magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Jak jsem dostal příliš krutou školu (3/5)

Dostal jsem na ruce kožená pouta, jaká jsem znal z erotických hrátek s Górdanem. Pak jsem musel zvednout ruce nad hlavu, kde mi je vojáci připoutal k nějakému řetězu, který bezprostředně poté s cvakáním vyjel nahoru, až mne tahem za zápěstí zvedl z podlahy. Začal jsem skučet bolestí, ale vojáci se jen zasmáli a spoutali mi klepety kotníky. Ty poté zajistili k podlaze, abych nemohl vykopnout. Výborně se při mém poutání bavili a nakonec mi ruka přejela po napjatém břiše a poplácala mne. A pak se ruce začaly věnovat prohlížení mých genitálií a roztahování půlek.

„Koukám, že jsi pěkně teplej irskej sráč,“ konstatoval jeden z vojáků, zatímco mi podvazoval oteklé koule a já u toho ječel jako siréna. „Prej jsi makal v Londýně v gay klubu a když vidím, jak jsi pěkně oholenej, tak vidím, žes tam nebyl nadarmo. Kolik ti platili za vopíchání tý tvojí roztomilý díry do prdele?“

„V žádným gay klubu jsem tam nemakal,“ zavyl jsem bolestí, protože mi pěkně utáhl provázek kolem šourku a natáhl ho kamsi dopředu, kde ho zajistil. „Máte sakra špatný informace,“ lhal jsem vytrvale a rozdýchával bolest. Byl jsem napjatý jako luk, protože tah za koule mne nutil ulevovat si prohnutím dopředu.

Plesknutí přes mé mučené žlázy mne málem připravilo o vědomí. Důtky! A pěkně tvrdě.

Ječel jsem na celé kolo a prosil, ale důtky se činily bez zaváhání a slitování dál a nejen na mých už i tak oteklých a citlivých koulích, ale zejména na napjatém břiše a na zadku. Ty údery byly k nevydržení, protože každý mi trhnul celým tělem, přivázaným jen ve třech bodech – za ruce, za nohy a za varlata. Bolelo to víc, než jsem byl schopný snést. Zmítal jsem se, mrskaný oběma vojáky zepředu i zezadu a tahal si přitom za to nejcitlivější místo svého těla. Chvílemi jsem si myslel, že si koule už musím urvat a že už nic dalšího nevydržím, ale bylo to vždy jen zdání a mrskání mého těla pokračovalo klidně dál.

Trvalo snad půl hodiny, než to šílenství přestalo, vojáci odložili důtky a začali se bavit roztahováním mých půlek a rozvíráním mého řitního otvoru. Prohlíželi si ho a smáli se, že ho mám od hraní s obuškem ještě pořád červený. A potom se i přes můj odpor probojoval prst do mého konečníku a já jen tiše trpěl a přál si, ať mi hlavně už proboha uvolní mé mučené koule.

„Neboj, brzo si spolu zase užijeme. Tentokrát už se odsud jen tak nedostaneš. Určitě znáš zákon o mimořádných opatřeních, takže víš, že tady nemáš žádný práva,“ informoval mě ten předseda fanclubu mé prdele a doprovodil to přírazy prstem hluboko do mého zadku. V tu chvíli bych nejradši umřel, protože ty pohyby mým tělem dopředu a dozadu tahaly za má varlata. Jenomže už ani na umření jsem neměl sílu.

„Tak se měj krásně, ty sráči,“ popřál mi poté, co jeho prst opustil můj konečník. „My se za tebou přijdeme za nějaký čas podívat. Třeba se ti mezitím vrátí paměť.“

Cvakla klika, bouchly dveře a otočil se klíč v zámku.  

Měl jsem dojem, že bolestí zešílím. Tělo jsem měl po bití v jednom ohni a klouby a břicho mne bolely z toho natažení jako na skřipci, o koulích ani nemluvě. Byl jsem psychicky úplně na dně z beznaděje a bolesti, i protože jsem nevěděl, jak dlouho mne tady ti dva zakuklenci nechají trpět. Tušil jsem ale, že si to vylížu až do dna. Chtějí mne zlomit a vědí, že minule se jim to povedlo až po čtyřech dnech. A navíc chtějí Górdana, kterého jim ale já neprásknu. To ať mne radši zabijou.  

Měl jsem pocit, že jsem ve středověké mučírně a brzo mi největší problém začalo působit dýchání. Moje plíce neměly v napjatém hrudníku dost prostoru a mne začala obestírat temnota. Zrovna když jsem si říkal, že brzo omdlím a udusím se, ozvalo se otočení klíče v zámku a vyšetřovatel i s oběma vojáky v patách se vrátil. Nejdřív si zálibně prohlédl mé tělo, celé červené a rozpálené od důtek a nenechal si ujít možnost potěšit stiskem má podvázaná varlata. Já už ale neměl dech ani na řvaní a jen jsem zasípěl, což mne pravděpodobně zachránilo od dalšího mučení. Vyšetřovatel si všiml, jak namáhavě lapám po dechu a rozhodl, že mne prozatím odvážou. Byl jsem mu vděčný, i když bolest se hned zahryzla hluboko do mých natažených svalů. Svezl jsem se na zem, schoulil se do klubíčka, chránil si genitálie a čekal, kdy to nejhorší přejde. Bylo to hodně tvrdé a já ani nevnímal, kdy na mých zápěstích zacvakla stará známá ocelová pouta. Když jsem se ale trošku vzpamatoval a byl schopný se posadit, tak mi jeden voják přidržel u úst sklenici s čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou a pak jsem ještě dostal vodu.

„Tak co, už sis vzpomněl, pod jakým jménem jsi byl v Londýně?“ zeptal se mě vyšetřovatel poté, co mne s pomocí vojáků zvedl ze země a já se musel zase postavit se s nohama od sebe a rukama v poutech za hlavou. Takhle jsem stál, když mi naposledy udělali z varlat kaši. Začal jsem se docela bát, protože jsem měl koule pořád bolestivě podvázané. Zásah kanadou by tak bolel asi stokrát víc.

„Byl jsem tam pod svým vlastním jménem. Nemám důvod něco skrývat,“ odsekl jsem mu.

„PANE! Ty sráči,“ opravil mne a škubl za provázek, visící od mých varlat. Zkroutil jsem se bolestí a málem se pochcal.

„Pane,“ vyrazil jsem ze sebe v předklonu.

„Zůstaň tak!“ přikázal mi jeden z vojáků, když jsem se chtěl narovnat. „Pěkně vystrč zadek,“ ohnul mne a zatlačil mi na záda, abych zůstal prohnutý. Pak chytl ten provaz, který od mých koulí pořád vedl a šel si stoupnout za mne ke stěně. Zůstal jsem tak, jak mi přikázal a začínal se bát, co na mě zase vymyslí. Mé sešněrované koule mi trčely pod vyšpulenými půlkami a zezadu byly snad ještě zranitelnější.   

„A jak ses dostal nazpátek do Belfastu?“ položil mi vyšetřovatel další záludnou otázku.

„Lodí, pane.“

„Myslíš Cáitlín of Éireann?“ zeptal se a koutky mu pod kuklou cukaly smíchem.

Dohajzlu! Problesklo mi hlavou. Tak to jsem úplně a totálně v prdeli, když si dali i tohle dohromady. Zaslechl jsem kroky a ucítil ruku vojáka mezi mými vystrčenými půlkami a napadlo mne, že v prdeli bude pravděpodobně brzo i něco jiného. Hladil mne po zadku a občas pěkně bolestivě plácnul po půlkách, anebo přes koule a já si přál, aby se stal zázrak a někdo ty zakuklené sadistické zrůdy teleportoval na Mars.

„Ty nám pořád lžeš, ty hajzle.“ Vyšetřovatel přišel až ke mně a přejel mi rukama po zádech. „Takže co s tebou uděláme, abys konečně přestal kecat kraviny?“ zeptal se akademicky.

„Já vám nelžu, pane! To jméno té lodi jsem v životě neslyšel. Přijel jsem obyčejným trajektem.“

Voják mi zezadu škubnul za podvázané koule takovou silou, že málem teleportoval na Mars mne. Měl jsem co dělat, abych neupadl. Ječel jsem a chtěl tah za mé žlázy zmírnit úkrokem dozadu, ale vyšetřovatel mne nekompromisně přidržel na místě a v předklonu. 

„Kdy už, ty sráči, pochopíš, že já o tobě vím všechno?“ sdělil mi vyšetřovatel mile a pořád mne držel ohnutého, i když voják za mnou už provaz pustil.

„Tak proč se mne teda ptáte, když všechno víte?“ zeptal jsem se přerývaně. „Pane,“ doplnil jsem po krátkém zaváhání.

„Abychom si ověřili tvou vůli spolupracovat. Zatím ale nic moc. Asi budeš potřebovat další terapii, aby ti rozvázala jazyk. Teď ale pomažeš zpátky do díry a uvidíme, jestli se ti rozsvítí zítra.“

S těmi slovy ukončil vyšetřovatel pro ten den můj výslech, ale pořádná dávka bolesti mne ještě čekala. Voják, který stál celou dobu za mnou, se začal zabývat provázkem na mém šourku a když ho po těch dlouhých hodinách odstranil, sejmula mne bolest stejně zaručeně, jako zásah golfovou holí. Skácel jsem se na zem, chytl si koule, do kterých začala znovu s nesmírnou bolestí proudit krev a vřískal jako o život. A ti tři tomu nasadili ještě korunu, když mi přidrželi ruce i nohy a pěkně bezcitně mou zmučenou výbavu promnuli v prstech. Pak mne voják vytáhl za pouta na nohy, zavázal mi oči, a aniž by bral ohledy na to, že skoro nemůžu chodit, odvlekl mne zpátky do té tmavé a studené cely. Mezi dveřmi mi zase spoutal ruce pod zadkem, aby tím ještě zvýšil nepohodlí a mou bezmocnost a pak mne strčil dovnitř a přirazil za mnou dveře.

Složil jsem se na zemi do oblíbené a bezpečné fetální polohy a pokoušel se usnout, ale všechno mne zatím od terapie důtkami a strečinku varlat příliš bolelo. Rozhodl jsem se proto, že budu trošku zaměstnávat své mozkové závity a pokusím se vymyslet pro ty zakuklené zmrdy nějakou uvěřitelnou báchorku, která by vysvětlila, proč jsem se octl v Londýně pod cizím jménem. Bylo mi totiž jasné, že má povídačka o nedůslednosti záznamů na trajektech je úplně k ničemu, takže použití falešných dokladů budu muset přiznat. Pokud by mne ale obvinili jen z pozměňování dokladu, byl by to můj nejmenší problém. Za to bych mohl dostat třeba jen podmínku, ale hlavně bych se s takovým obviněním octl u soudu a měl bych právo na obhájce a spravedlivý proces. Pokud by mne ale obvinili ze špionáže a z terorismu a bůhví čeho ještě, žádný proces by se nekonal. Na to si tajné služby a vojáci jejího veličenstva v Severním Irsku nehráli. Členové PIRA tady mizeli bez procesů v propadlišti dějin a nikdo se spravedlnosti nedovolal. Občas sice zafungovalo veřejné mínění a lidé vyšli do ulic, ale to jen v případech, které se provalily, a novináři je protáhli tiskem. Naposledy to bylo úmrtí deseti mladých vězňů v koncentračním táboře Long Kesh u Lisburnu, vinou hladovky. Chtěli tak upozornit na nelidské podmínky a mučení v tom obávaném „Bloku H“ věznice Maze, ale Britové se s nimi nemazlili. Taková publicita se ale mé maličkosti nejspíš netýkala.

Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, pořád mi vycházelo nejlíp, když těm zakukleným šmejdům řeknu skoro celou pravdu o sobě a Górdanovi. Když prostě vyzradím svou sexuální orientaci, která je mým mučitelům stejně známá a veškeré mé skrývání se v Londýně pod falešnými identitami navléknu na snahu utajit homosexuální vztah s jedním z nejvlivnějších politiků Severního Irska. Probíral jsem tuhle možnost ze všech stran a pořád mi vycházela jako nejmenší zlo. Sice tím shodím Górdana, ale věřil jsem, že to pochopí a ustojí. Měl dost peněz a byl hodně oblíbený, i když skandál takových rozměrů by ho nejspíš z toho piedestalu obdivu srazil. Jenže po násilném rozpuštění Severoirského parlamentu před deseti lety stejně přišel o svůj poslanecký post a nucená britská správa s ním nejednala zrovna v rukavičkách, když se snažil vyjednat pro Iry aspoň trochu důstojné podmínky k životu.

Už ze střední školy jsem znal důvod té stovky let trvající irské tragédie. Kolonizace Irska anglickými protestanty a následně diskriminace a kriminalizace katolíků završená britsko – irskou válkou. Po válce se šest Ulsterských hrabství v roce 1921 rozhodlo vyvázat z dohody o samostatnosti Irska a zůstat součástí Spojeného království a přijmout dědictví právníka Edwarda Carsona, který bojoval proti autonomii. A dodnes jsme sklízeli kyselé plody té pomatenosti našich předků, do které se zapletla ještě osobní snaha různých lidí o získání moci. Vše vyvrcholilo roku 1969 britskou okupací Ulsteru, stávkami dělníků a krvavým rokem 1972, kdy britští výsadkáři postříleli v Derry dvacet šest civilistů a i v mém rodném Belfastu zahynulo při bombových útocích mnoho lidí a přes sto jich bylo zraněno. Na jednu stranu jsem se proto nedivil, že Ulster se dostal pod přímou správu z Londýna, když náš parlament tu bouřlivou enklávu odporu nezvládal. Co mi ale vadilo, že i skoro deset let po těch událostech si v Severním Irsku britské speciální jednotky dělaly, co se jim zlíbilo. Boj s terorismem se změnil doslova v hon na čarodějnice a sadismus okupantů, se kterým jednaly se zajatci, neznal mezí. Byl jsem unesen za bílého dne na rušné Belfastské ulici, vyslýchán a surově mučen a to vše bez jediného obvinění a snahy zajistit mi alespoň základní lidská práva. Měl jsem statut takzvaného paramilitaristického vězně, a jak mi řekl ten sadistický voják, díky zákonu o mimořádných opatřeních z roku 1973, mne mohli držet bez obvinění a bez soudu ve věznici klidně i tři roky.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku:

Uzasne.. chtel bych zazit roli Kierana. Opravdu supr vypravecsky talent - klobouk dolu pred vypravecskym talentem autora !!