magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Patrik

Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.

Původní datum vydání: 9. června 2000, Autor: Iriska

„Ahoj!“ zamávala jsem už z dálky na Patrika. Stála jsem na konci ulice a trpělivě čekala, až ke mně přijde. Naposled jsme se viděli před dvěma roky.

Trochu zrychlil krok. Došel ke mně, symbolicky mě políbil na tvář a pronesl něco o tom, že jsem vyrostla. Při tom se jeho zrak zasekl na mém tričku. Pousmála jsem se. Jo, Pate, tohle nepamatuješ.

Vzal mě v podpaží, že prý tu zná nádhernou hospůdku. Přikývla jsem na souhlas. Já tu ještě neznala nic, protože jsme se přistěhovali před pár dny.

„Tak jak se ti tu líbí?“ Jeho pohled už zase visel na mém hrudníku.

„Líbí,“ prohodila jsem neutrálně. „Jen tu ještě nic neznám. Trefím tak akorát do obchodu, vím, kde je poliklinika a tím to hasne. A lidi, no… znám tak akorát tebe.“

„Tak to snad pro začátek stačí, ne?“

Nevěděla jsem, jestli má znalost okolí, nebo on. „Jo. Stačí.“

Pootevřel mi dveře do hospůdky a já vklouzla dovnitř. Měl pravdu, bylo tu útulně. Zasedla jsem ke stolku u okna, on vedle mě.

„Tak co, pěkná?“ Patrik ještě zamával na číšníka a ten automaticky postavil na stůl dva půllitry. Naklonila jsem pěnu k ústům a napila se. Chvilku jsem zkoumala chuť.

„Pěkná. Ale Starouše moc nemusím.“

„Mně chutná… Chodím sem docela často, mám to od baráku blízko.“

„Bydlíš v rodinným?“ zeptala jsem se jen tak, protože mi došlo, že o Patrikově životě vlastně nevím vůbec nic. Byl o tři roky starší a dělal na táborech praktikanta. Celkem jsme si tam rozuměli, i když on mě bral přece jen jako malého caparta, co pořád zlobí a provokuje. Adresu mi dal jen z legrace, vyškemrala jsem si ji. A teď mi přišla vhod. Alespoň jedna spřízněná duše v tomhle cizím světě.

„Jo, máme vilku, rodiče mají dolní patro a já horní, podkrovní.“

Na pár loků bylo ticho. Nakonec jsme se oba rozpovídali o táboře, o hrách, o lidech… Piva mizela poměrně rychle a já dostávala trochu veselejší náladu. Začala jsem Patrikovi vykládat, že byl moje dětská láska. Smála jsem se a vyprávěla mu, jak jsem si představovala jeho a sebe, někde u moře.

Jeho ruka se nenápadně přesunula na moje koleno a stoupala výš. Chvilku jsem dělala, že o tom nevím, ale v okamžiku, kdy se málem dotkla mého rozkroku, jsem ji setřásla. Patrik dal pokoj a dál jsme konverzovali. Najednou se zvedl, zamával na vrchního a než jsem se vzpamatovala zaplatil, vytáhnul mě před hospodu s tím, že měníme lokál.

„Proč? Tam to bylo fajn,“ oponovala jsem.

„Jo, ale teď jdem jinam. Hele, ukážu ti, kde bydlím, chceš?“

„Fajn!“ Rázem jsem si uvědomila, co jsem řekla. Rozhodně jsem nemínila své ,poprvé‘ prožít s klukem, kterého vůbec neznám. Skoro vůbec.

„Nebo ne, vlastně ani nechci, snad jindy.“ Vykroutila jsem jeho ruku z jeho.

„Ale prosím tě! To máš snad strach, že tě znásilním, nebo co?“

Pokrčila jsem rameny a sklopila oči do chodníku. Možná jsem se i začala trochu červenat.

„Klid… Neudělal bych nic, co bys nechtěla. A když teď vím, že nechceš, tak se nemáš přece čeho bát.“ Zatáhnul mě za ruku a vláčel s sebou.

„No… asi máš pravdu,“ uklidňovala jsem se.

„A kam budeš chodit do školy?“ změnil téma rozhovoru.

„Udělala jsem zkoušky na uměleckou.“

„Jako na tu naši? Nebo budeš jezdit jinam?“

Zakroutila jsem hlavou: „Vaši. Mám to z novýho bytu pár stanic autobusem.“

„Kamarád je tam taky. Prej to celkem jde, ale matikář je debil.“

„Matematiku zvládám,“ pronesla jsem sebevědomě. Při tom se mi ale trochu zatočila hlava a nebýt Patrikovy pohotovosti, možná jsem už seděla na chodníku.

„Ale, ale, nejsi ty nějaká opilá?“ zeptal se s úšklebkem.

Vykroutila jsem se z jeho záchranného náručí. „Asi trochu.“

„Podívej, tamten domek na konci ulice je můj.“

Zvedla jsem zrak. Hezká nová vilka, stojící v zahradě. Tak trochu jako ráj.

„Moc pěkný. Jsou vaši doma?“

„Kdepak, vypadli na dovolenou.“

Znejistěla jsem a zmírnila krok. Tohle se mi ani trochu nelíbilo.

„Ježíš, neblbni. Copak vypadám jako nějakej násilník, co si domů tahá holky a s každou se vychrápe?“

Krátké, plavé vlasy, šedé oči, vypracovaná postava. A zrovna teď v těch očích strašně roztomilý kukuč.

„Ne, nevypadáš. Promiň. Chovám se jako idiot.“

„V pohodě.“ Zastrčil klíč do zámku ve vrátkách, s lehkou úklonou je otevřel a pustil mě dovnitř. Na venkovních stojanech byly roztaženy šňůry a na nich prádlo.

„Pomůžeš mi to, prosim, sundat?“

Moje obavy zmizely. Spíš mě napadlo, že si mě sem zatáhl, abych mu vyžehlila.

„Jasně…“

Sundavali jsme prádlo, ve dvou to šlo rychle. Patrik mě navigoval nahoru po schodech, každý v ruce jeden koš triček, kalhot, ponožek a slipů.

„Kam teď?“ otočila jsem se s otázkou dolů, šel za mnou a mně jejich dům přišel jako bludiště.

„Běž rovně a v druhejch dveřích zahni dovnitř.“

„Jo…“ Prošla jsem, jak mi řekl, kolenem otevřela druhé dveře a položila koš na zem. Hned mě došel, svůj koš položil vedle mého.

„Dáš si něco k pití? Myslim jako sodovku a tak, je vedro a mně se už taky začíná motat hlava.“

„Dám… Jestli máš ale colu, budu ještě radši.“

„Mrknu se na to. Počkej tady.“

Seběhnul po schodech někam dolů, ozývalo se štrachání a vzápětí dusot do schodů. Do ruky mi vrazil skleničku s průhlednou, bublinkatou tekutinou.

„Cola není. Tak na zdraví.“ Cinknul svojí skleničkou o mojí. Usmála jsem se na něj. Chladný kraj skleničky jsem přiložila ke rtům a nasála tekutinu. Chutnalo to jako sodovka, ale trochu mi k tomu neseděla nahořklá chuť. Mlčela jsem, ale a pila. Ještě jsem se rozhlédla po místnosti. Při dlouhém stání mě bolely nohy. Sesunula jsem se na pohovku v rohu a statečně jsem dopila svůj příděl tekutiny. Patrik si sedl naproti mně, skleničku prázdnou jen do půlky. Položil ji k oknu. Zadívala jsem se skrz sklo. Tahle tekutina měla nepatrně jinou barvu nežli ta má. Nebo se mi to jen zdálo?

Pomaloučku na mne dopadala únava. Venku bylo teplo a nošení prádla mě unavilo víc, než jsem předpokládala. Složila jsem hlavu na opěradlo pohovky a vzápětí, ač jsem nechtěla, přepadl mou mysl spánek.

#

Přišlo mi, že v místnosti je průvan. Zaklepala jsem se rozespale a okamžitě zděšením otevřela oči. Hlava mě bolela, mírně se mi točila a trochu se mi zvedal žaludek. To ale nebylo to nejhorší. Chtěla jsem se sesunout z pohovky na zem, pokud možno na nohy, ale mé otupělé smysly si až pozdě uvědomily, že tu ani žádná pohovka není. Zápěstí pálilo jako čert. Zvedla jsem zrak a s hrůzou si prohlížela vlastní ruce, pevně svázané k sobě, vytažené za provaz nad hlavu. Země jsem se dotýkala jen špičkama nohou, kde mě stejně jako na rukou dřel provaz. Zmateně jsem sebou cukala, ve snaze se z provazu uvolnit. Marně. Obléhala mě zima a oblečení… oblečení nikde, stála jsem tam docela nahá.

„Pate…?“ zašeptala jsem, možná ještě pořád v naději, že on s tímhle nemá nic společného.

„Co chceš?“ Leknutím jsem nadskočila. Musel být kousek za mnou, ale já se nemohla otočit. Za mnou trochu zapraskalo, vstával z křesla. Dva kroky a stál hned za mými zády. Jeho ruce mě objaly, sjely po těle nahoru a dolů, zastavily se až na prsou. Surově mi zmáčknul bradavky.

„Jauuu,“ zakňučela jsem, doposud v šoku z toho, co se děje.

„Nefňukej, děvko!“ odvětil hrubě.

Leknutím jsem opravdu zmlkla. Děvko. Jak si ten parchant vůbec dovolí mi takhle hnusně říkat? Jednu ruku zatím přesunul do mého rozkroku. Vytřeštila jsem oči a snažila se uhnout.

Chytil mě v pase a zastavil tak můj houpavý pohyb.

„Takže budeš zlobit, ty malá svině?“ Na chvilku mi zmizel z dohledu. Snažila jsem se vymyslet, co dělat. Nápad žádný.

Nožem mi odříznul nohy od sebe. Napadlo mě, pokusit se o kopanec, ale co pak, zůstat tu viset? Špatný nápad. Kolem nohou mi udělal smyčku, konec provazu natáhl k trámu, každý na jednu stranu. Utáhnul. Sykla jsem bolestí.

„Patriku, prosím, ne…“ pomalu jsem nabírala do breku.

„Drž tlamu, nebo to bude ještě horší!“ Kam se poděl ten nevinný výraz? V jeho očích byla jen krutá touha. Prstem mi přejel přes poštěváček. Prst posunul níž, těsně k mojí dírce. Po tvářích mi tekly slzy, zoufale jsem se snažila mu vymanit, jenže jeho stisk byl neúprosný. Prohlížel si se zájmem můj zoufalý výraz, rukou mi setřel slzy, pohladil mě po tváři, druhou ruku vyndal z rozkroku, prohrábl mi s ní vlasy. Trochu jsem se uklidnila.

„Pusť mě, prosím…“ zaškemrala jsem.

„Možná i pustím…“ Hřbetem ruky mi hladil tvář.

„Ale ne teď,“ dodal, jeho ruka se bleskově odlepila z mé tváře, aby se na ni vzápětí vrátila v prudké facce.

„Au!“ vyrazila jsem ze sebe.

„Říkal jsem, že máš držet hubu, couro!“ Z kapsy vztáhnul kapesník a násilím mi ho narval do pusy. Někam se sehnul pro izolepu a omotal mi ji kolem dokola, abych kapesník nevyplivla.

„Eee… o-immm!“ marně jsem se snažila artikulovat a prosit.

Stoupl si přede mne, chvíli mě se zájmem sjížděl hladovým pohledem, ze kterého mi naskakovala husí kůže. Styděla jsem se. Možná jsem ani neměla zač, ale stát tu bezmocně nahá, před cizím klukem… Uklidňoval mě snad právě ten pocit, že se s tím tak jako tak nedá nic dělat. Patrik si zatím stáhnul tričko a zavázal mi ho za hlavou, přes oči. Obklopila mě naprostá tma. Hlavu jsem otáčela za každým zvukem a snažila se ho rozpoznat. Patrik procházel po místnosti, občas se zastavil, něco udělal. Ale co, to jsem netušila. Kroky se přiblížily. Patrik mi přejel rukou přes zadeček, zajel níž a usídlil se v rozkroku. Trhala jsem sebou ze strany na stranu, ale jeho prst nekompromisně mířil dovnitř. Cukala jsem se, fňukala, pobrekávala, on ho jen povytáhnul a prudce ho vrazil dovnitř.

„Eaaahhh!!!“ vyjekla jsem, do očí se mi vedraly slzy. Většinu zvuku pohltil roubík a ani nebylo vidět mé vytřeštěné oči. Konečně vytáhnul prst a nechal mě chvilku na pokoji. Vzlykala jsem si spíš sama pro sebe, mezi nohama mě ještě trochu pálilo, bolelo, ale i studilo. Pat se zatím vrátil a aniž se obtěžoval dojít až ke mě, poctil moje záda pěkným šlehancem rákosky. Leknutím jsem nadskočila, ale provazy mě zaškrcením stáhly nazpět. Další rána a další. Kňourala jsem, už zase oči na vodě, jenže Patrik to nejen neviděl, ale určitě mu to bylo i jedno. Slzy pohlcovalo jeho tričko, z úst se draly jen přidušené zvuky, co ani trochu nevystihovaly mou prosbu: „Dooost!“

Poslední rána šla přesně mezi nohy. Pár vteřin bylo ticho, než jsem se s chrčením svezla odevzdaně do pout, před očima místo černé tmy šedo a beznaděj. Čekala jsem další ránu… Nic. Patrik někam odhodil tu strašnou věc a vrátil se s rukou do houštinky mezi moje nohy.

„Ale hleďme,“ zasmál se sarkasticky, „naše malá děvka teče jak zjednaná!“

Zakroutila jsem hlavou. To přece nejde! Proboha, vždyť to bolí!

„Vida, jaká se nám z ní vyklubala subinka, co?“ A vlepil mi facku. Hlavu mi úder naklonil do strany, ale ani jsem necekla. Ještě vědět, co je to subinka?

Prstem mi rejdil v mojí bolavé dírce, přidal k němu další. Přitisknul se mi na záda a zakousl se mi do ramene. Zakňučela jsem. Na zadečku jsem cítila jeho dost nacpané kalhoty a v pár vteřinách mě i napadlo, jak moc se těším na tu chvíli, až je stáhne a surově mě narazí na svůj klacek. Sama jsem se té myšlenky vyděsila a hned ji překryl strach z bolesti, který by mohla být ještě větší než do teď. Jenže, co když právě tohle chci? Měla jsem v hlavě čím dál tím větší zmatek. Moje ‚poprvé‘ mělo být něžné a při svíčkách, s klukem, kterého dokonale znám a miluju. Takhle končí dětské sny o sexu a životě vůbec. Jako bych se v té chvíli stala o něco starší.

Takhle končí dětské fantazie a začínají ty mnohem lepší a odvážnější. Moje schopnost uvažovat se vytrácela s každou vteřinou a s novými přívaly vedra do hlavy. Věděla jsem, že se každou chvílí udělám, ale bránila jsem se tomu, jak jen to šlo. Takovou radost bych tomu zvrhlýmu hajzlovi neudělala!

Udělala.

Patrik mi strhnul izolepu z pusy a vytáhnul mi mokrý kus látky ven. Ani jsem to nevnímala, pořád jsem se pohupovala na vlnkách rozkoše s pocitem, že takovýhle orgasmus si sama nikdy neudělám. Pat mi strčil do pusy mokré prsty. Poslušně jsem je ocucala. Na jazyku jsem mimo nové chutě rozpoznala i krev.

„No vidíš,“ pochválil mě. „Umíš bejt i docela hodňoučký štěně.“ Prohrábnul mi vlasy a utřel si do nich vlhkost z prstů, které právě opustily moji pusu. Sehnul se pro rákosku a její prostředek mi strčil do pusy.

„Pěkně to drž v tlamce!“

Stiskla jsem rty, ne snad proto, že bych měla neodolatelnou touhu poslechnout ho na slovo, ale moc dobře jsem věděla, co se stane, jestli pustím… Něco dost bolavého…

Patrik odešel pryč, nechal mě stát nahou na půdě, s loužičkou krve na dřevěné podlaze, s bolavým zápěstím a strachem, jak tohle všechno skončí.

Několik tichých kroků a nečekaný pleskanec přes zadek, až jsem málem upustila rákosku na zem. Patrik mi ji vytáhnul z pevného sevření rtů a uštědřil mi ránu přes prsa.

„Jauuu!“ zaječela jsem leknutím i bolestí zároveň.

Patrik mi stáhnul tričko s očí, odhodil ho pryč a chytnul mě pod bradou, zvedajíc mé oči přímo proti jeho.

„To, že máš držet hubu, nepřestalo platit!“

Vylekaně jsem se mu dívala do očí.

„Čubko!“ A na moji tvář dopadla další facka. „Koukej se omluvit!“

„Já… promiň,“ vykoktala jsem, nevěda, co chce opravdu slyšet.

Rána rákoskou přes zadek.

„To byla dost chabá omluva. Zkus něco lepšího!“

„Promiň, mrzí mě to.“

Další rána. Zasyčela jsem. Pálilo to jako čert.

„Já… já už nevím, co chceš slyšet!“ Málem jsem se rozbrečela.

Na chvilku se otočil stranou. Když se obrátil zpátky držel v ruce obrovský nůž. Nebo alespoň mně se obrovský zdál. Jenže v tuhle chvíli by se ve mně stejnak krve nedořezal. Vyděšeně jsem koukala na ostří a málem ho už cítila pod kůží.

„Ne, Pate… Prosím, já udělám všechno, co jen budeš chtít! Prooosímmm!!!“

„Však víš, co chci… Úplně jednoduchou věc. Pár slov…“ Rozmáchl se nožem. Sevřela jsem oční víčka k sobě a strachem přestala dýchat. Přeřízl mi lano, držící zápěstí a hned na to i uvolnil kotníky. Zůstala jsem před ním stát, trochu nejistě, zápěstí sedřené do krve. Chytil mě za vlasy a smýknul mnou na podlahu. Z lehu mě vytáhnul do kleku.

„Tak to zkus znova, čubko. Udělal jsem ti vhodný pracovní prostředí!“

„Já… já se moc omlouvám, moc mě to mrzí… a…“ Nejistě jsem se podívala nahoru. To by mohlo snad stačit.

„Jak se cítíš?“ Majestátně si založil ruce v bok.

„Já… naze… já nevím…“ Byla jsem z něj zmatená čím dál tím víc a poslední co teď mohlo fungovat, bylo mé zdravé uvažování.

„Fajn… takže zpříjemníme pracovní prostředí!“ Zašklebil se na mě, stáhnul kalhoty, chytil svoji kládu do ruky a přesně mířeným pramínkem mě zkropil močí. Snažila jsem se uhnout, ale každé sebemenší pohnutí hned potrestal ránou rákosky přes záda. Zírala jsem na něj nevěřícíma očima, stále neochotná připustit, že klečím nahá před svojí dětskou láskou, která mě pochcává.

Pramínek se zúžil, až zmizel docela. Patrik mi přistrčil svou chloubu k puse.

„Ne! To neudělám!“ zaprotestovala jsem.

Chytil mě za vlasy, hlavu zvrátil dozadu, profackoval mě a přistrčil můj ubrečený obličej do svého rozkroku. Vzdala jsem to a otevřela pusu. Na jazyku jsem měla trochu té žluté tekutiny, která nechutnala ani tak odporně, jak jsem se pokaždé domnívala.

„Tak děvko…“ odstrčil mi hlavu ze svého rozkroku a klepnutím do brady mi připomněl, ať koukám na něj: „…jak se teda cítíš?“

„Já… poníženě…“ přiznala jsem.

„A proto se omlouváš jak?“

Nevědomky jsem se usmála, že snad konečně chápu, co po mě chce: „Poníženě prosím o odpuštění?“

Pokýval hlavou, ale s výhradou dodal: „…můj Pane.“

„Co?“ Už jsem zase nechápala která bije. Tohle mu přece nikdy nemůžu říct.

Šlehanec přes zadeček. Sklopila jsem zrak. To neudělám! Další rána. A znova. S hrůzou jsem si uvědomila, že to může jít do nekonečna tak dlouho, dokud to buď neřeknu, nebo nepadnu.

