magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Rally - 3

Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 5. listopadu 2000, Autor: Flair

Dotýkal jsem se jí, zněžněla, dětsky kouzelná, stala se ženou a děkovala za to očima. Odnesl jsem ji do postele, jako dítě, položil jsem ji opatrně. "Budeš už spinkat broučku můj, viď má nejdražší, Lucifírku můj?" Usmála se, moje malá, šibalsky. "Ještě jsem si nevyčistila zoubky. A chci pohádku." "Tak syp, vyčurat a vyčistit zoubky. A vem si pyžamko, ať ti mám co svlíkat, až se probudíš!"

Odešla do koupelny a já nachystal cédéčko LA Woman. Vrátila se, oblečená v pyžamu. U postele zůstala stát. Koukala na mě, jaksi plaše. Dala mi ruku na hlavu a prohrábla mi hřívu. "Chtěla bych s tebou zůstat, Sváťo, pořád. I kdybys měl rád jiný holky, chtěla bych být s tebou. Já, bojím se, že to zítra skončí. Ty mě nebudeš chtít napořád, viď?" Přitáhl jsem si ji blíž. "Je to jinak, lásko, já tě budu chtít pořád, stejně jako teď. Miluju tě doopravdy, deset tisíc otáček, pravá pět přes horizont! To se nekazí. Ale ty budeš chtít jednou děti a k nim tátu. Na to si najdeš lepšího chlapa, klidnějšího." Už jsem věděl, že to tak není. "Jsem ještě blbá, ještě mám mlíko u brady, ale jedno vím jistě: Ty jsi ten táta pro moje děti, ty jsi ten nejlepší, koho si kdy budu umět představit. Ještě máme čas, jsem mladá, ale jednou ti to dokážu. Zatím si mě vychováš, abych byla taková, jakou bys mě uměl mít rád. Jestli chceš. A když ne, já se budu snažit, abys chtěl. Musel to být Bůh, jestli nějaký je, kdo mi tě dal." Mluvila tak, že mi přeběhl mráz po zádech. Tak vážně, že to musela být pravda. Holky někdy znají pravdu líp, než my, kluci. "Já jsem Bůh a ty jsi Lucifer, vlastně Lucifírek. Maličký čírtě jsi. A dal jsem si tě sám. Když budeš chtít, smíš si mě nechat napořád. Ale budeš to mít těžký, chodit za mnou na Olymp. Dobrovolně se tě nikdy nevzdám, víš? Jen kdybys se mnou nemohla být šťastná." Zlíbal jsem ji a uložil.

"Kolik ti vlastně je, Sváťo?" zeptala se náhle. "Když ses narodila, bylo mi tisíc let. Teď je mi o tři minuty víc. Jsem starší než svět, pomáhal jsem ho stvořit. Jsem syn moudré sovy, můj otec je duch indiánského náčelníka. Jsem jezdec, fabrikant, trapič holčiček, Bůh a ještěrčí král. A ode dneška feťák. Fetuju tě, ulítnu na tobě pětkrát za vteřinu." "A já jsem obyčejná holka, ta nejobyčejnější. Ani nejsem hezká. Všechny holky jsou jako já, nebo hezčí. Copak mě chceš jenom proto, že jsem se s tebou dala na závodech do řeči?" "Nejsi obyčejná, jenom to nevíš. Jsi všechno, co jsem kdy chtěl mít. Chyběla jsi mi, proto jsi přišla. To byl osud, ne náhoda. A jsi neskutečně krásná, ale tomu nemůžeš rozumět. To musím vědět nejlíp sám. Chtěla jsi pohádku, poslouchej, jestli neusneš."

Vyprávěl jsem jí osud Jima Morrisona, Los Angeleského rebela, zpěváka, erotomana a básníka, zakladatele vůdce The Doors. Jela se mnou starým Buickem Arizonskou pouští, byly jsme ještě děti. Zjevil se nám starý Indián a držel nad námi ochrannou ruku v bouři. Stál jsem v LA na pódiu a křičel do mikrofonu: Pomiluju všechny holky z LA! Pojďte to se mnou dělat tady přede všema. Vyšukám vám prdelky, tak honem! Jsem ještěrčí král! Lucka stála pod jevištěm, vlnila se v rytmu hudby a strhávala ze sebe halenku. Ještě než mě stačili položit do rakve jsem vstal a pustil cédéčko. Tentokrát to byl sám Jim, kdo spustil "Raiders On The Storm". Lucinka ležela nehnutě, nechápala všechno, ale žila to se mnou. Dýchala zrychleně, nové, neznámé vzrušení jí probíhalo tělem. Hudba nás prostupovala, brala si nás s sebou. Skladba skončila a já jsem ztišil zvuk. Lucka se na mne dívala, v očích zase to její nepojmenovatelné krásno. Promluvila tiše, spíš prosebně: "Směla bych se před tebou svléknout do naha, teď, dovol mi to prosím!" Usmál jsem se na ni na souhlas. Vstala a postavila se před postel. "Teď se svlíknu do naha," mluvila tiše a chraptivě, jako když přede kočka. "Celá se svlíknu, protože chci sama, chci se před tebou nestydatě obnažovat. To je taky poprvé, nikdy jsem se nikomu schválně neukazovala nahatá. Teď si to moc přeju být před tebou jen tak. Jsem nemravná a neslušná, dívej se!"

Svlékala se pomalu, nebyl to striptýz, jen nezdolatelná touha po nahotě, erotická hra mladičké dívky. Vyhrabala se z plandavých kalhot a přišla se mi ukázat. Nechal jsem ji stát a mlčky jsem obdivoval její tělo. Čekala, co jí řeknu. "Pomazli se, sama, já se budu jen koukat! Prosím! Chci vidět to, za co ses do teď styděla." Zrudla. Nevěřil jsem, že to udělá, ale zvládla to. Zavřela oči a rozehrála své tělo divoce a vášnivě, s dokonalým citem stupňovala své vzrušení až téměř k vyvrcholení, aby se vzápětí ovládla, přibrzdila a začala znovu. Volnou rukou si začala opatrně osahávat sešvihaný zadek. "Povídej mi," vzdychala, "dávej mi ty hezký jména!" Šeptavě jsem jí vyznával lásku a hledal jsem ta nejněžnější slovíčka pro svou nejdražší. Zachvívala se, vypjatá a soustředěná. "Budu bita?" vysoukala ze sebe mezi vzdechy. "Budeš bita Lucko, zasloužíš si pořádnej vejprask. Dostaneš tři sta švihanců prutem na holou, abys měla jelita. Podej mi prut a ohni se přes postel!" Při posledních slovech se vypjala v extázi a skulila se chvějící na postel k mým nohám. Poskládal jsem si ji vedle sebe a přikryl. Lechtal jsem ji na zádech, dokud se nezklidnila. Zavrtala mi zadničku do klína. "To bylo hodně sprostý, moc sprostý. A krásný, když jsi se díval. Teď o mě víš všechno. Ještě před chviličkou bych o tom ani nepromluvila." Přitáhla si moji ruku na prsa a usnula.

Za chvíli začalo svítat. Když jsem se vzbudil, ležela vedle na boku a pozorovala mě. Byla ustrojená, když jsem otevřel oči usmála se šibalsky. "Budeš spát do zítra? Já už jsem udělala snídani." "Teprv jsem se probouzel. "Já chci snídat tebe, dvakrát a bez chleba." Skočil jsem po ní, ale vysmekla se mi. "Napřed se najíme, ano, já už mám hlad. A pak musíme k Janě! Slíbil jsi jí přece, že mne jí přivezeš ukázat po vejprasku." Nechápal jsem ji. Posadili jsme se k velkému stolu, na nízkém bylo pořád ustláno. Přisunula mi velký talíř obložených chlebů a zalévala kávu a čaj. "Jak se ti sedí?" "Skvěle, skoro to nebolí. A když, tak příjemně." Polkl jsem sousto v celku. Teda holka, pomyslel jsem si. "Ukaž se!" Koukla na mě s úsměvem. "Až u Jany. Prosím! Nebo se tam nedostaneme," připojila stydlivě. Najedli jsme se a já se konečně ustrojil. Popadl jsem Lucku kolem pasu a vsunul ruce za tričko. "Sváťo, pojedem," S povzdechem jsem ji pustil. Když jsme se chystali odejít, podívala se na mne Lucka trošku nejistě. "Vem ty pruty s sebou!" šeptla. "Myslíš? Že by se mohly hodit? Tak jo!" Zabalil jsem proutky do utěrky. Za pět minut nás Janina vedla dovnitř. "Počkejte, půjdeme nahoru." Uvedla nás do příjemného pokojíku. "Přivezl jsem ti Lucinku ukázat. Ani jí to nevadí, dokonce si o to řekla." "To jste hodný, já na tebe myslela. Bylo to zlý?" zeptala se Lucky. "Ze začátku jo, myslela jsem že se zblázním. Ale pak jsem si zvykla. A Sváťa mě šetřil." No tak jestli tohle bylo šetření... "Dostala jsem asi stovku, hrozně jsem řvala. Tak mě nechal. Ale dneska si to asi schytám." Vyznávala se ochotně.

"Ukážeš se mi?" požádala Janina. "Proto jsme tady." Podívala se na mne, co já na to. "A ještě něco, Jani, včera dostala zálohu. Vejprask dostane teď. Tady, před tebou. Jasný, Lucko? Teď teprv budeš pořádně bita. Zmrskám ti prdel že si nesedneš. A nahatou. Sundej si teď tričko a přines proutek!" "Sváťo, nestraš mě, já už se zas bojím." Už se jí zase třásly nohy. Svlékala tričko bojácně. "Taky máš čeho Lucino! Slíbil jsem ti pořádnej vejprask a neslevím ti ho! Ten proutek! Ten ne, silnější! Každej švihanec bude modrý jelito, aby sis to pamatovala!" Podala mi proutek neochotně a bázlivě. Zkusil jsem jím švihnout. Zasvištění prutu vehnalo Lucce slzy do očí. "Odpusť mi to, prosím. Už jsem byla bita včera!" Prosila kňouravě a pomáhala si sepnutýma rukama. "Včera to nic nebylo, jen zahřívací kolo! No, tak, sundej kalhoty!" Tenhle příkaz ji opět rozplakal. Rozepínala kalhoty a dávala si na čas. Jakoby doufala, že se třeba něco změní. Pofňukávala, ale při tom pokorně stahovala kalhoty, po milimetrech se obnažovala. Tímhle mě dokázala vytáčet.

Čekal jsem trpělivě, až odhalí celou buchtičku až do posledního chloupku. "Pojď sem Lucino!" Pohlédla na mě překvapeně, ale přišourala se na krok přede mne. Vypadala krásně ve své pokoře, skoro nahá. Vlepil jsem jí mlaskavou facku a druhou hned z druhé strany. "Aby sis trošku pospíšila, dělej, nebo budu počítat a dostaneš ještě přidáno!" Obličejík se jí zkřivil plačtivou prosbou. "Dělej, sundej kalhoty!" Podlehla a stáhla je dolů, vyprostila nohy z nohavic a složila zvlášť kalhotky a rifle. "Ohni se přes stůl, tady! A okamžitě!" Poslechla a přehnula se přes roh stolu, nohy trošku od sebe. "Já nechci, prosím, ne!" Přistoupili jsme s Janičkou blíž. Zíral jsem v údivu na její zadnici. Ze včerejšího výprasku zůstalo jen několik nafialovělých proužků. Janina se usmála. "To já, dala jsem jí energii, aby byla na dnešek připravená. Ale moc se mi to nepovedlo, ještě jí tam něco zůstalo." Položila Lucce ruce na záda a sjela jimi dolů. Přitiskla jí zadek ke stolu. Několik vteřin ji držela. "Teď už by ji to nemělo bolet." Pustila ji a pochválila. "Dobrý, Lucko, jelita máš pryč. Už můžeš dostat znova! Tak ji zmrskej, Sváťo, co se do ní vejde!"

Postavil jsem se vedle a zvedl prut. Tentokrát jsem se snažil ji švihnout hodně silně. Rozmáchl jsem se, prut zasvištěl a s hlasitým plesknutím dopadl na Lucčiny nahé půlky. Zaječela a skoro se narovnala. Přitiskl jsem jí záda ke stolu. "Jedna! Počítej a drž!" Rozmáchl jsem se znova a druhý švihanec mlaskl. Na nahém těle se začínaly vybarvovat dvě napuchlá jelita. Vřískavě plakala a pokoušela se svézt dolů. "To nemůže vydržet, Sváťo, je ještě malá. Dej mi ten prut a podrž ji. Nasekám jí sama. Neboj, jako ty umím vyplácet taky. Vím líp než ty, co holky potřebujou!" "Ještě ne, Janino, chvíli ještě počkej. Lucka se hned srovná. Chtěla to, sama chtěla vzít ty pruty." Upravil jsem Lucčinu již tak dost dráždivou polohu. Začal jsem ji znovu vyplácet. Věděl jsem jak. Šlehance byly důrazné, prut hvízdal hlasitě a pod jeho dopadem se na nahém těle vybarvovaly dlouhé pruhy. Stupňoval jsem mrskání až do okamžiku, kdy to již Lucinka nemohla vydržet a pokoušela se bránit dalšímu bití. Naříkala tak, že bych nedokázal ji znovu uhodit, kdybych dobře nevěděl, co potřebuje. Pak jsem trošku zmírnil a vystupňoval jsem její prožitky znovu k nesnesitelnu. Janina souhlasně pokyvovala hlavou, sledovala Lucčin výprask zaujatě a vzrušeně. Lucka počítala každé švihnutí, naříkavě a s přemáháním. Počet švihanců se blížil ke stovce, a já jsem zrychlil tempo. Kumulující se palčivost v hýždích konečně přemohla Lucinčino sebezapření. Klesla na kolena a počala si zbité půlky jemně masírovat konečky prstů. Plakala tak, že nebyla k utišení. Bylo mi hrozně, měl jsem na sebe vztek, že mě vzrušuje bít mou milovanou holčičku. Ale vzrušovalo mě vlastně to, že ji bití dráždí, snad víc než mne. Janina ji konejšila, mírně a něžně. Utírala jí uplakaný obličejík a šeptala jí slovíčka povzbuzení. Pomohla jí vstát. Otočila ji ještě vzlykající obličejem ke mně. Její něžná, drobná postavička ve mně znovu zapalovala plamínky vášně.

V koutě náhodně odložená kytara mi poskytla inspiraci. Popadl jsem ji, byla to dvanáctistrunka. Podladil jsem druhou strunu o zlomeček tónu a spustil: "Co skrýváš pod víčky, snad plameny svíčky, či houf bílých holubic, nebo jen žal." Tklivá píseň o svatební noci vypovídala víc, než jen slova. Janině se v očích zablýskla slza. Lucinka stála pokorně přede mnou a vrůstala do mne, stala se dívkou právě připravenou o panenství a ta píseň byla jen pro ni. Dohrál jsem a konec písně pianissimo zněl místností. Obnažené dítě stálo před námi jako ztělesněný symbol lidského štěstí a utrpení. Statisíce dívek takhle čekají na výprask, zdalipak cítí aspoň trošičku z toho, co teď Lucinka, napadlo mě. Janina ji jemně popostrčila blíž ke mně. "Tak Luci, řekni Sváťovi, co potřebuješ! Řekni to nahlas, vždyť my to víme a ty to víš nejlíp, řekni to! Přiznej se!" Lucka pokývla hlavou a promluvila tiše: "Ano, potřebuju vejprask, pořádnej, tak jak jsi mi ho slíbil, nebo jak chceš." "Teď ti nařežu já, Lucinko, Sváťa tě moc šetří. Já ti ukážu, jak se vyplácejí holky! Podej mi prut a běž ke Sváťovi, ať tě podrží." Poslechla, pokorně podala Janě dlouhý, ohebný prut. Popošla ke mně a nejistě se zeptala: "Budu hodně bita?" Přikývl jsem na souhlas. "Hodně, moc budeš bita, bude to bolet, nevydržela bys to. Musím tě podržet." "Tak dobře," souhlasila pokorně. Přehnul jsem si ji přes nohy. Ještě než ji Jana začala mrskat, jsem jí pohladil zadek. Cítil jsem žhavé šlehance pod rukou, Lucinka se jemně zavrtěla.

Jana přistoupila blíž a začala ji vyplácet. Hvízdání prutu přehlušoval Lucčin nářek. Nezvládala již počítat, vzpínala se a házela sebou tak, že jsem ji sotva udržel. Prosila o slitování a volala maminku. Teď jsem měl strach, aby to Jana nepřehnala, doufal jsem jen, že ví, co dělá. Lucinka už sotva popadala dech, ale Jana neustávala. Střídala rychlé série s jednotlivými, celé tělo prostupujícími švihanci. Svíral jsem Lucčino rozpálené, zmítající se tělíčko a marně očima prosil Janu aby ji přestala bít. Konečně. Ještě mi podala prut. "Nakonec ty, aspoň deset, a přitlač pořádně!" Položil jsem plačící Lucinku na postel. Janina jí podržela ruce. S přemáháním jsem ji desetkrát šlehnul přes půlky zmalované do modra. Dlouhá, silná jelita vypadala hrozivě. Kupodivu Lucinka snášela posledních deset dost dobře. Vzpínala se sice ještě, ale již ne tak zoufale, jako do teď. Janka pustila její ruce a pohladila ji.

Náhle jsme byli v pokoji sami. Příboje něhy mnou přímo otřásaly. Pohled na zmrskanou dívku mě dráždil tak, že jsem nebyl schopen slova. Hladil jsem ji a konejšil. Pomalu přestávala naříkat, jen povzlykávala. Líbal jsem její čumáček a šeptal mazlivá slůvka. Byla krásná, nádherná a nevinná, moje. Pomohl jsem jí vstát a otíral jsem jí tváře a do červena vyplakané oči. Znovu jsem vzal kytaru a zopakoval několik slov: "...tak si oblékni šaty, a řetízek zlatý, a umyj se, půjdeme na karneval." Pousmála se. "To jsem já, viď? Krásně zpíváš. Miluju tě." Popošla ke mně, vzala mi kytaru a položila ji vedle. Vystřídala nástroj v mé náruči. "Neřekl jsi mi, že tak hezky hraješ. Ale na mě hraješ líp. Je mi teď nádherně, Sváťo, ještě nikdy mi tak nebylo jako včera a dneska. "Ustroj se, půjdeme na karneval!" pobídl jsem ji zjihle. Opláchla se a oblékla. Všiml jsem si, že když se obléká, je mi jako by mi něco brala. Brala mi svou nahou krásu, aby mi ji mohla posléze znova odhalit. Vrátili jsme se na chatu, byl už skoro večer. Velkolepý karneval ve dvou trval až do rozbřesku.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku:

Krásně popsáno-vnitřní pocity,děj... prostě úžasný... kéžby všichni byli plní citů,vášně,odhodlání a stáli si za svým-stejně jako ty!

PS: kolik ti je let?

Je to skvělý příběh, a zvlášť když jsem si 100% jistá, že je to pokračování mích nejoblíbenějších povídek, klučičích válek (kde je právě Sváťovo a Janinino dětství)...

http://www.divciny.com/povidky/flair.htm…