magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Trnka prchá po vodě

Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 2. července 2000, Autor: Ďábel Medvědovitý

Včera si sekerník Šimon koupil na trhu krásnou, ale zlobivou otrokyni Trnku. Už cestou domů mu utekla, ale chytil ji, přivedl domů a potrestal prutem na holou. Myslel si, že teď už holka bude sekat dobrotu, tak ji ledabyle zavřel do stodoly a odešel na nákup.

Když ji druhý den ráno přišel vzbudit, uviděl, že v bílých šatech je nacpaná slaměná figura. Na prsou měla neuměle načmáraný vzkaz: "Teď už mne nechytneš, vycpanej panáku. Tvoje zlobivka Trnka."

"Jen počkej, zrzko ..." potichu zaklel Šimon a začal překotně uvažovat. Kam asi mohla zmizet? Nejspíš se vypařila včera odpoledne, když Šimonův otec usnul na lavičce na zápraží. Ale třeba odtrhla nějaké prkno ze zadních vrat stodoly a utekla přes humna. Stodola již není nejnovější. To je jedno, kudy šla, teď už bude určitě daleko. Otázkou je spíše, kam se vydala. Šimon uvažoval, co by sám dělal na jejím místě. Určitě nešla do Prahy, v tom malém městečku pod knížecím Vyšehradem ji všichni znali alespoň od vidění a určitě by ji někdo udal. Asi nešla ani polní cestou směrem na Kolín. Jezdilo tu mnoho kupců, které často doprovázely patroly městských biřiců. Nemohla vědět, zda Šimon nenahlásil její zmizení rychtáři. Jediná bezpečná cesta byla po vodě. Vltava se pod Prahou dělila do mnoha ramen, lemovaných hustým lužním lesem, ve kterém se mohla skrývat třeba několik dní a čekat na vhodnou příležitost. Tou by mohl být vor nebo šíf, plující dolů po proudu. Celníci spolu s dráby kontrolovali všechny lodě a vory při příjezdu do Prahy, na Výtoni. Tam se z vorů vytínalo několik klád coby daň městu. Pod městem již nikdo nic nehlídal, cesta byla volná až do Mělníka. Pod Levým Hradcem sice stála u řeky vojenská stráž, ta ale dbala jen o to, zda nepřichází nepřátelští vojáci nebo záškodníci. O lidi, kteří neměli meč ani kopí, se vojclové obvykle nestarali.

Tak se Šimon vydal k Rohanskému ostrovu a pokračoval dolů podél řeky. Šel rychle, ale tiše a soustředěně pozoroval okolí. Tajně doufal, že někde za dubem spatří svoji milovanou zrzundu, ale věděl, že i kdyby tu byla, nemá šanci ji v hustém porostu najít. Po hodině chůze potkal rybáře, tak se ho zeptal, zda neviděl pihatou zrzatou holku. Rybář odpověděl: "Mladej pane, jsem tu již od svítání, a nebyla tu ani noha."  "A neviděl jste plout třeba nějaký vor nebo člun?"  "Malejch člunů jezdí po řece spousta, ty ani nepočítám. Vor tu plul jeden včera v pozdním odpoledni a druhý dnes, asi před půl hodinou. Ale jestli vám uteklo děvče po vodě, tak tady ho nehledejte. Zajděte do Troje, do krčmy U Hrušků, kde se zastavují rybáři, voraři a lodníci. Tam budou vědět o všem, co se na řece šustne. A jestli ta kočka byla tak krásná, jak říkáte, určitě neunikla jejich pozornosti."

Šimon vešel do knajpy, poručil si pivo a usedl za stůl venku na předzahrádce. Řeka tekla přímo před ním, veškeré dění měl jak na dlani. Vinná réva, pnoucí se po pergole nad stoly, ho zároveň napůl kryla, takže z řeky nebyl na první pohled vidět. Co kdyby ta mrška zrovna plula okolo. Kdyby mě spatřila dřív, než já ji, mohla by se schovat, říkal si v duchu.

Šimon zapředl rozhovor se starým Richterem, výměnkářem, který tu vysedával celé dny, díval se na řeku a rozprávěl s příchozími. Ten dědek znal o dění na řece snad všechno. Šimon sice musel nejdříve vyslechnout dobrodružné zkazky o tom, jak to chodilo před 40 lety, když ještě neplatila smlouva o volné plavbě mezi naším knížetem a náčelníky polabských kmenů, ale pak z něj konečně vypadlo, že dívku včera v podvečer viděl. Slunce už klesalo k vrchu Baba, když kolem plul vor. "Nejdřív jsem myslel, že na voru hoří oheň, ale pak jsem si všiml, že tam sedí holka s nádherně rusými rozpuštěnými vlasy, a suší si je na slunci. Vrtalo mi to hlavou, chvílemi jsem si říkal: 'dědku blbneš, kde by se na voru vzala taková krasavice, to je snad přelud ztraceného mládí,' ale ty jsi mi potvrdil, že jsem se nemýlil."

Rybář, který se před chvilkou vrátil z Prahy z trhu, se zastavil na jedno a zaslechl rozhovor. Řekl Šimonovi: "Že tys ten frajer, co si včera koupil zlobivou Trnku? Ty nejseš měkkej hoch, když se ti líběj takový ženský. Možná ji chytneš, nevím, ale nemysli si, že si ji ochočíš. Ta si bude dělat, co se ji zlíbí, ať ji obklopíš přepychem nebo spoutáš do hladomorny. Cukr ani bič na ni neplatí." Šimon odpověděl: "A to je právě to koření, co mi nejvíc chutná."

Po řece pomalu připlouval vor a přistál v tišině před hospodou. Voraři si dali něco k snědku a Šimon je požádal, aby ho svezli dolů. "Za deset měďáků s námi můžeš až do Mělníka."  "Tady jsou. Ještě nevím, kde vystoupím, záleží na tom, co se bude dít."  "A co by se jako mělo dít? To se má jako z Vltavy vynořit mořská panna, či co ?" Při plavbě po dolní Vltavě se nedělo nikdy nic, obvykle byl tento úsek nesmírně jednotvárný. "No, v podstatě ano," přisvědčil smějícím se vorařům Šimon a pověděl jim celý příběh. Mezitím plavci dojedli a spolu se Šimonem vydali se na cestu.

Jediný drobný vzruch byla plavba Klecanskou peřejkou. Peřejka je příliš silné slovo, řeka tam jen tekla o něco rychleji a z řeky čnělo pár obrovitých balvanů, kterým se ale každý plavec snadno vyhnul. Jak dopluli do tišiny pod Klecany, spatřili u břehu muže, kteří k sobě v mělké vodě stahovali svazky klád a vázali je lany. Kolem u obou břehů se válely třísky, kusy polámaných kmenů a cáry přervaných lan. Předák na ně zavolal "Ahóój! Co se stalóó!"

Postarší vousáč u břehu odpověděl "Narazili jsme na kráávskóóu hlavůů!" Tak se jmenoval jeden z balvanů. "Á próóč?" Chlapi u břehu byli známá parta ze Sázavy, praví mistři svého řemesla, kteří na jaře zcela v pohodě splovali i rozvodněná Stvořidla a Krhanické peřeje.

"Zmáámilá nás Siréénáá!" Vousáč máchl rukou směrem nahoru do skalnatého svahu. V tom zazněl krásný táhlý dívčí zpěv. Všichni vzhlédli. Na vršku skály nad řekou klečela nahá Siréna s ohnivě lesklými vlasy a zpívala. Šimon povídá předákovi: "Tak se s Vámi loučím, protože jsem našel, co hledám. Děkuji za svezení a přeji šťastnou cestu". Šimon skočil do řeky a plaval ke břehu. Vylézá z vody a ptá se: "Jak se moje Trnka vzala na té skále? Ani jsem nevěděl, že umí tak pěkně zpívat. A jak jste kvůli ní mohli rozbít vor?"

"Tak za prvé", pravil vousatý předák pevným hlasem, "Jestli je to tvoje žena, neměl bys ji tak mlátit, jinak se nediv, že ti utíká na voru." Šimon odvětil: "Je to moje otrokyně, ale nestačil jsem ji označit, protože mi utekla dvakrát hned v den, kdy jsem ji koupil. Prvně jsem ji ještě chytil, a pořádně jsem jí naplácal. Myslím, že mohla dopadnout mnohem hůř, jiný pán by ji za to potrestal mnohem krutěji. Podruhé mi zdrhla k vám." Vorař poznamenal: "To je jiná, když je to otrokyně. Ale tahle holka se na otrokyni vůbec nehodí, je divoká a neposlušná. Vrať ji v záruční době trhovci, ať ji pošle zpátky tatínkovi, protože jinak ji možná v hněvu zabiješ. Tím vůbec neříkám, že bys byl pruďas, jseš mírnej, protože jinak už by byla mrtvá."

Plavci vyprávěli, že jim připlavala k voru u Rohanského ostrova a prosila, ať ji svezou někam hodně daleko. Ptali se, co jim za to dá, a ona řekla, že nic nemá, ale že je při nudné plavbě bude bavit. Předák ji nejdříve nechtěl, ale když si všiml červenofialových skvrn na jejích hýždích, řekl "Co s tebou mám dělat, holka zlatá, tak si vylez na vor, my tě vemem."

Pravdou je, že předčila všechny klauny a komedianty, tak dobře se vodáci už dlouho nepobavili.

Vyprávěla veselé historky, dávala jim různé hádanky, zpívala a tančila (což je pozoruhodné, každý by řekl, že na hrbolatých vlhkých kládách voru se tančit nedá). Když byla v nejlepším, připlouvali do Klecanské peřejky. Předák jí řekl, ať toho nechá, že chlapi teď musí chvíli soustředěně řídit vor, ale ona neposlechla a ještě více se rozdováděla. Předák ji začal po voru honit, ale ona mu vždy uskočila. Pak se musel chopit vesla. Dívka se divoce kroutila, dělala mosty mezi volně svázanými kymácejícími se díly voru, metala salta a hvězdy. Přitom jí vždy na okamžik sklouzly šaty a odhalilo se její krásné tělo. Na co voraři koukali, je jasné. A jak to skončilo, také.

Rozhněvaný předák Trnku večer upevnil za ruce a krk mezi dvě vydlabaná svázaná břevna a ráno ji za trest uvázal k břízce na skále. Prohlásil, že ji pustí, až svážou vor, těsně před tím, než odplují. Šimon je požádal, aby pustili Trnku už teď, ale jeden z vorařů odpověděl: "Předák nikdy nemění to, co řekne. Ustanovil, že ji pustí, až bude vor, tak ji můžeme pustit, až ho uděláme." "Tak já vám s ním pomůžu. Ale rád bych se nejdřív podíval na Trnku," řekl Šimon. Šimon s jedním z vorařů vylezli na skálu k Trnce. Dívka klečela na hrubém kamení a za kotníky byla přivázána ke kořenům stromu. Ruce měla zvednuté nad hlavou a přivázané k větvi na zadní straně stromu. Provaz kolem krku ji jen lehce zajišťoval. Vypjatá bílá ňadra jí v celé kráse zářila nad údolím. V levém prsu měla na vnitřní straně zespodu malinko zapíchnutý velký rybářský háček. Šňůra od háčku jí procházela pod provazem na hrdle, dále přes větev stromu a visela dolů ze skály na říční břeh. Plavčík povídá : "Nařídili jsme jí, že když se objeví na řece jakékoliv plavidlo, musí krásně zpívat, dokud se zase neztratí za zatáčkou. Kdyby snad zívala falešně, nebo dokonce nechtěla zpívat, předák jen zatáhne za provázek... " Trnka vždy zpívala přesně, jak jí nařídili. Háček byl zatím jen lehce zachycen hrotem, ale při prvním škubnutí za provázek by se jí zabodl hluboko do ňadra a nešel by ven, protože by tomu bránil zpětný háček. Po chvíli se Trnka s vnucenou rolí nešťastné svůdné Sirény ztotožnila a zpívala, jak nejlépe uměla. Vybírala romantické tklivé písně a balady, dotýkající se hluboce srdcí plavců. Když se po ní lodníci z řeky dívali, ještě vrtěla hlavou a pohazovala krásnou hřívou.

Otázkou je, proč se holka neodvázala. Jednak proto, že chlapi od vody jsou praví mistři v uzlování, a také proto, že byla spoutaná nasmolenými lany, která se po utažení uzlů slepí a příšerně drží. Takový uzel nejde rozdělat bez pomoci šídla nebo jiného nástroje.

Šimon se pustil do vázání voru spolu s voraři a práce jim šla dobře od ruky. Řeka je zde dosti mírná, takže vor nerozbila na malé kousky, ale většinou jen odtrhla velké volněji spojené svazky od sebe. Za dvě hodiny byli hotovi.

Šimon opatrně vyndal dívce háček z prsu a rafter velkým nožem přeřízl lana, která ji poutala. Jen na levé ruce vorař Trnce nechal pevně uvázanou smyčku s kusem lana, jehož konec si Šimon potom uvázal k opasku. "To abys mi neutekla, než dojdeme domů," řekl. Děvče se motalo a kymácelo a pomalu rozcvičovalo ztuhlé údy. Rukama i nohama jí běhaly tisíce mravenců. Šimon začal dívku hladit.

Přitom se děvčeti díval na otlačeniny od provazů a lízal jí ranku na ňadru od háčku. Poznamenal: "Myslím, že za tenhle útěk už tě nemusím trestat, vodáci ti dali co proto." Uchopil ji pravou rukou kolem pasu a přivinul si ji k sobě. Potom se spolu vydali směrem domů ku Karlínu, držíce se přítulně kolem boků. Urostlý mladý muž s krásnou nahou dívkou kráčeli rozkvetlými poříčními lukami a luhy a vdechovali vůně tak sladké, jako jejich láska. Cestou se políbili snad nad každou květinou. Až na dohled od vsi si vzpomněli, že Trnčina režná halena zůstala na břehu pod Klecany. To ale nevadilo. Bylo již šero, tak se vplížili zezadu do stodoly dírou s odtrženým prknem, kterou Trnka utekla. Uvnitř je čekala veliká kupa voňavého sena. Kýčovitě sladký konec dne byl ještě lepší, než v romantických básničkách. Celou cestu je totiž k sobě nepoutaly jen plané sliby, které uletí jak mraky ve větru, ale i kus palec silného smoleného lodního lana. Na to se dá spolehnout.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku: