magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

BDSM orientace – kde se to v nás bere?

Často se mě při mých konzultacích klienti ptají, kde se vlastně vzalo jejich BDSM sexuální zaměření. Další otázkou, která často následuje, je otázka: „Dá se to nějak léčit?“ Sexuální orientace není nemoc, která vzniká, má určitý průběh a způsob léčby.

Sexuologové dnes už vědí, že sexuální orientace je záležitostí vrozenou a dohadují se o tom, do jaké míry má na ni vliv dokonce dědičnost, či určité faktory, působící na plod ještě v prenatálním stadiu vývoje. Možnost léčby sexuální orientace v podstatě neexistuje. V případech, kdy sexuální zaměření obtěžuje člověka natolik, že má problémy ve svém sociálním okolí, přistupují sexuologové k podávání utlumujících léků, k behaviorální psychoterapii, v krajním případě doporučí kastraci (zejména v případech sexuální patologické agresivity).

Další otázkou, kterou řešíme je, jak se dá vysledovat určité sexuální zaměření a do jaké míry má na ně vliv první sexuální zážitek. Ve většině případů se dá podle mého názoru sexuální orientace vysledovat už v dětských hrách. Hry na vojáky, zajatce, jejich přivazování ke stromu a následný výslech a podobné sadistické hry jsou jen některými z nich. Jedna dominantní žena se mi například svěřila, že už jako malá holčička svazovala panenky. Další můj klient, transvestita, se přiznal, že jako malý kluk si rád hrával s dívkami na princezny. Dokonce byl v hereckém kroužku a vynucoval si vždy roli princezen či královen. Protože v kroužku bylo málo chlapců a hodně dívek, nikdy mu však role princezny svěřena nebyla a dívky se mu vysmívaly. V šatně si alespoň tajně zkoušel šaty a závoje pro princezny a kradl děvčatům rtěnky a šminky.

Existuje teorie, že děti, které byly jako kojenci baleny do zavinovaček a zafixovaly si pocit spoutání jako příjemný uklidňující pocit bezpečí, v dospělosti inklinují k praktikám bondage. Již Freud tvrdil, že sexuální zaměření vzniká fixací na některou z vývojových fází jedince (orální, anální, falická, genitální). Proč ale u některých jedinců k této fixaci dojde a u jiných ne, již neřešil.

Já osobně se domnívám, že sexuální zaměření je záležitostí nejen vrozenou, ale i dědičnou. Ovšem pokud vím, dodnes nebyl k potvrzení této teorie proveden žádný seriózní výzkum. Možná, že čeká na zvídavé studenty sociálních věd.

Kdy a do jaké míry se tato dispozice rozvine, závisí na spouštěcím mechanismu. Tím může být film, fotografie, ale například i učitelka v botách na vysokých podpatcích a kožené minisukni s ukazovátkem v ruce. Já osobně si dodnes pamatuji na učitele zeměpisu, který s přísným výrazem a ukazovátkem v ruce chodil po třídě a vybíral si oběti ke zkoušení tím způsobem, že jim poklepal ukazovátkem na rameno. Když žák neodpovídal na jeho otázky dostatečně rychle, klepal ukazovátkem nervózně do stolu. Byl to ten typ učitele, kterému by, pokud by bylo stále ještě ve školství dovoleno používat tělesných trestů, slušela rákoska. Dodnes nezapomenu na ten pocit podivného strachu a vzrušení, když mě zeměpisář vyzýval k tabuli klepáním ukazovátka na mé rameno.

Co se týče prvního sexuálního zážitku, může se stát spouštěcím momentem pro vznik netradičních sexuálních fantazií. Nemyslím si ovšem, že by byl rozhodujícím činitelem pro budoucí sexuální orientaci jedince. Např. není pravidlem, že pokud je například mladá dívka znásilněna, začne nenávidět muže a stane se sadistkou, jak se mnohá laická veřejnost mylně domnívá. Znám spoustu žen, které první sexuální zkušenost měly se ženou, přesto nejsou lesbičky. Vysvětlovaly to tak, že se před chlapcem styděly a tak si nejprve vyzkoušely sex s kamarádkou.

Může se však stát, že první sexuální zážitek, kdy dojde pouze ke klasickému koitu, může vést ke zklamání a neuspokojení. Potom si jedinec klade otázku, co je špatně. Ovšem neznamená to, že když při prvním sexuálním zážitku jedinec nedojde k orgasmu, že je zákonitě „jinak“ orientován.

Velice častým případem je to, že člověk žije normálním sexuálním životem a po určité době teprve začne zjišťovat, že se mu líbí jiné praktiky nebo fetiše. Je to tím, že člověk se hledá a logicky si nejprve zkouší to, co mu společenské konvence nabízejí a předkládají jako „normální“.

Někteří sexuologové se domnívají, že ke skutečnému uvědomění si sexuální orientace dochází až kolem třicátého roku věku, kdy si člověk nejprve projde „normálním sexuálním životem“ a poté si začne uvědomovat, že by chtěl zkusit něco víc. Podle mého názoru je velice důležité i to, jaký protějšek si vybereme za partnera.

Je zajímavé, že paradoxně mnozí BDSM orientovaní jedinci si podvědomě vybírají za partnery pravý opak, tedy „vanilkové“ partnery. Na otázku proč tomu tak je jsem dosud nezískala žádnou uspokojivou odpověď. Je to snad dáno tím, že se za své zaměření stydíme a proto si podvědomě vybíráme nenáročné partnery v naivní naději, že nám pomohou „zbavit se“ našeho zaměření? A že skutečná láska „vyléčí“ naše perverzní představy? Anebo nám svým způsobem vyhovuje (nebo nás dokonce vzrušuje?) role masochistického sebemrskače, který sám sebe ujišťuje, že díky svému zaměření musí celý život trpět, protože kdyby se svěřil, všichni by ho odsoudili? Tohle by mohla být zajímavá otázka k diskuzi.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku:

by mě zajímalo kde jsem přišel k ponyplay ? ale po té co můj psycholog spáchal sebevraždu bych se do vědeckých výzkumú na toto téma raději nepouštěl :)

... a musím připojit některé svoje spekulace na toto téma, protože se jím trápím odedávna a (paní doktorka promine) psychologové o tom vědí prd.

Dominantní a submisivní chování myslím patří do nejzákladnější výbavy lidí, stejně jako spousty jiných živočichů žijících v tlupách (bez něho by asi tlupa existovat nemohla). Náš mozek nás proto za takové jednání odměňuje slastí. U nás úchylů je ta slast jen poněkud intenzivnější a proto cílevědomě vyhledáváme resp. si vytváříme situace, kde si ji můžeme dosyta užít. A že se nám to prokřížilo se sexem ? Ani se nedivím, kdo by odolal dvojité slasti (něco jako cumlání zmrzliny).

Trochu jiné to asi bude s bolestí u nás masochistů. Základní zdůvodnění naší touhy po bolesti asi bude, že se při ní vyplavuje adrenalin a následně endorfiny. Psychologičtější vysvětlení by mohlo být, že nám nejspíš z dětství zůstala zafixována spojitost provinění->trest->bolest->odpuštění+láska a při nedostatku lásky v dospělosti si ji podvědomě snažíme přivolat tímto způsobem. Posledním vysvětlením, které mě napadá, je předvádění se: necháme se od objektu své zamilovanosti týrat, abychom mu ukázali svou odolnost - nic úchylného v tom není, je to jen kulturou potlačené přirozené chování (na rozdíl třeba od jízdy na motorce).

Jak je to s touhou ubližovat u sadistů si netroufám příliš spekulovat, poněvadž to neprožívám. Standardní sexuální akt (alespoň u některých savců) je v podstatě násilím samce vůči samici, tím by se asi dala vysvětlit jeho hypertrofovaná podoba, mužský sadizmus. Jak je to ale v opačném směru ? Existují opravdu sadistky ? Určitě ano, i když o většině profi-domin si myslím, že to naštěstí jen hrají. Možná by se dal ženský sadizmus vysvětlit (nevědomou) poruchou pohlavní identity, tj. že se v něm projevuje její mužská část... Nevím, tady by se možná mohla paní doktorka trochu více otevřít.

Bondage je podle mě vzpomínkou na klid a bezpečí pobytu v matčině lůně, nikoliv v povijanu, ten jen miminkům tuto slast po narození imituje. Psychologické vysvětlení by mohlo být, že spoutaný se plně odevzdávám do rukou partnera, zbavuju se neklidu ze starostí dospělého člověka, stávám se závislým (a opečovávaným) dítětem.

Je spousta dalších úchyláckých choutek spojovaných s BDSM, které se nepokouším rozebírat, protože je neprožívám (třeba gumu). Speciálně u ponnyplay bych si to ale rád vyjasnil, protože to je prožitek, který jsem objevil zčistajasna až v dospělosti. Nikdy mě hra na zvířátka nebavila (ani v nevinné dětské podobě). Když jsem byl ale při jednom filmování v OWK (dej mu Paní Bůh věčnou slávu) zapřažen do sulky a párkrát musel oběhnout závodní dráhu, objevil jsem nový netušený zdroj slasti (kterou jsem si už bohužel nemohl zopakovat). Aby ale bylo jasno: nešlo o okouzlení nějakým krásným koženým postrojem (to bych chápal), byl jsem nahý. Tak nevím... Nějaký nápad ?

odpovědětodpovědět Gravatar

RE: Nedá mi to ...

tvůj rozbor je sice vyčerpávající, nicméně so dovolím nesouhlasit

nedomnívám se, že masochismus vzniká v rovnici chyba-trest-bolest-odpuštění

byla jsem vychovávána poměrně pokrokovými rodiči, kteří mne nikdy fyzicky netrestali...a byla jsem zároveň vychovávána s vědomím, že ubližovat někomu, vědomě mu způsobovat bolest , je špatné....přesto jako většina úchylů mám v sobě obě složky -jak sadistickou, tak masochistickou- a nedomnívám se, že mám potřebu si tím něco kompenzovat či si léčit nějaká traumata z dětství

přiklonila bych se k tomu, co výše píše Aradie - že je to v každém z nás a je jen otázka, kdy a jaký spouštěcí moment to nastartuje

odpovědětodpovědět Gravatar

RE: Nedá mi to ...

To, že málokterý masochista byl "týrané" dítě (rozuměj byl nepřiměřeně fyzicky trestán) jsem si vědom. Spíš to bude naopak, skutečně týrané děti se nejspíš masochisty nestanou a budou mít spíš násilnické sklony (ale statistiku nemám, je to čirá spekulace). Já měl na mysli volnější význam pojmu trest. Určitě nemůžeš popřít, že jsi jako dítě testovala meze přijatelného chování a že ti rodiče (a další dospělí) nějakým sice jejich pokrokovosti přiměřeným ale přesto tobě nepříjemným způsobem dali najevo, že takhle ne ! To je ten trest, který se ti podle mě transformoval do vazby zločin-trest-slast z odpuštění.

Úplně souhlasím, že v sobě máme mnoho vzorců chování a jejich kombinace se s časem a situacemi proměňuje. A určitě bude pro BDSM hrátky zkušená masochistka mnohem lepší dominou než sadistka typu "zavři oči brouku...". Osobně se domnívám, že například Aradia je tento případ (nebo se pletu?).

A už vůbec jsem se nesnažil tvrdit, že vyznavači BDSM si tímto způsobem chování nutně kompenzují traumata z dětství (i když ani to nemůžu vyloučit). Spíš jsme měli to štěstí, že jsme si na rozdíl od vaniláků rozšířili i díky traumatickým zkušenostem, které v sobě nosí každý, využívané zdroje slastí. Jsem přesvědčený, že jejich podstata je v nás ale hluboce zakořeněná evolucí a já se snažím po amatérsku hledat odpověď na otázku proč tomu tak je.

Hledáš odpověd na základní a věčnou lidskou otázku:PROČ?Ale tu nedostaneš,ani nikdo jiný.Protože kdo z nás opravdu ví,kdo je konstruktérem lidských duší?Je zde dost příspěvků a dost osobních zkušeností a žádná z nich není stejná.Já přidám tu svou a věř,že odpověd to posune zas o kus dál.Jsem ujetý na bondage.Bondage je má jediná opravdová sexualita.A víš kdy to začalo?Už v nejranějším dětství.Kam až mé vzpomínky sahají tam mě představa znehybnování vzrušovala.Píši vzrušovala,protože jsem jedním z těch jedinců,kteří si uměli přivodit orgasmus již od malička.Ale to je fyzický aspekt.Jde o to,kde se ve mě vzaly ty představy o znehybnování.(rozhodně odmítám ty teorie o vzniku úchylky z pocitů balení do zavinovačky a tak podobně,to bychom museli být ujetí na bondáž snad všichni)Začalo to už někdy v první třídě představami o tom,že jsem pokusným králíkem doktorů,kteří zkoušejí jaké nejzazší a nejdelší znehybnění snesu,postupem let mé fantazie prošly snad všemi druhy představ o spoutávání kdy jsem já byl obět,v pubertě kdy jsem se začal zajímat o dívky se to ve mě otočilo,přenesl jsem tyto představy na ně a sebe v dominantní pozici.Často jsem si maloval obrázky,které jsem pak pálil,aby je nikdo neviděl a na těch obrázcích jsem se dopracoval až k propracovaným znázorněním hogtied i v zavěšení.A ted mi kdokoli zkuste něco vysvětlit. Narodil jsem se za socialismu a za socialismu jsem dospěl.Nikdy jsem nikde nic takového neviděl,o ničem takovém neslyšel,nehrál hry na indiány a zajatce a neměl jakoukoliv jinou zkušenost.Nikdy jsem ani nezakopl o něco,co by tomu bylo jen vzdáleně podobné.Než přišla revoluce a začaly vycházet první erotické časopisy tak jsem si myslel,že jsem jediný na světě.Ve svých 18ti letech jsem zjistil,že to tak není.Ale to už jsem kreslil obrázky dokonalých hogtied.Bondage ve mě během života vyrostlo úplně samo a vyvinulo se do dokonalé podoby bez jediného zásahu z venčí.Jako obrovský strom,který vyroste z nepatrného semínka bez špetky živné půdy,bez jediné kapky vody.Ale stalo se.Upřímně řečeno,všechny ty vaše teorie,které se tyto věci snaží logicky vysvětlit nebo zaškatulkovat do nějakých psychologických rovnic mi přijdou k smíchu.Je to prostě jen jedna z mnoha lidských vlastností,kterými jsme byli obdařeni.Nebo možná prokleti.Nezjistíte proč,stejně tak jako nezjistíte proč někdo třeba nádherně maluje.Protože vnímal již v matčině lůně nádherné barvy?Nebo protože byl týrané dítě a chtěl si stvořit svůj svět?A podobně?Sotva.

to se neda zovseobecnit.co pripad,to jine chovani,zaruku mame jenom,ze to bude extrem....ze skusenosti vim,bud ten clovek bude mit zabrany a bude uplne naivni,i kdyz tak treba nevystupuje.dalsi ano clovek od tyranskych rodicu bude taky tyran.

odpovědětodpovědět Gravatar

RE: Nedá mi to ...

nemôžem s tebou moc súhlasiť, bol som celý život vychovávaný k tomu aby som neubližoval iným, žiadnym spôsobom a predsa ma najviac rajcuje ubližovanie iným. Od kedy si pamätám ma scéna znásilnenia vzrušovala nad všetko ostatné. Myslím si že som sa s tým narodil a nejde s tým nič spraviť, hambil som sa za seba, nikomu som ani náznakom nenaznačil nič, myslel som si že to svadbou prejde a upraví sa to, ale hold smola, naupravilo sa, skôr je to "horšie" ako bolo predtým :-)) Až dosť neskoro, tak okolo 23 rokov som zistil že nie som sám na svete, aj to len vďaka netu.

ano a tak mozes byt opak........a co ked ste zenska uz len a zaujimate sa o zotrocovani ludi ?to uz len pre okolie je teda.....tymi akoze normalnymi ja uz sa dlho nezaoberam,lebo je mi znich do smiechu,,,,,,,,,,,,krasne a dobre veci nemusia byt len take,co nam urcuje spolocnost.co je krajsie ako tajomnost,hlbka.......dnes sa ti diktuje ako mas vyzerat,diktuju ti,ako sa mas chovat...ale nastastie do spalne mi nikto liezt nemoze..........viva rebelie

Ponyplay? Rozkoš z? Více příčin:

a. čistě fyzický výkon - endorfiny

b. potřeba sloužit - splněný úkol (oběhnutí koleček)

c. odevzdáš kontrolu, nemyslíš, jsi užitečný/spokojený tak, jak přesně teď jsi a jako co teď přesně jsi

Zajímavé názory, přidám ještě jeden do diskuze: lidé z BDSM společenství mají bohatou fantazii již od narození, takový lidé se pídí neustále po něčem co uspokojí jejich fantazii, proto se zařadili mezi BDSM komunitu - svět nekonečné fantazie, lidé BDSM obdaření jsou lide velice kultivovaní a inteligentní

odpovědětodpovědět Gravatar

RE: plus k tomu:-))

Kazouhu....nerada paušalizuju.....většina lidí, které znám a jsou BDSM pozitivní jsou kreativní, více či méně nadprůměrně inteligentní a hraví lidé.....nicméně- když pak náhodou podívám na chat a vidím tam to stádo VDD a na opačné straně dav škemrajících rádobysubíků, kteří slíbí a udělají cokoliv jen za pár minut virtuální přízně, tak je mi z toho docela smutno a ptám se sama sebe jestli ta většina, kterou znám, není v podstatě jen malé zrnko prachu, jestli to není jako všude jinde...že přátele máme takové, jaké si vybereme.

Nemyslím si, že chatová sféra je ideální pro posuzování a že všichni tam komunikující jsou opravdu bdsm pozitivní. Já věřím jen těm s kterými se znám osobně z prostředí různých srazů, studií, setkání a akcí. Na TYTO platí můj poznatek. Mluvím o skutečných Dominantech, Dominách a skutečných subících, subinkách.

Článek je hodně zajímavý a myslím si, že u každého je spouštěcí mechanismus jiný. Já mám zkušenost z dětství, kdy jsem nezapadla do kolektivu dětské třídy, oni všichni chodily do mateřské školky, já ne, protože mě vychovávali dědeček s babičkou a začala to tím, že jsem se musela v první třídě před spolužáky svlékat do naha a ukazovat jim svoji tehdy nahou buchtičku. Dokonce jsem musela nosit v kalhotkách tužku, nebo odřezky z tužky, aby mě to buchtičky píchalo a to vše pod dozorem jedné holčičky, která to vše vedla. Pak jsem si musela jít sednout na celou hodinu do lavice a dělat jakoby nic. Po hodině opět na záchod a tam jsem si opět pod dozorem směla tužku, nebo odřezky vyndat. Tenkrát se mi nechtělo žít, protože to trvalo celou první třídu. Tohle ponížení, spojené s pocitem studu a nahoty se ale stalo základem mých pubertálních masturbačních fantazií. Je to jako prokletí, protože potřebuji dominantního partnera, který by se mnou na tomhle zážitku bych ochoten pracovat, ale pro většinu dominantů je nedostačující. Když si najdu "vanilku", stejně nejsem spokojená, protože očekávám jiné chování. Ano, podle mého názoru je celé BDSM droga, která se jmenuje adrenalin, klíč, který otevírá hodně tajemství v lidské duši a kdo tohle jednou zažije, dostává se do pozici uživatele drogy BDSM a teď je jenom otázka, jestli zůstane pravidelným konzumentem, nebo to začne popírat. Existuje ještě třetí možnost, že tyhle fáze se střídají a na scénu přicházejí "vanilky", pro které je největší odvaz orální sex. Pro ty z vás, kteří to dočetli až sem: Píšu o svých zkušenostech a vím, že možností a kombinací je mnoho.

Já zažívala ve školních letech taky pěkné peklo, navíc doma vládlo přesvědčení "škoda facky, která padne vedle" a "hlavně buď normální a poslouchej", což vedlo k podvědomému překlopení a skryté touze "vracet" bolest a ponížení druhým. Jakkoli se vědomí snaží nepraktikovat v běžném životě žádné "oko za oko..."

Znám pár slečen, které v životě potrestány od rodičů nebyly, nijak. A velmi touží po tom být trestané teď, když jsou dospělé. Většinou nějakou klasickou formou, výprask je typický. Podle mě je v tomhle případě spíš ta asociace, že trestání a výchova znamenají, že tě dotyčný má rád, že se o tebe stará a zajímá. Potom absence zasloužené trestu je vnímána jako ignorace, nezájem.

A jsou lidé, kterým bolest umožňuje srovnat si svědomí. Když něco provedou, nedodrží, sami si odpustit nedokáží, trápí je svědomí a fyzická bolest je pro ně způsob, jak za své prohřešky zaplatit.

Jako mala,asi kolem 6 let ,si vzpominam ze sem svazovala našeho psa..i kočku.. Na zakladni skole sem mlátila me spoluzacky a obcas i spoluzaky... Ale jsem z 95 procent subi.. Pusobim dojmen dominantni zeny ale doufam v submisivni role.... Nenecham si v zivote nic nakazovat ani poucovat,ale rada bych byla karana a trestana...

Sakra...

Ty vanilky se maj...

To je zajímavé. Já jsem v podstatě "to samé v bledě mužském". Teda až na to svazování zvířátek. Mám zvířátka rád. Ale většina lidí si o mně myslí, že jsem domýšlivej, panovačnej sobec. A svým způsobem jsem. Miluju pochvalu, tetelím se blahem, když mě někdo obdivuje... A přesto (nebo proto?) toužím po jednom člověku, nejlépe životním partnerovi, kterému bych mohl prokázat tu čest (opravdu to takhle cítím) a vzdát se mu. Už jsem něco takového zažil se svým "vanilkovým", mnohem mladším přítelem (tam šlo i o to, že mě vzrušoval ten pocit, že se mu oddávám, i když jsem o tolik starší a on je ještě v mnoha ohledech dítě), ale on je dost pasivní a otočení rolí byť jen tak, že já bych byl "dole" a on "nahoře", nepřichází v úvahu. Naštěstí mi nedělá problém být i dominantní, jsem asi do značné míry "switch". Ale být submisivní, to je přece jenom úplně jiný, silnější prožitek. Možná proto, že se na jednu stranu bojím nechat se ovládat, protože já jsem přece "king".

Já jsem na tom dost podobně. Okolí si o mně myslí, že jsem taková, že si nenechám nic líbit, že bych nepadla muži k nohám...

Opak je pravdou... Myslím si, že je celkem fajn, utéct od toho všeho, oč se jako žena starám a nechám si nařezat... A být chvíli někým, o koho se stará někdo jiný...

odpovědětodpovědět Gravatar

Já to mám vrozené.

Já jsem si jistý, že můj sadismus je vrozený. Pamatuji si, že už když mi bylo asi šest a tajně jsem se díval na Angeliku, tak mě neskutečně fascinovali ty bičovací scény, které v některých dílech jsou. Fascinovali a přiváděli mě do, pro mne tenkrát, nedefinovatelného a dost podivného stavu. I moje masturbační fantazie byli od samého počátku o výprascích. Zvláštní bylo, že jako puberťák, jsem si vždycky představoval, že dávám výprask starší divce, minimálně tak dvacetileté.

Bohužel, když jsem byl v pubertě a moje sexualita se naplno rozjela, tak tu nebyl ještě skoro vůbec rozšířený internet, takže jsem se díky nedostatku informací, za své zaměření skoro nesnášel.

Jsem rád, že na můj příspěvek (názor) občas někdo reaguje, i když se mnou nesouhlasí. Tím, že teď odpovídám na nesouhlasnou reakci tady nechci tvrdit, že si myslím, že mám jistojistě pravdu, určitě se alespoň v něčem mýlím, spíš se snažím dovysvětlit to, co asi nebylo v mém původním příspěvku dost zdůrazněné a samozřejmě případně podnítit další polemiku, proto za každou reakci děkuji.

Moje vzpomínky na dětství a na první známky "divných představ a potřeb" sahají taky do dětství a taky jsem vyrostl a dospěl za totality, která "zkaženost" rozhodně nepodporovala, přesto si vzpomínám na spoustu obrázků, příběhů a filmů, kde byly ony mě tajně vzrušující věci jako spoutávání, řetězy a okovy, bičování, otroctví, smyslné a dominantní ženy atd. Určitě si proto nemyslím, že se tímto směrem naladěný člověk nedostal k inspirujícím vzorům, byť to nebyla pornografie (podotýkám, že jsem vyrůstal v poměrně konzervativní resp. spořádané rodině). I já jsem si v pubertě, kdy jsem již věděl, že nejsem normální, kreslil erotické výjevy, kromě toho, že jsem objevil selfbondage, ale že to bylo samo od sebe si nemyslím. Samozřejmě mě po převratu dost ohromilo, jak moc je to všechno, co mě ovládalo a trápilo, vlastně normální.

Moje tvrzení, že touha po bondage pochází ze "vzpomínek" na prenatální život samozřejmě nemůže implikovat potřebu být svazován v dospělosti, to by bylo opravdu velké zjednodušení. Navíc mnohem lépe by mohly implikovat klaustrofobii, ne ? Já se snažím najít racionální vysvětlení toho, proč nás na první pohled naprosto nesmyslné jednání (v tomhle případě násilné znehybňování) tolik přitahuje a těší a domnívám se, že to může být dáno rovnicí "těsné sevření (v lůně)" = "bezpečí", která nám v prenatálním období musela fungovat, abychom se z té svalové pasti ještě před narozením nezbláznili, nemyslíte ? To, že touha po bondage postihuje jen někoho je asi dáno souhrou velkého množství okolností od vrozených schopností (ne dispozic pro bondage, na ty nevěřím, mám na mysli třeba míru schopnosti experimentovat) přes výchovu až po náhodu. Navíc samozřejmě proti objevení slasti ze spoutání dost silně působí jiné vlohy a zkušenosti (potřeba neztratit možnost úniku před nebezpečím, nedůvěra k druhým, strach z posměchu a vyloučení ze společnosti, ...).

Určitě bych přivítal, kdyby se mezi námi našel evoluční biolog a/nebo etolog, který by snad byl schopen tyhle spekulace o původu našich choutek přivést na pravou míru. Neznáte se někdo třeba s Prof. Flégrem ?

odpovědětodpovědět Gravatar

RE: Nedá mi to ...

Dobrý den, zdá se mi, že víte o čem píšete asi tak nejvíce ze všech tady, tak mi dovolte, položit Vám otázku.

Je tato orientace skutečně pouze sexuální záležitost nebo se nějak projevuje i v chování jedince v běžném životě? Jak se projevují muži s masochistickým zaměřením ve vztahu k okolí? Víte, rozešla jsem se s přítelem a dodnes vlastně nevím proč. Některé věci tuto možnost naznačují, ale protože se mi nesvěřil, neměla jsem možnost to s ním jakkoliv probrat a zbývají mi jen dohady. Soudím tak jen z jeho slov....seřvi mě do telefonu....seřezej mě kalhotkama....vulgárně mi vynadej.....a problémy s erekcí a neuspokojením se. Dá se vlastně říct, že jsem ho nevzrušovala.

Jinak to je moc hodný chlap, ale vždycky mě překvapovalo, že si toho od lidí nechává hrozně moc líbit a nebrání se....asi je to teď dost zmatené, nevím, jak to mám popsat, ale když jsem si přečetla knihu NEBOJTE SE BÝT SAMI SEBOU od JAQESE SALOMÉ, byl jeho popis MASOCHISTICKÉ KOMPONENTY dost výstižný.

Nemám s tímhle žádnou zkušenost, ale to neměla ani JABALova žena a zvládla to. On mi nedal ani šanci zkusit to a říct."...tak do toho už nejdu"....nebo" jo, to dám".

Teď už to asi nespravím, ani to nemusí být pravda. Ale tímhle by se to vysvětlilo. Je stále sám a pokud by tedy byl problém JENOM v tomhle, dal by se třeba řešit. Děkuji Vám.

Iwe, já jsem Jabalova žena. Nebylo to jednoduché. Ale opravdu to chce mluvit a mluvit. Další věc je ta, že můj muž si nepřeje, abych já byla v našem vztahu - tedy v sexu - dominantní. Nějaké lehké bdsm zkraje, potom, co mi to řekl, to ano, ale dneska prakticky nic. Ale navštěvuje dominu a já jsem to vzala na vědomí. A naopak já se dožaduji občas výprasku :-) Tedy menšího. No, a jinak v životě ale vůbec není submisivní, takže se mi nezdá, že by to spolu souviselo. A můžu říct, že od té doby, kdy se mi ke všemu přiznal, máme úžasný život, rozumíme si tak, jako nikdy předtím. Ale pokud Váš přítel odmítá na toto téma komunikovat, je to špatné. My jsme bohužel nekomunikovali hodně let - a teď je nám jich líto.Jestli ho máte pořád ráda a stojí za to, pokuste se ho dostat k nějakému psychologovi, nebo spíš ještě dřív na toto téma začněte rozhovor. Oni se ti chlapi taky dost stydí, připadají si úchylní - což já považuju za blbost.

odpovědětodpovědět Gravatar

RE: Nedá mi to ...

Díky, Betyno, pokusila jsem se navázat řeč na toto téma a zdařilo se :o) Stydí se, ale věřím, že to zvládneme. Čemu však nerozumím je to, že sám je dominantní a chce submisivní partnerku...ale zatím mi nedokáže přesně definovat, v čem ta submise spočívá. Nestačí jen asi ležet a nechat ho, ať si dělá co chce? Sám říká, že ho nejvíc vybudí vztek ( jeho )...ale co ho správně rozpálí a jak, to ještě nevím. Na přímou otázku mi neodpověděl. V běžném životě je to lehce depresivní, klidný, pozorný a starostlivý chlap, který je schopen pro kohokoliv udělat kdykoliv a cokoliv a obdivuje ženy/štěkny, které s chlapem vyloženě orají. To já neumím.

Tak se mi tluče ta jeho dominance s tímhle postojem, nerozumím tomu. Umím být "zlá", ale on mi nedělá nic, co by ve mě tuto potřebu vzbudilo. Když on je hodný a zdvořilý, jak já na něho můžu být nepříjemná a zlá??!! Když já jsem v klidu a v pohodě, jak on se má rozčilit a pak mi ukázat, že je pán? Chtěla bych mu tu komunikaci co nejvíc usnadnit, ale nevím kde najít ty správné informace, tak Ti děkuji za odpovědi a za Tvůj čas.

Iwe, doporučuji tobě i tvému příteli navštívit stránky www.tom-bdsm.cz, tam jsem v dokumentech našla nejvíc odpovědí na svoje otázky, a nejenom já, i můj muž. Problematika je tam poměrně rozsáhle (a dobře) vysvětlovaná. Pozor, některé věci (třeba povídky) by tě možná mohly vyděsit - prostě projeď si to a uvidíš, že budeš o něco moudřejší. Tuším, že tam je někde i slovníček pojmů. Držím palce!

Iwe, jen ještě doplňuji, pokud bys mě chtěla zkontaktovat, ozvi se mi tady a vymyslíme nějakou "jednorázovou" adresu, aby se nám do toho nepletl nikdo další, ano? Jo, a ostatně ve vztahu ke mně je můj muž taky dominantní, tam byly pouze záchvěvy něčeho jiného. On si svou submisivitu užívá s dominou.

odpovědětodpovědět Gravatar

RE: Nedá mi to ...

Děkuji Ti za nabídku, Betyno, pokud to, co od Tebe mám nebude stačit, ještě se ráda ozvu.

Já jen ještě stále nerozumím tomu, proč když je on D, a chce mě mít S, v reálném životě se chce podřizovat ON MÝM přáním a nechávat mne rozhodovat co a jak bude??? De facto mi sloužit, nechat se "používat"??A pokud jsem ho dobře pochopila, tak za dveřmi ložnice ho pak mám ( verbálně??) rozzlobit, aby mi mohl dokázat, že je pán? Takže je to vlastně tak nějak naopak než u vás?

Nějak mi to nejde dohromady....ale ještě jsme na začátku, snad se to nějak vysvětlí :o) Je možné, že v tom sám ještě tápe?

Jo, já bych to tipla, že v tom tápe a kvrdlá se v tom jak nudle v bandě. Můj muž mi řekl (a dole v příspěvku napsal), že od návštěvy dominy lítal jak na řetízkovém kolotoči, ze kterého nebyl schopný vystoupit. A tvůj přítel asi teď sám neví, čí je. Bojuje to v něm všechno dohromady a zřejmě se cítí hrozně. Teď zřejmě neví, co chce. Fakt, Iwe, mluvit, mluvit, mluvit, beze studu, beze strachu.

Můj muž je submisivní u dominy a dominantní se mnou, je to zvláštní, ale je to tak. A pokud někdy náhodou je submisiv se mnou, pak není schopen být dominant. Jo, těžké jsou zákruty mozku.

odpovědětodpovědět Gravatar

RE: Nedá mi to ...

Znovu Ti děkuji, Betyno. Našla jsem tam přesně to, co jsem hledala :o) Kde je vůle, tam je i cesta a teď už vše záleží jen na nás a na naší schopnosti vzájemně a beze studu se domluvit.

Děkuji také autorovi těchto a výše zmíněných stránek :o)

Líbí se mi příspěvky od uživatelů, vlastní zkušenosti, názory.. Člověk si pak nepřipadá jako ufo :-)

I v dnešní době, kdy je BDSM plný internet, časopisy a není toto téme tabu jak bývalo, tak se s tím většina lidí nevystavuje všem a nechává si to pro sebe. Já už kam pamatuji jsem uměla masturbovat s různými - spíše submisivními touhami a představami. Ještě než jsem chodila do školy. Přitom doma jsem měla pohodu a láskyplné rodiče, přesvědšeny, že jejich dítě je nejlepší na světě.

Ke svému štěstí jsem i jako na svého prvního sexualního partnera narazila na ,,člověka stejného rázu" A tak jsme zkoušeli vyměňovali si role. Já zjistila, že ta submisivní je mi příjemnější, ale NIKDY jsem nechtěla poslouchat, líbilo se mi vzdorovat, bojovat s provazy....

Po nějaké době toho samého jsem se trochu těchto praktik přejedla. Dnes žiji ve šťastném manželství s "normálním" partnerem, který má velmi bohatou fantazii, avšak fantazií BDSM typu na hony vzdálenou. Zatím to ve mě dřímá.....

Strašně rád jsem si přečetl některé názory a teď musím připojit něco svého. Nedávno jsem navštívil dominu a od té doby jsem v nějakém bludném kruhu. Začnu od začátku, že mě vzrušuje bolest a absolutní ponížení od ženy jsem si poprvé uvědomil už v pubertě, ale tenkrát to nijak nešlo řešit, bylo to tabu, je mi totiž skoro padesát. Potom se to nějak utlumilo a život plynul. Před sedmi lety jsem poprvé navštívil dominu, ale lekce něměla ten správně bolestivý průběh. Ještě jsem to zkusil asi pětkrát a stále nic, pořád ta moje třináctá komnata byla zavřená. Až ten minulý týden se podařilo tu třináctou komnatu nejen otevřít, ale i do ní vstoupit. Neznám nic tak emocionálně úžasného, co se vlastně nedá popsat, ale vzdáleně se to dá přirovnat k orgasmu. Ale ta bolest a absolutní ponížení člověka úplně dostane do kolen a potom najednou je hlava úplně prázdná a pomalu stoupá pocit slasti.Tak to je jedna stránka, ta druhá je, že jsem dvacet let šťastně ženatý, svou ženu nesmírně miluju, ale toto téma je u nás tabu. A teď potřbuju radu, jak z toho ven. Od návštěvy u dominy jsemjako na kolotoči, na nic jiného nemyslím, doma se snažím být v pohodě, ale ten vnitřní rozkol je strašný a vůbec nedokážu říci, jak dlouho to vydržím.

Asi je náročné rozhodovat se mezi "pudem" a láskou. Bohužel ten pud je v některých situacích asi rozhodující....

Pokud to Vaše žena neví, tak se řiďte heslem: ,,Co oči nevidí, srdce nebolí" Jinak se zblázníte :-) Tento problém naštěstí nemám a jako žena se na to dívám tak, že by mi to nebylo po chuti ani mysli. Na druhou stranu, když člověk stráda po jakékoliv stránce ( a toto je do nebe volající strádání) tak by se mohlo šťastné manželství proměnit v prach....

Určitě nemá cenu zkoušet "to vydržet"... Kdyby to šlo, jistě by jste služby Dominy nevyhledával. Takže vlastně chybí výběr. A jistě nemá cenu paní v určitém věku a určitého přesvědčení lanařit do nových, navíc takto zaměřených praktik...;-)

Nechtěla bych být v kůži vaší ženy. Sama jsem tuto situaci zažila před pár lety, když mi manžel oznámil svou "sexuální variaci". Byl to šok. Časem jsem se s tím naučila žít, i díky tomu, že jsme měli (a máme) vřelý vztah. Sex máme v pohodě, manžel čas od času zmizí - a sex je pak opravdu lepší. Hodně záleží na vaší ženě, jaká je. Proč je toto téma u vás tabu? Kvůli ní, nebo kvůli vám? Pokud ji opravdu milujete (a ona vás), sex, jak předpokládám, je taky OK, pak neváhejte a přiznejte se ke všemu. Pochopí to, možná ne hned, ale pochopí. Musíte jí ale všechno vysvětlit a mluvit s ní o tom. Mluvte s ní i o jejích fantaziích, třeba byste se divil... Vám je padesát, vaší ženě o pár let míň, to přece není konec života? Schválně, jsem zvědavá, jak to dopadne. Napíšete?

Děkuji za názor a odepisuji, jelikož neumím příliš lhát a neustále jsem se plácal na prahu průšvihu, tak jsem to manželce oznámil, dopadlo to nad moje očekávání, první moment, když mě objala a řekla něco ve smyslu, že to přeci nevadí. Pak jí to začalo trochu vrtat hlavou a řekla mi, že uvažovala v jednu chvíli i rozvodu, ale prý jenom malou chviličku. Když jsme si o tom začali konečně povídat, všechno se rázem vyjasnilo. Od té doby, jsem jako vyměněný, neustále mám dobrou náladu a po několika letech jsem v posteli opět začal fungovat jako chlap. To moje přiznání nás zcela paradoxně ještě více stmelilo. Strašně moc svojí ženě děkuji za pochopení, náš vztah dostal nový náboj, (mimochodem není mladší, ale o pět let starší než já). A vám děkuji za podporu.

Nedá mi to a musím napsat ještě jednu odpověď. Stalo se to, že už jsem manželku s dominou seznámil. Vše proběhlo v docela přátelské atmosféře. Manželka si nechala vše vysvětlit a vše vypadá v pořádku. Je pravda, že o ničem jiném zatím doma nemluvíme, ovšem komunikace v tomto případě je opravdu nutná. Prostě takovou ženskou doma mít, je ten pravý poklad a na druhou stranu je pravda, že výčitkami svědomí trpím já, to si nestěžuji, jen chápu, že to je ten důsledek toho všeho. Vím, že tento postup není úplně standartní, ale jenom to ukazuje, jaký je náš vztah i po dvaceti letech.

Dobrý den,

zajímal by mě Váš názor na tetování. Již v útlém věku, když jsem viděl někoho tetovaného, tak jsem byl zcela fascinován a již v tomto dětském věku jsem, věděl, že to je má cesta, jelikož v naší uzavřené společnosti to byla výsada snad jen kriminálníků a do vězení se mi za úmělci provádějící toto zvláštmí úmění moc nechtělo, tak jsem udělal pár pokusů sám,které nejenže se nepovedly, ale díky Bohu začas zmizely. Ale ta touha překonávat kvůli své vášni poměrně značnou bolest ve mě vyvolávala zvláštní pocity. To je jedna věc, překonání bolesti, druhá,neméně vzrušující byla trvalost a ,,neměnnost,, rozhodnutí, nebudu daleko od myšlenky, zasahovat do díla Stvořitele a prosazovat vlastní pohled na své tělo. Tetování se mi stalo naprostým fetišem. Po pádu opony, jsem zajel do blízkého Německa, kde jsem si nechal udělat své první profesionální tetování. Pomalu na naší tattoo scéně začaly vznikat tetovací salony, ze začátku pokoutně, podomácku a já jsem hned do tohoto procesu vstoupil,tedy jako klient.Od těch dob jakoby ve vlnách nastupuje neodolatelná touha pokračovat, takže pomalu zaplňuji tělo v japonském stylu tetování až to bude kompletní obraz. Souběžně jak mě pohlcovala touha po tetování, mě opouštel zájem o ženy, které nepodlehly stejnému fetiši. Takže dnes se mohu, co se žen týče pohybovat v jen ve velmi vymezeném segmentu. Je to dost problém, ale to je na delší diskuzi.

odpovědětodpovědět Gravatar

Kde se to v nás bere? Komentář.

Zdravím všechny. Tento článek mě velice zaujal. A jelikož je dost v rozporu s mojí životní zkušeností, nabízím, a nevnucuji, několik poznámek:

1. Především, o "léčitelnosti" bdsm preferencí jsem se nedávno bavil s jedním psychoanalytikem. Podle jeho vyjádření se, jen za dobu jeho praxe, několikrát změnil názor odborné veřejnosti na to, zda jsou bdsm touhy "léčitelné", a pravidelně se přiklání na jednu a pak na druhou stranu. Osobně příliš nevěřím na to, aby existoval gen na "bdsm touhy"a věřím tomu, že se vše důležité odehrává na tomto světě a snad v prenatálním věku. Otevřeně přiznávám, že tomu ale věřím na základě vlastní osobní zkušenosti.

2. Pro všechny, kdo v sobě hledají odpověď na otázku, odkud se berou jejich touhy, předkládám jednu (snad) nápovědu, která hodně pomohla mně osobně. Do určitého věku (nevím, přesně do jakého, snad do předškolního nebo do puberty), děti svůj "životní proud" údajně vnímají jako jeden "proud", tedy, nevnímají ho jako rozdělený na sexuální a nesexuální část.

Já sám jsem na bondage. První, co člověka napadne selským rozumem, podle mě je: Tak to ti ty ženské asi v sexu něco udělaly, když je chceš spoutávat a nebo se jich bojíš a potřebuješ je znehybnit. Vždycky jsem si ale marně odpovídal: "No jo, ale já si skutečně nejsem vědomý toho, že by mi někdy nějaká ženská nějak sexuálně ublížila, že bych se jí chtěl mstít nebo ji chtěl znehybňovat nebo ubližovat".

Vše se mi vyjasnilo, až jsem se dověděl o onom jednom "životním proudu". Že i když se člověkovi v dětství stane něco "nesexuálního", může se mu to "vlít" do "sexuální části" jeho životního proudu. A naopak. I když se mu v dětství tane něco "sexuálního", nemusí se to "vlít" zrovna do sexuální části životního proudu.

3. Všem, kdo si chtějí v sobě svojí zálibu blíže pojmenovat, popsat a poznat její záhyby a zákoutí, doporučuji na základě vlastní zkušenosti psychoanalýzu. Je to sice docela drahá věc, trvá léta, ale pomůže člověkovi své bdsm preference poznat a bez vykroucení příjmout.

Jelikož jak tak koukám tahle diskuse stále žije (dnes odsud někdo zabloudil ke mě na pony-play.net ) a někdo tu zmiňoval svoje okouzlení ponyplay,přidám ještě několik poznámek, které by někoho mohly zajímat.

jak už jsem tu psal absolutně nechápu moje nadšení pro ponyplay - v dětství a mládí mi byli koně naprosto ukradený a zamiloval jsem si je až po tom co jsem se vrhnul na ponyplay. Dnes je považuji za nejkrásnější a nejůžasnější zvířata. A zastávám názor, že ženský jsou taky úžasný jen mají dvě chyby-mluví a nemají ocas :)

Za zajímavé považuji že každou svou partnerku jsem do role pony zcela nenásilně dostal. (i když jednou to probíhalo v rozmezí měsíců ve stylu "tohle! já! v životě! dělat nebudu!" "a ty bys chtěl abych byla kobylka ?" "škoda že nemáme kameru")

chtěl bych bejt pony, což je dost problém neboť jsem dominantní a partnerky dominantního koně dost těžko snášejí, na druhou stranu v tom vidím to neuvěřitelný kouzlo. Tedy že pony klidně může být dominantní a naopak jeho "pán" k němu něžný a laskavý.

Tady se role BDSM neuvěřitelně míchají a překlápějí. - tj jezdec může pony švihnout bičem, pony může jezdce kopnout nebo kousnout. Vzít si na sebe postroj a uzdění ? nemám problém, vozit někoho na zádech nebo v sulce ? s radostí ! ale kdyby mi někdo řekl "polib mi botu" tak odpovím "polib mi prdel" :)

Takže v tom spatřuju neuvěřitelnou výjmečnost když se vlastně dopředu neví kdo je D a kdo s :)

Altair se mě před časem ptal co se mi na ponyplay líbí -

Jako pony miluju dotek postrojů na těle, rachcání všelijakej přezek a hlazení ocasu na stehnech.

Jako jezdci se mi líbí že to není (pro mě zcela nudné a nezajímavé) "10 pane, děkuji" ale vim že mám partnera, který má svou hlavu a na mě je jestli mám sílu (především morální) ho zkrotit a zvládnout.

Ale jak jsem k tomu přišel to teda stále fakt nevim :)

Jo, já bych to tipla, že v tom tápe a kvrdlá se v tom jak nudle v bandě. Můj muž mi řekl (a dole v příspěvku napsal), že od návštěvy dominy lítal jak na řetízkovém kolotoči, ze kterého nebyl schopný vystoupit. A tvůj přítel asi teď sám neví, čí je. Bojuje to v něm všechno dohromady a zřejmě se cítí hrozně. Teď zřejmě neví, co chce. Fakt, Iwe, mluvit, mluvit, mluvit, beze studu, beze strachu.

Můj muž je submisivní u dominy a dominantní se mnou, je to zvláštní, ale je to tak. A pokud někdy náhodou je submisiv se mnou, pak není schopen být dominant. Jo, těžké jsou zákruty mozku.

na prvni pohled svetlovlasa,prumerna zena,26 let,pry holcickovske rysy v blond barve..hubena nenapadne slusna,inteligentni.....no jo to inteligentni by na mne jediny sedelo ztoho vseho...ze jsem sex mela to by uz snad vmym veku verili......jenom ja jsem uz dlouho vyzralejsi jak vsichni......jswem dominatni,nemam rada rolu nenapadne holcicky.......ono prozrazi len pohled do oci,ale ne vsetci tomu chapou co zatim je.......jak se clovek muze poprat se vzhledem,ktery nesedi k jeho povaze?partnera mam submisivniho,,,,jenom mne zajima vas nazor jak se da poprat se vzhleden,ktery nejde k vasi povaze.....

Asi jsem moc zvědavá, ale zajímalo by mě, co s vámi bylo dál...

Mě se tohle děsne líbí už jsem to párkrát zkusila jenže zas přijde ten pocit že nejsem normální že chci být normální nějak to přjde a pak mi přítel dá po zadku nebo něco a je to zas zpátky zase to samí nevím jestli se s tím zrovna ale teď aspoň vím že nejsem sama.

Pořád přemýšlím proč to tak je a moje fantazie fakt přemýšlí nad takovými věcmi co bych chtěla vyzkoušet. Přítel říká že to nevadí a že mi klidně udělá dobře.

Jenže já mám pocit že mu to vadí.

Ve třídě jsem se pro kecla vím že si za to můžu dobře mi tak. Ale když já nevím co s tím do teť to tak nějak šlo.

Ale je to čím dál horší když nejsem s přítelem píšu povídky.

Snažím se s tím strovnat že jsem to já.

Promiňte že spamuji a dík že jsem mohla něco napsat.

Můžete mě ignorovat nebo něco ale já to musela napsat.

Děkuji

odpovědětodpovědět Gravatar

Nač spekulovat? Je to vrozené!

Já se jako nekteří zde domnívám, ze úchylka je prostě a jednoduše vrozená. U sebe jako u sub po onom "proč" zapotřebí pátrat nemám. Jediným, čím jsem si jistá je to, že od rodičů to rozhodně nepramení. Byli a stále jsou dokonalým příkladem veškerých křesťanských hodnot a ostře kritizují to, po čem já doslova šílím. V životě co si pomatuji na mně nikdo nevztáhl ruku ani v útlém dětství, ale byla jsem vychovávána po vzoru křesťanské morálky, která mi dává naprostý smysl a sama o sobě bych mohla prohlásit, že křesťanka jsem a všemu co se píše v bibli jsem porozumněla a nezbývá mi než souhlasit. Bohužel víru přijímám pouze rozumem a duší jsem úchyl se vším všudy, kterému se neštítí ani nejšpinavější myšlenka. Avšak snad už od školky jsem "trpěla" masochistickými představami, které mě vzrušovaly. Jen jsem to neuměla pochopit a pojmenovat. Na prvním stupni základní školy jsem narazila na první BDSM povídky, které mi však přišly neskutečné a příliš kruté na to, abych věřila, že to nejsou pouze výplody něčí temné fantazie. Na druhém stupni jsem již chápala, že ony fantazie si lidé skutečně plní a nyní, věk nebudu zmiňovat avšak je a ještě pár let tam bude ono -teen... je ze mně jeden z těch, kteří touží po bolesti, provazech, ponižování a naprosté podřízenosti a oddanosti svému pánovi. Navíc nemiluji onu bolest, pouze ten pocit, že mi jí způsobuje někdo, komu bezmezně patřím. Nikdy by mně nenapadlo ubližovat sama sobě a dobře mi to nedělá. Dokonce si troufám říci, že je BDSM a podobné úchylárny slastné v první řadě z hlediska duševního. Nějakým způsobem mne osvobozuje když je mé tělo bezmocné a něčí... Zavrhla bych všechny argumenty o pocitu bezpečí, či jakýmsi následkům z dětství. Ne! Úchylem se člověk prostě narodí stejně tak jako se sexuální orientací. A já se toho rozhodně zbavovat neplánuju, neboť nejen že mne to baví, ale jsem na to dokonce svým způsobem i hrdá. Hrdá, že můžu patřit a sloužit svému pánovi

odpovědětodpovědět Gravatar

A co máme dělat my- "vanilkoví partneři"?

Nedávno jsem zjistila, že přítel provozuje virtuální BDSM hrátky. Jsme spolu 5 let a ke mně se nikdy tímto způsobem neprojevil. Já sama k tomuto zaměření neinklinuju. Může se mnou být šťastný? Můžu s ním být šťastná já?

odpovědětodpovědět Gravatar

Vyjímka, potvrzující pravidlo?

Nejprve bych chtěl poděkovat autorce. Přečetl jsem několik Vašich i jak skromně dodáváte "jen přeložených" článků a moc mě zaujaly. Jsem asi vyjimka, žil jsem přes 30 let pod pantoflem a úmrtí mé ženy byla pro mě těžká rána. Pak jsem se seznámil se skvělou, přirozeně dominantní ženou a myslel jsem, že mé "hračky" , budou i jejími. Tvrdě jsem narazil, přesto se ale za svoje milování ženské autority nestydím.

Fusak