů v náručích.

„Večer se spolu vykoupeme a to si piš, že se ti to bude líbit,“ prohlásil Jack nakonec a konečně vypadl ze stáje. Díval jsem se za ním a říkal si, že aspoň po stránce hygieny se v něm hnulo svědomí. Asi má urážka padla na úrodnou půdu. Pak jsem ho pustil z hlavy a věnoval se kartáčování koňské zadnice. Už jsem z hnědáka dostal skoro všechen prach, takže se začínal lesknout a tak jsem se začal bavit stejně, jako u předchozích dvou koní, vytvářením vzorů v dlouhé zimní srsti. Prvnímu koni jsem na zadku vykartáčoval čtverce, druhému pruhy a tady jsem začal kartáčem vytvářet spirály. Teprve když jsem byl se vzhledem koňského pozadí spokojený, vrhnul jsem se na posledního tmavého hnědáka ve čtvrtém boxu.

To, co Jack nazýval koupelnou, bylo zařízení z doby královny Viktorie. Litinová vana a kotel na dřevo, do kterého jsem musel natahat vodu ze studny. Jack prohlásil, že jestli se chci vykoupat, a to jsem chtěl, tak se musím sám o všechno postarat. Když jsem rozdělával v kotli oheň, byl jsem už úplně vyřízený. Celé odpoledne ve stáji při práci, na kterou jsem vůbec nebyl zvyklý a teď půl hodiny tahání vody v konvích. Středověk svou nadvládu na této farmě ještě neukončil.

Když jsem se ale před večeří konečně namočil do horké vody, rychle jsem zapomněl na všechnu tu námahu, kterou jsem kvůli vykoupání musel vynaložit. Ponořil jsem se až po bradu a slastně zavřel oči. Přál jsem si, abych byl už někde jinde a doufal jsem, že mé dny na farmě se krátí. Budu se muset zeptat bratrů, jestli se jim už ozvali muži, kteří po mně pátrají, protože jednání o výkupném bude jistě pár dní trvat. A já to už chtěl mít všechno za sebou.

Jack mi kupodivu dal pokoj. Objevil se až po půl hodině a jen mě vyhnal z vany, že si tam vleze on. Čekal jsem, že zneužije mé nahoty, ale to se nestalo. Jen na mne významně zamrkal, aby mi dal najevo, že svých nejhorších snů se brzo dočkám.

Oblékl jsem se a vrátil se do hlavní obytné místnosti farmy, do kuchyně, které vévodil veliký jídelní stůl. Tam kraloval Frank, který zajišťoval vaření a to, co vytvořil, se dalo celkem i jíst.

„Nemůžu ti s něčím pomoct?“ zeptal jsem se ho. Rozhodl jsem se, že si ho pokusím naklonit na svou stranu, protože na rozdíl od násilníka Jacka, Frank mi neubližoval a choval se ke mně docela dobře.

Frank se ohlédl na zavřené dveře do chodby, která vedla ke koupelně a k ložnicím a pak se mě zcela otevřeně zeptal: „Jack ti ubližuje, že?“

„Nevím, co si představuješ pod pojmem ubližuje. Jednou chtěl, abych ho vykouřil,“ odpověděl jsem mu, jakoby o nic nešlo.

„Jack už seděl za ozbrojené přepadení a znásilnění. Dej si na něj pozor a nedráždi ho. Co se vrátil z kriminálu, tak je mu jedno, jestli obtěžuje holku, nebo kluka. I proto nechci, abychom tu měli nějaké pomocníky. Skončilo by to jen pořádným malérem a Jack by šel znovu bručet.“

„Už se mi pochlubil, že má sedmiletou průpravu,“ řekl jsem Frankovi a sledoval ho, jak krájí mrkev a brambory. Pak jsem chytl nůž a pustil se taky do práce. „Proč mi to vůbec všechno říkáš?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Protože mi řekl, že si s tebou v noci užije a varoval mě, ať se mu do toho nepletu.“

Jen jsem na Franka vykulil oči.

„Nemůžu nic dělat,“ začal Frank vysvětlovat, zatímco skládal na pekáč kostky jehněčího, mrkev a brambory, aby to všechno zapekl v troubě. „Jack je rváč a násilník a to já nejsem. Nemám tolik síly, abych ho přepral, a navíc to je můj bratr. Nechci mu ublížit.“

„Já se ale rvát umím,“ vysvětlil jsem.

„Na Jacka fakt nemáš. Věř mi! Jediná tvoje šance je poslechnout ho. Pak ti nic neudělá.“

Kromě znásilnění, chtěl jsem namítnout, ale vtom se rozletěly dveře do kuchyně a Jack tam stál v plné parádě, nahý a vzrušený. Třemi dlouhými kroky přešel kuchyni a brutálně mi stiskl ruku, ve které jsem ještě pořád držel nůž. Ten mi vypadl a zazvonil o podlahu.

„Tak jdeme! Mám chuť na jedno kolo ještě před večeří!“ zavelel tónem, který nepřipouštěl diskuze. Pak mi zkroutil ruku za záda, čímž mě přinutil k předklonu a strkal mě k sobě do ložnice. Tam za námi zamkl dveře a doslova mě hodil na postel. Sílu měl tedy obrovskou, asi jako každý psychopat a já začínal rozumět tomu, co se mi Frank snažil říct. Toho násilníka bych fakt nepřepral, takže jedinou šancí, jak vyváznout bez zranění, byla poslušnost.

„Svlíkej se!“ rozkázal a pak se s úsměvem díval, jak si stahuju kalhoty a rozepínám košili, kterou mi půjčil jeho bratr, protože mé oblečení mělo do čistého daleko.

„Klekni si a pěkně drž, buzerante. Dneska mám chuť tě pořádně vobtáhnout, takže si to určitě užiješ, když máš rád šukání do prdele,“ smál se a přitom si stoupl za můj vystrčený zadek.

Nepoužil žádný lubrikant, protože jistě žádný neměl. Vystačil si jen se slinami a já se musel zakousnout do hřbetu své vlastní ruky, abych neřval na celé kolo. To i Connor byl proti Jackovi jemný a ohleduplný a navíc mne sex s ním vzrušoval, kdežto tady jsem jen držel s vyšpuleným zadkem a modlil se, abych to měl co nejdřív za sebou. Jack přirážel rychle a bezohledně a mně se zdálo, že mne odře do krve. Trpěl jsem a ani mne nenapadlo, že bych si taky něco užil, protože motivace byla nulová. Můj většinou ke všemu svolný ocas jen unaveně visel a neprojevoval vůbec žádnou ochotu ke spolupráci. Bolest, kterou mi Jack působil, byla příliš velká.

Hotový byl asi za patnáct minut a ujistil mě, že si to v noci ještě párkrát zopakujeme, čímž přispěl k mému rozhodnutí zdrhnout z farmy ještě tuto noc. Tohle prostě nevydržím a nestál jsem o to, léčit si nějaké zranění. Musím požádat Franka, aby mi půjčil něco teplého na sebe a pomohl mi zmizet. Jistě to pro mě udělá, aby tím chránil svého bratříčka Jacka. Aby mu odstranil z cesty veškerá pokušení, která by ho mohla dostat zpátky za katr.

Po večeři jsem musel umýt nádobí, takže jsem zůstal v kuchyni sám. Věděl jsem už, že Jack se chystá do Graigue do hospody, protože tam má sraz s lidmi, kteří po mně pátrají. Měl jsem proto jedinečnou příležitost utéct. I kdyby mi Frank nepomohl, dokázal bych zdrhnout, protože jeho bych přemohl. Stál jsem u škopku s nádobím a čekal, až Jack vypadne, abych se mohl s Frankem domluvit. Zadek mě ještě pořád bolel, takže mé rozhodnutí jen sílilo. Znásilňovat se tady už nenechám, to budu radši bojovat jako tygr o svou svobodu.

Konečně Jack nasedl do rozpadajícího se Land Roveru a odjel, takže jsem vrazil k Frankovi do pokoje.

„Potřebuju nějaké teplé oblečení a pár peněz na telefon. Musím zdrhnout, protože to, na co se Jack chystá, dlouho nevydržím. Jestli mi pomůžeš, poprosím člověka, který po mně pátrá, aby vám zaplatil. Určitě to udělá.“

Frank se mi pátravě zadíval do očí a pak přikývl. „Ale nepráskneš, že tě Jack znásilnil, že ne? To by šel znovu do lochu.“

Rezolutně jsem zavrtěl hlavou, i když jsem věděl, že pokud by se Górdan dozvěděl, co mi Jack udělal, bylo by vězení jeho nejmenším problémem. A navíc jsem si nebyl jistý, že chci krýt takového grázla. Lhal jsem ale s lehkostí, protože mi šlo o hodně. Možná, že i o život.

„Když se vydáš podél pobřeží na západ, dojdeš do Crosslake. Tam mají telefonní budku a navíc se vyhneš Jackovi, který se bude vracet od severu,“ poradil mi u vrat farmy a pak mi popřál hodně štěstí a zabouchl za mnou bránu.

Vyrazil jsem směrem, který mi Frank ukázal skoro tryskem, jako by mi za patami hořelo. Představa, že se potkám s Jackem, mne poháněla k neskutečným výkonům. Letěl jsem po cestě nad útesy a zvolnil jsem až ve chvíli, kdy mi farma Fitzpatrickových zmizela za terénní nerovností. Nevěděl jsem, jak daleko je do Crosslake, ale to nebylo důležité. I kdybych tam měl jít celou noc, zvládnu to, to jsem si byl jistý. V kapse jsem měl asi patnáct Irských liber v drobných. Dost zoufalý obnos po té skoro tisícovce, kterou mi Jack ukradl. Víc peněz u sebe ale Frank neměl a i tohle od něj bylo velkorysé. Mohl jsem si nejen zavolat, ale i sehnat něco k jídlu, pokud se budu muset někde skrývat. Vzhledem k tomu, že Górdanovi muži vyjednávali s Jackem jen pár kilometrů odsud, předpokládal jsem, že na nějaké dlouhodobé úkryty ani nedojde.

Ukázalo se, že Crosslake je vzdálené od farmy necelou míli, což mne trochu vyděsilo. Kdyby mne tu někdo viděl, mohlo se to donést i nebezpečnému Jackovi. Telefonní budka ale stála uprostřed zcela opuštěného prostranství a navíc v ní někdo rozbil žárovku, takže se po otevření uvnitř nerozsvítilo. Telefon ovšem dokonale fungoval. Neměl jsem představu, kolik peněz bude hovor stát, a tak jsem do automatu nacpal několik mincí a pak vytočil staré známé číslo mého kontaktu. Po třetím zazvonění se ozval známý hlas muže, který se mnou vždy komunikoval.

„Ballycastle,“ zašeptal jsem do sluchátka a pak jen čekal.

„Kierane, to snad není možné,“ ozvalo se po chvíli. Chlapi tě hledají všude po pobřeží.“

„Já vím. Muž, se kterým dnes jednali, je podvodník.“

„Za hodinu se mají hlásit. Řekni mi, kde jsi, oni tě vyzvednou.“

„Crosslake,“ prozradil jsem konečně.

„Počkej tam. Je s nimi pán ze severu, takže je určitě poznáš,“ prozradil mi muž důvěrnou informaci, že Górdan si pro mne přijel osobně. Neskutečně se mi ulevilo. Po tom všem, co jsem si prožil, už jsem pomalu nevěřil ani vlastním lidem.

Zavěsil jsem a vypadl z budky, abych se ztratil někde ve tmě. Dokud nebudu mít jistotu, že je vzduch čistý a že se opravdu objevil jen Górdan se svými lidmi, nevylezu. Během asi deseti minut pátrání v temné osadě jsem našel kůlnu, ze které bylo krásně vidět na prostranství u telefonní budky. Mezi seschlými prkny jsem měl dokonalý výhled a tak jsem se stočil do klubíčka na zemi a jen trpělivě čekal. V tom jsem už od výcviku vynikal – v hlídkování. Asi za hodinu a půl projelo vesnicí první auto, otlučený pickup. Když se objevil poprvé, vypadal úplně nenápadně, při druhém průjezdu už ale přilákal mou pozornost. Došlo mi, že to je hlídka, která zjišťuje, jestli můj telefonát nebyl past.

Při třetím průjezdu osadou z auta vyskákali čtyři muži a vydali se na průzkum okolí. Byli úplně tiší až na jednoho, který si potichu pískal ústřední motiv balady War Hent Keragan. Dával mi tím najevo, že je z jejich strany je čistý vzduch a jestli je i u mě, můžu se objevit. Já ale zatím nikam nespěchal. Ještě pořád jsem neměl jistotu, že se nejedná o podraz. Prozrazení mého příjezdu do Irska mne naučilo paranoidní opatrnosti a pán ze severu si toho byl jistě vědom. Počítal s tím, že čekám jen na něj.

Ta nablýskaná černá limuzína se objevila asi o půl hodiny později, nepatřičná v té irské vesničce, asi jako mateřská loď Enterprise. Její příjezd měl podobně honosný průběh, jako přistání toho kosmického plavidla. Proplula neslyšně osadou a zastavila u telefonní budky. Chviličku se nic nedělo, ale potom vystoupil bodyguard vedle řidiče a otevřel dveře muži, který seděl vlevo vzadu.

Na tváři se mi usadil spokojený a šťastný úsměv, když jsem ho uviděl. Vysoký, tmavovlasý a pohledný, čelisti pevně sevřené, černé oči propátrávající okolí. Byl nervózní, měl strach a byla mu zima, protože od moře studeně foukalo. Tiskl si zimní bundu k tělu a mně došlo, že vypadá strhaně a nevyspale. Na zimu byl z toho svého severu zvyklý, ale určitě za sebou měl pár probdělých nocí, což nikomu nepřidá.

Zvedl jsem se z podlahy té kůlny a potichu vylezl ven. Už jsem toho všeho měl akorát tak dost. Byl jsem taky unavený a navíc pořád docela bolavý, nejen od práce u koní, která patřila mezi to příjemné a zábavné na farmě Fitzpatrickových, ale i od sexu s Jackem, na který bych nejradši zapomněl. Únavou už jsem sotva pletl nohama a bylo mi jasné, že se na mne okamžitě sesype celá armáda Górdanových pečovatelů. Tentokrát mi to ale bude jedno. Neporadím mu, ať se radši věnuje klokanovi. Byl jsem vyřízený a to víc psychicky, než fyzicky, takže si tu jeho péči a rozmazlování fakt užiju.

„Tady jsem,“ ozval jsem se potichu, ale vítr má slova donesl k těm správným uším.

„Proboha, Kierane!“ Górdan se otočil mým směrem a vzápětí mi vyrazil vstříc. A neběžel sám. Hned za ním se k nám seběhli čtyři hlídači z pickupu, kteří jistili okolí a kryli nás. Doprovodili nás k limuzíně, kam mne Górdan bez ohledu na mé špinavé oblečení usadil a pak dal řidiči nějaký nesrozumitelný příkaz. Bylo mi ale úplně jedno, kam nás to auto odveze, hlavní bylo, že už jsem v bezpečí a psychopat Jack už na mne nemůže. Unaveně jsem si opřel hlavu o opěrku a zavřel oči a pak jsem na ramenou ucítil Górdanovu paži, která si mou hlavu přitáhla na své rameno.

„Už tě nikdy nikam nepustím,“ šeptal a hladil mne po vlasech. „Je zázrak, žes to přežil. Všichni ti námořníci ze člunu se utopili.“

Vděčně jsem se uhnízdil a prozatím pustil z hlavy všechny myšlenky.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku: