magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Koníčky a koníčci (1/2)

„Ty máš koně?!“ Vyrazila ze sebe překvapeně moje kolegyně Karolína, když jsem se zmínil, proč trávím Vánoce a Silvestr v Praze. Přikývl jsem, trochu překvapený, že to nevěděla. Asi na to prostě nikdy nepřišla řeč, byť zbytek kanclu o mém čtyřnohém koníčku věděl.

Ustájen na statku v Bohnicích byl můj šestiletý bělouš českého teplokrevníka – Cas. Vlastně jsem k němu přišel jako slepý k houslím, když mi před dvěma lety zavolala bývalá spolužačka z vysoké školy s tím, jestli bych nechtěl koně. Při dost zmateném hovoru z ní vypadlo, že nějací její známí mají na krku exekuci a snaží se prodat svého koně dřív, než jim ho zabaví a v dražbě ho koupí bůhví kdo za bůhví kolik. Tehdy jsem jí slíbil, že si to nechám projít hlavou, ale rozhodně nic neslibuju.

Nedivil jsem se, že s tímhle vytočila zrovna moje číslo – aktivně jezdím už od prváku střední školy a prvních pár let jsem uvažoval, že bych vážně chtěl vlastního koně. Nejlíp frísáka, že jo, ale na takovou cifru nestačí můj plat ani dneska. Postupně jsem se té myšlenky vzdal s tím, že bych na to zkrátka neměl čas. Po nástupu na vysokou jsem taky přestal jezdit pravidelně, byť jsem se toho nikdy nedokázal úplně vzdát. Už jste to určitě někdy slyšeli, ale nejkrásnější pohled na svět prostě je z koňského hřbetu, o tom se nemá cenu přít.

No a tak jsem si o týden později vyslechl hotovou Srstkovu báseň o tom, jak je Casy hodný a jak je pracovitý, jak rád skáče, má bezproblémovou a klidnou povahu…, prostě nejlepší kůň na světě, jehož kopyta se snad ani nedotýkají země. Po dlouhé době jsem se vyšvihl do sedla, a když jsem o nějakou tu hodinu později sesedal, věděl jsem, že ho chci. Druhý den byl můj účet o třicet tisíc lehčí a čtvrtý den jsem sledoval, jak se Cas zvědavě rozhlíží po svém novém domově.

Čas jsem si bez větších obtíží našel, a byť nemůžu říct, že bych měsíční výdaje za koně necítil, věděl jsem od začátku, do čeho jdu. Za ty dva roky jsem nelitoval ani jedinkrát, Cas byl skvělý a právě proto jsem se nemohl jen tak sbalit a zkrátka na dva týdny odjet a nechat ho jen tak stát.

#

„Dobrý den, pane Novotný, volám vám ohledně vašeho koně,“ ozvalo se v telefonu, který začal zvonit záhy po Karolínině otázce.

„Stalo se něco?“ Otázal jsem se s obavami v hlase.

„Ne, ne, vůbec ne, omlouvám se, pokud jsem vás vyděsila. Protože pokud vím, nebydlíte v Praze, chtěla jsem vám nabídnout, zda byste neměl zájem, aby vám během svátků Case někdo občas provětral,“ upřesnila horečnatě. Na mysli mi opět vytanul hovor od mého bratra, že jsme se neviděli celou věčnost a o vánocích má být přece rodina pohromadě. Abych byl upřímný, vidina dalších osamělých vánoc se mi zrovna dvakrát nelíbila, ale pořád tu byl Cas.

„No… musím říct, že to nezní úplně dvakrát zle, nerad bych ale svěřil svého koně člověku, kterého jsem ani neviděl,“ přiznal jsem opatrně.

„To není problém. Vidím, že tu máte zamluvenou jízdárnu ve středu od sedmi do půl deváté, můžu domluvit, aby se tam někdo z dobrovolníků na vánoční směny stavil, jestli chcete,“ nabídla a já odvětil, že nevidím důvod, proč ne.

„Tak jsme domluvení, na shledanou a hezký večer,“ rozloučila se.

„No, tak asi přeci jenom na vánoce v Praze nezůstanu,“ ohlásil jsem změnu plánu.

„Radku?“ Zeptala se Karolína lehce váhavě. Otočil jsem se na ní a zvednutým obočím jí naznačil, aby se ptala.

„Myslíš… teda… mně je to takový blbý… ale já jsem koně vždycky zbožňovala, myslíš, že bys mi ho mohl někdy ukázat?“ Dívala se na mě s takovým očekáváním, jako když děti vtrhnou do obýváku a vidí pod stromečkem zabalené dárky.

„Ale jo, jen počítej spíš až tak po Novým roce,“ souhlasil jsem. Spousta lidí si koupí super drahý auto, aby udělala dojem na ženský, mně stačilo se ometat kolem koní. Zcela vážně – ať v šestnácti nebo šestatřiceti, nebylo většího magnetu na něžné pohlaví. Jen škoda, že mně zrovna tohle moc neříkalo a pánové se na koně balit moc nedají.

#

Díky návalu práce, který byl před vánoci enormní, utekla středa až podezřele rychle. Sotva jsem si uvědomil, že už jsme zase uprostřed týdne, byl večer. Možná by mi to připadalo jako mrknutí oka, kdybych nevěděl, že mám za sebou náročných osm hodin. Ještě jsem chvilku počkal, až se trochu zchladí turbo mého dieselu, než jsem vypnul motor a odhodlal se vkročit do tmy, zimy a sněhu. Bohnice jsou na samém kraji Prahy a statek přidružený k tamní léčebně na jejím okraji, hned vedle polí a lesů. Měl jsem možnost využít ustájení v o dost hezčím a modernějším zařízení na Císařském ostrově, ale jedna věc byla cena a druhá to, že okolí okolo Bohnického statku se mi líbilo nesrovnatelně víc. Nějak jsem pochyboval, že by Casovi záleželo na tom, jaká byla cena boxu, který obývá.

Vkročil jsem do stájí a zhluboka se nadechl vůně slámy a koní. Spolu s nezaměnitelnou vůní zimy to tvořilo zvláštně nostalgickou směs. Prošel jsem uličkou až na konec a dal se doprava, když mě přivítalo zaržání.

„Nazdar, kamaráde,“ usmál jsem se na bělouše. Cítil jsem, jak ze mě padá pracovní stres, tak jako pokaždé, když jsem tu byl. Nasadil jsem svému věrnému oři černou koženou ohlávku a došel si pro čištění – nejdřív práce, potom zábava, jak se říká. I když hřebec to asi vnímal opačně. Nepochyboval jsem, že ho někdo vyčistil po návratu z výběhu, ale bral jsem to jako takový svůj rituál. Přivítat se s ním, vyčistit ho, nauzdit, osedlat a případně v jízdárně sestavit překážky. Dneska jsem se cítil spíš na trochu drezury. Věděl jsem, že Case baví parkur víc, ale drezura byla o přesnosti, komunikaci a disciplíně, to rozhodně nemohlo uškodit ani jednomu z nás. Krom toho, šlo jen o pár základních cviků. Bavilo mě sledovat drezurní i parkurové závody, účastnit bych se toho ale nechtěl, užil jsem si dost lidí v práci a kůň byl vítaným odpočinkem od toho všeho tam venku.

#

„Wow, to bylo dobrý!“ Ozvalo se odněkud ze zadní části kryté jízdárny. Trochu mě to vyvedlo z míry, byl jsem zvyklý, že v tuhle hodinu už se na statku prakticky nikdo nepohybuje. Pak jsem si vzpomněl na paní správcovou a telefonní hovor. Dokončil jsem kolečko klusem a pomalu zastavil před hrazením.

„Děkuju,“ opožděně jsem reagoval na pochvalu a usmál se na kluka před sebou. Nečekal jsem, že to bude kluk, většinou tu tímhle způsobem dobrovolničily slečny, vděčné, že si můžou na chvíli zajezdit a nemusí za to platit pětikilo. Tenhle kluk ale rozhodně stál za pohled; osmnáct, dvacet let, štíhlý až hubený s pěknou symetrickou tváří a hnědýma vlasama. Rád bych řekl taky něco o jeho očích, ale v tom přítmí nebylo vidět až tak dobře.

„Jak ti říkaj?“ Zeptal jsem se a zamířil zpět na A.

„Marek Tichý,“ odpověděl a já cítil jeho pohled v zádech.

„Já jsem Radek Novotný, ale to už asi víš,“ prohodil jsem s úsměvem, který mi záhy ztuhl na rtech, protože Cas okamžitě využil mojí nesoustředěnosti.

„Těší mě. Abych byl upřímnej, už docela dlouho mě zajímalo, komu Cassius patří,“ přiznal. To mě překvapilo, byl jsem na statku poměrně často a nikdy jsem ho tam nepotkal. To bych si rozhodně pamatoval. Kromě toho jsem věděl, kdo se mi o Case v době mojí nepřítomnosti stará.

„A schvaluješ mu majitele?“ Zeptal jsem se se zájmem, zatímco Cas začal na moje pobídnutí cválat.

„Hodíte se k sobě. Netipl bych si, že máš koně, a neřekl bych do něj, že se chová jako svatoušek,“ řekl po chvilce zamyšleně a já se musel rozesmát.

„Seš tenhle týden druhý, kdo by netipl, že mám koně. Čím to sakra je?“ Nepřestával jsem se smát, což si hřebec pode mnou vyložil jako jasný signál k volné zábavě a přešel do klusu.

„Nevim, asi na to prostě nevypadáš. Spíš bych řek, že jezdíš hrát golf ve svým eskovým Mercedesu, než že po večerech pucuješ koně po kolena ve slámě,“ pokrčil rameny. Přistihl jsem se při přemýšlení, zda je takhle upřímný ke všem. A ve všem.

„Jednou mě pozval na golf obchodní partner. Sledovat mě muselo být tragické, protože od té doby už všechno řeším jenom s jeho asistentkou,“ pověděl jsem mu procítěně, načež se začal smát pro změnu on.

„Ale když jsme u toho, já bych si zase spíš myslel, že budeš buď někde na tahu nebo přikovanej u Facebooku. Pěkný kluci bohužel nemívaj pěkný nebo zajímavý záliby,“ odvětil jsem. Tu druhou větu jsem si vážně mohl odpustit. Měl jsem si ji odpustit, podezřele to zavánělo flirtováním a bylo to tak okaté, že by si toho musel všimnout i slepý. Naštěstí jsem se musel opět začít věnovat koni, který si usmyslel, že se mu dneska už nic dělat nechce a zamířil k východu. Díky tomu jsem mohl věrohodně předstírat, že jsem si nevšiml zkoumavého pohledu, kterým mne mladík poctil. Jenže nešťastná věta nebyla ani poslední, ani největší hloupost, které jsem se ten večer dopustil.

Přemluvil jsem Case, byť za občasné pomoci biče, že si dáme ještě chvilku otravných diagonál, vlnovek a střídání chodů. Pak jsem sesedl, nepochybuje o hřebcově radosti z toho, že jsem tak učinil.

„Další věc, proč se k sobě hodíte,“ prohodil, když mě doprovázel do stájí. „Oba jste tvrdohlaví.“

V tomhle jsem zase cítil závan jisté nepatřičnosti já. Nebyla to klasická drzost, ta měla jiný tón, léta praxe mi pověděla, že tohle je čistá provokace. Bez přílišného rozmýšlení jsem uchopil bičík pevněji a nechal ho pokřtít ten moc pěknej zadek před sebou. Cas sebou při zvuku plesknutí trhnul, nijak víc ho ale neřešil. Na rozdíl od Marka. Ten se překvapeně otočil a to bylo přesně ono – byl překvapený. Ne pohoršený, ne uražený, jen překvapený. Byla to divná chvilka. Já čekal, co udělá, on snad to, že se omluvím nebo to alespoň vysvětlím. Vyhrál jsem, protože po velmi nepříjemné minutě ticha se jen zeptal, za co to bylo. Tónem, který nepřipouštěl pochyb o tom, že se ve skutečnosti docela dobře baví.

„Za drzost, a teď mazej, než ti ještě přidám,“ popohnal jsem ho lehce, snad abych neztratil tvář ještě před ním. Celá ta situace mě zastihla stejně nepřipraveného, jako prosincový sníh silničáře. Ke koním jsem své… jiné koníčky nikdy netahal, byť některé – dobrá – mnohé, pomůcky byly více než sympatické. Bič, který jsem měl na Case, byl zkrátka jeho, nikdy mě ani nenapadlo ho použít k jiným účelům, snad i proto, že jsem měl doma jiný, vhodnější. A Casovu uzdu nebo uzdečku, jakkoliv pěkné to kožené řemení bylo, bych na člověka nasadil jen těžko. Ale hlavně, zkoušet to na zajíčka, kterého jsem sotva potkal. V podstatě jen proto, abych zahnal samotu v čase vánočním. To bylo fakt zoufalé záměrem a degradující provedením.

„Do čeho jsem se to zase uvrtal,“ povzdychl jsem si, když jsem nasedal zpátky do auta.

#

Dorazil jsem domů a bylo to ještě horší. Dlouhá nízká kartonová krabice vespod skříně vábila, jako už dlouho ne. Přemýšlel jsem, zda se tomu poddat, koneckonců, stejně jsem neměl nikoho, s kým bych mohl její obsah sdílet. Neodolal jsem. Došlo mi, že ať už ji otevřu nebo ne, nebudu mít klidnou noc. Byla na ní vrstvička prachu, která mi akorát připomínala, že ta krabice zažila lepší časy. Stejně jako můj milostný život.

Probíral jsem převážně kožený obsah, abych nakonec vytáhl na světlo kratší jezdecký bičík s širší plácačkou a změť černých kožených řemenů pospojovaných stříbrnými nýty. Nemusel jsem ani zavírat oči, abych si v tom dovedl Marka představit, nižší partie mého těla ta představa zjevně zaujala taky. Připadal jsem si jako nadržený puberťák, který si ho zkrátka musí vyhonit pokaždé, když si vzpomene na svojí prsatou spolužačku. Akorát že já si představoval mladého kluka v koženém postroji a sebe s bičíkem v ruce za ním. S vědomím, že představy mi neutečou, a že bych se vážně měl jít vysprchovat, jsem rekvizity odložil zpátky, ačkoliv charakteristická vůně kůže mi v nose ulpěla i potom, co jsem krabici zavřel.

#

Byla pitomost cokoliv čekat a stejně jsem se na sobotní návštěvu statku těšil jak malej. A to jsem ani nevěděl, jestli tam Marek bude. Nemohl jsem se pořádně soustředit na práci, což mě nebetyčně vytáčelo. Jednak jsem měl svoji práci rád a chtěl jsem ji dělat dobře, a taky jsem věděl, že už vážně nemám věk na platonické lásky a zamilované blouznění kdesi ve stratosféře. Muselo to na mně být vidět, protože už jsem odpaloval třetí otázku na svoje zdraví. Už když jsem vyplňoval žádost o sick day na pátek jsem věděl, že si podepisuju rozsudek mnohem horší, než kdybych do té práce šel. Ani nemluvě o tom, že předposlední týden před vánoci byl jako obvykle peklo.

V pátek jsem si přispal – báječný pocit, i když trochu zvláštní. Člověk ví, že je obvykle tou dobou už v práci, a tak má pořád pocit, že je něco špatně. Jako když vyjdete z bytu a víte, že jste něco zapomněli, jen nevíte co. V jedenáct jsem si dal velmi pozdní snídani, podíval se na zprávy a přemýšlel, co s načatým dnem. Slyšel jsem kdesi v bytě zapípání signalizující novou SMS a rozhodl se, že úkol číslo jedna je najít telefon. Po lítém boji s pamětí jsem přístroj lokalizoval v koupelně. Zpráva přišla z neznámého čísla, ale byla dost výmluvná. „Zítra na statku? M.“ Jestli si ze mě dělal blázny, šlo mu to vážně dobře, protože já jsem mu to žral. Neměl jsem pochopitelně potřebu se vrhnout na náhodného chlapa na ulici, ale faktem bylo, že můj… řekněme, neutěšený soukromý život se někde projevit musel a flirtování s mladým klukem ještě nebylo tak hrozné. Odeslal jsem svůj souhlas, telefon jsem ale odložil až po notné chvíli. Věděl jsem, že ten den už neudělám vůbec nic, co by zavánělo produktivitou. Sakra, bylo mi jasný, že jestli tohle nevyjde, tak už tu svojí neutěšenou situaci budu muset začít nějak řešit.

#

Na příjezdové cestě jsem si všiml Marka, stojícího u branky a kouřícího cigaretu, která se k němu ale vůbec nehodila. Co naplat, kouření je mezi mladýma zjevně pořád stejně „free, cool a in.“ Zaparkoval jsem, vzal ze zadního sedadla kabát a vyrazil k němu.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku: