magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Dovolená na venkově (4/7)

Usnul jsem rychle a brzo a možná i proto bylo moje vstávání druhý den ráno méně krušné. Rozhodně jsem nezapomněl na pravidlo ohledně oblečení, nebo spíše absence oblečení, a nevysloužil jsem si tudíž trest hned po probuzení. Zato jsem byl svižně zapřažen do práce, stejné jako předtím: vyčistit boxy a zamést. Tentokráte jsem si dal pozor a zametl i pod rohožemi a celkově myslím, že mi to šlo lépe a rychleji - praxe ze včerejška se projevila. Když Monika přišla moji práci zkontrolovat, obešlo se to bez poznámek a naštěstí i bez trestů nebo jiných výchovných zásahů.

„Dneska s Markem dorazíte to dřevo. Tobě sekeru nesvěřím, protože by sis nejspíš usekl nohu. Takže on bude štípat a ty to budeš nosit, jasné?“ Přikývl jsem v odpověď. Ostatně, zvuky sekání dřeva jsem slyšel už v průběhu práce a přemítal jsem, zda mě dnes bude čekat stejný úkol, jako včera.

Na dvoře stál Marek a pilně se činil. Pokud se oblečení týče, byl na tom o něco málo lépe, než já: kromě bot měl na sobě ještě slipy. Materiálově dosti úsporné, ale alespoň na svět nevystrkoval holou řiť, jako já. Jinak na sobě nic neměl a nebyl na něj vůbec zlý pohled. Nebyl to žádný svalovec z posilovny, ale bylo vidět, že rozhodně nezahálí a fyzická práce mu není cizí. Obávám se, že na mne, rozměklého sedavým zaměstnáním, byl pohled poněkud méně přitažlivý.

Pozdravili jsme se, já jsem rychle našel svou osvědčenou přepravku a sbíral vyrobená polínka a rovnal jsem je podél stěny chodby. Moc jsme toho nenamluvili, ale práce nám šla docela dobře od ruky. Sluníčko začínalo hřát a za chvíli se naše těla leskla potem.

Na zápraží vyšla Monika a v jedné ruce nesla kbelík s vodou ve druhé velkou sklenici: „Nechcete napít, vy dva?“ Chtěli jsme. Marek dostal sklenici a mně Monika ukázala kbelík na zemi. Žízeň jsem měl, takže mi nezbylo, než kleknout na všechny čtyři a začít pít. Když mne Marek viděl, jak tam klečím s nahým vystrčeným zadkem a lemtám vodu jako kůň, začal se mi chechtat. Monice ale přišlo, že se mi vysmívá trochu moc, takže se musel sám přehnout a dostal důkladný výprask bičíkem.

Když jsem viděl, jak na zadek dostává někdo jiný, měl jsem příjemný pocit zadostiučinění. Když jsem pak sbíral polínka rozházená kolem Markových nohou, mohl jsem si celkem zblízka prohlédnout, že pod tenkou látkou sepraných slipů měl na zadku červené stopy.

Práce mu šla od ruky docela svižně a dřevo se z hromady k naštípání přesouvalo na hromadu k odnosu rychleji, než z ní do domu. Za chvíli Markovi dřevo ke štípání došlo a vesele zavolal na Moniku do domu, že má hotovo. Když Monika spatřila hromadu naštípaného dřeva k odnosu, tak mi vyčinila, že jsem pomalý a líný. Chvíli jsem protestoval, že to není fér, že Marek začal s předstihem a že má víc zkušeností, ale bylo mi to málo platné.

„Přehni se tady přes špalek. Dostaneš deset ran bičíkem a do prdele kolík, dokud to nebude hotové.“ Nezbylo mi, než vystrčit holý zadek a strpět deset poctivých štiplavých ran. Marek moje ponížení sledoval s nadšeným úsměvem, což mé pokoření ještě prohloubilo. Monika nicméně naznala, že je škodolibý až moc, takže vyfasoval stejných deset ran jako já, a to na holou. Takže jsem se zase mohl smát já.

Druhou část trestu mi ale neodpustila, takže jsem si musel mezi půlky zasunout kolík a zajistit ho postrojem přes rozkrok. „Máš na to dvacet minut, tak se snaž. Pokud to nestihneš, dostaneš další trest,“ oznámila mi Monika. „Ano prosím,“ nezbylo mi než souhlasit. „Budu se snažit.“

A snažil jsem se, i když jsem nevěděl, nakolik budu úspěšný. Žádné hodiny jsem v dohledu neměl a Marek s Monikou zmizeli v domě. Házel jsem polínka do bedny svižněji a zrychlil jsem krok. Snad to vyjde.

Začala mě trápit žízeň, takže jsem se na chvíli zastavil, abych se napil vody z kbelíku. Přesně v tu chvíli se ve dveřích domu objevila Monika. „To je od tebe hezké, že se tak nastavuješ pro svůj trest.“ Všiml jsem si, že v ruce drží větší anální kolík. „Nestihl jsi to, takže na zbytek práce dostaneš do prdele větší kolík, aby ses líp snažil. Vystrč pořádně ten zadek, herko.“ Odpor by byl zbytečný, takže jsem se zachoval jako poslušná herka a vystrčil ten zadek, do kterého mi Monika zavedla větší kolík a přitáhla řemen mezi půlkami. Nový kolík byl pořádně cítit při každém pohybu, ale naštěstí mi už zbývalo jenom pár polínek. Naneštěstí se Monika s Markem rozložili na zápraží a Marek mě s úšklebkem pozoroval a Monika mě švihla bičíkem přes zadek pokaždé, když jsem prošel kolem.

„Tomuhle bičíku,“ rozprávěla, „se říká Nezmar a je to jeden z prvních výrobků pro jezdectví, který se u nás vyráběl.“ Švih. „A neznám nikoho, komu by se podařilo zničit, tedy s výjimkou utrženého poutka a plácačky.“ Švih. „A tenhle konkrétní mám už nejmíň dvacet let. Holt poctivý laminát a PVC.“

Rudnul jsem ponížením, jak mě tam pozorovali, ale zároveň mě to nehorázně vzrušovalo, což bylo dosti patrné na erekci, zjevné na předku mého suspenzoru. Odnesl jsem poslední dávku polínek a klekl si před naši velitelku. Poklepala bičíkem na přední část mého suspenzoru: „Tak hajtřička je nadržená… No, to máš smůlu, koníčku. Pokud budeš moc hodnej, dovolím ti udělat se večer, ale to je ještě daleko.“ Bylo mi to naprosto jasné. „Ale líbí se mi, jak pěkně makáš a snažíš se, když jsi nadrženej a máš přitom pořádnej kolík v zadku, to si budu pamatovat.“

Klečel jsem se skloněnou hlavou, když takhle probírala v Markově přítomnosti (a věřím, že k jeho velkému pobavení) detaily mých intimních záležitostí. „Pojďte do maštale, oba.“

Byl jsem odveden do svého boxu s tím, že mne Marek vyčistí, nacajkuje a Monika to pak zkontroluje. I na Markovi bylo vidět, že s prací tohoto druhu má zkušenosti, i když bylo zvláštní, když o mne pečoval druhý polonahý subík. Dostal jsem ohlávku a postroj na celé tělo. Pak můj štolba přivedl naši velitelku, aby zkontrolovala jeho práci. Sepsula ho, že mi nedostatečně utáhl řemení kolem hrudníku a Marek se musel přehnout přes „můj“ balík slámy a dostal pěkný výprask. Nejvíce mne ovšem mrzelo, že jsem ho nemohl sledovat, protože jsem byl zavřený v boxu.

Markův trest ovšem netrval dlouho a za chvíli jsem zase osaměl ve svém stání. Snažil jsem se najít nějakou příjemnou polohu, jako včera, ale moc se mi to nedařilo. Postroj jsem měl utažený přísněji a i kolík v zadku byl větší. Takže jsem se spíš nepohodlně kroutil a Moničin příchod vítal jako vysvobození. Tedy do chvíle, než jsem spatřil, že má v ruce lonžku. Další „protažení“ včerejšího druhu mne v tomhle stavu vůbec nelákalo, abych řekl pravdu. Ale lidští koně nemluví a o jejich názory se trenérka příliš nezajímá.

Tentokrát mne Monika odvedla do bližší ohrady, kde bylo postavených několik překážek. Na lonži mne nasměrovala na kruh, při kterém jsem musel nejbližší překážku pokaždé přeskočit. Naštěstí byla nízká a dařilo se mi to, i když jsem cítil každý krok. Monika mne zastavila a posunula břevno překážky o stupeň výše. I novou výšku se mi podařilo dvakrát přeskočit, ale při třetím pokusu jsem si okolo břevna zamotal nohy, překážku shodil a měl jsem co dělat, abych se nerozplácl na zemi jak dlouhý tak široký.

Moje trenérka mi vyčinila, že jsem neschopný a líný kůň. Dostal jsem příkaz si kleknout na všechny čtyři, sklonit hlavu a vystrčit zadek. Jakmile jsem tak učinil, začaly na něj pršet rány. Nebyly extra přísné, ale dopadaly s rychlou kadencí a nevypadalo to, že by měly v dohledné době skončit. „Jsi líná a nešikovná herka,“ láteřila Monika. „A nezasloužíš si nic, než pořádně vyšukat a seřezat holou prdel.“ Dostávala se do ráže a rány zesílily. „Omlouvám se, paní,“ zaskučel jsem přes udidlo. A myslel jsem to vážně. I když jsem věděl, že jde o hru, cítil jsem, že má pravdu. Že jsem líná herka a svůj trest si zasloužím. „Omlouvám se a děkuji za to, že mne cvičíte a trestáte, prosím.“ Nevím, zda mi přes udidlo rozuměla, ale intenzita i četnost ran se snížila, až ustala úplně.

Klečel jsem pořád v té nesmyslné poloze a neodvážil se pohnout. „No, není to nic, co by se výcvikem nedalo spravit, pravda.“ Poslušen tahu otěží jsem vstal. Monika vrátila břevno do držáků, zamlaskala na mě a znovu mne pobídla do klusu. I přes bolavý zadek jsem se snažil a podařilo se mi překážku bez potíží třikrát po sobě přeskočit. Dostal jsem příkaz k zastavení: „No vidíš, že to jde. Stačí jenom trochu seřezat a hned je výkon lepší.“ Odfrkl jsem si. „Holt na líný a nadržený hřebce musí bejt přísnost.“

Monika mne odvedla zpátky do stájí a zavřela do boxu. Po pár minutách přišel Marek a začal mne odstrojovat. Když viděl můj červený zadek (byl jsem přesvědčen, že musí do šera červeně zářit), zeptal se, za co jsem tak dostal. Po pravdě jsem přes udidlo odpověděl, že za to, že jsem byl líný a nadržený. „To není dobrá kombinace,“ odtušil a pohladil mne po citlivých půlkách drsnou rukou. Pak mne začal kartáčovat a musím mu přiznat, tělesné partie čerstvě zpracované Moničiným bičíkem pojal kartáčem velice jemně. Já si mezitím začínal zvykat na to, že mám mužského štolbu. Však kůň si nemůže moc vybírat a měl by být rád, že se o něj vůbec někdo stará.

Nakonec jsem byl zbaven i ohlávky a výměnou jsem dostal kraťasy a tričko. Podával se oběd.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku: