magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Jak jsem šel poprvé do akce (5/5)

Když jsem v neděli přišel do klubu, uvítala mne zvláštní atmosféra a přítomnost kriminálky. Chvíli mi trvalo, než jsem se v tom zaraženém tichu dobral nějaké odpovědi. Nejsdílnější byl pochopitelně Alan.

„Tom je ve špitále. V noci ho někdo přepadl, zmlátil a zlámal mu obě ruce,“ prozradil mi. „Kriminálka všechny vyslýchá, protože zjišťuje, jestli s ním někdo neměl nějaký nevyřízený účty.“

„Toho, kdo si na Toma při jeho figuře troufl, bych chtěl vidět,“ podotkl jsem uznale a šel se převlíct do pracovních kalhot a obojku. Cestou ze šatny jsem potkal jednoho z kriminalistů. Ve služebních prostorách gay klubu se cítil nejspíš docela nesvůj.

„Hledáte někoho?“ zeptal jsem se ho klidně. Až na takovou maličkost jako své pravé příjmení jsem neměl co skrývat a svému falešnému pasu jsem věřil. Tušil jsem ale, že po výslechu na kriminálce se mé dny v Londýně dramaticky zkrátí, protože policisté určitě pošlou do Irska žádost o podrobnosti o mé maličkosti a tím se všechno provalí. A zdrhnout teď nemělo smysl. To bych na sebe jen upozornil.

„Hledám kancelář šéfa baru,“ odpověděl mi detektiv a nepokrytě přitom zíral na můj holý zadek. Stál jsem k němu bokem, protože jsem právě zamykal dveře do šatny. „Vám tady nikomu nevadí, že vás to oblečení ponižuje?“ zeptal se a vrtěl přitom hlavou.

„Jak jste přišel na to, že nás to ponižuje?“

„Chodit s holým zadkem není snad ponižující?“

„Já se za svůj zadek nestydím. Stydět by se měli ti, kteří na mě mlsně koukají,“ odpověděl jsem mu. „A kancelář šéfa baru najdete za rohem,“ ukázal jsem mu směr a nechal ho tam stát s otevřenou pusou.

Asi za hodinu si mě také zavolali k výslechu. Někdo jim ochotně prozradil, že mi před víc než měsícem Tom seřezal zadek do krve. Policajti se se mnou moc nemazlili a vypadalo to, že přiznání, že jsem si na pomstu někoho najal, ze mě dostanou za každou cenu. Pouštěli na mě hrůzu a vyhrožovali mi, ale já tam jen seděl a měl z nich legraci. Měli by jít k chlapcům od SAS na školení, pokud se ode mě něco chtějí dozvědět. Místo toho, aby oni dostali něco ze mě, dozvěděl jsem se já, že kromě práce železné trubky měl Tom ještě jedno velmi specifické poranění. Prdel brutálně rozsekanou do krve rákoskou. No páni! Už jsem se nedivil, že jsem byl podezřelým číslo jedna.

„Kdo s čím zachází, tím taky schází,“ řekl jsem policajtům. „Anebo si myslíte, že jsem byl jediný, komu Tom kdy seřezal zadnici? Měl v tom takovou praxi, že to nejspíš prováděl denně. A teď se jednou spletl,“ usmál jsem se a z celého srdce Tomovi jeho zranění přál.

Poté, co mne policajti celí otrávení z kanceláře propustili, vrátil jsem se na bar a v klidu míchal koktejly a obsluhoval až do rána. Dovolil jsem jednomu blonďatému Irovi, aby mi za souhlasného jásotu ostatních hostů namaloval nesmyvatelnou fixou na zadek irský trojlístek Shamrock, a když se objevil Lewis, slíbil jsem mu, že k němu pozítří přijdu na oslavu jeho devatenáctých narozenin. Sliboval, že to bude jízda. Úterek byl jediný den v týdnu, kdy jsem měl volno, protože klub měl zavřeno a Lew to moc dobře věděl. Ostatní kluby zavíraly v pondělí a to my měli otevřeno a narváno. Bral jsem to jako geniální tah od majitele, že se rozhodl pro zavíračku až o den později.

Ráno jsem vyrazil z klubu na cestu ke svému bytu tak, jako vždycky, ale tentokrát jsem ty dva bloky obešel oklikou. Musel jsem telefonovat a věděl jsem o jedné budce, která byla diskrétně schovaná u nákupního centra. Obchody byly sice ještě zavřené, ale i tak tudy chodila spousta lidí a bylo to hodně daleko jak od klubu, tak od mého bytu. Doufal jsem, že to bude stačit.

„Mám průšvih,“ oznámil jsem irsky do telefonu, poté co proběhlo obligátní ověření hesla. „Vyslýchala mě policie, kvůli přepadení našeho provozního. Moje doklady sice prošly, ale ověření v Irsku mě proflákne.“

„Počkej u sebe doma. Ještě dneska tě bude někdo kontaktovat a pak se seber, vypadni z toho bytu pryč a už se tam nikdy nevracej. Tvoje práce v klubu je asi taky v háji.“

„Je mi to jasné,“ řekl jsem jen a zavěsil. Už když jsem šel k tomu výslechu, tak jsem věděl, že můj bezstarostný a zábavný život v Londýně skončil. Bylo mi to líto, ale nemohl jsem nic dělat. Rychle jsem zmizel od telefonní budky, kterou už nikdy v životě nepoužiju. Tak jako vždy jsem se loudal ulicemi Soho k bytu, který jsem měl sice rád, ale nebudu mít problém ho opustit. Kam ale půjdu, to byl trošku problém. Samozřejmě jsem mohl do paláce Harperových k Lewisovi, byl by šťastný jako blecha, ale já na něj neměl nejmenší náladu.

Muže, který vstoupil do mého bytu a ohlásil se heslem, jsem si matně pamatoval. Občas se objevoval v klubu, já měl na tváře paměť. Dával si vždycky jednoho panáka irské a pak už jen minerálky. Možná že to byl jeden z těch, kteří za tepla vyklopili Górdanovi, co je na zakrytých fotkách v klubu.

„Na, tady máš dopis s instrukcemi. Nauč se to a pak to spal i s obálkou a spláchni do záchodu,“ podával mi podlouhlou a lehce zažloutlou obálku. „A tady,“ vytáhl balíček, „jsou mikrofony, které musíš rozmístit po domě Harperových. Šéfové nakonec rozhodli, že si rozhovory pana Harpera se šéfem britské tajné služby budou pro jistotu nahrávat. Sice už je jasné, že od něj žádné prachy nepřijmeme, ale není nad zdroje informací.“

„To jim to trvalo,“ ušklíbl jsem se. „Toho napomádovaného panáka jsem ohlásil skoro před dvěma měsíci a od té doby se tu jen flákám.“

„A ty ses v Londýně nudil?“ zeptal se mne muž s úsměvem.

„To ne, ale připadal jsem si tu zbytečný.“

„Nebyl jsi zbytečný. Hlásil jsi návštěvy u Harperových a teď tam rozmístíš mikrofony. To je samo o sobě velmi důležité,“ ujistil mne a pak zmizel, stejně rychle jako se objevil.

Zašel jsem do koupelny a tam si přečetl dopis s instrukcemi. Byly jednoduché: zmiz z bytu i z klubu a v pět odpoledne si zavolej pro další instrukce na číslo... Naučil jsem se ten telefon zpaměti a pak spálil obálku i dopis a spláchl popel do záchodu. Prolistoval jsem pas na nové jméno, který byl také v obálce a pak si prohlédl pět mikrofonů, které jsem měl přesně podle návodu rozmístit v pracovně pana Harpera, ve vstupní hale, v pánském salonu, v jídelně a v ložnici. Ušklíbl jsem se a přestal si vyčítat, že jsem přijal Lewovo pozvání. Vzhledem k tomu, že pan Harper nebude doma, bude osazení domu mikrofony hračka. Pak jsem si zabalil své oblečení, které se během pobytu v Soho dost rozrostlo, umyl celý byt od otisků a zabouchl za sebou dveře mého už minulého života.

Šel jsem rovnou k Jasonovi do atelieru, protože jsem věděl, že mne neodmítne. Potřeboval jsem střechu nad hlavou na jednu, dvě noci a i v atelieru se dalo spát.

„Kierane, rád tě vidím,“ uvítal mne Jason nadšeně. „Ty jsi má šťastná hvězda. Za fotky s tebou jsem vydělal tolik peněz, že aspoň rok nemusím myslet na placení dluhů. Žádné totiž nemám. Zaplatil jsem všechno a ještě mi nějaké prachy zbyly,“ rozplýval se spokojeně. „Co potřebuješ?“ dodal, když si všiml mé tašky přes rameno.

„Přespat u tebe. Tak dvě, tři noci, než si něco vyřídím a budu moct odjet.“

„Copak, jde po tobě něčí žárlivá manželka?“ rozesmál se Jason. „No jasně, že tady můžeš přespat, ale je ti jasný, jak to může skončit?“ mrknul na mne.

„To myslíš vážně?“ Věděl jsem, že mě chce. Při focení si ale udržoval profesionální odstup.

Přistoupil ke mně a chvíli studoval mou tvář. „Ty někoho máš, viď?“ spíš konstatoval, než by se ptal. „Hele, já fakt nejsem hajzl, který by zneužíval situace, to bys už mohl vědět.“

„Dík, toho si cením,“ ulevilo se mi. Posadil jsem se na sedačku v atelieru a sledoval Jasona, jak se hrabe v ledničce. Pak odtamtud vytáhl láhev šampaňského.

„Ty fotky jsme ještě pořádně ani nezapili a já už abych si nafotil nové. Ten frajer, co je koupil, byl celej žhavej mít i negativy,“ Jason otevřel láhev a nalil vychlazený sekt do skleniček. Pak zvedl tu svou k přípitku a já se k němu přidal.

„Taky ho hrozně zajímalo, kdo ti tak zmaloval tu prdel na úvodní fotce,“ prozradil Jason něco, s čím se Górdan nepochlubil.

„No nazdar,“ vytřeštil jsem na něj oči. „A tys mu řekl, že provozní?“

„Nakonec jo, protože si myslel, že jsem tě seřezal já. Byl to pěkně tvrdej parchant, se kterým jsem si nechtěl zahrávat. Taky jsem mu slíbil, že tvoje jméno nikde neprozradím a věř tomu, že to dodržím,“ ujistil mne, když mu konečně došlo, co právě řekl a docvakly mu souvislosti. „To byl tvůj přítel.“ Měl oči navrch hlavy a neptal se. Konstatoval! „Tak to už tě chápu. Takovýmu chlapovi se nezahýbá.“

Musel jsem se usmát. Górdanovi se fakt nezahýbalo, ale že by byl tvrdej parchant, to bych o něm nikdy neřekl. Asi jsem znal úplně jiného pána hradu, než všichni ostatní. Vzpomněl jsem si na rozvaliny belfastských kasáren SAS a představil si Tomovu seřezanou zadnici a jeho zlámané ruce. Pěkných pár týdnů nikomu zadek nezmaluje. Docela by mě zajímalo, jestli ho Górdan srovnal sám, anebo se jen díval. Tiše jsem popíjel šampaňské a přemítal o tom, jaký je můj ochránce a milenec ve skutečnosti. Kdo se vlastně skrývá za tou fasádou pozorného a velkorysého, byť trochu úzkostlivého muže. Jason ale mezitím zavedl řeč na názory veřejnosti nad výstavou mých fotek v klubu, čímž mé úvahy spolehlivě rozptýlil. Londýn byl k homosexualitě úžasně tolerantní, takže mne ani moc nepřekvapilo, že se většinou ty fotografie líbily.

V příjemné atmosféře jsme se prokecali dopolednem a vypili u toho dvě láhve bublinek. Pak jsme vyplenili Jasonovu ledničku, protože sekt nám rychle stoupal do hlavy. Teprve po jídle se Jason zvedl. „Pojď, ukážu ti, kde budeš spát. Mám tady kupodivu i pokoj pro hosty,“ ukázal na dveře s nápisem privat. Pak mi pomohl s taškou a zavedl mne do příjemného pokojíčku s vlastní koupelnou, ze kterého byl výhled do zeleně Portman Square. Do Palace Gardens Terrace k Lewisovi to odsud budu mít o pěkný kus blíž, než ze Soho. Po Londýně, stejně jako po Belfastu jsem se totiž pohyboval nejradši pěšky. Byl jsem na to zvyklý a neviděl jsem důvod, proč na tom něco měnit.

Sebral jsem se a vypadl ven. Doklady jsem měl a doufal jsem, že stejně kvalitní, jako ty první. Mé křestní jméno bylo zase Kieran, protože by vypadalo hodně divně, kdyby mne policie kontrolovala a někdo na mne zavolal. Snad poprvé od svého příjezdu do Londýna jsem jen tak bezcílně bloumal ulicemi a jen se rozhlížel. Sice bych si měl spíš lehnout a prospat se, protože jsem za sebou měl probděnou noc, ale na spánek jsem neměl ani pomyšlení. Už jsem se těšil na pátou hodinu odpolední, kdy obdržím další instrukce. Nejspíš se budou týkat mého odjezdu z Británie, ale už jsem se s tím smířil.

Předpokládal jsem správně. Při svém dlouhém toulání Londýnem, kdy jsem obešel snad všechny cíle, uváděné v turistických průvodcích, jsem zavítal přes Hyde Park až na Notting Hill. Tu čtvrť jsem trochu znal, protože tam bydlel jeden z Lewisových kamarádů a my u něj byli před několika týdny na návštěvě. Lewis vůbec trpěl protivným zvykem, tahat mne po různých kámoších, asi aby se pochlubil a já to vždycky odtrpěl, protože jsem si říkal, že se třeba někde dozvím něco zajímavého.

Přesně v pět hodin jsem cestou zpátky k Jasonovi vlezl v blízkosti Hyde Parku do telefonní budky a vytočil číslo, které jsem měl dobře uložené v hlavě. I přihlašovací heslo jsem si dobře pamatoval.

„Ve středu odpoledne si vyzvedni ve schránce dopis,“ řekl jen hlas ve sluchátku a linka oněměla. Zavěsil jsem a rychle opustil budku. Bylo mi jasné, že má úvaha o opuštění Británie byla správná, protože schránka, kterou měl hlas na mysli, byla na poště v Brightonu a já od ní měl už od svého příjezdu do Londýna klíč. Dohoda zněla, že to bezpečné místo bude použito pouze v případě, že bude nutné rychle mne dostat z ostrova. Ten okamžik právě nastal a já doufal, že se konečně vrátím domů.

Párty, na oslavu Lewisových narozenin se konala snad v celém sídle Harperových a dovoleno bylo asi úplně všechno. Procházel jsem všemi místnostmi i hlavním salónem a všude jsem potkával mé vrstevníky v různých stádiích opíjení, fetování a šukání. Ani starověcí Římané by se za ty orgie nemuseli stydět. V jednom pokoji se svíjelo asi deset polonahých postav do rytmu nějaké šílené hudby, pokud se to ovšem dalo nazvat hudbou a bylo jim úplně jedno, co se děje kolem nich.

Zjistil jsem, že ani v dalších místnostech si mně nikdo nevšímá a tak jsem si natáhl latexové rukavice a klidně umístil mikrofony přesně podle návodu. Dokonce se mi jeden povedlo dát i do sluchátka telefonu v pracovně pana Harpera, v což jsem ani nedoufal. Dva kluci, kteří si to v pracovně zrovna užívali, si mne vůbec nevšimli a pokud, tak jim možná bylo divné, že jsem se nepřipojil.

Nakonec jsem si nechal ložnici, ale protože mé počínání nevzbuzovalo vůbec žádnou pozornost, vyběhl jsem klidně o patro výš a vstoupil do místnosti, kde jsem ještě nikdy nebyl. Bylo tam přítmí, tak jsem v klidu a nic netušíc prošel až k posteli. Měla také nebesa, ale kolem dokola byly zatažené průhledné šály a závěsy. Říkal jsem si, že bych ten mikrofon měl dostat až za ty draperie, jinak z toho, co se děje v intimním životě pana Harpera nezachytí nic, když vtom se roztáhl závěs a na mne vykoukl Lew a nějaká blondýnka. Lekl jsem se tak, že jsem málem mikrofon upustil.

„No konečně, Kierane!“ zvolal Lew, zjevně pod vlivem alkoholu i veselých cigárek. „Už jsem se lekl, že se nechytáš a to jsem Mie slíbil, že ji určitě vojedeš. Dokonce jsme se vsadili.“

On i dívka jménem Mia byli nazí a nejspíš v nejlepším, ale vyrušení jim vůbec nevadilo. Ona se naopak otočila, klekla si a ukázala mi své obliny a i všechno, co se skrývalo mezi nimi i níž. Zajímavý pohled. Kdysi jsem býval na holky. Jenže teď mi to vůbec nic neříkalo. Ani stín chuti, to znovu zkusit. Možná ale, že chyba nebyla ve mně, ale v té holce.

„Jsi ten nejhezčí kluk, co jsem kdy viděla, ale prý jsi jenom na kluky. Tomu nerozumím. Lew říká, že díru do prdele máme všichni stejnou,“ pravila ta něžná blondýnka, vystrčila na mě svůj zadek, jako důkaz svého tvrzení a přitom si prsty zajela do oholené kundy.

„To je sice možná pravda“, podíval jsem se na to, co mi ukazovala. „Problém je ale v tom, že mě zajímá i něco víc, než jenom ta díra. To už bych mohl rovnou vojíždět výfuky od aut.“ Sedl jsem si na postel a snažil se schovat ruce v rukavicích.

„No to je toho,“ osopila se na mne, ale lehla si na bok, abych toho zas až tolik neviděl. „To si myslíte, že jste něco víc, když máte ptáka?“

„Hele, o co ti jde?“ vyjel jsem na ni. „To si chceš léčit mindrák tím, že přefikneš gaye? Budeš se pak chlubit tím, jak jsi dobrá? Budu jen dalším zářezem na tvé pažbě? Známkou ve tvé sbírce? Raritou? Modrým Mauriciem?“

„Vypadni, ty zatracenej teplouši! Táhni pryč z tohohle domu!“ zaječela a vstala z postele. Já se ale ani nehnul. Měl jsem větší právo tam být, než ona a čekal jsem, co udělá veliký hrdina Lew, který mne slíbil dodat na stříbrném podnose, jak prasečí hlavu s mrkví v rypáku. Neskutečně mne tím urazil ale i potěšil. Právě mi totiž k nohám složil záminku, proč náš vztah ukončit. Natáhl jsem se na postel, jednou rukou nepozorovaně přilepil mikrofon na její čelo ke stěně, rychle stáhl rukavice a pak už se jen bavil.

Lew byl úplně mimo. Stoupl si vedle tý holky a zoufale se díval na mne a na ni. Vůbec netušil, co by měl udělat, ale přijít nechtěl ani o jednoho. To dilema bych s ním teda neměnil. Musel mít úplně uvařený závity a dokonce i pták mu tou mozkovou činností klesnul. Krev zjevně zvládala zásobovat jen jedno myšlenkové centrum a teď to byla hlava. Pak se konečně odhodlal a vykoktal:

„Neblbni a přidej se. Šukat holku ve dvou, to je něco úžasnýho!“ rozplýval se nadšeně. „Ona to tak má ráda. Minule jsme u toho byli dokonce tři, protože Rick mně a i kámošovi ještě lízal díru. To byla fantastická jízda! To bych ti přál zažít.“

No, určitě ne z pozice subíka Ricka, pomyslel jsem si skepticky

„Polib mi prdel, ty kokote,“ nechala se zase slyšet něžná plavovláska. „Tahle buzna se mne nesmí ani dotknout!“ upřesnila svůj názor na sex ve třech. Pak se otočila na patě a vykráčela z ložnice tak, jak byla, v rouše Evině.

„Panebože v čem to jede?“ zeptal jsem se Lewise ohromeně.

Stál tam jak zmoklá slepice a začínalo mu docházet, že tenhle mejdan nedopadne dobře. Svou nejapnou poznámkou o slibu, který dívce dal, mi poskytl prostor k trestu. Zvedl jsem se z postele. Už bylo načase celé to tu ukončit a lepší důvod nikdy nenajdu. Navíc pokud bych teď Lewise nepotrestal, vypadalo by to celé divně. Měl jsem na sobě svůj oblíbený opasek, ozdobený cvočky. Pomaličku a beze spěchu jsem si ho odepnul a sledoval přitom, jak se Lew začíná třást.

„Padesát!“ usmál jsem se na něj. „Ale když budeš držet jako chlap a nebudu tě muset přivazovat, tak to spraví třicítka.“

Zdálo se mi, že se složí. Zbledl a vykoktal něco nesrozumitelného. Na zadek asi ještě v životě nedostal, ale nakonec v sobě po delším váhání našel dost odvahy a přehnul se přes opěradlo polstrovaného křesla. Rozkopnul jsem mu nohy od sebe, protože jsem chtěl mít hezký výhled na jeho koule. Pak jsem ho poplácal po půlkách nejdřív rukou.

„Co sis sakra myslel, když jsi mě slíbil té kurvě?“ zeptal jsem se ho docela naštvaně. „Myslel sis, že ti to jen tak projde?“

Rozmáchl jsem se pravačkou a přišil mu pěknou první ránu okovaným páskem. Vrcholy kovových jehlanů se krásně otiskly v bílé kůži a hlasivky pocítily první slušný nápor. Lewovy ruce vyletěly vzhůru a stiskly bolavé obliny, současně se narovnal a začal poskakovat kolem křesla.

„Chceš přivázat a vysázet tu padesátku?“ zařval jsem na něj.

„Aúúúúúúúúúú, to bolí! Nechci padesátku!“

„Tak se znova ohni a začínáme znova od nuly. A jestli se zas pohneš a šáhneš si na zadek, tak budeme od nuly začínat klidně stokrát!“

Měl v očích slzy, když si znovu lehal na opěradlo křesla. On dostával na zadek poprvé a já poprvé vyplácel. Určitě bych s ním ale neměnil.

Napřáhl jsem se k nové první ráně víc, než předtím. Když tady dělal taková alotria, tak ať pozná, co je to opravdová bolest. Tušil jsem, že stejně ohnutý nevydrží, že dřív nebo později zase zakryje své půlky rukama. Švihal jsem do toho zadku nelítostně a v duchu si pro sebe počítal. Lew nemusel vědět, kolik ran už dostal a co ho ještě čeká, ale na tuhle oslavu narozenin jistě nezapomene.

Švih! Švih! Švih!

Tentokrát vydržel deset ran, než si zase sáhl na zadek a s vřeštěním mne začal prosit o slitování, které jsem s ním neměl.

Švih! Švih! Švih!

Začal jsem bez milosti znovu od nuly a dostal se jen o osmičce, než znovu strčil ruce do cesty opasku. To už jsem nevydržel a odvázal kroucené šňůry z postele. Těmi jsem mu pevně za zády přivázal zápěstí k ohnutým loktům a kotníky k nožičkám křesla.

„Takže padesát,“ vynesl jsem krutý ortel.

„Néééééééééé, prosíííííííím! Odpusť mi to!“ bylo mi odpovědí, ale já dělal, že ho neslyším.

Švih! Švih! Švih!

Švih! Švih! Švih!

Švih! Švih! Švih!

Mrskal jsem mu zadnici se strojovou pravidelností a nacházel v tom opravdu zalíbení. Reakcí mi bylo vřískání, které rozvibrovávalo okna v místnosti. Nezdálo se, že by si to Lew užíval stejně jako já. Spíš to vypadalo, že mu rychle docházejí síly. A nebylo se co divit. Už dostal dohromady přes čtyřicet ran a ještě pětadvacet mu jich zbývalo. Neměl jsem ale v úmyslu mu byť i jedinou odpustit, jen jsem údery trochu zmírnil a otočil opasek hroty dovnitř. Na jeho zadnici se totiž začaly objevovat první krůpěje krve a celkově navíc vypadal, že už má dost.

Švih! Švih! Švih!

Švih! Švih! Švih!

Švih! Švih! Švih!

Vysázel jsem mu zbytek slíbené padesátky už mnohem menší silou, ale on to vůbec neměl šanci zaregistrovat. Zadnici měl tak seřezanou, že i kdybych ho hladil, vřískal by bolestí. Mimoděk jsem si uvědomil, že pár metrů ode mne je zapnutý odposlechový mikrofon. Ti, kdo si budou nahrávku z ložnice poslouchat, se asi pobaví.

Rozvázal jsem Lewisovi provazy na kotnících i ty, které mu znehybňovaly paže za zády. Okamžitě si chytl zmrskané obliny a pořád kvílel. Já si klidně zastrčil pásek zpátky do kalhot. Pak jsem mu poradil, ať si dá na zadek studený obklad nebo studenou sprchu. A nakonec jsem se rozloučil.

„Počkej! Ty odcházíš?“ ohromeně se otočil, takže mi předvedl svůj červený ufňukaný obličej.

„Ano,“ otočil jsem se ke dveřím. „Poté, cos mi provedl, si s tebou už nemám co říct. Sbohem!“ dodal jsem rázně a vzal za kliku. Nevnímal jsem jeho jekot ani prosby a sliby. Seběhl jsem po zlatem zdobeném mramorovém schodišti do haly a uvažoval o tom, zda římské orgie a úklid po nich smyje mé otisky prstů, které jsem po domě při svých návštěvách zanechal. Pak jsem zkontroloval, jestli mám v kapse latexové rukavice, které jsem měl na rukou při manipulaci s mikrofony. Asi je vyhodím někde cestou, protože procházka Londýnem bude dlouhá.

S nesmírnou úlevou jsem si oblékl bundu a navždy zmizel z domu i pozemku Harperových. Byl jsem šťastný, že se Lewis provinil slibem daným blondýnce. Lepší důvod k ukončení vztahu mi opravdu poskytnout nemohl.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku: