magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Žena a výprask v literatuře

Motto: „Holka, kterou táta pleská, nezkazí se, bude hezká!“

(Miloslav Švandrlík - Jak byli vyhubeni draci v Čechách)

Autoři literálních děl, popisující s jistou nadsázkou běžné reálie života, se někdy nevyhýbají ani některým jeho nepříjemným aspektům, jako jsou tresty za menší či větší provinění, mezi které patří i mnoha staletími osvědčený způsob – bití. A tak větu z proslulé ságy o markýze andělů

„Angeliko, vy si zasloužíte dostat na zadek.“

(Anne Golonová - Angelika a král)

se můžeme dočíst v mnoha obměnách v různých typech románů. O výprasku, kterým byly dívky a ženy trestány za neposlušnost, se píše v pohádkách a knížkách pro děti:

Vzal kladívko a ťukl do rohů, až se princezně zajiskřilo v očích a v hlavě jako by se rozeznělo tisíc zvonů.

„Devět dní ubudeš sedět o hladu. A každý den ti navíc přijdu vysázet pětadvacet ran řemenem. Když nechceš, choď si rohatá nadosmrti.“

Každý den chodil princeznu vyplácet a do každé rány dal všechnu sílu, kterou měl. Princezna prosila:

„Mykolo, zlatíčko! Vrátím kouzelnou píšťalu a kouzelný váček! Karty už nevezmu do rukou – jenom tolik nebij.“

Ale Mykola se usmívá:

„To tak, chci ti dát pořádně na pamětnou!“

(Ukrajinské pohádky - Zlatý střevíček)

Tu odbily hodiny tři čtvrti na dvanáct, okno se otevřelo a vylétla princezna v dlouhém bílém plášti a s velkými černými křídly nad město a dále k vysoké hoře. Avšak Jeníkův přítel se udělal neviditelným, takže ho princezna vůbec nemohla spatřit, letěl za ní a šlehal ji metlou, až se tam, kde udeřil, ukázala krev. …

"To padají kroupy! To padají kroupy!" ozývala se princezna při každé ráně, kterou dostala metlou, - to jí mohlo prospět…

Večer uplynul jako předešlý. Když Jeník spal, letěl jeho přítel za princeznou k hoře a švihal ji ještě silněji než posledně, neboť si vzal tentokrát dvě metly.

Večer předtím si šel Jeník brzy lehnout, pomodlil se svou večerní modlitbu a spal pak docela klidně. Ale jeho přítel si připjal na záda křídla, opásal se šavlí a vzal s sebou tři metly a vyletěl pak k zámku. Byla černočerná noc, bouře řádila, až šindele létaly se střech a stromy na zahradě, kde viseli kostlivci, se klátily jako třtina, kdykoli se vítr do nich opřel. Co chvíli se zablesklo a hrom burácel, jako by to byl jeden jediný rachot, který trval celou noc. Teď se rozletělo okno a z něho vylétla princezna. Byla bledá jako smrt, ale vysmívala se zlé nepohodě, zdálo se jí, že počasí ještě není tak zlé, její bílý plášť vlál ve vzduchu jako velká lodní plachta. Ale Jeníkův přítel ji tak švihal třemi metlami, až krev tryskala na zem a ona mohla sotva letět dál. Konečně se dostala k hoře.

(Hans Christian Andersen - Přítel na cestách)

Na Zdeňu se musila vzít metlička, a tak neslavně vyšli malí poutníčkové v dřeváčkách z lesovny. Hned na dvoře upustila Zdeňa slabikář, vypadl z něho ovšem úkol a zrovna do hromádky bláta. Tož dostala ještě na cestu…

(Felix Háj - Školák Kája Mařik)

Márinka moc neposlouchala, protože maminka jí musila vzít za ruku, a šla s ní až – do kvelbu. No, nač to zapírat. Márinka dostala metličkou a rozkaz:

„Hned si půjdeš lehnout do malého pokojíku!“

Márinka se vrtí v kvelbu. Potichu pláče. Aspoň kdyby byl bit také Véna, ale ten, panečku, umí vzít roha, jak cítí nářez! … Maminka jí dnes vyplatila dost… Šetrně si sahá dozadu na sukničku.

(Felix Háj - Řídících Márinka)

Monika s pláčem přikývla. Odevzdaně zírala, kterak rodič odpíná řemen.

„Kdykoli tě trestám,“ děl Vařbuchta, „je mi, jako bych trestal sám sebe. Ale nemohu si pomoci.“

Seřezav dceru mimořádně důkladně, zvedl ukazovák a řekl: „Nyní zjistíš, co se stalo s houslemi! Doufám, že jde jen o špatný žert a nikoliv o promyšlenou krádež!“

(Miloslav Švandrlík - Kopyto a Mňouk opět zasahují)

v románech pro ženy – v těch novodobých bývají obzvláště pikantní:

Tenkrát se ale maminka opravdově dopálila, popadla metlu a Cilce tak našvihala, že se to až na náves rozléhalo.

„Co z tebe bude!“ lamentovala a vyplácela, co se do Cilky vešlo, „koketa ňáká – nebo – odpusť Pán Bůh, eště něco horšího!“

Cilka měla po zádech i nohou pěkné „šmahejle“ a večer je ukazovala plačtivě tatínkovi. (Vlasta Javořická - Cilka)

…tresty se budeme snažit změnit vaše chování.“ Zvedl rákosku a prudce ji udeřil na holou zadnici. Skye udiveně vykřikla. Ránu tak brzy nečekala. Nedal jí čas, aby se vzpamatovala. Zvedal ruku a šlehal. Mnohokrát za sebou. Křičela bolestí, neboť rákoska se tvrdě a nemilosrdně bořila do jemné pokožky zadku. Bylo to jako zlý sen! Není přece možné, aby se to skutečně dělo!

„Prosím, pane, prosím, nechte toho, nechte toho!“ Skye se cítila velice zahanbená, že se ho musí doprošovat, ale nemohla už strašnou bolest vydržet.

Místo odpovědi ji začal mrskat ještě tvrději, tentokrát přes nohy. Cítila, jak jí z roztržené kůže prýští krev. Škubala hedvábnými pouty, ale marně. Polštáře pod břichem mu umožňovaly snadný přístup k zadní části těla. Vypadalo to, že je při trestání neúnavný. Jako by mu její snaha vysvobodit se dodávala sílu….

„Ne, ne!“ plakala, když ji dále mrskal na rozbolavělou pokožku a působil jí palčivou bolest!“…

„Jsi zatvrzelá,“ zasyčel opět a nadále ji bil rákoskou….

Nedokázala už dále snášet to mučení a cítila, že mysl jí pomalu sklouzává do milosrdného a tichého bezvědomí.

(Bertrice Small - Všechny sladké zítřky)

i v historických románech:

„Nejprve musí být děvče zbičováno a sama dohlédnu, aby to nebylo slabýma rukama."

…Rozhněván jsem vyběhl a spatřil Hannu přivázanou za zápěstí ke kůlu a sluha ze stáje jí práskal bičem po obnažených zádech, až jí pruhy naskočily na bílé pleti.

…Rty měla rozkousány, neboť přes veškeré bičování si umínila, že neřekne ani slovo… (Mika Waltari - Tajemný Etrusk)

„Vezmeš Euniké,“ řekl mu Petronius, „a dáš jí pětadvacet ran, ale tak, abys neporušil kůži.“

…A protože zapomněl, že nedal Teiresiovi jiný rozkaz než jen ten, aby jí zbičoval, svraštil obočí a začal se po něm ohlížet. Když ho však mezi služebnictvem nespatřil, oslovil Euniké:

„Byla jsi bičována?“…

„Ó ano, pane! Byla! Ó ano, pane…“

V jejím hlase se ozývala jakoby radost a vděčnost. Bylo vidět, že se domnívá, že mrskání mělo nahradit její odeslání z domu a že teď už může zůstat.

(Henrik Sienkiewicz - Quo vadis)

V pondělí zmizela jedna slepice Bess Hamptonové a našla se v hrnci nad kuchyňským ohništěm Glynnie Thompsonové, načež Glynnie byla svlečena a John Konstábl ji zbičoval. (Ken Follett - Na věky věků)

Nechybí také v detektivkách:

Věděla, že jí něco provedou, něco zlého, věděl, že od Lloyda se nedá čekat žádný pardon, zákon je zákon, věděla, že jí zmrskají důtkami do krve. Ten rok v létě přistihli jednu holku z pomocného sboru, jak se baví na ulici s klukem z gangu Los Hermanos, vysvlékli jí až do pasu, přivázali ke sloupu v klubovně a polní maršál jí zmrskal důtkami. Holka nejdřív ukňourávala, pak začala ječet, zaječela pokaždé, když jí důtky připsaly na záda další pruh; nakonec se ty rány otevřely a začaly krvácet.

(Ed McBain - Dlouho jsme se neviděli)

a science fiction:

…pochytáni, spoutáni, odvedeni na popraviště a přivázáni ke čtyřem kůlům. Za pokus o útěk potrestány Aranka a Juna po pětadvaceti ranách koženými devítipramennými důtkami.

(Vladimír Páral - Pokušení A-ZZ)

Celé jsem si to v klidu promyslel. "Gretchen, opravdu nedokážu uvěřit, že by ti maminka mohla nařezat za to, co jsem udělal já."

"Jenže ona to opravdu udělá, pane! Řekne mi, že jsem měla mít peníze připravené. A bude mít pravdu."

"Bije tě hodně silně? Na holou?"

"Jejda a jak! Je hrozně surová."

"Strašná představa. Ty brečíš, zadeček ti růžoví a červená..."

(Robert A. Heinlein - Kočka, která prochází zdí)

Jsou i veršované popisy výprasku:

Jednou se manžel vrátí znenadání

a zastihne jí v bujném obcování.

Na chlapa vrh se zprudka jak býk.

Na ženu potom přišla také řada, ať ví,

jak chutná prostopášná zrada.

Naschvál se žena strašně kvílet jala,

jak by jí kráva na své rohy brala,

chtějíc svůj výprask takto odvrátit,

zachránit v domě pořádek a klid.

Muž přece však jen ustal ve výprasku,

pořád ještě doufal v její lásku,

dokonce tolik slitování měl,

že na rukou jí dones na postel.

Uplynul poté jenom krátký čas

a u smilstva ji manžel přistih zas,

tak přivykla si na ty necudnosti,

že do smrti jich nebude mít dosti

a kdyby třeba pálili ji loučí

s milovníky se nikdy nerozloučí.

Muž když to poznal, zuřivým se stal,

ženu se bičem krutě trestat jal,

bil po holé, zatímco milovník

vše pozoroval, schován za kurník.

Nehleděl na pláč, na křik, na vytí,

u sloupu chtěl jí ubezdušiti,

pak odběhl, když nemohl už dál

a ženu uvázanou ponechal.

(sbírka ruských povídek Dobrodružství prostopášnic)

Na ta slova dívka uzardělá

pomalu sukně do pasu si souká

a podrobnosti bělostného těla

se noří, jak když luna z mraků kouká.

Kontury, jež se klenou do oblouka,

Ta polokoulí rozložitost skvělá

se ukázala po lýtku i stehně,

když poddává se tiše jako jehně.

Tu Kajetán jí přehne přes kolena,

čímž zajímavost pohledu se zvýší

když vodorovně leží, vyšpulena,

a jednoznačně od muže se liší.

A jak to žádá moralita vyšší,

pod metlou brzy naříká a sténá

a bělost jejich oblých zadních tváří

za malou chvíli rudou plane září.

Za odříkávání „Salve Regina“

Kajetán šupe, až to lupe, sviští,

Kandida na klíně se kroutí, vzpíná

a nakonec už hlasitě jen piští,

zatímco metla na klenutém hřišti

tančí a skáče jak balerina,

jak plebán s gustem přes záď děvu šviká,

až z prosekané kůže krev už stříká.

(Jan Křesadlo - Obětina)

Je také i inzerát:

Naplácáme za vás dítěti a nakrmíme kočku

(Robert A. Heinlein - ...také venčíme psy)

Někdy dostávají pouze naplácáno rukou:

Shannon dostal vztek. Skočil po ní, otočil ji, šel s ní ke křeslu, sedl si a ohnul si ji přes koleno. Celých pět minut bylo slyšet jen dva zvuky. Dívčino protestující ječení a plácání Shannonovy ruky. Když ji nechal, odešla s brekem do ložnice a práskla dveřmi.

(Frederik Forsyth - Žoldáci)

Vstal z křesla za stolem, vysoký a rozložitý jako dub.

"A ještě jednu drobnost: dámy neklejí, a ty, až vyrosteš, budeš dáma, i kdybych to do tebe musel natlouct."

Jakmile ji chytil za ruku, došlo jí náhle, co se asi stane, a zděsila se. Něco podobného zažila naposled ve čtrnácti a pevně věřila, že už k tomu nikdy nedojde. Snažila se vysmeknout, ale měl nesmírnou sílu. Lehce ji zvedl jednou rukou a odnesl na kožený gauč. První zaječení záhy přešlo v opravdový úzkostlivý nářek, když si ji položil do klína a přehodil jí sukni přes hlavu. Měla na sobě modré kalhotky s drobnými růžičkami v cílových oblastech. Tvrdá mozolnatá dlaň přistála na sevřené půlky s gumovým plesknutím a dopadala dál, dokud kopání neustalo, a ječení neutonulo v srdcervoucích vzlycích. Teprve pak jí spustil sukni… (Wilbur Smith - Ptačí vodopády)

„Víte, co byste zasloužila? Zasloužila byste výprask!“

…Pak mu ležela přes koleno, kopala a prskala.

„Nech mě – nech mě – já tě zabiju…“

Župan jí sklouzl. Pamela pod ním měla na sobě opravdu málo. Thomas jí naplácal. Ječela, tloukla kolem sebe a kousala.

(Johannes Mario Simmel - Nemusí být vždy kaviár)

Vtom mu zrzavá lady jednu vlepila, že ztratil řeč. Ale to neznala našeho Friedricha! Ozvaly se zvuky krátkého zápasu a potom pleskání, jak důstojnická panička dostávala na zadek (Lothar-Günther Buchheim - Ponorka)

častěji se k výprasku používá nějaký, někdy i velmi bizardní nástroj; co je zrovna po ruce:

A mimo to staly jsme se pravými odbornicemi v ochutnávání různých proutků a jiných prostředků k bití. On přinesl si pokaždé něco jiného na nás, jednou březovou metlu, pak rákosku, pak lískovku – vrbový – olšový – jasanový – bambusový atd. prut. A pak zas třeba vařečku, - a čibuk, - a gumu, - i býkovec… Všechno jsme poznaly. Často nepostačily naše ubohé zadečky; když byly úplně plné, došlo na stehna, a někdy i na lýtka! Konečně odvykly jsme si plakat a největší výprask vydržely jsme bez křiku.

(Ladislav Klíma - Velký román)

“Rozestlala jsem mu postel a polila jí sirupem. Ten zuřil! Za tohle jsem poprvé dostala nářez rákoskou – to bolí, tetičko Ruby, to Ti povídám.“

(Coollen McCulloughová - Ve stínu Zlaté hory)

„Taktaks prolezla ve čtvrtletí z matyky, jo?“ zeptal jsem se.

„Taktak to bylo,“pravila Marie. „Ale co je na matyce hmotnýho?“

„Rákoska,“ řekl jsem. „Tvůj táta by jí použil vůči tý části tvýho hmotnýho těla, co jsem si na ní dneska sáhnul.“

Josef Škvorecký - Příběh inženýra lidských duší

Táta byl dobrák, ale taková byla tradice. Přikázal jim, aby šli ven, jenom sestřička zůstala. Venku slyšeli její vzdechy, svištění otcova řemene.

(Josef Škvorecký - Nevěsta z Texasu)

Přitlačil ji ke zdi, rozmáchl se páskem a sázel jí rány jednu za druhou. Zvedla ruce, aby si chránila obličej, tím ale obnažila zbytek těla. Pásek v jinak tiché místnosti hlasitě práskal jako bič. Ona však nekřičela jako někdy jindy, nesnažila se ho zastavit, jak obvykle činila. A co bylo nejhorší, ona neplakala jako vždy. Jediné co bylo slyšet, bylo svištění pásku a dýchání – jeho těžké a sípavé, její zrychlené a lehké.

(Stephen King - To)

Jasmína zamžikala a vykřikla bolestí. K jejímu znechucení se markýz usmál.

„Už tě někdy někdo zmrskal?" zeptal se jí.

„Skotové mají báječný vynález, říkají mu důtky. Je to kus kůže široký asi deset centimetrů a na konci rozdělený na tenké řemínky. Na každém z nich je několik uzlíků. Při zkušeném mrskání se hýždě zbarví krásně dorůžova a nádherně se prohřejou. Nic podobného jsi určitě ještě nezažila. Neboj se, lásko, naučím tě ten nástroj vychutnávat i používat.

(Bertrice Small - Drahoušek Jasmína)

„Jenže když jsem to řekla mámě, tak se hrozně rozčílila, byla úplně nepříčetná, zbila mě karabáčem. Utekla jsem od ní. Už se nevrátím…“

(Josef Nesvadba - Chemický vzorec osudu)

Muž se vrátil z kuchyně, něco nes za zádama, a když přišel až k ní, tak to vytáh a byl to bejkovec a on ji tím bejkovcem seřezal na nahou zadnici.

(Josef Škvorecký - Dokud nás smrt nerozloučí)

V dřevěné kádi na splašky se stále máčela metla, kterou stařena děvče vyplácela za jeho neposlušnost.

(Isaac Bashevis Singer - Satan v Goraji)

A podavši mu silnou březovou metlu, převalila se na břicho. Jedním rýčem strhl jí drahocenný, zlatými a démantovými hvězdami protkaný šat, že z něho zbyly jen cáry. A vysázel jí jich asi čtyřicet, a jakých! Smrt by z toho měl! Syčela trochu a skučela, ale nebylo slyšet více než svištění metly; házela svou zadnicí, kterou jsem dnes poprvé viděl nahou – ale ani jednou si jí nepokusila chránit.

(Ladislav Klíma - Utrpení knížete Sternenhocha)

Ta žena tenkrát klopýtla, upadla, jeho přítel jí zdvihl sukni a nalupal jí lískovkou

(Ladislav Mňačko - Jak chutná moc)

…zavolal si Florentinu do pracovny a udělal jí dlouhou přednášku o tom, jak je nezodpovědné brát si věci, které jí nepatří. Ohnul si jí přes koleno a třikrát jí silně plácl kartáčem na vlasy.

„Pokud se ještě někdy zachováš k mému zaměstnanci tímto způsobem, přehnu tě přes koleno a dám ti výprask a nebude to žádné jemné poplácání kartáčem na vlasy… Florentyna na otce užasle hleděla, potom propukla v pláč.

(Jeffrey Archer - Florentyna)

Po mnoha pokusech a donucování včetně výprasku, který je uštědřen slečně Blandishové gumovou hadicí….

(George Orwell - Úpadek anglického zločinu a jiné eseje)

Vyskočil, jednou rukou ji uchopil za vlasy a surově ji postavil na nohy. Druhou rukou jí serval s kyčlí stuhu zdobenou třepením… Srazil ji na kolena, přitlačil jí hlavu k podlaze a vyštěkl jakýsi příkaz hudebníkům. Muž se skřipkami rychle vstal a podal Mansúrovi dlouhý rákosový smyčec….Ta ženská si nosí nos vzhůru a při tom by jí rozsekaný zadek jenom prospěl. (Robert van Gulik - Vražda v Kantonu)

„Drž jazyk za zuby, ty náladovej spratku! Nemáš naprosto nejmenší právo se mnou takhle mluvit! Žádná holka ho nemá. Vždycky, rozumíš, vždycky se ke mně budeš chovat slušně a s respektem. Ještě jedno slovo takhle hnusný drzosti a naplácám ti na zadek, co se do tebe vejde!“

„To by sis nedovolil!“

„Pusť ten meč nebo ti ho vezmu, stáhnu ti kalhoty rovnou tady na cestě a zmlátím tě tím mečem! Až budeš mít prdel červenou a budeš žebrat o slitování. Star, já se s ženskými neperu – ale trestám zlobivé děti. S dámami jednám jako s dámami. S rozmazlenými spratky jako s rozmazlenými spratky. Star, i kdybys byla královnou Anglie a celé galaxie nebo to všechno dohromady - ještě jedno slovo - stáhnu ti kalhoty a tejden si nesedneš. Jasný?“

(Robert A. Heinlein - Cesta slávy)

Ve vsetínské nemocnici přišla za staniční sestrou ustaraná kolegyně.

„Tak mám s tou naší holkou starosti. Ještě jí není čtrnáct a už se jí nějak moc zapalují lýtka. Nevím si rady, jak jí mám hlídat. Tuhle přišla domů až v jedenáct.“

„Tak na to mám dobrý recept. Ještě od své mámy. A mám ho i vyzkoušený sama na sobě.“

„Jaký?“ ptá se ustaraná matka plná zájmu.

„Jalovec.“

„Jalovec? To myslíš odvar?“

„Ne. Prut. A pořádně přitlačit. Nejraději na holou. To bys nevěřila, jak to spolehlivě působí. Čím víc pálí zadnice, tím rychleji lýtka chladnou.“

(Svatopluk Káš - Medicínské historky z Moravy)

"Jen to zkus, zrzko, jen to zkoušej. S potěšením ti naplácám."

Byla to prázdná hrozba. Nikdy mi nenaplácal, když už jsem byla dost velká, abych pochopila, proč mě hubuje. Ani předtím mi nikdy nenaplácal tak silně, aby mne bolel zadek. Bolely mě však mé zraněné city. Matčino trestání, to byla jiná věc. Nejvyšší spravedlnost byla otcovým písečkem. Matka konala nižší a střední spravedlnost - broskvoňovým prutem. Au!

(Robert A. Heinlein - Až za slunce západ plout)

Mařka zaryla hlavu do peřin, aby neslyšela vřískot dítěte,, ve vedlejší místnosti vypláceného strašným „kančukem“ milostpánovým, za to, že ho tak krvavě zeškrábala a pokousala.

(Karel Matěj Čapek-Chod -– Kašpar Lén mstitel)

Ale Francin vyšrouboval z pumpičky šlahounek.

„Pumpička je taky v pořádku - řekla jsem a nechápala“

A Francin najednou skočil ke mně, přehnul si mne přes koleno, vyhrnul sukni a švihal mne přes zadnici a já jsem trnula, zdalipak jsem si vzala čisté prádlo a zda jsem se umyla? a zda jsem sdostatek vykryta? A Francin mne švihal a cyklisté spokojeně kývali a tři členkyně okrašlovacího spolku se na mne dívaly, jako by si objednaly tohle zadostiučinění. A Francin mne postavil na zem, stáhla jsem si sukni…

(Bohumil Hrabal - Postřižiny)

I délka výprasku je různá - někdy jde o přesný počet:

Ten zážitek netrval dlouho. Obrátil si jí v náručí, jak si sedal na židli, pevně jí stiskl a nasekal jí na pravou hýždi. Ječela. A bojovala. Chytil jí pevněji, pravou nohu přeložil přes obě její nohy a pilně se věnoval její levé zadní tváři. Pak střídal obě strany, zastavil se u desítky. Postavil ji na nohy a řekl:

„Oblékni se drahá, Rychle.“

(Robert A. Heinlein - Vůně strachu)

Manželka Štěpána Perecze, poctivého mistra slévače, paní Barbora, se za časně ranních hodin, kdy město ještě spí, vplížila do jedné zahrady na břehu Rimavy (patřila řezníku Dobosovi) a natrhala si ze záhonu celý koš mladých cibulek, což vyšlo najevo a pan rychtář ji odsoudil na jeden den do klády. Paní Barbora vzlykala a naříkala, že tu ostudu nepřežije a skočí do Rimavy, a tak se jí dobráku manželovi Štěpánu Pereczovi zželelo a žadonil na rychtáři, aby směl trest odpykat za ženu. Pan rychtář si potrpěl na vážnost a pořádek, byl hrdý a sebevědomí, o nedělích odříkával žalmy krásným zvučným hlasem, a teď výjimečně povolil, aby si mistr slévač sedl do klády místo ženy, načež celé město tupilo ženu a vysmívalo se muži.

Uplynulo asi čtrnáct dní a hle, žena se pro nějakou maličkost dostal s mužem do rozepře (zrovinka v těsném sousedství domu pana rychtáře), slovo dalo slovu, nadávka stíhala nadávku, a žena zlostně vmetla muži do tváře:

„Vy mlčte, já jsem v kládě neseděla jako vy,“ a hodila mužovi na hlavu džbán, který právě měla v ruce a poranila ho až do krve.

Když to rychtář viděl a slyšel, poslal pro zlou bestii hajduka a vyřkl rozsudek, že jí má být vysázeno šest ran za to, že rozbila manželovi hlavu, a dvanáct za to, že chtěla svými řečmi využít manželovy obětavosti k jeho ponížení. Za třetí, aby byl celý případ pro výstrahu zvěčněn v městské kronice a předáván z pokolení na pokolení jako anekdota pro poučení hloupých manželů a svobodných mládenců.

Právě začal diktovat písaři, což způsobovalo velké potěšení, neboť v něm přebýval jistý vypravěčský talent, když ti vstoupil posel s psaníčkem.

Po přečtení obsahu rychtář všeho nechal a svěřil exekuci, čili vysázení osmnácti ran, panu podrychtáři Josefu Putnokimu, ačkoliv sám si také liboval v podobných podívaných (jsa člověk svobodný), a dokonce je někdy promíjel, když podlehl půvabným tvarům nebo slzám trestané ženy.

(Kálmán Mikszáth - Černé město)

Uvolnil ji z objeli, přehnul si ji přes klín a několikrát ji tvrdě plácl po zadečku.

"Jsi neposlušná, Zaynab," pokáral ji. "Kdybys mi náležela, dal bych tě ve svém domě z trestu přivázat mezi sloupy a zmrskat bičem. Dnes večer nebudeš spát vedle mě. Okamžitě jdi do nohou postele, ty horkokrevná dračice!"

"Vracel jsi mi polibky!" zasyčela na něho vztekle.

Uhodil ji, ale ona nebude plakat jako nějaké hloupé děcko.

"Poslechni mě, Zaynab." Jeho hlas měl v sobě zlověstný tón. "Budeš spát tam, kde jsem řekl. U mých nohou! V tomhle domě jistě existuje nějaká mučírna. Konec biče se dá upravit tak, aby nepoškodil tvou pokožku. Už tě někdy postavili mezi dva sloupy, přivázali a zbičovali, Zaynab? Tenhle trest je prý mimořádně bolestivý a krutý. Jestli se mi budeš vzpírat ještě o chviličku déle, požádám Donala Righa, aby tě dal zmrskat. Myslím, že dvacet ran bičem bude pro začátek stačit. Musíš se naučit poslouchat.“

(Bertrice Small - Otrokyně lásky)

Poté se obořil laťkou na Gelenu, která zde stála zkamenělá hrůzou, a hnal jí před sebou přes sad a korytem Bystrenyce. Gelena tlumila pokud možno své výkřiky, aby nevzbudila sousedy a rodiče na výminku, takže do Kybernátůc statku zaléhalo jen slabé jakési kňučení. Když jí však dohnal do sence svého obydlí, omotal jí Regor sukni kolem hlavy, aby ztlumil křik, a vysázel jí tradičních pětadvacet pomocí karabáče na srnčí nožce, který visel u dveří a kterého na Gelenu používal donedávna starý Riga.

(Jan Křesadlo - Rusticalie)

To mě právě teď moc nezajímá, paní," zabručel. „Zasloužíš pětadvacet na zadek."

(Johanna Lindseyová - Spoutej mě láskou)

"Ty se mi, ženo, odvažuješ právě tady u soudu vzdorovat? Nyní dám v sázku tuto svou černou čapku a nechám se nazývat krutým náčelníkem. Uvidíme, zda se ani na mučidlech nepřiznáš. Nejprve jí dejte čtyřicet ran bičem!"

Konstáblové z ní strhli šat, odhalili záda a vysázeli ji čtyřicet ran bičem.

(Robert van Gulik - Slavné případy soudce Ti)

Jindy je to ponecháno na fantazii čtenáře:

…“Jdi a podej mi rákosku!“

Tohle bylo, čeho se Márinka nejvíc bála, když sama musila si přinést rákosku. Ostatní bylo odbyto zcela krátce. Maminka jí trochu nasekala…

(Felix Háj - Řídících Márinka)

Když se toho tatínek dopídil, rozhněval se hrozně a potrestal tehdy Helču po zásluze. Vzal na ní pásek a dostala, co se do ní vešlo. Od té doby se stala krotší a lepší. Tatínka se již bála a začala také poslouchat maminku.

(Vlasta Javořická - Brázdami života)

a někdy také na okolnostech, pochopitelných jen určité komunitě:

…vrhl se na Dašu a hodil jí na výpraskovou lavici. Měl sílu jak deset lvů. Potom jí s odpuštěním vyhrnul šaty, stáhl spodky a napráskal jí, co se do ní vešlo. Vzal si na to řemen z vlastních kalhot, ne pásek jako na děti. Dovedete si představit to pozdvižení. Daša ječela, jako by jí vraždil. Lublin je sice hlučné město, ale přesto jí lidé uslyšeli a přiběhli se podívat, co se děje…. Daša jich od Pivkeho schytala devětatřicet – jak počítali šábesové za starých časů. Potom jí vyvlekl ven a hodil do škarpy.

(Isaac Bashevis Singer - O šábesu ne)

I pomocníka je třeba zasvětit, jak bude výprask probíhat:

Nejdřív ji s roztaženýma nohama přivážeme do předklonu ke sloupkům postele a já ji budu řezat rákoskou zadek tak dlouho, až ho bude mít celý růžový a lesklý. Vůbec nepochybuju o tom, že bude zoufale a vztekle plakat.

(Bertrice Small - Drahoušek Jasmína)

Výchovné výprasky v kruhu rodinném dostávaly ženy a dívky zpravidla na zadnici, protože, jak radí manželovi lesbická přítelkyně jeho nezbedné ženy:

Pamatujte si, že ženská se nikdy nefackuje. Když už jí musíte mlátit, tak jí dejte na zadek. Má to týž výsledek, ale modřiny nejsou tak vidět.

(James Hadley Chase - Zlaté rybičky)

ne ale vždy:

Paddy vzal proutek - mnohem jemnější nástroj než rákoska sestry Agathy - a honil ji po kuchyni. Zastával názor, že se děti nemají bít přes ruce, přes tvář ani přes zadek, ale jen po nohách. Bolelo to stejně a neublížilo jim to.

(Coollen McCulloughová - Ptáci v trní)

a tak se můžeme dočíst, že:

O to víc trpěla, než panny v zákon oblečené, že pořád ještě bývala bita od kováře a rukavičnice tak krutě, že kluci na břehu nejednou podivovali se těm namodralým jelitům na zádech, na krku, na lýtkách dívčiných, když se jim v tom svěřila

(Zikmund Winter - Rozina sebranec)

Když se zadívala vzhůru, jak se rákoska zdvihá nad jejíma rukama, Meggie bezděčně zavřela oči, aby neviděla, až dopadne. Ale bolest jí projela jako obrovský výbuch, jako spalující útok, který ji sežehl až na kost. Sotva se bolest začala rozlévat do paže, dopadla další rána, a jakmile dospěla k rameni, poslední rána přes konečky prstů se vyřítila touž cestou až k srdci. Meggie zatla zuby do spodního rtu a kousla se, příliš zahanbená a hrdá, než aby křičela, příliš rozhořčená a pobouřená tou nespravedlností, než aby si troufla otevřít oči a podívat se na sestru Agathu; lekce zabrala, i když ne s takovým výsledkem, jaký sestra Agatha zamýšlela

(Coollen McCulloughová - Ptáci v trní)

…před cizími i před domácím lidmi jsem jí tak nemilosrdně zpolíčkoval, že jí tekla z nosu krev, tváře napuchly a karabáčem jsem jí zmrskal tak, že jí byly několik dní vidět modřiny na těle.

(Jožo Nižnánsky - Žena dvou mužů)

Zničena hanbou, nechala jsem ho, aby mne strhl na kolena, přivázal mi ruce k noze stolu a majíc záda shrbena, očekávala jsem trestu. Nepředstavovala jsem si však, že by měl být tak krutý. Pod ranami zmizela má resignace, stala jsem se vzteky šílenou, pronášela nejšpinavější urážky. Vyrážela jsem takový řev, že lidé z hospody byli tím pohnuti a přišli prositi za dvéře o slitování se mnou, aniž by ostatně měli se mnou sebemenší soucit…

(Hugues Rebell - Nichina)

Jeho mozolnaté ruce měly tvrdou pěst. Když jednou spálila chléb, ztloukl ji přes nohy rákoskou.

"Prosím, Abrame! Ne, prosím! Ne! Ne!" křičela s pláčem, ale její manžel mlčel a mezi údery prudce oddechoval.

Stěžoval si jejímu otci, že mu nezbývá než ji za její nedostatky trestat bitím, a ten si za dcerou zašel, aby jí promluvil do duše.

"Musíš se přestat chovat jako rozmazlené dítě a naučit se být dobrou manželkou, jakou bývala tvá matka."

Nedokázala se mu podívat do očí, ale slíbila, že se polepší. Naučila se všechno dělat podle Abramových představ, a tak výprasky přicházely méně často

(Noah Gordon - Poslední žid)

„Taková věc v jiných dobách by vynesla nestoudnici pěkných pár pohlavků od matky a pořádný výprask od otce nebo od někoho místo něho na nohy a na obličej“.

(Riccardo Bacchelli - Mlýn na Pádu)

„No dobře!“ děla královna. „A teď,“ obrátila se k Ziatě, která již delší chvíli hrála si nervosně s kapesníčkem, - „podej mi, drahoušku, provaz a březovou metlu, ať můžeme se pak oddat odpočinku.“

Ziata šla, - ale místo toho vyběhla ze dveří, naprosto neměla teď chuť podrobit se velkému trestu. Ostatní za ní. V zahradě uspořádaly na ní honbu. Chycenou a zmítající se ji odnesly nazpět. Porcia zavřela nyní dveře a poručila zase Ziatě, aby žádané předměty přinesla. Ta, chvějíc se, uposlechla, pak musela se do naha vysvléci, byla v pasu a kotnících k lavici přivázána, ručky jí k nohám lavice připoutány, a Porcia sama vysázela jí nemilosrdně 60 šlehů na břicho, na prsa i na krk, s jednominutovým přerušením v polovině. První půli vytrpěla dívka bez hlesu, ale hned na začátku druhé dala se do řvaní. Porcia šlehala tak svižně, že trestaná na konci na několika místech krvácela. Pak musela takto spoutaná a nahá ležet ještě 3 hodiny; nikdy nebyla veselejší a jařejší, než když byla odpoutána.

(Ladislav Klíma - Velký román)

Dívky bývaly bity od rodičů, prarodičů a strýčků:

"Teď, moje holčičko“, bručel, když jí uložil růžovým zadečkem nahoru přes svůj klín. "Já tě naučím slušnému chování."

První plácnutí zanechalo jasnou červenou stopu ruky na jejím baculatém zadečku a uklidnilo její zápolení. Druhé plácnutí bylo značně slabší než předešlé a třetí - předstírané plesknutí. Ale Fandy žalostně vzlykala.

(Wilbur Smith - Hromobití)

Došel ke svému pracovnímu stolu a vzal z něj jezdecký bičík z velrybí kosti.

"Svleč se!" přikázal.

Zůstala nehybně stát s klidnou tváří.

"Udělej, co ti otec káže, ty hloupá huso," řekla Karolína rozkazovačným a výsměšným tónem.

"Okamžitě se svleč," znovu nařídil Guy. „Jinak zavolám dva námořníky, aby to udělali za tebe.“

Verity rozvázala stužku, která jí u krku držela blůzku, a když konečně před rodiči stála nahá, vzdorně zvedla hlavu a roztřásla vlasy, které jí přes ramena padaly na mladá pyšná prsa a zakrývaly pohlaví.

"Lehni si na břicho na pohovku," nařídil otec.

Došla k ní pevným krokem a natáhla se na zelenou kůži potahu.

(Wilbur Smith - Modrý horizont)

Tu noc seděla paní Amesová v kuchyni za zavřenými dveřmi. Byla jako stěna a držela se křečovitě stolu, aby přemohla chvění rukou. Zavřenými dveřmi k ní zřetelně doléhaly nejdřív šlehance a pak jekot. Při bičování se pan Ames příliš neosvědčil, poněvadž v tom neměl žádnou praxi. Začal Cathy švihat kočárovým bičem přes nohy, a když zůstala nepohnutě stát a upírala na něj klidné studené oči, zmocnil se ho vztek. První rány dopadaly zkusmo a ostýchavě, ale když nekřičela, začal ji řezat přes boky a přes ramena. Bič štípal a pálil. Ve vzteku ji párkrát minul nebo se k ní dostal příliš blízko, takže se jí bič ovíjel kolem těla. Cathy byla učenlivá. Vystihla ho a prokoukla, a jakmile věděla co a jak, začala ječet a svíjet se, plakala, prosila a k svému zadostiučinění shledala, že rány okamžitě ztratily pádnost. Pana Amese poděsil ten povyk i bolest, kterou způsobil. Ustal v bití. Cathy padla s pláčem na postel. Kdyby se na ni byl otec podíval, uviděl by, že nemá v očích slzy, ale zato napjaté krční svaly a vybouleniny pod spánky, kde se uzlí svaly zaťatých čelistních svalů.

„Tak co, uděláš to ještě jednou?“

„Ne, vážně ne! Odpusť mi to!“ odpověděla Cathy. Odvrátila se na posteli tak, aby otec neviděl její chladný výraz.

„Koukej, ať si pamatuješ, kdo jsi! A nezapomeň, kdo jsem já!“

Cathy se zadrhl hlas. Nasucho vzlykla, „Nezapomenu.“

Paní Amesová lomila v kuchyni rukama. Manžel se jí dotkl prsty na rameni.

„Hrozně nerad jsem to udělal,“ řekl, „ale musel jsem. A myslím, že jí to prospělo. Připadá mi jako vyměněná. Třeba jsme neohýbali stromek, jak bylo potřeba. Šetřili jsme metlou. Byla to nožná chyba.“ A přitom věděl, že ačkoli jeho manželka na tom výprasku trvala, ačkoli ho sama přinutila, aby Cathy seřezal, teď ho za to nenávidí.

(John Steinbeck - Na východ od ráje)

Dvakrát to mlasklo a slečna učitelka vykřikla, neboť obdržela dvě velice poctivé dělnickorolnické facky.

"Ty náno pitomá," zařval ryšavec, odepínaje si řemen, "ty děvko, to jsi študovala proto, abyses spustila s kriminálníkem ? Hrdlořeza chceš do baráku, doroto ?"

Počal dceru mydlit řemenem a ta, mohutně vřískajíc, vyběhla z kanceláře. Otec však nezůstal pozadu a zpracovával ji velice vydatně, ustavičně přitom nadávaje.

"Tatíčku," pištěla dcera. "Prosím tě tady ne. Tady ne. Až doma."

"Neboj se, doma dostaneš taky," hulákal otec a umnými šlehy zasahoval měkké a ladně zaoblené partie jejího těla.

(Miloslav Švandrlík - Černí baroni)

„Volá tě telefon, Evo, ze zdravotky,“ volá kolegyně na lékařku jednoho oddělení nemocnice ve Frýdku.

Ta si jej vezme, představí se, pak bledne, posadí se celá zelená, mlčky poslouchá, chvílemi jen šeptne:

„Ano…to není možné…ano…děkuji…hned jsem tam.“

Položí sluchátko a sedí bez hnutí.

„Co je? Co se stalo?“ ptá se účastně kolegyně.

„Ale teď mi volala třídní naší Jitky, té, co chodí do prváku, že holka nebyla tři dny ve škole a že si podepisovala omluvenku…Teď to prasklo. Mám si pro ní přijít.“

„Co z toho bude?“

„Co z toho může být? Trojka z chování a jen kvůli mně nebude vyloučena. Ale já jí roztrhnu,“ lékařka opět nabývala barvu, „dostane vejprask, ať se těší“

„No, Evo, jistě sekec zasluhuje,“ pokouší se kolegyně uklidnit přítelkyni, „ale abys to nepřehnala…“

„Já jí seřežu vařečkou, že si týden nesedne…ještě se celá klepu…“

„Nechceš nějaký Diazepam na uklidnění? Nebo Radepur?“

„Dej si pokoj s práškama!“ vybuchla Eva., „já se uklidním, až jí seřežu, do tý doby se ani uklidnit nechci.

(Svatopluk Káš) - Medicínské historky z Moravy)

Opravdový výprask Romana dostala třikrát v životě a vždycky od otce. Ještě dnes věděla, proč a za co.

(Jan Kostrhun - Co by to bylo, kdyby to byla láska)

Takový námět přesně vyhovoval Nettii, která svojí matku měla moc ráda i přes výprasky, které od ní dostávala po častých večerech, jež trávívala na diskotékách a v různých pochybných podnicích.

(Stephen King - Nezbytné věci)

"Počkej, mami, já to na tebe řeknu tatínkovi!" vřískala Arka při výprasku.

(Vladimír Páral - Pokušení A-ZZ)

Neměla zájem o žádného manžela, ale když jí otec dal pořádný výprask, udělala, co jí nařídili.

(Bertrice Small - Všechny sladké zítřky)

Když se k tomu nahodil Josef, nemohl učinit nic jiného než Markyta. Vyhrnout Magdě sukničky a vyplatit jí také.

(Vlasta Javořická - Vesníce u lesa)

Věrka, asi dvanáctiletá dívenka z Mělnicka, si ošklivě rozřízla ruku o ostnatý drát. Přišla sama ke své lékařce MUDr. Růženě Valentové, statečně bez jediné slzičky se nechala ošetřit, sešít ránu, dát protitetanovou. Lékařka jí pochválila, jaký je chlapík. Nakonec objednala na přeočkování. V určený den přišla dívka i s maminkou. Matka celá nesvá, nervózní. Ujala se hned slova:

„Nešlo by to očkování dát podkožně? Nebo někam jinam než dozadu?“

„Proč?“ divila se lékařka a obrátila se k děvčeti:

„Snad se nebojíš? Minule jsi byla taková hrdinka?“

Věrka jen mlčky zavrtěla hlavou.

„Nebo nešlo by to odložit?“ smlouvala dále matka.

„Proč? Měla nějaké komplikace? Nebo byla nějak nemocná?“

„To ani ne.“ Matka upadla do rozpaků, „ale manžel se byl včera ve škole zeptat na Věrku…a nebyl moc potěšen…“

Lékařka se zatvářila nechápavě. Matka trochu rudnouc pokračovala váhavě:

„…a nevěděl, že má jít dnes na další injekci…“

Dr. Valentová stále nechápala.

„No, a on je moc přísný…“

Lékařce už docházela trpělivost:

„Co to s tím má co dělat?“

Věrka stála se sklopenou hlavou, ani nepípla. Matka celá červená nakonec vykoktala:

„A tak si Věrka musela přinést rákosku…a teď má jaksi tu část těla nezpůsobilou k očkování…“

Teď lékařka pochopila a pro očkování se našlo místo, jež nebylo nezpůsobilé.

(Svatopluk Káš - Injekce, které nebolí)

Říkalo se, že každá kovářova dcera má své úkoly, a pokud je nesplní k otcově spokojenosti, dostane pořádný výprask.

(Philippa Carrová - Tanec pro dvě sestry)

Pan Šefelín ji zarazil velebným posuňkem a velel dceři, aby přistoupila. Emilka poslechla.

"Tak se chodí domů?" tázal se přísný otec.

Emilka zaštkala.

"Takový věci má dělat pořádný děvče?"

…Emilka kajícně zaplakala.

Otec odepnul obřadně pásek a velel slavnostně:

"Přijmi z mý ruky poučení!"

Dcera se pokorně sklonila přes otcovo koleno.

"Jen mírně, tatínku, neubližuj jí...," zaprosila paní Šefelínová.

"Neboj se," upokojil ji muž, "já jenom, co patří!"

Byla to velebná scéna. Otec mával řemenem nad hlavou, ale pásek mírně se dotýkal hýždí, jako by hladil. Pan Šefelín netrestal, ale symbolickým obřadem naznačoval výkon pradávné otcovské pravomoci.

Trestal dceru a v oku se mu zaleskla slza.

(Karel Poláček - Muži v offsidu)

Ještě chvíli mě budeš provokovat a já dojdu k závěru, že nejsi zas tak stará, abych to nemohl nasekat na zadek.

(Robert Anson Heinlein - Cizinec v cizí zemi)

Rozvažovala jsem, jestli mám zůstat stát nebo prchnout, a s rozhodnutím jsem příliš dlouho otálela: obrátila jsem se na útěk, ale strýček Jack byl rychlejší. Najednou jsem se dívala do země na malinkatého mravenečka, jak se v trávě lopotí s drobkem chleba.

„Do smrti s tebou nepromluvím! Nemůžu tě ani vidět, jsi mi protivnej a přeju ti, abys zítra umřel!“…

Když jsem přezkoumala utrpěnou škodu, shledala jsem jen asi sedm či osm červených jelit.

(Harper Leeová - Jako zabít ptáčka)

Aidan však pořád neměla tušení, jak strašlivý člověk vlastně její děd je. S pohledem na Cavana a Eamona rozkázal:

"Položte ji na stůl!"

Nic nechápající Aidan shledala, že je chycena a vlečena ke stolu, kde ji přehnuli přes jeho hranu. Zoufale se bránila, ale Cavan jí už sundal opasek a rozepnul sukni. Hrůzou a zlostí zaječela, když ucítila, že jí jezdeckou sukni shrnují až ke kotníkům a obnažují ji tak před všemi.

"Co to děláte?" křičela. "Jak se opovažujete?"

"Varoval jsem tě," uslyšela starcův hlas. "Varoval jsem tě, že jestli se nebudeš chovat slušně, dostaneš výprask, děvče. Mně nebudeš odporovat před celou rodinou, Aidan! Tady jsem pánem já, Rogan FitzGerald, jen já sám jsem pánem na Ballycoille! Tady já přikazuji, a všichni mě musejí poslouchat. I ty patříš do rodiny, děvče, a při všem, co je mi svaté, budeš poslouchat nebo tě zabiju i s tvým parchantem!"

Odvrátil se a slyšela, jak říká:

"Přines mi důtky a hezky rychle, chlapče, nebo jich taky okusíš!"

Aidan začalo srdce v prsou hlasitě bít; neměla strach ani tak o sebe jako o Valentinu. Ačkoli ji o tom každý ujišťoval, ona sama zdaleka nebyla přesvědčena, že by FitzGeraldové nedokáza-

li dítěti ublížit! Co když jí tenhle starý zloduch přece jen něco udělá! Cavan jí pošeptal do ucha, nepouštěje její paži z pevného stisku:

"Jestlipak víš, sladká sestřenko, co jsou to důtky? To je kožený řemen tři palce široký, na konci rozdělený do úzkých řemínků. Vsadím se, žes ještě v životě neokusila, jak štípe, ale náš

starý je ovládá mistrně!"

Jemně jí foukal do ucha a když se otřásla odporem, ještě jí olízl boltec a pokračoval:

"Ani jsem si nemyslel, že máš tak pěknou zadnici, sestřenko má sladká, a co nevidět tě pěkně zabolí, až ti děda dá na pamětnou. Možná, že bych si měl také jedny důtky opatřit. Pravidelný výprask dělá ženským dobře."

"Jen se mě zkus dotknout, Cavane," zasyčela na něj, "a dej si pak pozor, ať se ke mně ani na vteřinu neotočíš zády, sic tě zabiju!"

Potupně se zachechtal.

"Uvidíme, jestli tě odvaha neopustí, milá sestřenko, až okusíš důtky!"

Ještě než mohla odpovědět, zaslechla Aidan tiché zasvištění a vzápětí bolest a překvapením vykřikla, když ucítila štípnutí řemínků. Ačkoli bylo v té době obecně zvykem trestat takto děti

a dokonce i manželky, s ní nikdy ani otec, ani Conn tak ohavným způsobem nezacházeli. Důtky nezpůsobovaly ani tak zranění jako nesnesitelné pálení, a to na celé ploše bičované kůže, protože se řemínky zakusovaly do jemné pokožky na více místech najednou. Zaťala zuby, když za první ranou následovala druhá a pak další a další v pravidelném rytmu, jelikož byl děd v používání důtek zběhlý a ruku měl i přes pokročilý věk pevnou. Neumdléval a zasazoval jí ránu za ranou; kůže ji tak nesnesitelně pálila, že se už nedokázala ovládnout a vykřikla. To ho jen povzbudilo, takže údery přicházely stále rychleji a byly silnější a silnější. "Budeš poslouchat, holka," slyšela ho, jak burácí do jejích výkřiků bolesti. "Manžela jsem ti vybral a ty si ho vezmeš!"

Konečně rány pomalu ustávaly, až přestaly docela, navlékli jí zpátky šaty na rozbolavělé tělo a trhnutím ji postavili na nohy tváří v tvář starci. Byl v obličeji celý rudý a zpocený námahou.

Bílé vlasy měl rozcuchané.

"Provdáš se za Cavana Fitzgeralda, Aidan! Rozumělas, holka? Tohle byla jen malá ukázka, co by tě čekalo, kdybys mi i nadále odpírala poslušnost."

(Bertrice Small - Věčná láska)

Ačkoliv radní Orde souhlasil s tvrzením své ženy, že se jejich jediná dcera podobá svému otci, nikdy ji nijak zvlášť v oblibě neměl. Proto ho toto její chování ani za mák neudivilo. Přísně se jí vyptal, jaký to strašný zločin byl na ní spáchán, a nedokázal odhalit nic, co by ospravedlnilo reakci tak po okraj naplněnou nepříjemnými důsledky. A tak, po zralé úvaze, k ní radní promluvil následovně:

„Jistě, jistě, Raby! Takže Dalcastle se zkrátka a dobře odmítl s tebou modlit, když's mu to nakázala, a choval se k tobě hrubým, nešlechetným způsobem, čímž překročil povinnou úctu, která má být prokazována mé dceři - podíváme-li se na to totiž z toho úhlu, že se jedná o mou dceru. Ale posoudit, co má a nemá být prokazováno jeho vlastní manželce, to může zase lépe on, ne já. Nicméně, vzhledem k tomu, že se takovýmto způsobem choval k mé dceři, dám mu tentokrát za vyučenou. Naložím totiž po zásluze osobě, která je mu nejbližší, to znamená, že dám co proto jeho manželce, ať ten chlap vidí, zač je toho loket.“

„Co tím chcete říct, pane?“ otázala se užasle dáma.

„Chci tím říct, že vykonám pomstu na tom darebákovi Dalcastlovi,“ řekl, „za to, co provedl mé dceři. Pojďte sem paní Colwanová, za tohle zaplatíte.“

A s těmi slovy začal radní uštědřovat výprask zběhlé manželce. Jeho rány nebyly vpravdě příliš silné, doprovázel však údery rozmáchlými gesty, předstíraje, že je velmi rozzloben na zemana z Dalcastlu.

„Takový darebák!“ křičel, „naučím ho, aby se takhle choval k mému děcku, ať už je jaké chce. Že nemůžu potrestat přímo jeho, vyplatím tu, která mu je v životě nejbližší. Tumáte a ještě jednu paní Colwanová za to, že byl váš manžel tak drzý!“

Nebohá trestaná žena úpěla, modlila se, ale radní svou přísnost nezmírnil, ani co by se za nehet vešlo. Když se vyzuřil a naplácal jí rukou, která se ze široka rozmachovala, avšak dopadala jen zlehka, odvedl ji do jejího pokoje v pátém poschodí, zamkl ji tam a krmil ji chlebem a vodou - to všechno za trest troufalému zemanovi z Dalcastlu. Pokaždé když však radní scházel se schodů poté, co jí přinesl jídlo, říkal si:

„To by bylo, abych nedokázal, že vzpomínky na zemana budou ty nejradostnější, které kdy v životě měla.“

(James Hogg - Vyznání ospravedlněného hříšníka)

Pantáta se rozmýšlí. Na to holku Součkovi má spadeno…Dnes to dostane i s úrokem… Pantáta si odepjal kožený pásek a řezal Nandu… Nanda kvičí, pantáta sází…

„Zlá jsi, zlá!. Máma tě netrestá, ve škole všecko nevědí, musí cizí!“

(Felix Háj - Řídících Márinka)

Ne vždy to bylo jednoduché:

Micky o ní mluvila tak ohavně, že si člověk snadno mohl představit hrůzu, jakou z ní má. Stáhnout Micky kalhotky a naplácat jí na holou, to byl hrdinský čin, i když Micky bylo jen čtrnáct.

(Sébastien Japrisot - Past na Popelku)

„Měl jsem s tím i jiné trápení,“ pokračoval; „neboť pro tento souboj chtěla abatyše, zbožná paní Ermentruda, vyplatit Ylvu metlou na holou kůži… Ale poněvadž má ubohá křtěnka a svěřenka je… dcerou královskou, podařilo se mi tomu zabránit…“

…“paní Ermentruda je žena silné vůle a mocných paží…, ale přesto ví jen Bůh, koho by svědila kůže, kdyby provedla svou a pokusila se vyplatit mou svěřenku metlou.“

(Frans G. Bengtsson - Zrzavý Orm)

Typické chování dvojčat je patrné i při výprasku:

Obě držely při sobě, ačkoliv si nezřídka vjely do vlasů; a když jedna okoušela metly, stála druhá vedle ní a vřískala stejně pronikavě.

(Frans G. Bengtsson - Zrzavý Orm)

Někdy rodiče litují, že dcerám výprask nedávali:

Dokud byla Petra malá, začala pravidelně v takové chvíli dupat a brečet a mamka říkala, že je třeba vzít metlu a vyhnat z ní toho šotka, který ji popouzí. Zpravidla se však k tomu neodhodlala, spíš se rozčilila, začala pitvat svou výchovu a sebe obviňovat, že to nevede dobře a že neví, čím to je, že Petra podléhá rozmarům. A někdy si posteskla na tatínka, že je velmi slabý otec, který nedovede Petru vzít přes koleno a pořádně ji potrestat.

(Vlasta Javořická - Petra)

"A teď poslechneš!" utrhla se. "Ne-li, vezmu na tebe metlu!"

Zpola uraženě, zpola posměšně, postavila se malá a jak poznáváme, špatně vychovaná a rozmazlená dcerka proti matce a vypjala hruď.

"To by sis, mamá, rozmyslila! Špatně by se na to podíval tatíček!"

"Dal by mi jen za pravdu," pravila paní a ztajeně se usmála. Sama nevěděla, jak by se k takovému zákroku - potrestat dcerušku podle zásluhy metlou – odhodlala.

…"Dobře tedy! Nechtěj však, abych řekl také já poslední slovo!" Továrník byl nejkrajněji rozčilen. Co učiní, aby tomuto zběsilému a nerozumnému rozmaru učinil přítrž? Ach, proč nedržel Polu na uzdě, dokud byla ještě malá a mohl použít metly! Snad by se byla naučila poslušnosti.

(Vlasta Javořická - Mrtvé oči )

„Královský“ výprask dostala i pozdější francouzská královna Markéta z Alois:

„Přehni si jí přes koleno!“ radila Madame Catherine, a on to učinil přes veškeré vzpíraní oběti. Jeho paže jí dál držela jako ve svěráku, kdežto druhá ruka bušila do její obnažené bujné části těla.

(Heinrich Mann - Mládí krále Jindřicha IV.)

Muži trestají výpraskem své neposlušné manželky i milenky:

„Už nech té legrace! Okamžitě toho nech. Nebo až budeme doma, tak ti nafackuju. Marjo, nikdy jsem neudeřil tebe, ani žádnou svou manželku. Ale ty si zasloužíš naplácat na zadek.“

(Robert Anson Heinlein - Friday)

"Pročs nečekala u vrátnice?" ptá se zbytečně (poté, co si na výprask trochu odpočal a posílil se lahví piva), nač se mi už nechce odpovídat ani lhát. Cítím jeho pot, když mě v kuchyni těžkou rukou stlačuje do pokleku na studené dlaždice, podvoluji se mu, tisknu obličej do polštáře gauče, uvolňuji svalstvo a při bití oba dýcháme stejně těžce, jsme už sehraní — pokaždé znovu mě toto ponížení očistí od zrady, kterou vskutku páchám na svém manželovi.

"No tak vidíš, mělas to zapotřebí?" říká Heřman po exekuci, kterou si dokázal, že aspoň nějak je vůči mně muž.

(Vladimír Páral - Generální zázrak)

„To je něco jiného, proboha! Ty jsi byla na svůj věk stará. Dnes je jiná doba. A na ty zatracený pitomosti je ještě příliš mladá. proboha! Manžela pro Tess? Přeskočilo ti v hlavě, ženská? A tohle říkat uprostřed noci! Ne, abys o tom ještě někdy mluvila, nebo dostaneš páskem přes zadek!“ Vztekle se k ní otočil zády, bouchl do polštáře a zavřel oči.

„Ano, Tylere,“ přitakala Liza s úsměvem. Nezlobila se na něj za výprasky, které jí uštědřil. Bylo jich málo a vždy bez násilí nebo opilecké zuřivosti. A také to bylo už dávno. Žila s ním už dvacet let a byla s ním spokojená.

(James Clavell - Tajpan )

Strnul a jeho sevření zesílilo.

"Tohle říkáš často. Tentokrát jsi ale zašla příliš daleko, Christino. Zasloužíš potrestat."

Aniž by dal na sobě cokoli znát, posadil se a přetáhl si jí přes klín.

"Philipe, ne!" zaječela, ale to už jeho dlaň dopadla na její nahý zadek.

Vykřikla bolestí a dopadla další rána, nyní silnější, a na její kůži se objevil jasně červený otisk.

"Prosím, Philipe," křičela. "Nezabila bych tě. Ty to moc dobře víš!"

Philip jí ale nevěnoval pozornost a uhodil jí potřetí.

"Philipe. Přísahám, že už to nikdy neudělám!" rozplakala se a po tvářích jí začaly stékat slzy. Prosila ho, ale teď už jí to bylo jedno. "Přísahám, Philipe. Přestaň!"

Philip jí jemně obrátil a vzal jí do náruče. Christina nekontrolovatelně štkala a připadala si jako malé dítě. Ještě nikdo, dokonce ani její rodiče, ji nikdy nebil. I když to bylo pro ní velmi ponižující, Philip byl v právu, zasloužila si to... Christina se opatrně dotkla svého zadku, ale necítila žádnou bolest. Výprask se dotkl spíš její pýchy. Zapřemýšlela, jak se k ní asi dnes bude Philip chovat. Poté, co jí naplácal, s ní nepromluvil ani slovo. Doufala, že jí už znovu trestat nebude.

(Johanna Lindsey - Zajatá nevěsta)

„Budeš tu viset tak dlouho, dokud se mi nezlíbí tě sundat, ty mrcho!" vyštěkl a opět jí svázal oba kotníky provázkem.

Pak zvedl důtky a ledovým tónem jí ohlásil:

„Teď tě za tvoje zlobení potrestám, má lásko. Naučíš se mě příště nedráždit!" Kožené řemeny se kmitly a s hlučným plesknutím dopadly Jasmíne na zadek. Uzlíky na tenkých řemínkách se jí zaryly do kůže. A ještě jednou. A potřetí a počtvrté! Jakmile markýz z Hartsfieldu vyslovil slovo potrestám, Jasmína naráz pochopila, co přijde. Zhluboka se nadechla a zaťala zuby, aby potlačila výkřik. První úder pronikavě zabolel a každý další pálil jako šlehnutí ohněm. Uzlíky ji k zešílení štípaly, ale Jasmína se zavřenýma očima zatím trpěla tiše.

„Mrcho!" mumlal si markýz přidušeně při každé ráně, kterou jí zasadil. Nakonec pochopila, že je schopen ji třeba utlouct, jen aby ji přinutil ke křiku. Dokud bude Jasmína mlčet, Piers St. Denis nebude spokojený a nechá ji na háku viset tak dlouho, až jí paže dočista odumřou. Koneckonců, jejím hlavním cílem je nyní přežití. Jasmína tedy otevřela ústa a vyrazila ze sebe zaječení nad bolestí, kterou jí ten šílenec působil. Důtky jí dopadly na zadek ještě posedmé a poosmé, přičemž markýz z Hartsfieldu hekal slastí a námahou.

„To je ono, ty pyšná potvůrko, hezky pros o slitování!" Devátá a desátá rána. Jasmínin nářek podstatně vylepšil St. Denisovi náladu. Začal se usmívat.

„Pros, ať přestanu, ty mrcho!" zasyčel chraptivě.

Bertrice Small - Drahoušek Jasmína

„Nic," řekl s hloupým úšklebkem. „Vzal jsem si k srdci radu milého pana švagra, jak zacházet s manželkou."

„A cos proboha udělal?" Byla už strachy bez sebe.

„Vzal jsem hůl a seřezal jí zadek, až prosila. To aby věděla, kdo je na Grantholmu pánem! Panečku, ta se vztekala a ječela! Kdybych byl věděl, jak je takový nářez příjemný, byl bych s tím začal už před lety!"

(Bertrice Small - To srdce mé...)

Pan Jao šel rovnou domů a povečeřel sám v zahradní besídce. Potom se odebral do vnitřních pokojů. Z výslechu služebných, k němuž jsme přistoupili, vysvitlo, že si pak dal zavolat své čtyři manželky a vyčinil jim, že jsou líné a budižkničemu. První dámu obvinil, že ona nese za všechno odpovědnost, služky jí musily stáhnout kalhoty a držet jí, zatímco on jí osobně vyplatil holí.

(Robert van Gulik - Vražda v Kantonu)

Strčil ji do pokoje, zavřel dveře a začal ji švihat bičem. Uměl s ním zacházet. Určitě dostal úřad nejvyššího lovčího Francie zaslouženě. Angelika si rukou chránila obličej. Couvala až ke zdi a instinktivně se otočila. Po každé ráně se zatřásla a kousla se do rtů, aby nezasténala…

V přítmí, kde bojovalo měsíční světlo se světlem svíček, v něm pohled na ta zbičovaná bílá ramena, na křehkou šíji,

(Anne Golonová - Angelika, cesta do Versailles)

…pak ji položil tváří na postel a plácal ji přes zadek, až ho brněly dlaně a pak celá ruka a vtom uslyšel výkřiky, které byly skutečné. Už to nebyly pomatené steny jako doposud. "Tommííí... přestaň, och, prosím, Tommy, prosím, přestaň... Tomy, to bolí, co jsem udělala? Přísahám, ti na nikoho jiného ani nepomyslela, prosím, Tommy, přestaň..."

Přestal. Do očí mu stékal pot, šaty měl zmačkané a těžce oddechoval. Kroutila se bolestí, zadek i tváře purpurové, ale oči byly zase …

(James Clavell - Smršť)

Jakýsi studentík se rozkřičel na svou černovlasou společnici a dostal od ní přes stůl mlaskavý políček. Popadl ji za ruce a natáhl na stůl, takže sklenice a talíře spadly s třeskem na podlahu, a pak ji začal vyplácet po zadečku, zahaleném žlutým atlasem. Kolem se shlukli lidé, smáli se a po vzbuzovali ho. Děvče ječelo, až se okna třásla. .

(James Hadley Chase - Žádné orchideje pro slečnu Blandishovou)

James Anně cestou dolů ve výtahu neřekl ani slovo, protože vedle nich v tichosti stáli další dva lidé, kteří měli namířeno stejně jako oni do přízemí. Jakmile však nastoupili do alfy romeo, popadl Annu za zátylek, přehodil si jí přes kolena a naplácal jí s takovou vervou, že nevěděla, jestli má plakat nebo se smát. "Za co to je?"

Jenom pro případ, že bys někdy, až se vezmeme, zapomněla, kdo je hlavou rodiny".....

"Slibuješ, že už mi nikdy nenaplácáš?"

"Samozřejmě že ti naplácám, pokaždé, když si na ten obraz vzpomenu, teď ale, miláčku..."

(Jeffrey Archer - Ani o dolar víc, ani o dolar míň)

„Užívat pěsti jsi mi sice zakázala, ale jestli si to zasloužíš, ohnu tě přes koleno a uvidíš. O naplácání zadku nestojí ve smlouvě ani slovo“

…Nezapomněla na své vzpurné chování, které mu předvedla před chvílí. Napadlo ji jediné - hodlá udělat výjimku a právě tady a teď ji potrestá. Ale proč? Za to, že dostala vztek a dala mu ho na vědomí? Však se to nestalo poprvé. A za to že by si zasloužila výprask? On si to možná myslí, a pokud k tomu předtím neměl právo, tak nyní je má. Náhle si však uvědomila, že to stejně nemůže udělat. Vždyť s ní uzavřel smlouvu, přísahal – jenže to se nevztahovalo na to, že jí naplácá na zadek. Přece ji varoval...

(Johanna Lindseyová - Spoutej mě láskou)

…nikdy by ji nenapadlo, že Ranulf svůj slib bez váhání splní. Kolikrát jí přece už výprask sliboval, ale nikdy k němu nakonec nedošlo. Pustil ji, až když dorazili do ložnice, a to jen proto, aby zavřel dveře na závoru. Reinino rozechvění rázem vzrostlo na desetinásobek. Zdravý selský rozum jí říkal, že bude brzy po všem, že když to vydrží i děti, zvládne to i ona - jenže k čertu se selským rozumem.

„Ranulfe, nemůžeme si o tom ještě popovídat?"

„Ne," odmítl a zamířil k posteli. Sedl si na pelest a poplácal na místo vedle sebe. „Pojď sem, paní, a zvedni si sukně."

Reina zrudla. „Tak ty mě chceš i ponížit?"

„O ponížení tu právě jde. Na nějaké plácnutí rychle zapomeneš, ale to ponížení tě bude pálit ještě hodně dlouho."

„A taky si budu hodně dlouho pamatovat, že ty jsi z toho měl radost!" vyštěkla.

„To se mýlíš, lady. Nelíbí se mi to o moc víc než tobě, ale tentokrát jsi to přehnala. A teď pojď sem." Reina se však ani nehnula. „Nepřej si, abych si pro tebe musel dojít..."

Pak by to bylo ještě horší, pomyslel si, ale nahlas to neřekl. Ostatně nedokončená výhružka byla i tak dost výmluvná a Reina poslechla. Od Ranulfa ji dělilo jen pár kroků. Dlaně se jí začaly potit. Nebála se snad ani tak o svůj zadek, jako o svoji hrdost, a cestou ji nenapadlo vůbec nic, co by ji mohlo zachránit

(Johanna Lindseyová - Spoutej mě láskou)

„Ne. Nejsou. Při boží smrti, jestli ještě někdy někam půjdeš a neřekneš mi o tom, nasekám ti tak, že se týden neposadíš.“

„Jen si to zkus, tchaj-pane,“ řekla s ohníčky v očích.

Rychle ji chytil, a přestože se bránila, odnesl ji na postel, nadzvedl jí šaty a prádlo a plácl ji přes zadek, až ho rozbrněla ruka a ona odlétla na postel. Do té doby ji ještě nikdy neuhodil. Mej-mej vyskočila z postele na něj a zuřivě se mu vrhla svými dlouhými nehty do tváře. Struan ji chytil, znovu ji převrátil a pokračoval ve výprasku. Přitom se na zemi roztříštila lucerna. Mej-mej se vytrhla a nehty mu vjela do očí. Minula je jen o zlomek centimetru, ale poškrábala ho na tváři. Chytil ji za zápěstí, strhl z ní šaty a prádlo a udeřil ji dlaní přes holé půlky. Vztekle se bránila, udeřila ho loktem do podbřišku a opět se vrhla nehty po jeho obličeji. S vynaložením vší síly ji přitiskl k posteli, ale dokázala si uvolnit hlavu a zabořila mu zuby do předloktí. Zasténal bolestí a opět ji udeřil dlaní své volné ruky. Zakousla se ještě silněji.

„Už mě nikdy nepokoušeš,“ procedil mezi zaťatými zuby. Kousala stále hlouběji, ale on úmyslně neodtáhl ruku. Bolestí mu v očích vyskočily slzy, ale plácal Mej-mej stále silněji, silněji a silněji, až ho rozbolela dlaň. Nakonec uvolnila stisk svých čelistí.

„Ne, už ne. Prosím, prosím,“ zavzlykala a bezmocně se rozplakala do polštáře.

(James Clavell - Tajpan)

"Ta mrcha by potřebovala pořádně zbít," zabrblal Hugo.

"To můžeme udělat později," navrhl Simon. "Stoupneš si před dveře mé komnaty a uslyšíš její křik. Přísahám."

"Ne, půjdu dovnitř a budu sledovat, jak ji trestáš," řekl Hugo a obličejem mu přelétl nelítostný výraz.

"Jdi nahoru, ty mrcho, a tam počkej na svého pána," přikázal Junii.

Beze slova vyběhla ze síně a Rhys FitzHugh se musel ze všech sil ovládat, aby Huga de Bohun na místě nezabil.

…Lord Mortimer a Rhys pozorovali, jak Hugo de Bohun probírá hromadu dřeva u krbu a po chvíli z ní vytáhl klacek asi půl metru dlouhý a silný jako jeho palec. Obličej se mu zkřivil do ošklivé grimasy.

"Tenhle kus postačí," prohodil. "Služebnictvo vás zavede do vaší komnaty, pánové. Zítra si spolu opět promluvíme," rozloučil se s nimi a rázným krokem odešel ze síně.

"Simon se dopustil vážné chyby, když navrhl, že sám zbije Junii," konstatoval lord Mortimer a zavrtěl hlavou. "Hugo de Bohun okamžitě pochopil, že je to ze strany jeho syna lest. Obávám se, že Junia teď trpí."

"Sestra mé manželky je sice statečná, ale chová se bláznivě," poznamenal Rhys. "Když bude Bohun v komnatě sledovat, jak jeho syn bije Junii, bude muset Simon přitvrdit. Zítra bude tu nešťastnici bolet celé tělo, ale přežije to."

Simon pospíchal do své komnaty, protože věděl, že mu jde otec v patách. Vtrhl do pokoje a Junia se vyděšeně otočila.

"Otec se chce dívat, jak tě budu mlátit, zatraceně! Nechci tě doopravdy bít, ale když to neudělám, vezme do ruky klacek a bude to mnohem horší, miláčku. Tak strašně mě to mrzí!" Když ji objal, ucítil, jak se chvěje.

"Nevím, jak dlouho ještě vydržím být statečná, Simone," špitla Junia rozechvělým hlasem.

"Snaž se strpět prvních pár úderů a potom řvi jako na lesy," poradil jí.

"To by mělo otce potěšit a třeba mi nařídí, abych přestal. Junio, když ti něco přikážu, tak mě poslechni, i když se ti to bude příčit. Otec se potřebuje ujistit, že jsem stejný netvor, jako je on. Jestli někdy zaslechnu, že o mně zase mluví jako o slabochovi, zabiji ho," pronesl Simon pochmurně. "Proč lidé považují vlídného muže za slabocha a brutálního za silného?" uvažoval nahlas.

Sotva domluvil, dveře se rozlétly a dovnitř vstoupil Hugo de Bohun.

"Tady máš," řekl a podal synovi klacek. "Pořádně té malé couře nařež, aby se naučila poslouchat," nařídil mu a posadil se na postel. "No tak?"

"Svlékni si šaty a košili, děvče!" nařídil Simon Junii. "Nerad bych ti je potrhal, protože peníze na nové oblečení na stromech nerostou. Pospěš si! Je načase, aby ses naučila poslouchat."

Hugo de Bohun se podíval na syna se souhlasem v tmavých očích. Upřeně sledoval, jak si Junia svlékla šaty a košili, a chlípným pohledem přejel po jejím hezkém drobném těle. Opět zalitoval svého unáhleného rozhodnutí nechat ji Simonovi. To děvče bylo opravdu lahodný kousek.

"Pojď ke mně!" vyštěkl Simon, a když se u něho zastavila, levou rukou ji ohnul a nasměroval oblým zadečkem směrem k otci. Potom zvedl ruku nad hlavu a silný klacek přistál na jejích půlkách. Při čtvrté ráně začala fňukat, při šesté jí z úst vycházelo pronikavé kvílení a při desáté ráně úpěnlivě prosila o milost. Simon vrhl letmý pohled na otce, ale Hugo zavrtěl hlavou.

"Ještě přidej," přikázal mu. "Jestli chceš, klidně tě vystřídám," dodal a v očekávání si olízl rty.

"Ne, dokončím, co jsem začal," opáčil Simon a pokračoval. Když ji uhodil potřinácté, začala lítostivě vzlykat a neustále ho prosila, aby přestal.

"Dej jí dvacet ran," nařídil Hugo svému synovi.

"Ne, patnáct bude stačit, jinak mě dnes večer neobšťastní," opáčil Simon. "Zadek jí bude pálit možná tři dny."

Klacek ještě dvakrát dopadl na měkké maso a pak Simon odstrčil Junii na zem.

"Tak, děvče, doufám, že tě tato lekce poučila a příště se budeš chovat k otci slušně. Je to jasné?"

"Ano, můj pane Simone," štkala Junia.

"Teď polib klacek, který tě potrestal, děvče, a poděkuj mi."

Junia ho uposlechla a potom zašeptala:

"Děkuji ti, můj pane Simone."

Hugo de Bohun vstal. "Ani ve snu by mě nenapadlo, synu, že si troufneš potrestat ženu, ale dokázal jsi mi, že jsem se mýlil.

(Bertrice Small - Dcery Dračího pána)

U Matašků se konaly hotové divošské rvačky, jejichž výbuchy zaléhaly až k sousedům. Z příšerných ručních pranic zaznívaly pleskavé rány na holé tělo. Mataškovy mocné pařáty lehko pokryly půlku manželčiny sedací části.

„Slyšíte ho, jak valchuje Bertu,“ říkalo se.

Bylo známo, že se Berta nepoddá, dokud nemá zadek naběhlý do ruda jako tatarský chlebíček. Teprve až jí kůže pálila, rozpoutal se její vnitřní žár. Na závěr se rozlehlo nekonečně dlouhé zařičení, hlásající regulérní konec zápasu a celá čtvrť si oddychla.

Několik dní chodila Berta se zmučeným pohledem, nyjící a pokorná. Bylo to v těch krátkých obdobích k popukání, když Mataška oslovoval své lamželezo s hrudí kyrysara „pusinko“ a lamželezo vrnělo jak uchlácholená lvice. Jenže to nemělo trvání. Jak se zákrok pomalu stával minulostí, utrpěné ponížení se měnilo ve vzpomínku a Berta zase v pekelnici. Mataška věděl, že ji uklidní zas jedno kolo juda a chroptění. Jenže lvice si svoje pozadí hlídala, útok ji musel zaskočit. A nejlíp ji vyřídit jedním rázem, aby byla poddajnější…

Toho dne byl výkon trestu obzvlášť přísný. Berta věděla, že dostane napráskáno, a při prvních úderech začala zplna hrdla volat o pomoc. Její křik ale nikoho nevzrušil, každý klidně čekal obvyklé pokračování. Taky se dostavilo: ozvalo se táhlé zavytí, které se během dne opakovalo ještě dvakrát. Lidí z toho usoudili, že je Mataška zas doma pánem a drží věci pevně v rukou.

(Gabriel Chevallier - Zvonokosy-Lázně)

Žena může dokonce dostat od manžela výprask na příkaz církve svaté:

"Synu, Bůh ustanovil muže pánem nad ženou i ostatními tvory v každém ohledu, musí ho být poslušná, a když tak nečiní, je zas vaší povinností ztrestat ji, aby poznala svou vinu a zařídila se dle vašeho přání. Jestlipak jste tak učinil?"

"Bohužel ne," odpověděl Cavan, kterému to dosud ani na mysl nepřišlo, protože o manželské slasti s doňou Manuelou nijak zvlášť nestál, "mám totiž měkké srdce, padre."

"Měkké srdce je dobrá věc, synu, ale v případě vaší ženy je spíš k její škodě, když takovou neposlušnost trpíte. Musí se naučit poslouchat!" Položil paži Cavanovi na rameno. "Vy Irové

jste národem básníků, a věřím, že máte dobré srdce, synu, ale nesmíte dovolit, aby ve vaší domácnosti měla hlavní slovo doňa Manuela! Je přece krajně neslušné, když si žena osvojuje mužova práva! Podívejte se jen na tu zparchantělou anglickou královnu! Přece se vám musí to její mužské chování hnusit! Vaše žena musí dostat výprask; ať přizná svou chybu a slíbí, že vás napříště bude poslušná!"

Cavan se vrátil domů a s požehnáním církve zmlátil svou ženu tak, že se její křik rozléhal po celé vesnici.

(Bertrice Small - Věčná láska)

V jednom případě dokonce dokázal novomanžel o svatební noci bičem svou ženu svléknout:

Angelika si chránila rukama tvář a s každým úderem se hryzala do rtů, ze kterých nevyšel jediný výkřik bolesti. Bičoval jí tak dovedně, že byla za okamžik nahá.

(Karel Princ - 6x Angelika)

Proč také může žádat muž ženu o ruku:

Pohlédla mi zpříma do očí. "Richarde, nechci vás svým dítětem vydírat a tlačit vás k manželské smlouvě."

"Ale Gretchen, vždyť mě přece nikam netlačíš; já mám děti rád. Já si tě chci vzít."

"Vážně chcete? A proč?" Mluvila dost smutně.

Téma začínalo být příliš vážné; chtělo to nějak odlehčit. "Proč si tě chci vzít? Přece abych ti mohl naplácat na zadeček, až ti celý zrůžoví."

Gretchen poklesla dolní čelist, ale pak se zazubila a ve tvářích se jí zase udělaly dolíčky. "To je hloupost!"

"Myslíš? Možná, že v těchhle končinách není nutné mít k dítěti manžela, ale naplácání na zadek, to je něco jiného. Pokud nařežu ženě cizího muže, může se zlobit on nebo ona, a třeba oba najednou. Nepříjemná záležitost. Pokud ale napráskám svobodné dívce, může toho zneužít a dotlačit mě k oltáři, i kdybych o ni původně vůbec nestál. To si tě radši vezmu rovnou; jsi na nářez zvyklá a dokonce se ti líbí. Navíc máš odolný zadeček, který takové zacházení snese. Což se taky docela hodí - protože já řežu tvrdě. Brutálně."

(Robert A. Heinlein - Kočka, která prochází zdí)

Někdy se jen výprask slibuje:

…přehnu tě přes postel a stáhnu ti bez milosti kalhotky…

(Johannes Mario Simmel - Nechte prosím kytky žít)

Kdybyste byla má vlastní dcera, naplácal bych vám.

(Robert Heinlein - Hvězdný Lummox)

Některé mladé ženy se úlisně usmívaly. Odpovídaly, že mají sto chutí to zkusit, ale že je to na ně moc vysoko; načež je důstojní příbuzní ihned popadli za vlasy, slibujíce jim za takové nestoudné žvásty s pohany výprask na holý zadek.

(Frans G. Bengtsson - Zrzavý Orm)

"Vidím, že jsi velmi nestydatá dáma, Noro. Jsem přesvědčený, že zasloužíš pořádný výprask. Ten tvůj rozkošný zadeček o to přímo žadoní."

"Kyle!" zavolala Nora, "Rolf mi chce nařezat…

…"Nejspíš si výprask zasloužíš, Noro.

(Bertrice Small - Soukromá potěšení)

Bylo by zlé, kdybychom byli nuceni prohlásit, že mír byl porušen, a nejhorší by to bylo pro vás, ženy, protože pak bychom vás museli odsoudit k výprasku před očima všech a našlehat vám březovou metlou či lískovými pruty. Byla by to pro vás těžká pohana. Do konce vašich dní by se při pohledu na vás každý potutelně usmál a to si jistě žádná z vás nepřeje. Proto už zanechte křiku a hubování.

(Frans G. Bengtsson - Zrzavý Orm)

"Doufám, že ji nerozmazluješ. Už jsi jí dal výprask?"

Henry se zadíval na staršího muže.

"To nebylo třeba… zatím," odvětil Hugh. "Je to hodné dítě a poslušné. Ujišťuji tě, Henry, že kdyby se projevovala jinak, hned bych ji napravil."

(Bertrice Small - Rosamunda)

„Nepovídejte,“ pravila Vilemínka. „Je to vaše kuběna.“

„Vilemínko,“ pravil jse, chmuře se, „ještě slovo a dám ti před celým doprovodem na holý zadek napráskat.“

(Robert Merle - Svítání)

Podle všeho ho to vůbec nezajímalo. „S tím počkej až po výprasku."

„Hele, to je nespravedlivé!"

Royce zavrčel. „Moc dobře ví, že tě přede mnou nemusí chránit, ženo. A ty si zasloužíš výprask za strach, který jsi mi způsobila, ale počkám si až na doma, abych si to mohl vychutnat."

„Taková laskavost," odsekla ostře a odtáhla se od něj.

„Mám takový dojem, že změním názor na to, kde a kdy tě vyplatím."

(Johanna Lindseyová - Oddej se lásce)

Ano - právem se červenáte ! Je to sotva pár měsíců, co jste si pravidelně psala s Lintonem - milostná psaníčka, že? Vodila jste ho za nos, že? Oba byste zasloužili pořádný výprask. A vy zvlášť, protože jste starší, a jak se ukázalo, nemáte kus citu !

(Emili Bronteová - Na větrné hůrce)

„Teď si budeš muset pospíšit, protože když přijdeš pozdě, sestra Agatha ti určitě dá rákoskou. Buď hodná a poslouchej bratry."

(Coollen McCulloughová - Ptáci v trní)

…“Posaď se! A příště, když řeknu, že nepůjdeš na demonstraci nebo na něco podobného, tak poslechneš, jinak tě zbičuji! Sedni!" zařval.

(James Clavell – Smršť)

Nevěřícně se na něho podívala a z očí jí vytryskly slzy. Jak může tak krutě žertovat? „Přestaň si ze mě dělat legraci. Nezasloužím si to."

„Zasloužíš, abych tě přehnul přes koleno a naplácal ti, protože děláš ukvapené závěry a nechceš mě poslouchat."

(Sandra Brownová - Radostná zvěst)

Sára se obořila na Džárí, která ještě pořád klečela na zemi a plakala a naříkala strachem i bolestí.

"Zavři už tu pusu, čubko, nebo tě dám zbičovat.

Mašang řekl chraptivě: "Zbičujte ji, ví to!"

Jeho oči zabloudily k Džárí a ta se znovu roztřásla.

"Džárí," řekl stále stejně klidně, "necháme tě bičovat, dokud neřekneš celou pravdu.

(James Clavell - Smršť)

„Až se vezmeme, tak za podobné výhrůžky dostanete výprask."

(Bertrice Small - Drahoušek Jasmína)

„Může si za to úplně sama," odbyl ji příkře Alex. „Jakub má asi pravdu. Možná bych jí měl uštědřit také pořádný výprask. Rozhodně si ho zaslouží."

(Bertrice Small - Divoká Jasmína)

Omluv se mi ta to, že sis vůbec dovolila pomyslet na to, že se s tebou někdy rozvedu. Jestli někdy zlobíš, tak ti mohu naplácat. Ale nikdy tě nezapudím.

(Robert Heinlein - Job)

Prudce jsem se zastavil.

„Ženská, ty si děláš legraci. Já ti naplácám.“

„Já si nedělám legraci.“

„V Texasu mohou být ženy usměrňovány holí ne silnější než palec.“

Zdvihl jsem palec.

„Vidíš něco o téhle síle?“

(Robert Heinlein - Job)

„Co že by ztratily?“ otázala se a ušklíbla se. „Hodnotu pro milovníky? Zasluhovala bys naplácat na tu tlustou zadnici se svou hodnotou pro milovníky…“

(Lion Feuchtwanger - Bláznova moudrost)

Jindy se zase na výprask vzpomíná:

„Jdi do háje. Kdy jsem ti naposled naplácal?“

„Když jsem měla deváté narozeniny. Když jsem založila požár u tetičky Minnie. Copak jsem provedla teď?“

(Robert Heinlein - Job)

„Ale – dobrý Bože!“ odpověděla dívka. „Nelíbí se mi dostávat nářez o nic víc než každýmu jinýmu dítěti, ale když to potřebuju, máma to provede. Když jsem jedinkrát dostala výprask ve škole, dostala jsem doma další – a to už je moc a moc let. Nečekám, že by mě někdy přitáhli před soudce a od­soudili k mrskání, dáte si na sebe pozor a takový věci se vám nikdy nestanou.

(Robert Heinlein - Hvězdná pěchota)

Jsou také „přátelé“, kteří ženám výprask přejí:

Podívala se na mě tázavě a na očích jí bylo vidět, že jí to opravdu dělá problém, aby ji táta nezřezal…

„Tak pojď se mnou!“ Pan rada se otočil a beze slova vypadl z pokoje.

Udělal jsem na Irenu obličej a rukou jsem se poplácal po zadku, abych naznačil, co ji za hranicemi jejího pokojíčku čeká. Irena na mě vyplázla jazyk a vypadla za tatínkem…

Skoro jsem jí začal přát ten výprask, co ji zřejmě očekává.

(Josef Škvorecký - Vzpomínka na príma sezónu)

Bylo jisté, že dostane od manžela pořádný výprask, ale ta žena to zasluhovala, usoudila jsem.

(Jean Sassonová - Princezna Sultána a její blízcí)

Sotva jsem usnula, když pro mne přišel sluha, že odjedeme.

„Nuže! Krásko, řekl uštěpačným hlasem, potřásaje hlavou, váš pán vám spořádal včera večer zadnici, jak se zdá. To byl křik, dobrý Bože! Ach! Můžete říci, že máte hlas.

(Hugues Rebell - Nichina)

nebo ji dokonce potrestat výpraskem navrhují:

A dcera kastelánova je děvka nestydatá… a pan kastelán by měl zdvihnout sukně a nasekat jí, nasekat na holou…

(Karel Poláček - Okresní město)

„Sandy!" dožadovala se Sybilla důrazně bratrovy pozornosti. „Ona mě uhodila! Ta stvůra mě napadla! Musíš to povědět tatínkovi. Měla by za to dostat výprask.

(Bertrice Small - Divoká Jasmína)

„To děvče potřebuje výprask," řekl král. „Pořádný výprask a zůstat o chlebu a vodě, to přivede k rozumu každé neposlušné dítě, lady de Marisco.

(Bertrice Small - Divoká Jasmína)

„Asi se jí to nebude moc zamlouvat, ale až jí její muž pořádně naplácá na zadek, spíš pochopí slovo loajalita."

„Takovou lekci dávno potřebovala," souhlasil William.

(Johanna Lindseyová - Spoutej mě láskou)

„Věděl jsi o nonkonformismu své manželky? Kalvinisté neuznávají má božská práva, Dickie. Musíš dát lady Mary pořádný výprask a vyhnat jí to kacířství z hlavy!"

(Bertrice Small - Drahoušek Jasmína)

„Jestli ti nevyhověla, párkrát přes zadek by jí bylo úplně stačilo. Každá to občas potřebuje.

(James Clavell - Shogun)

„Mnoho věcí, které nemohu opakovat,“ odpověděl. „Mimo jiné, že jsi krásná běhna. Nevěrná manželka. Mateš mužským hlavu a pak je pouštíš k vodě. Ze Stonea jsi udělala zloděje. A že by tě tvůj muž měl nahou prohnat bičem po stanici.“

(Zane Grey - Schody z písku)

Výprask je tedy považován za něco zcela normálního:

„Víš co bych strašně rád udělal,“ pokračoval jsem. „Strašně rád bych se vrátil, našel tu pitomou ženskou, nadělal jí na zadku pár pořádných jelit…“

(John D. MacDonald - Dlouhý levandulový pohled)

"Ach, nelámejte si hlavinku, andílku," chlácholil ji Desgrez svým pomalým hlasem. "Kdyby se vrátil... Ach, kdyby se vrátil, myslím, jak ho znám, že by vám nejdřív namrskal přes zadeček…“

(Anne Golonová - Angelika, cesta do Versailles)

„Mara by určitě nic nenamítala, protože jako malá taky dostávala na zadek."

(Diane Chamberlainová - Ve stínu cypřišů)

Jsou muži, kterým se líbí na výprask ženy dívat, nebo jí ho dávat:

Řekl jsem starému panu Tungovi, že se mě pokoušela svádět, když jsem tam byl na návštěvě, a pak jsem se díval, jak dostává výprask bičem.

(Robert van Gulik - Císařova perla)

Jenom mladý pan Šefelín byl nespokojen. Těšil se na pořádnou a příkladnou exekuci. Tresty, které jeho sestra přijímala z rukou tatíčkových, patřily k jeho mírným potěšením.

(Karel Poláček - Muži v offsidu)

Před vchodem do zadního domu stál mlčenlivý zástup, obklopený dětmi. Naslouchali výkřikům, pronikajícím otevřenými okny v přízemí. Bylo také jasně slyšet údery jakéhosi plochého nástroje do něčeho měkkého. Potom bouchly dveře, zařinčelo sklo a ozvaly se spěšné kroky, provázené mužským hlasem:

„Vylez ven, mrcho!“

Jeden z mužů, stojících se založenýma rukama na dvoře, zamlaskal a řekl:

„To je výprask! To je výprask.“

(Stefan Heym - Křižáci na západě)

Rozesmála se. Už hovořila zcela bez zábran. „Když byl Keith asi ve stejném věku (byl mladý a vzhledný a do té doby vlastně nic opravdu špatného nespáchal), tak seřezal dceru jednoho zaměstnance na farmě. Prostě jí stáhl kalhoty a seřezal jí. Ta holka tehdy nic neprovedla, Keith tvrdil, že chtěl jenom vyzkoušet, jaké to je.

(Dick Francis - Rozcestí)

Yvonně bylo pětadvacet let, byla macatá, světlovlasá, s rozpláclým nosem a měla krátké buclaté ruce a nohy jako tolik prostitutek. Vplula dovnitř, spokojena sama se .sebou, a vykasala si hedvábný hadřík, dloužící coby oděv.

„Tamhle,“ ukázal Ravic.

„Takhle to nejde?“ ptala se Yvonna.

„Proč?“

Místo odpovědi se mlčky otočila a ukázala svůj statný zadek. Byl celý modrý. Musela dostat od někoho strašlivý nářez.

„Doufám, že ti za to zákazník řádně zaplatil,“ řekl Ravic. „To už není legrace.“

Yvonna zavrtěla hlavou. „Ani krejcar, doktore. To nebyl zákazník.“

„Tak se ti to tedy líbilo. Nevěděl jsem, že to máš ráda.“

Yvonna zase zavrtěla hlavou; na tváři záhadný, spokojený úsměv. Ravic viděl, že ji ta situace baví. Připadala si důležitá. „Nejsem žádná masochistka,“ prohlásila. Byla pyšná, že zná to slovo,

„Tak co to bylo? Hádka?“

Yvonna ještě vteřinku vyčkala. „Láska,“ řekla pak a rozkošnicky protáhla ramena.

„Žárlivost?“

„Ano.“ Yvonna zářila.

„Moc to bolí?“

„Něco takového vůbec nebolí.“ Opatrně si lehla. „Víte, doktore, že madam Rolanda mě ze začátku vůbec nechtěla nechat pracovat? Jenom hodinu, řekla jsem jí, zkuste to jenom hodinu! Uvidíte! A teď mám se svým modrým zadkem daleko větší úspěchy než dřív.“

„Proč?“

„Nevím. Jsou chlapi, kteří jsou po něčem takovém jako diví. Vzrušuje je to. Jak dlouho to bude ještě vidět?“

„Nejméně dva až tři týdny.“

Yvonna mlaskla jazykem. „Jestli to tak půjde dál, budu si moct za to koupit kožich. Lišku — bezvadně obarvenou kočku.“

„Kdyby to nestačilo, může ti přece tvůj přítel snadno vypomoci dalším nářezem.“

„To on neudělá,“ odporovala živě Yvonna. „On není takový. Není to žádná vypočítavá mrcha, víte? To on dělá jen z vášně. Když to na něho přijde. Mohla bych ho na kolenou prosit a neudělal by to.“

„Charakter.“ Ravic vzhlédl. „Jsi zdravá, Yvonno.“

Zdvihla se. „Tak se můžu dát do práce. Dole na mě čeká jeden dědek. Má šedivou bradku. Ukázala jsem mu ty modřiny. Už se jen třese. Doma nesmí ani pípnout. Myslím, že se mu o tom zdá, jak by namlátil své staré.“

(Erich Maria Remarque - Vítězný oblouk)

„Nic," řekl s hloupým úšklebkem. „Vzal jsem si k srdci radu milého pana švagra, jak zacházet s manželkou."

„A cos proboha udělal?" Byla už strachy bez sebe.

„Vzal jsem hůl a seřezal jí zadek, až prosila. To aby věděla, kdo je na Grantholmu pánem! Panečku, ta se vztekala a ječela! Kdybych byl věděl, jak je takový nářez příjemný, byl bych s tím začal už před lety!"

(Bertrice Small - To srdce mé...)

„Heleďte se, Přežvejkale, já jsem vás nevolala. Přišel jste mě špehovat, popást se, že jo? Kdekdo ví, když to Matašku chytne, že mi naseká na holou. To jste chtěl zblejsknout, co, vy hnusáku?“

(Gabriel Chevallier - Zvonokosy-Lázně)

Pak jsem si vybavila Alího vítězoslavný úšklebek, když říkal, že mě otec nechá zmrskat a že on, Alí požádá o to potěšení mě zbít. Odkráčela jsem domů se spokojeným širokým úsměvem. Jen Alího projednou o to potěšení připrav. . .

(Jean Sassonová - Život pod závojem)

„Měli bychom se jí zmocnit a dopravit zpět do oázy akčních umělců k matce třeba v poutech, bude-li to nutno. Až jí chytíme,“ dodával po chvíli, jako by se mu původně nechtělo, ale pak chtíč ostych překonal, „měli bychom jí, podle práva, jako její dočasní poručníci, i potrestat. Myslím – tělesně.“

Bylo zřejmé, že se touto myšlenkou zabýval již předtím, ale nevěděl, jak to odůvodnit či omluvit. Teď se mu zdálo, že nastávají pro to příznivé okolnosti. Tak vystoupila do popředí jeho druhá perverze, se kterou se už svěřil, když líčil, jak se rozešel s Mášou. Pokračoval, ačkoliv to vlastně nebylo zapotřebí:

„Stáhnout jí tak ty kalhoty a - na holou – ruce spoutat, aby nepřekážely – přehnout přes koleno, nebo u auta přes chladič – třeba jen rukou – to by plácalo! Anebo řemenem – nebo tady rostou všelijaký ty trnitý keře -,“

(Jan Křesadlo - Zuzana a dva starci)

Měsíc po zahájení školy zosnovali plán, jak ji a šikmoočka zmlátí. Pečlivě si vyhlédli místo, kde si na ně počíhají, až půjdou domů. Byla to opuštěná cesta, u které později vyroste universitní sportovní areál… Dvanáct útočníků se vyzbrojilo kriketovými pálkami a pytlíky s pískem, ale Donan si přinesl bič, který hodlal použít na nahý zadek slečny Nell Kinrossové poté, až ji a její žluté kamarádíčky přemohou.

(Coollen McCulloughová - Ve stínu Zlaté hory)

"Já ji sundám dolů a chci, aby sis ji přehnul přes koleno. Potěším se tím, že jí trochu nařežu."

(Bertrice Small - Milovaná)

To se líbí dokonce i ženám:

Zůstaly jsme samy. Vzala jsem svazek prutů a začala jsem jí šlehat. Jaké sladké opojení! Až dosud jsem o něm neměla potuchy. Nevěděla jsem, že mám takovou sílu. Není větší síly ve světě než ženská nenávist! Čím víc jsem jí šlehala, tím víc se mi chtělo šlehat. A šlehala jsem, kolik se mi chtělo. A čím více jsem šlehala, tím více mě to opájelo.

(Kostas Varnalis - Pénelopin deník)

…potěšené funí: "Zase jsi byla za svým miláčkem, co! Však počkej, až přijde táta, zas tě seřeže jak koně!" říká mi, co vím taky (a s rozkoší se na to bude dívat s obličejem rozpláclým o sklo okna do kuchyně)…

"Pročs nečekala u vrátnice?" říká Heřman už jak rituál, a když si na výprask trochu odpočal a posílil se pivem, přistupuje ke mně a zas cítím jeho pot a jeho těžkou ruku, uvolňuji se a do svištění řemene Růžin hlas:

"Jen přitlač, táto, prosím tě! Když ti dělá tohle už rok po svatbě, co ti vyvede napřesrok? Ta ti jednou nasype do polívky jed na krysy. Dej jí na holou!"

(Vladimír Páral - Generální zázrak)

Jsou ženy, kterým se líbí ho dostávat:

Sabina obhrouble vysvětlovala: "Nikdy jsi, Minute, nepochopil mé nitro. Nevyčítám ti to a lituji svých zlých slov, kdy jsem se dotkla tvých mužských schopností. Kdybys mě alespoň jednu vrazil, tak jako já tobě, když jsme se prvně setkali. Kdybys mě důtkami zmrskal, mohlo být všechno úplně jinak.

(Mika Waltari - Nepřátelé lidstva)

Mohl bych jí trochu nabít, jen tak pro změnu, abych porušil rytmus dne. Mohl by si jí přehnout přes koleno a pobavit sebe i jí hrou na malou holčičku, která zlobila

(Johan Borgen - Malý lord)

…ženy těšily ze smíření, avšak raději měly, ač to nikdy neřekly, dny, kdy ve vzduchu visel výprask, to je vzrušovalo silněji.

(Émile Zola - Nana)

„Nezakročím necitelně, ale tak, že na to dlouho nezapomeneš!“ vyhrožuje matka. „Ještě jednou půjdeš na modré lázně a dostaneš na zadek!“

„To tedy dostanu dvakrát,“ usměje se Vlasta tajemně.

„Jak to, dvakrát?“ nechápe Julie, ale dcera rozhodně nemíní nic vysvětlovat. Vidina výprasku jí neděsí, naopak. Představuje si, kterak ke rozzuřený, ale překrásným plavčíkem neurvale vlečena do kabiny. Zatímco ostatní členky Klubu ctitelek a otrokyň mořského vlka Romana Málka beznadějně a závistivě přešlapují na rozpáleném písčitém břehu, ona s ním se octne sama mezi čtyřmi prkennými stěnami. V dusném prostředí nevelké kabiny po ní vztáhne mohutné ruce, aby splnil svoji hrozbu. Zvedne ji jako pírko a položí si ji na kolena. Snad na chvíli upadne do rozpaků, až bude mět odstranit spodní část jejích bikinek, ale pak se zachová jako muž, který dokáže splnit to, co si předsevzal.

(Miloslav Švandrlík - Mořský vlk a veselá vdova )

Když jsem jel přes Mokré, mluvil jsem tam s nějakým staříkem a ten mi povídá:

„My nejradši ze všeho odsuzujeme holky k mrskání a to mrskání dáváme vždycky na starost mládencům. Ten mládenec potom k té samé, co jí dneska namrská, jde zítra na námluvy, takže ono je to vhod i těm holkám.“

(Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Bratři Karamazovi)

„Žena, která tvrdí, že muž by se neodvážil, proklatě dobře ví, že by toho byl schopen. Pokud nedá pokoj, je buď hloupá nebo si o ten výprask schválně koleduje. Koleduješ si o výprask, lásko?" šeptal hrabě a přejížděl manželce ústy po šíji.

(Bertrice Small - Drahoušek Jasmína)

A i jako dítě záviděla jsem často chudým dětem, ohnula-li si je maminka a našvihala jim metlou.

(Ladislav Klíma - Velký román)

Některé si dokonce o výprask řeknou:

Protože byla mnohem krásnější zezadu, nakreslil jsem jí ještě jednou tady (přešel ke kraji obrazu a ukázal tam prstem na nahou ženu, která se obracela zadkem do sálu a zdála se kamsi odcházet). Vidíte její královskou zadnici velikosti možná trochu nad normu, ale tak to právě máme rádi. Já jsem byl tehdy úplnej vůl, vzpomínám si, jak hrozně ráda dostávala na ten zadek bití a jak jsem to pořád neuměl pochopit. Jednou byly velikonoce a ona pořád mlela, abych nezapomněl přijít s mrskačkou, a když jsem přišel, říkala, tak nabij paničku, nabij paničku, dostaneš malovaný vajíčko, a já jí symbolicky pleskal přes sukni a ona říkala, copak to je nějaký bití, vyhrň paničce sukni, a já jí musel vyhrnout sukni a sundat kalhotky a pořád jsem blbec jen tak symbolicky pleskal a ona se stala zlá a křičela, budeš bít pořádně, spratku! prostě jsem byl vůl…

(Milan Kundera - Žert)

Mrštně se otočil a milující rukou ji pleskl po zadečku.

"Opravdu, ty čarodějko jedna vyzývavá!" řekl jí, když zapištěla samým překvapením. Potom ji nadšeně plácl ještě jednou. Rhonwyn se obrátila na břicho.

"Ach ano, myslím, že se mi to moc líbí," řekla šelmovsky. "Nechtěl bys mě plácnout ještě jednou, manžílku? Umím být hodně rozpustilá,však víš!"

(Bertrice Small - Vzpomínka na lásku)

"Kristepane!" zvolal Faber. "Já ti naplácám, jestli neposlechneš!"

Prudce se k němu nahnula. "Roberte, prosím tě, prosím tě, udělej to!"

(Johannes Mario Simmel - Divím se, že jsem tak veselý)

„Velice jsem zlobila,“ opakovala. „Měla bych dostat výprask, Dagone.“

„Výprask? Ty chceš dostat nařezáno, má královno?“

„Ano!“ odvětila. „Přikazuji ti, abys mi nařezal!“

Její žádost ho ohromila.

„Už jsi někdy dostala výprask?“otázal se jí. „Co o tom víš?“

„Zeras mě občas naplácal, když jsem byla malá,“ řekla mu Kalida. „Mé tety mu to samozřejmě zakázaly a poskytly ho pro veřejné potěšení, aby ho potrestaly za to, že se k ženě choval tak hrubě. On by s tím byl stejně přestal,“ zahihňala se.

„Proč?“ vyzvídal Dagon.

„Zjistil, že se mi to líbí,“ odpověděla zcela upřímně Kalida. „Když jsem to pověděla tetám, říkaly, že nejsem normální dítě. Že se nikdy nesmím podřizovat něčí síle, obzvláště ne mužské. Už mnoho let mi nikdo nenařezal, ale když jsem dnes viděla, jak tvé úžasné mužství reaguje na můj bič, vzpomněla jsem si na výprask a na to, jaké dětské potěšení mi skýtal. Znovu jsi do mého světa vpustil rozkoš, Dagone, a já do tebe vložila svou důvěru. Chci od tebe dostat výprask.“

„Co když tě někdo uslyší křičet, má královno? Stráže ti přispěchají na pomoc, uvidí, že tě týrám, a na místě mě zabijí,“ namítal.

Strčila do něj, až se posadil na postel. Pak se postavila mezi jeho dlouhé nohy.

„Jakmile zatáhneme kolem lože závěsy, Dagone, nikdo nás neuslyší. Všechny kavské ženy mají takové. Vypadají, jako by je utkali pavouci, ale když jsou zatažené, nepronikne jimi žádný zvuk. Je to kouzlo známé pouze v Kavě.“

Sáhla po šňůře od závěsů a zatáhla je tak, že obklopily celou postel. Pak hlasitě zavolala:

„Stráže! Ke mně!“

K jeho překvapení nikdo nepřišel. Kalida pohlédla do jeho krásné tváře.

„Nařež mi,“ zavrněla a položila se na břicho přes jeho široký klín. Dagon pohlédl na rozdělenou broskev jejího nádherně kulatého a svůdného zadečku.

„To, jak jsi mě dnes ráno táhla městem, bylo neodpustitelné,“ usoudil.

Kruhovitým pohybem ji svou velkou rukou pohladil po kůži. Velice provokativním způsobem se mu na klíně zavrtěla. Zvedl ruku a nechal ji tvrdě dopadnout.

„Óóóóóó!“ vyjekla a kroutila se, jak trestající ruka znovu a znovu dopadala, až ji zadeček svrběl a ona cítila horko, které se z něj šířilo. Cítila také jiné svrbění v oblasti pohlaví, které jí bylo důvěrně známé a přinášelo s sebou příjemné pocity. „Ještě!“ dožadovala se.

(Bertrice Small - Extáze)

Jednou měl dokonce jednu, která ho nutila, aby bičoval řemenem…

(Isaac Bashevis Singer - Elka a Mejr)

Výpraskem se řeší i sousedské spory:

Byl vyrušen výkřikem. Seběhl na cestu, viděl, pochopil. Odepjal si řemen.

"Já ji podržím," řekl Rozárce, "a ty sázej! Máš větší sílu než já."

A Rozárka sázela. Však ji obě tváře pálily od těch dvou nehorázných pohlavků. Kovářka se kroutila, nadávala, ale jen potichu. Jen aby se lidé neseběhli, se bála. Policajt držel pevně. Když řekla Rozárka:

"Policajt, už ji pusť, dostala, co zasloužila," pustil ji a oba spěšně odcházeli k své chalupě. Raději pro sádlo doběhne Rozárka silnicí.

Kovářka měla v ústech dočista sucho. Už nemohla ani nadávat. Chtěla si sednout, ale kdyby mohla! Ne, sednout si rozhodně nemohla. Jít taky ne. Co jí zbývalo, než převalit se na břicho, čili - jak se poeticky říká, pást beránky! Nic neplatil pan vachmajstr, nic neplatil kriminál, ale tenhle výprask platil. Třeba dobře věděla, že rány dopadaly jen na jednu část těla, zdálo se jí, že snad jí upadla hlava.

(Felix Háj - Školák Kája Mařik)

Zdesateronásobenou silou popadla Virgínii v pase a ohnula ji hlavou až k zemi, takže jí zůstal zadek vystrčený, a třebaže se vzpírala, vyhrnula jí důkladně sukně až nahoru. Pod nimi bylo vidět spodní kalhoty. Gervaisa vstrčila ruku do rozparku a strhla je, takže se ukázalo všechno, nahá stehna i nahé půlky. Pak se rozpřáhla plácačkou a začala vší silou mlátit, jako kdysi mlátívala do prádla v Plassansu na břehu Viorny, když její paní prala pro vojenskou posádku. Dřevo přiléhalo na maso a vydávalo pleskavé zvuky. Při každé ráně naskočil na bílé kůži rudý pruh.

„Á, to je něco!“ pochvaloval si nadšeně posluha Karel a oči mu mohly vypadnout z důlků.

Znovu se ozval smích. Ale vzápětí už také zazněly výkřiky:

„Dost! Už dost!“

Ale Gervaisa neslyšela, neúnavně tloukla dál. Měla oči jen pro práci, nad níž byla skloněná, a pečlivě dbala, aby ani jediné místečko nezůstalo netknuté. Chtěla celou tu kůži rozmlátit, poznamenat hanbou…

Museli jí Virgínii vyrvat z rukou. Ta měla o tvářích rozmazané slzy, v obličeji byla rudá zahanbením. Popadla prádlo a utekla, byla poražena.

(Émile Zola - Zabiják)

Po jakýchsi pavlačových výstupech, jejichž příčiny nebyly docela jasné, semkly se všechny ostatní dámy, obývající činžovní dům, do jednoho šiku proti milostivé paní a zakázaly jí přístup do domu pod pohrůžkou citelného tělesného trestu. Milostivá paní se sice pokusila dnes odpoledne dostat se do svého bytu, ale byla nucena dát se na ústup před srocenými ženštinami… i kdyby se jí nepodařilo vyhnout se slíbené exekuci, nemohla by nám nic vyčítat, nehledě k tomu, že ty pomstychtivé dámy se vyjadřovaly velmi přesně o tom, co hodlají milostivé paní udělat s určitou partií těla, na které je těžko způsobiti vážnější poranění i v normálních případech a při proporcích milostivé paní už vůbec ne.

(Zdeněk Jirotka - Saturnin)

I služkám je třeba občas připomenout, kdo je pánem a potrestat je za neposlušnost či nepoctivost:

"Všechny mé dívky ví, že první, která by se odvážila nějakého podvodu, by byla ihned zbičována.

(Robert van Gulik - Básníci a vražda)

Na přivítanou jsem jí udělila malé kázání:

"Nezapomeň, Jennet, že sloužíš mně," připomenula jsem jí. "Jestli mi ještě někdy zalžeš, nechám tě zmrskat."

(Philippa Carrová - Vládkyně moří)

…dvě služebné dal zbičovat za nepořádek.

"Ale Hakíme, miláčku," namítla Azáde, když osaměli, "nebylo přece nutné nechat je zbičovat!"

"Za den za dva už to nutné nebude. To už bude palác takový, jaký ho opravdu mít."

(James Clavell - Smršť)

Služebné měly z otce takový strach, že je dokázal okamžitě umlčet, ať už byly v jakémkoliv rozpoložení. Všimla jsem si, že je v kuchyni i Merry. Spěšně se uklonila a vysvětlila:

"Pane, ty dvě viděly něco strašnýho."

Kolem dveří se mezitím shromáždili všichni hosté. Otec hněvivě prohlásil:

"Za tohle vás dám zmrskat. Jak se opovažujete rušit mé hosty?"

…Někdy jsem uvažovala, zda se víc bojí otcových důtek, nebo tajemné hrůzy, kterou v nich vyvolávala představa čarodějnictví.

(Philippa Carrová - Čarodějka z útesu)

Mae jen kývla, celá překvapená, že se z celé choulostivé situace vyvlékla tak lehce. Jednou ji jedna lady dala zbičovat jen proto, že podezřívala svého manžela, že za ní chodí.

(Johanna Lindseyová - Spoutej mě láskou)

Když má špatnou náladu, vybije si ji na mně s tenkou rákoskou.

"Stáhni si kalhoty a ohni se přes Pána Buddhu a modli se pro zdokonalení svého charakteru!" poručí a pak musím na růženci v levé ruce počítat rány.

(Robert van Gulik - Fantom chrámu)

Ale služka ječela jako pominutá. Věděla, co ji čeká: pranýř, bič, vězení, zneuctění a bude muset sloužit dvakrát tak dlouho.

(Anne Golonová a Serge Golon - Angelika, cesta naděje)

29.března 1714. Thomas Broadnax přednesl u soudu svědectví, že se jeho služebné Betsy narodilo dítě, parchant z jejího těla. Soud odsoudil Betsy k trestu osmnácti ran bičem, pěkně přiléhavých, které budou vyplaceny, až se zotaví z porodu.

(James A. Michener - Chesapeake)

„Výchova“ služky výpraskem je dokonce námětem celé knihy - malá ukázka:

Má ji ohnutou přes levé koleno, její nohy sevřené mezi svými, pěstí jí tiskne kříž, sukni vykasanou a kalhotky stažené, a plácá ji holou rukou, nejprve jednu půlku, zbarvuje ji do ruda v kontrastu s oslňujícím alabastrem (jak stojí v příručkách) té druhé, a pak se s touž náruživostí vrhá na její družku.

"Jau! Prosím vás, pane!"

"Ale, ale, víte, že sebemenší projev odporu znamená deset ran rákoskou navrch!"

(Robert Coover - Vyplácení služky)

Ženy byly bity v penzionátech a klášterech:

„Ta mladá dáma to musí odpykat, slečno Penningtonová,“ řekla slečna Birchová důstojně. „Už posledně zlobila s těmi svými hanbatými obrázky, ale tohle je opravdu příliš. Takhle by pokračovala dál – a tomu zabráníme. Zavolejte Susan, ať mi přinese březovou metlu! Musím jí ztrestat, dokud se mi pění krev, protože jsem příliš laskavá a mohla bych jí to ještě odpustit.“

Vrhla jsem se na kolena, prosila jsem o milost a slibovala jsem: „Nikdy, už nikdy neprovedu nic takového!“

Slečna Birchová řekla: „Na důsledky jsi měla myslet, než jsi vůbec začala kreslit obrázky tak oplzlé! Pouhá představa, že jedna z mých mladých dam je schopna takových výtvorů, mne děsí. Nemohu dovolit, aby se ti v hlavě honily takové nepřístojné představy Snad se mi podaří je z tebe vymrskat.“

Slečna Penningtonová se zlým pohledem zadostiučinění mne uchopila za zápěstí, čímž mě přinutila povstat, zrovna když se objevila Susan, statná macatá dívka kolem dvacítky, s hrozivě velkou metlou z březových proutků pečlivě svázaných červenou sametovou stužkou.

„Nuže, Lady Beatrice Fuckinghamová,“ pravila slečna Birchová slavnostně, „poklekni, vyznej svou vinu a polib metlu.“

Vzala metlu od Susan a napřáhla ji ke mne gestem královny, jež podává žezlo k políbení svému poddanému. Ve snaze překonat nevyhnutelné a co možná přispět ke zmírnění trestu jsem poklekla a s nepředstíranými slzami viny v očích jsem ji prosila, aby byla tak shovívavá, jak jen jí její smysl pro spravedlnost dovolí, protože jsem si vědoma, že si zasloužím to, co se mnou hodlá provést, a že hluboce želím toho, jak jsem ji svou kresbičkou urazila a pohoršila. Políbila jsem metlu a odevzdala jsem se svému osudu. Slečna Penningtonová řekla zlomyslně:

„Hle, slečno Birchová, jak rychle vzbuzuje pohled na metlu pokryteckou lítost!“

A slečna Birchová dodala:

„To docela chápu, slečno Penningtonová, ale snažím se sladit přísnou spravedlnost s milostí v pravý čas. A teď, ty nestydatá umělkyně, vyhrň si vzadu sukni a vystrč svůj zadeček k potrestání zaslouženému právem.“

Chvějícíma se rukama jsem si vyhrnula sukni i spodničku; pak jsem si musela rozepnout i spodní kalhotky. Položily mne na lavici, Susan stála přede mnou a držela mi obě ruce, zatímco stará Pennka a francouzská vychovatelka, která právě vešla do třídy, mne držely každá za jednu nohu, takže jsem byla beznadějně ukřižovaná. Slečna Birchová se s pohnutou vážností rozhlédla po třídě pomrskávajíc metlou:

„Nuže, vy všechny mladé dámy, budiž vám toto zmrskání varováním. Lady Beatrice si zajisté zaslouží tuto potupnou ostudu za své nevkusné, ba měla bych upíše říci sprosté obrázky. A teď – švih – budeš – švih – ještě – švih kreslit – švih – něco – švih takového? Tumáš, tumáš, tumáš! To tě naučí! Ach, ty ječíš? Tumáš, přidám ti!« Březová metla byla vedena hrozitánskou silou. Moje jemná pokožka mne každým švihnutím pálila víc a víc. »Au, au, auvej! Pane Bože! Madame, slitování! Au, au, už nikdy, nikdy to neudělám! Aááh, áááh, to je k nevydržení!“

Křičela jsem, ječela jsem, řvala jsem při každém švihnutí metly. Zmítala jsem se, kopala, ale nebylo to nic platno, jen jsem se úplně vyčerpala tou marnou snahou.

Slečna Birchová konstatovala:

„Musíš to vychutnat do dna, aby ses polepšila, ty zpustlé děvče! Kdybych ti to prominula, brzy bys mi znemravnila celý ústav. Chachá, zadeček ti už pěkně napuchl, ale já ještě nejsem hotova!“

A řezala mne se vzrůstající zuřivostí.

Zahlédla jsem její obličej, který obvykle býval bledý, ale teď se zruměnil vzrušením a její oči neobvykle jiskřily.

„Chachá,“ pokračovala ve svém pedagogickém výkladu. „»mladé dámy, střezte se mé metly, abych ji nemusela používat častěji! Jen pověz, lady Beatrice, jak se ti to libí? Jen řekni, ať všechny zvíme, jak je to hezké!“

A při každém slově mne švihala zas a zas.

Bylo to hrozné. Měla jsem pocit, jako bych už byla rozsekaná na kousky, a metla pálila, jako by byla rozžhavená doběla. Zdálo se mi, že co nevidět už musím zemřít. Mé ječení přešlo v hysterický řev, jenž postupně slábl a přešel v temné skučení. Pak jsem zřejmě omdlela, protože už si nepamatuji nic než to, že jsem nabyla vědomí v posteli a můj ubohý zadeček mne pálil a škubalo mi v něm bolestí. Trvalo to celých čtrnáct dní, než zmizely všechny následky tohoto ukrutného mrskání.

(Oscar Wilde - Lady Fuckingham)

Odvezli ji do ženského kláštera a nechali ji tam… Strčili ji do kobky pro hříšnice… Když ji pustili ven, zase došla pěšky domů. Otec ji opět poslal zpátky. Tentokrát ji nejdřív zmrskali a pak teprve strčili do kobky.

(Ken Follet - Pilíře země)

Běžné bývalo i veřejné mrskání žen na pranýři:

Neméně zajímavé, oblíbené a vzrušující bylo i mrskání neřestných ženštin u pranýře. Obnažení líbezného pozadí a jeho odborné zpracování důtkami nebo metlou si málokterý muž nechal ujít. Konšelé to věděli a proto také přehodili davům hned čtyři nemravné dívky, jednu půvabnější než druhou. Představení bylo pečlivě připraveno a předpokládalo se, že úspěch je jistý.

Kruté odpoledne také začalo ve velkém stylu. Mistr popravčí si byl vědom své odpovědnosti tak nic neodbýval. Mrskal krásné necudnice s plným soustředěním a se smyslem pro lidovou podívanou. Krasavice ječely, pištěly, naříkaly, proklínaly svého mučitele i ty, kteří mu je vydali a obecenstvo neskrblilo spokojenými, ba nadšenými výkřiky.

(Miloslav Švandrlík - Starosti korunovaných hlav)

Jak takové místo, určené k velmi bolestivé exekuci vypadalo:

Na planince před meetinghousem bylo pódium a na něm jakási lavice se třemi dírami. Prostřední byla největší. Cantor jí vysvětlil, že to je otvor pro hlavu a druhé dva jsou na zápěstí. Je to pranýř, kde vystavují provinilce. Nad barbarským zařízením byla připevněna tabulka, na niž se psalo jméno potrestaného a důvod jeho trestu. Sloup na bičování doplňoval výbavu na výkon spravedlnosti v malé puritánské kolonii.

(Anne Golonová a Serge Golon - Angelika v pokušení)

Kat a jeho oběť se zpravidla dočkali značné pozornosti diváků, proto k výprasku odsouzená žena bývala vyplácena na frekventovaných místech.

Před špitálem svatého Tomáše právě bičovali nějakou děvku.

(Michael Clynes - Ve znamení bílé růže)

…ve čtvrtek ráno zaujaly čestná místa před kůlem na bičování a zamíchaly se do davu vzrušených občanů, kteří se přišli podívat, jak je ta Turlockovic žena konečně potrestána. U kůli se promenoval šerif, jako by byl hrdinou dne, práskal devítiocasou kočkou a pokukoval po dveřích vězení, odkud měli přivést odsouzenou. V deset hodin se dveře otevřely a v nich se objevila Nelly Turlocková v hnědé kazajce, která šla lehce svléknout. Napůl omdlelou hrůzou ji pomalu vedli ke kůlu na bičování, a když míjela dav, někteří lidé jásali a jiní mumlali kletby; dokud ji Fitzhugh Steed chránil, chovala se nestydatě, teď se však blížila odplata. Nastal čas přivázat ji ke kůlu, a když to bylo hotovo, natáhl šerif ruku a strhl z ní kazajku, čímž ji do půl těla obnažil.

(James A. Michener - Chesapeake)

Položili každé ze zadržených několik otázek a pak správcův zástupce odrecitoval rozsudek, který mu podali:

"Všechny níže uvedené osoby se odsuzují k veřejnému zmrskání a odvedení do Všeobecné nemocnice, kde je zbožné sestry naučí šít a modlit se k Bohu."

..."Ohó, dámičky, tak vám pěkně našupem! No tak, živůtky dolů! A pozor, která bude moc křičet, dostane přidáno!"

Ženy, které už karabáč zažily, poslušně sundaly živůtky a ty, které měly i košili, ji nechaly sklouznout z ramen až k pasu. Drábové přistupovali k těm, které váhaly, a hrubě je svlékali…

"Ty ostatní pěkně odveďte," poručil důstojník. "A ať to pořádně pocítí. Kolik jich je?"

"Asi dvacet, pane."

"Jsou čtyři odpoledne. Měli byste být před západem slunce hotovi."

"Dobře, pane."

Drábové ženy odvedli. Angelika zahlédla na dvoře vůz plný karabáčů, který měl provázet žalostný průvod až na místo pro veřejné tresty u kostela Saint Denis de la Chátre.

(Anne Golonová - Angelika, cesta do Versailles)

A dal pokyn, aby vyšetřování, pokud se týče žen, bylo zastaveno. Některé z nich dal zmrskat, jiné musely vléci po městě obvyklou fůru hnoje.

(Lion Feuchtwanger - Žid Süss)

Jednoho dubnového dne roku 1714 po návštěvě obchodu v Patamoke jí náhoda přivedla na místo proti soudní budově a trhu na otroky, kde stál vedle klády kůl na bičování. U něho k potěšení asi šedesáti čumilů dostávala výprask devítiocasou kočkou asi osmnáctiletá dívka. Když Rosalinda došla na místo, z jejích zad už tekla krev, a po osmé ráně omdlela. Dav však žádal drába, aby pokračoval tak, jak určili soudci: „Pěkně přiléhavých.:

(James A. Michener - Chesapeake)

Dnes, stejně jako tehdy, byla v katedrále spousta lidí z města i návštěvníků z okolí, kteří doufali, že budou svědky dramatu. Těšili se na obvinění, protiobvinění, hádky, hysterické výstupy, nadávky a podívanou na ženu bičovanou v ulicích města

(Ken Follett - Na věky věků)

Koncem února byl nad Sergejem a vdovou po kupci třetího stupně Katěrinou Izmajlovovou vynesen rozsudek. Měli být zmrskáni důtkami na městském tržišti a pak posláni na nucené práce do vyhnanství. Jednoho studeného mrazivého rána na začátku března vysázel kat stanovený počet temně rudých šrámů na nahá bílá záda Katěriny…

…Katěrina šla klidně a dbala jenom na to, aby jí silná košile a hrubá trestanecká halena nepřilehla k rozšvihaným zádům.

(Nikolaj Semjonovič Leskov - Lady Macbeth mcenského újezdu)

Čubka zatracená! Ale dá jí zmrskat, dá jí pruty vyšlehat ze země.

(Lion Feuchtwanger - Žid Süss)

V čele neukázněného procesí spatřil káru taženou volkem. K zadní části káry byla přivázaná polonahá žena. Ralph něco takového již viděl: být bičován v ulicích města patřilo k běžným trestům. Žena měla na sobě jen sukni ze surové vlny uvázanou kolem pasu provazem. Zahlédl umazaný obličej a špinavé vlasy, a tak si nejdřív pomyslel, že je stará. Teprve potom spatřil její prsa a poznal, že je jí jen málo přes dvacet.

Ruce měla svázané k sobě a tímtéž provazem připoutané ke konci káry. Klopýtala za vozem, občas upadla a byla vlečena blátem, dokud se jí nepodařilo opět vstát. Za ní kráčel městský konstábl a mohutně ji švihal těžkým koženým bičem přes holá záda.

Dav vedený hloučkem mladíků se ženě posmíval, nadával jí, házel na ni bláto a odpadky a srdečně se chechtal.

(Ken Follett - Na věky věků)

Při vzpomínce na toto nestoudné sdělení se císař zachvěl hněvem po celém těle. Ano, policii mám početnou, četnictvo pohltí obrovskou část státního příjmu, ale k čemu je to dobr? Zatknout dvě italské operetní zpěvačky za to, že při představení zavdaly podnět k nacionalistickým ovacím, vyhrnout jim sukně a za asistence generality a vysokých důstojníků jim na lavici vysázet na holý zadek pětadvacet, to má policie dovede.

(Vladimír Neff - Sňatky z rozumu)

Nejen staročeštinou jsou zajímavé zápisy z rodové kroniky, pojmenované po známém kutnohorském bonvivánovi:

Léta páně 1545 - Mandaleně Nožířce a Anně Váňovic, hornicím, dáno u pranéře po pardusu pro smilství a cizoložství. - Ta Mandalena potomně sobě to chválila, pravě, že před tím pardusem žádného štěstí nejměla, až po pardusu, a že kdyby byla věděla, že po pardusu takové štěstí jmíti bude, že by jej sobě byla před několika léty dáti kázala

Léta páně 1594 - Káči Hromové, děvečce nezvedené, vyšoustán pardus u pranéře, že sobě pankharta uhonila. Když k mrskání tomu přivedena byla, na jiné kurvy zejména volala, a proč jich také nemrskají, se domlouvala. Nebo se Maruška Nožířovic téhož dopustila.

Léta páně 1614 - Mandě, děvečce, šenkéřce od Bakalářů, domu hostinského, kázali vyšoustnouti pardus u planéře pro smilství, kteréž na sebe sama pravila, chtíce Matouše, hausknechta téhož domu, muže jmíti k manželství; ale nemohlo jí to postačiti, nýbrž místo manžela pardusu dostala pro své vlastní.

Léta páně 1620 - Ve středu po památce Petri et Pauli apostolorum dali vyšoustnouti po pardusu u pranéře dvěma děvečkám, Dorně Koštálčině a Anně od Konvářů, domu šenkovního, pro smilství, že jse skurvily. Když k tomu trestání vedeny byly, ta Dorna Košťálčina mluvila, že jse tomu a na ně větší stokrát kurvy dívají, nežli ony jsou, a že bohaté kurvy přehlížejí a s chudýma že jse mrskají. Kdo ví, lhala-li jest.

(Mikuláš Dačický z Heslova - Paměti)

Výprasku se někde používalo i při výslechu u soudů:

Soudce zbledl hněvem. Ovládl se a jen s největším úsilím řekl klidně:

„Tato žena se provinila pohrdání soudem. Dostane padesát ran bičem.“

Dav zahučel, bylo zřejmé, že nesouhlasí. Ale velitel biřiců v tu chvíli k paní Lu přikročil, popadl jí za vlasy a srazil na kolena. Dva biřici jí roztrhli šaty a spodní oděv až do pasu, a další dva, každý z jedné strany, si jí stouply na lýtka a svázali jí ruce za zády. Velitel biřiců švihl lehkým bičem do vzduchu. Po prvních ranách křičela paní Lu:

„Pse jeden úřednický! Takhle si vylévá zlost na slušné ženě, když ho odmítne! Ten…“

Slova se změnila v divoký ryk, jak se bič zasekával do holých zad. Ale když velitel na okamžik přestal, aby zaznamenal na dřevěnou destičku, že dostala deset ran, vykřikla:

„Našeho Mistra Lana někdo zavraždil, ale ten pes úřednická nemyslí na nic jiného, než jak svádět ženské…“

Bič opět dopadl na záda a žena mohla už jen ječet. Když velitel bičováni přerušil, aby zaznamenal dvacátou ránu, pokusila se promluvit, ale už to nedokázala. Po dalších pěti ranách padla tváři na podlahu…

(Robert van Gulik - Záhada čínského hřebíku)

Soudce jen stěží zvládl svůj hněv. Řekl stroze:

„Toto je pohrdání soudem.“ …

Přikázal veliteli biřiců:

„Dej té ženě dvacet ran rákoskou přes hýždě!“

Dvoranou se neslo hněvivé mručení…Náhle se soudní síní rozlehl křik paní Lu. Biřici jí povalili na podlahu tváří k zemi a stáhli kalhoty tatarského šatu. Velitel biřiců jí vzápětí zakryl hýždě mokrým hadrem, protože zákon stanoví, že žena smí být nestoudně obnažena pouze na popravišti. Tatímco jeho dva pomocníci jí drželi za ruce a za nohy, velitel jí sám švihal rákoskou. Paní Lu divoce zaječela a začala se víjet na podlaze. Po desáté ráně ráně dal soudce znamení veliteli biřiců, aby už přestal.

„Teď snad zodpoví moji otázku,“ řekl soudce chladně.

„Nikdy!“

Soudce Ti pokrčil rameny a rákoska opět zasvištěla vzduchem. Když se na látce, zakrývající hýždě paní Lu, objevila krev, žena náhle zmlkla. Velitel jí přestal švihat a biřici jí obrátili na záda. Snažili se přivést jí k vědomí.

(Robert van Gulik - Záhada čínského hřebíku)

a trestaly se jím ženy i ve vězení:

Zmrskali nás. Vysvlíkli nás do půl těla – muži, strážci; přivázali nás ke kůlu s rozpřaženýma rukama a mrskali nás děravým řemenem.

„Podívejte!“

její „podívejte“ byl zoufalý výkřik. Strhla si blůzu. Celá záda měla hustě pokryta ne pruhy, ale mokvavými boláky.

(Sinclair Lewis - Anna Vickersová)

Rozplakala se a muž ji začal šlehat bičíkem, po němž jí naskakovaly bolestivé krvavé pruhy na prsou, na břiše, na zádech i na zadnici. Jediné, co se tak v cele rozléhalo, bylo práskání biče, sípavé oddechování jejích mučitelů a její potlačované vzlyky.

(Laura Joh Rowlandová - Černý lotos)

Canditu těšilo zas to, že nebyla v káznici bita provazem, nýbrž jen dosti tenkou rákoskou…

(Ladislav Klíma - Velký román)

Katěrina…spala v noci na pryčně v dalším vězeňském domě a neslyšela, jak do ženských kasáren vešli dva muži. Jakmile vstoupili do cely, zvedla se na pryčně Sonetka, mlčky ukázala na Katěrinu a zabalila se do haleny. V tom okamžiku vyletěla halena Katěriny vzhůru, zakryla jí hlavu a na záda, přikrytá jenom drsnou košilí, začal prudce dopadat tlustý konec nadvakrát složeného provazu. Katěrina vykřikla, jenomže výkřik nebylo z pod haleny ani slyšet. Škubla sebou, leč také nadarmo: na zádech jí seděl mohutný trestanec a pevně jí držel ruce.

„Padesát“, napočítal konečně hlas…

(Nikolaj Semjonovič Leskov - Lady Macbeth mcenského újezdu)

Vzal do ruky bičík, vstal a obešel psací stůl. Byl aspoň o 15 cm menší než ona, sražený prcek v jezdeckých kalhotách a hnědých vysokých botách. S úsměvem přistoupil až k ní.

„Zdvihni si ten plášť, ať tě vidím,“ řekl.

„Ne,“ odpověděla a šla rychle ke dveřím.

Byly zamčeny zvenčí. Přišel k ní zezadu a bez varování jí tvrdě švihl krátkým jezdeckým bičíkem přes rameno. Obracela se k němu s rukama instinktivně nataženýma na obranu, když jí švihl ještě jednou nad klíční kost a pak znova přes prsa. Vrhla se proti němu, pak ucukla a běžela od dveří k okýnku. Rozhodila okenice. Okýnko bylo zamřížované. Rozběhla se zpátky ke dveřím a lomcovala lhostejnou klikou, bičík ji šlehal přes záda, křičela „Pomoc“ anglicky a pak španělsky „Soccoro“, pak se prudce otočila, bezmocně se snažila zachytit svištící bičík, rány ji pálily do dlaní, couvala, škubala sebou při každé rytmické ráně, až si konečně zakryla obličej a zhroutila se pod ranami, které jí dopadaly schoulená ramena. Nakonec upadla na kolena a stále si zakrývala obličej. Bičík svištěl dál. Bil ji bičíkem, až začala naříkat. Ruce měla potřísněny krví, krev jí prosakovala na ramenou bílým chalátem.

„Pomozte mi někdo, prosím,“ sténala, ale on nepřestával, svist bičíku doprovázelo mručení, bil ji, až ležela přitisknuta k zemi, bil ji u svých nohou přes zkrvavené ruce sepjaté za hlavou. Pak ji překulil na záda a špičkou bičíku ji zvedl lem chalátu.

„Nohy máš primisima,“ řekl. „Tience hermosas piernas.“

(Ed McBain - Jed)

Jejich případ se projednával před újezdním soudem a po třech měsících byl vynesen tento rozsudek:

„Sedláka Štěpána Ljabichova a Nastasju Prokudinovou, zadržené v Něžinu, potrestat na něžinské městské policii zřízenci: Štěpána šedesáti a Nastasju čtyřiceti ranami karabáčem, dopravit je pod policejním dohledem k zemskému soudu do Kyjeva a odtud hnát postrkem do rodné obce.“

Tento rozsudek byl náležitě vykonán: Štěpána i Nasťu zmrskali karabáčem, a vedli je domů touž cestou, kterou odtud utíkali.

(Nikolaj Semjonovič Leskov - Kalvárie)

Jako by už jen čekala na tuto chvílí, vytáhla teď Rosshauptová z brašny pečlivě svinutý bičík. Trhla jím, aby se rozvinul. Zpozorovala úlek v očích malé Maďarky a smála se.

„Tak ty nevíš, co to je?“

„Bičík na psa,“ šeptala Jolán.

„Kdepak na psa,“ řekla dozorkyně. „To je na takové svině, jako jsi ty, rozumíš?“

A švihla jí lehce po lýtkách. Děvče poskočilo.

„Ale přes nohy obyčejně nebiju,“ dala si dozorkyně záležet na každém slově. „V lágru se bije na zadek. Na holý zadek. Veřejně. To se ohneš přes okraj stolu, jedna ti přidrží hlavu, druhá ruce a třetí bije. Takhle!“

Zvedla bičík a udeřila jím vší silou do stolu. Plesklo to pořádně.

„Ne, ne!“ vykřikla Jolán jako pominutá. „Mě ne, mě ještě nikdo nikdy nebil!“

(Norbert Frýd - Krabice živých)

i na lodi, převážející deportované ženy ze Spojeného království do Austrálie:

Byli jsme nuceni svázat jí jako muže a vyplatit jí tucet ran devítiocasou kočkou na ujištěnou, že z ní každé provinění vytlučeme.

(Sian Rees - Nevěstinec na vlnách)

Jelikož ženské se častěji vzpouzely proti násilí a hbitě se bránily nevybíravými slovy, dostávaly výprask častěji než muži.

(Colleen McCulloughová - Morganův úděl)

Výpraskem se trestaly otrokyně, někdy i preventivně:

…A nabízeli se, že mi poradí, jak nakládá s otrokyní. Především ji mám každé ráno a večer zbičovat, ze zásady, abych zkrotil její zlé nitro.

(Mika Waltari - Nepřátelé lidstva)

"Říkala jsem vám, sestřenko," ozvala se Marie, "že sama poznáte, že tyhle tvory nelze vychovat bez přísnosti. Nu, kdyby bylo po mém," dodala a podívala se vyčítavě na SaintClara, "poslala bych to dítě do města a dala ji pořádně zmrskat - dala bych ji zmrskat, až by se neudržela na nohou!"

(Harriet Beecher-Stoweová - Chaloupka strýčka Toma)

Otrokyně zavrtěla hlavou.

"Lže!" vyštěkl Baba Hárún. Chytil dívku za paži a drsně s ní zatřásl.

"Pravdu, ty zmetku prašivé velbloudice!"

"Já nic nevím! Nic nevím!" vytrvale opakovala dívka.

Hlavní eunuch otrokyni několikrát surově udeřil.

"Já z tebe tu pravdu vytřískám bičem!" zaryčel.

"Já nic nevím," vzlykla otrokyně zlomeně.

(Bertrice Small - Vzpomínka na lásku)

„Tu holku – tu Galku, cos mi přivedl jako pradlenu k děcku – zbičovat a prodat ji jako nehodnou otrokyni!“…

...Děvče už bylo svázáno a plačící Epaphroditus byl za dozoru baziliščích očí své paní přinucen bičovat ji tak dlouho, až se její záda proměnila v rudou kaši a kousíčky kůže a masa se rozletovaly všude kolem. Jeden zmučený ston za druhým pronikal ven, do peristylu zapadávajícího zvolna sněhem, avšak ani hustá chumelenice nedokázala ztlumit a překrýt ten neutuchající nářek. Neobjevil se tam ani pán, aby zjistil, co se tu odehrává, neboť Brutus odešel spolu s Carbonem, bezpochyby za mladým Mariem, jak se dohadovala Servilia.

Konečně Servilia pokývla. Správcova paže klesla. Paní domu si došla prohlédnout jeho dílo zblízka a zdála se být spokojena. „Ano, tak je to v pořádku! Tam jí už kůže nikdy nenaroste. A nemá cenu se pokoušet ji prodat, nedostali bychom za ni ani sestercius. Ukřižuj ji! Venku v peristylu. Ať ji tam máte všichni na očích pro výstrahu. A ne abys jí přelámal nohy! Nech ji umírat pěkně zvolna.“

(Colleen McCulloughová - Přízeň Fortuny)

Ruce v černých rukavicích měl založené na prsou. Jen s námahou od něj odtrhla oči a pohlédla na zlověstnou konstrukci uprostřed místnosti. Podobala se bičovací trojnožce stojící na náměstí před budovou soudu, na které byli veřejně trestáni odsouzení provinilci. Jen místo obvyklých řetězů visely z jejího vrcholu hedvábné provazy. Usmála se na něj roztřesenými rty, ale setkala se s netečným pohledem chladných očí, zírajících na ni z děr kukly. Pokusila

se utéct, ale zřejmě předvídal její reakci, protože hbitě přiskočil ke dveřím, zamkl je a klíč strčil do kapsy zástěry. Luize se podlomila kolena a klesla na podlahu.

"Prosím, neubližujte mi," zašeptala.

"Za hřích smilstva jsi odsouzena k dvaceti ranám biče," prohlásil strohým hlasem.

"Prosím, nechte mě odejít. Já takovou hru nechci hrát."

"To není hra."

Přistoupil k ní a bez ohledu na její prosby ji odvedl k trojnožce a ruce jí uvázal vysoko nad hlavu. Otočila k němu tvář zakrytou vodopádem dlouhých zlatých vlasů.

"Co se mnou uděláte?"

Odešel ke stolu u protější stěny a něco z něj vzal. Pak se teatrálně pomalu otočil. V ruce svíral bič. Začala vzlykat a snažila se zbavit hedvábných pout. Přistoupil blíž, vložil ukazováček do výstřihu její noční košile a jediným pohybem ji roztrhl až po dolní lem. Pak z ní serval to, co z košile zbylo a Luiza zůstala nahá. Jak tak před ní stál, viděla, že se mu zástěra dole vzrušením zvedá.

"Dvacet ran," opakoval stejně chladným tónem, "a budeš je počítat. Rozumíš, ty malá smilná kurvo?"

Trhla sebou. Takhle ji ještě nikdo nenazval.

"Nevěděla jsem, že dělám něco špatného. Myslela jsem, že vám to působí radost a potěšení."

Švihl bičem do vzduchu a jeho konec jí zasvištěl těsně před obličejem. Obešel ji a Luiza pevně sevřela víčka. V očekávání bolesti jí ztuhl každičký sval, ale krutá bolest pokořila její vzdor a hlasitě zaječela.

"Počítej!" zařval na ni, a Luiza poslechla.

Rozechvělými rty vykřikla:

"Jedna!"

A rány pršely bez ustání a bez lítosti. Když ztratila vědomí, přidržel jí pod nosem malou zelenou lahvičku a štiplavé výpary ji probudily.

"Počítej!" křičel.

Konečně se zmohla na tiché "dvacet". Van Ritter odložil bič na stůl a jak ji obcházel, rozvazoval šňůrky zástěry. Luiza visela na hedvábných provazech, neschopná zvednout hlavu. Záda, hyždě i stehna měla v jednom ohni.

(Wilbur Smith - Modrý horizont)

"A teď!" křikl Legree, "pojď sem - ty, Tome! Říkal jsem ti už přece, víš, že jsem tě nekoupil jen tak na obyčejnou práci. Chci tě povýšit a udělat z tebe dozorce. A můžeš docela dobře začít hned dnes a trošku se zacvičit. No, vem si hezky tuhle holku tady a zbičuj ji - už jsi to viděl dost často, abys věděl, jak do toho!"

(Harriet Beecher-Stoweová - Chaloupka strýčka Toma)

Nechtěla-li paní potrestat neposlušnou otrokyni z nějakého důvodu sama, mohla jí poslat ke zmrskání ke specialistům:

Od pohřbu uplynuly asi dva týdny, když se slečna Ofelie jednoho dne čímsi zabývala ve svém pokoji a znenadání zaslechla jemné zaklepání na dveře. Otevřela a před ní stála Róza, hezká mladá kvadronka, které jsme si zde již dříve často všimli. Vlasy měla rozcuchané a oči opuchlé od pláče.

"Ach slečno Félie," zvolala, padla na kolena a chytila se jí za sukně, "prosím vás, prosím vás, zajděte kvůli mně ke slečně Marii! Prosím vás, přimluvte se za mne! Chce mě poslat do města na bičování - podívejte se!"

A podala slečně Ofelii list papíru.

Byl to příkaz, psaný Mariiným úhledným kulatým písmem, adresovaný majiteli trestního dvora, aby doručitelce vysázel patnáct ran karabáčem.

"Co jsi provedla?" zeptala se slečna Ofelie.

"Víte přece, slečno Félie, jakou mám prchlivou povahu - je to ode mne hrozná špatnost. Zkoušela jsem slečně Marii šaty a ona mě uhodila přes tvář. Vyhrkla jsem něco, dřív než jsem si to rozmyslela, a byla jsem hubatá. A ona na to, že mě prý zkrotí a jednou provždy mě odnaučí se tak naparovat, jak se prý nosím. Potom napsala tohle a nařídila mi, abych to tam donesla. Bylo by mi milejší, kdyby mě byla rovnou zabila."

Slečna Ofelie stála přemítavě s papírem v ruce.

"Víte, slečno Félie," pokračovala Roza, "to bití by mi ani tolik nevadilo, kdybyste mě bila vy nebo slečna Marie. Ale nechat mě bít od mužského - od takového hrozného chlapa! - Ta hanba, slečno Félie!"

Slečna Ofelie dobře věděla, že je všeobecným zvykem posílat ženy a mladá děvčata do trestních dvorů do rukou nejsprostších mužů - mužů tak mrzkých, že si bičování otroků zvolili za řemeslo.

(Harriet Beecher-Stoweová - Chaloupka strýčka Toma)

Podobně jako otrokyně na tom byly i ženy zavlečené do nevěstinců:

Před osmi lety přede mě předvedli kurtizánu zvanou Duha. Soupeřila s další kurtizánou o přízeň jednoho bohatého zákazníka. Duha svou sokyni fyzicky napadla. Odsoudil jsem ji ke zmrskání…

…Duha zuřila. Na jednom večírku v nevěstinci svou sokyni napadla a rozdrásala jí nehty obličej. Policejní soudce ji odsoudil ke zmrskání.

(Laura Joh Rowlandová - Černý lotos)

Rozplakala se a muž ji začal šlehat bičíkem, po němž jí naskakovaly bolestivé krvavé pruhy na prsou, na břiše, na zádech i na zadnici. Jediné, co se tak v cele rozléhalo, bylo práskání biče, sípavé oddechování jejích mučitelů a její potlačované vzlyky.

(Laura Joh Rowlandová - Černý lotos)

„Dobře, ty neposlušná holko, já ti pomůžu! … vstala a následovala muže do vedlejší místnosti. … slyšel hluk, který se nedal vysvětlit jinak než - nešťastná dívka byla bita! „Dostala po právu!" smála se jiná. „Brzy zmoudří!"

„Už je tady dlouho?" otázal se baron.

„Dva měsíce."

„Je pořád takhle neposlušná?"

„Ano. Nejdřív plakala, ale pak poznala, že jí to nepomůže. Zahořkla, proto je bita. To ji vyléčí."

(Karel May - Konec padlých andělů)

Korejské děvče, donaha vysvlečené, leželo na stole. Podomek ji držel za ruce, druhý muž za nohy. Tlustá ženská ji bila přes hýždě rákoskou.

(Robert van Gulik - Záhada čínského zlata)

Baron se pomalu usmál.

"Ach, du liebes Fräulein, vskutku jste se chovala hrozně nestydatě. Bohužel vám za to budu muset naplácat."

Svlékl si kabát.

"Ach, barone, opravdu to musíte udělat?" ujišťovala se naoko vyděšeně.

Josie a Leonie si vyměnily nadšené pohledy. Marguerite se chovala přesně tak, jak to měl baron rád. Ostatně jí to odpoledne pečlivě vysvětlily. Baron se posadil na Josiinu postel a přitáhl si zdánlivě se zdráhající Marguerite.

"Ohněte se mi přes koleno, Fräulein!" poručil rázně a pleskl ji dlaní přes zadeček.

"Gott im Himmel!" vykřikl vzrušením. "Tahle zadnice je pro mě jako dělaná!"

Znovu ji plácl a pak ještě jednou. Marguerite se kroutila v bocích a přesvědčivě pištěla. Její společnice nelhaly, když tvrdily, že to nebolí. Baronova velká dlaň jí jen jak se patří rozpálila pokožku. Zatímco ji vyplácel, koutkem oka postřehla, že mu Leonie stáhla kalhoty.

(Bertrice Small - Probuzení)

a v harémech:

„Každá žena, má krásná Muno, by se měla něčeho bát. Většina žen v mém harému se bojí biče. Používám ho, když se mi znelíbí.

(Bertrice Small - Všechny sladké zítřky)

„Ne? Tedy ti ukážu, kdo jsem, a jak v serailu krotíme neposlušníky!“

Pokynul rukou a oba hluchoněmí kleš­těnci přistoupili ke kruhům ve zdi a upev­nili k nim řetězy.

„Nejdřív okusíš bič. Obnaž svá záda, aby to nemusely vykonat ruce těchto mužů, třebaže to jsou kleštěnci!“

Nobody se divil, jak drsně Kislar aga po­stupoval. Chtěl skutečně černou dívku zmrskat jenom proto, aby jí dokázal svou moc?

(Robert Kraft - Záhada serailu)

„Co se stalo s tou otrokyni?“ zeptala se Skye.

„Zemřela při bičování,“ prohodil jakoby nic.

„Proč?“ Skye byla bez sebe hrůzou.

„Zjistil jsem, že je mi nevěrná s jedním z mých strážců. Byl nucen přihlížet, jak ji bičuji.

(Bertrice Small - Všechny sladké zítřky)

„Zemřela od bičování“, dodal pomalu bej Bachtiari. „Měla milence mezi strážci mého paláce“.

(Karel Princ - 6x Angelika )

To on dával zmrskat neposlušné ženy. Nikdy nechodil bez karabáče...

(Anne Golonová a Serge Golon - Nezkrotná Angelika)

Epizoda z románové ságy o markýze andělů v podání dvou autorů:

Kat ji za ruce připoutal k mučednickému kůlu a obnažil záda. Slyšela a cítila údery biče jako dotyk krátkých, rychle za sebou dopadajících plamenů, které jí spalovaly celé tělo. Bolest se okamžitě šířila a stávala se nesnesitelnou.

(Karel Princ - 6x Angelika)

Pak už šlo všechno ráz na ráz… Angelice svázali ruce, vytáhli ji nahoru a přivázali k jednomu sloupu v sále. Obnažili jí záda. Pocítila rány bičem jako doteky krátkých, po sobě dopadajících plamenů, které se zrychlovaly, až přešly v bolestivé pálení.... Teď to byla ona, kdo byl přivázán ke kůlu. Záda ji pálila čím dál víc. Cítila, jak jí po nohou stéká teplá krev....

(Anne Golonová a Serge Golon - Nezkrotná Angelika)

I skutečné historické výprasky jsou popisovány někdy trochu jinak - legenda o keltské královně Boudicce:

Boudicca s dcerami před sebou na voze objížděla jednotlivé kmeny a prohlašovala, že sice Brittanové často válčí pod vedením žen, ale ona že se nyní mstí ne jako potomek tak mocných předků za ztrátu říše a bohatství, nýbrž jako jedna z lidu za to, že byla ztracena svoboda, že sama byla ztýrána bitím a že byla zhanobena cudnost jejích dcer.

(Cornelius Tacitus - Letopisy)

Boadicea byla královna Icenů. Když její muž zemřel, vyhlásili legionáři na základě závěti, zemi Icenů dědičnou zemí Říma. Boadicea jako žena nevyznala v zákonech. Sami potřebujeme učené právníky pro nejpřesnější výklad. Boadicea podala protest, odvolávajíc se dědické právo britských urozených manželek. Legionáři jí zmrskali, znásilnili obě její dcery a rozkradli její majetek.

(Mika Waltari - Nepřátelé lidstva)

mrskání francouzské hraběnky, známé z aféry s náhrdelníkem francouzské královny Marie Antoinnety:

Jeanne de Saint-Remy-Valois, jeho žena, se odsuzuje; aby vykonala veřejné pokání s provazem na krku, aby byla bičována…

Když ji položili na plošinu, začalo bičování, a dokud trvalo, nepřestával její zuřivý křik. …Dostala dvanáct ran prutem.

(Henri Sanson - Paměti pařížských katů)

Jeanne de la Motte nechť je odsouzena k doživotnímu žaláři. Žádá se, aby jí bylo předtím vypáleno potupné znamení a aby byla zmrskána.

„Když má být odsouzená zmrskána důtkami, je to potupný trest a musí svůj rozsudek vyslechnout na kolenou.“

„Zmrskána důtkami!“ vykřikla Jeanne. „Já mám být zmrskána, vy ničemo? Řekl jste důtkami…?“

Její křik úplně ohlušil soudního vykonavatele, jeho dva pomocníky a žalářníka....

„A rozsudek,“ pokračoval soudní vykonavatel s naprostým klidem, „bude vykonán okamžitě na exekučním místě na nádvoří Justičního paláce.“

„Veřejně!“ zvolala nešťastnice. „To je strašné…!“...

Obrátila se. Kat držel důtky v rukou....

Kat zvedl důtky druhou rukou a nechal je měkce dopadnout na její ramena.

(Alexander Dumas - Královnin náhrdelník)

Paní Jeanne de la Motte vezli k bičování na náměstí skoro nahou.

(František Kožík - Černé slunce)

či výprask před popravou vražedkyně Anny Marie Kapršejnové:

Roku 1625… Anna Marie Kaprštejnová …před popravou třikrát v ulicích pražských na nahém těle mrskána….Ani ze smrti prý si tak mnoho nedělala, leč veřejné trestání metlou na nahém těle pokládala za nejhorší potupu, jakáž jí jako šlechtičně mohla býti způsobena.

… roztrhl jsem na zádech paní Kaprštejnové košili až po pás, takže byla tato část sněhobílého těla jejího obnažena… dal jsem před hlavní vchod radnice přivézti káru, na které měla delinkventka býti po ulicích pražských vožena a na ustanovených místech mrskána.

Za tím účelem ležel na káře svazek metel, jež zakrátko měly bělostné tělo krásné vražednice do krve rozdírati.

… oba jsme chopili delinkventku a vsadili ji na káru, kdež jsme ji řemeny k sedadlu připjali, aby se hnouti nemohla, až bude na ní konána exekuce mrskáním.

V malé chvíli potom počal se popravní průvod od radnice pohybovati kupředu, a to ulicí Nožířskou k mostu, neboť v Menším městě pražském před domem zavražděného pana Kaprštejna měla delinkventka po prvé býti metlou mrskána.

…Před domem tímto… bylo podle ortele soudního ustanoveno první mrskání, a když průvod na počátku Krokevní ulice zastavil a žoldnéři kolem káry se seřadili, strhl jsem delinkventce plášť s těla a odhalil roztrženou košili její, takže záda obnažena zůstala…A když jsem první ránu metlou na obnažené tělo její učinil, vydral se z prsou jejích zoufalý skřek, jenž však slábl při ranách dalších, až pak docela umlkl… Hned po třetí ráně objevila se na bělostném těle jejím krev, a než předepsaných patnáct ran bylo jí dáno, již byla celá záda pokryta krví

… a tak byla vykonána první část exekuce mrskání a průvod hnul se na dolejší náměstí Malostranské, kde paní Kaprštejnová měla býti pod tamní justicií po druhé metlami mrskána.

…zde dostala delinkventka již jen devět ran metlou… bylo vykonáno i druhé mrskání a průvod vracel se po mostě zase zpět …

Zde se mělo před vraty radnice staroměstské díti třetí mrskání, pročež průvod zastavil se na ustanoveném místě a já se po třetí chopil metel, abych třetí část krvavé exekuce této vykonal.

Delinkventka byla již polomrtvá a žádný vzdech, žádný vzlykot nedral se již z nitra jejího, jako tom bylo při prvním a druhém mrskání.

(Josef Svátek - Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze)

 

Bylo krátce po osmé, když kat se svými pomocníky přivezli paní Annu na staré káře před dům, v němž bývala donedávna paní nad služebnictvem i domácností. Řemenem jí svázali ruce za zády a kat ji hnal před sebou, nelítostně ji mrskaje.

(Jaroslav Kopš - Pražské pitavaly)

Hrozný výprask dostávaly ženy před popravou v Číně:

Soudce Ti četl: "Zločinkyně Li, rozená Chuang, je vinna únosem děvčat pro nemravné účely a promyšlenou vraždu. Bude zbičována a pak popravena…

.Když paní Li viděla, jak se k ní blíží kat s bičem, začala strašlivě ječet. V zbabělém strachu prosila, aby ji ušetřil.

Kat a jeho lidé byli na takové scény zvyklí. Nevěnovali jejím nářkům sebemenší pozornost. Jeden z pacholků jí uvolnil vlasy. Popadl ji za dlouhé vrkoče a držel jí hlavu vzhůru. Druhý z ní serval svrchní oděv a svázal jí ruce za zády.

Popravčí potěžkával v ruce bič. Tento strašný nástroj měl žíly s železnými háčky. Takový bič bylo možno vidět jen na popravištích, neboť jeho rány nikdy nikdo nepřežil.

Na soudcovo znamení kat zvedl bič. Dopadl na nahá záda paní Li s pronikavým zasvištěním a drásal ženě maso od krku až do pasu. Paní Li by silná rána povalila tváří na zem, kdyby ji pacholek pevně nedržel za vlasy.

Když paní Li znovu popadla dech, začala z plných plic křičet. Ale kat bil znovu a znovu. Šestá rána obnažila kosti; z rozdrásaného masa prýštila krev. Paní Li ztratila vědomí.

(Robert van Gulik - Záhada čínského bludiště)

a velmi krutě trestala své služebné i grófka Alžběta Báthory:

Z hlubokých sklepů hradu Léka se ozývaly zoufalé výkřiky. Na chvíli zavládlo ticho, ale v okamžiku, kdy měsíc vyhlédl zpoza těžkých mraků, bylo znovu slyšet bezmocné kvílení…

V jedné z velkých místností, která sloužila jako mučírna, se bezmocně houpaly dvě obnažené dívky. Visely za ruce, přivázané provazy k železným hákům, které vězely ve zděné klenbě sklepa. Zoufale křičely bolestí, protože čachtická paní je mrskala velkým bičem jako šílená. Alžbětin obličej byl k nepoznání znetvořený, jako by ji zcela ovládl satan. Dráždila ji dokonalá plnost tvarů a tělesný půvab dívek, z nichž jedna najednou upadla do bezvědomí a hlava jí klesla na prsa.

"Polej ji vodou, Heleno!" rozkázala zastřeným hlasem a zlostně odhodila bič na zem.

(Andrej Štiavnický - Čachtická paní před Božím soudem)

"Tady máš, ty poběhlice! Aby ses konečně naučila pořádku a poslušnosti vůči urozené paní!" vřískala hrbatá komorná, šlehajíc uvázanou Ester po obnaženém těle.

"Dej sem bič, Kato!" okřikla komornou Anna Rosina Listiusová, která se v mukách děvčete vyžívala. Ester visela na provazech upevněných na železných hácích a svíjela se pod krutými údery. Záda a stehna mělo děvče už samou podlitinu, ale milostivá s komornou stále neměly dost.

"Já tě naučím, jak se máš chovat k urozené dámě, ty couro!" řvala Listiusová a šlehala ji bičem.

(Andrej Štiavnický - V podzemí Čachtického hradu)

ale i na ni nakonec došlo:

Hrabě Nyáry k nim přistoupil a do napjatého ticha pravil:

„Nedovolil jsem vám svévolně na paní sáhnout, protože by vás neminul trest. Ale poskytnu vám možnost, abyste ji alespoň částečně potrestali za to, že vám zabila vaše milé.“

Paní vykřikla hrůzou, věděla, co ji čeká.

„Na můj rozkaz a na mou odpovědnost,“ podíval se na paní ledovým pohledem, „ji připoutejte na lavici a naložte jí pětadvacet. A když se vám bude chtít, můžete i přidat.“

Čachtičané zajásali.

Jen služebnictvo ztuhlo. Uvědomilo si, že paní si zlost za svou novou veřejnou pohanu a zesměšnění vyleje na něm. Mládenci přiskočili k Alžbětě Báthoryové a zuřivě ji chňapli, jako by jí naráz chtěli roztrhat na cucky. Zoufale sebou házela, kopala, ale když ji přivázali k trestné lavici nevzdorovala. Omdlela. Diváci to sledovali se zatajeným dechem. Všechny oči se upřely na lavici jako na neuvěřitelný zázrak. Vtom přistoupil k hraběti pacholek Jana Ponicena. Přiběhl do zámku udýchaný, a když viděl čachtickou paní na pranýři, přivázanou na lavici a připravenou k trestu, stál chvíli jako solný sloup.

„Vaše hraběcí Milosti, mám vám oznámit, že důstojný pán vás prosí, abyste laskavě poctil faru svou návštěvou.“

„Co se stalo?“

„Přišli tam hosté. Kastelán a Jan Kalina.“

„Dobrá, řekni, že za chvíli přijdu.“

Pacholek se sice obrátil k odchodu, ale zvědavost ho přemohla. U brány se zastavil a s otevřenými ústy hleděl na lavici, která už leccos zažila. Něco takového však ještě nikdy.

„Polejte ji,“ rozkázal hrabě Nyáry.

Přiběhl hajduk s putnou vody. Jeden z mládenců mu ji vyrval z rukou a celou ji naráz vychrstnul na omdlelou paní. Probrala se, zavrtěla, začala sebou házet, jako by se s vypětím všech sil chtěla od potupné lavice odtrhnout. Nejprchlivější z mládenců švihl do vzduchu lískovkou, až to zafičelo. Čekal už jen na rozkaz, kdy má začít. Kruh diváků se zužoval. Nikdo nechtěl propást ani nejslabší zasténání čachtické paní. Nikdo ji nepolitoval. Mládenec se vší silou rozmáchl. Hůl se mihla nad lavicí a dopadla na tělo čachtické paní. Do napjatého ticha se tu a tam prodraly vzrušené výkřiky i zoufalý řev Alžběty Báthoryové. Diváci zírali jako v horečce. Tvář hraběte Nyáryho byla jako z kamene.

„Dost!“ okřikl mládence.

„Odvažte ji!“

Mládenci poslechli, i když neochotně. Alžběta Báthoryová odvrávorala od lavice. Stála tu, oči sklopené k zemi, nohy se jí podlamovaly.

„Vaše Milosti,“ přistoupil k ní hrabě Nyáry s, falešným lítostivým úsměvem. „Odpusťte, že jsem se spokojil s jedním jediným úderem, když jsem viděl, že už trest prvního mládence byste nepřežila. A mě je váš život vzácný, přeji si, abyste ho ukončila okázalejší smrtí.“

(Jožo Nižnánský - Čachtická paní)

Výprask mohou ženy očekávat i v židovském pekle:

„Mě čeká v Gehenně tolik ran bičem, že se kvůli jedné nezblázním.“ Přitom se poplácala po zadku.

(Isaac Bashevis Singer - Elka a Mejr)

a jménem zřejmě velmi krutého Boha jsou ženy bity i dnes:

Víc jak čtyřicet let chodí íránské ženy bez závoje a čtyřicet ran bičem zkrotí tvou neposlušnost! Bůh je veliký!"

Hosejn dal pokyn jednomu ze svých pomocníků, další k ní přiskočili a drželi ji. Bič jí brzy za posměšného jásotu přihlížejících mužů roztrhal látku na zádech. Pak ženu, která byla v bezvědomí, odnesli. Ostatní se tiše rozešly domů.

(James Clavell - Smršť)

…byla krutě vystrčena z policejního auta asi pětadvacetiletá mladá žena. Říkal, že byla velice krásná, přesně ten typ ženy, která se vzpírá zákonům Božím.

Žena měla spoutané ruce. Hlavu klonila hluboko na prsa. Muži dle oficiálního zvyku přečetli nahlas obvinění z jejího zločinu, aby je dav vyslechl. Do úst jí strčili místo roubíku špinavý hadr a přes hlavu přetáhli černou kápi. Donutili ji pokleknout. Ohromný muž, popravčí, začal ženu bičovat do zad - padesát ran.

(Jean Sassonová - Život pod závojem)

"Zachovávej respekt, ženo," ozval se mollá ještě rozzlobeněji. "Brzy získáme moc. Korán má své zákony na nahotu a lehký život - kamenování a bičování."

(James Clavell - Smršť)

Krátce po nástupu Talibanu k moci byla její sestra přistižena jak mluví s mužem, který nebyl její příbuzný. Ptala se pouze tohoto bývalého souseda na jeho staré rodiče. Skupina výrostků je viděla a žádala doklad, že Afáfina sestra je příbuzná s tím mužem. Takový doklad samozřejmě neexistoval, a tak byla předvedena před Úřad pro ochranu cti a předcházení hříchu a odsouzena k padesáti ránám bičem.

Afáf byla přinucena přihlížet, když její milovanou sestru připoutali ke kůlu a bičovali koženými důtkami.

(Jean Sassonová - Princezna Sultána a její blízcí)

„Měla by nosit čádor, zahalovat se a chodit skromně. Jsme jen muži. Všichni máme děti. Myslí snad, že jsme eunuchové?"

"Zasluhovala by zbičovat za takovou provokaci."

Pavúd si jemně promnul nos.

"S pomocí boží k tomu brzy dojde - veřejně. Každý bude podléhat islámskému zákonu i trestům."

(James Clavell - Smršť)

 

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku:

Super příspěvek. Mám taky soukromou sbírku urývků, na které jsem si před pár lety chodila do knihovničky pro orgasmus :-) Některé z nich tu máš. Díky. L.

www.sitari.cz

Když viděl tu věc vykonánu,

zle pohlédnuv na tu pannu,

císař zaúpěl strašlivě,

veliký hněv v srdci živě,

že tak pevně věří v Boha,

a žádnou obranu nemoha

proti té panně nalézti,

kázal sluhům ji odvésti

a mučiti bez slitování.

Ti sluhové bez meškáni,

žádný ostych neznajice,

chopili se té světice,

svlékli z něžné panny šaty

a počali ji bičovati.

Každý bič měl žílu trojí

z hrubých žíní ukroucenou

a dole uzlem zakončenou

dle rozkazu císařova;

ty uzly pak do olova

byly obratně zality

a v těch olůvkách byly skryty

háčky ostré jako jeh1y.

A když ti katané zvrhlí

to krásné tělo bičovali,

tam, kde žíly nesedraly

z něho kůži, v příští chvíli

těžké uzly rozrazily

hebkou kůži mladé panny;

až pak do krvavé rány

ostré háčky se zaťaly

a maso z těla vyrvaly,

derouce je bez ustání.

Tak nesla pro svého přítele

na znamení věrné lásky

z šesti barev čisté pásky,

jako milá pro milého

nosí věrně barvy jeho.

První barvu v obličeji

nesla, neboť líčka její,

jež kvetla v bílé a v červeni,

změnivše se z utrpení,

krve sice nepozbyvše,

ale svou krásu ztrativše,

zelenala se teď studem,

že před tím pohanským bludem

stála donaha svlečena.

Druhou barvu nesla bílou

za naději pro svět zdejší.

Ba, které kdy byl milejší

který choť nežli té drahé,

když její bílé tělo nahé

skvělo se tu před pohany

a na něm zakvítaly rány

svatou krvavou červení,

již pacholci zlořečení

zkropili tu bělost skvoucí.

Mezi tím mnohou kvetoucí

krví orosenou růži

bylo zřít v mase i v kůži,

jak se háčky v tělo vťaly

a ji od kosti vyrvaly

a na povrchu zůstaviIy:

uvadnuvši pak za chvíli,

černala se bolestivě.

Pátou barvu žalostivě

nesla kvůli své věrnosti

svému ženichu k libosti

jako služka Boha Syna.

Nejedna zlá podlitina

mukou k srdci ji dolehla,

pod kůži krví naběhla,

temněmodře zbarvila se

a mezi rány rozlila se,

kamkoli kat mířil bičem.

Neuvěřím tomu v ničem,

že by nyní která panna

byla tak choti oddána,

tak věrna v milostné touze,

aby proň celila pouze

jedné z ran, jichž Kateřina,

milá dcera mateřina,

mnoho set na sobe měla.

V šestou barvu pak dospěla

a týž význam připjala si,

v němž její líbezné vlasy

také zde muka trpěly,

vlasy, jež se dráže skvěly

nežli všechno zlato země.

Ty pocuchány daremně

chvěly se po její šiji

a tam, kde ty biče bijí,

mezi žíně zapleteny,

i s kůží byly vytrženy,

a když biče švihly zase,

zůstávaly vbity v mase,

a tu v krvi se blýskaly.

Tak ty svaté barvy plály

na té panně zbičované

v mase i v podlité ráně,

bíle, černě a zeleně,

modře, žlutě a červeně,

každá v své vlastní podstatě.

odpovědětodpovědět Gravatar

RE: Legenda o Sv. Kateřině

Díky. Pokouším se o vytvoření databáze česky psaných knih, ve kterých je zmínka o výprasku ženy. Zatím se mi jich podařilo najít 293 - postupně doplňovaný soubor .rar je pod názvem "Žena a výprask v literatuře" na http://www.uloz.to/hledej/?q=zena+a+vypr…

Tomáš

odpovědětodpovědět Gravatar

Zmínka o výprasku

"...Když zavřela oči, proběhl jí hlavou obraz, který viděla již před několika lety, zvláštní rytina představující ženu klečící jako ona před křeslem ve vydlážděné místnosti. V rohu pokoje si hrálo dítě se psem, žena měla vyhrnutou sukni a muž stojící vedle ní zvedal napřažený svazek prutů. Všichni na sobě měli šaty ze šestnáctého století a rytina nesla název, který jí připadal pobuřující: Rodinný výprask."

Úryvek je z knihy Příběh O/návrat do Roissy, autorkou je Pauline Réageová. Záměrně z této knihy uvádím pouze a jedině tento příspěvek, přiznávám, že při čtení této knihy na mě dost zapůsobil :-)