magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Na špičkách

Autorka tohoto příběhu vystupuje pod jménem Jenda a nepřála si zveřejnit své kontaktní údaje.

Tma. Ticho. Pevná kulička v ústech. Provaz zařezávající se do jemné kůže krku. Cítím, jak mi stahuje i paže za zády těsně k sobě. Nutí mě to stát rovně. Víc než rovně. Záda se prohýbají do malého oblouku, stejně tak i ramena.

Jak dlouho tu už takhle stojím? Pět minutu? Deset? Půl hodiny? Čas je těžké teď odhadnout. Vím jen to, že nohy už skoro necítím. Stojím vytažená na špičkách snad celé hodiny. Je mi zima.

Zaslechla jsem kroky? Asi se mi to jen zdálo. Srdce mi přesto buší jako o závod a já se snažím ještě více proniknout tichem tlačícím na mé uši. Znovu jsem to zaslechla! Bezpochyby jsou to kroky! Je tady!

Nejprve jsem si myslela, že jsem se zbláznila, když jsem na tu nabídku kývla. Pak jsem si začala říkat, že to vlastně není tak strašné. Dlouho jsem po tom toužila. Teď je to tady. Proč si to neužít? Nakonec se mi hlavou honily myšlenky o tom, jak na smluvenou schůzku nedorazím, nebo se prostě nějak vymluvím…

Co mě tedy donutilo pečlivě se nalíčit, obléknout si nařízené oblečení a vydat se na určené místo?

Zvědavost? Chtíč? Dlouholeté, nenaplněné touhy?

Ať to bylo cokoliv, bylo to silné. Zahodila jsem totiž veškeré obavy a nastoupila k němu do auta.

Povídal si se mnou, jako kdyby se nechumelilo. Chvíli jsem si myslela, že si to třeba rozmyslel. Po několika minutách jsme ale vyjeli z města a netrvalo dlouho, než jsme se dostali k lesní cestě, která naše auto dovedla k malé lesní chatce.

Zastavil. Obešel auto, otevřel dveře a ty mi přidržel. Poděkovala jsem a nesměle se na něj usmála. „Važ si toho. To je naposledy, co ti dělám něco k vůli.“ Odpověděl klidně bez náznaku jakékoliv emoce.

Zavedl mě do chatky. Zvenčí vypadala maličká a neupravovaná. Uvnitř bylo vidět, že není nijak často obývaná, ale bylo v ní uklizeno a docela útulno. Zamířil ke skříňce, která podle všeho sloužila jako bar a vyndal z ní sklenku na whisky. Cosi do ní nalil, ale značky jsem si nevšimla. Beztak to bylo jedno. Zatímco labužnicky popíjel, já stála nesměle kousek od dveří a přemýšlela, jestli se ještě nemám otočit.

„Tak se svlíkni,“ promluvil klidně a pobídl mě ledabylým gestem ruky.

„Ano… dobře,“ vykoktala jsem poněkud nejistě. Přece jen to vše pro mě bylo nové.

„Ano co?“ povytáhl obočí, hledíc na mě.

„Ano, pane,“ dodala jsem rychle a sundala si lehký svetřík, který jsem úhledně složila a položila na opěrku křesla. Bylo nejblíž.

„Pojď blíž, ať na tebe pořádně vidím. Sem.“ Prstem mi přesně ukázal místo a já tam poslušně přešla.

„A teď to oblečení.“ Zatřepotal prsty ve vzduchu a významně kývnul k mojí sukni.

Pomalu jsem si rozepnula první knoflík černé košile…

 

Takhle to dnes dopoledne začalo a takhle to teď pokračuje. Neměřitelný čas stojím kdesi v oné chatě. Nevím ani v jaké části chaty jsem. Jakmile jsem se svlékla, začal mne ohmatávat a tisknout, aby vyzkoušel, zda moje prsa jsou opravdu tak pevná, jak vypadají a jestli je zadek tak velký, jak by si přál. Prohmatával a popleskával snad každý kousek mého těla. Sem tak štípnul a já cítila, jak ve mně roste vzrušení, stejně jako rostl počet pulzů mého srdce.

Po „vstupní prohlídce“ mi zavázal oči, přikázal mi otevřít pusu, kterou mi nejprve pátravě prozkoumal prstem a dal mi roubík v podobě kuličky. Řemínky řádně utáhl. Pak už mi jen zavázal oči a kamsi mě vedl.

Zastavili jsme se a jeho ruce zmizely. Stála jsem v temnotě, v cizím prostředí a sama. Pak se ozval svištivý zvuk, po kterém následovalo plesknutí a moje vyjeknutí. Prvně v životě jsem dostala důtkami přes zadek a já vyjekla spíš překvapením, než bolestí. Nebyla to kdovíjaká rána. Ani to moc neštípalo. Jen mě zkoušel.

Svist, plesknutí. Druhá rána byla o něco větší… Třetí, čtvrtá, pátá… Pokaždé se úder o něco přiostřil a já cítila, jak mi po těle běhá příjemné mrazení. Tolik jsem tohle všechno chtěla. Tak dlouho. Devatenáct, dvacet.

V duchu jsem počítala rány, které zasypávaly moje půlky. Posledních deset už bylo bolestivých. Skučela jsem, ale donutila jsem se stát na místě, ačkoliv jsem ucukávala a tiskla si ruce pevně k hrudníku.

„Tak. Tohle byl jen začátek. Jen takové přivítání.“ Promluvil do nastalého ticha, kdy bylo slyšet jen moje ztížené oddechování.

„Jak vidím, máš nutkání se bránit. Tomu uděláme konec. Pěkně nastav ruce, hezky dozadu, a ukaž, jak se umíš pěkně narovnat.“

Slyšela jsem, jak přešel za mě a tak jsem nastavila ruce za svůj trup. Chytil mě za paže a stáhl je pevně k sobě kolem zápěstí obyčejným loveckým okem. Tak mi to alespoň připadalo. Ucítila jsem krátké zklamání, když jsem si myslela, že tím končí. Kdepak.

Následovaly další a další smyčky, které se pnuly po mých pažích od zápěstí až k ramenům. Táhly ruce těsně k sobě a nutily mě tlačit lopatky k sobě, abych si alespoň trochu ulevila od zařezávajících se provazů.

Ještě než dovázal poslední smyčku, byla jsem tak nadšená, že bych mohla vrnět blahem (kdybych mohla).

A pak jsem ucítila hrubý provaz kolem krku.

„Mám pro tebe malé překvapení, čubičko.“ Zaznělo šeptem u mého pravého ucha a já znovu pocítila, jak mě polila vlna vzrušení.

Smyčka kolem mého krku se utáhla.

„Chtěla jsi jako malá být baletkou? Určitě ano. Každá malá holka jí chtěla být.“

A já ucítila, jak se mi smyčka tlačí a zařezává do krku, až jsem se musela postavit na špičky.

„No vidíš, jak ti to jde! Jistě bys byla dobrá baletka.“ Klidný hlas doplní tichý smích.

Pár kroků, chvilku ticho a ostrý hvizd.

Bože můj! Můj zadek sešlehl snad nějaký ohnivý bič!

Svisssst!

Další rána dopadá kousek od té první a já tlumeně křičím skrze roubík v puse. Snažím se uhnout, ale na špičkách to jde velice špatně, a když klopýtnu, oprátka kolem krku mi pevně sevře krk. Znovu najdu balanc a vytáhnu se na špičky. Stojím sotva vteřinu, když můj zadek ucítí další dopad tenkého nástroje. Musí to být prut, nebo nějaký bičík.

Mám pocit, že mi zadek hoří. Z očí mi vytrysknou slzy, když se snažím na špičkách chytit balanc. Takovéto rány dopadnou ještě čtyři. Když skončí, popleská mě po rozdrážděném zadku. Slyšela jsem snad smích?

Na rozpáleném zadku mě cosi zastudí. Cítím, jak mi rozevírá půlky a strká mezi ně cosi pevného a kluzkého. Je mi jasné, kam míří a tak se snažím uvolnit tělo sevřené napětím.

Strčil mi do zadku jakousi nejspíš gumovou věc. Je to buď nějaký užší vibrátor, rukojeť bičíku, či cokoliv jiného…

„Tak, čubičko. Teď tě nechám chvilku odpočinout. Půjdu se napít a ty tady na mě počkáš. Ten bičík (hle!) nezkoušej pustit, jinak ti na ten pomlácený zadek nasypu sůl a to by se ti asi moc nezamlouvalo, co říkáš?“

Po těch slovech klidným krokem odešel. Kolem se rozprostřelo ticho.

A tak tady stojím. V tichu, zimě, na špičkách a nevím, co bude dál. Zadek svírám, jak se to ještě dá, a modlím se, aby bičík nevyklouzl ven.

Chvěju se a nevím, zda víc zimou, nebo rozrušením z toho všeho, co se teď děje. V lýtkách mě pálí a já cítím, že brzy se přihlásí o slovo první křeč.

„Jsi poslušná, jak vidím. To se mi líbí. Ostatně nemáš moc na vybranou, co říkáš?“ Jeho hlas byl jako vysvobození. V duši se mi rozlil slastný pocit. Jistě mě odváže z oprátky a dovolí mi stopnout si na celé plosky nohou.

Zastaví se u mě, pomačká mi zhmožděné půlky a párkrát mi projede zadek zavedeným bičíkem. Pak ho vyndá. Obchází kolem mě a jen tak lehce mě poklepává oním bičíkem různě po těle, kam mu zrovna nejspíš padne oko.

Ozve se kovové cvaknutí. Tiché, nenápadné…Co to může být? Následuje táhlý, tichý šustivý zvuk. Co plánuje? Zastavil se po mém boku. Plesk!

Široký pruh se s plesknutím zařízne do mých zad. Pásek? Popruh? Nějaký kus tkaniny namočené v čemsi? Plesk. Plesk, plesk.

Rány dopadají, já se snažím uhýbat, křičet a neuškrtit se. Slzy tečou proudem a stejně rychle, jako dopadají rány. Ve chvíli, kdy si už myslím, že to nevydržím, rány ustanou.

Místo nich ucítím velké, horké dlaně. Dlaně, které se hladově začnou sápat po mém těle. K mému rozbolavělému tělu se tiskne další tělo. Nahé tělo. Žádoucí tělo.

Zrychlený dech u mého ucha, stejně jako jeho naběhlý penis, jasně nasvědčuje tomu, že mě chce. Lehce mi začne okusovat ucho a pevně mačká prsa. Pak mě bolestivě kousne do ušního lalůčku. Bolestí zamručím a trhnu hlavou.

Jedna lačná ruka se vydá po mém těle dolů. Pleskne mě pořádně po zadku a pak mi ho vrazí do totálně mokré kundičky. Pevně si mě chytí za zadek oběma rukama a začne divoce přirážet. Já se snažím neztratit rovnováhu.

Je to úžasné. Je to lepší, než co jsem doposud poznala. Pálící zadek, zbitá záda a pořádně tvrdý sex. Aniž bych chtěla, začnou se mi ze rtů skrze kuličku drát spokojené vzdechy. Zakláním hlavu a prohýbám se jako mrouskající se kočka. Cítím, že vrchol je už opravdu kousek. Kolena se rozklepou a měknou, když mě zalije extáze a celé moje tělo se ocitne v křeči. Ještě něco se přidalo. Pevné sevření kolem krku. Dovolila jsem poklesnout v kolenou a smyčka se opět přihlásila, že je stále zde. Nevadí mi to. Je to ještě lepší!

Trvá jen pár vteřin, než se vzpamatuju a postavím se. Zhluboka, hlasitě oddychuju, co mi roubík dovolí. Slepě civím do šátku před svýma očima.

Ani nevím, jestli se taky udělal. Neměla jsem pár chvil ponětí o okolí.

„Takhle se udělat jak hárající čuba! “ Odfrkne si znechuceně. „Jsi nadržená, co?“ houkne a sundá mi roubík.

Čelisti mám po té době ztuhlé a tak nejprve jen pomalu párkrát sevřu pusu a zkusmo pohnu rty.

„Na něco jsem se tě ptal, ne?! Tak odpověz!“ Zahlučí a na mou tvář dopadne políček.

„Ano… Ano… Pane… Jsem… Nadržená.“ Vysoukám ze sebe neohrabaně.

„A na svého pána přitom vůbec nemyslíš! Koukáš jen na sebe a svojí nadrženou kundu!“

Prudce se mnou smýkne stranou a já klopýtnu. Padám na zem, a abych zbrzdila pád, nastavím koleno. Pekelně to zabolí, ale on na nic nečeká a hned mě zvedá na nohy.

„Co se tu válíš?! Neumíš stát?“ Postavím se, ačkoliv mi v koleni tupě tepe. „Tady budeš stát a ani se nehneš. Je ti to jasné?!“

Kývnu. „Ano, pane.“

„Fajn,“ broukne. „Něco tu pro tebe ještě mám.“ Broukne tiše a začne něčím chřestit.

Pak už cítím, jak mi něco připevňuje na kůži. Kolíčky! Sází jeden za druhým, až jsem jich napočítala sedm na každém prsu. Jako bonus upevní na moje trčící bradavky savičky.

„Kdybych tě tu nechal jen tak stát, nebyla by to taková zábava, co říkáš?“ promluví klidným tónem. „Trochu to zpestříme.“ V tónu jeho hlasu zaslechnu úsměv.

Klidně stojím, s rukama spoutanýma stále za zády a čekám, co bude. Slyším, jak něčím poklepává do dlaně. Pak se ozve mě už známý zvuk a na mou kůži dopadne sprška kožených proužků. Jeden kolíček odpadl.

Neubránila jsem se ucuknutí.

„Drž, nebo skončíš zase v oprátce!“

Shazování ostatních kolíčků se snažím přejít bez pohybu. Občas ještě trochu ucuknu, často syknu, nebo zamručím… Když ale dojde na shazování saviček, neudržím se a vykřiknu nahlas.

„Co řveš?! Dovolil jsem ti to snad?!“ Následuje deset ran přes prsa jako trest.

Pak se mnou smýkne na zem. Drží mě přitom za provazy, jimiž mám svázané ruce a tak mi trochu pád zbrzdí. Otočí mě na záda, takže si bolestivě ležím na už dost ztuhlých rukách. Klekne si obkročmo na můj hrudník, přitiskne mi surově prsa k sobě a začne vzniklou rýhu projíždět svým ptákem.

Jak se zrychluje jeho tempo, zrychluje se i jeho dech. Na krátký okamžik přestane a já se po chvíli dozvím proč. Zjistím to ve chvíli, kdy cítím, jak se na moje tělo sypou droboučká zrníčka. Pak to začalo pálit.

On na moje ztýraná, zbitá prsa sypal sůl. Obličej jsem zkroutila bolestí a pevně sevřela rty, abych neskučela. On pokračoval v obdělávání mých, nyní ohněm zalitých, prsou. Ještě pár prudkých pohybů a můj obličej skrápí horká sprška.

Oddychování se klidní, když ze mne vstává. Přetočí mě na bok a já si lebedím, jak se mi uleví, když poleví tlak na svázané ruce.

„Teď tě pustím. Ty si potom ale pěkně všechnu moji šťávu posbíráš na prsty a slížeš ji, jasný?“

„Ano, pane,“ pípnu tiše.

Trhnutím mě vytáhne do kleku a začne mi rozvazovat smyčky na rukách. Jak povoluje sevření provazu, postupně protahuji a rozhýbávám zatuhlé svaly.

„Ještě něco jsem ti neřekl,“ promluví, když odhodí provaz. Stáhne mi šátek z očí a já zamžourám do, pro mě nyní ostrého, světla ze svíček. „Než ty prsty budeš olizovat, ještě je pěkně prokrvíme.“ Střelím očima rychle k jeho rukám. Třímá v nich dřevěné pravítko. „Nastav ruce. Pěkně je natáhni přímo před sebe.“ Gestem ruky naznačí, ať si pospíším.

Udělám, jak si přeje. Ještě mi otočí ruce dlaněmi nahoru a já přimhouřím oči při očekávání bolesti. „Odpočítáš si nahlas dvacet ran, ano?“ Podívá se mi do očí a sladce se usměje. Pak už zasadí první ostrou ránu.

„Jedna.“

„Jedna co?“ vyprskne vztekle.

„Jedna, můj pane.“ Odpovím rozechvělým hlasem.

„Ano. Jedna. Takže si to zopakujeme, ať si to zapamatuješ.“

Rána.

„Jedna, můj pane.“

Rána.

„Dvě, můj pane.“

Rána…

Pěkně jsem mu odpočítala celou dvacítku, než mi dovolil sebrat každou krůpěj jeho spermatu a olízat ho ze svých prstů.

Když jsem byla hotová, vzhlédla jsem k němu. Doposud jsem totiž klečela a on nade mnou stál a dohlížel, zda to dělám dobře. Výraz jeho tváře se náhle změnil. Změkla, zjihla.

„Vstaň a pojď se napít. Pokud budeš chtít, vzadu je koupelna. Teplá voda tu teče…“

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku: