magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Velitelka tvrze

„Říkala jsem, že mi neutečeš, zpropadený mnichu,“ syčí mi do obličeje žena v kožené zbroji s bičem v ruce.

„Tobě hravě, pekelnice! Ale ti tví poskoci jsou rychlí a je jich moc.“ Ti poskoci jsou teda jen tři, ale drží mě jak v kleštích a svazují mi ruce za zády a k tělu. Jeden provaz mi nějak protáhnou i pod rozkrokem zezadu dopředu a zas zpátky, přitáhnou a omotají kolem krku, nutí mě to se trochu zaklánět, lehce přiškrcenej, v rozkroku to tlačí a dráždí...

„Vida, funguje to“, tře kolenem můj nabíhající penis. „Nemyslíš, že by to byl nerovnej zápas, já slabá žena, proti tobě? Takhle to sice taky nebylo moc fér, ale kdo ti kdy sliboval že život bude fér?“ Otočí se na jednoho zbrojnoše: „Johane, ještě ty nohy!“

Oslovený zbrojnoš - no spíš pobuda v náznaku zbroje, který tu dámu oslovuje jako velitelku - mi sváže nohy nad koleny. No, tak to bude príma chůze.

„Nějaký námitky?“ Válečnice mě chytla za vlasy a natočila k sobě. „No, trochu víc to škrtí.“ „Málo to škrtí, moc mluvíš!“ - a povolila provaz, kterej jsem měl kolem krku, pak mi jej několikrát omotala přes ústa jako roubík a přitáhla do lehkého záklonu. O nic lepší to nebylo.

Vydali jsme se na cestu. Musel to bejt nádhernej pohled, tři nedobře vystrojení a vyzbrojení zbrojnoši a krásná žena celá v kůži vedou spoutaného klopýtajícího mnicha s vykasanou suknicí kutny a provazem utaženým přes rozkrok. Cestou přelézáme několik padlejch stromů, několikrát mi rozvázali nohy a pak zase svázali, ale po čtvrtém stromu to vzdali a nohy nechali nespoutané. Celkově se provazy trochu povolily, takže to už neškrtí skoro vůbec a i tlak v rozkroku se zmenšil, ale jako roubík to funguje i nadále. Ruce jsou pořád svázaný pevně a proti čtyřem bych stejně neměl šanci, kdybych se chtěl o něco pokusit.

Vcházíme do zpustlé tvrze, dá-li se těch pár sutin tak nazvat. Dvojice strážných u brány se ukloní naší Amazonce, mě převezmou a beze slova strčí do nějakého kouta. Snažím se přes provazy v puse říct, že by mě mohli rozvázat, jen dostanu herdu do žeber. Zkontrolujou pevnost svázání, jeden z nich se ušklíbne, že to je jak kdyby mě svázala jeho prababička a pro jistotu mi sváže nohy nad kotníkama a přitáhne k rukám, do kozelce.

„Hele, duchovní outěcha přišla“, ozve se vedle mne. Teprve teď si všímám, že tu nejsem sám, vidím mladou holku, tak kolem dvaceti, nahou, v okovech s řetězy. Strážný ji švihne krátkým bičem: „Už ani slovo, nebo ten roubík dostaneš taky!“ Holka na něj vzpurně vyplázne jazyk, ale nepromluví. Strážný zahrozí bičem, ušklíbne se a odejde.

„Už jsou pryč, uvidíme na jak dlouho. To je bezbožnej kraj, viď? No jo, hradní paní to bere ráz na ráz. A bude hůř, věř tomu! Hele, a když ted máme čas, tak bych se mohla vyzpovídat, co ty na to?“ Mé nesouhlasné zahuhlání si vyložila úplně jinak.

„Hele, jakou mam šanci se dostat do nebe? Víš, panna už nejsem, oddavky ale za sebou ještě nemám, ale to, no víš, co, dělám moc ráda - sama, nebo s jedním pacholkem z vedlejšího statku, on ti ho má velkýho a bolí mě to, ale nějak je to tak lepší...“ Snažím se jí přes roubík říct, že to s rozhřešením není tak snadný, jak to vypadá, ale snad to ani nevnímá. „...se mnou, ale i s děvečkou od nich ze statku, prasák! To já bych nikdy, no, nikdy, kdyby vona nebyla taková trubka, vona mi kdysi, no, kluci mě drželi a - jé, co když ti zkusím rozvázat ten roubík? Pocem blíž, no, takhle nedosáhnu, ty se ani neumíš plazit, hele, to já, když mě ten můj sváže do kozelce... nebo hele radši ne, voni zas přijdou strážný, to radši vydrž, kde jsem to přestala, no, voni mě kluci drželi a ona mě mlátila kopřivou přes prsa a přes zadek, hele, pálilo to strašně, ale pak jsem si do frndy strkala prsty, bylo to úžasný...“

Bože, za co? Holka, z jejího monologu jsem vytušil že se jmenuje Berenika, brebentí o svejch milostnejch zážitcích, o tom, jak má ráda okovy, teda pokud netlačej, jak ji ten její občas zbije, i když se snažím to pouštět druhým uchem ven, tak to nejde, za moment jsem z toho regulerně vzrušenej, jo, nejni zpověď jako zpověď, ale rozhřešení nebude, to po mně, holka, nechtěj.

Nevím, jak dlouho ležím na zemi, ale je to nepohodlné. Bolí mě čelisti, v puse mám saharskou poušť a dává se do mě trochu zima. Za chvíli nám strážní přiváděj další společnost, oblečenej jak jeden z velitelčinejch poskoků, na hlavě zavázanej hrubej pytel, to na debatu nebude, nejen že mi nesundali roubík, ale ještě mi zavázali oči, abych neviděl, kdo to je, až mu sundaj ten pytel z hlavy.

Když strážní odejdou, Berenika je ticho, že by ji odvedli? Nebo taky dostala roubík? Nevím, jak dlouho ležíme, bojuju se svalovou křčí v nohách, přece jen tohle spoutání není nic moc pohodlnýho.

„Dost lelkování, vstávat, lajdáci!“ zazní zvučný hlas. Nějaké ruce mi rozvážou nohy, no to je dost, už mě bolí celej člověk, nadzvednou mi hlavu a přes provazy mi do pusy lejou studenou vodu, teče mi všude, ale naštěstí i do krku, dlouho jsem nepil nic lepšího. „Stačí! Vstávej“ S rukama za zády a provazem v rozkroku to jde docela blbě, navíc mám furt zavázané oči, ale někdo mi pomáhá vstát a opře mě čelem o zeď. „Tady stuj a ani se nehni,“ řekne polohlasem. Evidentně pomáhá vstát i ostatním dvěma.

Po chvíli cítím smyčku provazu kolem krku a někdo za ni tahá. „Žádný hlouposti!“ Sundá mi pásku z očí a já vidím, jak jsme všichni tři k sobě přivázáni za krk - velitelčin poskok (dobře mu tak) je polonahý, v ústech řemen jako roubík, ruce dalším řemenem svázané za zády. Třetí je Berenika, nahá, ruce a nohy v okovech, spojené řetězy, v ústech kus větve přivázaný jako udidlo.

„Tak jdem“ zavelí vysoký chlapík v temně rudém varkoči, kolem pasu důtky, a zatáhne za provaz. Jdem za ním v podivném procesí. Projdem přes nádvoří tvrze do síně - nebo spíš do toho, co ze síně zbylo. Na prostém dřevěném křesle trůní velitelka s grácií císařovny, vedle ní po každé ruce jeden kat, oba mají u pasu biče a důtky, kápě na hlavách a ruce v bok.

Zastavíme pár kroků před nimi, chlapík nás postrčí, abychom poklekli a sundá nám roubíky. „Mluvit jen, když budete vyzváni, holoto! Nebo...“ Pro mne za mne ani nemusí výhrůžku dodávat, po tom provazu mám tak ztuhlou pusu, že o mluvení ještě chvíli nebude řeč.

Velitelka si dala chvíli načas a pak spustila přesladce: „Vítejte na mém hradě! Doufám, že vám má pohostinnost vyhovuje, nerada bych slyšela nějaké stížnosti, že se vám snad nedostalo vlídného přijetí, nebo že snad vám tu něco chybělo.“ Mám na jazyku peprnou odpověď, ale radši ji spolknu. Jak kdyby mi četla myšlenky, její hlas nabral jízlivější tón: „Chceš k tomu snad něco dodat, zpustlý mnichu? Nebo ty, helbrechtice povětrná? Ty, zrádče, ty ani nemáš právo na mě pohlédnout, natož cokoli namítat! Tebe si vychutnáme jako prvního.“ To by mě zajímalo, co jí proved, protože ještě před nějakou hodinou byl u ní jednoznačně v přízni, teda ne že by se na mě a na tu holčinu koukala nějak o moc vlídnějc.

„Johane z Křivé Lhoty, jsi vinen z napomáhání k útěku a smilstva, odsuzuji tě tímto ke ztrátě hodnosti zbrojnoše a k trestu jednoho sta ran bičem! Trest budiž vykonán ihned!“ Trochu se mi zatmělo před očima, sto ran je fakt hodně. Odsouzený jen hlesl: „Vůle vaše, má paní,“ jinak na sobě nenechal nic znát, ani se nepohnul, dál klečel se sklopenou hlavou, čekal, až ho kati pobídnou, aby se zvedl, odvedli ho k vedle stojícímu sloupu a tam mu připoutali ruce vysoko nad hlavu. Roztrhli mu halenu a obnažili svalnatá záda. Jeden kat odstoupil dva metry za jeho záda, druhý se zeptal, zda je připraven přijmout trest. „Chcípni, pse,“ procedil potichu odsouzený mezi zuby. Kat se jen usmál a on i jeho kolega se zlehka uklonili směrem k velitelce. Ta pokynula: „Začněte, mistře kate. A vy dva se dobře dívejte, je to velmi zábavné a poučné.“

Kat, který stál vedle sloupu s připoutaným mužem odstoupil kus stranou, kat stojící za zády odsouzeného se znovu uklonil a pozvedl bič. Počkal asi pět vteřin, pak s obřadnou elegancí poslal na odsouzencova záda první ránu. Konec biče dopadl mezi lopatky, zanechal po sobě narůžovělou stopu. Muž syknul, ale ani se nehnul. Víc jsem sebou při té ráně trhnul já. Kat pár vteřin počkal a ránu opakoval, konec biče dopadl jen malý kousek pod první stopu. Tentokrát muž ani nesykl, ani se nepohnul. Kat rány opakoval v intervalu asi deseti vteřin, s neochvějnou jistotou, klidem a elegancí. S každou ranou mnou projelo zachvění a začínal jsem se potit. Odsouzencova záda se postupně zbarvovala do červena, jak na nich přibývalo čar po biči, občas už začaly prosakovat krůpějky krve. Muž po dlouhou dobu nehnutě držel a nedával najevo bolest, ale čím dál víc bylo vidět, že ho to stojí velké přemáhání, při zhruba padesáté ráně už se chvěl a na každou ránu reagoval syknutím. Nic víc. Ty rány nebyly bůhvíjak silné, kat do toho moc síly nedával, ale i tak bylo jasné, že to není zrovna čajíček. Kradmo jsem se podíval na velitelku. Seděla pohodlně na dřevěném křesle a sledovala exekuci s nelíčeným zájmem a spokojeností. Na tváři měla lehce mrazivý úsměv. Najednou vedle mě vzlykla Berenika. Podíval jsem se na ni a viděl, jak se celá klepe a přitom nemůže odtrhnout oči od exekuce v hypnotizujícím rytmu. V tu chvíli jsem si proti ní i přes směsici vzrušení a strachu připadal až nepříjemně klidný a nad věcí, od klečení mě jen bolely kolena.

Překvapivě náhle rány ustaly, kat se uklonil velitelce a zůstal stát, připraven, jakoby snad měl v exekuci pokračovat. Zbičovaný muž se sice chvěl po celém těle, záda samý krvavý šrám, ale stál jistě na svých nohou, nevydal ani hlásku. „Dobrá práce, jsem spokojena.“ Velitelka s úsměvem pokynula, kati osvobodili muže od sloupu, ruce mu ale vpředu nechali spoutané a jeden z katů jej odváděl pryč.

„Ale ale, holubičku nám to nějak zaskočilo,“ pronesla sladce ironickým hlasem, s pohledem upřeným na vedle mě klečící dívku. „Tys nevěděla, že ode mě ze služby se neodchází ani neutíká? Kams měla namířeno? Za ním?“ Naznačila směr k nyní prázdnému sloupu. „Ne, má paní, to je mejlka, já, ne, já...“ zakoktala se a začala vzlykat.

„Má ti snad jazyk rozvázat mistr kat?“ „Ne, prosím, jen to ne...“, vzlykala, „já chtěla jen... zkusit... na chvíli...“. „Tak na chvíli, pravíš“, vstala velitelka z křesla, přišla pomalu k ní a chytla ji za bradu, zvrátila jí hlavu dozadu a zasyčela jí do obličeje: „Podívej se mi do očí, couro! Dám ti poslední šanci! Dostaneš pětadvacet ran rákoskou a pak na hodinu na pranýř, aby ses dál neklepala zimou! No a jestli se to bude ještě někdy opakovat, prodám tě do otroctví!“

Pohled trochu zdola, trochu z boku na dobře vyvinutou velitelku blízko vedle mě byl nádhernej, až mě to trochu vzrušilo. „Jo, udělej si dobře,“ řečeno polohlasem mě ale překvapilo. Ne, nepatřilo mě. Bereničina drzost ale zaskočila velitelku evidentně taky, protože polkla, pár vteřin mlčky sledovala její tvář a pak řekla: „Padesát! Pak ostříhat dohola a na pranýř, dokud se neomluvíš!“ Proboha, těch vlasů je věčná škoda, to přece nemůže myslet vážně, ale nahlas jsem neřekl nic, asi jsem srab, lek jsem se, že bych o ně mohl přijít taky. Dívce evidentně došlo, že přestřelila, začala se omlouvat, prosit, že o vlasy přijít nechce, ale velitelka ji nedopřála sluchu, pokynula strážnému, který u nás stál, ten ji mezi zuby vklínil kus dřeva jako roubík a pevně utáhl motouz za hlavou.

V tu chvíli už k ní oba kati přinášeli vehement, takovou vysokou stoličku s řemeny, přes ní ji surově přehli, spoutané ruce vpředu připevnili, pak nohy k nohám vehementu, dívka se na tom nemohla skoro ani pohnout. Chvilku se trochu cukala, ale jen si zařezávala víc pouta do rukou i nohou. Velitelka evidentně nikam nespěchala, počkala, až se uklidní, pak řekla studeně: „A budeš si to počítat a děkovat. Spleteš-li se,“ odmlčela se a vytáhla odněkud ostrou dýku a špičkou jí zlehka přiložila k hrdlu připoutané dívky, „taková rána se nepočítá. Krom čísel, každý slovo navíc, rána navíc. Jasný?“ Dívka s hrůzou v očích neznatelně přikývla.

„Jasný?!“

„Ano, paní...“

„A tohle je malý závdavek!“ Zamávala jí před očima uříznutým pramenem vlasů, ale nedopřála jí ani čas, aby se mohla víc vyděsit.

„Nuže, mistře kate, začněte.“ Kat se uklonil, byl to ale ten druhý, ne ten, co předtím bičoval, napřáhl se a dopadla první rána. Dívka vyjekla, nadechla se, ale než stačila něco říct, padla druhá, pak třetí a čtvrtá. Na zadečku nabíhala jelita, dívka se snažila popadnout dech. „Zadrž!“ Ostrý povel rozřízl vzduch a zarazil kata v nápřahu. „Tyhle se samozřejmě nepočítají. Ty, kate, počkej dokud neuslyšíš číslo! A opakuju - ty mi krom počítání za každou ránu poděkuješ, rozumíš?“ Dívka přikývla. „Celou větou!“ „Za každou rá… ránu... po… poděkuju, má paní.“ „No proto! A jedem od začátku, vyřiď si to pak s tím nedočkavcem. Kate!“

Kat se znovu uklonil, podíval se na svou velitelku, bylo vidět, že má docela nahnáno, jasně věděl, že tohle byla jeho chyba - nebo tak mi to aspoň připadalo. Napřáhl, počkal dvě vteřiny a švihnul. Zasvištěla rákoska, pleskla na zadeček, dívka vyjekla, nadechla se: „Jej, jedna, děkuji, paní.“ Svist, rána, vyjeknutí, „Jej, dvě, děkuji, paní.“ Svist, rána, vyjeknutí. „Tři, děkuji, paní.“ Kat vždy čekal v nápřahu, než uslyší celou tu větu a hned potom udeřil. S každou ranou mnou projel záchvěv stejně jako před tím při bičování, pohled na týranou krásnou dívku byl ale mnohem vzrušivější, na prdýlce naskakovaly rudé pruhy, navíc když velitelka tentokrát stála, ruce v bok, její poprsí se povýšeně dmulo. Vším tím sem cítil, že se erekce asi nedá přehlédnout, trochu jsem se nahrbil, aby to nebylo tak moc vidět, ale všiml jsem si, že velitelce to neušlo, ale nedala na sobě nic znát a pozornost opět obrátila k rákoskou týrané dívce. „Auu... Dvacet jedna, dě... děkuji paní. Jau.. Dvacet... dva, dě…kuji, paní.“ Zadnice už celá červená, pauzy mezi ranami se postupně prodlužovaly, dívka dýchala zrychleně, po tváři jí tekly slzy, kat čekal na číslo bez známek netrpělivosti, zato hradní paní sledovala exekuci s trochu menším zaujetím než prve to bičování: „No, kolik? Nezdržuj!“ „Auuu... Čtyřicet... šest.“ „A děkovat bude jako kdo?“ „Dě... kuju...“

„Auu... čtyřicet... sedm ...kuju, paní... Auu... čtyřicet... šest ďkuju paní... Auu... čtyřicet... pět ...sss… kuju... paní.“

„Hm, divný počty,“ ušklíbne se hradní paní.

„Auu... čtyři ... cet ... pět ...dě..kuju ... paní ... Auu... čtyři ... cet ... pět ...dě..kuju ... paní“

„Auu... čtyři ... cet ... pět ...děkuju, paní,“ jako by se zasekla na jednom čísle, věty už skoro vykřikuje...

„Auu... čtyřicet... šest, děkuju, paní, auu, čtyřicet sedm, děkuju, auu, čtyřicet vosum, děkuju pa... aúú... čtyřicet devět... děku... aúúú padesááááááá...“ Při poslední ráně zkroutila dívku křeč, slova se slily v hysterický křik, který pozvolna slábnul, i křeč povolovala a na tváři zmučené dívky se rozlil blažený výraz a to ticho by se najednou dalo porcovat nožem na sýr.

„Ta blaženost nepochybně z Ďábla pochází, jak bys ho chtěl vyháněl ty, chlípný mnichu?“ Hradní paní se na mě podívala s pohledem, z něhož bylo jasné, že dobrá odpověď neexistuje. „Svěcenou vodou a modlitbami,“ odpověděl jsem nejistě. Přistoupila ke mně: „A svatou zpovědí, viď? A jak bys rozhřešení dal? Tímhle?“ A nohou mi zatlačila na ztopořený penis, až jsem měl co dělat, abych udržel rovnováhu. Chvíli mě takhle dráždila s výrazem šelmy nad kořistí, pak najednou přestala a otočila se ke katům: „Odvažte ji, dejte jí napít a odvést k ranhojiči. A tohoto mnicha mi tamhle připravte, potřebuju, no, malou zpověď a lepší boží služebníček tu není.“ Na stříhání vlasů a na pranýř zapomněla, no připomínat jí to nebudu, ale, pro Krista, ta bezbožnice a zpověď? To nedopadne dobře.

Kati mě přinutili vstát a pak mě napůl dovedli, napůl odvlekli mezi dva stromy stojící na bývalém nádvoří na tři kroky od sebe. Rozvázali zbytek pout a hned mi začali přivazovat ruce roztažené šikmo vzhůru k těm stromům. „Sakra, strhněte z něj napřed ty hadry!“ Tak mě zase levou ruku odvázali, pravou ještě přivázat nestihli.

„Tak se ukaž, boží slouho, co máš za výbavičku,“ zašeptal mi přihřátým hlasem ten první z nich, sjel mi rukama po těle a pevně mi stitsknul koule, ale jen tak krátce, aby si toho hradní paní nevšimla, pak v klidu pokračoval dolů a vetchou sutanu řeholního řádu vytáhl nahoru přes hlavu. „Hele, pán je fajnová slečinka, von má ještě košilku, div ne s krajkama.“ a zajel mi pod košili. Bylo to příjemný i nepříjemný zároveň. „Tu košili mu zatím nechte, tý nebude škoda. A pospěšte si!“

Košile sice byla dlouhá, ale „výbavičku“ skrývala jen symbolicky. Kat se při přivazování rukou ještě párkrát jakoby náhodou otřel o můj napůl naběhlý penis. „Paní má a vládkyně, opravdu mu nemůžem pomoci i z té košilky? Hm, škoda...“

Jsi velmi ochotný, mistře kate, ale děkuji, v tuto chvíli se bez tebe, vlastně bez vás obou, obejdu. Od něj mi nebezpečí nehrozí,“ pomalu přišla ke mě, „vztáhnout ruku na bližního a ještě k tomu na ženu, to by byl smrtelný hřích, viď?“ Konec té věty už mi skoro šeptala do ucha. Ostře pokynula katům, ti už nečekali na nic a odešli, já tam zůstal jen v košili vydán na pospas hradní paní, přivázán jak k ondřejskému kříži, roztažené ruce i nohy, poměrně dost našponován.

„Vražda na tyranu není zločinem,“ řekl jsem s dostatečnou dávkou ironie. „Jo, tyran? Ty ani nevíš, co to je, holenku. No neboj, nedostaneš příležitost.“

S těmi slovy na mně roztrhla košili a postupně ji celou strhala. Cejtil jsem, jak se mi penis zvedá.

Stoupla si přede mne, jak jsem měl roztažené nohy, byly naše pohledy ve stejné výšce. Jednou rukou mě zezadu chytla za vlasy, druhou přimáčkla ústa a nos a kolenem přitlačila do rozkroku. „Špatnou vedeš řeč!“ Trochu mě přidusila, nedokázala stisknout ale tolik, aby mi nezbyl nějaký vzduch, přesto mě přešla chuť ji provokovat víc, než bylo vhodné. V kombinaci s kolenem v rozkroku to přidušení fungovalo dost vzrušivě.

Přitiskla se ke mě a začala mě nehty škrábat po celém těle, jen tak zlehka, pak mě obešla, zas se ke mě přitiskla a chytla mě pod krkem a zlehka přiškrtila, pak víc, až jsem začal lapat po dechu, na pár vteřin povolila a zase… Vzrušení mě úplně rozechvělo, po chvíli ale přestala se slovy: „To bys vyváz moc lacino, pacholku!“

Odstoupila ode mne, cárem z mé košile mi zavázala oči, další kusy použila na roubík: „Už's toho namluvil dost!“

Zničeho nic krátký svist a na záda mi dopadla rána bičem, hned druhá a třetí, bolelo a pálilo to jako - no jako rána bičem. Tělem projela bolest i elektrická jiskra vzrušení zároveň. Pauza - po zádech se mi rozlilo příjemné teplo a v tom jauvajs, další rána a pak rychle další tři přibližně ve stejném místě pod rameny. A zase pauzička na vydechnutí. Svist a rána - tentokrát se mi konec biče dostal zleva dopředu na hrudník a skoro trefil bradavku, druhá rána šla zprava do podobného místa. Ta sadistka si mě vychutnávala, sotva jsem rozdejch sérii ran, přišla další, nebo jen ojedinělá rána, nikdy jsem netušil, kam a kdy. Bolestí jsem syčel do roubíku, vzrušením se třásl po celém těle, celé tělo pálilo a bolelo.

Nevím, kolik bylo ran, nepočítal jsem je, na to už jsem neměl. A proč taky, když to po mně nechtěla.

Ve chvilce, kdy jsem očekával další ránu, mě chytla znova pod krkem a pořádně párkrát přidusila. Pak mi sundala roubík. „Tak jaký máš poslední přání?“ „Vodu,“ zasípal jsem. „Skromnej kluk.“ Dala mi napít ze svého poháru vinný střik. „A kolik ještě? Deset? Pětadvacet? Padesát?“ „Pětadvacet.“ „Jo, ale budeš si je počítat a děkovat!“ „Ano, paní.“

V pomalém rytmu mi vysázela ještě pětadvacet ran a trpělivě čekala, až popadnu dech, řeknu číslo a poděkuju. Pekelná kombinace bolesti a vzrušení je nepopsatelná a úžasná... Po poslední ráně mě zase přiškrtila a kolenem zase zlehka zatlačila - výstřik byl skoro okamžitý.

Ani pořádně nevím, kdo mě odvázal. Poloklečím, polosedím nahý na zemi s rukama svázanýma za zády, chvěju se, pozvolna doznívá vzrušení, někdo mě natírá pekelně bolavý tělo něčím voňavým, i když to bolí a trochu pálí, není to nepříjemný.

Pozvolna se uklidňuju a je mi najednou krásně lehko... Nějaké ruce mi sundavají hadr z očí, slunce už zapadlo a na mě se směje Berenika, oči jí září jak drahokamy, vlasy rozpuštěné. „Hele, necukej sebou, vždyť tě strašně šetřila, nic nikde pořádně nemáš, jen trochu zarudlý, nějaký jelítka tak tři, čtyři...“ „No jo, není každej takovej hardcore jak ty,“ směju se, nebo spíš se o to snažím. „Ty ale na zadku toho moc nemáš, protože už ti kůže vůbec nekreslí, jak jsi omlácená.“ „No jo porád,“ ušklíbne se, „ale ty vlasy jí jednou vrátím, bestiii sadistický, to mě dostala.“ „Ukaž, kde ti ten pramen chybí“ „To je to, že nechybí, ty vlasy nebyly moje, to bylo z nějaký starý paruky, a já kráva jí na to skočila.“

„Víš, jak jsem se bála,“ ozve se hradní paní vesele, „že si zas obarvíš hlavu jak omalovánku a já si ničím paruku zbytečně? I tak jsem ti nemohla ten pramen ukázat na moc dlouho, protože bys to snadno poznala.“ „No jo, plánuju to, ale říkala jsem si, že až po tomhle larpu, mám vybranou pěknou fialovou a to by tady moc svítilo...“

Dává se do mě zima. Kus od nás sedí v objetí Johan s prvním katem, zády k nám, Johanova záda jsou temně rudá, kontrastujíc s katovýma skoro bílejma, neopálenejma, ozdobenejma jen decentním tetováním.

„Tak holoto, dost lelkování, kdo bude rozdělávat oheň? Já snad?“ naoko ostře houkne hradní paní. „No jo, kdo jinej, já jsem furt svázanej.“ „Tak prr, za tu hubatost jdeš tahat větve na oheň tak jak jseš, a neodmlouvej, nebo dostaneš nášup!“ „Hele, velitelko, já klidně to dřevo přinesu, ale ten nášup za tebe odpracuju mnohem radši“, zahlaholí Johanův kat. „Príma nápad,“ ještě to ani nedořekla, už vstávám a jdu tahat větve tak jak jsem, nahej, zbitej, se svázanejma rukama za zády, jde to blbě, naštěstí to tahám z hromady a jen kousek k ohništi. Nehodlám čekat, až to vezmou vážně, pro dnešek už docela stačilo a riskovat, že budu muset použít stopku, se mi nechce.

Oheň už hoří, nad ohněm pozvolna černaj špekáčky a je krásnej letní večer. Ale jak tak koukám po své velitelce, které klečím u nohou, večer ještě nekončí.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku:

Myslela jsem, že jseš dom :/