Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 3. března 2000, Autor: Cathy
Zvoním u tvých dveří. Chvilku čekám a už slyším tvé rázné kroky. Dveře se otevřely. Pohlédnu ti do tváře a jen tak lehce se pousměju. Ale z tvé tváře se nedá vyčíst, jestli jsi rád, že jsem tady. Zůstal jsi nadále vážný.
„Ahoj, trošku jsem se opozdila. Nevadí?“
Zamračil jsi se nebo se mi to jen zdálo? Rukou uděláš gesto, které mě zve dál. Ještě jsi nepromluvil a já se cítím provinile, že jsem nestihla přijít v domluvený čas.
„Odlož si kabát, ale boty si nech.“
Sice nechápu proč, ale udělám, co chceš. Pomůžeš mi z kabátu. Zůstávám stát v předsíni a tvůj pohled mě sjede od hlavy k patě. Z tvého výrazu se nedá nic vyčíst. Cítím se před tebou tak nejistá, i když se nevidíme poprvé. Jsem ještě v pracovním, nestačila jsem se převléknout, a i tak jsem nestihla být u tebe včas. Odcházíme do pokoje. Poslušně cupitám za tebou. Zastavíš se uprostřed a otočíš se na mě. Tvůj hlas i pohled je ledově chladný.
„Můžeš mi nějak vysvětlit tvé zpoždění?“
„Měla jsem ještě nějakou práci a pak už byly ucpané ulice a já jsem uvízla v zácpě. Zlobíš se?“
„Samozřejmě, že se zlobím, to je ti doufám jasné. Dál mi vysvětli, proč když už máme dobu mobilních telefonů a ty dokonce jeden vlastníš, jsi mi nezavolala že nepřijedeš včas?“
„Promiň, ale došla mi baterka na telefonu a já jsem u sebe neměla nabíječku do auta.“
Nechápu, proč já, takový energický člověk, ve tvé přítomnosti začínám takhle nesmyslně blekotat, klopit před tebou oči a moje tváře červenají? Kdyby mě tak teď tady viděl můj asistent, na kterého jsem ani ne před hodinou posílala hromy blesky za nesplnění úkolu! Asi by se moc divil.
„Takže nejenom že jsi přišla pozdě, ještě jsi tak nezodpovědná či snad zapomnětlivá, že si nenabiješ mobil? Opravdu nevím, jak si to mám vysvětlit. Myslíš si, že to jsou dostatečné důvody k tomu, abych tě potrestal?“
„Ale...“
Nenechal jsi mě domluvit a rychlým pohybem jsi u mě. Chytneš vzadu do dlaně moje dlouhé vlasy a cukneš, až mi brada vyletí do výšky. Musím se ti teď dívat přímo do očí.
„Už jsem ti několikrát říkal, že na mé otázky nebudeš odpovídat zase otázkou. A už vůbec nemám náladu poslouchat ty tvoje věčné výmluvy. Doufám, že to nebudu muset znovu opakovat, takže si to dobře zapamatuj. Ty jsi prostě jen zase neudělala, co jsem ti nařídil.“
Stojím tu nehnutě, dívám se ti do očí a přemýšlím, co bude následovat. Kdybys mi alespoň uvolnil ty vlasy! Jako bys tušil, na co myslím, ještě tlak zesílíš.
„Rozuměla jsi nebo to mám opakovat?“
„Ano, rozuměla.“
Uvolnil jsi mou hlavu. Ale jen o trochu, takže jsem se nemusela tolik zaklánět.
„Kdy jsi naposledy šoustala?“
Udiveně se ti podívám do očí. Nechápu tvou otázku. Moje zaváhání tě popudilo. A zase škubneš.
„Ty jsi mě neslyšela?“
„Ano.“
„Co ano?! Tak kdypak to bylo? Podívej se na sebe, jak vypadáš!“
Konečně pustíš mé vlasy.
„Teď si rozepni to sako.“
Pomalu si začínám odepínat pracovní kostýmek, který je hodně upnutý, aby nebylo vidět, že pod ním mám jen podprsenku. Stojím tam a nemůžu se ti podívat do očí. Tuším, co bude následovat. Poodstoupíš o krok, aby sis mě mohl dobře prohléhnout.
„Tak takhle ty chodíš do práce? Jenom v podprsence? A vsadím se, že nemáš punčocháče ale punčochy. Sukni máš samozřejmě taky krátkou a co ty vysoké podpatky? To je proto, aby se ti pohupoval ten tvůj špinavý zadek? Já pořád čekám na tu odpověď!“
„Předevčírem.“
„Co předevčírem? Předevčírem jsi byla v práci nebo co jsi mi tím chtěla říct?“
„Ne, předevčírem jsem šoustala,“ odpovídám a studem klopím oči. Stydím se. Ráno jsem se snažila obléknout co nejvíc sexy, protože jsem tušila, že se už nestihnu převléknout. Chtěla jsem ti udělat radost, abych se ti líbila.
„Tak předevčírem holčička šoustala a samozřejmě se jí to líbilo! Odpověz, líbilo se ti to?“
„Ano, líbilo.“
Přistoupíš ke mně, vidím jen špičky tvých bot. Nedívám se ti do očí. Škubneš mi zase za culík, začínám litovat, že mám tak dlouhé vlasy. Táhneš mě za ně někam do vedlejší místnosti. Zastavíme se v ložnici.
„Zvedni okamžitě hlavu a podívej se do toho zrcadla. Dobře se podívej! Co tam vidíš?“
Obličej mám skoro nalepený na zrcadlo na stěně. Jako bych na tváři cítila jeho chlad.
„Vidím sebe.“
„Ne, špatně. Co tam vidíš?“
Zmateně se podívám do zrcadla do tvé tváře.
„Nevím.“
„Tak ty nevíš? Ale já vím. Vidím tam pěknou couru, která by pořád chtěla šoustat. A určitě se nepletu, že má už zase mokrou kundu?! Budeme to muset zkontrolovat. Takže opakuj, co tam vidíš?“
„Vidím tam couru.“
Poslední slovo nebylo skoro slyšet.
„Já jsem špatně slyšel! Jseš jenom obyčejná coura, která chce šoustat, a ještě k tomu neumíš srozumitelně a nahlas mluvit. Takže si to zopakuj a teď ať to slyším jasně a srozumitelně. Čekám!“
Cukneš mi hlavou a druhou ruku mi dáš za zátylek. Tlačíš můj obličej ještě víc k zrcadlu. Sráží se na něm kapičky mého dechu. Přivírám oči, abych se nemusela dívat. Opakuju po tobě.
„Jsem coura, která by chtěla pořád jenom šoustat.“
„Proč se na sebe nepodíváš? Tobě se nelíbí coury? Otevři ty oči a pořádně se podívej!“
Otevírám oči. Jsi spokojený a pouštíš mě. Stojíš pořád za mnou, slyším, jak oddechuješ.
„Sundej si to sako a sukni.“
Začínám se svlékat.
„Dělej. Mám ti pomoct?“
Zdá se ti, že jsem pomalá a zezadu mi strhneš už odepnutou sukni. Látka zapraskala. Natrhl jsi mi zip. Stojím tu v černém spodním prádle a punčochách, které s vysokými podpatky krásně tvarují moje nohy. Až na to, že se mi u kotníků válí roztržená sukně. Zaregistrovala jsem tvůj obdivný pohled. Všiml sis toho a hned jsi ho změnil za svůj ledový chlad.
„To se podívejme? Přesně jak jsem říkal. Máš punčochy. To jsi si je vzala, aby ti byla vidět v práci kunda, když si sedneš? A co ty kalhotky? Takové malé nic! Jsi opravdu jen obyčejná coura!“
„Já jsem ti chtěla udělat radost!“
„Kdo ti dovolil mluvit? Jak tě to vůbec mohlo napadnout, že tímhle mi uděláš radost?“
Stojíš teď těsně přede mnou. Naše těla se skoro dotýkají.
„Dívej se mi laskavě do očí, když s tebou mluvím! A jsi tázána, takže teď mluvit můžeš.“
Jen se dívám na vzorek koberce, který jako by mě teď nejvíc zajímal. Zvedneš mi bradu.
„Mlčíš? Dobře. Takže vem ze země tu sukni a polož ji pryč.“
Čekáš, až udělám, co jsi chtěl. Zastavím se kousek od tebe, chci si udržet alespoň nějaký odstup a čekám na další tvůj příkaz. Ukážeš na místo před tebou. Poslušně udělám dva kroky směrem k tobě.
„Svlékni si podprsenku a potom kalhotky. Punčochy a boty si nech.“
Obě ramínka podprsenky mi sklouznou z ramen a pak ji sundám úplně. Stahuju si kalhotky. Jsou opravdu mokré a vůně mého klína je všude po pokoji. Vidím, že jsi to zaregistroval. Zčervenám.
„Nemysli si, že nevím, že jsi mokrá. Jsi tu všude cítit, holčičko, takže mi nemusíš ani nic vysvětlovat. Podívej se dobře, tak tohle je rákoska. Dneska budeš mít čest se s ní seznámit osobně. Takhle oblečené coury si ani nic jiného nezaslouží než pořádný výprask. Doufám, že se mnou souhlasíš a jsi ráda. Čekám, že si sama vyměříš trest za tvé zpoždění. Další tresty za tvé chování a nemravné oblečení ti vyměřím já.“
Stojíš tam jen tak mírně rozkročený a do dlaně si mírně pošviháváš rákoskou. Pravidelné svištění jako by odpočítávalo čas na mou odpověď. Po celém těle mi naskočila husí kůže. Je to zimou anebo se třesu strachy? Tak takhle jsem si večer s tebou rozhodně nepředstavovala.
„Já čekám, a za další zdržení ti trest ještě zvednu, takže by ses měla pohnout.“
Uvažuji o odpovědi. Nemám vůbec ponětí, do jaké míry polibek rákosky bolí.
„Zasloužila bych pět ran za mou nedochvilnost.“
Jen jsi se pousmál nebo se mi to jen zdálo?
„Dobře, takže pět a já ti přidávám deset za odmlouvání a deset za to oblečení. Takže kolik je to dohromady?“
„Pětadvacet.“
„Správně, takové magické číslo. Určitě se mnou souhlasíš. Teď mi sundej košili a pěkně ji ulož.“
Začínám ti tě pomalu rozepínat. Lehce se prsty dotknu tvých ramen a odhalím hruď. Odkládám tvou košili. Odstoupíš ode mě. Necháváš mě tam jen tak stát v předtuše, co bude následovat. Něco se mě dotklo, nejsou to tvoje ruce. Zvednu hlavu abych se podívala. Začínáš mé tělo prozkoumávat koncem rákosky. Chceš, abych si na ni zvykla. Ukazuješ mi, že umí i pohladit a jak moc to může být příjemné. Šimráš mě na šíji, kroužíš kolem hrotů bradavek, přejíždíš stále níž po břichu dolů, hladíš mě po vnitřní straně stehen a zastavíš se v mém klíně. Vzdychnu. Dostal jsi mě tam, kam jsi chtěl. Toužím, aby se mě znova dotýkala.
„Tak je to správné. A teď budeš hodná holčička a předkloníš se.“
Udělám, co jsi chtěl a očekávám její první políbení. Zasvištělo to a první rána se dotkla mého zadku. Štíplo to, ale cítím, že mě šetříš, abych měla dostatek času si na ni zvyknout.
„Budeš si počítat, holčičko, a neudělej chybu, jinak začneme znova.“
„Jedna.“
Dáváš mi čas. Koncem mi zase přejíždíš po nahé kůži. Jsem hodně vzrušená, další rány jsou silnější, ale vždycky na chvíli přestaneš a pohraješ si se mnou. Jsem vzrušená, hodně vzrušená a bolest je v téhle chvíli krásná. Můj zadek už teď pěkně hřeje a začíná červenat. Ale mně je to úplně jedno.
„Pětadvacet.“
Dívám se ti do očí. Dovolíš mi, abych se postavila. Ruce si automaticky přiložím na rozbolavělá místa. Hřeje to. Mám zvláštní pocit. Bylo to poprvé.
Položíš mě na postel. Ležím na břichu a má prdelka je teď středem tvého zájmu. Natočím hlavu, abych na tebe viděla. Máš zvláštní výraz ve tváři, jako dítě, které poprvé postavilo hrad z písku. Usmíváš se. Pak mě otočíš a dlouze se na mě zadíváš. Pohladíš mě do vlasů a já vím, že nás čeká ještě dlouhá noc.