magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Dovolená na venkově (2/7)

Ráno mne vzbudilo rázné plesknutí po nahém zadku. Byl to Marek, který ze mne stáhl peřinu a přetrhl mé ranní snění. „Vstávat a cvičit,“ zavolal s veselostí ranního ptáčete, zatímco já jsem se snažil uvědomit si kde jsem a co tam dělám. „Teda, stačí, když budeš vstávat, o výcvik se ti postará Monika,“ hlaholil vesele. Cosi jsem znechuceně zabručel. „Klusej do maštale, čeká na tebe. A na tvém místě bych si pospíšil.“

S námahou jsem rozlepil oči a podíval jsem na hodiny. Ukazovaly tři čtvrtě na sedm, což je na mé poměry hluboká noc. V polospánku jsem si navlékl džíny a tričko a odvlekl se do maštale. Dva boxy byly prázdné, lesáci už s koňmi vyrazili do práce. Ela na mne zvědavě koukala a Monika cosi v předklonu kutila na zemi s kbelíky v uličce. Pohled na její zadek mne trochu probral a nemohl jsem si odpustit aspoň chvíli pohledu, než jsem popřál dobré ráno.

Monika se otočila, a sjela mne pohledem, který mě probral definitivně: „Nemáš na sobě trochu moc oblečení?“ Vzpomněl jsem si na pravidla, která mi včera večer uložila, a která jsem v polobdělém stavu zapomněl a nahradit obvyklou automatikou. Začal jsem drmolit nějaké omluvy, ale nezdálo se, že by to Moniku nějak zvlášť zajímalo. „Švihej se svlíknout. A cestou zpátky si rovnou přines z chodby bič, leží na stole.“

„Ano prosím,“ smutně jsem odpověděl. Odklusal jsem do pokoje, kde jsem se svlékl donaha, našel suspenzor a spolu se sandály si ho oblékl. Na chodbě jsem cestou vzal jezdecký bičík, který skutečně ležel na stole a vypadal, že má svá nejlepší léta již za sebou. Cestou jsem potkal Marka, který se na mne zazubil: „Říkal jsem si, jak rychle si vzpomeneš!“ Zašklebil jsem se na něj taky: „A nemohl jsi nic říct, neřáde?“ Jenom se zasmál.

Monika ode mne převzala bičík a ukázala jím na napůl rozebraný balík slámy: „Pět ran, aby sis příště vzpomněl včas, přehnout.“ Dostal jsem pět štiplavých ran, které sice nebyly nijak kruté, ale po ránu stejně nebyly nejpříjemnější. „Děkuju,“ ozval jsem se způsobně, když byla hotová. „No, aspoň nějaké vychování že máš a umíš poděkovat. Takže, vyčistíš boxy po Montym a Vaškovi. Znečištěnou podestýlku odvez na valník a dej místo ní čistou,“ ukázala na místo mé exekuce. „Pak zameť celou chodbu a přijď se nahlásit, budu v kuchyni.“

„Ano prosím,“ souhlasil jsem a chopil jsem se jakéhosi křížence lopaty a vidlí, který mi pro daný účel přišel nejvhodnější. Monika mě povzbudivě poplácala po zadku, na kterém se rýsovalo prvních pár proužků, a odešla.

Nikdy v životě jsem nic takového nedělal, ale upřímně řečeno, na takovou práci žádný velký skill nepotřebujete. Když jsem tam předtím jenom tak stál v podstatě nahý, začínala mi být trochu zima. Přes den bylo sice ještě teplo, ale ráno už bylo poněkud lezavo a staré budovy měly silné zdi, které slabé slunce už nedokázalo prohřát. Když jsem se ale hýbal, rychle jsem se zahřál.

Vybral jsem z obou stání znečištěnou podestýlku a v několika dávkách ji odvezl na valník. S tou nepotřebností dovednosti pro čištění boxů jsem to trochu podcenil, protože vysypávání kolečka z tenké lávky jistou míru zkušenosti vyžaduje, jak jsem zjistil. Ale myslím, že jsem se s tím popasoval se ctí. Ela mne ze svého stání zvědavě pozorovala očima jako korálky. No, spíš už docela velké korále.

