magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Jak jsem si užíval irské pohostinnosti (1/4)

Ve středu ráno jsem se sbalil a po snídani se rozloučil s Jasonem.

„Ty máš fakt nějakej malér?“ zjišťoval už asi podesáté.

„Opravdu nemám, Jasone,“ ujišťoval jsem ho. „Neudělal jsem nikdy nic nezákonného.“ Až na ty mikrofony a falešné papíry, dodal jsem v duchu.

„Ale už tě v životě neuvidím, to je mi jasné.“

„Nejspíš ne. Vracím se domů do Irska, protože musím.“

Objal mě. „Kdyby ten tvůj úžasně nebezpečnej chlap chtěl nějaký tvoje hodně odvážný fotky, zavolej mi. Číslo je na každý z těch fotek.“ Mrknul na mne.

„Spolehni se,“ oplatil jsem mrknutí a vzal za kliku. Loučení jsem nesnášel a Jason byl přesně jeden z těch, kdo se vyžívali v emocích. Jako fotograf ale emoce musel vnímat a fotit, takže jsem mu to nezazlíval. Hodil jsem si na rameno tmavozelenou krosnu, kterou jsem si koupil den před tím ve sport shopu. Přišla mi pohodlnější, než taška na jedno rameno. Měl jsem volné ruce a mohl jsem se pohybovat mnohem rychleji. Na sobě jsem měl džíny, tmavou zimní bundu a na hlavě černou pletenou čepici, abych pokud možno nevyčníval z davu. Chystal jsem se na vlak do Brightonu a předpokládal, že do Londýna už se vracet nebudu.

Osobní vlak se nekonečně dlouho proplétal příměstskou zástavbou a stavěl na každém rohu. Vybral jsem si ho ale záměrně, protože jsem stejně neměl co na práci a padesát mil z London Bridge do Brightonu bylo výzvou k odpočinku. Vlak byl skoro prázdný, protože jsem jím cestoval v době, kdy byli běžní obyvatelé vilových čtvrtí v práci v City. Postavil jsem si krosnu na sedadlo do kouta k oknu, opřel se o ni a zavřel oči. Tuhle spací polohu jsem měl naučenou za dobu pobytu v táboře dokonale. I z toho důvodu jsem dával na vnější stranu zavazadla měkké oblečení, aby se na něm pohodlně odpočívalo. Říkal jsem si, že jsem do Brightonu mohl klidně cestovat i autem, protože řídit mne naučili a krást auta také, ale já vůbec nikam nespěchal a vlak byl anonymní a bezpečný.

Pošta, kde jsem měl v boxu další instrukce, byla asi dvacet minut od nádraží. Naučil jsem se cestu podle mapy, abych nikde nebloudil a nebudil tak pozornost. Vyrazil jsem pěkně svižným tempem, aby to vypadalo, že jsem se v tom městě narodil. K poště jsem dorazil bez problémů za sedmnáct minut a klidně vešel dovnitř. Místnost se schránkami byla hned z chodby vlevo a já věděl, že tam nejsou žádné bezpečnostní kamery. I to byl jeden z důvodů, proč PIRA zvolila právě tento úřad. A dalším bylo blízké moře a přístaviště jachet. Do Irska jsem se mohl dostat dvěma způsoby, letadlem a lodí a loď byla sice pomalejší, ale pro útěk z ostrova rozhodně vhodnější.

Na lavičce u mola jsem otevřel už známou podlouhlou a lehce nažloutlou obálku. Instrukce byly krátké, ale na rozdíl od těch prvních psané rukou. Ten rukopis jsem znal a potěšil mne.

Kierane, kdybych mohl, poslal bych pro tebe letadlo, abys byl doma co nejdříve. To ale nejde, Britové hlídají jak letiště, tak vzdušný prostor. Dnes v jedenáct večer tě vyzvedne na Ovingdean Beach na molu u křižovatky s Greenways rybářský člun a odveze tě na loď Cáitlín of Éireann, která tě dopraví do Irska k Bannow. Pak už se o tebe postarám.

Pak tam bylo ještě heslo pro posádku člunu. Podpis chyběl, ale nemusel tam být. Chlap, kterému se nezahýbá, řekl o Górdanovi Jason. Neměl tím ale na mysli, že by kolem sebe šířil Górdan neustále nějakou aureolu strachu a hrůzy. Spíš tím výrokem ocenil jeho charakter a i vizáž. Prostě takovým frajerům se nezahýbá a hotovo. Měl v tom pravdu.

Od rozbouřeného zimního moře se zvedl nepříjemně studený vítr, který mne z té lavičky na molu doslova vyhnal do přívětivějších prostor nedaleké kavárny. Bylo pět odpoledne a tma tvrdě útočila na město. Pouliční osvětlení už pěkně dlouho svítilo a můj žaludek se hlásil o nějakou potravu k večeři. Peněz jsem měl u sebe díkybohu dost, protože v klubu jsem si vydělával slušné peníze a protože jsem bydlel zadarmo, zvládal jsem si i něco ušetřit. Nebyl jsem si jistý, že v kavárně budou mít něco k snědku, ale aspoň velký hrnek kouřícího čaje by mi docela bodnul.

„Udělám ti omeletu se šunkou a sýrem, chceš?“ navrhla mi asi pětadvacetiletá servírka. Kavárnička byla tou dobou úplně prázdná, takže se zjevně nudila. Usmála se na mě a postavila přede mne čaj, cukr a konvičku smetany. Pak zmizela za závěsem kuchyňky, ale po chvíli látku odhrnula, aby na mne viděla.

„Chceš tam i nějakou zeleninu? Cibulku, papriky,“ navrhovala.

„Ty papriky budou fajn,“ usmál jsem se na ni a napil se horkého a hořkého čaje se smetanou. Byl přesně to, co jsem po zimě venku na molu potřeboval. Zašmátral jsem v kapse a nahmátl dopis od Górdana. Došlo mi, že se ho musím okamžitě zbavit. Byl psán plnicím perem, takže jsem se odebral na záchod a poskytl rozcupovanému papíru přímo námořnický pohřeb. Když jsem měl jistotu, že i poslední kousek papíru zmizel v kanalizaci, umyl jsem si ruce a vrátil se k baru, kde už na mne čekala obrovská omeleta. Úžasně voněla, takže jsem se do ní s chutí pustil.

„Nech si chutnat,“ usmála se na mě brunetka za barem. Jen jsem jí s plnou pusou kývl. Měl jsem hrozný hlad, protože jsem naposledy snídal.

„Jak se jmenuješ? Já jsem Jennifer,“ podala mi ruku, když sklízela nádobí. Představil jsem se taky a čekal, co bude dál. Začínal jsem chápat, kam její úsměvy a péče směřuje a uvažoval, co si s tím počít. Na rozdíl od výstavní blonďaté krásky Mii byla tmavovlasá a ostříhaná na krátko. Nebyla vysloveně krásná, ale byla mi sympatická určitě víc, než ta Lewisova slepička. Přesto jsem na ni ale nedokázal myslet jako na objekt své sexuální touhy a nebylo to jen tím, že byla o pár let starší.

„Ty tady na někoho čekáš?“ zjišťovala právě Jennifer.

„Jo, mám tady sraz s kamarády, ale až později,“ odpověděl jsem jí neutrálně.

„Já tady v sedm končím, ale kousek dál v ulici mám garsonku. Mohl bys čekat tam, kdybys chtěl,“ navrhla jakoby mimochodem.

„Nezlob se, ale to by nešlo. Nemá to nic společného s tebou, ale se mnou,“ začal jsem opatrně.

„Ty už někoho máš, viď. Nojo, tak je to vždycky,“ mávla rukou, jako bych byl odepsaný případ.

Usmál jsem se na ni, pak jsem jí zaplatil, přidal pořádné spropitné a vykročil do ledového větru. Začínalo pršet, moře se vzdouvalo a vlny se v gejzírech bílé pěny tříštily o pobřeží.

Panebože, to bude zase jízda, napadlo mne a přemýšlel jsem o tom, jestli rybičky nepohrdnou tou vaječnou omeletou, až se na moři vyzvracím. Houpání na lodích nikdy nepatřilo k mým silným disciplínám. Šel jsem volným krokem po West Street směrem k nádraží, protože tam jsem očekával vlídné teplo, lavičky a aspoň jednu otevřenou hospodu. Sice jsem neměl na alkohol ani pomyšlení, ale čaj mi uvaří všude. Měl jsem ještě skoro tři hodiny čas, než se budu muset vydat na cestu podél pobřežní silnice až k pláži, zmiňované Górdanem.

První, na koho jsem narazil v nádražní budově, byla hlídka policie. Příslušníci se tam asi také schovávali před ledovým deštěm a při té příležitosti kontrolovali každého, kdo vlezl dovnitř. Podal jsem jim své nové doklady a byl připraven vyrazit do ulic jako neřízená střela, pokud by se něco podělalo. To ale vůbec nebylo nutné. Policista se mě zeptal, kam mám namířeno a když jsem mu ukázal na otevřenou pokladnu, vrátil mi s úsměvem doklad a popřál mi šťastnou cestu.

Nádražní restaurace byla plná lidí, protože Brighton byl důležitým železničním uzlem a zdejší nádraží patřilo k nejvytíženějším v zemi. Úžasně anonymní místo, kde jsem si mohl v klidu dvě hodiny pročítat noviny a pít jeden horký čaj za druhým. V pokladně jsem si koupil pro jistotu jízdenku do Londýna, abych nebyl moc nápadný a pak už se věnoval jen zabíjení času. Před devátou jsem se zvedl a vyrazil na pochoďák k pobřeží. Času jsem měl spoustu, ale chtěl jsem si devět kilometrů vzdálené místo svého vyzvednutí nejdřív v klidu prohlédnout.

Člun byl přesný a já byl těm dvěma mužům, kteří si ověřili, že znám heslo, vděčný za teplé a suché místečko v podpalubí. Byla tam miniaturní kajuta, kde jsem se mohl převléknout do něčeho suchého. Ještěže krosna byla nepromokavá, jinak by o suché věci byla velká nouze. Byl jsem promočený až po slipy, takže jsem se svlékl donaha a půjčil si ručník, který mi jeden z mužů přinesl.

„Nebude ti, mladej, doufám vadit, když tě prohledám?“ ozvalo se najednou za mnou, zatímco jsem si utíral záda. Leknutím jsem nadskočil a zabalil se do ručníku. Teprve potom jsem se otočil.

„Proč?“ vypálil jsem útočně.

„Protože bych se nerad sekl tak, jako minule. Chlápek byl sice v pohodě, ale měl u sebe kudly a samopaly, takže to zavánělo pořádným průserem, kdyby nás zastavila pobřežní hlídka. Od tý doby si chci ověřit, co kdo převáží.“

„Poslužte si,“ pokrčil jsem rameny a ukázal na krosnu. „Žádné zbraně tam nejsou.“

Muž si mě změřil podezíravým pohledem a pak ponořil ruce mezi mé svršky. Asi minutu se v krosně hrabal, ale nic nenašel. Neměl jsem u sebe ani pilníček na nehty, natož zbraň.

„Tak ještě ty, mladej,“ zazubil se námořník.

„Čekáte, že mám v prdeli schovaný RPGéčko?“

„Přesně tak, mladej,“ přikývl a pak mne nasměroval čelem ke stěně kajuty, rozkopl mi nohy, prohledal mne a i do té prdele se mi koukl a projel ji prsty. Strpěl jsem to, i když tohle nesmyslné a bezdůvodné šťourání prsty v konečníku mi pořád vadilo. Jako přípravu na sex jsem to považoval za vzrušující, ale osobní prohlídky mne jen ponižovaly a bolely. Tentokrát to ale netrvalo dlouho a pak už mi muž dal pokoj a nechal mne obléct. Vzal jsem si suché prádlo a maskáče, které byly poměrně dost odolné proti vodě. Na bavlněné tričko jsem si oblékl mikinu a pak jsem z batohu vytáhl i bundu od maskáčů s teplou vložkou a kapucí. Tu jsem si ale nebral, protože v kajutě bylo teplo. Jen jsem si ji připravil, až budu muset ven na palubu. Dokud jsem ale mohl být v suchu, nikam jsem se nehrnul.

Moře házelo a houpalo a pohrávalo si s malým rybářským člunem jako s krabičkou od sardinek. Kapitán za kormidelním kolem si ale byl jistý sám sebou i pevností té kocábky, protože klidně pokuřoval a vedl člun temnou nocí bůhví kam. Řekl mi, že k lodi nám to bude trvat v tomhle větru asi tři hodiny a já jen doufal, ať tu strastiplnou cestu přežijeme ve zdraví.

„Loď na levoboku!“ proniklo do mé mysli o nějakou tu hodinu později, když už jsem dávno poctivě nakrmil rybičky zbytky z omelety a celý vyřízený a se složil na sedátko v kajutě. Za pomoci svých paží jsem vystoupal po strmých schůdcích na palubu a nakoukl do prosklené a zastřešené kormidelny. Nejdřív jsem ani nevnímal, že přestalo pršet, protože spršky slané vody skrápěly palubu s vytrvalostí sobě vlastní. A pak jsem rozeznal světla velké nákladní lodi na jedenácté hodině. Byla od nás vzdálena asi dvě míle a její příď směřovala na západ, stejně jako naše. Loď se ale vpřed nepohybovala. Za její zádí nebyla linie zpěněné vody, takže byla zcela jistě na kotvě.

Kapitán naší krabičky od sardinek se právě na neveřejné frekvenci úspěšně spojil s posádkou Cáitlín of Éireann, aby v předem domluvených šifrách oznámil můj příjezd. Rozuměl jsem tomu, co říkal, jen protože jsem tušil, co oznamuje. Jinak bych se v těch irských růžích a nákladech makrel asi sotva orientoval.

„Pošlou pro tebe na člunu, mladej,“ zavolal na mne chlap, který mne prohledával. „V tomhle počasí nemůžeme přirazit k lodi, takže si tě přijedou vyzvednout. Doufám, že zvládneš šplhat po žebříku, protože jinak se do tý lodi nedostaneš.“

No nazdar, pomyslel jsem si. Lezení po provazovém žebříku jsem sice stejně jako šplh na laně a slaňování v táboře absolvoval, ale nikdy ne ve vichřici. Co se ale dá dělat, budu to muset nějak zvládnout. V Londýně jsem se snažil udržovat svou fyzičku cvičením a posilováním, takže jsem doufal, že to přežiju. Pokrčil jsem rameny a zatvářil se, že lezení po žebříku je mou nejmilejší zábavou hned po skocích do vody s plnou krosnou na zádech. Pak jsem si půjčil od kapitána dalekohled a dobře si loď, pojmenovanou po irské královně přelomu patnáctého a šestnáctého století, prohlédl. Byla to obyčejná kontejnerová obchodní loď s rezavým trupem a lesem jeřábů na palubě. Na kráse ale nezáleželo, hlavně že do ní neteče.

Člunu trvalo skoro půl hodiny, než se k nám dostal a dalších deset minut zabralo, než jsem se dostal z jednoho zmítajícího se plavidla na druhé. Když selhaly všechny pokusy o to, mne do člunu spustit, zariskoval jsem, rozběhl se a skočil. Rozplácl jsem se na dně a kupodivu široký a stabilní člun ani nepřevrhl, ani sám neskončil ve vlnách.

„Ty jsi ale pako,“ ohodnotil kdosi můj výkon v irštině a pak už se rozhostilo ticho.

Šplhání po provazovém žebříku bylo z kategorie absolutního šílenství. Sice jsem už ve člunu dostal horolezecký sedák, abych se zajistil k ocelovému lanu, ukotvenému do trupu, přesto jsem si větší adrenalin stěží dokázal představit. Krosnu mi vzal jeden ze zkušených mořských vlků a další lezl hned pode mnou a jistil mne. I tak byl ale ten výstup strašlivý a hlavně jeho úvodní část, kdy jsme vlastně zdolávali převis trupu a odkláněli se vlastní vahou od lodi. Loď se propadala ve vlnách, nakláněla a otřásala a nás do zad bičovaly nápory ledové slané vody. Děkoval jsem bohu za rukavice, které mi námořníci půjčili, jinak bych dávno přišel o prsty. Buď by mi je uřízlo ocelové lano, při přecvakávání karabiny, anebo by mi omrzly.

V poslední třetině žebříku, když už se rozšíření trupu srovnalo a lezlo se jen kolmo vzhůru, jsem už byl totálně vyřízený. Do ramen se mi zabodávaly dýky bolesti a nohy mne vůbec neposlouchaly. Jen jsem z posledních sil objímal žebřík a námořník pode mnou vylezl výš, aby mne držel kolem pasu. Jinak bych se nejspíš zhoupl na karabinách sedáku a pěkně otloukl o trup lodi. Díky bohu ke mně z paluby mohli spustit lano a vytáhnout mne na navijáku. Byly to poslední asi čtyři metry, ale já už opravdu nebyl schopný pohybu. Byl jsem absolutně vyčerpaný a na palubě jsem se složil jak podťatý. Do útrob Cáitlín Irské jsem slavnostně vstoupil v poloze horizontální, na nosítkách a putoval rovnou na lodní ošetřovnu.

Doktor mi změřil tlak a zkontroloval puls a poslechl si mé srdce a plíce. Pak prohlásil, že potřebuju jen odpočinek, tekutiny a kus nějakýho žvance. Doslova takhle to řekl. „Ale stejně jsi frajer,“ dodal potom. „Čekali jsme, že vylezeš sotva čtvrtinu toho žebříku. Ten, kdo si tvůj převoz objednal, nás upozornil, že za sebou máš pěkně těžkej zápal plic. Navíc v tomhle počasí se při výstupu složí i staří mazáci. Zdola bychom tě ale tahali mnohem hůř a pěkně by ses omlátil o trup.“

„Dík,“ odpověděl jsem mu vyčerpaně a pomyslel si o Górdanově starostlivosti něco hodně ošklivého. Zápal plic jsem měl před pěti měsíci.

„Nemáš zač, říkám jen pravdu,“ usmál se na mne doktor. „Teď ti dám infuzi glukózy, abys měl energii, a přinesu ti něco rozumnýho k jídlu.“

„Stejně to vybliju,“ ujistil jsem ho skálopevně.

„Třeba ne,“ mrknul na mne. „Kapitán už zvedl kotvy, takže to za jízdy bude houpat o dost míň. Bohužel jsou ale ty kontejnery na palubě prázdný, takže nejsme vůbec naložení. Kdybychom měli plný ponor, tak bys o těch vlnách ani nevěděl a hlavně nemusel šplhat skoro dvacet metrů.“

Pověsil mi nad hlavu infuzní set s glukózou a pak se odporoučel do kuchyně pro pečenou makrelu a brambory. Posadil jsem se na lehátku a kupodivu se s chutí pustil do jídla. Vůbec mi nedošlo, jaký velký jsem měl hlad. Posledním jídlem byla omeleta na nábřeží v Brightonu, kterou jsem stejně vyzvracel do vln a tekutin jsem do sebe během plavby v té krabičce od sardinek taky moc nedostal. I proto mi doktor nechal přinést velkou konvici hořkého čaje a nabádal mne, ať to hezky všechno vypiju.

Věděl jsem, že na palubě lodi strávím víc než dvacet čtyři hodin. Čekalo nás překonání části Keltského moře, toho rozbouřeného pruhu vody mezi jihem Británie a jižním Irskem. Pěkných pár mil ďábelského kotle, který se většinu zimy vzdouval, bičován severním větrem. U břehů Irska navíc moře ukrývalo zrádná skaliska, sice zakreslená v mapách, ale přesto nebezpečná. Mořské proudy k nim lodi přímo stahovaly a vylodění u Bannow proto bude jistě jen dalším adrenalinem. Cáitlín of Éireann tam nikde u pobřeží při své velikosti zakotvit nemohla, takže mne zase čekala cesta ve člunu. Už jsem se nemohl dočkat.

Tušení, že v žaludku neudržím ani rybu s bramborami se stalo v průběhu noci jistotou. Mořská nemoc mne dostihla s plnou parádou, takže jsem vyzvracel všechno, co jsem kdy snědl a ještě něco navíc, včetně prášků proti nevolnosti. Nakonec mi doktor zastrkal do konečníku čípky, které měly můj naruby obrácený žaludek uklidnit, ale ani ty příliš nepomohly. Jediné, co mne trochu zklidnilo, byla injekce sedativ, po které jsem asi na tři hodiny usnul. Za tu dobu se doktorovi podařilo doplnit mi infuzemi tekutiny, takže jsem se po probuzení cítil o trochu líp než vymačkaný citron. Dokonce jsem dokázal i vstát z lehátka. Na jídlo jsem ale neměl ani pomyšlení a všechny mé myšlenky se upíraly k pevné zemi, která byla v nedohlednu.

Vypotácel jsem se na palubu, kde mne uvítal ledový vítr, řev moře a kupodivu docela hezké počasí. To tak bývalo, že po studené dešťové frontě se ochladilo a vyjasnilo. Další pás mraků se ale už rýsoval na severozápadním obzoru a já tušil, že nás v noci naplno zasáhne další běsnění živlů.

„Jdi si lehnout. Vypadáš jak neúspěšně oživená mrtvola,“ ozvalo se za mnou. Stál tam námořník, který mne jistil na žebříku.

„Potřeboval jsem na chvíli na vzduch,“ vysvětlil jsem mu. „Nevíte náhodou, kde skončil můj bágl?“ Doufal jsem, že mé věci neletěly přes palubu.

„U kapitána, bezpečně zamčený ve skříni.“

Poděkoval jsem námořníkovi a šel si krosnu vyzvednout, protože už jsem měl dost velikých tepláků, které jsem vyfasoval na ošetřovně. Říkal jsem si, že se třeba v čistém a hlavně vlastním oblečení budu cítit trošku líp, než pod psa. Taky jsem kapitánovi poděkoval za všechno, co pro mne jeho posádka udělala.

„Mně neděkuj,“ odbyl mne ten mořský vlk. „Já dostal dobře zaplaceno a navíc ještě nemáš vyhráno. Kolem pobřeží hlídkují dělové čluny SAS. Sice jich je víc na severu, ale i tady dole se ti hajzlové už objevují. Až budeš bezpečně na pevnině, tak pak teprve děkuj Svatýmu Patrickovi.“

„Asi bude zač děkovat,“ přikývl jsem a ukázal na meteorologické mapě tlakovou níži, která nám šla vstříc.

„Ty se v tom vyznáš?“ podivil se kapitán.

„Asi pět hodin se nám snažili nalejt do hlavy základy. Občas se to hodí. Když jsem mokrej do poslední nitky, mám jistotu, že je typický kurevský irský počasí.“

Kapitán se od srdce zasmál a pak mne ujistil, že mou cestu na břeh v hrozící noční vichřici odloží, jinak by mohla zatraceně špatně skončit. Nijak zvlášť mne to ale neuklidnilo.

Vrátil jsem se na ošetřovnu, kde mne čekal doktor vyzbrojený dalšími dvěma čípky proti nevolnosti. Nakonec jsem musel uznat, že mi asi pomohly, protože po desetihodinovém blicím maratonu jsem už skoro pět hodin nezvracel a byl schopný i jakž takž fungovat. Navíc jsem už dokázal udržet v žaludku hořký čaj, což ještě v noci nešlo. Proto jsem se ani moc nebránil a vystrčil na doktora zadek, aby se mohl realizovat. Na rozdíl od chlapa, který mne prohledával na tom rybářském člunu, byl doktor opatrný a jemný, takže jsem jeho prst ve svém zadku nepovažoval za takovou potupu. Zasunul mi ty čípky hodně hluboko a pak mi řekl, ať zůstanu ležet na břiše, aby čípky zůstaly uvnitř. To mi vyhovovalo. Alespoň jsem nemusel řešit, co s ocasem, který se začínal povážlivě hlásit o slovo. Kdyby si toho doktor všiml, asi by to byl docela trapas.

„Teď ti ještě píchnu něco na spaní. Myslím, že nezaškodí, když se před odjezdem z lodi pořádně vyspíš. Máš ještě minimálně deset hodin čas, ale nejspíš víc, protože nás v noci spláchne další slejvák a vichřice.“

„Já vím,“ přikývl jsem doktorovi. „Mluvil jsem s kapitánem a viděl i synoptickou mapu.“

„Tak vidíš. O důvod víc se pořádně vyspat,“ prohlásil doktor a pak mi do paže píchl sedativum.

„Vstávej!“ doktor mi třepal ramenem. „Máme malér. Kolem nás brousí kromě dělového člunu armády i dvě lodě pobřežní hlídky. Jen protože se venku všichni čerti žení, tak nám zatím nevlezli na palubu. V tomhle počasí nemůžou přirazit. Rozsekali by se o nás.“

Díval jsem se na doktora a snažil se strávit dosah zprávy, kterou mi sděloval. Bylo mi jasné, proč jsou tu ty lodě. Byli to žraloci na lovu. Někde se něco provalilo. Kdosi odposlechl komunikaci PIRA, týkající se mého odjezdu z Británie. Byl jsem příliš malá ryba, ale žraloci nejspíš vůbec netušili, po kom jdou. Určitě se těší, že dostanou pořádně velké sousto a ne maličkou rybku, která ani nestojí za tu námahu. Když mne ale budou mít, nepromarní příležitost a pěkně se do mne zakousnou svými čelistmi. Co kdybych byl nakonec tučnějším úlovkem, než na jaký vypadám?

„Musím pryč!“ prohlásil jsem pevně a začal se zvedat. Musel jsem chránit nejen sebe, ale i posádku Cáitlín of Éireann.

„Bude to nebezpečné, ale nemáš jinou možnost,“ přikývl doktor. „Kapitán už nechal k zadní rampě nachystat Zodiac. Chlapi tě na něm dopraví na břeh, dokud se ty zkurvený lodě drží v uctivý vzdálenosti. A černý gumový člun v tomhle vlnobití ani jejich dokonalý radary nezaznamenají.“

Jen jsem přikývl a začal se hrabat z lehátka, abych se oblékl do sice usušených ale dobře prosolených maskáčů. Doktor mi pak podal nepromokavou pláštěnku a oranžovou záchrannou vestu, kterou mne vybavili už na té rybářské krabičce od sardinek. Poděkoval jsem mu a nasoukal se do ní. Pak jsem si přendal oblečení do lodního pytle, který uměl na rozdíl od těžké krosny plavat, doklady a peníze jsem si zapnul do kapes v maskáčích, abych o ně i v případě ztroskotání člunu nepřišel a vydal jsem se vstříc šílenému nočnímu dobrodružství na nafukovacím člunu, který pro svou stabilní konstrukci sloužil záchranářům celého světa, ale i vojákům. Byl pověstný tím, že se udrží na hladině za každého počasí a přitom byl rychlý, obratný a pro radary neviditelný.

Moře se vzdouvalo okolo nákladní lodi, a když jsme vyjeli ze závětří trupu, opřela se o nás vichřice a hrozila sfouknout nás z nízkého a bezpečného Zodiacu do vln, což by se rovnalo jisté smrti. Seděl jsem na dně člunu, držel se provazů okolo a modlil se, ať tu necelou míli k pobřeží přežijeme ve zdraví. Člun měl obrovský výkon, takže mu nedělalo problém prodírat se obřími vlnami i proti větru. Jako černý šíp klouzal po hladině a řev jeho motoru zanikal v kvílení přírodních živlů.

Asi po půl hodině jsme docela těsně minuli dělový člun, který irské nákladní lodi odřízl cestu a křižoval ve vlnách. Byl na něj docela odstrašující pohled, protože paluba se ježila zbraněmi. Na přídi i na bocích nás vítaly gatlingy, obávané rotační kulomety, které by si nás daly k svačině a ani pes by po nás neštěknul.

Tiše jsme se protáhli kolem té hrůzu nahánějící šedé obludy a doufali jsme, že nás nikdo z vojáků na palubě neslyšel. Až když jsme byli bezpečně daleko, přidal Zodiac zase výkon a vrátil se ke svému letu vlnami. Ze šedi na obzoru už se jasně nořila čára pobřeží a nálada ve člunu se s posledními desítkami yardů zlepšovala. Vtom do člunu zabubnovaly rychlé a spolehlivě vražedné projektily. Gatlingy se probudily k životu a bohužel neomylně našly svůj cíl. Jakoby zázrakem ale zásah všichni přežili ve zdraví a naplno to koupil jenom člun.

Muž u motoru ještě přidal, aby nás dostal z dostřelu a co nejblíž k pobřeží, než půjde ten kus potápějící se gumy ke dnu. Už jsme byli tak blízko, že za hezkého teplého letního dne by se dalo doplavat. Uprostřed prosincové vichřice se ale koupání rovnalo sebevraždě.

„To zvládneme,“ zařval na mne muž, ovládající motor Zodiaku a pár vteřin to vypadalo, že má pravdu. Pak ale rychlý člun na něco narazil. Na něco pod hladinou. Na ukryté skalisko!

Člunem to prudce trhlo a zbrzdilo ho to a já si v tu chvíli připadal jako v obřím praku nebo katapultu. Vyhodilo mne to dopředu, i když jsem se pevně držel a snažil se za každou cenu zůstat v tom gumovém bezpečí. Letěl jsem vzduchem a plachtil chvíli nad vlnami, asi třicet yardů od pobřeží. Pitomých třicet yardů nám zbývalo a my to nezvládli! To bylo k vzteku, utopit se skoro u pláže.

Plácnul jsem sebou do vody a těžké maskáče a boty mne okamžitě chtěly stáhnout do té ledové temnoty. Záchranná vesta to jen tak tak vyvažovala. Chlad mi pronikal tělem a proud si se mnou začal pohrávat jako s hračkou, i když jsem se snažil ze všech sil plavat proti němu, abych ten kousek na břeh překonal.

Síly mi rychle ubývaly. Mořská nemoc mne o ně v uplynulých dvaceti čtyřech hodinách připravila dokonale. I tak jsem ale bojoval jako lev svůj předem prohraný boj. Pomalu jsem ztrácel vědomí, ale pobřeží se přibližovalo a pak jsem nohama narazil na pevné dno a to mne zachránilo. Z posledních sil jsem vylezl na písčitou pláž a složil se do mokrého písku s neochvějnou jistotou, že promáčeného mne ledový vítr zabije jen o trochu pomaleji, než voda.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku:

Kam já se na tohle se svou sérií o bdsm pozitivních teploušcích hrabu. Tohle je prostě dokonalé, od začátku do konce. Navíc psané takovým až elegantním stylem. Pár gramatických chyb by se v tom sice našlo, ale kde ne a navíc to je tak mistrovské dílo, že se na to snad ani nepatří hledět. Nemůžu se dočkat dalších kapitol :)

Moc děkuju :-)