magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Dark

Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 16. dubna 2000, Autor: Iriska

Probírala jsem se kalendářem a počítala dny do konce prázdnin. Bylo jich naštěstí dost. Rodiče vypadli na společnou dovolenou a já měla prvně v životě byt jen a jen pro sebe...
Před týdnem párty, po který byt vypadal jako po bombardování, včera pitka s kamarádama až do rána. A co dneska? Napadlo mě, že by nebylo na škodu, na chvilku se povyrazit někde venku.

Chladivý letní větřík mi čechral vlasy, na obzoru zapadalo slunce a pochmurný obrysy paneláků nahrazovaly panorama hor. V Továrně naproti McDonaldu začíná za pár minut house párty. Jenže já se nemůžu odtrhnout od tak nádhernýho přírodního úkazu. Je mi úplně jedno, že zmeškám tuhle akci a sedám si na lavičku v parku, dřevo mě příjemně chladí na stehnech. Opřu se a přemítám, jaká je škoda sedět tu tak sama. Robert mě nechal na osudné párty u mě doma... Tak už sem raději žádnou další nedělala. Vzpomínky někdy bolí, zvlášť ty čerstvé...

„...a západ zbarvil se do krvavě rudé...,“ ozvalo se mi z ničeho nic za zády. Prudce jsem otočila hlavu. Zrak mi hned spočinul na černovlasým klukovi v černejch džínách a červeno-černym tričku s nápisem, jenž jsem nedokázala přelouskat.

„Romantik?“ zeptala jsem se, jen jakoby nic.

„Někdy.“ Upřel na mě svoje oči. Panenky se nedaly rozeznat od duhovky. A pak, že černý oči neexistujou.

„Dobrej způsob, jak se seznamovat.“ Zvrátila sem hlavu dozadu a zůstala sem viset zádama přes opěradlo lavičky. Ty jeho oči byly vážně nádherný.

„Jo. Pro tebe je nejlepší.“ Usmál se. Moc jsem neuvažovala nad tím, co řekne, ale tohle mě zaskočilo. Možná je až moc sebejistej...

„To nemůžeš vědět... Třeba nejsem zase taková něžná romantička, co miluje jen pozorování západu slunce.“

„To jsem netvrdil.“ Podíval se směrem k Továrně. „Viděl jsem tě tam před měsícem...“

„No a?“

Podíval se na hodinky. „Už to stejně nestíháš. Co takhle jít někam jinam?“

Znejistěla jsem. Mám? „Nooo... Já nevim...“

„To bys měla.“ Podíval se kamsi za obzor, pak obešel lavičku dopředu a natáh' ke mně ruku. „Tak poď...“

Nerozhodně jsem položila svoji dlaň do jeho a zdvihla se na nohy.

Se skleničkou Absintu mezi palcem a ukazovákem jsem pozorovala taneční parket. Naštěstí ho bylo jen po dně. Občas mi zasvítilo světlo do očí, tak jsem se raději otočila na druhou stranu, k barovýmu pultu. Podržela jsem skleničku proti červenýmu reflektoru. Zajímavá barva. Upila sem další kousek a oklepala se. Pěkně silný pití. Očima jsem skenovala nespočet lahví pitiva. Ze strany se přimotal barman, odbarvenej kluk v tmavý vestě. Usmála jsem se na něj.

„S kým tu seš? Ještě jsem tě tady neviděl,“ zahulákal na mě, aby přehlušil hudbu.

Kývla jsem hlavou směrem na parket. „Takovej ten v černým s červeným na triku,“ prodrmolila jsem mezi zuby. „Šel na chvilku na parket, já radši zůstala tady...,“ a kývla jsem směrem dolů k Absintu.

„Tak ty seš tady s Darkem?“ podivil se.

„S kým že?!“ zařvala sem otázkou zpátky.

„No s Darkem, přece...“

„Dark? To je jeho nick?

„No... asi jo. A kdo seš ty?“

Uchechtla jsem se. „Já? Já jsem... Jsem Blue.“ A vybuchla v záchvat smíchu.

„Hele, mám ještě práci,“ mrknul na konec pultu, kde na něj mával nějakej chlápek. „Kdyžtak se ještě vrátím, O.K.?“

„Počkej!“ zakřičela jsem přes smích. „A kdo seš ty?“

Otočil se: „Já jsem když tak Červ.“

„Červ? Tak čau, ty Červe!“ A znova jsem se začala svíjet smíchy.

Dark se odpojil od zábavy a přimotal se k Červovi, co zrovna pokládal na bar půllitr piva.

„Doufám, žes mi ji tu neožral...“

„Já? Tys mi tady Blue nechal trčet...“

„Blue?“ Pobaveně se podíval směrem na mě. „To si vymyslela teď, co?“

„Asi jo. Po tom, co sem jí řek, kdo seš...“

„Hm. To mě napadlo... Tak já mizím za svojí Modřinkou.“ Lišácky na něj mrknul.

Nikdy by mě nenapadlo, jak úchvatná je láhev, na niž svítí světlo. Zkoumala sem ji už hodnou dobu a málem jsem byla schopná najít v ní i odpověď na otázku života a smrti. Jenže Dark mě vyrušil z hloubání. Odstrčil prázdnou skleničku od pití, položil mi ruce na ramena a tím svým hlubokým, nádherně tónovaným hlasem mi oznámil, ať už nic nepiju. Chvilinku jsme se navzájem koukali do očí, načež mě Dark chytnul v podpaží a postavil na nohy.

„Nevypadnem už?“ zeptal se.

„Em... Eště ne... mě je tu fajn...“

„Myslím, že máš dost. Bude lepší už jít.“

„Ne... Mě se tu LÍBÍ!“ odporovala jsem. Jenže marně. Popadnul mě za ruku a odtáhnul ven.

„A kdo bude platit?“ došlo mi.

Na tváři vyloudil roztomilý úsměv. „Já mám předplacíno několik století dopředu.“

A já se začala zase chechtat.

Motala se mi hlava a nemít vedle sebe chlapskou oporu, rozplácnu se na beton. Prošli jsme okolo naší lavičky. Slunce bylo už dávno na druhý straně Země.

„A kam teď jako dem?“

„Hodím tě domů... Sama tam nedojdeš.“

„Tak to si myslíš jenom ty! Já sama dojdu, kamkoli budu chtít a nikdo mi v tom nebude bránit!“ Ne že by mi snad v něčem bránil, ale demonstrativně jsem ho odstrčila a dál ťapala po svejch. Od jedný strany cesty ke druhý. Ještě ty schody z parku k nám a jsme skoro u baráku. Jenže ty schody byl problém. Upřela jsem na Darka prosebnej pohled. Ten hned přiskočil, pokrčil se, jednu ruku podsunul pod klena, druhou za záda a než jsem se nadála, nesl mě v náručí do schodů. Bylo mi fajn. Přitulila jsem se k němu... A asi jsem usnula.

Probudil mě až dopad na postel.

„Eh?...“

„Seš doma, kotě.“

Rozhlídla jsem se. „Můj pokoj...“

„No, co je s ním?“

„Ani se neptám, jak jsme se dostali přes domovní dveře a do bytu...“

„Jednoduše. Ale když se neptáš, tak ti nebudu odpovídat.“ Zase se tak roztomiloučky pousmál. Pravou ruku jsem mu obtočila kolem krku a něžně ho stáhla k sobě na postel.

Vyhrnul mi sukni, docela pomalu, že bych si toho málem ani nevšimla. Začal stahovat kalhotky...

„Ne, hele... počkej...“

Rukou mi zajel mezi nohy.

„Ne,“ zopakovala jsem svůj požadavek.

„Proč ne?“

„Sakra, vůbec se neznáme... A já se před ne moc dlouhou dobou rozešla se svým klukem a asi ještě nemám na to, skočit do postele s někym jinym.“

Položil mi ukazovák na ústa.

„Pššššt. To víš, že můžeš.“

Začal mě hladit, všude, tak nádherně a smyslně, že jsem si ani nevšimla, když mi roztáhl kolena od sebe... Jenže pak už bylo pozdě. Pokusila jsem se ho odstrčit. Marně... Ruce mi chytnul v zápěstí, přimáčknul na postel, nestačila jsem ani postřehnout, kdy stáhnul kalhoty. Začal ho do mě tlačit. Bránila jsem se, jenže svoje nohy obmotal kolem mých a veškeré mé obranné snahy byly rázem nanic. Tvrdě přirazil a už byl ve mně.

Bolelo to...

„Prosím... Ne...,“ začala jsem natahovat. Po tváři mi sjela první slza. Všiml si toho, pustil moje zápěstí, uvolnil mi nohy ze sevření a sedl si vedle mě.

„Díky...,“ zašeptala jsem. Zadíval se na mě pohledem, jaký jsem viděla u kluka snad prvně v životě. Něco mezi bezradností, naštvaností, touhou změnit svět a pevném přesvědčení o své pravdě... Nebo to snad bylo něco úplně jiného? Shrnul mi vlasy s čela a pohladil mě po nich.

„Neboj... Všechno bude v pohodě...“

Tázavě sem se na něj podívala: „Jako co bude v pohodě?“

„Ty ... Já... My...“

„Ne.. Hele, seš fakt fajn kluk, ale neznám tě... a necejtím se na nějakej pevnej vztah, znáš to, ne?“

Usmál se, přimáčknul mi levý ukazovák na rty a ve vzduchu mi nad obličejem vykreslil vzdušný obrazec. Zděšeně jsem pozorovala neviditelnou čáru za jeho prsty. Je to šílenec! Proboha... Sedím v posteli s bláznivým maniakem! Zašeptal pár nesrozumitelných slov, naklonil se, přitisknul své rty na moje a začal mě líbat.

Něco se zlomilo... Přimáčkla jsem ho vší silou k sobě, protlačila svůj jazyk do jeho úst, cítila, jak do mě vrazil svůj ocas, nadskočila jsem rozkoší. Strhnul mě na zem, překulovali jsme se po koberci. Kdesi v mém nitru mě ale hryzala myšlenka. Co se to děje??

Nepřála jsem si nic jiného, než abychom promilovali celou noc...

- - -

Dark se zvedl s koberce, protáhl se a rozvážným krokem zamířil směr kuchyň. Sledovala jsem harmonii jeho kroků, souhru svalů a dokonale promyšlených činů. Krkavčí, nakrátko střižené vlasy, tmavé uhrančivé oči a na tvářích i bradě strniště. Dokonalé tělo. Byl až příliš dokonalý pro tenhle svět.

Ani za nic se mi nechtělo s koberce vstát. Jeho dlouhé, bíle plyšové chlupy mě hřály do zad. Dech se mi pomalu vracel do normálu a chtělo se mi spát. Nohy mě bolely jak po celodenní túře, prsa dostávala nádech téměř do modra a celé tělo bylo jak v ohni.

Zavřela jsem oči a schoulila se do klubíčka. Po téhle noci chci už jen a jen spát. Nic víc.

„Vstávej!“ Dark mi přejel prstem přes bradavky. Otočila jsem se na záda. Pokračoval níž, projel porostem hnědých chloupků a zabodnul mi prst do kundy. Vypískla jsem překvapením a rozkoší zároveň. Pár vteřin si jen tak hrál, pak vytáhl prst a já cítila, že už zase teču.

„Vstávej,“ zopakoval znovu, už trochu důrazněji.

„Ještě ne,“ zašklebila jsem se na něj odmítavě.

Bez předchozího varování mě popadl za nohy a odtáhnul do koupelny. Záda, až do teď chráněná měkkým kobercem, se mi spálily o lino a koberec v chodbě. Syčela jsem bolestí a zlostí zároveň. Pustil nohy a za vlasy mě přetáhl přes okraj vany. Praštila jsem se pořádně do kolena, ale v tom mě už zchladil proud ledové vody přímo do obličeje. Zalapala jsem po dechu. Snažila jsem se vyprostit z přívalů vody, ale marně. Dark podtočil svoji ruku pod můj pas a postrčil mě o kus dál do vany a naopak nohy popotáhl blíž k sobě. Začala jsem ztrácet už tak chabou stabilitu a nohy pomalu vracela do původní polohy. Všiml si toho, popadl do rukou mé kotníky a smýkl jimi nazpět, vzápětí mi roztáhl kolena od sebe a prudkým pohybem, který se mi ani nepodařilo zaregistrovat, ho tam zase vrazil. Rychle jsem vymrštila ruce vřed a ubránila se tak nepříjemnému dopadu na tvrdou vanu.

„Nech... ach... Nech mě!“ podařilo se mi ze sebe vypravit směrem dozadu, kde Dark tvrdě přirážel. Mezi nohama mě pálilo od zážitků v noci a měla jsem dost.

„Pusť mě sakra, ty sviňáku!“ Místo toho mi zacpal rukou pusu, druhou podtočenou pod pasem, pevně mi svíral žaludek.

„Thhhhm Dheeeeei!“, snažila jsem se mu nadávat, jak nejvíc to šlo, kroutila sem se, aby mě pustil. Místo toho mě ještě víc přimáčknul na sebe a vystříkal mi prcinu. Pustil mě a já spadla na podlahu.

„Umyj se...“

„Trhni si... Umeju se, až budu chtít já.“

Popadly mě jeho silné ruce a přendaly do vany.

„Nevylezeš, dokud nebudeš jak z alabastru. Jasné, Blue?“

Sedla jsem si na dno, založila ruce přes sebe, usmála se na něj: „Jak chceš, broučku.“

Demonstrativně jsem se svezla ještě níž, do lehu a zavřela oči, že se dospím tady. Dark jen pokrčil rameny, vyšel ven a vzápětí v zámku zarachotil klíč. Ten parchant mě tu zamknul!

No jak chce... Já tu můžu bydlet třeba tři dny. Podestlala jsem si pod sebe ručníky a usnula jak nemluvně.

Když jsem otevřela oči, hrozně jsem se vyděsila. Kolem byla totální tma. Teprve po chvilince mi došlo, že asi Dark zhasnul.

„Darku...?“ Ležela jsem potmě nahá, kolem studené dlaždičky, začínala jsem se klepat zimou.

„Darkuuuu!“

Dveře se otevřeli a kužel světla mě zaslepil. Rýsovala se v nich silueta dokonalosti.

„Ano, Blue? Děje se něco?“ zeptal se s neskrývaným tónem ironie.

„Zhasnuls... A mně je zima... A mám hlad...“

„A už jsi vykoupaná, lásko?“

„Ne!“ pomalu se mě zmocňovala zlost.

„Tak to bys měla napravit...“ Usmál se, jako by se snad vůbec nic nestalo.

„Umeju se, až...“ chtěla jsem odporovat, ale než jsem to stačila doříct, otočil se a začal zavírat dveře. Obklopila mě temnota. Zachumlala jsem se zpátky do ručníků a přemýšlela, jak dlouho to ještě vydržím. Spát se mi už nechtělo a čas letěl pomalu. Navíc mě to NIC okolo začalo deprimovat.

„Darku...?“ začala jsem znova.

Vešel dovnitř, zcela beze slova došel ke sprše a podal mi ji. Vyhodila jsem ručníky z vany a s pocitem porážky se postavila a spustila vodu.

„Vidíš, že to jde.“ Pohladil mě po tváři. Ucukla jsem.

„Nech mě bejt... Stějně nejseš nic víc než ubohej hajzl!“

Vlepil mi facku, až jsem ztratila rovnováhu a padala dolů. Chytil mě, přehodil přes rameno, vypnul vodu a odnesl mě do obýváku.

„Blue... Má drahá Blue...“ mezi tím, co mi špital sladká slova přivazoval prádelní šňůrou mé ruce ke stojanu od polic.

„Ty parchante! Hned toho nech!“ Škubala jsem sebou, ale svým tělem znemožnil každý můj pohyb.

„...Myslím, že by ses měla přestat chovat jako třeštidlo a uvažovat o roli mladé dámy...“ Přitáhnul uzel.

„Mladé dámy? Seš posedlej idiot, Darku! Spíš ty by ses měl přestat chovat, že ti patří celej svět, včetně jeho obyvatel!“

„Ale mně patří, Blue... I když trochu jiný než tenhle...“

Uznala jsem za zbytečné pokračovat v rozhovoru s někým, kdo zjevně nemá všech pět pohromadě. Znechuceně jsem otočila hlavu na druhou stranu. Záda jsem přitiskla k tyči, sedíc v kleku, ruce za zády. Snažila jsem se nenápadně rozšněrovat provaz. Dark se posadil přede mne do křesla a v klidu pojídal sušenky.

„Nesnaž se, lásko. To nerozvážeš,“ dodal k mému tajenému snažení.

„Myslíš, že sem takový střevo?“ oponovala jsem.

Zasmál se, strčil do pusy sušenku a poopravil můj názor: „Ne... to bych si nemyslel, ale tenhle uzel může rozvázat jen ten, kdo ho zamotal.“

Zase začíná. Přestala jsem se snažit a jen pokývla hlavou na znamení, že má pravdu. Bláznům se nemá odporovat...

- - -

Celé tělo mě bolelo. Strnule jsem seděla přivázaná k tyči a čekala, až se Dark vrátí. Se slovy, že si musí něco zařídit, vypadnul a přes všechny moje prosby mě tu takhle nechal trčet. Je to hajzl, nic víc, šílenej parchant a deviant, opakovala jsem si v duchu. Vlastně jsem doufala, že se vrátí. Přece tu nemůžu takhle ztvrdnout napořád... Sousedů se tu teď asi člověk nedovolá. A ta ostuda pak...

Všude kolem ticho. Začalo se mi chtít na záchod. A Dark pořád nikde.

Ticho protnuly kroky. Trochu jsem se vyděsila, protože to vypadalo, jako by Dark šel jen těch pár krůčků přede dveřmi.

„Ahoj koťátko,“ usmál se na mě.

Znechuceně jsem se na něj podívala: „Musím na záchod“

„Prosím...“ poopravil mě.

„...prosím,“ procedila jsem mezi zuby.

„Fajn, vidíš, že nám to spolu půjde.“ Začal mě odvazovat.

„Spolu? S úchylem jako seš ty, nechci mít nic společnýho!“ Rychle jsem si stoupla na nohy a v zoufalé snaze o záchranu jsem se vrhla ke dveřím. Plán byl jednoduchý, doběhnu k východu, popadnu dlouhou bundu a jen tak vypadnu, třeba ke kamarádce, protože tohle už nevydržim...

Přeskočila jsem práh, přede mnou chodba. Teď rychle bundu a ven na venkovní chodbu, než se Dark vzpamatuje. Popadla jsem dveře za kliku. Zamčeno... A klíče jsou až v kuchyni. Beznadějně jsem se sesunula po dveřích k zemi. Tou dobou stál už Dark s pobaveným výrazem na tváři nade mnou.

„Dobrej pokus, Blue...“ Vzal mě v podpaží a postavil na nohy.

„Nech mě! A vůbec, tohle je můj byt! A já tě tu nechci! Seš blázen a patříš do Bohnic! Vypadniii!!!!“ Sesula jsem se zpátky na zem a rozbrečela se. Zjevně nehodlal odejít.

„Jestli něco nesnášim, tak je to, když na mě někdo řve...“ Vlepil mi facku. Rozbrečela jsem se ještě víc a schoulila se do klubíčka na lino.

„Přestaň bulet a vstávej!“

Ignorovala jsem ho. Chytil mě za zápěstí a táhnul mě zpátky do obýváku. Už jsem se ani nebránila, jen jsem pořád pofňukávala a z očí mi tekly slzy. Přivázal mě ke gauči, z kalhot vytáhnul pásek a pořádně mě s ním přetáhnul přes zadek.

„Jauuu, pusť mě, ty svině!“ Leknutím jsem přestala brečet.

„Drž hubu! Kdybys nezdrhala, tohle vůbec nemuselo bejt!“

Další rána, přes záda. A znova. Křičela jsem jak pominutá, snažila se vykroutit z pout, ale marně. Dark sebral tričko, co bylo pohozený přes křeslo a nacpal mi ho kus do pusy, zbytek mi zavázal za hlavu. Napřáhnul se a na zádech mi udělal další červený pruh. Chtěla jsem křičet „dost!“, prosit, ale nemohla jsem. Stejně by mě neposlouchal.

Když se dostatečně vyřádil na zádech a zadku, už jsem pomalu ani nevnímala, neměla jsem už ani sílu brečet. Chytnul mě za vlasy, hlavu mi zvrátil dozadu. Zalapala jsem po dechu. Surově mi zmáčknul bradavky a vzápětí mě přetáhnul páskem přes prsa. Na chvilku jsem strnula a hned na to propadla v hysterický brek. To mu ale nestačilo... Roztáhnul mi nohy od sebe a směřoval další ránu právě tam. Zaskučela jsem, hlavu zamáčkla do matrace pod sebou a jen se třásla, očekávajíc další ránu. Nepřišla. Dark zase někam zmizel. Ještě pár minut jsem zůstala přimáčklá k potahu, snad v domnění, že až zvednu hlavu, nebude žádný Dark, ale jen vzpomínka na hnusnej sen. Nadzdvihla jsem bradu. Realita stejná.

„Darku...?“

Ticho.

„Darku! Hned mě rozvaž!“

Nic.

„Ty hajzle, hned sem poď a pusť mě!“

Zase nic.

„Ty úchylnej parchante! Já vím že mě slyšíš!“ Zlost se měnila v beznaděj.

„Co jsem ti udělala? Proč mě prostě nenecháš bejt... a nezmizíš z mojeho života?“ Rozbrečela jsem se. Proč zrovna já? Proč jsem si kdy sedla na proklatou lavičku v parku, proč jsem s ním jen někam šla? To mě tu chce takhle držet...?

„Darku... prosím...“

Vyšel z kuchyně, v ruce pečené kuřecí stehno: „Ano, lásko?“

„... rozvaž mě...“

„Proč? Abys zase utekla?“

„Já neuteču, slibuju... prosím...“

Rozvázal mě. Úlevně jsem vydechla.

„Dobře Blue... Věřím ti... Mám teď něco venku na práci, takže buď hodná holčička, zůstaň tu, uvař večeři a nic se ti nestane...“ Pohladil mě po tváři.

Falešně jsem se uculila na důkaz souhlasu. Jen za ním klaply dveře, zaběhla jsem do svého pokojíčku, do batůžku naházela pár věcí, nejnutnější oblečení, vytáhla železnou zásobu peněz, oblékla se a vzala za kliku u dveří. Zase zamčeno. Nakoukla jsem do kuchyně. Ten parchant zabavil všechny klíče! Přeběhla jsem k oknu. Proč nebydlíme v přízemí?! Vysoukala jsem na úzký ochoz pod oknem, měl spíš dekorativní účel, pomalu jsem šplhala po zdi k balkónku. Byl jen o několik málo kroků vedle, ale mně to přišlo jako lezení na Everestu. Konečně jsem se zachytila zábradlí, přehoupla se na balkón a zatáhla za kliku. Odemčeno... Vešla jsem do domovní chodby, balkónek byl společný, pro věšení prádla. Seběhla jsem schody a vyběhla na ulici. Ale co teď? Na konci ulice bydlí kamarádka, od ní můžu zavolat policajty... Vyběhla jsem mírný svah a zazvonila na zvonek. Nade mnou se tyčil panelák a já doufala, že funguje intercom. Nic. Zazvonila jsem znovu a vyběhla do ulice, kdyby koukla z okna. Nekoukla, teď se určitě válela někde u moře a blbla s Italama. Dostala jsem na ní vztek. Musím k někomu jinému, zavolat můžu sice i z budky, ale nebudu riskovat, že zatímco budu čekat, půjde Dark kolem... Seběhla jsem schody a vzpomněla si na jeho náruč. Zdál se fajn. A navíc jsem byla namol. Nohy mě nesly parkem, kolem vilek, kousek od továrny a dál. Prošla jsem okolo baru, kde jsem tenkrát s Darkem seděla. Vzpomínky na každém kroku. Zabočila jsem za roh. Na konci silnice se zrovna vynořila silueta. Dark! Proboha! Proč mám takovou smůlu! Rychle jsem se otočila a zapadla za zpátky v naději, že mě ještě neviděl. Co teď? Jestli se pokusím někam zdrhnout, může tu být hned a chytnout mě. Bar! Zahnula jsem dovnitř. Rovnou k baru. Stál u něj cizí kluk.

„Čau... Je tu někde Červ?“ vychrlila jsem narychlo.

„Jo... počkej, zavolám ho.“ Kluk zmizel za závěsem. Místo něj se vynořil Červ.

„Blue...? Co je?“

„Hele... Problém... Dark je za rohem... Já... Prosimtě, schovej mě někam na chvilku a hlavně mu neřikej, že jsem tu byla.“

Vytřeštil oči. „Schovat? Ste se nějak nepohodli, co?“ Usmál se: „Tak poď dozadu, nějak to uděláme.“

Rychle jsem naklusala za ním. „Dík moc...“

„Nejni zač, děvče...“

Otevřel dveře do sklepa, do ruky mi vrazil baterku.

„Schovej se tam, Dark když se nasere, klidně vlítne i sem, ale do sklepa.. To snad už ne.“

„Ještě jednou...“

„Lez už, mám tu ještě práci...“

Zavřel za mnou dveře. Na chvilku mě obklopila naprostá tma. Rychle jsem nahmátla spínač baterky a kužel světla namířila na schody dolů. Byly potaženy linoleem a zeď omítnutá na starorůžovou. Nechutná barva. Pomalinku jsem šla dolů. Schody se točily za roh. Opírala jsem se o omítku, zdálo se, že ji udržují jen nahoře a čím jsem níž, tím je oprýskanější. Noha došlápla na další schod. Něco nebylo v pořádku. Podívala jsem se pod nohy. Lino končilo schod před tím a pode mnou se točilo čistě kamenné schodiště. Omítka se rovnala téměř nule a ruce jsem pokládala stále častěji na kamennou zeď, jen z trochu větších šutrů, než bylo schodiště. Šla jsem dál, trochu na rozpacích, proč má bar tak dlouhé schody do vinného sklepa. Další zatáčka, posvítila jsem dolů, jak ještě daleko musím jít. Už naštěstí moc ne, jen nějakých deset chodů. Oparně jsem je seběhla a stanula v rozlehlém sklepení. Posvítila jsem napravo, nalevo i pře sebe. Přede mnou holá zeď, napravo i vlevo se sklepení dělilo na další chodby a místnosti. Sklepení labyrint. Trochu mě to vyvedlo z rovnováhy. Radši zůstanu na kraji, ať se tu ještě nezamotám a ať vím, kdy už můžu vylézt. Za rohem jedné s chodeb ležel pytel. Natáhla jsem ho pod sebe, opřela se o zeď, z batohu vytáhla sušenky a zakousla se do nich. Drobečky odpadávaly na podlahu. Obal jsem zastrčila nazpět, schoulila se do rohu ke zdi a únavou usnula...

- - -

„Blue... Blue...“

Otevřela jsem oči. Kolem bylo příjemné přítmí, za mnou studená zeď, bolely mě nohy od tvrdé podlahy a chvilku trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem, a že to všechno nebyl jen sen.

„Červe? ... Už můžu vylízt?“ optala jsem se rozespale.

„No... Blue... Jak se to vezme...“

„Co? Nechápu. Tak jo, nebo ne, nebo jak?“ Nekonkrétní odpovědi mě vždycky mátly.

„No, nemůžeš...“ Ušklíbnul se a já začala tušit něco děsnýho.

„Červe...!?“ V mžiku jsem stála na nohách. „Není doufám pravda, co si teď myslím!??“

„No... máš tu návštěvu.“ Zašklebil se ještě víc, ruku zatáhnul za roh a vytáhnul Darka.

„Červe! Ty hnusnej podrazáku!“ zaječela jsem, oči s hrůzou upřené na krutě usměvavý Darkův obličej.

„Promiň, Blue... Ale kamarád je kamarád. A zrovna s Darkem jsme jak bráchové.“

Dark popošel ke mně, pohladil mě po vlasech, políbil na čelo. Stála jsem jako u vytržení, neschopna slova a myšlení. Ani jeden nápad, jak se z toho teď dostat. Stojím ve sklepě se svojí nejhorší noční můrou a jejím bratrem. Nikdo neví, kde jsem, nikdo mě nehledá. Bezvýchodná situace.

Dark mi položil ruku na tvář, něžně po ní přejel. Nehnula jsem se ani o kousek. Dojel prsty až k bradě, prudce ruku odlepil, rozpřáhnul se a pořádně mi vlepil facku.

„Auu,“ zakňučela jsem vyděšeně, teprve teď si uvědomujíc, že mě tu může klidně a nerušeně i zabít.

„Co teď s tebou, koťátko? Já ti věřil a tys mě podrazila!“ Chytil mi bradu do ruky, přitáhnul proti svému obličeji a začal na mě křičet. Klepala jsem se strachy a on se jen bavil nad mým vyděšeným výrazem. A pak se od zdi odlepil Červ. Rozvážným krokem, podobným Darkovu, došel až ke mně, spíš symbolicky odstrčil Darka ode mne, aby s ním mohl mluvit. Místo rozhovoru se na sebe ale jen podívali, usmáli se a hlavy otočili směrem ke mně.

„Ne....!“ Nevěděla jsem vůbec, co ten jejich pohled znamenal, ale určitě nic pěkného. Přimáčkla jsem se na zeď, asi v intuitivní snaze s ní splynout. Marně. Dva kroky jim stačily, aby byli u mě, chytli mě v podpaží a táhli do jedné z chodeb.

Kroutila jsem se jak pominutá, ječela, tekl ze mě strachem studený pot, podrážkama jsem brzdila, jak to šlo. Věděla jsem, že je to na nic. Po nespočetných zatáčkách jsem veškeré snahy vzdala a nechala se táhnout dál a dál.

Pustili mě na zem. Rozhlížela jsem se kolem. Velká místnost, kamenná, jako všechno kolem, plná nosných sloupů a nádherné klenby. Červ si mě zády přitáhnul k sobě a zavázal mi oči nějakým hadrem, asi utěrkou. Dark mě postavil na nohy, vzal za ruku a dotáhnul o kus dál, mezi pilíře. Vzduch byl najednou plný vůně. Takové zvláštní, těžké, trochu dusivé, vzduch kolem doslova zhoustnul. Těžce jsem nasávala kyslík do plic a divila se, že dýchání dělá problémy jenom mě. Přimáčkli mě na jeden ze sloupů a přivázali ostrým a velkým provazem. Dark mi začal zpod provazů tahat šaty, trhal je tak dlouho, dokud jsem necítila ostré lano, zarývající se mi do kůže. Zul mi boty, takže jsem stála přimáčklá ke kamenům a z druhé strany zmáčklá provazem. Začalo mi být horko. Myslela jsem, že je mi hrůzou vedro, ale ohřívala se celá místnost.

„Tak čau,“ ozvalo se najednou od Červa z druhé strany místnosti a hned na to se rozléhaly sklepením vzdalující se kroky. Zůstala jsem sama. Sama s Darkem.

„Darku...?“ špitla jsem.

„Copak je?“

„...Já... Mě mrzí, že jsem utekla, měla jsem strach a já... no...“, snažila jsem se omluvit svůj prohřešek v naději, že Dark upustí od svých hrůzných nápadů.

„Sama sis vybrala, Blue... Zvolila sis cestu, s kterou jsem ani nepočítal. Ale teď už je pozdě to vrátit...“

„Darku... prosím... Omlouvám se...“ Utěrka na očích mi začala pod návalem slz vlhnout. Co na mě ten šílenec chystá?

„Mlč, Blue, mám tu dost práce, na to, abych se ještě musel vybavovat s tebou.“

„Darku...“

Sebral cár mých šatů a použil ho místo roubíku. Pot ze mě tekl proudem, hlava se mi točila z okolního vzduchu. Chvilkami mi připadlo, že se podlaha rozkládá a já visím v prázdnotě, že padám někam dolů, ale přitom pořád stojím na místě. Dark si stoupnul přede mne, špičky prstů mi položil na čelo. Pálily jako uhlíky. Chtěla jsem ucuknout, ale druhou rukou mi podržel hlavu. Měla jsem pocit, že se jeho prsty zabořují do mé hlavy, kňourala jsem, ale on nepovolil. Podlaha se zase proměnila v prázdnotu, hlava se mi zatočila, všude kolem místo tmy šedavá záře a jen z dálky doléhající Darkův hlas: „Je čas, Blue... Čas jít...“

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku:

Moc pěkný...

Ze začátku jsem si připadala jak u Temných lovců :o)

Jedna z prvních sm povídek, kterou jsem kdy četla, ještě na starém bdsm.cz. Bylo moc fajn se k ní moci vrátit. Děkuju.

dostala som chut na par faciek....

Akorát by to chtělo pokračování, na temnotu si potrpím, i když já sama jsem spíše Dark

Jak mám chápat konec?Jak to vlastně dopadlo?

Taky by mě zajímalo,co se stalo. Ten konec jsem nepochopila