magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Závod

Ležím na břiše s rukama za hlavou. Zpocená a unavená. Vnímám svůj zrychlený dech. Na nahých prsou a stehnech cítím příjemný chlad dlažby. Dvanáct minut na veslařském trenažeru. Jela jsem na maximum. Nemohla jsem víc. Moc bych chtěla porazit ostatní. Být první. V zorném poli mám jen kus podlahy a špičky pánových kanad. Jsem vděčná, že smím ležet.

„Kleknout! Znám výsledky.“

Bleskově zaujímám naučenou pozici. Kolena 20 cm od sebe, ruce za hlavu, srovnat záda, zpevnit břicho, ukázat prsa. Moc dobře si pamatuji štiplavou ránu bičíku na holý zadek, která přišla, když jsem to při výcviku neudělala dost rychle nebo přesně. On je oblečený. On ano. Já ne. Stále se před ním trochu stydím. Ví to. Jinak by mě možná nenechával svlečenou.

Závod je korespondenční. Pánové si posílají mezi sebou výsledky. Správnost nikdo nekontroluje. Ani nezpochybňuje. Mám tu výhodu, že jsem cvičila jako poslední. Ostatní byli v klubu před námi. Čekají na výsledek i dva týdny. Já budu znát své umístění za několik okamžiků.

Vím, že nás soutěžilo šest. Jen jednu svoji soupeřku znám osobně. Jitunku. Jiťuli.

Poznali jsme se asi před měsícem. Pánové měli domluvenou schůzku, aby dohodli podrobnosti soutěže. K restauraci na okraji Prahy jsem přijela autobusem. Pánova stříbrná limuzína už stála na parkovišti. Nevím, jestli je to limuzína, ale říkám jí tak. Ráda v ní jezdím. Prošla jsem na zahrádku. Seděli u zadního stolu, na okraji trávníku. Mirek a neznámý muž, na pohled celkem sympaťák s rozhalenkou a jemným strništěm na tváři A ona. Jitunka.

Bylo jí méně, než 25 let. Blond vlasy. Sportovní postava. Do hněda opálená pokožka. Úsměv, jak z reklamy na bělící zubní pastu. Na sobě měla obtaženou bílou halenku s hlubokým výstřihem, světle modrou sukni s volánky, tělové silonky a světle modré střevíčky na 9 cm jehlách, s páskem kolem kotníku. Škoda, že jsem jí neviděla jít po tom kačírku, kterým byla vysypaná zahrádka.

Hm, tak to jsem neodhadla. Přišla jsem v džínách, tričku a pohodlných sandálech. Asi mě při dalším tréninku čeká pěknej vejřez, projelo mi hlavou.

Představili jsme se. Dala jsem si sklenku vodu. Pánové řešili zážitky z potápění a plánovanou cestu Jitunky a Karla do Karibiku. Jitunka se culila a já se občas zapojila do hovoru. Došlo i na BDSM a trénink, řešilo se cvičení, chystaná soutěž na veslařském trenažeru, tréninkové dávky i motivační tresty, které při našem tréninku rádi používají. Řeč se stočila na správné provedení kliku.

„Jitka dělala sportovní aerobik. Jitko, předveď dvacet kliků.“

Na zahrádce restaurace? Čekala jsem, že začne diskutovat. Já bych diskutovala. Jitunka nezaváhala. Zeptala se, zda se smí zout a stáhnout si punčochy. Karel jí to dovolil. Nezapomenu, jak jí Mirek sledoval, když si rozepínala střevíčky a stahovala z nohou samodržící punčochy. Připravila se do vzporu na okraji kačírku a čekala. Karel řekl „Začni!“ a ona předvedla 20 ukázkových kliků. Lehce, jakoby vůbec necvičila a s úsměvem na tváři. Skončila opět čekáním ve vzporu. Karel zavelel „Konec!“ a dovolil, aby se šla upravit. Mirek jí cvičení pochválil. Jituli.

Ostatní soupeře osobně neznám. Možná to ani nejsou všechno holky. Asi nejsou. Musím vyhrát. Trénuju několik měsíců. Jednou týdně s pánem a jednou sama, jak mi zadá. Trénink je namáhavý, ale baví mě. Jsem spokojená sama se sebou. S tím, jak se zlepšuji. Jak mi roste kondice. Že to dokážu. Že to baví i jeho a je se mnou spokojený.

Začátek nebyl snadný. Po testu zdatnosti na prvním společném cvičení s pánem, jsem si přišla naprosto neschopná. Třásla jsem se a popadala dech. Výsledky nebyly nic moc.

Při cvičení mám někdy fakt dost a myslím, jen na to dokončit předepsaný počet opakování, aby mi pán neudělal čárku. Nejtěžší jsou dlouhé tréninky na rotopedu nebo na veslařském trenažeru, kdy musím dodržovat předepsanou tepovou frekvenci, snímanou pásem na mém hrudníku. Nejde to ošidit. Nepomáhá se tvářit unaveně. Pokles tepu – zapípání monitoru. Pán dělá čárku.

Na závěr se musím ohnout přes stůl. Každá čárka znamená štiplavou ránu jezdeckým bičíkem na holý zadek. Když jich má být víc, než šest, pán mě pevně sváže. Když rána dopadne, strašně to štípne. Zabolí. Pak se dostaví uvolnění. Takový spokojený pocit, že jsem si ji zasloužila. Stopy po bičíku nebo řemenu si pak ráda prohlížím.

Klečím a sleduji špičky pánových kanad. Čekám na verdikt. Je to první soutěž, na které se pánové domluvili. Neznám soupeře a jejich možnosti. Pán už zná výsledek. Během závodu mě povzbuzoval, hecoval k vyšímu výkonu. Opravdu jsem se snažila. Chtěla bych vyhrát.

„Mám výsledky závodů na veslařském trenažeru, Kotě.“

Pauza. Nekonečná pauza.

„Skončila jsi druhá.“

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku: