magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Jak jsem dostal příliš krutou školu (4/5)

Když si pro mne ten jeden zakuklenec po dlouhých hodinách zase přišel, měl jsem už v hlavě všechno srovnané. Rozhodl jsem se, že jim řeknu to, co bych stejně už nedokázal zatlouct. O Cáitlín of Éireann se ale nezmíním ani slovem a stejně tak o mikrofonech v domě Harperových. Na to nemají žádné důkazy, a pokud se domnívají, že s tím mám něco společného, zůstane u domněnek. I kdyby ze mne vytloukli duši, nikdy se celou pravdu nedozvědí.

Tentokrát nepřišla žádná fáze cukru. Rozvázali mi sice oči a dostal jsem sklenici vody, ale to bylo všechno. Žádné sendviče a já ani neměl hlad. Celé tělo mne pořád bolelo a byl jsem hodně unavený, takže jsem už chtěl mít všechno za sebou. Věděl jsem, že jen co začnu mluvit a řeknu jim to, co chtějí slyšet, začnou se mnou zacházet o hodně líp. Jenže k té fázi jsem se musel propracovat a zdálo se, že to nebude jen tak. Ti tři zakuklenci se zjevně rozhodli, že si svou nadvládu pořádně vychutnají.

Přivázali mne za ruce k hrazdě nad mou hlavou a nohy v roztažení přivázali za kotníky k okům v podlaze. Měl jsem tak celé tělo přístupné čemukoliv, co na mne vymyslí a podle krabičky s dráty, které se objevily v rukou jednoho vojáka, to vypadalo na opravdu elektrizující diskuzi. Díkybohu ale vytáhl jen samolepicí elektrody, kterými mi oblepil varlata a žalud a ne tu šílenost, kterou mi do ptáka a do prdele strčil bývalý velitel speciálních jednotek.

„Já vám řeknu všechno, pane,“ ujišťoval jsem vyšetřovatele, sedícího za stolem a sledoval přitom, jak zakuklenec připojuje dráty, vedoucí od mých genitálií do zdířek té černé krabice. A pak jsem ucítil slabý výboj, jen takové zkušební polechtání, ale i tak jsem sebou pěkně škubnul, víc však leknutím, než bolestí. Všechny tři zakuklence ale má reakce nesmírně pobavila a druhý šok už získal na intenzitě. To už jsem si i zařval, protože moje pohmožděné koule už měly prostě dost.

„Já vím, že nám řekneš pravdu. Třeba ne dneska a třeba ani ne brzo, ale jednou určitě. Každý se tady nakonec přizná, tomu věř. Jak už víš, můžeme tě tady držet neomezeně dlouho a neboj se, že bychom tě třeba omylem zabili. Tak neschopní nejsme.“ Vyšetřovatel vstal od stolu a přišel až ke mně, aby mi tu důvěrnou informaci sdělil pěkně do očí. Jestli čekal, že se z něj podělám strachy, tak to se netrefil. Navenek se to ale mohlo tak zdát. Vyloudil jsem dokonce i několik dětských slziček. Nikdy nebylo na škodu připomenout, že mi ještě nebylo jednadvacet, takže podle dávných irských zvyklostí jsem ještě nebyl ani plnoletý.

Dostal jsem ještě pět docela silných elektrošoků, jako výstrahu, kdybych si spolupráci zase rozmyslel a pak mi dali napít a nechali mne povídat. A já mluvil a mluvil skoro hodinu. Vyprávěl jsem jim o tom, jak mi Górdan pronajal byt v Londýně, aby tam za mnou mohl inkognito dojíždět a jak jsem si koupil přes prostředníky falešné doklady, protože jsem nechtěl, aby se v Irsku rozkřiklo, že jsem homosexuál. Sice ta báchorka trošku pokulhávala, ale aspoň nebyla chromá na obě nohy, jako mé původní tvrzení, že jsem proklouzl kontrolám na trajektech. Dokonce i voják s černou krabičkou mne přestal týrat, když zjistil, že to, co říkám, má hlavu a patu, což jsem považoval za malé osobní vítězství.

„Takže všechny ty tvoje schovávačky v Londýně byly jen proto, aby tě mohl sir Górdan pořádně vopíchat, kdykoliv byl v Británii?“ zeptal se vyšetřovatel nevěřícně i ohromeně. S tím nepočítal, že se místo teroristického komplotu dozví pěkně šťavnatou historku, zralou do bulvárního tisku, nebo pro vyděrače.

„Ano, pane,“ přiznal jsem zkroušeně a zase si zasloužil Oscara za herecký výkon několika slzami. Tuhle polohu jsem měl z SM hrátek s Górdanem nacvičenou skvěle.

„A kdo ti dělal ty doklady?“ vypálil z ničeho nic voják a moje koule i pták dostaly další příděl elektřiny.

Řekl jsem mu jméno člověka, který byl v Belfastském podsvětí známý tím, že se živil paděláním všech možných listin, razítek, podpisů a tak. Věděl jsem, že asi před dvěma měsíci zemřel, takže už si nikdo nemohl ověřit, jestli nevyráběl i doklady. A navíc už mu moje výpověď nemohla ublížit. Já se ale tvářil, že nevím, že už je na pravdě boží, a klidně těm dvěma hajzlům tvrdil, ať si to u padělatele ověří.

„A jaký to s jeho lordstvem bylo? Má aspoň pěkně velkýho ptáka?“ ozval se zase voják a já s hrůzou zjistil, že mému ponižování ještě není konec. Teď budou chtít ty nejintimnější detaily, o kterých se mi hodně špatně mluvilo. A mé tušení se brzo potvrdilo. Musel jsem jim vyprávět, v jakých polohách jsme se s Górdanem milovali a také jim na obušku předvést, jak umím kouřit a jak hluboko do krku ho dostanu. Vyhrožovali, že mi jinak vrazí ten tlustý obušek do zadku a já si dobře z prvního dne pamatoval, že to pořádně bolí, takže jsem radši pokorně všechna jejich přání vyplnil. 

A pak mi dali zase pár elektrošků. Ječel jsem a brečel a zoufale si přál, abych nikdy svůj vztah s Górdanem těm zmrdům v kuklách neprozradil. To líčení všech podrobností mne deptalo tak, jako ještě nic před tím. Dokonce jsem dostal i pár ran asi metrovou latí s pěkně ostrými hranami a málem si vyřval hlasivky, protože jsem odmítl říct, jaké to je, když mi pořádně velký ocas protahuje konečník.

Předseda fanclubu mé prdele mi nakonec zase strčil obušek do zadku a chtěl slyšet, jak moc to bolí. Určitě měl radost, protože to bylo dost hrozné. Neznásilnil mne ale, což jsem považoval za malé bezvýznamné plus. Celou dobu, co pršely ty nechutné a intimní otázky, jsem se totiž právě znásilnění bál. Z nějakého důvodu pro mne znamenalo mnohem větší ponížení, než to mučení obuškem, i když to bylo jistě mnohem bolestivější.      

Po hodinách výslechu jsem skončil zase ve své cele metr krát metr, s páskou na očích a rukama pod zadkem. Bolely mne koule od elektrošoků i konečník, roztažený obuškem. Měl jsem ho v sobě pěkně dlouho a voják mi ho vyndal až přede dveřmi cely. Psychicky jsem byl ale na dně mnohem víc, protože jsem si vyčítal, že jsem jim své tajemství prozradil. Pustil jsem je do svého soukromí a oni ty nejkrásnější vzpomínky poplenili a pošlapali s citlivostí stáda slonů, kálející na vše, nač vstoupí. Utahovali si z mých citů ke Górdanovi a vysmívali se tomu, že ho opravdu miluji. Ptali se mne se smíchem, jestli mu taky láskyplně lížu prdel a že bych jim to mohl předvést, ale já jim řekl, že to jsem nikdy v životě nedělal, protože jsem tušil, co by po mém přiznání následovalo. Zlehčovali nechutnými poznámkami všechno, co jsem považoval za krásné a v jisté míře i svaté. Připadal jsem si tím výslechem pošpiněný a zneuctěný víc, než kdyby mne opravdu znásilnili a bál jsem se, že už se Górdanovi nikdy nedokážu podívat do očí.

Roztřásla mne zimnice a nakonec jsem upadl do jakéhosi horečnatého snu, ve kterém se mi znovu zjevovali oba zakuklenci a s očima inkvizitorů mne odsuzovali za mou homosexualitu a do toho Górdan, který mi vyčítal, že jsem prozradil naše tajemství. Probralo mne až třesení ramenem a pak kopanec kanadou do ledvin.

„Vstávej, ty sráči!“ Předseda fanclubu mé prdele, který mne s takovou ochotou týral při výslechu, mi dopřál něžné probuzení. Celý zmatený a hlavně vysílený jsem se rozmotal ze své fetální polohy a postavil se na vratké nohy. Stejně, jako pokaždé mi vojáci spoutali ruce pro změnu před tělem a protáhli mne obvyklou trasou přes záchod do kanceláře. Bohužel tentokrát jsme tam byli jen my tři bez vyšetřovatele.

Znovu mi připoutali nohy do rozkročení a já si musel kleknout. Pak mne na zemi ohnuli a ke stejným okům v podlaze přivázali i ruce. Klečel jsem tam s obličejem na zemi a zadkem zvednutým ke stropu a třásl se čirou hrůzou. Tušil jsem, že to, co se bude dít, bude něco hrozného.

„Pěkně vystrč prdel, ty irská buzno,“ Pohladil mne předseda fanclubu mé prdele po vyšpulených půlkách a neopomněl prsty projet rýhu a pohrát si s mými bolavými varlaty. „Musí to vypadat, jakoby si tě na ulici pořádně podali nějací zarytí odpůrci buzerantů,“ řekl a já vůbec nechápal, co tím myslí. Mezitím, co jsem si namáhal unavené závity, se oba vojáci nechutnými poznámkami bavili na můj účet a doslova se pásli na mé bezmocnosti. Nakonec mi ten jeden zatlačil na páteř, aby vylepšil mé prohnutí v pase. Teprve potom byl spokojený a přešel znovu k mému zadku. Slyšel jsem, jak si natahuje latexové rukavice a dobře jsem věděl proč a vzápětí jsem už ucítil roztahování análního otvoru.

„Pane, prosím,“ křičel jsem. „Já udělám všechno, co budete chtít.“

„Tomu věř, že uděláš! Roztáhni prdel a pomodli se ke všem svatým, i když ti to bude hovno platný,“ zasmál se pod kuklou krutě a pak mi klidně strčil obligátní prst do zadku, aby si ověřil, jak jsem uvolněný. Málem bych brečel ponížením, ale to jsem mu nechtěl dopřát a tak jsem byl úplně zticha a jen držel. Věděl jsem, že nastala má nejhorší noční můra, ale chtěl jsem ji zvládnout hrdě a se štítem. A pak ze mne voják pomalu vytáhl prst, plivnul mi do rýhy a roztáhl mi půlky dlaněmi, aby do mého pořád dost sevřeného konečníku mohl druhý mučitel narvat obušek. Nejdřív jsem si myslel, že mne opravdu obtáhnou, ale asi neměli čím. Proto si vypomohli tím brutálním falickým symbolem, který hrdě nosili zavěšený na pásku.

Předseda fanclubu mé prdele mi úplně bezcitně tím tvrdým a tlustým obuškem přirážel co nejhlouběji do zadku a já měl pocit, že mne určitě roztrhá. Vřískal jsem a prosil o slitování, skučel jsem, že to hrozně bolí, ale ten muž byl jako hluchý a týral mne nekonečné minuty. Skončil, až když už jsem se nebyl schopný ani řvát. Roztáhl mi půlky, aby si prohlídl, jakou spoušť obušek v mém konečníku způsobil, a spolu se svým kamarádem se dobře pobavil na účet krvavých irských děr.

Už jsem doufal, že mám tu hrůzu za sebou, ale to už se nade mnou rozkročil druhý voják, čelem k mému zadku a vzduchem zasvištěla rákoska. První úder svisle mezi mé roztažené obliny mne málem poslal do říše snů. Pokud jsem předtím už nemohl řvát, tak teď jsem v sobě nacházel další a další síly k ječení a můj rozbolavělý a roztažený anální otvor zažíval při dopadech rákosky neskutečná muka. Jestli tohle přežiju, tak už v životě neudělám ani krok, říkal jsem si pochmurně a jen doufal, kdy už to skončí. A pak jsem se konečně dočkal, a když jsem zpětně počítal ty údery, zjistil jsem, že jsem jich sice dostal jen osm, ale po předchozím týrání byl i jeden příliš.  

Vojáci mne odvázali a hodili mi hromádku mého civilního oblečení. Bylo celé špinavé a potrhané, ale já neměl sílu přemýšlet proč.

„Oblíkej se, uděláš si malej výlet,“ řekl mi a já se málem složil. Tohle vypadalo zatraceně špatně, protože malé výlety končily často fatálními nehodami. Už párkrát se stalo, že zmizelí členové PIRA vyplavali kdesi u útesů nad Belfastem, i když je nikdy nikdo neviděl do studeného Irského moře lézt. Nechtěl jsem skončit podobně a tak jsem byl rozhodnutý bojovat jako o život. S velkými těžkostmi jsem se oblékl a vnitřně připravil na ten boj, ale k tomu ani nedošlo. Oba svalnatí a vysocí vojáci byli silnější a ozbrojení obušky. Stačilo pár zásahů a pár dobře mířených kopanců a já se válel na zemi a pomalu ztrácel vědomí. A pak se mi konečně špička boty trefila do spánku a svět definitivně odplul.
Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku: