magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Mezi nebem a peklem: První krůčky

Někdo mne pleskl po nahém zadku a já na rozdíl od většiny ostatních novorozenců nezačal brečet. Tím byla moje dráha skoro profesionálního úchyla úspěšně zahájena. Poté, co se ze mne zásluhou filmu Nebe peklo stala hvězda stříbrného plátna, začaly se množit dotazy, jakže to bylo dál. Takže jsem se rozhodl to sepsat – pro zábavu, poučení i výstrahu budoucím generacím. A vlastně i sobě, protože v těchto měsících prožívám jisté BDSM znovuzrození, takže je dobře připomenout si, jak to vlastně začalo.

Všechny osoby v tomto příběhu vystupující jsou skutečné, i když někdy nepoužívám jejich skutečná jména. Podobnost popisovaných událostí se skutečným světem rozhodně není čistě náhodná a odpovídají skutečnosti – nebo alespoň tomu, jak si ji pamatuji. Zároveň se jedná o pohled záměrně čistě subjektivní, který nezahrnuje všechny možné pohledy na věc.

První krůčky

Častá otázka je, jak to vlastně všechno začalo. Jak člověk z ničehož nic zjistí, že je sadomasochista. Jsou na ni v zásadě tři možné odpovědi. Patrně nejzřetelnější a nejjednodušší odpověď mohou nabídnout ti, kteří v sobě tyhle záliby objevili až ve věku relativně dospělém. Například když je k tomu přivedl partner. Do téhle skupiny rozhodně nepatřím, protože rozličné podivné touhy se ve mně rodily ještě dřív, než jsem nějakého partnera vůbec měl.

Druhá velká skupina lidí popisuje, že BDSM touhy v sobě objevili v nějaký konkrétní okamžik, že jim je spustil nějaký konkrétní zážitek. Pro řadu fetišistů na gumu a podobné materiály tím spouštěčem byla oblíbená cvičení civilní obrany: gumové protiplynové masky, pláštěnky a podobné věci. Známá česká domina Lenka Blažejová popisuje, že u ní tím spouštěčem bylo znásilnění v kopřivách. Já o žádném spouštěcím okamžiku nevím. Cvičení CO ve mně naopak vzbudila odpor ke gumě a igelitu.

Třetí skupina je přesvědčena, že BDSM sklony má vrozené. Do téhle skupiny řadím i sám sebe, neboť si nejsem vědom žádného konkrétního spouštěcího okamžiku. Zato jsem si vědom toho, že mé nejrannější vzpomínky už obsahují to, o čem jsem se mnohem později dozvěděl, že je sadomasochismus. Přiznávám, že onen úvodní odstavec jsem si vymyslel, ale řekl bych, že je to vcelku přijatelná autorská licence. Své vzpomínky nedokážu přesně datovat, nevím kolik mi bylo let. Ale vím, že představy plné výprasků jsem měl ještě mnohem dřív, než jsem vůbec věděl něco o sexu a erotice. Můj odhad je tak 3-5 let. Vcelku živě si pamatuju na pocit, o němž jsem až o hodně později zjistil, že byl mým prvním orgasmem.

Pokud si vzpomínám, tak v tomto věku jsem měl představy čistě z toho submisivního konce (což myslím není příliš překvapivé). Můj největší problém byl, že jsem byl kluk a v mých představách dostávaly výhradně holky. Nevím, jak jsem k tomuto přesvědčení dospěl, ale představa, že by na zadek měl dostat kluk, mi byla v těchto letech dost cizí. Řada lidí popisuje přesně opačný přístup (holky se nebijou, to kluci dostávají výprasky), ale u mne to tak rozhodně nebylo.

V pozdějším věku, tak šesti až deseti let, jsem lidem ve svém okolí kladl různé znepokojivé dotazy. Například svému strýčkovi „vynálezci“. Byl to domácí kutil a zlepšovatel, experimentátor a bastlíř. V mých očích to byl ovšem velký vynálezce, protože jeho byt byl plný rozličných udělátek, hejblátek a stroječků, jinde nevídaných. Automatické rozsvěcení a zhasínání světel, zvonek s melodií a takovéhle věci (dnes standard, ale je tomu víc než dvacet let). Pamatuju si, jak jsem se ho tak v šesti letech ptal, jestli by dokázal vynalézt výpraskový stroj. On se na mne ušklíbl a řekl, že ho už sestrojil a jestli ho chci vidět. Zalapal jsem po dechu a samozřejmě s rozechvělým srdcem souhlasil. Odvedl mne do vedlejší místnosti a ukázal na vypínač na stěně, že prý tím se to zapíná. Cvaknul jsem vypínačem, rozsvítilo se světlo a strýček mě plácnul po zadku a rozesmál se. Myslím, že mé zklamání bylo docela hmatatelné.

Jinou podobnou vzpomínku mám na manžela jedné kamarádky mé máti. Byl příslušník Veřejné bezpečnosti, policajt. Měl jsem jakousi vágní představu, že má cosi společného s polepšovnou. Tuto představu ve mně moji rodiče nenápadně podporovali, aby ji mohli použít při argumentaci, když jsem zlobil. S odstupem času si z útržků zapamatovaných informací dovozuji, že dotyčný byl patrně vyšetřovatel kriminálky. V té době jsem ještě měl ouctu před orgánem (policejním), takže jsem se ho strašně bál a nepamatuju se, že bych se s ním nějak zásadně bavil.

Nicméně pamatuju si, že jsem se rozechvěle vyptával jeho syna. Byl to takový tmavovlasý kluk, o pár let starší než já. Vyprávěl mi, že v polepšovně samozřejmě byl (v očích mých rodičů měl pozici dost velkého lumpa, pokud si vzpomínám, takže jsem mu to docela věřil) a že výprasky se tam udílejí často. Prý umělohmotnou rákoskou, jako mávátka k lampionům, akorát že jsou červené. Mám matnou vzpomínku, že jsem od něj snad i nějaký symbolický výprask dostal, ale v tomto ohledu jsou mé vzpomínky velmi nejisté.

Zcela konkrétně si nicméně vzpomínám na ona mávátka. Služebně mladším čtenářům je možná dobré připomenout, co že to mávátka vlastně byla. Vyrůstal jsem v osmdesátých letech, v době reálného socialismu. V těchto dobách pracující lid manifestoval svou věrnost socialistickým ideálům ve dvou veřejných spektáklech, o které je dnešní mládež ochuzena.

Velmi atraktivní byly oslavy Velké říjnové socialistické revoluce, které se konaly sedmého listopadu v podobě lampionového průvodu. Technologicky primitivnější domácnosti se jej účastnily s lampionem osvětleným svíčkou, která jej v nejnevhodnější okamžik zapálila. Domácnosti technologicky pokročilejší, jako ta naše, byly vybaveny lampionem se žárovičkou, zvonkovým drátem a plochou baterií. Ten se odlišoval tím, že sice vzplanul jenom zřídkakdy, ale zato obvykle nesvítil, protože se vybila baterie, praskla žárovička nebo se přelomil zvonkový drát omotaný kolem dřevěné rukojeti.

Prvomájový průvod k mému zklamání lampiony doprovázen nebyl, ale zato při něm účinkovala mávátka. Něco pod metr dlouhá tyčka, na které byl přidělaný svazek fáborků v národních barvách. Rukojeti lampionů a některých mávátek byly dřevěné a pro účely výprasku zhusta zcela nevhodné: hranaté, tvrdé, neohoblované, třískami oplývající. Ovšem některá mávátka měla tyčky plastové. Dutá plastiková trubička z poloprůhledné bílé umělé hmoty o průměru zhruba centimetru, uvnitř rozdělená do třech částí výztužemi. Když o tom tak přemýšlím, na řezu to trochu připomínalo mezinárodní symbol BDSM – ačkoliv pochybuju, že Američan Quagmyr byl při jeho tvorbě inspirován českými mávátky. Tyhle tyčky, které se po skončení průvodu všude válely, přispěly k tomu, že se prvomájové oslavy staly mými oblíbenými. To byla dokonalá rákoska, přiměřeně pružná, lehká, dokonale hladká. Škoda, že se dneska už mávátka nedělají.

Mávátka samozřejmě nebyla jedinými nástroji, s nimiž jsem experimentoval. Kromě obvyklých a vcelku tradičních nástrojů, jako jsou různé klacky a pruty, dodnes vzpomínám na řemen ze šlapacího šicího stroje. Kulatý kožený řemínek byl těžký a pěkně štípal. Další snadno dostupný nástroj se zajímavým účinkem je koaxiální kabel (používá se třeba na rozvod televizních antén), ze kterého stačí vytáhnout středový drát. V pozdějších fázích svého života jsem na něj s láskou vzpomínal a mohu říct, že takový RG-58 koax („tlustý Ethernet“, kdysi se používal na rozvody počítačových sítí) je jako spankingový nástroj dost brutální.

Mé srdce zaplesalo, když ve shora zmiňovaném filmu Nebe peklo Fronéma vytáhne důtky od Torma, vyrobené z elektrických kabelů. Takové jsem měl taky a mohu potvrdit její konstatování, že jsou „hodně zlý“ a pěkně koušou. Rozličné podobné věci jsem přechovával v krabici vedle postele a docela by mne zajímalo, jaký byl její osud. Nebo tedy spíš jaká byla reakce mých rodičů, když ji po mém odstěhování do Brna při vyklízení pokoje našli.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku: