Moje první fan fiction v životě. Když jsem před nějakými dvaceti lety poprvé četl příběhy Harryho Pottera, samozřejmě mě zaujali zvěromágové - kouzelníci, kteří se umí přeměnit ve zvíře. Umět ze sebe doopravdy udělat koně, to by bylo něco! A jak se svět J. K. Rowlingové dál rozvíjel, našel jsem i další informace o zvěromázích. Postup jak se jím stát... A také informaci, že pokud se přesně nedodrží, může být kouzelník dosmrti zaklet do podoby napůl lidské, napůl zvířecí. Okamžitě se mi v hlavě začal rodit příběh takového nešikového kouzelníka, kterému Brumbál - jako jiným outsiderům kouzelnického světa - poskytne v Bradavicích útočiště. A krásné dominantní a sadistické čarodějce ze Zmijozelu, samozřejmě.
V Dolních Černopsech, dne 15. července 1982
Vážený pane řediteli,
dnes jsem obdržel Vaši sovu a s radostí si přečetl Vaši nabídku. Samozřejmě ji s vděčností přijímám. Dám zde do pořádku své záležitosti a potvrzuji, že se nejpozději prvního srpna dostavím do Bradavic a ujmu se zaměstnání podkoního v nově zřizovaných stájích. Věřím, že moje jinak neradostné postižení bude v tomto případě sloužit k dobru.
Dovolte mi prosím, abych Vám ještě jednou poděkoval za Vaši nevšední vstřícnost a navždy zůstanu Vaším dlužníkem.
Váš nejoddanější služebník,
Kornelius Hugo Vanderbilt
V Bradavicích, dne 16. července 1982
Vážená slečno Zabini,
s politováním vám musím oznámit, že Vaši aspiranturu na místo profesorky Péče o magické tvory musím až na další odmítnout. Je pravdou, že při politováníhodném incidentu na konci tohoto školního roku přišel profesor Kettleburn o končetinu. Nicméně dle vlastního tvrzení mu ty zbývající stačí a hodlá v práci na našem ústavu pokračovat. Jistě pochopíte, že za těchto okolností vaši nabídku přijmout nemohu.
Nicméně, budete-li s tím souhlasit, mohu vám v naší škole nabídnout jiné místo. Na základě opakovaných žádostí některých rodičů jsem souhlasil se zřízením jezdeckých stájí na školních pozemcích. Předpokládám, že se od dob Vašich studií v Bradavicích nic nezměnilo na tom, že jezdectví je vaší velkou zálibou. Soudím tedy, že byste mohla mít zájem o místo instruktorky jezdectví.
Pokud vás moje nabídka zaujala, zvu Vás na kakao v pondělí ve tři hodiny odpoledne. Můžeme prodiskutovat otázku Vašeho platu, ale také ocením Vaši expertisu při budování nových stájí a pořizování jezdeckých koní pro ty studenty, kteří nebudou mít vlastního. Musím přiznat, že svět mudlovských koní mi zůstal uzavřen. Jednorožci se pro tento účel použít nedají a užití testrálů by také mohlo přinášet jisté obtíže.
K prvnímu srpnu má nastoupit též podkoní, a proto si myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste mohla začít ve stejnou dobu, ještě před začátkem školního roku, abyste měli příležitost se seznámit.
S přátelským pozdravem
A. P. W. B. Brumbál
Ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích
V Bradavicích, dne 9. srpna 1982
Vážení rodiče,
v minulých letech mne někteří z vás žádali, abych umožnil studentům Školy čar a kouzel v Bradavicích též výuku jezdectví, resp. pokračování v jezdeckém výcviku, kterého se některým z nich doma dostává. S radostí vám sděluji, že počínaje školním rokem 1982/1983 jsem se rozhodl těmto přáním vyhovět. Na školních pozemcích byly vybudovány stáje s odpovídajícím zázemím a škola najala slečnu Roxanne Auroru Zabini jako instruktorku jezdectví.
K dispozici bude též několik jezdeckých koní. Studenti sedmého ročníku si mohou (na vlastní náklady) vzít s sebou svého vlastního koně. Budete-li chtít této možnosti využít, laskavě kontaktujte obratem sovy slečnu Zabini a domluvte spolu podrobnosti.
S přátelským pozdravem
A. P. W. B. Brumbál
Ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích
Roxanne Zabini vpadla do ředitelské kanceláře jako velká voda.
„To jste mi zatraceně nemohl říct, že ten podkoní bude zrovna Pitomec Hugo? Byl k ničemu už jako student a teď je z něj navíc ještě zrůda!“ Černé oči se jí vztekle leskly a znělý hlas stoupal a klesal ve staccatovém tempu, které očividně – nebo spíš ušislyšně – podědila po svých italských předcích.
„Uklidněte se, slečno Zabini,“ pozvedl Brumbál ruku. „Uklidněte se prosím. Myslím si, že pan Kornelius Vanderbilt je pro svou práci více než dostatečně kvalifikován.“
„Vždyť je to prakticky moták! A navíc ta jeho hlava…“ soptila Roxanne v nezmenšené intenzitě.
„Posaďte se prosím, slečno Zabini,“ ukázal Brumbál na jedno z pohodlných křesel vedle krbu a sám se posadil do druhého. „Posaďte se a dejte si šálek kakaa. Nebo byste dala přednost zmrzlinovému poháru? Sám mám rád citronový sorbet, je velice osvěžující.“ Udělal neurčité gesto rukou a na malém kulatém stolku mezi dvěma křesly se objevil otlučený plecháček s kakaem a pohár z broušeného křišťálového skla, zaplněný žlutou pěnou, v níž byla vetknuta stříbrná lžička. Myslím, že vám všechno dokážu vysvětlit k vaší spokojenosti.“
Roxanne starého kouzelníka chvíli nevěřícně pozorovala a pak se s kočičí elegancí posadila do křesla.
„Nabídněte si, slečno,“ pokynul jí Brumbál. Když se k ničemu neměla, natáhl se pro pohár se zmrzlinou. „Máte pravdu, že pan Vanderbilt nepatří k úplně nejschopnějším kouzelníkům…“
„Moták je to,“ odfrkla si tmavovláska. „A zrůda k tomu.“
„Jak jsem řekl, nepatří k nejschopnějším. Ale jak moc dobrým kouzelníkem musí někdo být, aby mohl ve stáji dělat podkoního, slečno Zabini?“ otázal se ředitel.
„Ale…“ Tato prostá otázka jí vzala vítr z plachet. „Ale on není jenom moták, ale i pitomec! A vždycky byl! A jenom pitomce mohlo napadnout, že někdo jako on se může stát zvěromágem! A taky na to doplatil! To se dalo čekat!“
„Máte pravdu, slečno Zabini. Kornelius přecenil své síly, když se pokusil stát zvěromágem. Všichni víme, že následky takového nepodařeného pokusu jsou ošklivé. Ale nemyslíte si, že když je napůl člověkem a napůl koněm, může mu to v jeho současné roli být spíše ku prospěchu?“
„Ale on…“
„A i kdyby nebylo… Ano, Kornelius udělal chybu a to takovou, se kterou se v kouzelnickém světě nedá snadno žít. Ale myslím si, že i někdo kdo udělal chybu, si zaslouží dostat druhou šanci. Že by jedna chyba neměla znamenat úplné zatracení. Nemyslíte si to také, slečno Zabini? Že by lidé měli dostat druhou šanci?“
Brumbál na svou novou zaměstnankyni upíral laskavý pohled. Který Roxannu pořádně zabolel. Protože věděla, na co profesor naráží. I ona udělala chybu. A to takovou, se kterou by se jí v kouzelnickém světě nedobře žilo, pokud by tedy rovnou neskončila v Azkabanu. Ale Brumbál jí dal šanci. Pomohl jí, nikomu nic neřekl, a dokonce tehdy nechal mladou zmijozelskou studentku dokončit školu. Samozřejmě, nějaké drby se občas objevily a neměla to úplně snadné, ale za dost Brumbálovi vděčila.
„Asi máte pravdu, pane profesore,“ odpověděla tónem, který až nepříjemně připomínal doby, kdy byla jeho žačkou. „Unáhlila jsem se, pane profesore. Na shledanou,“ otočila se a odešla z ředitelovy kanceláře.
Brumbál se tiše usmál a začal si pochutnávat na citronové zmrzlině, kterou spokojeně zapíjel teplým kakaem.
Kornelius Hugo Vanderbilt nedokázal uvěřit svému štěstí. Nebo spíš nedokázal uvěřit tomu, že konečně nějaké štěstí má. Po dlouhých pěti letech.
S odstupem času uznal, že udělal chybu, když se rozhodl stát zvěromágem. Celý postup byl nevýslovně komplikovaný, rituály složité a sebemenší chybička mohla skončit tragédií. Jenomže jeho touha moci se proměnit ve zvíře byla silnější. Nedala mu spát, spalovala ho celých sedm let studia v Bradavicích, od chvíle, kdy se poprvé v hodině přeměňování o zvěromázích doslechl. Když se o tom profesorka McGonagallová zmínila, rozsvítily se mu oči, zvedl ruku a zeptal se, co musí kouzelník udělat, aby se mohl stát zvěromágem.
„Pane Vanderbilte,“ podívala se na něj profesorka McGonagallová přes obroučky svých brýlí. „Pouze ti nejnadanější z kouzelníků mohou doufat, že se jim něco takového povede. Proces je nesmírně náročný, musí být vykonán zcela přesně a bezchybně a sebemenší chybička může mít tragické následky. Myslím, pane Vanderbilte, že to je všechno, co o něm potřebujete vědět.“
Jenomže ve třetím ročníku se o zvěromázích dozvěděl víc. Když odešel z Bradavic a nastoupil na úřednické místo v Gringottově bance, pořád mu to nedalo spát. Nakonec našel odvahu vložit lístek mandragory do úst. A jedné noci za bouře vyslovit ono amato animo animato animagus. Ve skrytu duše doufal, že se stane tygrem. Nebo alespoň vlkem.
Jenomže se začal proměňovat v koně. A navíc udělal při postupu nějakou chybu – nikdy se už nedozví jakou přesně – a jeho proměna se zastavila. Tělo mu zůstalo lidské, alespoň z větší části. Ale hlava byla koňská. Zasekl se. Nemohl tam ani zpátky. Byl odsouzen zůstat v té podobě do konce života. Ani kouzelníci mezi sebou takovou zrůdu nechtěli, o mudlech samozřejmě nemluvě.
Skoro pět let živořil na okraji kouzelnické společnosti, v rozpadlé chatrči v lesích poblíž Dolních Černopes. Ale bůhvíjak se o něm dozvěděl Albus Brumbál. Vzpomněl si na zakřiknutého studenta z Bradavic a nabídl mu práci. A hlavně, podporu a ochranu. „V Bradavicích se dostane pomoci každému, kdo ji potřebuje,“ napsal mu. „Mohu zaručit, že dokud budu ředitelem školy, nikdo vám neublíží.“. Hugo se nerozmýšlel ani sekundu a nabízené místo přijal. Najednou si pomyslel, že život nemůže být lepší.
A když přijel do Bradavic a dozvěděl se, že jeho nadřízenou, instruktorkou jezdectví, bude Roxanne Zabini, pomyslel si, že život může být lepší. Protože Roxy, jak se jeho spolužačce říkalo, byla jeho láskou celé studium. Láskou tajnou a platonickou, samozřejmě. Protože uhrančivá černovláska ze Zmijozelu nejspíš vůbec nezaznamenala, že nějaký nesmělý uhrovitý mladík z Mrzimoru vůbec existuje. Rozhodně se ji nikdy neopovážil oslovit. Ale teď budou kolegové! Bude ji vídat každý den!
Tedy, zatím to na nějakou velkou kolegialitu nevypadalo. Byla učitelka, trenérka a on podkoní. Ale byli svým způsobem spolu. Ona vybírala jezdecké koně do stájí a on jim dával krmení a vybíral hnůj ze stání. Ona dohlížela na budování úvazišť, kryté i venkovní jízdárny a dalších vymožeností a on v sedlovně leštil uzdy a postroje. Ona na svém hřebci cválala po školních pozemcích a Zapovězeném lese a pak mu hodila propocené rajtky a špinavé jezdecké boty, aby je vyčistil.
Což dělal právě teď. Ale dělal to rád, protože jí alespoň tak mohl být nablízku. Mohl být nablízku její vůni, lehké, dřevité, orientální vůni mandragory. Rostliny, která zapříčinila jeho neštěstí, ale kterou voněla jeho láska. Když se smísila s vůní stájí, kůže, koňského potu – a jejího potu - byl na vrcholu blaha. Odložil kartáč, kterým právě pucoval její vysoké jezdecké boty, opatrně se rozhlédl a pak vzal do ruky bílé rajtky, které po vyjížďce hodila na zem v sedlovně. Přitiskl si je k obličeji a nasál jejich vůni. Její vůni.
