magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Tygr a panenka

Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.



Původní datum vydání: 22. března 2005, Autor: Lenka

Na všechno se dá zvyknout. Ségra se vdala špatně, ale už si po těch létech ani nestěžuje. Nakonec je na tom možná líp, než já, která se nevdala vůbec. Chodila jsem s jedním klukem snad pět let, ale potom se ta láska, dalo-li se to tak nazvat, zase rozplynula. Rozešli jsme se tak nějak klidně, jako dva známí, kteří se možná uvidí zítra, možná za rok a taky možná už nikdy, ale netrápí je to. Vojta. Nikdy jsem kvůli tomu nebrečela. Snad je lepší být sama, než s někým takovým, jako má ségra. A dopředu nelze odhadnout, jak koho čas změní. Lze se jen rok po roku ohlédnout. Nikomu předem nevěřit. Tím jediným jsem si v tomhle okamžiku úplně jistá. Jsem si taky jistá, že mě to nemrzí? Kdo tohle může posoudit?

Jsme každá jiná. Už od malička jsme byly. Je o dost mladší, takže jsme si spolu nikdy moc nehrály. Já už koukala po parádě a snad tenkrát ještě trochu i po klukách, když si ona teprve začala hrát s panenkami. A když se pak vdala a měla děti, najednou jakoby můj věk předhonila. Prostě už na mě neměla čas.

Ségra byla moc hezká. Vlastně pořád je, ještě nestačila z té krásy vyrůst. Jen se nějak uzavřela, takže už to tolik netahá za oči. Jestli to nebude tím, že ten její nechce, aby se někomu líbila. Nejraději by si ji zabalil do pytle, jaký oblékají Arabky. Kdybyste viděli, jaký jí vybral kabát... Smířila se s tím. Takhle si nechat poroučet od chlapa - to bych já nemohla. Takže není co, kdyby někomu připadalo, že jí závidím.

Ani tenkrát nebyl důvod, jí závidět. Byla o tolik mladší, že jsme si ani na malém městě nemohly konkurovat. Připadala jsem si proti ní skoro o generaci starší. Ráda jsem se na ni dívala. Líbila se mi. Teprve teď, když o tom přemýšlím, mi začíná připadat divné, jak se může holce líbit její vlastní sestra. Díky tomu, jak byla hezká, se o ni později začali zajímat samí syčáci, takže když se objevil ten, co ji má dodnes, všichni jsme si zprvu spíš oddechli. Ale o tom jsem psát nechtěla.

Ségra mívala zvláštní nápady. Dlouho mi na nich nepřipadalo nic divného. Až teď v poslední době, mi při těch vzpomínkách přeběhne mráz po zádech. Co je to vlastně poslední doba? Rok, nebo pět?

Od malička si s ní chodila hrát jedna holka. Proč jsem si na ni, sakra, vzpoměla zrovna teď? Taky se mi, jako spoustě starších sourozenců, občas zdály ty jejich hry trochu praštěné. Hrály si pořád s panenkami. Každou chvíli si něco šeptaly a svlékaly je, ale to asi holky ze zvědavosti dělají; aby zjistily, mají-li panenky pod oblečením taky to, co znají jen každá sama na sobě. Co jsem o tom zrovna já mohla vědět, když jsem si nikdy s panenkami nehrála?

Většinou roztahaly spoustu hraček po celém bytě a pak se ztratily někam na zahradu nebo ven a já po nich musela uklízet. Nevadilo mi to. Snad to byl takový opožděný projev hry, kterou jsem v útlejším věku zanedbala. Uklidit vše na své místo. Do postýlek, do police, do krabic. Spočítat, dohledat nepřítomné, smířit se se ztrátami. Někdy jsem se přistihla, že těm panenkám dávám v duchu jména nebo čísla, ale k zavedení docházkové knihy jsem to nedopracovala.

Skoro pokaždé bylo potřeba je obléci, učesat a někdy byly zamotané do provázků. Loutkové divadlo? Dalo to dost práce. Uzly byly zatažené, nešly rozvázat, ale bála jsem se vzít na ně nůžky, abych některou nepoškrábala. Vypadala už jsem jako velká, ale pořád ve mně ještě zůstal kousek malé holky. Vždycky to dalo dost práce. Někdy se k těm uzlům nedalo pořádně dostat. To když byly mezi rukama, svázanýma za zády nebo nad hlavou. Asi jen kvůli tomu zdržení při úklidu mi došlo, že je to každý den.

Do školy už jsem chodila tak vysoko, že jsem se musela občas i učit. Jejich hry a s nimi související povyk, mě nevyrušoval. Jen občas, když jsem zaslechla: "Tak ty nebudeš poslouchat..!" připomnělo mi to rodinné scénky z dřívějších let. Vzpomínky na ně už vyvolávaly jen úsměv.

"Počkej, dojdu pro vařečku!" opakovala ségra odposlouchanou frázi, která se ale jí nikdy netýkala. "Ty si nepamatuješ, co jsem ti včera říkala?"

Výroky z vedlejší místnosti, provázející hru, pomalu splývaly s mými vzpomínkami a zároveň pohasínaly, protože už jsem se opět začala soustřeďovat na stránku v učebnici. ...jednou za čas se zbavují staré a těsné pokožky...

"Tak ty se nesvlíkneš sama?"

...kterou svlékají vcelku...

"Podrž ji, svléknu jí kalhoty..."

Kam na tyhle nápady chodí? "Nechcete si jít hrát do stodoly? Vůbec nepotřebuju chytnout zejtra sardel," musela jsem je okřiknout.

"Zase jsi přinesla pětku, holko zlobivá! Počkej, až přijde táta," zaslechla jsem ještě. Už se chystaly k odchodu. No co, taky jsem si jako malá občas hrála na školu a to bez přísnosti nejde. Tohle k tomu asi patří.

"Pojď si za náma zamknout!" otravovala ještě ségra.

Překvapila mě čepice, přetažená přes oči. "Co blbneš, venku zuří jaro," odmaskovala jsem s úsměvem její kamarádku. Neodpověděla, jen na mě upřela takový chladný pohled.

Vrátila jsem se k učení, ale z toho sezení po čase začne svědět zadek, tak jsem po nich šla uklidit. Zase ty provázky a uzly i mezi nohama. Když jsem je oblékala, všimla jsem si, že mám špinavé ruce od něčeho červeného. Některé panenky měly zezadu šmouhy, jako od rtěnky.

O sobotách a nedělích nebylo na učení tolik času, ale to mi vcelku nevadilo. Musela jsem pomáhat v hospodářství. Ségra byla ještě malá, takže tu pro ni moc práce nebylo. Pořád si jen hrála nebo byla někde zalezlá se svým deníkem. Připadalo mi, že je před prací tak trochu chráněná nebo se jí uměla šikovně vyhnout. Byla tak hezounká, taková čistá, jak panenka na hraní, ne jako já v holinách, teplákách, s videlmi v ruce. Jenže já nikdy neměla čas si s ní hrát.

Pořád za ní chodila ta protivná holka. Byly zas obě někde na patře ve stodole. Když jsem vylezla nahoru, zahlédla jsem napřed jen ji a ségřin deník. Čepici až do očí, šátek přes obličej a v ruce kus nějakého řemenu.

"Jsem moc zlobivá panenka," dolehl ke mně přes slámu tlumený hlásek.

"Hrajete na slepou bábu, nebo chodí Pešek," zeptala jsem se vesele. "Na Peška je vás málo, ne?" pokračovala jsem po krátké pauze. Holka stále mlčela. Ségra vyšla zpoza balíků a oblékala si kalhoty. Snad jsi nečůrala tady do slámy, zhrozila jsem se, a bezmyšlenovitě jsem zvedla ten sešit. Začervenala se jako přistižená při činu, tak už jsem to dál nerozmazávala. Stejně bych na ni nežalovala a třeba už to teď víckrát neudělá.

"Vrať mi ten deník," ozvala se skoro plačtivě, když jsem se otočila k žebříku "nebo řeknu tátovi, že mě biješ," pokračovala už s trochou vypočítavosti "a pak uvidíš..." nedokončila větu, ale významně pokývala hlavou.

"Někdo tě snad bije," podala jsem jí sešit, "nebo bys spíš potřebovala?"

Znovu se začervenala a sklopila oči. "Já to tak nemyslela, to bych ti přece..."

V tu chvíli jí to moc slušelo. Pohladila jsem ji po hlavičce a vrátila jsem se dolů k rozdělané práci.

Zemědělství byla vždycky hlavně dřina, ale jeden rok to navíc začalo vypadat, že nás sotva uživí. Když nám na podzim chcípnul pes, řekl táta, že je to špatné znamení a taky že už není nic, co by ho tu drželo. Na jaře se pak všechno zase na nějakou dobu zlepšilo, ale jak táta říkal, nic není navěky, takže nového psa už nepořídil. Ferda nám všem chyběl, tak mě ani neudivilo, když jsem občas zaslechla ze ségřina pokoje: "Ferdo sedni! lehni! aport!" ani to, že jsem holky, jednu nebo druhou, občas zahlédla chodit po čtyrech. Trochu zvláštně při tom působil jen ten obojek na krku.

Poslední rok před maturitou jsem měla zpočátku větší klid. Asi už vyrostly. Jejich hry se přesunuly z bytu někam ven. Ta drzá holka tu byla za ségrou každý den. U nich doma zřejmě neměly tolik místa. Celé odpoledne je nebylo slyšet. Ne, že bych byla nějaké plašítko, ale o malou sestru byste taky někdy dostali strach. Už se stmívalo. Venku prší, budou asi ve stodole.

"... jak poroučíte, princezno..." zaslechla jsem její hlas. Snad nedělá té káče poskoka, napadlo mě. Došla jsem pomalu k matně zářícímu, zaprášenému oknu, plnému pavučin. Jedna z jeho malých tabulek chyběla úplně, takže jsem je slyšela zřetelně, i když už teď mluvily tišeji.

"Řekla jsem rozčesat, ne vyškubat!" Tak vida, že umí ta protiva mluvit!

"Mám tě potrestat hned nebo si to chceš nechat nastřádat?"

"Hned, prosím a odpusťte princezno a buďte shovívavá ke své služebné."

"Pravidla znáš, tak se připrav!"

Nezmohla jsem se na žádný protest, když jsem zahlédla, jak si sestřička zouvá boty, odkládá kalhoty a navléká ruce do nějakých provazů. A nedokázala jsem se pohnout z místa, když jsem zahlédla tu zmiji, jak bere do ruky bič, který tu zbyl po dědovi ještě z dob, kdy nejezdily traktory. Teď se mi obě ztratily za rohem a po chvíli se několikrát opakovaně vynořila ruka s tou strašnou věcí a zkušeně s ní švihla tam, kde jsem tušila nahé tělíčko svojí ubohé sestry. Prásknutí, ale žádný výkřik. Prásknutí, prásknutí, prásknutí. Snad ji nebije doopravdy, vždyť je to stále jen hra, uvědomuji si. Prásk! Ale stejně jsem husa, že tomu nedokážu učinit přítrž.

"Tak, a teď se vyměníme," zaslechla jsem naprosto nepochopitelnou větu.

Obě zas zmizely z dohledu. Chvíli bylo ticho, pak si něco šeptaly. Znovu se objevila napřažená ruka s bičem a vzápětí švihla. Nebylo poznat, čí je to ruka. Ani když ustoupila ještě kousek dozadu, protože měla přes obličej nataženou čepici. Nahá od pasu dolů, s rudými pruhy napříč zadečku. Moje malá, krásná sestřička. Bylo to celé tak neskutečné, že jsem nevěděla, jak bych mohla zasáhnout. Jen jsem doufala, že to té potvoře vrátí. Škoda, že jsem neviděla, jestli taky na holou. Doma bych to na ni nikdy neřekla. Vlastně by mi byla hanba o tom mluvit a ani bych nevěděla, co mám vůbec říct. Tak jsem jen dál strunule zírala s trochou obavy, aby si neublížily.

Večer jsem si s ní šla povídat, když se koupala. Nestyděla se přede mnou. Proč se taky stydět, jsme přece obě holky, navíc sestry. Ani když vstávala z vany. Copak ani tohle nechce skrývat? Jak mi to vysvětlí? Při utírání se otočila zády a po ničem nebylo ani stopy.

"Zase jsem si nechtěla namočit vlasy," vytrhla mě z údivu.

"Proč se nekoupeš v čepici?"

"Nesnáším nic na hlavě!" odsekla pohoršeně.

"A že jsem tě v ní teda dneska viděla?" podivila jsem se, ale zřejmě nepoznala, kam mířím ani co vím. Sama jsem netušila, co vím.

Jediné, co přede mnou skrývala, byl její deník, a vlastně mě do té doby ani nezajímal. Po téhle události jsem se rozhodla do něj nahlédnout. Už jsem byla dost velká, ale stejně to byla spíš zvědavost, než snaha odhalit nějaké nepravosti. Fakt už jsem tenkrát byla dost velká. To už jsem přece chodila s Vojtou. Teprve dnes mě napadlo, jestli mi zrovna potom nezačalo připadat, že to s ním není ta pravá láska, jak má být.

Otevřela jsem ten sešit, ale na první stránce nebylo nic. Asi finta, aby někdo nepatřičný hned neodhalil obsah. Otočila jsem list. Zase nic. Několik dalších stran vypadalo podobně. Několikrát jsem netrpělivě nechala projet pod levým palcem všechy listy a když na mě pokaždé zablikala jen série bílých ploch, posadila jsem se a pomalu prolistovala sešit od začátku do konce. Ani čárka, ani nic vloženého, kvítek, pírko vlas, skvrna po slze nebo aspoň otisk prstu. Nic. Prázdnota. Jako by se mi to všechno jen zdálo. Copak jsem si tohle všechno mohla vymyslet?

Maturitu jsem sice udělala, ale můj klid už se nevrátil. Strach o ni nebo z něčeho? Dodnes nevím. Vzpomínám si, že jsem mezi ně zasáhla jen jednou. Přišla jsem ze školy dřív a hned za vraty jsem zakopla o železnou obruč, omotanou ohořelým hajzlpapírem. Pak jsem je zahlédla, jak nutí kočku na vodítku, aby se s nimi procházela po dvoře. Soustředěně, jako nějaké zaklínadlo, opakovaly: "Tygře, tygře, planoucí..." a koštětem postrkovaly bránící se šelmičku.

Viděli jste někdy kočku na vodítku? To byste také nevydrželi. Vzpoměla jsem si, jak táta říkal, že není hřích zvíře zabít, ale je smrtelný hřích je trápit. Ségře jsem dala facku a tu krávu jsem vypakovala ze dvora. Zase neřekla ani slovo, jak němá. Jen se na mě podívala tak zle, jako opravdová velká šelma, jako čarodějnice, jako kdyby mě chtěla uhranout. Usínala jsem se vzpomínkou na její pohled a s otázkou, čím vykoupit ten strašný čin, kterého jsem se dopustila. Mrzelo mě, že jsem sestřičku uhodila. Byla po ruce, tak to schytala hlavně za tu druhou. Děsilo mě, že tu bych se uhodit neodvážila.

Na podzim jsme se stěhovali. Táta říkal, že člověk se občas musí podřídit vyšší moci a to místo ve fabrice že prý je docela dobré. Pro ségru tím stěhováním zřejmě skončilo jedno období života. Někdy se ptám, jestli to byl i hlavní důvod, proč jsme se rozešli s Vojtou. Tu zlou holku jsem od té doby neviděla.

Už vím, proč jsem si na ni vzpoměla zrovna teď. Je to ona. Blíží se ke mně. Musím se snad také podřídit vyšší moci? Musím nebo chci?

Obličej za maskou. Snad myslí, že ji takhle nikdo nepozná, jenže jsou tu ty její oči. Ty přede mnou schovat zapomněla. Prozradily ji hned, i po těch dvaceti létech. Ten nezaměnitelný, mrazivý, zlý pohled. Poznala mě snad? Takových, jako jsem já, musela potkat spousty. Nejsem hezká, nikdy jsem nebyla. A teď ani tenkrát jsem na sebe ničím neupozorňovala.

Nepoznala. Dost jsem od té doby vyrostla. Opravdu dost? Určitě ne tolik, jako ona. Představuji si její hlas, jeho nesmlouvavý tón. Až promluví, až poručí... Oblečená jako tygr, drží v ruce krásně pletený bič. Sbohem vzpomínky. Už nebude důvod ani příležitost rozhodovat se, zda uposlechnout, zabývat se smyslem rozkazů. Je to tak snadné, je to tak krásné, přivyknout, že není potřeba přemýšlet. Na všechno se dá zvyknout.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku: