Jsou muži, kterým se líbí na výprask ženy dívat, nebo jí ho dávat:
Řekl jsem starému panu Tungovi, že se mě pokoušela svádět, když jsem tam byl na návštěvě, a pak jsem se díval, jak dostává výprask bičem.
(Robert van Gulik - Císařova perla)
Jenom mladý pan Šefelín byl nespokojen. Těšil se na pořádnou a příkladnou exekuci. Tresty, které jeho sestra přijímala z rukou tatíčkových, patřily k jeho mírným potěšením.
(Karel Poláček - Muži v offsidu)
Před vchodem do zadního domu stál mlčenlivý zástup, obklopený dětmi. Naslouchali výkřikům, pronikajícím otevřenými okny v přízemí. Bylo také jasně slyšet údery jakéhosi plochého nástroje do něčeho měkkého. Potom bouchly dveře, zařinčelo sklo a ozvaly se spěšné kroky, provázené mužským hlasem:
„Vylez ven, mrcho!“
Jeden z mužů, stojících se založenýma rukama na dvoře, zamlaskal a řekl:
„To je výprask! To je výprask.“
(Stefan Heym - Křižáci na západě)
Rozesmála se. Už hovořila zcela bez zábran. „Když byl Keith asi ve stejném věku (byl mladý a vzhledný a do té doby vlastně nic opravdu špatného nespáchal), tak seřezal dceru jednoho zaměstnance na farmě. Prostě jí stáhl kalhoty a seřezal jí. Ta holka tehdy nic neprovedla, Keith tvrdil, že chtěl jenom vyzkoušet, jaké to je.
(Dick Francis - Rozcestí)
Yvonně bylo pětadvacet let, byla macatá, světlovlasá, s rozpláclým nosem a měla krátké buclaté ruce a nohy jako tolik prostitutek. Vplula dovnitř, spokojena sama se .sebou, a vykasala si hedvábný hadřík, dloužící coby oděv.
„Tamhle,“ ukázal Ravic.
„Takhle to nejde?“ ptala se Yvonna.
„Proč?“
Místo odpovědi se mlčky otočila a ukázala svůj statný zadek. Byl celý modrý. Musela dostat od někoho strašlivý nářez.
„Doufám, že ti za to zákazník řádně zaplatil,“ řekl Ravic. „To už není legrace.“
Yvonna zavrtěla hlavou. „Ani krejcar, doktore. To nebyl zákazník.“
„Tak se ti to tedy líbilo. Nevěděl jsem, že to máš ráda.“
Yvonna zase zavrtěla hlavou; na tváři záhadný, spokojený úsměv. Ravic viděl, že ji ta situace baví. Připadala si důležitá. „Nejsem žádná masochistka,“ prohlásila. Byla pyšná, že zná to slovo,
„Tak co to bylo? Hádka?“
Yvonna ještě vteřinku vyčkala. „Láska,“ řekla pak a rozkošnicky protáhla ramena.
„Žárlivost?“
„Ano.“ Yvonna zářila.
„Moc to bolí?“
„Něco takového vůbec nebolí.“ Opatrně si lehla. „Víte, doktore, že madam Rolanda mě ze začátku vůbec nechtěla nechat pracovat? Jenom hodinu, řekla jsem jí, zkuste to jenom hodinu! Uvidíte! A teď mám se svým modrým zadkem daleko větší úspěchy než dřív.“
„Proč?“
„Nevím. Jsou chlapi, kteří jsou po něčem takovém jako diví. Vzrušuje je to. Jak dlouho to bude ještě vidět?“
„Nejméně dva až tři týdny.“
Yvonna mlaskla jazykem. „Jestli to tak půjde dál, budu si moct za to koupit kožich. Lišku — bezvadně obarvenou kočku.“
„Kdyby to nestačilo, může ti přece tvůj přítel snadno vypomoci dalším nářezem.“
„To on neudělá,“ odporovala živě Yvonna. „On není takový. Není to žádná vypočítavá mrcha, víte? To on dělá jen z vášně. Když to na něho přijde. Mohla bych ho na kolenou prosit a neudělal by to.“
„Charakter.“ Ravic vzhlédl. „Jsi zdravá, Yvonno.“
Zdvihla se. „Tak se můžu dát do práce. Dole na mě čeká jeden dědek. Má šedivou bradku. Ukázala jsem mu ty modřiny. Už se jen třese. Doma nesmí ani pípnout. Myslím, že se mu o tom zdá, jak by namlátil své staré.“
(Erich Maria Remarque - Vítězný oblouk)
„Nic," řekl s hloupým úšklebkem. „Vzal jsem si k srdci radu milého pana švagra, jak zacházet s manželkou."
„A cos proboha udělal?" Byla už strachy bez sebe.
„Vzal jsem hůl a seřezal jí zadek, až prosila. To aby věděla, kdo je na Grantholmu pánem! Panečku, ta se vztekala a ječela! Kdybych byl věděl, jak je takový nářez příjemný, byl bych s tím začal už před lety!"
(Bertrice Small - To srdce mé...)
„Heleďte se, Přežvejkale, já jsem vás nevolala. Přišel jste mě špehovat, popást se, že jo? Kdekdo ví, když to Matašku chytne, že mi naseká na holou. To jste chtěl zblejsknout, co, vy hnusáku?“
(Gabriel Chevallier - Zvonokosy-Lázně)
Pak jsem si vybavila Alího vítězoslavný úšklebek, když říkal, že mě otec nechá zmrskat a že on, Alí požádá o to potěšení mě zbít. Odkráčela jsem domů se spokojeným širokým úsměvem. Jen Alího projednou o to potěšení připrav. . .
(Jean Sassonová - Život pod závojem)
„Měli bychom se jí zmocnit a dopravit zpět do oázy akčních umělců k matce třeba v poutech, bude-li to nutno. Až jí chytíme,“ dodával po chvíli, jako by se mu původně nechtělo, ale pak chtíč ostych překonal, „měli bychom jí, podle práva, jako její dočasní poručníci, i potrestat. Myslím – tělesně.“
Bylo zřejmé, že se touto myšlenkou zabýval již předtím, ale nevěděl, jak to odůvodnit či omluvit. Teď se mu zdálo, že nastávají pro to příznivé okolnosti. Tak vystoupila do popředí jeho druhá perverze, se kterou se už svěřil, když líčil, jak se rozešel s Mášou. Pokračoval, ačkoliv to vlastně nebylo zapotřebí:
„Stáhnout jí tak ty kalhoty a - na holou – ruce spoutat, aby nepřekážely – přehnout přes koleno, nebo u auta přes chladič – třeba jen rukou – to by plácalo! Anebo řemenem – nebo tady rostou všelijaký ty trnitý keře -,“
(Jan Křesadlo - Zuzana a dva starci)
Měsíc po zahájení školy zosnovali plán, jak ji a šikmoočka zmlátí. Pečlivě si vyhlédli místo, kde si na ně počíhají, až půjdou domů. Byla to opuštěná cesta, u které později vyroste universitní sportovní areál… Dvanáct útočníků se vyzbrojilo kriketovými pálkami a pytlíky s pískem, ale Donan si přinesl bič, který hodlal použít na nahý zadek slečny Nell Kinrossové poté, až ji a její žluté kamarádíčky přemohou.
(Coollen McCulloughová - Ve stínu Zlaté hory)
"Já ji sundám dolů a chci, aby sis ji přehnul přes koleno. Potěším se tím, že jí trochu nařežu."
(Bertrice Small - Milovaná)
To se líbí dokonce i ženám:
Zůstaly jsme samy. Vzala jsem svazek prutů a začala jsem jí šlehat. Jaké sladké opojení! Až dosud jsem o něm neměla potuchy. Nevěděla jsem, že mám takovou sílu. Není větší síly ve světě než ženská nenávist! Čím víc jsem jí šlehala, tím víc se mi chtělo šlehat. A šlehala jsem, kolik se mi chtělo. A čím více jsem šlehala, tím více mě to opájelo.
(Kostas Varnalis - Pénelopin deník)
…potěšené funí: "Zase jsi byla za svým miláčkem, co! Však počkej, až přijde táta, zas tě seřeže jak koně!" říká mi, co vím taky (a s rozkoší se na to bude dívat s obličejem rozpláclým o sklo okna do kuchyně)…
"Pročs nečekala u vrátnice?" říká Heřman už jak rituál, a když si na výprask trochu odpočal a posílil se pivem, přistupuje ke mně a zas cítím jeho pot a jeho těžkou ruku, uvolňuji se a do svištění řemene Růžin hlas:
"Jen přitlač, táto, prosím tě! Když ti dělá tohle už rok po svatbě, co ti vyvede napřesrok? Ta ti jednou nasype do polívky jed na krysy. Dej jí na holou!"
(Vladimír Páral - Generální zázrak)
Jsou ženy, kterým se líbí ho dostávat:
Sabina obhrouble vysvětlovala: "Nikdy jsi, Minute, nepochopil mé nitro. Nevyčítám ti to a lituji svých zlých slov, kdy jsem se dotkla tvých mužských schopností. Kdybys mě alespoň jednu vrazil, tak jako já tobě, když jsme se prvně setkali. Kdybys mě důtkami zmrskal, mohlo být všechno úplně jinak.
(Mika Waltari - Nepřátelé lidstva)
Mohl bych jí trochu nabít, jen tak pro změnu, abych porušil rytmus dne. Mohl by si jí přehnout přes koleno a pobavit sebe i jí hrou na malou holčičku, která zlobila
(Johan Borgen - Malý lord)
…ženy těšily ze smíření, avšak raději měly, ač to nikdy neřekly, dny, kdy ve vzduchu visel výprask, to je vzrušovalo silněji.
(Émile Zola - Nana)
„Nezakročím necitelně, ale tak, že na to dlouho nezapomeneš!“ vyhrožuje matka. „Ještě jednou půjdeš na modré lázně a dostaneš na zadek!“
„To tedy dostanu dvakrát,“ usměje se Vlasta tajemně.
„Jak to, dvakrát?“ nechápe Julie, ale dcera rozhodně nemíní nic vysvětlovat. Vidina výprasku jí neděsí, naopak. Představuje si, kterak ke rozzuřený, ale překrásným plavčíkem neurvale vlečena do kabiny. Zatímco ostatní členky Klubu ctitelek a otrokyň mořského vlka Romana Málka beznadějně a závistivě přešlapují na rozpáleném písčitém břehu, ona s ním se octne sama mezi čtyřmi prkennými stěnami. V dusném prostředí nevelké kabiny po ní vztáhne mohutné ruce, aby splnil svoji hrozbu. Zvedne ji jako pírko a položí si ji na kolena. Snad na chvíli upadne do rozpaků, až bude mět odstranit spodní část jejích bikinek, ale pak se zachová jako muž, který dokáže splnit to, co si předsevzal.
(Miloslav Švandrlík - Mořský vlk a veselá vdova )
Když jsem jel přes Mokré, mluvil jsem tam s nějakým staříkem a ten mi povídá:
„My nejradši ze všeho odsuzujeme holky k mrskání a to mrskání dáváme vždycky na starost mládencům. Ten mládenec potom k té samé, co jí dneska namrská, jde zítra na námluvy, takže ono je to vhod i těm holkám.“
(Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Bratři Karamazovi)
„Žena, která tvrdí, že muž by se neodvážil, proklatě dobře ví, že by toho byl schopen. Pokud nedá pokoj, je buď hloupá nebo si o ten výprask schválně koleduje. Koleduješ si o výprask, lásko?" šeptal hrabě a přejížděl manželce ústy po šíji.
(Bertrice Small - Drahoušek Jasmína)
A i jako dítě záviděla jsem často chudým dětem, ohnula-li si je maminka a našvihala jim metlou.
(Ladislav Klíma - Velký román)
Některé si dokonce o výprask řeknou:
Protože byla mnohem krásnější zezadu, nakreslil jsem jí ještě jednou tady (přešel ke kraji obrazu a ukázal tam prstem na nahou ženu, která se obracela zadkem do sálu a zdála se kamsi odcházet). Vidíte její královskou zadnici velikosti možná trochu nad normu, ale tak to právě máme rádi. Já jsem byl tehdy úplnej vůl, vzpomínám si, jak hrozně ráda dostávala na ten zadek bití a jak jsem to pořád neuměl pochopit. Jednou byly velikonoce a ona pořád mlela, abych nezapomněl přijít s mrskačkou, a když jsem přišel, říkala, tak nabij paničku, nabij paničku, dostaneš malovaný vajíčko, a já jí symbolicky pleskal přes sukni a ona říkala, copak to je nějaký bití, vyhrň paničce sukni, a já jí musel vyhrnout sukni a sundat kalhotky a pořád jsem blbec jen tak symbolicky pleskal a ona se stala zlá a křičela, budeš bít pořádně, spratku! prostě jsem byl vůl…
(Milan Kundera - Žert)
Mrštně se otočil a milující rukou ji pleskl po zadečku.
"Opravdu, ty čarodějko jedna vyzývavá!" řekl jí, když zapištěla samým překvapením. Potom ji nadšeně plácl ještě jednou. Rhonwyn se obrátila na břicho.
"Ach ano, myslím, že se mi to moc líbí," řekla šelmovsky. "Nechtěl bys mě plácnout ještě jednou, manžílku? Umím být hodně rozpustilá,však víš!"
(Bertrice Small - Vzpomínka na lásku)
"Kristepane!" zvolal Faber. "Já ti naplácám, jestli neposlechneš!"
Prudce se k němu nahnula. "Roberte, prosím tě, prosím tě, udělej to!"
(Johannes Mario Simmel - Divím se, že jsem tak veselý)
„Velice jsem zlobila,“ opakovala. „Měla bych dostat výprask, Dagone.“
„Výprask? Ty chceš dostat nařezáno, má královno?“
„Ano!“ odvětila. „Přikazuji ti, abys mi nařezal!“
Její žádost ho ohromila.
„Už jsi někdy dostala výprask?“otázal se jí. „Co o tom víš?“
„Zeras mě občas naplácal, když jsem byla malá,“ řekla mu Kalida. „Mé tety mu to samozřejmě zakázaly a poskytly ho pro veřejné potěšení, aby ho potrestaly za to, že se k ženě choval tak hrubě. On by s tím byl stejně přestal,“ zahihňala se.
„Proč?“ vyzvídal Dagon.
„Zjistil, že se mi to líbí,“ odpověděla zcela upřímně Kalida. „Když jsem to pověděla tetám, říkaly, že nejsem normální dítě. Že se nikdy nesmím podřizovat něčí síle, obzvláště ne mužské. Už mnoho let mi nikdo nenařezal, ale když jsem dnes viděla, jak tvé úžasné mužství reaguje na můj bič, vzpomněla jsem si na výprask a na to, jaké dětské potěšení mi skýtal. Znovu jsi do mého světa vpustil rozkoš, Dagone, a já do tebe vložila svou důvěru. Chci od tebe dostat výprask.“
„Co když tě někdo uslyší křičet, má královno? Stráže ti přispěchají na pomoc, uvidí, že tě týrám, a na místě mě zabijí,“ namítal.
Strčila do něj, až se posadil na postel. Pak se postavila mezi jeho dlouhé nohy.
„Jakmile zatáhneme kolem lože závěsy, Dagone, nikdo nás neuslyší. Všechny kavské ženy mají takové. Vypadají, jako by je utkali pavouci, ale když jsou zatažené, nepronikne jimi žádný zvuk. Je to kouzlo známé pouze v Kavě.“
Sáhla po šňůře od závěsů a zatáhla je tak, že obklopily celou postel. Pak hlasitě zavolala:
„Stráže! Ke mně!“
K jeho překvapení nikdo nepřišel. Kalida pohlédla do jeho krásné tváře.
„Nařež mi,“ zavrněla a položila se na břicho přes jeho široký klín. Dagon pohlédl na rozdělenou broskev jejího nádherně kulatého a svůdného zadečku.
„To, jak jsi mě dnes ráno táhla městem, bylo neodpustitelné,“ usoudil.
Kruhovitým pohybem ji svou velkou rukou pohladil po kůži. Velice provokativním způsobem se mu na klíně zavrtěla. Zvedl ruku a nechal ji tvrdě dopadnout.
„Óóóóóó!“ vyjekla a kroutila se, jak trestající ruka znovu a znovu dopadala, až ji zadeček svrběl a ona cítila horko, které se z něj šířilo. Cítila také jiné svrbění v oblasti pohlaví, které jí bylo důvěrně známé a přinášelo s sebou příjemné pocity. „Ještě!“ dožadovala se.
(Bertrice Small - Extáze)
Jednou měl dokonce jednu, která ho nutila, aby bičoval řemenem…
(Isaac Bashevis Singer - Elka a Mejr)
Výpraskem se řeší i sousedské spory:
Byl vyrušen výkřikem. Seběhl na cestu, viděl, pochopil. Odepjal si řemen.
"Já ji podržím," řekl Rozárce, "a ty sázej! Máš větší sílu než já."
A Rozárka sázela. Však ji obě tváře pálily od těch dvou nehorázných pohlavků. Kovářka se kroutila, nadávala, ale jen potichu. Jen aby se lidé neseběhli, se bála. Policajt držel pevně. Když řekla Rozárka:
"Policajt, už ji pusť, dostala, co zasloužila," pustil ji a oba spěšně odcházeli k své chalupě. Raději pro sádlo doběhne Rozárka silnicí.
Kovářka měla v ústech dočista sucho. Už nemohla ani nadávat. Chtěla si sednout, ale kdyby mohla! Ne, sednout si rozhodně nemohla. Jít taky ne. Co jí zbývalo, než převalit se na břicho, čili - jak se poeticky říká, pást beránky! Nic neplatil pan vachmajstr, nic neplatil kriminál, ale tenhle výprask platil. Třeba dobře věděla, že rány dopadaly jen na jednu část těla, zdálo se jí, že snad jí upadla hlava.
(Felix Háj - Školák Kája Mařik)
Zdesateronásobenou silou popadla Virgínii v pase a ohnula ji hlavou až k zemi, takže jí zůstal zadek vystrčený, a třebaže se vzpírala, vyhrnula jí důkladně sukně až nahoru. Pod nimi bylo vidět spodní kalhoty. Gervaisa vstrčila ruku do rozparku a strhla je, takže se ukázalo všechno, nahá stehna i nahé půlky. Pak se rozpřáhla plácačkou a začala vší silou mlátit, jako kdysi mlátívala do prádla v Plassansu na břehu Viorny, když její paní prala pro vojenskou posádku. Dřevo přiléhalo na maso a vydávalo pleskavé zvuky. Při každé ráně naskočil na bílé kůži rudý pruh.
„Á, to je něco!“ pochvaloval si nadšeně posluha Karel a oči mu mohly vypadnout z důlků.
Znovu se ozval smích. Ale vzápětí už také zazněly výkřiky:
„Dost! Už dost!“
Ale Gervaisa neslyšela, neúnavně tloukla dál. Měla oči jen pro práci, nad níž byla skloněná, a pečlivě dbala, aby ani jediné místečko nezůstalo netknuté. Chtěla celou tu kůži rozmlátit, poznamenat hanbou…
Museli jí Virgínii vyrvat z rukou. Ta měla o tvářích rozmazané slzy, v obličeji byla rudá zahanbením. Popadla prádlo a utekla, byla poražena.
(Émile Zola - Zabiják)
Po jakýchsi pavlačových výstupech, jejichž příčiny nebyly docela jasné, semkly se všechny ostatní dámy, obývající činžovní dům, do jednoho šiku proti milostivé paní a zakázaly jí přístup do domu pod pohrůžkou citelného tělesného trestu. Milostivá paní se sice pokusila dnes odpoledne dostat se do svého bytu, ale byla nucena dát se na ústup před srocenými ženštinami… i kdyby se jí nepodařilo vyhnout se slíbené exekuci, nemohla by nám nic vyčítat, nehledě k tomu, že ty pomstychtivé dámy se vyjadřovaly velmi přesně o tom, co hodlají milostivé paní udělat s určitou partií těla, na které je těžko způsobiti vážnější poranění i v normálních případech a při proporcích milostivé paní už vůbec ne.
(Zdeněk Jirotka - Saturnin)
I služkám je třeba občas připomenout, kdo je pánem a potrestat je za neposlušnost či nepoctivost:
"Všechny mé dívky ví, že první, která by se odvážila nějakého podvodu, by byla ihned zbičována.
(Robert van Gulik - Básníci a vražda)
Na přivítanou jsem jí udělila malé kázání:
"Nezapomeň, Jennet, že sloužíš mně," připomenula jsem jí. "Jestli mi ještě někdy zalžeš, nechám tě zmrskat."
(Philippa Carrová - Vládkyně moří)
…dvě služebné dal zbičovat za nepořádek.
"Ale Hakíme, miláčku," namítla Azáde, když osaměli, "nebylo přece nutné nechat je zbičovat!"
"Za den za dva už to nutné nebude. To už bude palác takový, jaký ho opravdu mít."
(James Clavell - Smršť)
Služebné měly z otce takový strach, že je dokázal okamžitě umlčet, ať už byly v jakémkoliv rozpoložení. Všimla jsem si, že je v kuchyni i Merry. Spěšně se uklonila a vysvětlila:
"Pane, ty dvě viděly něco strašnýho."
Kolem dveří se mezitím shromáždili všichni hosté. Otec hněvivě prohlásil:
"Za tohle vás dám zmrskat. Jak se opovažujete rušit mé hosty?"
…Někdy jsem uvažovala, zda se víc bojí otcových důtek, nebo tajemné hrůzy, kterou v nich vyvolávala představa čarodějnictví.
(Philippa Carrová - Čarodějka z útesu)
Mae jen kývla, celá překvapená, že se z celé choulostivé situace vyvlékla tak lehce. Jednou ji jedna lady dala zbičovat jen proto, že podezřívala svého manžela, že za ní chodí.
(Johanna Lindseyová - Spoutej mě láskou)
Když má špatnou náladu, vybije si ji na mně s tenkou rákoskou.
"Stáhni si kalhoty a ohni se přes Pána Buddhu a modli se pro zdokonalení svého charakteru!" poručí a pak musím na růženci v levé ruce počítat rány.
(Robert van Gulik - Fantom chrámu)
Ale služka ječela jako pominutá. Věděla, co ji čeká: pranýř, bič, vězení, zneuctění a bude muset sloužit dvakrát tak dlouho.
(Anne Golonová a Serge Golon - Angelika, cesta naděje)
29.března 1714. Thomas Broadnax přednesl u soudu svědectví, že se jeho služebné Betsy narodilo dítě, parchant z jejího těla. Soud odsoudil Betsy k trestu osmnácti ran bičem, pěkně přiléhavých, které budou vyplaceny, až se zotaví z porodu.
(James A. Michener - Chesapeake)
„Výchova“ služky výpraskem je dokonce námětem celé knihy - malá ukázka:
Má ji ohnutou přes levé koleno, její nohy sevřené mezi svými, pěstí jí tiskne kříž, sukni vykasanou a kalhotky stažené, a plácá ji holou rukou, nejprve jednu půlku, zbarvuje ji do ruda v kontrastu s oslňujícím alabastrem (jak stojí v příručkách) té druhé, a pak se s touž náruživostí vrhá na její družku.
"Jau! Prosím vás, pane!"
"Ale, ale, víte, že sebemenší projev odporu znamená deset ran rákoskou navrch!"
(Robert Coover - Vyplácení služky)
Ženy byly bity v penzionátech a klášterech:
„Ta mladá dáma to musí odpykat, slečno Penningtonová,“ řekla slečna Birchová důstojně. „Už posledně zlobila s těmi svými hanbatými obrázky, ale tohle je opravdu příliš. Takhle by pokračovala dál – a tomu zabráníme. Zavolejte Susan, ať mi přinese březovou metlu! Musím jí ztrestat, dokud se mi pění krev, protože jsem příliš laskavá a mohla bych jí to ještě odpustit.“
Vrhla jsem se na kolena, prosila jsem o milost a slibovala jsem: „Nikdy, už nikdy neprovedu nic takového!“
Slečna Birchová řekla: „Na důsledky jsi měla myslet, než jsi vůbec začala kreslit obrázky tak oplzlé! Pouhá představa, že jedna z mých mladých dam je schopna takových výtvorů, mne děsí. Nemohu dovolit, aby se ti v hlavě honily takové nepřístojné představy Snad se mi podaří je z tebe vymrskat.“
Slečna Penningtonová se zlým pohledem zadostiučinění mne uchopila za zápěstí, čímž mě přinutila povstat, zrovna když se objevila Susan, statná macatá dívka kolem dvacítky, s hrozivě velkou metlou z březových proutků pečlivě svázaných červenou sametovou stužkou.
„Nuže, Lady Beatrice Fuckinghamová,“ pravila slečna Birchová slavnostně, „poklekni, vyznej svou vinu a polib metlu.“
Vzala metlu od Susan a napřáhla ji ke mne gestem královny, jež podává žezlo k políbení svému poddanému. Ve snaze překonat nevyhnutelné a co možná přispět ke zmírnění trestu jsem poklekla a s nepředstíranými slzami viny v očích jsem ji prosila, aby byla tak shovívavá, jak jen jí její smysl pro spravedlnost dovolí, protože jsem si vědoma, že si zasloužím to, co se mnou hodlá provést, a že hluboce želím toho, jak jsem ji svou kresbičkou urazila a pohoršila. Políbila jsem metlu a odevzdala jsem se svému osudu. Slečna Penningtonová řekla zlomyslně:
„Hle, slečno Birchová, jak rychle vzbuzuje pohled na metlu pokryteckou lítost!“
A slečna Birchová dodala:
„To docela chápu, slečno Penningtonová, ale snažím se sladit přísnou spravedlnost s milostí v pravý čas. A teď, ty nestydatá umělkyně, vyhrň si vzadu sukni a vystrč svůj zadeček k potrestání zaslouženému právem.“
Chvějícíma se rukama jsem si vyhrnula sukni i spodničku; pak jsem si musela rozepnout i spodní kalhotky. Položily mne na lavici, Susan stála přede mnou a držela mi obě ruce, zatímco stará Pennka a francouzská vychovatelka, která právě vešla do třídy, mne držely každá za jednu nohu, takže jsem byla beznadějně ukřižovaná. Slečna Birchová se s pohnutou vážností rozhlédla po třídě pomrskávajíc metlou:
„Nuže, vy všechny mladé dámy, budiž vám toto zmrskání varováním. Lady Beatrice si zajisté zaslouží tuto potupnou ostudu za své nevkusné, ba měla bych upíše říci sprosté obrázky. A teď – švih – budeš – švih – ještě – švih kreslit – švih – něco – švih takového? Tumáš, tumáš, tumáš! To tě naučí! Ach, ty ječíš? Tumáš, přidám ti!« Březová metla byla vedena hrozitánskou silou. Moje jemná pokožka mne každým švihnutím pálila víc a víc. »Au, au, auvej! Pane Bože! Madame, slitování! Au, au, už nikdy, nikdy to neudělám! Aááh, áááh, to je k nevydržení!“
Křičela jsem, ječela jsem, řvala jsem při každém švihnutí metly. Zmítala jsem se, kopala, ale nebylo to nic platno, jen jsem se úplně vyčerpala tou marnou snahou.
Slečna Birchová konstatovala:
„Musíš to vychutnat do dna, aby ses polepšila, ty zpustlé děvče! Kdybych ti to prominula, brzy bys mi znemravnila celý ústav. Chachá, zadeček ti už pěkně napuchl, ale já ještě nejsem hotova!“
A řezala mne se vzrůstající zuřivostí.
Zahlédla jsem její obličej, který obvykle býval bledý, ale teď se zruměnil vzrušením a její oči neobvykle jiskřily.
„Chachá,“ pokračovala ve svém pedagogickém výkladu. „»mladé dámy, střezte se mé metly, abych ji nemusela používat častěji! Jen pověz, lady Beatrice, jak se ti to libí? Jen řekni, ať všechny zvíme, jak je to hezké!“
A při každém slově mne švihala zas a zas.
Bylo to hrozné. Měla jsem pocit, jako bych už byla rozsekaná na kousky, a metla pálila, jako by byla rozžhavená doběla. Zdálo se mi, že co nevidět už musím zemřít. Mé ječení přešlo v hysterický řev, jenž postupně slábl a přešel v temné skučení. Pak jsem zřejmě omdlela, protože už si nepamatuji nic než to, že jsem nabyla vědomí v posteli a můj ubohý zadeček mne pálil a škubalo mi v něm bolestí. Trvalo to celých čtrnáct dní, než zmizely všechny následky tohoto ukrutného mrskání.
(Oscar Wilde - Lady Fuckingham)
Odvezli ji do ženského kláštera a nechali ji tam… Strčili ji do kobky pro hříšnice… Když ji pustili ven, zase došla pěšky domů. Otec ji opět poslal zpátky. Tentokrát ji nejdřív zmrskali a pak teprve strčili do kobky.
(Ken Follet - Pilíře země)
Běžné bývalo i veřejné mrskání žen na pranýři:
Neméně zajímavé, oblíbené a vzrušující bylo i mrskání neřestných ženštin u pranýře. Obnažení líbezného pozadí a jeho odborné zpracování důtkami nebo metlou si málokterý muž nechal ujít. Konšelé to věděli a proto také přehodili davům hned čtyři nemravné dívky, jednu půvabnější než druhou. Představení bylo pečlivě připraveno a předpokládalo se, že úspěch je jistý.
Kruté odpoledne také začalo ve velkém stylu. Mistr popravčí si byl vědom své odpovědnosti tak nic neodbýval. Mrskal krásné necudnice s plným soustředěním a se smyslem pro lidovou podívanou. Krasavice ječely, pištěly, naříkaly, proklínaly svého mučitele i ty, kteří mu je vydali a obecenstvo neskrblilo spokojenými, ba nadšenými výkřiky.
(Miloslav Švandrlík - Starosti korunovaných hlav)
Jak takové místo, určené k velmi bolestivé exekuci vypadalo:
Na planince před meetinghousem bylo pódium a na něm jakási lavice se třemi dírami. Prostřední byla největší. Cantor jí vysvětlil, že to je otvor pro hlavu a druhé dva jsou na zápěstí. Je to pranýř, kde vystavují provinilce. Nad barbarským zařízením byla připevněna tabulka, na niž se psalo jméno potrestaného a důvod jeho trestu. Sloup na bičování doplňoval výbavu na výkon spravedlnosti v malé puritánské kolonii.
(Anne Golonová a Serge Golon - Angelika v pokušení)
Kat a jeho oběť se zpravidla dočkali značné pozornosti diváků, proto k výprasku odsouzená žena bývala vyplácena na frekventovaných místech.
Před špitálem svatého Tomáše právě bičovali nějakou děvku.
(Michael Clynes - Ve znamení bílé růže)
…ve čtvrtek ráno zaujaly čestná místa před kůlem na bičování a zamíchaly se do davu vzrušených občanů, kteří se přišli podívat, jak je ta Turlockovic žena konečně potrestána. U kůli se promenoval šerif, jako by byl hrdinou dne, práskal devítiocasou kočkou a pokukoval po dveřích vězení, odkud měli přivést odsouzenou. V deset hodin se dveře otevřely a v nich se objevila Nelly Turlocková v hnědé kazajce, která šla lehce svléknout. Napůl omdlelou hrůzou ji pomalu vedli ke kůlu na bičování, a když míjela dav, někteří lidé jásali a jiní mumlali kletby; dokud ji Fitzhugh Steed chránil, chovala se nestydatě, teď se však blížila odplata. Nastal čas přivázat ji ke kůlu, a když to bylo hotovo, natáhl šerif ruku a strhl z ní kazajku, čímž ji do půl těla obnažil.
(James A. Michener - Chesapeake)
Položili každé ze zadržených několik otázek a pak správcův zástupce odrecitoval rozsudek, který mu podali:
"Všechny níže uvedené osoby se odsuzují k veřejnému zmrskání a odvedení do Všeobecné nemocnice, kde je zbožné sestry naučí šít a modlit se k Bohu."
..."Ohó, dámičky, tak vám pěkně našupem! No tak, živůtky dolů! A pozor, která bude moc křičet, dostane přidáno!"
Ženy, které už karabáč zažily, poslušně sundaly živůtky a ty, které měly i košili, ji nechaly sklouznout z ramen až k pasu. Drábové přistupovali k těm, které váhaly, a hrubě je svlékali…
"Ty ostatní pěkně odveďte," poručil důstojník. "A ať to pořádně pocítí. Kolik jich je?"
"Asi dvacet, pane."
"Jsou čtyři odpoledne. Měli byste být před západem slunce hotovi."
"Dobře, pane."
Drábové ženy odvedli. Angelika zahlédla na dvoře vůz plný karabáčů, který měl provázet žalostný průvod až na místo pro veřejné tresty u kostela Saint Denis de la Chátre.
(Anne Golonová - Angelika, cesta do Versailles)
A dal pokyn, aby vyšetřování, pokud se týče žen, bylo zastaveno. Některé z nich dal zmrskat, jiné musely vléci po městě obvyklou fůru hnoje.
(Lion Feuchtwanger - Žid Süss)
Jednoho dubnového dne roku 1714 po návštěvě obchodu v Patamoke jí náhoda přivedla na místo proti soudní budově a trhu na otroky, kde stál vedle klády kůl na bičování. U něho k potěšení asi šedesáti čumilů dostávala výprask devítiocasou kočkou asi osmnáctiletá dívka. Když Rosalinda došla na místo, z jejích zad už tekla krev, a po osmé ráně omdlela. Dav však žádal drába, aby pokračoval tak, jak určili soudci: „Pěkně přiléhavých.:
(James A. Michener - Chesapeake)
Dnes, stejně jako tehdy, byla v katedrále spousta lidí z města i návštěvníků z okolí, kteří doufali, že budou svědky dramatu. Těšili se na obvinění, protiobvinění, hádky, hysterické výstupy, nadávky a podívanou na ženu bičovanou v ulicích města
(Ken Follett - Na věky věků)
Koncem února byl nad Sergejem a vdovou po kupci třetího stupně Katěrinou Izmajlovovou vynesen rozsudek. Měli být zmrskáni důtkami na městském tržišti a pak posláni na nucené práce do vyhnanství. Jednoho studeného mrazivého rána na začátku března vysázel kat stanovený počet temně rudých šrámů na nahá bílá záda Katěriny…
…Katěrina šla klidně a dbala jenom na to, aby jí silná košile a hrubá trestanecká halena nepřilehla k rozšvihaným zádům.
(Nikolaj Semjonovič Leskov - Lady Macbeth mcenského újezdu)
Čubka zatracená! Ale dá jí zmrskat, dá jí pruty vyšlehat ze země.
(Lion Feuchtwanger - Žid Süss)
V čele neukázněného procesí spatřil káru taženou volkem. K zadní části káry byla přivázaná polonahá žena. Ralph něco takového již viděl: být bičován v ulicích města patřilo k běžným trestům. Žena měla na sobě jen sukni ze surové vlny uvázanou kolem pasu provazem. Zahlédl umazaný obličej a špinavé vlasy, a tak si nejdřív pomyslel, že je stará. Teprve potom spatřil její prsa a poznal, že je jí jen málo přes dvacet.
Ruce měla svázané k sobě a tímtéž provazem připoutané ke konci káry. Klopýtala za vozem, občas upadla a byla vlečena blátem, dokud se jí nepodařilo opět vstát. Za ní kráčel městský konstábl a mohutně ji švihal těžkým koženým bičem přes holá záda.
Dav vedený hloučkem mladíků se ženě posmíval, nadával jí, házel na ni bláto a odpadky a srdečně se chechtal.
(Ken Follett - Na věky věků)
Při vzpomínce na toto nestoudné sdělení se císař zachvěl hněvem po celém těle. Ano, policii mám početnou, četnictvo pohltí obrovskou část státního příjmu, ale k čemu je to dobr? Zatknout dvě italské operetní zpěvačky za to, že při představení zavdaly podnět k nacionalistickým ovacím, vyhrnout jim sukně a za asistence generality a vysokých důstojníků jim na lavici vysázet na holý zadek pětadvacet, to má policie dovede.
(Vladimír Neff - Sňatky z rozumu)
Nejen staročeštinou jsou zajímavé zápisy z rodové kroniky, pojmenované po známém kutnohorském bonvivánovi:
Léta páně 1545 - Mandaleně Nožířce a Anně Váňovic, hornicím, dáno u pranéře po pardusu pro smilství a cizoložství. - Ta Mandalena potomně sobě to chválila, pravě, že před tím pardusem žádného štěstí nejměla, až po pardusu, a že kdyby byla věděla, že po pardusu takové štěstí jmíti bude, že by jej sobě byla před několika léty dáti kázala
Léta páně 1594 - Káči Hromové, děvečce nezvedené, vyšoustán pardus u pranéře, že sobě pankharta uhonila. Když k mrskání tomu přivedena byla, na jiné kurvy zejména volala, a proč jich také nemrskají, se domlouvala. Nebo se Maruška Nožířovic téhož dopustila.
Léta páně 1614 - Mandě, děvečce, šenkéřce od Bakalářů, domu hostinského, kázali vyšoustnouti pardus u planéře pro smilství, kteréž na sebe sama pravila, chtíce Matouše, hausknechta téhož domu, muže jmíti k manželství; ale nemohlo jí to postačiti, nýbrž místo manžela pardusu dostala pro své vlastní.
Léta páně 1620 - Ve středu po památce Petri et Pauli apostolorum dali vyšoustnouti po pardusu u pranéře dvěma děvečkám, Dorně Koštálčině a Anně od Konvářů, domu šenkovního, pro smilství, že jse skurvily. Když k tomu trestání vedeny byly, ta Dorna Košťálčina mluvila, že jse tomu a na ně větší stokrát kurvy dívají, nežli ony jsou, a že bohaté kurvy přehlížejí a s chudýma že jse mrskají. Kdo ví, lhala-li jest.
(Mikuláš Dačický z Heslova - Paměti)
Výprasku se někde používalo i při výslechu u soudů:
Soudce zbledl hněvem. Ovládl se a jen s největším úsilím řekl klidně:
„Tato žena se provinila pohrdání soudem. Dostane padesát ran bičem.“
Dav zahučel, bylo zřejmé, že nesouhlasí. Ale velitel biřiců v tu chvíli k paní Lu přikročil, popadl jí za vlasy a srazil na kolena. Dva biřici jí roztrhli šaty a spodní oděv až do pasu, a další dva, každý z jedné strany, si jí stouply na lýtka a svázali jí ruce za zády. Velitel biřiců švihl lehkým bičem do vzduchu. Po prvních ranách křičela paní Lu:
„Pse jeden úřednický! Takhle si vylévá zlost na slušné ženě, když ho odmítne! Ten…“
Slova se změnila v divoký ryk, jak se bič zasekával do holých zad. Ale když velitel na okamžik přestal, aby zaznamenal na dřevěnou destičku, že dostala deset ran, vykřikla:
„Našeho Mistra Lana někdo zavraždil, ale ten pes úřednická nemyslí na nic jiného, než jak svádět ženské…“
Bič opět dopadl na záda a žena mohla už jen ječet. Když velitel bičováni přerušil, aby zaznamenal dvacátou ránu, pokusila se promluvit, ale už to nedokázala. Po dalších pěti ranách padla tváři na podlahu…
(Robert van Gulik - Záhada čínského hřebíku)
Soudce jen stěží zvládl svůj hněv. Řekl stroze:
„Toto je pohrdání soudem.“ …
Přikázal veliteli biřiců:
„Dej té ženě dvacet ran rákoskou přes hýždě!“
Dvoranou se neslo hněvivé mručení…Náhle se soudní síní rozlehl křik paní Lu. Biřici jí povalili na podlahu tváří k zemi a stáhli kalhoty tatarského šatu. Velitel biřiců jí vzápětí zakryl hýždě mokrým hadrem, protože zákon stanoví, že žena smí být nestoudně obnažena pouze na popravišti. Tatímco jeho dva pomocníci jí drželi za ruce a za nohy, velitel jí sám švihal rákoskou. Paní Lu divoce zaječela a začala se víjet na podlaze. Po desáté ráně ráně dal soudce znamení veliteli biřiců, aby už přestal.
„Teď snad zodpoví moji otázku,“ řekl soudce chladně.
„Nikdy!“
Soudce Ti pokrčil rameny a rákoska opět zasvištěla vzduchem. Když se na látce, zakrývající hýždě paní Lu, objevila krev, žena náhle zmlkla. Velitel jí přestal švihat a biřici jí obrátili na záda. Snažili se přivést jí k vědomí.
(Robert van Gulik - Záhada čínského hřebíku)
a trestaly se jím ženy i ve vězení:
Zmrskali nás. Vysvlíkli nás do půl těla – muži, strážci; přivázali nás ke kůlu s rozpřaženýma rukama a mrskali nás děravým řemenem.
„Podívejte!“
její „podívejte“ byl zoufalý výkřik. Strhla si blůzu. Celá záda měla hustě pokryta ne pruhy, ale mokvavými boláky.
(Sinclair Lewis - Anna Vickersová)
Rozplakala se a muž ji začal šlehat bičíkem, po němž jí naskakovaly bolestivé krvavé pruhy na prsou, na břiše, na zádech i na zadnici. Jediné, co se tak v cele rozléhalo, bylo práskání biče, sípavé oddechování jejích mučitelů a její potlačované vzlyky.
(Laura Joh Rowlandová - Černý lotos)
Canditu těšilo zas to, že nebyla v káznici bita provazem, nýbrž jen dosti tenkou rákoskou…
(Ladislav Klíma - Velký román)
Katěrina…spala v noci na pryčně v dalším vězeňském domě a neslyšela, jak do ženských kasáren vešli dva muži. Jakmile vstoupili do cely, zvedla se na pryčně Sonetka, mlčky ukázala na Katěrinu a zabalila se do haleny. V tom okamžiku vyletěla halena Katěriny vzhůru, zakryla jí hlavu a na záda, přikrytá jenom drsnou košilí, začal prudce dopadat tlustý konec nadvakrát složeného provazu. Katěrina vykřikla, jenomže výkřik nebylo z pod haleny ani slyšet. Škubla sebou, leč také nadarmo: na zádech jí seděl mohutný trestanec a pevně jí držel ruce.
„Padesát“, napočítal konečně hlas…
(Nikolaj Semjonovič Leskov - Lady Macbeth mcenského újezdu)
Vzal do ruky bičík, vstal a obešel psací stůl. Byl aspoň o 15 cm menší než ona, sražený prcek v jezdeckých kalhotách a hnědých vysokých botách. S úsměvem přistoupil až k ní.
„Zdvihni si ten plášť, ať tě vidím,“ řekl.
„Ne,“ odpověděla a šla rychle ke dveřím.
Byly zamčeny zvenčí. Přišel k ní zezadu a bez varování jí tvrdě švihl krátkým jezdeckým bičíkem přes rameno. Obracela se k němu s rukama instinktivně nataženýma na obranu, když jí švihl ještě jednou nad klíční kost a pak znova přes prsa. Vrhla se proti němu, pak ucukla a běžela od dveří k okýnku. Rozhodila okenice. Okýnko bylo zamřížované. Rozběhla se zpátky ke dveřím a lomcovala lhostejnou klikou, bičík ji šlehal přes záda, křičela „Pomoc“ anglicky a pak španělsky „Soccoro“, pak se prudce otočila, bezmocně se snažila zachytit svištící bičík, rány ji pálily do dlaní, couvala, škubala sebou při každé rytmické ráně, až si konečně zakryla obličej a zhroutila se pod ranami, které jí dopadaly schoulená ramena. Nakonec upadla na kolena a stále si zakrývala obličej. Bičík svištěl dál. Bil ji bičíkem, až začala naříkat. Ruce měla potřísněny krví, krev jí prosakovala na ramenou bílým chalátem.
„Pomozte mi někdo, prosím,“ sténala, ale on nepřestával, svist bičíku doprovázelo mručení, bil ji, až ležela přitisknuta k zemi, bil ji u svých nohou přes zkrvavené ruce sepjaté za hlavou. Pak ji překulil na záda a špičkou bičíku ji zvedl lem chalátu.
„Nohy máš primisima,“ řekl. „Tience hermosas piernas.“
(Ed McBain - Jed)
Jejich případ se projednával před újezdním soudem a po třech měsících byl vynesen tento rozsudek:
„Sedláka Štěpána Ljabichova a Nastasju Prokudinovou, zadržené v Něžinu, potrestat na něžinské městské policii zřízenci: Štěpána šedesáti a Nastasju čtyřiceti ranami karabáčem, dopravit je pod policejním dohledem k zemskému soudu do Kyjeva a odtud hnát postrkem do rodné obce.“
Tento rozsudek byl náležitě vykonán: Štěpána i Nasťu zmrskali karabáčem, a vedli je domů touž cestou, kterou odtud utíkali.
(Nikolaj Semjonovič Leskov - Kalvárie)
Jako by už jen čekala na tuto chvílí, vytáhla teď Rosshauptová z brašny pečlivě svinutý bičík. Trhla jím, aby se rozvinul. Zpozorovala úlek v očích malé Maďarky a smála se.
„Tak ty nevíš, co to je?“
„Bičík na psa,“ šeptala Jolán.
„Kdepak na psa,“ řekla dozorkyně. „To je na takové svině, jako jsi ty, rozumíš?“
A švihla jí lehce po lýtkách. Děvče poskočilo.
„Ale přes nohy obyčejně nebiju,“ dala si dozorkyně záležet na každém slově. „V lágru se bije na zadek. Na holý zadek. Veřejně. To se ohneš přes okraj stolu, jedna ti přidrží hlavu, druhá ruce a třetí bije. Takhle!“
Zvedla bičík a udeřila jím vší silou do stolu. Plesklo to pořádně.
„Ne, ne!“ vykřikla Jolán jako pominutá. „Mě ne, mě ještě nikdo nikdy nebil!“
(Norbert Frýd - Krabice živých)
i na lodi, převážející deportované ženy ze Spojeného království do Austrálie:
Byli jsme nuceni svázat jí jako muže a vyplatit jí tucet ran devítiocasou kočkou na ujištěnou, že z ní každé provinění vytlučeme.
(Sian Rees - Nevěstinec na vlnách)
Jelikož ženské se častěji vzpouzely proti násilí a hbitě se bránily nevybíravými slovy, dostávaly výprask častěji než muži.
(Colleen McCulloughová - Morganův úděl)
Výpraskem se trestaly otrokyně, někdy i preventivně:
…A nabízeli se, že mi poradí, jak nakládá s otrokyní. Především ji mám každé ráno a večer zbičovat, ze zásady, abych zkrotil její zlé nitro.
(Mika Waltari - Nepřátelé lidstva)
"Říkala jsem vám, sestřenko," ozvala se Marie, "že sama poznáte, že tyhle tvory nelze vychovat bez přísnosti. Nu, kdyby bylo po mém," dodala a podívala se vyčítavě na SaintClara, "poslala bych to dítě do města a dala ji pořádně zmrskat - dala bych ji zmrskat, až by se neudržela na nohou!"
(Harriet Beecher-Stoweová - Chaloupka strýčka Toma)
Otrokyně zavrtěla hlavou.
"Lže!" vyštěkl Baba Hárún. Chytil dívku za paži a drsně s ní zatřásl.
"Pravdu, ty zmetku prašivé velbloudice!"
"Já nic nevím! Nic nevím!" vytrvale opakovala dívka.
Hlavní eunuch otrokyni několikrát surově udeřil.
"Já z tebe tu pravdu vytřískám bičem!" zaryčel.
"Já nic nevím," vzlykla otrokyně zlomeně.
(Bertrice Small - Vzpomínka na lásku)
„Tu holku – tu Galku, cos mi přivedl jako pradlenu k děcku – zbičovat a prodat ji jako nehodnou otrokyni!“…
...Děvče už bylo svázáno a plačící Epaphroditus byl za dozoru baziliščích očí své paní přinucen bičovat ji tak dlouho, až se její záda proměnila v rudou kaši a kousíčky kůže a masa se rozletovaly všude kolem. Jeden zmučený ston za druhým pronikal ven, do peristylu zapadávajícího zvolna sněhem, avšak ani hustá chumelenice nedokázala ztlumit a překrýt ten neutuchající nářek. Neobjevil se tam ani pán, aby zjistil, co se tu odehrává, neboť Brutus odešel spolu s Carbonem, bezpochyby za mladým Mariem, jak se dohadovala Servilia.
Konečně Servilia pokývla. Správcova paže klesla. Paní domu si došla prohlédnout jeho dílo zblízka a zdála se být spokojena. „Ano, tak je to v pořádku! Tam jí už kůže nikdy nenaroste. A nemá cenu se pokoušet ji prodat, nedostali bychom za ni ani sestercius. Ukřižuj ji! Venku v peristylu. Ať ji tam máte všichni na očích pro výstrahu. A ne abys jí přelámal nohy! Nech ji umírat pěkně zvolna.“
(Colleen McCulloughová - Přízeň Fortuny)
Ruce v černých rukavicích měl založené na prsou. Jen s námahou od něj odtrhla oči a pohlédla na zlověstnou konstrukci uprostřed místnosti. Podobala se bičovací trojnožce stojící na náměstí před budovou soudu, na které byli veřejně trestáni odsouzení provinilci. Jen místo obvyklých řetězů visely z jejího vrcholu hedvábné provazy. Usmála se na něj roztřesenými rty, ale setkala se s netečným pohledem chladných očí, zírajících na ni z děr kukly. Pokusila
se utéct, ale zřejmě předvídal její reakci, protože hbitě přiskočil ke dveřím, zamkl je a klíč strčil do kapsy zástěry. Luize se podlomila kolena a klesla na podlahu.
"Prosím, neubližujte mi," zašeptala.
"Za hřích smilstva jsi odsouzena k dvaceti ranám biče," prohlásil strohým hlasem.
"Prosím, nechte mě odejít. Já takovou hru nechci hrát."
"To není hra."
Přistoupil k ní a bez ohledu na její prosby ji odvedl k trojnožce a ruce jí uvázal vysoko nad hlavu. Otočila k němu tvář zakrytou vodopádem dlouhých zlatých vlasů.
"Co se mnou uděláte?"
Odešel ke stolu u protější stěny a něco z něj vzal. Pak se teatrálně pomalu otočil. V ruce svíral bič. Začala vzlykat a snažila se zbavit hedvábných pout. Přistoupil blíž, vložil ukazováček do výstřihu její noční košile a jediným pohybem ji roztrhl až po dolní lem. Pak z ní serval to, co z košile zbylo a Luiza zůstala nahá. Jak tak před ní stál, viděla, že se mu zástěra dole vzrušením zvedá.
"Dvacet ran," opakoval stejně chladným tónem, "a budeš je počítat. Rozumíš, ty malá smilná kurvo?"
Trhla sebou. Takhle ji ještě nikdo nenazval.
"Nevěděla jsem, že dělám něco špatného. Myslela jsem, že vám to působí radost a potěšení."
Švihl bičem do vzduchu a jeho konec jí zasvištěl těsně před obličejem. Obešel ji a Luiza pevně sevřela víčka. V očekávání bolesti jí ztuhl každičký sval, ale krutá bolest pokořila její vzdor a hlasitě zaječela.
"Počítej!" zařval na ni, a Luiza poslechla.
Rozechvělými rty vykřikla:
"Jedna!"
A rány pršely bez ustání a bez lítosti. Když ztratila vědomí, přidržel jí pod nosem malou zelenou lahvičku a štiplavé výpary ji probudily.
"Počítej!" křičel.
Konečně se zmohla na tiché "dvacet". Van Ritter odložil bič na stůl a jak ji obcházel, rozvazoval šňůrky zástěry. Luiza visela na hedvábných provazech, neschopná zvednout hlavu. Záda, hyždě i stehna měla v jednom ohni.
(Wilbur Smith - Modrý horizont)
"A teď!" křikl Legree, "pojď sem - ty, Tome! Říkal jsem ti už přece, víš, že jsem tě nekoupil jen tak na obyčejnou práci. Chci tě povýšit a udělat z tebe dozorce. A můžeš docela dobře začít hned dnes a trošku se zacvičit. No, vem si hezky tuhle holku tady a zbičuj ji - už jsi to viděl dost často, abys věděl, jak do toho!"
(Harriet Beecher-Stoweová - Chaloupka strýčka Toma)
Nechtěla-li paní potrestat neposlušnou otrokyni z nějakého důvodu sama, mohla jí poslat ke zmrskání ke specialistům:
Od pohřbu uplynuly asi dva týdny, když se slečna Ofelie jednoho dne čímsi zabývala ve svém pokoji a znenadání zaslechla jemné zaklepání na dveře. Otevřela a před ní stála Róza, hezká mladá kvadronka, které jsme si zde již dříve často všimli. Vlasy měla rozcuchané a oči opuchlé od pláče.
"Ach slečno Félie," zvolala, padla na kolena a chytila se jí za sukně, "prosím vás, prosím vás, zajděte kvůli mně ke slečně Marii! Prosím vás, přimluvte se za mne! Chce mě poslat do města na bičování - podívejte se!"
A podala slečně Ofelii list papíru.
Byl to příkaz, psaný Mariiným úhledným kulatým písmem, adresovaný majiteli trestního dvora, aby doručitelce vysázel patnáct ran karabáčem.
"Co jsi provedla?" zeptala se slečna Ofelie.
"Víte přece, slečno Félie, jakou mám prchlivou povahu - je to ode mne hrozná špatnost. Zkoušela jsem slečně Marii šaty a ona mě uhodila přes tvář. Vyhrkla jsem něco, dřív než jsem si to rozmyslela, a byla jsem hubatá. A ona na to, že mě prý zkrotí a jednou provždy mě odnaučí se tak naparovat, jak se prý nosím. Potom napsala tohle a nařídila mi, abych to tam donesla. Bylo by mi milejší, kdyby mě byla rovnou zabila."
Slečna Ofelie stála přemítavě s papírem v ruce.
"Víte, slečno Félie," pokračovala Roza, "to bití by mi ani tolik nevadilo, kdybyste mě bila vy nebo slečna Marie. Ale nechat mě bít od mužského - od takového hrozného chlapa! - Ta hanba, slečno Félie!"
Slečna Ofelie dobře věděla, že je všeobecným zvykem posílat ženy a mladá děvčata do trestních dvorů do rukou nejsprostších mužů - mužů tak mrzkých, že si bičování otroků zvolili za řemeslo.
(Harriet Beecher-Stoweová - Chaloupka strýčka Toma)
Podobně jako otrokyně na tom byly i ženy zavlečené do nevěstinců:
Před osmi lety přede mě předvedli kurtizánu zvanou Duha. Soupeřila s další kurtizánou o přízeň jednoho bohatého zákazníka. Duha svou sokyni fyzicky napadla. Odsoudil jsem ji ke zmrskání…
…Duha zuřila. Na jednom večírku v nevěstinci svou sokyni napadla a rozdrásala jí nehty obličej. Policejní soudce ji odsoudil ke zmrskání.
(Laura Joh Rowlandová - Černý lotos)
Rozplakala se a muž ji začal šlehat bičíkem, po němž jí naskakovaly bolestivé krvavé pruhy na prsou, na břiše, na zádech i na zadnici. Jediné, co se tak v cele rozléhalo, bylo práskání biče, sípavé oddechování jejích mučitelů a její potlačované vzlyky.
(Laura Joh Rowlandová - Černý lotos)
„Dobře, ty neposlušná holko, já ti pomůžu! … vstala a následovala muže do vedlejší místnosti. … slyšel hluk, který se nedal vysvětlit jinak než - nešťastná dívka byla bita! „Dostala po právu!" smála se jiná. „Brzy zmoudří!"
„Už je tady dlouho?" otázal se baron.
„Dva měsíce."
„Je pořád takhle neposlušná?"
„Ano. Nejdřív plakala, ale pak poznala, že jí to nepomůže. Zahořkla, proto je bita. To ji vyléčí."
(Karel May - Konec padlých andělů)
Korejské děvče, donaha vysvlečené, leželo na stole. Podomek ji držel za ruce, druhý muž za nohy. Tlustá ženská ji bila přes hýždě rákoskou.
(Robert van Gulik - Záhada čínského zlata)
Baron se pomalu usmál.
"Ach, du liebes Fräulein, vskutku jste se chovala hrozně nestydatě. Bohužel vám za to budu muset naplácat."
Svlékl si kabát.
"Ach, barone, opravdu to musíte udělat?" ujišťovala se naoko vyděšeně.
Josie a Leonie si vyměnily nadšené pohledy. Marguerite se chovala přesně tak, jak to měl baron rád. Ostatně jí to odpoledne pečlivě vysvětlily. Baron se posadil na Josiinu postel a přitáhl si zdánlivě se zdráhající Marguerite.
"Ohněte se mi přes koleno, Fräulein!" poručil rázně a pleskl ji dlaní přes zadeček.
"Gott im Himmel!" vykřikl vzrušením. "Tahle zadnice je pro mě jako dělaná!"
Znovu ji plácl a pak ještě jednou. Marguerite se kroutila v bocích a přesvědčivě pištěla. Její společnice nelhaly, když tvrdily, že to nebolí. Baronova velká dlaň jí jen jak se patří rozpálila pokožku. Zatímco ji vyplácel, koutkem oka postřehla, že mu Leonie stáhla kalhoty.
(Bertrice Small - Probuzení)
a v harémech:
„Každá žena, má krásná Muno, by se měla něčeho bát. Většina žen v mém harému se bojí biče. Používám ho, když se mi znelíbí.
(Bertrice Small - Všechny sladké zítřky)
„Ne? Tedy ti ukážu, kdo jsem, a jak v serailu krotíme neposlušníky!“
Pokynul rukou a oba hluchoněmí kleštěnci přistoupili ke kruhům ve zdi a upevnili k nim řetězy.
„Nejdřív okusíš bič. Obnaž svá záda, aby to nemusely vykonat ruce těchto mužů, třebaže to jsou kleštěnci!“
Nobody se divil, jak drsně Kislar aga postupoval. Chtěl skutečně černou dívku zmrskat jenom proto, aby jí dokázal svou moc?
(Robert Kraft - Záhada serailu)
„Co se stalo s tou otrokyni?“ zeptala se Skye.
„Zemřela při bičování,“ prohodil jakoby nic.
„Proč?“ Skye byla bez sebe hrůzou.
„Zjistil jsem, že je mi nevěrná s jedním z mých strážců. Byl nucen přihlížet, jak ji bičuji.
(Bertrice Small - Všechny sladké zítřky)
„Zemřela od bičování“, dodal pomalu bej Bachtiari. „Měla milence mezi strážci mého paláce“.
(Karel Princ - 6x Angelika )
To on dával zmrskat neposlušné ženy. Nikdy nechodil bez karabáče...
(Anne Golonová a Serge Golon - Nezkrotná Angelika)
Epizoda z románové ságy o markýze andělů v podání dvou autorů:
Kat ji za ruce připoutal k mučednickému kůlu a obnažil záda. Slyšela a cítila údery biče jako dotyk krátkých, rychle za sebou dopadajících plamenů, které jí spalovaly celé tělo. Bolest se okamžitě šířila a stávala se nesnesitelnou.
(Karel Princ - 6x Angelika)
Pak už šlo všechno ráz na ráz… Angelice svázali ruce, vytáhli ji nahoru a přivázali k jednomu sloupu v sále. Obnažili jí záda. Pocítila rány bičem jako doteky krátkých, po sobě dopadajících plamenů, které se zrychlovaly, až přešly v bolestivé pálení.... Teď to byla ona, kdo byl přivázán ke kůlu. Záda ji pálila čím dál víc. Cítila, jak jí po nohou stéká teplá krev....
(Anne Golonová a Serge Golon - Nezkrotná Angelika)
I skutečné historické výprasky jsou popisovány někdy trochu jinak - legenda o keltské královně Boudicce:
Boudicca s dcerami před sebou na voze objížděla jednotlivé kmeny a prohlašovala, že sice Brittanové často válčí pod vedením žen, ale ona že se nyní mstí ne jako potomek tak mocných předků za ztrátu říše a bohatství, nýbrž jako jedna z lidu za to, že byla ztracena svoboda, že sama byla ztýrána bitím a že byla zhanobena cudnost jejích dcer.
(Cornelius Tacitus - Letopisy)
Boadicea byla královna Icenů. Když její muž zemřel, vyhlásili legionáři na základě závěti, zemi Icenů dědičnou zemí Říma. Boadicea jako žena nevyznala v zákonech. Sami potřebujeme učené právníky pro nejpřesnější výklad. Boadicea podala protest, odvolávajíc se dědické právo britských urozených manželek. Legionáři jí zmrskali, znásilnili obě její dcery a rozkradli její majetek.
(Mika Waltari - Nepřátelé lidstva)
mrskání francouzské hraběnky, známé z aféry s náhrdelníkem francouzské královny Marie Antoinnety:
Jeanne de Saint-Remy-Valois, jeho žena, se odsuzuje; aby vykonala veřejné pokání s provazem na krku, aby byla bičována…
Když ji položili na plošinu, začalo bičování, a dokud trvalo, nepřestával její zuřivý křik. …Dostala dvanáct ran prutem.
(Henri Sanson - Paměti pařížských katů)
Jeanne de la Motte nechť je odsouzena k doživotnímu žaláři. Žádá se, aby jí bylo předtím vypáleno potupné znamení a aby byla zmrskána.
„Když má být odsouzená zmrskána důtkami, je to potupný trest a musí svůj rozsudek vyslechnout na kolenou.“
„Zmrskána důtkami!“ vykřikla Jeanne. „Já mám být zmrskána, vy ničemo? Řekl jste důtkami…?“
Její křik úplně ohlušil soudního vykonavatele, jeho dva pomocníky a žalářníka....
„A rozsudek,“ pokračoval soudní vykonavatel s naprostým klidem, „bude vykonán okamžitě na exekučním místě na nádvoří Justičního paláce.“
„Veřejně!“ zvolala nešťastnice. „To je strašné…!“...
Obrátila se. Kat držel důtky v rukou....
Kat zvedl důtky druhou rukou a nechal je měkce dopadnout na její ramena.
(Alexander Dumas - Královnin náhrdelník)
Paní Jeanne de la Motte vezli k bičování na náměstí skoro nahou.
(František Kožík - Černé slunce)
či výprask před popravou vražedkyně Anny Marie Kapršejnové:
Roku 1625… Anna Marie Kaprštejnová …před popravou třikrát v ulicích pražských na nahém těle mrskána….Ani ze smrti prý si tak mnoho nedělala, leč veřejné trestání metlou na nahém těle pokládala za nejhorší potupu, jakáž jí jako šlechtičně mohla býti způsobena.
… roztrhl jsem na zádech paní Kaprštejnové košili až po pás, takže byla tato část sněhobílého těla jejího obnažena… dal jsem před hlavní vchod radnice přivézti káru, na které měla delinkventka býti po ulicích pražských vožena a na ustanovených místech mrskána.
Za tím účelem ležel na káře svazek metel, jež zakrátko měly bělostné tělo krásné vražednice do krve rozdírati.
… oba jsme chopili delinkventku a vsadili ji na káru, kdež jsme ji řemeny k sedadlu připjali, aby se hnouti nemohla, až bude na ní konána exekuce mrskáním.
V malé chvíli potom počal se popravní průvod od radnice pohybovati kupředu, a to ulicí Nožířskou k mostu, neboť v Menším městě pražském před domem zavražděného pana Kaprštejna měla delinkventka po prvé býti metlou mrskána.
…Před domem tímto… bylo podle ortele soudního ustanoveno první mrskání, a když průvod na počátku Krokevní ulice zastavil a žoldnéři kolem káry se seřadili, strhl jsem delinkventce plášť s těla a odhalil roztrženou košili její, takže záda obnažena zůstala…A když jsem první ránu metlou na obnažené tělo její učinil, vydral se z prsou jejích zoufalý skřek, jenž však slábl při ranách dalších, až pak docela umlkl… Hned po třetí ráně objevila se na bělostném těle jejím krev, a než předepsaných patnáct ran bylo jí dáno, již byla celá záda pokryta krví
… a tak byla vykonána první část exekuce mrskání a průvod hnul se na dolejší náměstí Malostranské, kde paní Kaprštejnová měla býti pod tamní justicií po druhé metlami mrskána.
…zde dostala delinkventka již jen devět ran metlou… bylo vykonáno i druhé mrskání a průvod vracel se po mostě zase zpět …
Zde se mělo před vraty radnice staroměstské díti třetí mrskání, pročež průvod zastavil se na ustanoveném místě a já se po třetí chopil metel, abych třetí část krvavé exekuce této vykonal.
Delinkventka byla již polomrtvá a žádný vzdech, žádný vzlykot nedral se již z nitra jejího, jako tom bylo při prvním a druhém mrskání.
(Josef Svátek - Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze)
Bylo krátce po osmé, když kat se svými pomocníky přivezli paní Annu na staré káře před dům, v němž bývala donedávna paní nad služebnictvem i domácností. Řemenem jí svázali ruce za zády a kat ji hnal před sebou, nelítostně ji mrskaje.
(Jaroslav Kopš - Pražské pitavaly)
Hrozný výprask dostávaly ženy před popravou v Číně:
Soudce Ti četl: "Zločinkyně Li, rozená Chuang, je vinna únosem děvčat pro nemravné účely a promyšlenou vraždu. Bude zbičována a pak popravena…
.Když paní Li viděla, jak se k ní blíží kat s bičem, začala strašlivě ječet. V zbabělém strachu prosila, aby ji ušetřil.
Kat a jeho lidé byli na takové scény zvyklí. Nevěnovali jejím nářkům sebemenší pozornost. Jeden z pacholků jí uvolnil vlasy. Popadl ji za dlouhé vrkoče a držel jí hlavu vzhůru. Druhý z ní serval svrchní oděv a svázal jí ruce za zády.
Popravčí potěžkával v ruce bič. Tento strašný nástroj měl žíly s železnými háčky. Takový bič bylo možno vidět jen na popravištích, neboť jeho rány nikdy nikdo nepřežil.
Na soudcovo znamení kat zvedl bič. Dopadl na nahá záda paní Li s pronikavým zasvištěním a drásal ženě maso od krku až do pasu. Paní Li by silná rána povalila tváří na zem, kdyby ji pacholek pevně nedržel za vlasy.
Když paní Li znovu popadla dech, začala z plných plic křičet. Ale kat bil znovu a znovu. Šestá rána obnažila kosti; z rozdrásaného masa prýštila krev. Paní Li ztratila vědomí.
(Robert van Gulik - Záhada čínského bludiště)
a velmi krutě trestala své služebné i grófka Alžběta Báthory:
Z hlubokých sklepů hradu Léka se ozývaly zoufalé výkřiky. Na chvíli zavládlo ticho, ale v okamžiku, kdy měsíc vyhlédl zpoza těžkých mraků, bylo znovu slyšet bezmocné kvílení…
V jedné z velkých místností, která sloužila jako mučírna, se bezmocně houpaly dvě obnažené dívky. Visely za ruce, přivázané provazy k železným hákům, které vězely ve zděné klenbě sklepa. Zoufale křičely bolestí, protože čachtická paní je mrskala velkým bičem jako šílená. Alžbětin obličej byl k nepoznání znetvořený, jako by ji zcela ovládl satan. Dráždila ji dokonalá plnost tvarů a tělesný půvab dívek, z nichž jedna najednou upadla do bezvědomí a hlava jí klesla na prsa.
"Polej ji vodou, Heleno!" rozkázala zastřeným hlasem a zlostně odhodila bič na zem.
(Andrej Štiavnický - Čachtická paní před Božím soudem)
"Tady máš, ty poběhlice! Aby ses konečně naučila pořádku a poslušnosti vůči urozené paní!" vřískala hrbatá komorná, šlehajíc uvázanou Ester po obnaženém těle.
"Dej sem bič, Kato!" okřikla komornou Anna Rosina Listiusová, která se v mukách děvčete vyžívala. Ester visela na provazech upevněných na železných hácích a svíjela se pod krutými údery. Záda a stehna mělo děvče už samou podlitinu, ale milostivá s komornou stále neměly dost.
"Já tě naučím, jak se máš chovat k urozené dámě, ty couro!" řvala Listiusová a šlehala ji bičem.
(Andrej Štiavnický - V podzemí Čachtického hradu)
ale i na ni nakonec došlo:
Hrabě Nyáry k nim přistoupil a do napjatého ticha pravil:
„Nedovolil jsem vám svévolně na paní sáhnout, protože by vás neminul trest. Ale poskytnu vám možnost, abyste ji alespoň částečně potrestali za to, že vám zabila vaše milé.“
Paní vykřikla hrůzou, věděla, co ji čeká.
„Na můj rozkaz a na mou odpovědnost,“ podíval se na paní ledovým pohledem, „ji připoutejte na lavici a naložte jí pětadvacet. A když se vám bude chtít, můžete i přidat.“
Čachtičané zajásali.
Jen služebnictvo ztuhlo. Uvědomilo si, že paní si zlost za svou novou veřejnou pohanu a zesměšnění vyleje na něm. Mládenci přiskočili k Alžbětě Báthoryové a zuřivě ji chňapli, jako by jí naráz chtěli roztrhat na cucky. Zoufale sebou házela, kopala, ale když ji přivázali k trestné lavici nevzdorovala. Omdlela. Diváci to sledovali se zatajeným dechem. Všechny oči se upřely na lavici jako na neuvěřitelný zázrak. Vtom přistoupil k hraběti pacholek Jana Ponicena. Přiběhl do zámku udýchaný, a když viděl čachtickou paní na pranýři, přivázanou na lavici a připravenou k trestu, stál chvíli jako solný sloup.
„Vaše hraběcí Milosti, mám vám oznámit, že důstojný pán vás prosí, abyste laskavě poctil faru svou návštěvou.“
„Co se stalo?“
„Přišli tam hosté. Kastelán a Jan Kalina.“
„Dobrá, řekni, že za chvíli přijdu.“
Pacholek se sice obrátil k odchodu, ale zvědavost ho přemohla. U brány se zastavil a s otevřenými ústy hleděl na lavici, která už leccos zažila. Něco takového však ještě nikdy.
„Polejte ji,“ rozkázal hrabě Nyáry.
Přiběhl hajduk s putnou vody. Jeden z mládenců mu ji vyrval z rukou a celou ji naráz vychrstnul na omdlelou paní. Probrala se, zavrtěla, začala sebou házet, jako by se s vypětím všech sil chtěla od potupné lavice odtrhnout. Nejprchlivější z mládenců švihl do vzduchu lískovkou, až to zafičelo. Čekal už jen na rozkaz, kdy má začít. Kruh diváků se zužoval. Nikdo nechtěl propást ani nejslabší zasténání čachtické paní. Nikdo ji nepolitoval. Mládenec se vší silou rozmáchl. Hůl se mihla nad lavicí a dopadla na tělo čachtické paní. Do napjatého ticha se tu a tam prodraly vzrušené výkřiky i zoufalý řev Alžběty Báthoryové. Diváci zírali jako v horečce. Tvář hraběte Nyáryho byla jako z kamene.
„Dost!“ okřikl mládence.
„Odvažte ji!“
Mládenci poslechli, i když neochotně. Alžběta Báthoryová odvrávorala od lavice. Stála tu, oči sklopené k zemi, nohy se jí podlamovaly.
„Vaše Milosti,“ přistoupil k ní hrabě Nyáry s, falešným lítostivým úsměvem. „Odpusťte, že jsem se spokojil s jedním jediným úderem, když jsem viděl, že už trest prvního mládence byste nepřežila. A mě je váš život vzácný, přeji si, abyste ho ukončila okázalejší smrtí.“
(Jožo Nižnánský - Čachtická paní)
Výprask mohou ženy očekávat i v židovském pekle:
„Mě čeká v Gehenně tolik ran bičem, že se kvůli jedné nezblázním.“ Přitom se poplácala po zadku.
(Isaac Bashevis Singer - Elka a Mejr)
a jménem zřejmě velmi krutého Boha jsou ženy bity i dnes:
Víc jak čtyřicet let chodí íránské ženy bez závoje a čtyřicet ran bičem zkrotí tvou neposlušnost! Bůh je veliký!"
Hosejn dal pokyn jednomu ze svých pomocníků, další k ní přiskočili a drželi ji. Bič jí brzy za posměšného jásotu přihlížejících mužů roztrhal látku na zádech. Pak ženu, která byla v bezvědomí, odnesli. Ostatní se tiše rozešly domů.
(James Clavell - Smršť)
…byla krutě vystrčena z policejního auta asi pětadvacetiletá mladá žena. Říkal, že byla velice krásná, přesně ten typ ženy, která se vzpírá zákonům Božím.
Žena měla spoutané ruce. Hlavu klonila hluboko na prsa. Muži dle oficiálního zvyku přečetli nahlas obvinění z jejího zločinu, aby je dav vyslechl. Do úst jí strčili místo roubíku špinavý hadr a přes hlavu přetáhli černou kápi. Donutili ji pokleknout. Ohromný muž, popravčí, začal ženu bičovat do zad - padesát ran.
(Jean Sassonová - Život pod závojem)
"Zachovávej respekt, ženo," ozval se mollá ještě rozzlobeněji. "Brzy získáme moc. Korán má své zákony na nahotu a lehký život - kamenování a bičování."
(James Clavell - Smršť)
Krátce po nástupu Talibanu k moci byla její sestra přistižena jak mluví s mužem, který nebyl její příbuzný. Ptala se pouze tohoto bývalého souseda na jeho staré rodiče. Skupina výrostků je viděla a žádala doklad, že Afáfina sestra je příbuzná s tím mužem. Takový doklad samozřejmě neexistoval, a tak byla předvedena před Úřad pro ochranu cti a předcházení hříchu a odsouzena k padesáti ránám bičem.
Afáf byla přinucena přihlížet, když její milovanou sestru připoutali ke kůlu a bičovali koženými důtkami.
(Jean Sassonová - Princezna Sultána a její blízcí)
„Měla by nosit čádor, zahalovat se a chodit skromně. Jsme jen muži. Všichni máme děti. Myslí snad, že jsme eunuchové?"
"Zasluhovala by zbičovat za takovou provokaci."
Pavúd si jemně promnul nos.
"S pomocí boží k tomu brzy dojde - veřejně. Každý bude podléhat islámskému zákonu i trestům."
(James Clavell - Smršť)