magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Všechno nejlepší k narozeninám

Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 12. prosince 2004, Autor: Dostoyeffski

„Co se tu stalo?“ vtrhla se svou naléhavou otázkou lady Figisová do místnosti. „Na chodbě jsem potkala ubrečenou neupravenou služebnou, která mě ani nepozdravila a utíkala pryč. Lorde Byrone?“

Lord Byron stál u okna s rukama založenýma za zády a jakmile lady domluvila, pomalu se otočil. Vlídně se na ni usmál a pokynul směrem do středu místnosti.

„Přeci nebudete stát takhle ve dveřích, má drahá. Posaďte se a udělejte si pohodlí.“

Lady Figisová za sebou zavřela dveře a s výrazem očekávání zaujala místo na kožené pohovce vedle servírovacího stolku.

„Nabídnu vám něco k pití?“ zeptal se Lord Byron ledabyle a automaticky se jal otvírat svůj bar z mahagonového dřeva. „Martini?“

„Ó, ano, jste velmi laskavý, ostatně jako vždy,“ usmála se lady Figisová a sledovala majitele zdejšího panství, kterak se blíží se dvěma sklenkami Martini.

„Hořím nedočkavostí, můj milý. Nenapínejte mě a spusťte. Co se té holce vlastně přihodilo, že tak vyváděla?“

Lord Byron položil skleničky na stolek a posadil se do křesla naproti své vzácné návštěvě. Z náprsní kapsy vytáhl stříbrné pouzdro na tenké doutníky, jeden obřadně vytáhl a pouzdro zase schoval.

„Nabízet vám nebudu, vím, že by to bylo zbytečné,“ usmál se a zapálil si jednu ze svých neřestí. Lady z něj nespouštěla oči. Když poživačně vyfoukl první oblak dýmu, přehodil si nohu přes nohu, pohodlně se opřel a pak trochu šibalským tónem povídá: „Co by se přihodilo? Byla bita. Dostala výprask, abyste tomu rozuměla.“

Na lady bylo vidět, jak ji tahle informace zaujala. „Hmm, tak tedy přece. Vždycky jsem si kladla otázku, jestli je pravda, co se říká... totiž, že své služky vlastnoručně trestáte... a ona to opravdu pravda je. Jak vzrušující!“

Lady uskrla ze svého Martini a pokračovala: „Co provedla?“

„Rozbila talíř,“ odvětil klidným hlasem Byron.

„Drahý talíř?“ opáčila lady.

„Řekněme, že ne tak drahý, jak jsem to té služce prezentoval, jestli mi rozumíte.“

„Obávám se, že ne tak docela, drahý lorde.“

„No, řekněme, že hodnota rozbitého talíře neodpovídala tak docela přísnosti trestu, jakou jsem zvolil. Řekněme, že to ale byla dobrá záminka k tomu, abych té pěkné mladé slečně pořádně nařezal.“

Byronovi při těch slovech jiskřilo v očích a i na lady Figisové bylo vidět, jak ji tohle upřímné přiznání rozpálilo.

„Ó, vy rafinovaný tyrane! Já věděla, že tu všechny ty krásné mladé dívky nemáte jen tak pro nic za nic.“

„Na mládí platí jenom přísný metr, tomu věřte, drahá. Takové bití potřeštěným holkám jenom prospěje. Budou pokornější a ještě lépe si budou hledět svých úkolů. Dělám to v podstatě pro jejich dobro.“

„No jistě, vždyť ta dnešní mládež nemá valného vychování. Pevná ruka je přesně to, co je tu zapotřebí. Však taky váš dům jenom kvete. Nikde ani smítko, všechno vždy v nejlepším pořádku, radost pohledět.“

„Děkuji za poklonu. Nebudu zastírat, že na tom má lví podíl právě železná disciplina, kterou ve vztahu ke svým služebným praktikuji.“

„Podle křiku, který Charlotta tropila, si dokážu představit, že je trestáte opravdu důkladně.“

„Na to se spolehněte. Když výprask, tak jaksepatří. Ta holka na něj nesmí dlouho zapomenout. Jak říkám, v tomhle věku jí nijak nemůže ublížit.“

„Kolik je Charlottě, smím-li se zeptat.“

„V létě jí bylo dvacet. Hezounké stvoření, nemyslíte?“

„To tedy ano. Už několikrát jsem během návštěvy u vás tiše záviděla její vnady, mládí, svěžest a energii s jakou se má k životu. Ty dlouhé havraní vlasy, pevné poprsí a svůdné boky... té příroda nadělila vrchovatě, řekla bych.“

„Moje řeč. A i proto je dobře občas jí srazit hřebínek a připomenout jí, jakou roli v tomhle domě zastává. Zmalovat jí ten výstavní zadek mi působí opravdové potěšení.“

„Tomu ráda věřím,“ zasmála se lady Figisová a dál smyslně vyzvídala: „Rozumím tomu tedy dobře, že ji trestáte jaksi... ehm... na holou panímandu?“

„Ale jistě, drahá přítelkyně. Co by to bylo za výprask, kdybyste ho neprovedla na holé tělo. Takový výprask musí bolet, aby byl tím správným pobídnutím k lepším způsobům. Když pobízíte svého koně bičem, asi mu předtím také neoblékáte kalhoty, že?“

„Jak trefné! Jak vtipné, drahý Lorde. A má slečna Charlotta opravdu tak hezounkou prdelku, jak se zdá přes její sukně?“

„Říkáte hezounkou? Ale kde! To je slabé slovo. Tenhle panenský zadek, to je učiněný zázrak. Je v něm tolik ušlechtilé krásy, mládí a nevinnosti! Jakživ jsem neviděl tak rajcovní půlky. A na každé jedna roztomilá piha!“

„Jak vzrušující,“ zatleskala lady a naklonila se přes stolek blíže k lordovi. „A to se ta holka nestydí?" ztišila teď hlas.

„Ale to víte, že stydí. Ale to je na tom právě to pěkné. Kochám se pohledem na dojemné dívčí rozpaky, když přikážu, aby se svlékla úplně do naha.“

„Vy chcete říct, že se před vámi musí svlékat celá?“

„Ale jistě. Když už jsem mluvil o božském pozadí, nezbývá mi než doplnit obdivná slova o překrásně bujícím poprsí, nádherně dlouhých nohách a panenském klínu připraveném poskytovat mužům ty největší pozemské rozkoše. A o to bych měl svůj starý zrak připravit? Byl bych blázen!“

„Ó, to jistě!“

„Je roztomilé, jak přede mnou pokaždé stojí. Jednou rukou se snaží schovat klín, zatímco předloktí druhé ruky neuměle zakrývá bujné prsy. Nahota ještě násobí její stud a pocit provinění, což je přesně to, o co usiluji.“

„Máte to dokonale promyšlené. Úplně to vidím před očima,“ zajíká se lady nadšením.

„Pak už jen zbývá otevřít zásuvku stolu, vyndat bič a...“

„Bič?“ vydechla Lady překvapením.

„Ano, jezdecký bičík. Přesně takový, jaký používáte při jízdách na koni, moje drahá.“

„Ó, jak nádherně kruté! Vy tedy té nebohé chudince sešviháte tu její nádhernou prdelku bičíkem?“

„Přesně tak! Můžu vám říct, že se služky rozbrečí už když ten bič vyndavám ze stolu. Představa, že jim ten nástroj bude za chvíli tancovat po holé kůži, je pro ně opravdu skličující. Ale nedá se nic dělat. Jak už jsem říkal, když bití, tak důkladné.“

„Jistě by ty dívenky udělaly v té chvíli cokoli, jen abyste jim odpustil a netrestal je takovým nástrojem...“

„Ano, pokaždé je to stejné. Při pohledu na bič zapomínají na stud, spínají ruce a prosí o milost. Někdy si přede mnou i kleknou. Ovšem něco takového, jako je odpuštění trestu, nepřichází v úvahu. Naopak. Čím víc se ponižují a prosí o milost, tím přísněji je pak trestám.“

„Velmi správně. Jak se chovala dnes Charlotta?“

„Charlotta? Jak tu stála dočista nahatá, tekly jí slzy jako hrachy a slibovala hory doly, že si ten rozbitý talíř stokrát odpracuje, jen když ji nebudu bít. Ten talíř opravdu nebyl kdovíjak hodnotný, ale já jsem dnes měl chuť našvihat té holce, co se do ní vejde. Snad je to ta její dráždivá krása, která mě k tomu vyprovokovala.“

„Však je mladá a takový výprask jí neublíží. Zadek se jí za pár dnů zahojí a zase s ním může ohromovat amanty.“

„Ba ba. Takový zadek musí pro svou krásu umět i něco vytrpět. Čas od času je třeba ho pěkně zmrskat.“

„Mrzí mě, že jsem nepřišla o chvilku dřív.“

„Přišla jste o hodně, milá lady. Charlotta ležela přehnutá přes můj stůl, nohy hezky u sebe a zadek vystrčený vzhůru. Je to nádherný pohled na plačící děvče, které úplně nahé, zoufale nechráněné a bezbranné čeká na to, až ho někdo začne švihat bičem. Ten uchvacující strach a obavy! Nepopsatelné! A pak to přijde. Bič původně určený k pobízení dostihových koní dopadá na hebkou kůži dívčího zadečku a maluje na něm rudé pruhy. Po každé ráně dívka zoufale vykřikne, podlomí se jí kolena a tělo se jí otřese novou vlnou pláče. A tak to jde dál a dál...“

„Ó, jak ne-nebývale vzru-vzrušující,“ koktá lady a svými stehny mimoděk tře o sebe.

„Prosí a žadoní, abych přestal, ale já se pokaždé znovu napřáhnu a způsobím jí novou bolest. A znovu a znovu...“

„Ááách,“ vykřikne náhle lady a zvrátí se nazad do opěradla pohovky. Podívá se na svého hostitele a s přivřenýma očima naléhavě žadoní: „Lorde Byrone, zavolejte teď Barbaru. Však víte, tu vaši zrzavou pradlenu. Zavolejte ji, že něco nesplnila a zmrskejte ji tu přede mnou. Chci to vidět. Příští týden mám narozeniny, věnujte mi to jako dárek, drahý příteli. Moc vás prosím.“

Lord Byron se na svou rozpálenou přítelkyni na chvilku zadíval, ale pak se zvedl a zazvonil na zvoneček na stole. Do místnosti vešel sluha v livreji.

„Žáne, přiveď mi hned teď Barbaru. Na své nejoblíbenější košili jsem objevil skvrny od mýdla.“

„Ano, pane,“ uklonil se Žán a odkvapil.

Lord Byron obešel svůj stůl a ze zásuvky vytáhl jezdecký bičík s rukojetí ze slonoviny. Poklepal si s ním o dlaň ruky a s úsměvem se podíval na lady Figisovou. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ řekl pak.

To už se ale ve dveřích objevila pohledná rusovlasá dívka a třesoucím se hlasem povídá: „Přejete si, pane?“

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku:
odpovědětodpovědět Gravatar

článěk mě vzrušil

Vzrušující povídka, čtu si ho pořád dokola:-) asi si budu muset.... ale nejsem na nějaké silné nástroje jako je jezdecký bičík,představuju si, že na mě jako na služku by byl použitý třeba tento bičík: http://www.ruzovyslon.cz/bicik-bily-60cm… ale můj mužskej má dost svých oblíbených nástrojů na mě, tak musím být před ním radši zticha nebo by mě čekal trest....

odpovědětodpovědět Gravatar

Jednoznačně "Like"

Nemůžu si pomoci, ale velice rajcovní povídka :-)