„Poníženě prosím o odpuštění, můj Pane…“ Teď jsem to říkala už vážně poníženě.

„Hodná,“ poplácal mě po hlavě. „To by si možná i zasloužilo odměnu.“ Strčil mi do ramen, až jsem padla na záda, vysoukal si z kalhot i kotníky, chytnul mě za ruce a pod svou vahou mě přimáčknul na podlahu. Jeho nohy se propletly skrz mé a tak mi znemožnil pohyb všech končetin. Uhýbala jsem pánví, ale on si cestu našel během pár vteřin. Jeho ocas zmizel ve mně a já ho cítila málem až v žaludku. Moje obrana zkrachovala. Popravdě, vlastně jsem byla ráda. Užívala jsem si každý jeho příraz, už skoro ani nebolel. Udělala jsem se dřív než on a ve chvíli, kdy jsem se blížila k druhému orgasmu, Patrik ze mě prudce vytáhnul ocas, kleknul si nade mne a vystříkal se mi do obličeje. Slízla jsem několik slaných kapiček ze rtů. Chutnalo to nádherně. Rukama jsem si otřela obličej. Pat mě vytáhnul do kleku před sebe, on sám si stoupnul, strčil mi svou chloubu do pusy. Slízla jsem zbytek semene.

„Tobě to nějak zachutnalo, co, ty štěně?“ Podrbal mě za uchem poté, co jsem se mlsně oblízla.

„Chutnalo…“

„…můj Pane,“ opravil mě zase Patrik. Při tom hodil okem na nedalekou rákosku.

„Chutnalo, můj Pane.“

„A co třeba poděkovat za sváču, couro!“

„Děkuju, můj Pane,“ dodala jsem rychle.

„No vidíš, že to jde. A teď vstávej.“

Stoupla jsem si před něj, teď už téměř beze studu.

„Támhle je koupelna,“ máchnul rukou před sebe. „Makej se umejt.“

Poslušně jsem naběhla do sprchového koutu pod studenou vodu. Přesně to jsem potřebovala. Rychle jsem se namydlila, osprchovala, usušila a vyběhla zpátky za Patem. Seděl zase v křesle. Přišla jsem k němu s otázkou v očích, co bude dál. Jedno jsem už měla jisté, alespoň jsem to tak cítila. Jsem živá a živá zůstanu.

„Klečet máš, ty blbý tele, když jsi přede mnou.“

Klekla jsem si. Možná bych teď mohla celkem slušně zdrhnout. Jenže teď jsem už ani nechtěla. Spíš mě ovládal pocit, že moje láska z dětství není tak úplně dětská a že přes všechno, co se dneska semlelo, možná právě proto, mám Patrika víc než ráda. Doufala jsem, že on mě taky, že mě nemá jen jako svoji loutku, kterou si může zneužívat jak chce. Kolika holkám už mohl tohle udělat? Dost mě udivilo, že někdo jako on nesedí ještě v kriminále.

„Obleč se.“ Hodil přede mne na zem balíček mého oblečení. Vytáhnul z něj kalhotky. „A tohle máš ode dneška zakázaný nosit. Jasný?“

„Ano, můj Pane…“

Pohladil mě po vlasech.

„Takže, moje malá děvko. Zítra přesně ve tři budeš tady.“

„Ale…“

„No, můžeš jít. Zítra doženem, co sme dneska nestihli.“

„Nashledanou, můj Pane.“

Otočila jsem se a opustila tu rozkošnou vilku s krásnou zahradou. Teprve za vrátky jsem si uvědomila všechno co se stalo. Měla jsem brečet, nebo se smát? Jisté je jedno, jestli toho parchanta neudám na policii (na což asi stejně nemám odvahu), určitě ho už nechci nikdy vidět! Zkazil mi romantiku, zkazil můj bezstarostný život. Nikdy. Nikdy víc.

Jenže přesně ve tři druhý den jsem stála u vrátek jedné pěkné vilky, na sobě krátkou sukýnku, kalhotky doma ve skříni a prcinku jen při pomyšlení na Patrika pěkně mokrou.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku:

Výborně napsané.