magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Dovolená na venkově (6/7)

Spánek to byl vpravdě poněkud neklidný. Ačkoliv sláma byla docela pohodlná, jsem zvyklý spíše na matraci a navíc jsem se vzbudil pokaždé, když jsem se převalil, protože jsem při každém pohybu cítil trestný kolík v zadku. Postroj také na pohodlnosti moc nepřidal. Ale po předchozím dni jsem byl utahaný, inu jako kůň, a spánek přišel i tak.

Ukončilo ho otevření dveří, ve kterých stál rozespalý Marek. Otevřel dvířka boxu: „Odstroj se a běž do postele. Je ráno, za chvíli si přijdou lesáci pro koně a nejspíš bys je trochu vyděsil.“ Se zalepenýma očima tiše zmizel a nechal mne mému osudu. Učinil jsem, jak mně bylo přikázálo a nutno říct, že se značnou úlevou - na hodinách jsem viděl, že je těsně před pátou. V koupelně jsem se zbavil kolíku a postroje, letmo se opláchl a vděčně se zahrabal do peřin, abych získal aspoň pár hodin pohodlného spánku.

Vzbudilo mne nezvyklé ticho. Očekával jsem, že mne někdo přijde vzbudit, nebo že mne vzbudí jak Monika tříská pánvemi na kamnech a Marek haraší na dvorku. Nestalo se nic z toho, všude jenom ticho. Na hodinách bylo jedenáct, spal jsem tedy docela důkladně.

Natáhl jsem si své jediné povolené oblečení, totiž suspenzor, a šel se podívat do kuchyně. Tam nikdo nebyl - jenom v kuchyni na stole talíř s namazanými chleby a lístek opřený o konvici s čajem:

Museli jsme jet do města, vrátíme se odpoledne. Až se vzbudíš, nasnídej se, vyčisti koním boxy (samozřejmě s kolíkem a dej si záležet) a pokračuj s cajky. Přijede moje kamarádka Pavla, má u nás koně. Pokud by přijela dřív než my, poslouchej ji na slovo, jinak si týden nesedneš - ví co jsi zač. Monika.

To vysvětlovalo nezvyklé ticho i můj klidný spánek. Nasnídal jsem se a s povzdechem jsem si do zadku - ještě trochu bolavého po minulých zážitcích - zasunul přikázaný kolík, zajistil ho postrojem a vydal se do stájí pracovat. Ledva jsem dodělal první box, ozval se ze dvora klakson auta. Že by se vraceli? Nebo to byla ta neznámá Pavla? Vykoukl jsem malým okénkem. Uprostřed dvora stál modrý pickup s logem České pošty. Zrada, s tím plány nepočítaly.

Krytou chodbou jsem proběhl do domu, rychle si na sebe hodil tričko a kraťasy a vyšel ven. „Mám tu balíček pro paní Novákovou,“ zavolal zvesela pošťák. „Nejsou doma, můžu to převzít za ně?“ zeptal jsem se. „Jo, klidně, jenom mně to tady podepište.“ Balík jsem odnesl do domu a ledva za mnou zapadly dveře, slyším znovu klakson. Položil jsme balíček na stůl a rychle vyběhl ven zjistit, na co pošťák zapoměl.

Auto změnilo barvu na červenou a pošťák se proměnil v tmavovlásku v červeném tričku, rajtkách a jezdeckých botách. Nejspíš Pavla. Museli se doslova minout ve vratech.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem trochu nejistě a neutrálně, protože to mohl být v podstatě kdokoliv. „Nazdar. Nejsi na koně nějak moc oblečenej?“ zeptala se nově příchozí, která tedy z logiky věci musela být Pavla. „Omlouvám se, paní,“ začal jsem, ale zdvořilosti v podobných situací není nikdy dost, „ale teď tady byl pošťák, tak jsem se na chvilku obléknul, museli jste se potkat, těsně jste se minuli.“ Pavla se ušklíbla: „Výmluvy, vytáčky. Podle Moniky máš mít holou prdel. Tak svlíkat.“

Co mi zbývalo, stáhl jsem ze sebe tričko i kraťasy a stanul před svou novou velitelkou v uniformě posledních dnů. „Proč máš ten postroj?“ otázala se. „Monika mi rozkázala vyčistit boxy a abych prý byl pečlivý, musím to dělat s kolíkem v zadku, tak kvůli tomu, aby mi tam držel.“ „No vidíš, ještě žes mi to připomenul,“ zaradovala se. Monika mi říkala, že to mám po tobě zkontrolovat, tak se pochlub.“

Trochu ve mně hrklo, protože jsem si byl moc dobře vědom toho, že hotový je jenom jeden box ze dvou a Pavla nevypadala jako typ, který by to chtěl pochopit. Nicméně už se vydala rázným krokem do stájí, takže jsem jenom klusal za ní a tiše se modlil ke koňské bohyni Eponě, u níž jsem doufal v trochu zastání i pro štolbu v průšvihu.

„Tenhle box by ještě ušel,“ děla Pavla po příchodu do stájí, „ale tady na to snad nikdo ani nesáhl,“ ukázala na druhý box. „Když mne vyrušil ten pošťák…“ snažil jsem se argumentovat bez valného přesvědčení o úspěšnosti svého snažení. „Zase výmluvy? To ten kolík v prdeli moc nezabírá, jak vidím. Asi bude potřeba nějaká účinnější metoda.“

Pavla se rozhlédla po stáji a nahlédla do třetího boxu, v němž jsem strávil noc. Na háčku byl pověšený můj postroj a pod ním v košíku udidlo, bičík, další kolíky, lubrikační gel… Trochu ve mně hrklo, protože jestli lesáci neměli ráno vidět mne, neměli nejspíš vidět ani tohle, ale vše bylo uvnitř boxu a ne moc na očích, takže si toho snad nevšimli. „Tady bydlíš ty?“ zeptala se. „Ano paní,“ přisvědčil jsem, protože to bylo nejjednodušší - a svým způsobem i pravda.

„Hmmm… Tak si tady klekni, na čtyři.“ Bičík zkusmo zasvištěl vzduchem. „Takže, deset za to oblečení na dvoře, deset za ten nevyčištěný box,“ zasmála se potěšeně. „Tak pěkně roztáhni nohy, vystrč zadek a počítej.“

Rány nebyly zase až tak silné, ale bylo vidět, že si Pavla každou s nich užívá. Vždycky si ji pečlivě vyměřila, nadirigovala mne do přesné pozice a pak švihla. Když viděla, že to dávám, postupně přitvrdila a poslední tři rány byly teda fakt poctivé. Spokojeně mne pohladila po pálícím zadku. „To by mohlo stačit, pro začátek. Samozřejmě ještě uvidíme, co si o tom bude myslet Monika. Ještě se podíváme na ten tvůj kolík, jestli není rozbitej, vytáhni si ho“.

Povolil jsem řemen postroje vedoucí mezi půlkami a opatrně si vytáhl kolík. „To jsi použil ten nejmenší co máš, ne?“ vyčetla mi při pohledu do košíku, kde se skutečně nacházely větší kousky. „Tak to vyměníme, tumáš,“ podala mi jeden z nich. „A tady máš lubrikant,“ škodolibě mi podala kelímek s pálivou „koňskou mastí“. Povzdech ani ublížený pohled mi nebyly nic platné, takže jsem si s minimálním možným množstvím pálivé masti jako lubrikantu zavedl větší kolík. Bylo to dost nepohodlné, ale naznal jsem, že by ničemu nepomohlo, kdybych si na to stěžoval.

„Takže, koni, já jedu na vyjížďku. Ty umyješ tohle,“ ukázala špičkou boty na použitý kolík, „a potom vyčistíš všechny boxy včetně svého tak, že až se vrátím, se budou lesknout. Jasné?“ otázala se s výhružným tónem v hlase. „Ano paní,“ odpověděl jsem. „Pokud ne, zmrskám tě tak, že proti tomu těch pár ran předtím bylo jemné pohlazení, jasné?“ Tak nějak jsem tomu věřil. Bylo vidět, že tahle paní je z jiného těsta, než Monika. Ta mne viděla spíš jako opravdového koně. Takového, na kterého je potřeba přísnost a pevná ruka, pravda, ale většinou mne nechtěla zbytečně trápit a šikanovat. Ale na Pavle bylo vidět, že si mé trápení doslova užívá a že mi dá s radostí sežrat jakoukoliv drobnou chybičku a šikanovat mne bude s velkým nadšením.

Zatímco ona odešla do sedlovny, já jsem si rychle odskočil umýt použitý kolík a poté se vrhnul na čištění boxů tak, aby se opavdu pokud možno leskly. Snad nikdy v životě jsem žádnou práci nedělal tak důkladně a pečlivě. Zadek mě pálil od výprasku i od pálivé masti a pomalu jsem se dostával zase do role. Tentokrát do role čeledína, štolby, který musí sloužit každému, komu jeho paní přikáže. Šůrovat stání čtvernohým koním, kteří mají větší práva než on. Pod hroznou trestu od přísné dozorkyně. Možná nespravedlivého, ale to není na něm, aby posuzoval.

Činil jsem se nejdřív s lopatou a vidlemi a pak s koštětem. Dával jsem si dobrý pozor na rohy a další podobná špatně dostupná místa. Podle jejich stavu soudě jsem byl nejspíš první takový od doby, co stáje postavili. Pak jsem koním dal čerstvou podestýlku a sobě v boxu slámu shrabal na úhlednou hromádku. Pak jsem se věnoval chodbám a pamětliv své první zkušenosti jsem zametl i pod gumovými rohožemi.

Sotva jsem položil na místo poslední, zaslechl jsem ze dvora klapot koňských kopyt. Rychlé nahlédnutí okénkem ukázalo, že se skutečně vrátila Pavla a na otěžích vede pěknou ryzku. Začala ji odsedlávat a já se rychle chopil koštěte a začal zametat všechna smítka, která jsem kde viděl.

Trvalo pěknou chvíli, než Pavla přišla zkontrolovat moji práci, takže jsem v té době už obsesivně zametal i škrábance na podlaze. Pocítil jsem jisté uspokojení, když jsem viděl, že moje dočasná šéfová kontroluje přesně ty rohy, které jsem předtím pečlivě cídil. Podrobná inspekce všech tří boxů se obešla bez poznámek a kupodivu i bez výčitek. I když bych si tedy myslím zasloužil lepší hodnocení, než „no, ujde to“. Možná byla Pavla jenom zklamaná, že nemá důvod k dalším trestům.

„Sáru jsem odsedlala a vyčistila,“ ukázala na dvůr, „ale ty ji pořádně vykartáčuj. Má to ráda a ty stejně nemáš nic lepšího na práci, jasné?“ Vyšel jsem na dvůr a Sára tam skutečně stála odsedlaná, jenom na ohlávce, vedle krabice s čištěním. Z dávných let jsem si ještě naštěstí pamatoval jak se to dělá, takže jsem si vzal hřbílko a pustil se do práce. Sára si to skutečně užívala: hřbílko, hrubý i jemný kartáč… Sama se mi nastavovala a působila vyloženě spokojeně. Buďto byla zvyklá, že jí slouží polonahý subík, nebo na dress code příliš nedala, jenom si mne očichala, když jsem přišel k její hlavě.

Mne to překvapivě strašně bavilo. Jednak tam byl zase ten aspekt služby a posluhování, ale především se mi prostě líbilo dělat radost tomu spokojenému zvířeti, které si to zjevně užívalo. Čekal jsem, že to Sáru přestane bavit, ale neměla se k tomu. „Poslouchej, ty jsi jako některé ženské,“ broukal jsem jí. „Ty se zase nemůžou nabažit masáží nohou a nechaly by se masírovat do soudného dne.“

„No vidíš to, nohy bys mi mohl namasírovat taky,“ zasmála se Pavla. Teprve teď jsem si všiml, že sedí na schodech a pozoruje nás - nejspíš už nějakou dobu. „Ale teď mám náladu na trochu jinou zábavu. Tak běž do svého boxu a počkej tam, já Sáru mezitím odvedu do výběhu.“ Poplácal jsem kobylku na rozloučenou a šel splnit příkaz - odešel jsem do svého boxu a tam si lehl na slámu.

„Vstávej,“ zavelela Pavla, když za mnou přišla. V jedné ruce měla bičík a ve druhé čištění, které předtím používala na Sáru. „Taky si zasloužíš vyhřebelcovat, před prací. Pod sedlo se moc nehodíš, ale zápřah zvládneš.“ Nebylo mi sice moc jasné do čeho mne chce zapřahat, ale to ostatně nebyl můj problém. Postavil jsem se a Pavla mne začala čistit. Užíval jsem si to podstatně méně, než Sára. Přece jenom mi chybí koňská srst a navíc jsme v některých místech dost lechtivý. „Drž, potvoro, nebo dostaneš na prdel,“ hartusila na mne a skutečně jsem od ní i pár ran na holý zadek schytal. Pak jsem dostal uzdění a postroj. Pavla sice chvilku zápolila s poněkud nezvyklou konstrukcí, ale poradila si se ctí. Pak mne vyvedla ven a přivázala na stejné místo, kde ještě před pár minutami stála ryzka.

Potom otevřela vrata jedné z kůlen a mně bylo rázem jasné, do čeho mne to chce zapřáhnout: uvnitř stál lehký kovový vozík za jednoho koně. Ulevilo se mi, protože to jsem opravdu měl dobrou šanci utáhnout. Pavla mě zavedla mezi oje a za postroj připoutala k nim. Otevřela vrata, posadila se na lavici a pobídla mne. Musel jsem se pořádně zapřít, abych vozík uvedl do pohybu, ale jakmile jsem jednou překonal prvotní odpor, nebylo to tak hrozné. Ujel jsem ale jenom pár metrů, než mě moje jezdkyně zastavila.

„Na něco důležitého jsem zapoměla, počkej tady na mne.“ Čekal jsem, ostatně co jiného mi zbývalo, když jsem byl přivázaný k vozíku. Když se Pavla vrátila, nesla malou tašku, kterou uložila pod sedačku. Pak mě znovu pobídla do kroku.

Na rovině to docela šlo, ale když jsem měl vozík vytáhnout na strmý nájezd na silnici, musel jsem zabrat opravdu důkladně. Navíc jsem se bál, že nás někdo uvidí. Silnici jsme naštěstí jenom přejeli a dál jsem vozík táhl jenom po polňačce. Pavla na mne zamlaskala abych přešel do klusu, takže jsem zrychlil.

Byl to zvláštní pocit, protože po chvíli jsme byli ve zcela otevřeném prostoru, kde bylo vidět na míle daleko. Ale také jsme byli dostatečně daleko od kohokoliv, kdo by se na nás mohl chtít dívat, pokud tedy zrovna neměl ve zvyku pozorovat své okolí dalekohledem. Bylo to vzrušující, zvláštní porušení tabu nahoty na veřejnosti a ztráta pocitu alespoň relativního soukromí, které mi předtím poskytoval dvůr statku. Tady jsme mohli potkat kohokoliv a kdokoliv mě mohl vidět ve zcela absurdní situaci, jak nahý v koňském postroji někoho táhnu v zápřeži.

Cesta začala stoupat a i mírné převýšení mi dalo docela zabrat. Když jsem zpomalil, mé jezdkyni se to ovšem nelíbilo. Netrpělivě zamlaskala aby mne popohnala zpět do klusu a když jsem dostatečně svižně nereagoval, schytal jsem pár ran bičíkem přes zadek. Naštěstí se Pavla nemohla pořádně rozpřáhnout, ale přesto jsem se snažil přidat do kroku. Stoupání naštěstí docela brzo skončilo a dál jsme jeli po rovině. Otěžemi jsem dostal pokyn zahnout doprava a mé srdce pokleslo: čekal mne další táhlý kopec.

Zakousl jsem se do udidla, zapřel do řemenů a snažil se udržet tempo, protože mi bylo jasné, že jakmile se zastavím, už se nikdy nerozjedu. Moje pasažérka mne pobízela slovně i bičíkem, ale ať jsem se snažil sebevíc, pohyb byl dosti pomalý. Řemeny postroje mne dřely do těla, svaly pálily a pot se ze mne jenom lil. Řemen mezi nohama mne dřel a že uvnitř mne drží anální kolík byl rázem nejmenší z mých problémů.

Po nekonečně dlouhé době jsme se dostali na vrchol stoupání. Na rozlehlou louku, která byla krátce posečená a kterou v pravidelných intervalech dělily balíky slámy. Dostal jsem pokyn k zastavení a byl jsem za něj opravdu vděčný. Vyčerpaně jsem stál mezi ojemi s hlavou skloněnou a snažil se popadnout dech.

„Houby vydržíš, hřebečku.“ Pavla vystoupila a stoupla si přede mne. Bičíkem si poklepávala o boty. Výš jsem neměl odvahu pohlédnout. „Taková krátká projížďka a ty funíš, jako bys vezl bůhvíjaký náklad. Přitom postavu máš jak pivovarskej valach.“ Nic jsem neodpovídal; dílem jsem stále ještě nemohl popadnout dech a dílem protože jsem neměl pocit, že bych mluvením cokoliv mohl vylepšit. „Potřeboval bys makat nejenom ve stáji, ale i jako kůň v zápřahu, každý den.“

Pavla mne odvázala od vozíku a za otěže dovedla k jednomu z balíků slámy. „Přehnout! Cestou jsem tě nemohla pořádně pobízet, tak to dostaneš teď!“ Ačkoliv jsem se na výprask vůbec netěšil, na balík slámy jsem se svalil, celkem ochotně, protože jsem se sotva držel na nohou. Zavřel jsem oči a očekával nevyhnutelné.

Moje přísná jezdkyně mě začala mrskat bičíkem přes zadek. „Jsi líná herka, co nic pořádně nevydrží. Potřeboval bys pořádný tvrdý výcvik, každý den.“ Rány na chvíli přestaly a cítil jsem, jak mne Pavlina chladná ruka hladí po rozpáleném zadku, nejspíš si chtěla vychutnat svou ruční práci. Netrvalo to ale dlouho. „Monika je na tebe moc měkká. Zasloužil bys půl dne makat ve stájích jako štolba a půl dne v zápřahu jako kůň.“ Zase pohlazení, byť do příjemného mělo dost daleko. „Buďto budeš makat, nebo holt budeš hajtra se zmrskanou prdelí. Máš ji jak štýrskej valach, na tu se toho vejde…“

Rány jsem nepočítal, ale rozhodně jsem byl rád, když přestaly dopadat. Vděčně jsem ležel na balíku slámy, vzpamatovával se a tak trochu se pořád ještě snažil vydýchat. Pavla měla pravdu, moc nevydržím a pořádný trénink by mi neuškodil.

Chvíli jsem tam jen tak spokojeně ležel, než do mne Pavla strčila nohou: „Vstávej, koňu!“ Posbíral jsem se a vztyčil se. „Tak co, budeš se příště víc snažit, herko líná?“ Sklonil jsem hlavu k zemi. „Ano paní,“ co jiného jsem měl asi tak odpovědět. „Výborně, tak si tady klekni,“ ukázala mi pod nohy. „A ruce za záda.“

Kleknul jsem si, jak mi bylo přikázáno, vděčný že mne hned nečeká další zápřah. Pavla se posadila na balík, přes který jsem byl před chvílí přehnutý a pozorovala mne. Zase jsem pro jistotu sklopil zrak k zemi - a ostatně, nebyl to špatný pohled, pěkné nohy v rajtkách a jezdeckých botách, to se jen tak snadno neomrzí. Bolest z výprasku odcházela a zůstal jenom typický hřejivý pocit, který sice není vyloženě příjemný, ale zase je velice vzrušující…

„Ty jsi z toho nadrženej, hřebečku,“ zasmála se Pavla a špičkou své holínky mi promasírovala bouli na předku suspenzoru. Ještě před pár minutami jsi prý nemohl, a teď máš zase myšlenky. To máš ale smůlu, taková líná hajtra si žádnou odměnu nezaslouží. Naopak, když máš dost síly na nadrženost, potřebuješ ještě víc naložit. Ani se nehni!“ Pavla odešla kamsi k sulce a s něčím tam šustila a rachotila. Byl jsem zvědavý, ale neodvážil jsem se pohnout.

Když moje jezdkyně znovu přišla do mého zorného pole, měla kolem boků připnutý strap-on, připínací penis ne zrovna malých rozměrů. „Nadrženej dvounohej hřebec ve výcviku si zaslouží maximálně sám ošukat. Přehnout!“

Včera jsem musel posloužit Markovi, takže jeden připínák mne už fakt nerozhodí. Přehnul jsem se přes známý balík slámy a Pavla mi povolila řemen postroje vedoucí mezi půlkami a vytáhla kolík, který jsem v sobě měl od úklidu boxů. „Alespoň jsi na to připravenej,“ zachechtala se. „Představ si, že by ses jako štolba neflákal a měl bys jenom ten malej kolík, cos měl původně. Takhle,“ začala hledat vhodnou polohu, „ti to půjde mnohem snáz.“ A pomalu leč nesmlouvavě mi zajela připínákem mezi půlky.

Měla pravdu, díky předchozímu kolíku to šlo celkem snadno. Začala přirážet a pomalu se dostávala do tempa. Měl jsem od včerejška porovnání a přišlo mi, že plastové dildo je sice méně ponižující, ale zato podstatně pevnější a nepříjemnější, než Markův penis. Pavla nicméně podobné detaily nehodlala rešit a dostávala se do ráže a mně nezbylo, než prostě podržet a nechat se připínákem ojet. Stejně jako včera, i dnes mi to přišlo nekonečné. Může mít žena z tohoto druhu sexu orgasmus? Nevěděl jsem. Ale ať už byl důvod jakýkoliv, nakonec Pavla přestala a poplácala mě po zadku. „To je hodná poslušná hajtřička. Tohle ti jde, do bys měl dělat častěji. Doporučím Monice, ať tě občas dá na hraní Markovi,“ zasmála se a mně nepřišlo zdvořilé vysvětlovat mé nedávno nabyté zkušenosti.

Pavla poklidila použité pomůcky, zapnula mi postroj a zapřáhla mě znovu před vozík. K mé velké úlevě mě natočila zpátky ke stájím, žádný další výlet se konat neměl.

Z kopce šla cesta mnohem snáz. Vlastně, až příliš snadno, protože vozík jsem nemusel táhnout, naopak jsem ho musel brzdit, což bylo svým způsobem náročnější, než ho táhnout nahoru. Naštěstí si toho moje pasažérka všimla, bez velkých cirátů seskočila a vedla mne za opratě, dokud jsme se nedostali na rovinu. Pak si zase naskočila a takhle jsme vjeli na dvůr. Všiml jsem si, že tam stojí známé auto domácích.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku: