magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Sloupový sál

Autorem této povídky je Daemon83. Podle skutečných událostí. Jména zúčastněných osob byla změněna.

„Tady to je,“ řeknu Ireně, když dojedeme na místo. Sundávám nohu z plynu a dobržďuju, než otočím klíčkem v zapalování a vypnu motor. Bývalá podzemní nacistická továrna Richard u Litoměřic. Už při první návštěvě někdy před půl rokem, když jsem se o ní náhodou dozvěděl, jsem si uvědomil, že je to ideální místo pro BDSM akci, ale k realizaci došlo až teď. „Ještě musíme jít pěšky asi sto metrů a budeme přímo před vchodem“. Pohodím rukou směrem k rozbahněné pěšině, která vede lesíkem a kolmo navazuje na úzkou asfaltovou silnici po které jsme sem přijeli. „Žádná jiná auta tady nejsou, tak asi vevnitř nikdo nebude,“ přemýšlím nahlas.

„Tak to bych neřekla, že je to tady. Vypadá to nenápadně,“ diví se Irena a rozepíná si bezpečnostní pás. Je to dvacetiletá zaměstnankyně jedné nejmenované distribuční firmy, se kterou spolupracuju jako jejich prostředník při vyhledávání nových klientů na východních trzích a dojednávání obchodních transakcí se zahraničními partnery. Přistalo mi od nich na účtu už pár pěkných provizí a Irena byla vždy spojovacím článkem při mé interakci s touto firmou. Jednou se mnou jela i pracovně do Polska. V průběhu této třídenní pracovní cesty jsme se sblížili i když je ve vztahu s někým jiným. Jako milenka mi ale vyhovuje výborně a její bisexualita není na překážku, spíš naopak.

„Už když to za války stavěli, tak vybírali nenápadné místo,“ pronesu a jedním dechem dodám: „Jdu pro náklad.“ Otevírám dveře auta, vystupuju a s rozsvícenou baterkou v ruce směřuju k zavřenému kufru. „Snad na sobě nebude mít modřiny. To se mi nelíbí,“ posteskne si Irena.

Otevírám kufr a posvítím dovnitř na nahou holku, která se tam choulí do klubíčka. Je vidět, že je jí zima. Moje malá Klaudie. Drobná, jednadvacetiletá submisivní holka s jemnými rysy. Přítulná fenka. Známe se už bezmála rok, ale tohle bude teprve šestá nebo sedmá lekce v pořadí, kterou ode mne dostane. Lokace, které jsem pro naše příležitostná setkání volil byly pokaždé zajímavé, ale už nějak tak dopředu tuším, že dnes a tady to bude nejlepší. Taky kvůli tomu, že je tu i Irena. Klaudie je taková poslušná rádoby malá holčička. Mám pro takové slabost a rád jím dávám lekce na takových místech.

Proto jsem ji vzal zrovna sem i když to znamenalo skoro tři sta kilometrů jízdy autem. Teď mi přijde škoda, že moje uniforma sturmbannführera SS, kterou jsem kdysi pořídil pro podobné účely, včetně originální dýky SS zůstala ve skříni. Vlastně si na tyhle rekvizity nepotrpím, ale teď mi to ale přece jenom přijde jako škoda. No nevzal jsem, tak co už. Vracet se pro to přece nebudu. Na hadrech stejně nesejde. Hlavně, že mám bič.

„Dobře, že nás nezastavila silniční kontrola, nevím jak bych to policajtům vysvětloval,“ řeknu s úsměvem Ireně, která zrovna vystupuje z auta. „Obuj si boty a vylez ven,“ přikážu nahé holce v kufru a ona ihned uposlechne můj rozkaz. Obula si boty, ale zbytek svého oblečení nechala na hromádce v kufru. Dávám ho do batohu.

„Vypadáš pěkně,“ řekne jí Irena, když na ní směruje kužel světla ze své čelovky, kterou si už nasadila. Irenu jsem sem nalákal hlavně na Klaudii. Už na fotkách se jí líbila. Sama říká, že je víc na holky než na kluky a i víc vztahů měla s holkama než s klukama. Dnes to pro ní bude něco nového. BDSM neprovozuje. K roli čubky se mi ji zatím nikdy nepodařilo přimět navzdory tomu, že i většina vanilkových holek v mém životě se k tomu nakonec nechala přemluvit, i když většinou jen v mírnější formě. Ona na to prostě není. Tak uvidím jak mi do dnešní lekce se subinou bude zapadat. Každopádně jsem rád, že tady je.

„Jmenuje se Klaudie,“ oznámím jí, zatímco s třesknutím zavírám kufr. „Tohle je Irena.“ Klaudie sklopí hlavu: „Vítám vás Paní,“ řekne pokorně. Ireně se na tváří objeví pobavený úsměv. Současně je, ale vidět, že je to pro ní první setkání s něčím dosud nepoznaným. Klaudie už byla v kufru než jsem se stavil pro Irenu, která bydlí nedaleko ještě u rodičů, asi jen dvacet kilometrů odsud. „Se mnou můžeš mluvit normálně. Já jsem jen bi, to vaše BDSM jde mimo mě,“ ušklíbne se Irena. „Ne! Jednej s ní, tak jak jsem ti říkal,“ musím ji napomenout.

„No dobře,“ kaje se a po chvíli znova nadechuje: „Tak teda k noze ty malá čubko rozvrzaná!“ Trochu se tomu sama zasměje. Což se mi nelíbí, protože tím kazí atmosféru a dělá z toho frašku. Říkal jsem jí už předem, že klidně může moji subině nadávat a ponižovat jí jak chce, že to ani jí samotné nevadí, právě naopak, že se jí může klidně i vymočit do obličeje, že to i rád uvidím, ale ať už bude dělat cokoliv, tak ať se u toho nesměje. Přesněji ať se nesměje tomu, že by mi to tím kazila.

Klaudii to ale nepobavilo spíš vzrušilo. Poslušně přistoupí k Ireně. „Klekni si,“ přikážu jí. Poslechne a poklekne před Irenou, která jí už nasazuje na krk tlustý kožený obojek a přicvakne k němu krátké vodítko. Ve tváří má lehký úsměv. Cítí se dobře, to je vidět. Že by jí ty, jak ona říká „uchylárny“, přece jenom začaly něco říkat? Nejspíš se už těší, jak bude mít Klaudiino tělo úplně ve své moci a bude si s ní dělat, co si zamane. Věřím, že Klaudie nebude protestovat, ať už budeme dělat cokoliv.

„Dobře, tak jdeme dovnitř.“ Všichni tři společně směřujeme ke vstupu do podzemí. Zející díra metr na metr vyřezaná v železné bráně do sebe vtahuje vzduch. Je tam průvan a je to slyšet. Nad vchodem někdo barvou napsal „Jsou tu duše mrtvých“. Dám Klaudii ruku na zadek. V reakci na to se prudce otočí, pak ihned nesměle usměje. Její kůže je chladná jako led. Je vzrušující vidět jak mrzne. Letmo ji plácnu po zadku:“Ty první.“

S viditelnými obavami se předkloní a souká se dovnitř skrz malou díru v dolní části vrat. Všimnu si, že Irena ji přitom kouká na vyšpulený zadek dokud i její nohy nezmizí vevnitř. Vstup je krkolomný, ale zvládla to bez větších obtíží. Je tam, nic neříká ani se nijak jinak neprojevuje. Jak mi později přiznala v tomto okamžiku se ji zmocnil velký strach, věděla, že je v nějakém obrovském prostoru, ale nic neviděla. Věděla, co se tady dělo za války. Už to ji děsilo, cítila na těle chlad a průvan, doslova se třásla zimou a ještě k tomu ta neproniknutelná tma. Už to samo o sobě ji údajně velmi vzrušovalo a vlhla přitom. Čekala až vejdeme dovnitř i my, protože jsme měli světlo a to už se pak přece jenom bude cítit bezpečněji.

Vcházím dovnitř po hlavě a směruju baterku do černočerné tmy, která vyplňuje celý prostor před námi. Páteřní chodba D, která se táhne skoro dva kilometry. Už se dovnitř souká i Irena a slyší, jak sem z nejbližší chodby po pravé straně doléhá intenzívní kapání vody. Je to slyšet, i když k té chodbě je to dobrých sto metrů. Z tohohle místa ji ani není vidět. Několik desítek metrů od vchodu je postavená cihlová zeď, která měla zamezit vstupu do nitra továrny, ale někdo ji proboural. I když je to tak daleko a je tam navíc zbytek té zdí, tak přesto je kapání slyšet. Tak dobrá je tu akustika.

„Trochu se bojím,“ zašeptá Irena. V jedné dlani drží konec vodítka přicvaknutého k obojku, který má Klaudie na krku a ve druhé ruce kožený bič jehož konec dosahuje až k betonové podlaze, na které stojíme.

„Divím se, žes tady ještě nikdy nebyla,“ poznamenám. „Ty se taky bojíš čubko,“ zeptám se následně Klaudie. „Ne Pane,“ zavrtí hlavou. Není to zrovna odpověď, která by mě uspokojovala. Ještě že není upřímná. Vidím na ní, že se bojí. Poznám to, když jí namířím ostré světlo baterky do obličeje, ale neříkám nic.

Prolezl jsem to tu kdysi už celé, původně tu bylo přes třicet kilometrů chodeb, dnes je už hodně zavaleno a některé místa vypadají strašidelně už sama o sobě. Nemluvě o riziku zřícení stropů, které tady samozřejmě je. Stává se, že tady pádají kusy vápence velké jako osobní auto. Spadnout to může kdykoliv. Je zázrak, že tady od konce války údajně nikdo nepřišel o život. Ale kdo ví, jestli někdo není pod těmi závaly, kterých je tu opravdu hodně.

Není divu, že se obě holky bojí. Irena možná ještě víc než Klaudie, ta je už od přírody taková odevzdaná. I když si určitě představuje co ji tady čeká a přesně neví co s ní budu dělat. Ví ale, že rád škrtím a někdy ji i opatrně zvednu za sevřený krk do vzduchu. Vždy tak ztuhne když to dělám a v očích má strach, stejně jako teď.

„Nebojím se, ale je mi zima,“ dodává po chvíli zatímco překříženýma rukama svírá svoje třesoucí se tělo. Zaliju ji světlem ze své baterky. Skutečně je vidět, že je jí zima, celá se třese.

„No dobře tak já tě trochu zahřeju,“ ušklíbnu se. Pokládám rozsvícenou baterku na podlahu potom k ní přistoupím a přitisknu jí k sobě, přitom ji projíždím dlaněmi po zádech, po krku a po zadku. Ta malá postavička se mi skoro ztrácí v náruči. Je hodně štíhlá a měří jen metr šedesát, zatímco já mám skoro dva metry. Přitiskne se ke mně a já ji chytnu zezadu za kundu. Trochu zasténá když ji v příští vteřině zasunu dva prsty dovnitř a rychle s nimi jezdím tam a zpět. „No to by zatím stačilo,“ ukončím to rázně, protože nechci aby se udělala a vytahuju z ní svoje prsty, které jí následně dávám do pusy. Poslušně je očisti svým jazykem. Dívá se mi přitom do očí a zas je to taková ta hodná holčička. Má takový oddaný výraz a intenzívně mi saje prsty. Dělá to schválně, protože ví, že ji chci takovou, nebo je to skutečně její přirozenost?

„Počkej! Taky si na ní chci sáhnout. Není celá jen pro tebe,“ zasměje se Irena a přitáhne Klaudii za obojek k sobě. Chytne jí levou dlaní za bradu a začne jí líbat. Přitom pustí na podlahu bič a volnou rukou ji hladí a mačká prso, pak jí rukou zajede mezi nohy. Po chvíli jí druhou rukou chytne za husté dlouhé zrzavé vlasy a pořád jí líbá. Klaudie není na holky, ale nijak neprotestuje a pasivně souhlasí s intimnostmi, kterými ji teď Irena zahlcuje. „Vylížeš mi jí, jo,“ zasténá jí tiše do ucha po chvíli.

„Říkal jsem ti, že se ji nemáš ptát,“ napomenu Irenu. „Prostě ti bez keců vylíže píču a jestli se ji to nelíbí, tak ji přetáhni bičem přes záda, aby se zklidnila a neodmlouvala. Není tady proto, aby o něčem rozhodovala.“ Irena se tentokrát už bez úsměvu a s viditelným vzrušením na mě letmo podívá a přikývne, jako že pochopila co jsem ji řekl a pak ihned Ireně silou zatlačí na rameno, aby jí přiměla pokleknout na kolena.

„Rozepni mi kalhoty a vyliž mi píču ty zasraná couro!“ Přikazuje jí a ještě ji dá i slabou facku. „Ano paní,“ sohlasí silně submisivní Klaudie a rychle otevírá ústa a olizuje Ireně přirození. Irena se opře zády o betonovou zeď chodby a chytne její hlavu do dlaní. „Pořádně tam zajeď tím jazykem kurvo. Táák, to je ono a teď klitoris rychle!“ Irena komanduje svoji sexuální otrokyni a zatahá ji přitom za vlasy. Klaudie vyjekne bolestí. „Jakto, žes přestala lízat. Dovolila jsem ti to?!“ Ani nečeká na odpověď a hned jí dá silnou facku. „Aaau,“ vyjekne Klaudie a její výkřik se rozléhá ozvěnou v zdánlivě nekonečných černočerných chodbách podzemní továrny. Chce se jí trochu brečet, ale opět rychle vystrčí jazyk a líže vzrušenou vagínu, kterou má před obličejem.

„No vidíš, jak ti to jde,“ pochválím Klaudii za její výkon. Irena se zavřenými očima jde do mírného podřepu a roztahuje doširoka nohy, kalhoty má u kotníků. Dlaněmi silně svírá hlavu Klaudie. „Už budu,“ sténá rychle a vzrušeně. „Otevři pořádně hubu a vyplázni ten jazyk!“ Přikážu Klaudii a chytnu ji jednou rukou za vlasy zatímco ji svítím do obličeje. Irena si dráždí klitoris svými prsty a za pár vteřin se s výkřikem udělá. Často má mokré orgasmy a tentokrát tomu není jinak. Nastříká proud tekutiny ze své kundy Klaudii přímo do pusy. „Dělej spolkni to!“ Přikážu ji. Chvíli to tam zadržuje, ale nemůže to spolknout, podle výrazu v jejím obličeji je ji na zvracení a do oči se ji tlačí slzy. „Dělej rychle! Jestli to nespolkneš tak máš ode mě deset ran bičem,“ varuju ji a škubnu do zadu rukou ve které svírám její vlasy. Ví, že bych to udělal a proto se přemůže a polkne Ireniny ejakulační výměšky i když to pro ní bylo zhruba stejné jako polknout zvratky.

„Hodná čubička,“ pochválí ji Irena, která pomalu přichází k sobě po intenzívním orgasmu a natahuje si kalhoty. „No dobře, tak jdeme konečně do těch chodeb.“ Řeknu zatímco nasazuju Klaudii pouta, tak aby měla ruce spoutané za zády. „Původně jsem akci plánoval až ve sloupovém sále,“ dodávám jen tak na doplnění načež, škubnu za obojek ke kterému je přivázána Klaudie a všichni tři vyrážíme do nitra továrny. Irena po chvilce zapomene na sex, který před chvíli měla a celé její myšlení je nyní zaměstnáváno tím co vidí.

„To je vážně strašidelné.“ Přecházíme první velký zával před námi, takže vlastně jdeme po balvanech, které byly stropem předtím, než spadly dolů na podlahu.

„Neboj se,“ uklidňuju ji a zatahám Klaudii za obojek. Je znát, že má taky strach a tak ji musím trochu motivovat aby zrychlila krok. Od vchodu jsme urazili jenom něco přes sto metrů. Klaudie klopýtne o kámen, když šplhá na zával. Moc asi nevidí na cestu, jdeme před ní a zakrýváme jí svými těly výhled. Navíc ona nemá žádné světlo.

Zával je celkem dlouhý. Jsou to prostě balvany které ze zřítily ze stropu na podlahu. Normální výška chodby je něco kolem třech metrů. V místě tohoto závalu je to zhruba o půl metrů méně, ale výška je konstantní, takže se zdá, že to tu celé spadlo najednou a ne postupně. Překonali jsme tento zával a následuje pouhých pět metrů normálního prostoru a pak ihned další hromada spadaných balvanů ze stropu. Tento zával je ještě delší než ten první a to dokonce o hodně. Je na něm dokonce vyšlapaný chodník. Výška nového stropu vzniklého závalem se snižuje, na konci je potřeba dokonce vyšplhat na hromadu kamenů a výška stropů je tu sotva půl druhého metru, možná ještě méně.

Následuje sesutý oválný prostor asi patnáct na pět metrů. Když vidím ty praskliny v měkém vápenci který tu tvoří strop a není to po závalu nijak a ničím zpevněný a navíc skrz něj pomalu prosakují kapky vody, tak jsem rád, že se Irena moc nevyzná v geologii, protože by ji možná přemohl strach a chtěla by se vrátit k východu a možná by dokonce začala protestovat i Klaudie.

„Tak to asi nedám,“ bojí se Klaudie, když se dívá na prudkou „cestu“ dolů. Rozdíl výšky mezi místem kde jsme a původní podlahou pod balvanama, na kterou bychom se měli dostat je asi tři metry a rozhodně není možné popsat pocity, které vyvolává pohled na zdevastovaný prostor před námi. Propady v podlaze, hluboké na dva metry, zřícené zbytky dřevěných výztuží. Upřímně, i ve mně to vyvolávalo obavy a je to asi nejděsivější a určitě i jedno z nejbezpečnějších míst v celém komplexu. Ale nesmím dát najevo strach.

„Jdeme dál,“ řeknu rázně. „Neboj se.“ Sesunu se - vykročím by nebylo správné slovo - kupředu, dolů. Klaudii skoro táhnu na vodítku za sebou. Musím dávat pozor i na ni, jak tam sestupuje dolů. Má ruce spoutané za zády a kdyby spadla, nedopadlo by to dobře. Překvapuje mě její odvaha. Nebo je to oddanost? Irena je stále nahoře. Naznačím posunkem, aby taky slezla dolů. Skoro se divím, že najde odvahu a jde sem za námi. Dá se ujít už jen několik málo metrů po rozbité podlaze, opět je těžké popsat v jakém stavu tady tento konkrétní úsek je, ale když je člověk přímo tam, tak to působí celkem děsivě. Navzdory, nebo možná naopak částečně trochu i kvůli děsivému tichu.

„Tak dál už nemůžeme, tady je to neprostupné.“ Řeknu Ireně a zastavím se, před velkým závalem, který sahá až ke stropu. „Cože,“ ptá se mě překvapeně. „Ale dostaneme se tam neboj, ale ne tudy. Musíme přejít do vedlejší chodby C. Sem jsem tě zavedl jenom proto, abych ti ukázal jak to tady vypadá. Myslím si, že ten pohled stojí za to.“ Irena přikývne. Krkolomnou cestou se vracíme a odbočíme do chodby nalevo. Klaudie cupitá beze slova za námi.

Míjíme hromadu spadaných kamenů a vstupujeme do chodby C, kterou se vydáváme směrem do nitra továrny. „Tady jsem jednou bloudil,“ vzpomínám nahlas, když procházíme spojnicí mezi chodbami C a D. „Je to už jediná cesta k východu, zbytek je zavalený. Není fajn pocit když nemůžeš najít cestu ven, vracíš se k východu céčkem a narazíš na neprostupný zával. Hledáš cestu ven, ale všude jsou jen slepé místnosti. Byl jsem tu tehdy sám a bloudil jsem asi dvacet minut, než jsem si uvědomil, že ta odbočka je tady.“ Říkám jim. Příštich několik minut jdeme mlčky. Účel to splnilo a znásobil jsem jejich strach. To se mi líbí.

„Pane já mám strach,“ ozve se z ničeho nic nesmělým hlasem Klaudie, kterou táhnu za sebou na vodítku a opět je vidět, že se třese zimou. Irena jde vedle mě, po mém levém boku. Jak se mi později svěřila subinka, v tomhle místě dostala velký strach, že se stropy sesunou a my tu zůstaneme zavalení a nedostaneme se ven. Což se klidně mohlo stát. Nad hlavou jsme měli desítky metrů nestabilního a vodou nasáklého vápence.

Zrovna je před námi krkolomný zával, který je potřeba překonat. „Ještě ty začínej. Radši drž tlamu a chystej kundu a prdel, za chvíli jsme tam.“

Je slyšet čvachtání našich bot v blátivém podloží, které je v tomto místě rozmočené. „Jo tady to je.“ Řeknu po dalších asi dvou minutách rychlé chůze a nasměruju baterku do rozlehlé haly po levé straně. V dáli jsou vidět řady betonových sloupů, které podpírají strop. Dotáhnu Klaudii k jednomu z nich a sundám si batoh, který mám na zádech.

Podám Ireně klíček od pout: „Připoutej ji k tomu sloupu.“ Udělá to zatímco já chytnu Klaudii ruce, tak aby byly kolem sloupu. Zacvakne pouta Klaudii na obou zápěstích a zdá se, že je dost utáhla. „Dobře, tak teď tě zahřeju pořádně, aby sis nestěžovala, že tady mrzneš.“ Sevřu v rukou kořený bič a zaměřím se na obnažená záda Klaudie. Irena se usměje, zdá se, že těmto hrám taky přichází na chuť. „Jo dej jí pořádně,“ povzbuzuje mě. Rozmáchnu se a bič prosviští vzduchem než dopadne na nechráněnou kůži a maso, které je pod ní.

Klaudie křičí a já cítím, jak mi tvrdne. Opět se rozmáchnu a dám ji druhou ránu. Opět vykřikne. Nedávám do rány celou svoji sílu, protože to by jí mohlo protrhnout kůži a slíbil jsem ji, že jí na těle nezůstanou žádné stopy, které by pak mohl objevit její přítel, se kterým se má za tři dny setkat.

Nezakazuju jí tento vztah. Kdybych to udělal, možná by mi i utekla. Říká, že svého přítele miluje, ale přesto ho podvádí se mnou. Když jsem se jí ptal proč, tak odpověděla, že si nemůže pomoct, že je to silnější než ona.

Irena mezitím přistoupila k bičované Klaudii a začala jí dráždit rukou kundu. Oddaluje přitom svůj obličej od těla Klaudie a hmouří oči jako by se bála, že ji nechtěně zasáhnu bičem. „Neboj se. Mám přece praxi.“ Řeknu jí než dám Klaudii třetí ránu. „Au, au, au,“ je slyšet, že se jí citelně zrychlil dech.

„Líbí se ti to, kurvo, co?!“ Aniž bych čekal na odpověď, upozorním Irenu: „Pozor s tou rukou.“ Znovu se rozmáchnu a přetáhnu Klaudii vší silou bičem přes zadek. Znovu vykřikne, ještě hlasitěji než prvně, a rychle oddechuje. Irena ji opět začne dráždit její klitoris, zatímco já odkládám bič, rozepnu si poklopec a vytáhnu svůj penis, který je už úplně tvrdý. Třu ho Klaudii o kundu a pleskám jí s ním o pravou oblinu jejího zadku. Přitom jí přejíždím prsty po rudých pásech, které ji před chvíli vznikly na zádech následkem úderů biče. Trochu přitom zasyčí.

„Vystrč prdel,“ přikážu jí v příští chvíli. Vrazím ji ho dost nešetrně zezadu do kundy až vyjekne bolestí. Tvrdě ji šukám zatímco ji pořádně chytnu dlaněmi za její boky a zvednu její zadek do výšky, protože je malá a šukání s ní ve stoje není pro mě pohodlné. „Plivni jí do ksichtu,“ vyzvu Irenu. „Tak jo,“ zjevně si chce vyzkoušet něco zajímavého co předtím nikdy nedělala. Plivne jí do obličeje a pak ihned ještě jednou. Jako kdyby se jí to zalíbilo. Sliny stékají. Irena je rozetře Klaudii po tváři.

Postavím malou Klaudii zpět na zem a vyndám ji svůj penis z vagíny. „Jakto, žes víc nevyrostla kurvo?! Jseš hodně malá.“ Pořádně ji plácnu rukou přes zadek. „Au! Já vím Pane. Promiňte Pane, odpusťte mi to Pane! Omlouvám se, že jsem tak malá kurva a že se Vám mě kvůli tomu špatně šuká ve stoje! Prosím nebičujte mě za to Pane!“ Omlouvá se a staví se na špičky. Irena si při tomto jejím výstupu zakryje ústa dlaní. „Já nemůžu,“ řekne s pobaveným obličejem načež se otočí a tlumeně se směje. „Přestaň!“ okřiknu ji.

V příští vteřině se ozve opět Klaudie, která si Irenina chování vůbec nevšímá a je vidět, že je silně vzrušená. „Mám si kleknout na všechny čtyři, aby se mě vám líp mrdalo, Pane?“ Ptá se a otáčí přitom obličej dozadu.

„Jo, čubko, dělej!“ Chytnu ji za vlasy a tlačím dolů, jak si kleká na chladný beton a vystrkuje svůj pěkně tvarovaný zadek a roztahuje půlky od sebe. „Hodná kurva,“ potěším j. Irena se už mezitím uklidnila a vzrušená tím co vidí beze slova přistupuje ke Klaudii, jde do podřepu a přibližuje svůj vystrčený klín směrem k jejímu obličeji. Rozepíná si kalhoty a obnažuje kundu zatímco já zaklekávám za Klaudii a tlačím jí svůj penis do zadku. Bolí jí to a je to vidět. Není to už sice žádná panna, ale mám ho velkého a dělám jí to nešetrně. „Líbí se ti to tvrdě čubko, že jo?“ Plácnu ji znova po zadku. Na chvíli přestane lízat Ireninu kundu a odpoví „Ano pane. Moje nadržená prdel to potřebuje. Prosím nešetřete mě!“ Načež ihned zase zaboří obličej do Irenina rozkroku. Ta už zase začíná hlasitě vzdychat. „Výš, jo tam a rychleji, ještě rychleji!“ Komanduje jí a zavírá oči. Dech se ji už taky hodně zrychlil.

Přirážím pořádně, zasouvám celý svůj klacek do její prdele. Pořádně tvrdě ji šukám. Do zadku ji to asi nedělají často, protože je tam hodně těsná a to je dobře. „Dej jí facku.“ Pobídnu Irenu. Ta mě zprvu nevnímá protože je příliš zabraná do sexu. Tak zopakuju hlasitěji: „Dej jí facku, říkám!“ Irena otevře oči a vší silou se rozmáchne. Klaudii na levé tváři s prudkým nárazem přistane Irenina dlaň. Facka byla tak silná, že zvrátila Klaudii hlavu na stranu. „Aaa, já se udělám!“ Vykřikne Klaudie. „Já už taky budu.“ Dodává Irena po chvíli.

„Jste obě nadržené čubky.“ Vyndám jí penis ze zadku, a ihned ho vrazím do kundy a tvrdě mrdám. Irena náhle vzdálí svoji vagínu od jejího obličeje a sama si ji tře rukou, v příští vteřině obličej Klaudie zasáhne další squirt, i když už slabší než ten první. Snaží se toho co nejvíce zachytit do úst a ihned to polkne. Krátce potom se také udělá. Ještě ji šukám pár minut než jí to nastříkám do kundy. Bere antikoncepci takže to nevadí.

„Vytáhni to ven,“ řeknu Ireně a ta strčí Klaudii prst do její vyšukané pičky. Po chvíli vyšťourá moje sperma, které ji dopadá na nastavenou dlaň, do které to zachytává. „A teď jí to dej, ať to sežere.“ Řeknu. „Zaslouží si přece taky nějakou odměnu.“ Dodávám zatímco Irena nastavila dlaň Klaudii před obličej a ta s ní lačně líže všechno sperma, které jsem ji předtím nastříkal do vaginy.

„No dobře. Nebylo to špatné.“ Pochválím jí, zatímco si zastrkávám penis zpátky do kalhot a ona olizuje Ireně dlaň do čista. Potom jí odemknu pouta. Masíruje si zápěstí, které má viditelně načervenalá.

Orgasmy odezněly, vzrušení opadá a s nimi i příval adrenalinu a endorfinů, které oběma dívkám, zejména Klaudii, umožnily přetrpět strádání a dokonce si ho užít. Teď už to tak snadno nepůjde. „Tumáš, obleč se,“ říkám už civilněji. „Musí ti být zima, ať nenastydneš,“ rychle vysypu její šaty na betonovou podlahu. „Jo, díky moc.“ I její tón je dost jiný, než před chvílí. Společně jsme prolezli chodby a když jsme se vrátili k autu, moje hodinky ukazovaly za dvacet minut půlnoc – v podzemí jsme strávili skoro tři hodiny.

Zpátky s námi Klaudie jela na sedačce, ne v kufru. Přece jenom, dobrého pomálu.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku:

Ale no ták, vždyť je to pěkné. Škoda jen, že už se tam nikdo nedostane, protože zamřížovali vchod. Asi následek naši akce :-)

Hele, sice mám docela rád urbex, ale v té zimě by se mi penis fakt nepostavil. Daleko lepší by bylo pohodlí oblíbenýho BDSM klubíku.

Tak Pánovi se postavil :-)

Jak moc je to podle skutečných událostí?

Teda ve srovnání s vámi je Altair konzervativní rodinnej typ. A ty jeho koňské úlety jsou nakonec celkem o pohodě, docela estetické a nikoho neurazí.

Je to prakticky popsaná skutečnost. Něco tam, ale Pán vynechal :-)

Je to pěkné, jenom je škoda, že lokalita je, zdá se ztracena.

Neskutečně mě to vzrušilo.

Můžeš se zúčastnit příští akce. Napiš mi na [email protected] Ostatní taky můžou napsat. Jinak lokalita je opět přístupná.

Vážený pane, jak je možný, že zůčastněné osoby nechytily žádnou pohlavní nemoc při tom lízání pičí a spermatu??

Sex je skvělej, ale raději s gumou. I BDSM se dá provozovat bez rizika. Při ponyplay se třeba nic chytit nedá.

Přeji vám hezký den.

přečetla jsem to jedním dechem. Napiš něco dalšího. je to skvělé.

odpovědětodpovědět Gravatar

Bezpečnost? Zdravý rozum?

Vzhledem ke stavu stropů a ne úplně bezpečné cestě mi celá tahle akce připadá jako zbytečný hazard.

Každý by měl mít helmu + vlastní světlo. Ruce spoutané za zády?!? Po tmě, s pouty na rukou a přes zával?!?

Autor se zachoval jako velký drsný dominant a borec největší, účel to splnilo a vznikla pěkná povídka, ale kdyby se něco stalo, byl by pěkně v hajzlu....

Text povídky je přinejmenším nevěrohodný. Předpokládám, že podzemí je dobře zajištěno před průnikem zvědavců, tím spíše že se podloží v Richardu hýbe.

Navíc, když se v roce 2009 natáčel dokument o této podzemní továrně, štáb do sloupového sálu dostal přes úložiště radioaktivních odpadů a domnívám se, že k této cestě měli velice rozumné důvody.

Viz http://richard-1.com, pokud někoho zajímají fakta.

rwag: Tak to předpokládáš špatně. V hlavním vstupu (brána, za kterou jsou páteřní chodby C a D), je už řadu let vysekaná díra o rozměrech asi 1 x 1 m a ta není v současné době nijak zajištěná. Do Richarda se může volně dostat kdokoliv. Občas se tam objeví mříž, ale to tam nikdy dlouho nevydrží. Nebezpečné to tam je, o tom žádná, na druhou stranu nikdo tam zatím o život nepřišel. Ale já sám jsem tam 2 x zaznamenal pád balvanu ze stropu na podlahu. Celkem daleko ode mě, ale byl to zážitek.

Aby ses dostal do sl.sálu, tak nemusíš jít přes úložiště. To je mimochodem až za sl. sálem a navíc v chodbě D (do sl. sálu se dostaneš jen z chodby C). Pokud tam někdo šel "přes úložiště", tak to musel jít z Richarda 2 do R1. Do R 2 se nedostaneš. Je v soukromém majetku a vchody jsou dobře zajištěné a hlídané ochrankou. Mimochodem celý R2 je jedno velké úložistě a zřídili už i menší úložiště v R1- zatím je prázdné.

Nevím jestli ti povídka přijde věrohodná, nebo nevěrohodná, ale popsal jsem to podle skutečnosti.

Pokud by se někdo chtěl do Richarda podívat, tak mi napište - [email protected]. Znám to tam jak svoje boty. Chodím tam už cca. 15 let. Samozřejmě bez rizika to není. Sám vím kolik nových závalů tam za ty roky přibylo. Je tam i riziko, že člověk může zůstat uvězněný za závalem a už se nedostane ven. Především v "dolu Čížkovice" - navazuje to na Richard, postaveno až po válce kvůli dobývání vápence. Tam bylo původně 6 vstupů, ale zůstal už jen jeden. Na druhou stranu kdyby nebylo rizika, dávno bych tam nechodil. Má to tam atmosféru.