Zase pocítil to, co mu bylo několik let zapovězeno. O co si myslel, že přišel nepodařenou proměnou. Vzrušení. Zavřel oči a představoval si Roxy tak, jak ji viděl odcházet uličkou mezi boxy. Vysokou, s nádhernýma nohama. S nádherným zadkem. Smířil by se snadno s tím, být koněm, pokud by to byla ona, koho by nosil na svém hřbetě. Žárlil. Žárlil na jejího hřebce Sladea, se kterým jezdila na vyjížďky a kterému nikdy nezapomněla dát polibek na čumák, když odcházela. S radostí by se podvolil jejím pobídkám a vydal by ze sebe všechno, jenom aby s ním byla spokojena. Aby ho pochválila. Aby ho milovala.
Se zavřenýma očima ji viděl, a aniž by si pořádně uvědomil co dělá, rozepnul si kalhoty, zvrátil vkleče hlavu dozadu a začal masturbovat. V jeho představách se prolínala odcházející Roxy s Roxy na hřbetě koně, s Roxy líbající svého hřebce, ale tentokrát byl on tím hřebcem, dokonale proměněným, dokonale milovaným…
„Co si sakra myslíš že děláš?!“
Vzteklé zařvání Huga vytrhlo z transu a leknutím okamžitě ztratil dosud pevnou erekci. Před ním stála Roxy. Jeho Roxy. Ale rozhodně nevypadala, že by ho chtěla milovat. Naopak, tvářila se jako bohyně pomsty. „I tak je krásná,“ prolétlo Hugovi na okamžik hlavou. Ale rychle se musel vrátit do reality.
Nevěděl ale, co by řekl. Snažil se něco říct v naději, že se mozek chytí a dá tomu obsah, ale z náhle suchého hrdla se mu vydral jenom nezřetelný skřek.
„Ty hnusné úchylné nadržené prase! Co to děláš? Honíš si ho nad mýma botama? Co si o sobě sakra myslíš? Kdo si myslíš že jsi!“
Roxy byla také překvapená. Vrátila se do stájí, protože chtěla Hugovi říct, ať důkladně zkontroluje Sladeovi levé přední kopyto, protože se jí zdálo, že je na něj nějak zvláštně opatrný. Ale místo toho našla podkoního, jak klečí uprostřed sedlovny, čumák zabořený do jejích špinavých rajtek a masturbuje nad jejími jezdeckými botami.
Na rozdíl od štolby ji ale překvapení o hlas nepřipravilo. Spíš naopak. Pokud by stáje byly jenom o kousek blíž bradavickému hradu, nejspíš by jí bylo výtečně rozumět i ve Velké síni. Ta byla ale naštěstí stejně prázdná, školní rok ještě nezačal. Takže její soptění mělo jediného svědka – přesně toho, na kterého se soustředila její pozornost. Vypadal jako hromádka neštěstí a jeho největším přáním bylo, aby se pod ním země otevřela, celého ho pohltila a již nikdy světu nevydala.
„Já se moc omlouvám,“ zakňučel Hugo. „Já… nevěděl jsem co dělám…“ Hlas mu odumřel, protože mu došly myšlenky.
„Tady jsi skončil,“ zasyčela Roxanne. „Skončils, rozumíš! Rovnou si můžeš sbalit svých pět švestek a táhnout odkud jsi přišel, do nějaké díry. Za tohle tě nechám vyhodit. Ty líná nadržená hajtro!“
V Hugovi hrklo. Bál se, že mluví pravdu. Samotná představa, že by se o tomhle dozvěděl Brumbál, byla děsivá. Těžko by mohl spoléhat na jeho laskavost. Skončil by v plesnivé ruině u Černopes a už by se odtamtud nikdy, nikdy nedostal.
„Moc se omlouvám, Roxy, strašně mě to mrzí, už se to nikdy nebude opakovat! Udělám cokoliv, opravdu cokoliv, jenom to na mne Brumbálovi neříkej! Už to nikdy, nikdy, nikdy neudělám! Slibuju!“ Drmolil páté přes deváté, co mu slina přinesla na jazyk. Jenom aby Roxy nepustil ke slovu. Jenom aby nemohla nic udělat. Jenomže pak mu slova došla. Tak jenom klečel, lapal po dechu a vzlykal.
Roxanne se mezitím trochu uklidnila. Prvotní šok odezněl a uvědomila si, že se vlastně nic tak hrozného nestalo. Rozhodně nebyl první a určitě ani ne poslední mužský, který si ji při masturbaci představoval. Věděla, že je přitažlivá a uměla toho využít už v době, kdy byla na téhle škole studentkou. Ostatně, právě proto ji Brumbál musel… Zahnala tuhle myšlenku, na tu teď nebylo místo.
„Uděláš cokoliv? Opravdu cokoliv? Opravdu mě ve všem poslechneš?“
„Ano! Udělám cokoliv, jenom to nikomu neříkej, ať mě nevyhodí, nechci zpátky…“
„Dobře. Nechám si to projít hlavou. Zůstaň tady a čekej.“ Obrátila se k odchodu. „A sakra, dodělej ty zatracené boty, když už ses do toho pustil,“ štěkla na něj při odchodu.
Zatímco Hugo v zoufalství čistil boty – tedy pokud věděl, co je pro něj dobré – Roxanne došla ke Sladeovu stání. Hřebec zvědavě vystrčil hlavu do uličky a ona mu bezmyšlenkovitě dala pusu na čenich, jak bylo jejich zvykem. Ale myšlenkami byla jinde. Otevřela dvířka a vešla ke koni do boxu. Sedla si na zem do rohu a přemýšlela. Dělala to tak vždycky. Vždycky se svými myšlenkami utíkala ke koním. Proto jí tak chyběli těch nekonečných sedm let v Bradavicích.
Samozřejmě to mohla říct Brumbálovi. Jenomže je otázka, co by se stalo potom. Možná by Brumbál Huga vyhodil, ale možná ne. A kdyby vyhodil, pomohlo by jí to v něčem?
Hugo Roxanne zaskočil. Překvapil ji, protože si ho prostě nikdy nedovedla představit vzrušeného, vůbec ji nenapadlo že by měl nějakou sexualitu. Byl pro ni jenom kašpárek na okraji zorného pole, který ji nestál ani za to, aby ho šikanovala. Tehdy. Ostatně, měla lepší oběť. Ale dneska, možná by to stálo za to.
Zvedla se, pohladila Sladea po čumáku a vrátila se zpět do sedlovny.
Hugo stále ještě klečel na zemi a čistil její boty, jak mu přikázala. Leskly se víc než dostatečně, ale podkoní se obával s čištěním přestat a nepřestal, ani když vstoupila do dveří. Jenom po ní střelil ustrašený pohled a pokračoval dál v práci.
Roxanne byla zkušený nitrozpytec. A Hugo byl – minimálně ve svém současném stavu – snadný cíl pro čtení myšlenek a vzpomínek. Do jeho mysli vstoupila snadno. A okamžitě pochopila, koho má před sebou. Vzpomínka na nepodařenou transformaci přímo křičela. Na rozdíl od Huga bylo čarodějce okamžitě jasné, proč se začal měnit v koně, a ne v tygra. Se svou povahou nikdy nemohl být predátorem, nutně musel být zvířetem, které je kořistí. A kůň jeho naturelu vyhovoval dokonale. Chtěl být užitečný, chtěl pracovat, sloužit. Sloužit, jako kůň pomáhá člověku, pro kterého pracuje.
I Hugovy nedávné představy přímo křičely. Viděla sama sebe Hugovýma nadrženýma očima a usmála se. Byl roztomilý. Udělá cokoliv mu přikáže, byla si tím jista. Když to správně navlékne, bude podkoní jejím oddaným sluhou, otrokem, který splní každé její přání. Rozhodně ne prvním, ostatně kvůli tomu... Ne, tyhle vzpomínky zahnala. Zaznamenala výraznou vzpomínku na vůni parfému, který používá, na vůni mandragory, a uložila si ji pro pozdější využití.
Poslední výraznou emocí, kterou v Hugově mysli našla, byl strach. Bál se, že Bradavice bude muset opustit. Našel tu útočiště, ochranu před světem venku, Brumbálovu ochrannou ruku. Místo odpovídající jeho schopnostem. Malou ale pohodlnou místnost pod střechou stájí, kde mohl bydlet. Jídlo, teplo, světlo, jistotu. Strach, že bude muset tohle všechno opustit, ten z něj přímo sálal.
„Poslouchej mne, Hugo,“ oslovila Roxanne podkoního. Ten v očekávání zvedl hlavu. „Neřeknu o tvém prohřešku Brumbálovi a můžeš zůstat v Bradavicích.“ Vlna úlevy, která Huga zalila, by zasáhla i méně zkušenou nitrozpytku, než byla Roxanne. „Ale budeš mít tvrdý režim a přísný výcvik. Budeš mě absolutně a ve všem poslouchat. A pokud nebudu absolutně spokojená, potrestám tě. To za prvé. Za druhé, tohle bylo naposledy, co ses jen tak pokusil udělat. Už nikdy nebudeš bez mého dovolení masturbovat a zapomeň, že bys dosáhl orgasmu jinak než na můj rozkaz. Je ti to jasné? Přijímáš tyhle podmínky?“
„Ano, samozřejmě, Roxy,“ vydechl Hugo.
„Accio bičík,“ vykřikla Roxanne a když jí jezdecký bičík přistál v dlani, prudce jím Huga švihla. „A zapamatuj si, že pro tebe jsem paní! Nebo nanejvýš slečna Zabini! Tak mě budeš oslovovat! Je ti to jasné?“
„Omlouvám se, paní, samozřejmě, slečno Zabini, omlouvám se...“ drmolil Hugo.
„Teď se svlékni, dělej!“
Hugo se pomalu začal svlékat, ale u spodního prádla se zastavil.
„Donaha, samozřejmě, švihem!“ potvrdila Roxanne svůj příkaz dalším švihnutím jezdeckého bičíku přes zadek. „Postav se, ruce za hlavu!“
Prohlížela si štolbu, který se sice styděl, ale netroufl si protestovat, vědom si toho, s čím právě souhlasil.
„Budeš mi sloužit, tak chci vidět, za co stojíš. Jestli jsi líná hajtra, nebo jestli budeš k užitku. Jaký trénink budeš potřebovat!“
Soukromě musela připustit, že na tom Hugo není vůbec špatně. Měl koňskou hlavu, samozřejmě. Tmavohnědou, téměř černou. S bílým odznakem na nose. Tělo měl lidské, koňská srst se na prsou a na pažích nad lokty měnila v bledou hladkou lidskou kůži. Všechno ostatní měl lidské. Ruce, nohy, penis... Který byl kupodivu napůl ztopořený, jak si Roxanne s potěšením všimla. Ponižující situace jejího štolbu očividně alespoň trochu vzrušovala.
Přejížděla mu koncem jezdeckého bičíku po těle. Neodvažoval se pohnout, ale cítila, že se musí hodně držet. Hlavně když mu bičík rejdil po citlivých místech. Po bocích a zejména po varlatech.
Byl hubený, nebo spíš vyzáblý. Roxanne ale soudila, že to bude spíš následek strádání v uplynulých letech. Že dostatek výživného krmení a správného tréninku, spolu s nelehkou prací ve stájích, Huga dostane poměrně brzo do formy. Že při správném vedení nasvalí. Přistihla se, že o něm přemýšlí jako o koni, že už si v hlavě pomalu sestavuje tréninkový plán.
„Otoč se,“ přikázala mu.
Zezadu to vypadalo dost podobně. Neměl dohromady žádný zadek, ale byl tam potenciál. Při správném vedení... Zadek mu potrénuje důkladně, tím si byla zcela jista. Na hubených půlkách byla jasně vidět stopa po jejím bičíku a druhá byla na zádech. Přiložila mu konec bičíku na místo, kde byl červený pruh.
„Na tohle si zvykej, koníčku. Budeš bit. Budeš bit jako žito, dokud se nenaučíš poslouchat na myšlenku.“
Švihla ho bičíkem znovu přes zadek.
„Otoč se,“ přikázala mu. „Nejdřív ale něco uděláme s tímhle,“ poklepala mu bičíkem na kořen penisu. Pak vytáhla hůlku. „Adducere carrara,“ vyslovila zaklínadlo. Před štolbou se na zemi objevil podivný kovový předmět, sbírka pásků z lesklého kovu. „Víš, co to je?“ ukázala na něj hůlkou.
„Ne, paní, nevím,“ přiznal Hugo a hlas se mu trochu chvěl.
„To je pás cudnosti. Ten budeš nosit, aby se zajistilo, že se nebude dnešek opakovat. Budeš ho mít pořád na sobě, pokud ti ho já sama nesundám. Budeš smět masturbovat nebo se udělat jenom tehdy, když ti to dovolím. Nebo spíš přikážu. Je ti to jasné? Obleč si ho.“
Hugo vzal pás cudnosti do trochu chvějících se rukou.
„Dokonale se přizpůsobí tvému tělu. Velikostí i tvarem. Nikdo si ani nevšimne, že ho máš na sobě, tedy pokud se před ním nebudeš producírovat nahý. Ale tak budeš chodit jenom přede mnou,“ ušklíbla se. „Za pár dní ani nebudeš vědět, že ho máš na sobě. Tedy, pokud nebudeš nadržený; pokud budeš, uvědomíš si jeho přítomnost velice rychle. Pro vodu je naprosto prostupný, i když se teda budeš muset naučit čůrat vsedě, ale rukama se tam nedostaneš. Tak na co čekáš, ať už ho máš na sobě!“
Hugo, trochu nejistě, začal oblékat pás. Když si ho dal kolem pasu, ozvalo se kovové cvaknutí a pás se těsně přizpůsobil jeho tělu, seděl jako druhá kůže. Bylo to zvláštní, neomezoval ho v pohybu, skutečně ho skoro necítil. Ale když zkusmo poklepal na lesklou plochu mezi svýma nohama, ucítil jenom chladný kov.
„Paní, ta věc nemá žádný zámek!“ uvědomil si s leknutím.
„Samozřejmě že nemá. K čemu by byl? Otevřu ho tímhle,“ ukázala mu hůlku, „pokud budu chtít. Ale nepočítej s tím, že to bude nějak přehnaně často a že ti to udělám snadné.“
Roxanne poklepala bičíkem na sedlo, ležící na koze u jedné ze stěn. „A teď musíme vyřešit tvůj trest. Za dnešní nedovolenou masturbaci a za nevhodné oslovování. Pojď sem a tady se přehni.“
Hugo vstal a poslušně se přehnul přes sedlo, jak mu jeho paní přikázala.
„Dostaneš pořádný výprask na tu svou koňskou prdel, aby sis už nikdy víc nic takového nedovolil. Je ti to jasné?“
„Ano paní,“ ozvalo se po chvíli váhání.
Začala ho mrskat bičíkem přes holý zadek. Nepočítala rány, prostě pokračovala, dokud neseznala, že je Hugův zadek dostatečně červený. I když se nijak zvlášť nesnažila proniknout do jeho mysli, cítila jeho bolest. A užívala si ji. Věděla, že pro svoje účely nesmí být příliš krutá. Že výprask musí být nepříjemný a ponižující, ale ne nesnesitelný. Potřebovala Hugovu poslušnost, podřízenost a oddanost, ne ho jenom tupě zbít. Jako nitrozpytka měla obrovskou výhodu v tom, že dokázala vnímat pocity své oběti a věděla tedy naprosto přesně, kdy je třeba přitlačit a kdy má naopak přestat.
A ta chvíle právě nadešla. Odhodila bičík a přikázala podkonímu, aby si kleknul. Slušelo mu to, když před ní klečel, nahý, se sešvihaným zadkem.
Pronikla do jeho mysli. A našla v ní naprostý chaos. Emoce, které spolu vzájemně bojovaly. Tu nabyla vrchu bolest, tu vzrušení, pevně sevřené pásem cudnosti. Teď probleskl stud, že klečí před svou paní, a pak uvědomění, že vlastně není nahý, že pás jeho cudnost chrání i v tomhle významu. A radost. Radost, že má svou paní. Že má někoho, komu na něm záleží, i když se ten zájem projevuje zrovna takhle. Viděla sebe sama jeho očima. Viděla, jak ji obdivuje. Jak hltá křivky jejího těla. Jak touží po tom, aby se jich směl dotýkat, ale zároveň ví, že si to nemůže dovolit. Cítila jeho ponížení a zároveň vděčnost.
„Poděkuj své paní,“ přikázala mu.
„Děkuju vám, slečno Zabini. Děkuju vám, že tady smím zůstat. Děkuju za to, že mě budete cvičit. Děkuju vám za výprask.“
„To je hodný koníček, ano,“ pohladila ho po hřívě a když se ho dotkla, zase se propadla do jeho myšlenek, plných bolesti a oddanosti. Milovala to. Proto to dělala. Dalo jí hodně práce, aby se vrátila zpět do obyčejného světa.
„Až zítra přijdu, budou celé stáje vzorně uklizené. Každičký kousek vybavení se bude jenom lesknout. Přijdu a zkontroluju to, Hugo. A za každou chybu, za jednu každou nedokonalost, tě přísně potrestám. Je ti to jasné?“
„Ano, paní. Budu se snažit...“
„Nebudeš se snažit. Budeš dokonalý. Budeš nejlepší podkoní na světě. Ne hned, ne zítra. Budu tě k tomu muset vycvičit, vychovat. Bude to dlouhá cesta a budeš hodně bit a čekají tě i jiné tresty. Ale na konci, na konci budeš ten nejlepší, Hugo!“
Roxanne se sklonila k překvapenému klečícímu koni a dala mu políbení na čumák.
Na bradavický hrad se snášel soumrak. Léto už pomalu končilo, takže přicházel dřív než ještě před pár týdny. Hrad, zbavený svých obvyklých halasných obyvatel, byl podivně tichý. Roxanne si Bradavice pamatovala jako studentka. Velkou síň plnou halasících děvčat a mladíků. Chodby, které nebyly nikdy úplně tiché. Ale teď byly. Večeře s členy profesorského sboru byla poklidná a svým tichem zvláštní. A cesta prázdnými chodbami mlčenlivého hradu z Velké síně do jejích pokojů byla skoro až děsivá.
Roxanne ležela na zádech, v posteli s nebesy. Nespala. Vzpomínala. Vzpomínala na dobu, kdy ležela v podobné posteli, v jedné z dívčích ložnic zmijozelské koleje. I tehdy měla subíka, otroka, mladíka, který udělal cokoliv, co si zamanula. Bylo to nádherné, ale zároveň to byla příčina jejího pádu. Použití zakázaných kleteb je cesta do Azkabanu. Brumbál ji ale nepředal bystrozorům. Možná ho přesvědčilo, že dotyčný mladík si to přál, že chtěl být zbaven své svobodné vůle. Souhlasil s tím, aby vyřkla své Imperio - s tím, že to bude jeho poslední svobodné rozhodnutí. Ale přesto ji Brumbál přesvědčil, aby kouzlo sejmula. Od té doby to ale už nikdy nebylo ono.
Teď měla novou hračku. Nového obdivovatele. Stejně oddaného, jako byl ten předchozí. Někoho, kdo byl pro ni ochoten trpět, a to i bez zakletí. Znovu si vzpomněla na sladké okamžiky v Hugově mysli. Na tu kombinaci vzrušení, ponížení, bolesti a vděčnosti, kterou tam našla. Ani si neuvědomila, že jí ruka sklouzla pod deku do rozkroku a začala při té vzpomínce masturbovat. Pak si uvědomila, že už není ve společné ložnici, kde musí hlídat každé vydechnutí. Shodila ze sebe deku a přidala na intenzitě. Netrvalo dlouho a Roxanne Aurora Zabini, nová učitelka jezdectví ve Škole čar a kouzel v Bradavicích, se prohnula v zádech a vykřikla v silném orgasmu.
Kornelius Hugo Vanderbilt také ležel na svém lůžku na zádech a ani on nespal. Jeho postel byla podstatně menší a neměla nebesa. Malá místnůstka nad koňskými boxy byla celkově vybavena podstatně skromněji než apartmá na hradě. Ale jemu to stačilo. Rozhodně se jednalo o větší komfort než z věčného vlhka plesnivá chalupa v lesích.
Ze stání pod sebou slyšel tiché pohyby svých svěřenců, proložené občasným zafrkáním. Bolel ho po výprasku zadek, samozřejmě. Když si ho pohladil, cítil jednotlivé pruhy, stopy po dopadu bičíku. Ale v zásadě byl spokojený. Byl vzrušený a rád by s tím něco udělal, ale pás cudnosti, pevně obepínající jeho tělo, mu to nedovolil.
Odkudsi z dálky zaslechl něco, co připomínalo výkřik dravce. To mu ale nezabránilo, aby se pomalu propadl do spánku.
Profesor Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, nositel Merlinova řádu první třídy, nejvyšší divotvorce Starostolce, nejhlavnější hlavoun Mezinárodního sdružení kouzelníků a ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích nespal. Dokonce ani neležel v posteli. Seděl u svého stolu v ředitelské pracovně a vyplňoval výkazy pro Ministerstvo kouzel. Ať dělal co dělal, Kancelář pro mládež a magické vzdělávání je posílala rychleji, než on je dokázal vyplňovat.
Když se k němu ztichlými chodbami bradavického hradu donesl zvuk, připomínající výkřik dravého ptáka, pozvedl hlavu a jenom se tiše usmál. Zakládal si na tom, že za jeho vlády jsou Bradavice útočištěm pro ty z kouzelníků, kteří by z toho či onoho důvodu měli jinde těžký život kvůli předsudkům kouzelnického společenství. Dělal vše proto, aby naplnil heslo, že v Bradavicích se dostane pomoci každému, kdo ji potřebuje.
Spokojeně sklonil hlavu ke svitkům školní matriky, ale než se znovu dal do vyplňování nekonečných kolonek, zarazil se. Zdálo se mu, jako by ve vzduchu zacítil vůni mandragory.