Do obou boxů jsem navezl a na zemi rozprostřel čistou podestýlku a pak jsem koštětem zametl, kam jsem jenom dosáhl. Ne že by se z gumových rohoží v chodbě dalo jíst, ale když jsem skončil, vypadalo to všechno docela úhledně a byl jsem na svou práci jaksepatří hrdý. Šel jsem se nahlásit do kuchyně, že je uklizeno.

Monika cosi kutila u velkých kachlových kamen a zjevně se jí to úplně nedařilo. „Tady si klekni,“ ukázala mi místo vedle dveří, „a čekej. Zajdu to zkontrolovat.“ Svezl jsem se na kolena na vykázané místo a nevěda co s rukama, dal jsem je za záda. „Ruce si dej za hlavu a narovnej se,“ zahudrala na mne Monika.

Nečekal jsem moc dlouho a vysvobodilo mě plesknutí po zadku: „Tak to zajdeme zkontrolovat, klusej.“ Byl jsem přesvědčen, že jsem odvedl docela dobrou práci, takže mne ani moc nezneklidnilo, když moje průvodkyně ze stolku v chodbě vzala známý bičík.

Chvíli si beze slova prohlížela vycíděné boxy a pohladila nepřítomně Elu po černém čumáku. Pak špičkou nohy odsunula gumovou rohož: „Tomuhle říkáš zameteno?“ ukázala na slámu pod rohožemi, která tam ovšem spokojeně spočívala nejspíš už několik generací. „Ale já jsem myslel, že pod těmi rohožemi….“ Nevypadalo to, že by na moje námitky měl být brán zřetel a moje velitelka ukázala bičíkem znovu na balík slámy. Říkat nic nemusela. Věděl jsem, co mne čeká a znovu se přehnul do známé polohy. Tentokrát mi sumu předem neřekla, ale po desáté rány přestaly. S nadějí jsem vzhlédl, poděkoval a začal se zvedat.

„No jen tady počkej, ještě jsem s tebou neskončila,“ přitlačila mě Monika zpátky do pozice a odešla. Nevěděl jsem, co mne čeká, ale zůstal jsem tam sám, takže jsem si kradmo pohladil pruhy, které mi na zadku naskočily k těm z rána. Kobylka po mně zvědavě pokukovala a zdálo se mi, že se mi směje. Vtom se otevřely dveře a do maštale se vrátila moje velitelka. Nesla drátěný košík, a když přišla blíž, tak jsem v něm spatřil anální kolík, tubu s lubrikantem a postroj na rozkrok.

„Tak, hřebečku. Pěkně tady zameteš znovu. A aby sis pamatoval, že to máš dělat pořádně, strčíš si předtím do zadku kolík a budeš pracovat s ním. Jasné?“ Naštěstí si (pro začátek?) vybrala poměrně malý kolík, mohlo to být horší. „Ano prosím,“ odvětil jsem a sáhl po lubrikantu.

Za celou svou subčí kariéru jsem se nikdy nedokázal rozhodnout, zda je víc ponižující, když mi do zadku kolík strkal někdo cizí, nebo když jsem si ho tam pod dohledem musel zavádět sám. Tentokrát jsem byl docela vděčný za tu druhou variantu, protože jsem mohl být dostatečně opatrný, ježto můj zadek nebyl na takové zacházení zvyklý. Měl jsem ale dost jasnou představu, že se to v průběhu mého pobytu zde změní.

S heknutím jsem si nakonec zastrčil kolík mezi půlky a narovnal se. „Paní, tak už mám kolík v prdeli, prosím.“ Paní mě poplácala po zadku: „Šikovnej hřebeček, snad si to budeš pamatovat.“ Rychle mi navlékla kolem pasu postroj a přitáhla řemen, vedoucí mi mezi nohama a mezi půlkami. „Tak znovu do práce.“ Zvedl jsem rohože ke stěnám a začal pečlivě zametat i pod nimi. Cítil jsem dřevěný kolík v zadku a neohýbalo se mi úplně lehce, ale to ani nebylo účelem, usnadnit mi práci, přesně naopak. Moc dobře jsem věděl, že to mám za trest.

Když jsem měl skoro hotovo, nacouval Marek před vrata s přepravníkem a přišel si pro Elu. Když viděl můj sešvihaný zadek, zasmál se: „Koukám, že jsi měl zábavné ráno.“ Ve vratech se objevila Monika: „Moc se mu neposmívej, nebo dostaneš taky. Kdo jinému jámu kopá…“ Marek se ušklíbl a začal kobylku vyvádět ze stání. Na cestu jsem ji naposledy pohladil po krku.

„Tak když už jsi tady, vyčisti a připrav po ní ještě tenhle box,“ ukázala mi Monika do menšího stání, které Ela obývala. A aby ses nenudil, tak potom vymeť všechny pavučiny,“ gestem obsáhla rozsáhlé dílo, které si pod stropem místní pavouci poklidně spřádali nejspíš posledních deset let. „Ano prosím,“ přisvědčil jsem. Mám pocit, že tuhle větu poslední dobou říkám nějak podezřele často.

Monika odešla a nechala mě samotného v maštali, podivně tiché, když z ní odešla i Ela. Rychle jsem vyvezl podestýlku. S potěšením jsem zjistil, že už začínám dostávat ten správný grif na vysypávání kolečka z úzkého prkna lávky a to i přesto, že mne dost rozptyloval kolík v zadku. Nastlal jsem do boxu po kobylce slámu a vrhl se na pavučiny. Pak jsem ještě jednou zkontroloval čistotu podlahy a položil zpátky gumové rohože a vydal jsem se nahlásit výsledek svého konání Monice.

Potkali jsme se v chodbě a k jisté mé úlevě si nenesla bičík. Výsledek mé práce kvitovala s uspokojením. „No vidíš, šikovnej. Nakonec z tebe možná bude užitečnej štolba. V nejhorším tě vždycky nechám makat s kolíkem v prdeli a bude.“ Při té představě jsem se oklepal.

K mému překvapení mi Monika ukázala na známé místo na balíku slámy. „Přehnout,“ zavelela. Vnímal jsem to jako nespravedlnost takového kalibru, že jsem se ani nezmohl na protest a lehnul si potřetí na pichlavý balík slámy. „A počkej, za chvíli jsem zpátky.“

Přemýšlel jsem, jaký osud mne čeká, ale Monika se vrátila rychle, se stejným kovovým košíkem. Vypadal tu trochu nepatřičně, obyčejný košík ze samoobsluhy. Nevěděl jsem, co je v něm, protože ho položila na zem hned vedle Elina boxu. Přišla ke mně a pohladila mě po zadku: „Hodná herka, poslušná…“ Prohmatala mi zadek a prstem zatlačila na vyčnívající konec kolíku, že mi zajel hlouběji do zadku. Pak mi povolila přezku na postroji a vytáhla zmíněný kolík a hodila ho do kbelíku na zemi.

„Herka si zaslouží trochu odpočinout. Vstaň.“ Došla si ke košíku pro moji ohlávku. „Když teď máme volný box, budeš moci odpočívat, jak se na koně sluší a patří.“ Nasadila mi ohlávku, zapnula ji za hlavou a mezi zuby mi vpravila gumové udidlo. Ke kroužkům mi připnula otěže a odvedla mne k Elině boxu, který jsem před chvíli dočistil. Otěže přivázala ke kruhu ve zdi a z košíku v uličce si přinesla kartáče na čištění.

Stejně jako u čtvernohého koně, i u mne začala u nohou. Přejela mi naučeným pohybem po holeni a já jsem zvedl nohu, jako každý dobře vycvičený kůň. Moje ošetřovatelka mi sundala sandály, které jsem měl na sobě a teď mi drsnými štětinami kopytního háčku přejížděla po bosém chodidle. Lechtalo to a nevydržel jsem stát úplně klidně, za což jsem si vykoledoval plesknutí po zadku. Monika konečně usoudila, že mám „kopyto“ čisté, pustila mne a musel jsem jí dát druhou nohu. Ani tam se to neudálo úplně v klidu, takže jsem si vykoledoval přísné plesknutí přes druhou půlku: „No když na tom trváš,“ zahučela zlověstně a vydala se do košíku. Když se vrátila, nesla v jedné ruce větší anální kolík a tubu lubrikantu. „Tak, herko. Nohy od sebe, rozkročit, vystrčit prdel. Tohle tě snad uklidní.“ Učinil jsem, jak mi bylo nakázáno. Monika zručně nalubrikovala kolík a pomalu mi ho začala zavádět. Když byla těsně před koncem, nejspíš ji to přestalo bavit a zbylý kousek vzala docela rychle. Překvapením jsem vyjekl a zadek mě zabolel. „Nojo, herko,“ zamlaskala na mne jako na skutečného koně, „kliiiid, to bude dobrý,“ poplácala mě po hřbetě.

Pak si vzala hřbílko a začala mě kartáčovat. Dlouhými pohyby, jako skutečného koně, občas kartáč vyčistila a zase pokračovala. Nebylo to nepříjemné, i když úplně příjemné také ne. Její pohyby byly rutinní, naučené a začal jsem se propadat do své koňské role a přišlo mi, že i ona tak trochu přestala řešit, že mám na koně nesprávný počet nohou.

Když skončila s čištěním, přinesla z chodbičky můj postroj a začala mi ho oblékat. Silné kožené řemeny mě studily na těle, ale rychle se zahřály mým tělesným teplem. Monika přitáhla všechny přezky, odvázala mi otěže a odvázala je i od kruhu ve zdi. Vyšla z boxu a zavřela za sebou dvířka. „Tak, hajtričko. Klidně si po práci odpočiň, já si tě pak zajdu vyzvednout.“ Pak zavřela dveře a odešla.

Zůstal jsem v maštali sám. Zvenčí sem doléhalo švitoření ptáků, ale uvnitř bylo ticho a trochu šero. Nebylo mí úplně příjemně. Zadek mě ještě trochu štípal po ranním výprasku, kolík v něm nebyl právě nejpohodlnější. Cítil jsem utažené řemeny postroje a udidlo mezi zuby. Nebylo to pohodlné, ale bylo to to, co jsem chtěl. Kdybych chtěl, snadno jsem se mohl vysvobodit, sundat ze sebe postroj, otevřít dvířka a odejít. Ale já jsem chtěl hrát svou roli.

Prošel jsem kolem celého boxu, měl asi tři na dva a půl metru. Cítil jsem vůni lesáckých koní, slámu… Opatrně jsem se položil na zem a natáhl na záda, na vrstvu slámy, kterou jsem na zem nastlal. Byl jsem rád, že jsem box vyčistil dobře a dobře i nastlal. Udělal bych to stejně, ale takhle jsem prospěl sám sobě. Jak jsem v klidu ležel v jedné poloze, bylo mi pohodlněji. Řemeny mě tolik netrápily, a když jsem byl uvolněný, skoro jsem ani necítil kolík v zadku.

Nějakou dobu jsem tam takhle ležel, ale tvrdá podlaha mě začala tlačit do zad i přes vrstvu slámy, takže jsem se rozhodl převrátit na břicho. Zvedl jsem se a málem jsem vyjekl, protože ten pohyb napjal řemen, který mi vedl mezi půlkami a razantně mi zastrčil do zadku kolík, na který jsem skoro zapomněl. Okamžitě jsem si zase lehl, a když bolest odezněla, velice pomalu a opatrně jsem se přetočil na bok a na břicho.

Tahle pozice byla pohodlnější. Nevím, kolik času jsem v ní strávil a mám pocit, že jsem občas klimbal. Z toho mě vytrhlo, když jsem slyšel otevření dveří. Pomalu - pamětlivý předchozích zkušeností - jsem se zvedl. „Šikovnej hřebeček. Přijdeš odstrojit, bude čas na krmení.“

Monika mi porozpínala přezky postroje, sňala ho ze mne a pověsila na hák v boxu. Zatlačila mi na hřbet: „Vystrč zadek!“ Ochotně jsem se předklonil a ona mi vytáhla ze zadku kolík, který mě předtím trápil. Pak mě rychlými pohyby vykartáčovala a zbavila mě zbytků slámy. Jako poslední přišla na řadu ohlávka a udidlo. Pak mi podala kraťasy a tričko: „na oběd se můžeš obléknout, abys nepobuřoval“ a odešli jsme do kuchyně.

Po dopoledni stráveném s holým zadkem jsem si v kraťasech připadal trochu nepatřičně, ale byla to příjemná změna. Marek už se vrátil a oběd do něj padal jako Němci do krytu. Ostatně, mně taky vyhládlo.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku: