magazín BDSM.CZ - my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali

Polemika: Coming out ano či ne?

Před několika dny jsem zde vydal článek PhDr. Lenky Blažejové „Tajit či netajit svou sexuální orientaci?“. Na tuto otázku mám v mnoha ohledech odlišný názor, takže předkládám k zamyšlení a diskuzi svůj polemický článek.

O tempora, o mores!

Vnímání lidské sexuality prošlo v průběhu zaznamenané historie lidstva mnoha proměnami. Často se lze setkat s názorem, že zejména druhá polovina minulého století  je dobou sexuální revoluce, že padla veškerá tabu všechno je dovolené. Podle mého soudu tento pohled není pravdivý, spíše došlo k přirozenému uvolnění po relativně krátké době puritánského odmítání běžného sexuálního života. Některá tabu byla zbořena, jiná byla vytvořena. Zlepšil se přístup k homosexuálům, zhoršil se přístup k pedofilům a efebofilům.

Právě sexuální styk s osobami téhož pohlaví a osobami nedospělými jsou základní témata, vůči kterým se tím či oním způsobem různé kultury v oblasti sexuality vymezovaly. U obou lze najít celou škálu přístupů od adorace po naprostou tabuizaci. V případě sadomasochismu tomu ale tak není, není mi známo, že by se sám o  sobě stal někdy zásadním předmětem adorace či odporu.

Podílí se na tom také skutečnost, že S/M praktiky lze provozovat v soukromí. Například homosexualita si pozornost přímo vynucuje: partnerské soužití dvou osob téhož pohlaví lze skrývat jenom dost obtížně a veřejnost vůči němu tedy musí zaujmout nějaký postoj, je k tomu donucela okolnostmi. Sadomasochismus je záležitost mnohem intimnější a jenom zřídka má vůbec šanci stát se tématem veřejné diskuze.

Po většinu zaznamenané historie se sadomasochismus a s ním související praktiky nacházely v „šedé zóně“, ve stavu dost obtížně definovatelném. Myslím si, že tomu je tak i dnes a z toho bychom měli vycházet při rozhodování, jak moc otevření ohledně tohoto tématu budeme vůči svému okolí.

Perzekuce v zaměstnání

Lenka ve svém článku uvádí několik příkladů, kde veřejné odhalení nestandardních sexuálních praktik vedlo k nějaké formě perzekuce dotyčného v zaměstnání a ze třech případů, které nastaly v rozmezí šestnácti let dovozuje, že vnímání společnosti se nijak nezměnilo a že „coming out“ znamená potíže. Nemyslím si, že to je tak jednoduché, a to nejenom proto, že je to v rozporu s mou vlastní zkušeností.

První Lenkou zmiňovný případ je její vlastní: když vystoupila před šestnácti lety z budky v Tabu, našla druhý den na stole výpověď z místa učitelky na střední škole. Nemyslím si, že je tento případ relevantní pro dnešní dobu a obecné ponaučení. V první řadě je zde otázka doby – od roku 1994 se toho změnila spousta a některé aspekty sadomasochismu se staly součástí mainstreamu.

Druhý důležitý moment je způsob, jakým k Lenčině coming-outo došlo. V polovině devadesátých let byla televize Nova obrovský kulturní fenomén. Jediná komerční celoplošná stanice, kterou sledovali všichni. Co odvysílala Nova, to sledoval doslova celý národ. Lenčino prohlášení bylo tedy realizováno takovým způsobem, který dnes už v podstatě není ani možný a rozhodně není typický.

Třetím důležitým momentem je Lenčino tehdejší zaměstnání. Přece jenom povolání středoškolské učitelky je vnímáno způsobem dosti specifickým, mimo jiné i s ohledem na již zmíněnou novodobou tabuizaci čehokoliv, co jakkoliv souvisí s dětmi.

Dalším zmiňovaným případem je příběh nočního hlídače. Člověka zlomeného, který zanevřel na lidi a „nemá co ztratit“. Do takového člověka je snadné si kopnout a proč to neudělat, pokud je navíc snadno nahraditelný? Pokud jste v nějaké společnosti pozici trpěného otloukánka, je doslova jakákoliv záminka dobrá.

Nicméně tenhle případ je podstatný ještě jiným aspektem, kterým myslím je relevantní pro spoustu lidí. Dnešní doba oceňuje dravost, agresivitu a aktivitu. Je tedy podle mého názoru společensky přijatelnější být „top“ než „bottom“. Navíc u řady lidí se submisivita sexuální pojí se submisivitou sociální (ačkoliv to zdaleka není pravidlem). A platí, že sociálně submisivní lidé to mají v dnešní době obecně těžké a je mnohem pravděpodobnější, že se stanou obětí toho či onoho typu ústrků či šikany. A ačkoliv by se patrně mohli domoci zadostiučinění na základě různých antidiskriminačních opatření, je nepravděpodobné, že do takového sporu vůbec půjdou.

O třetím případu, jehož aktérkou byla má spoluúčinkující z filmu „Nebe Peklo“, Terezie, toho příliš nevíme. Nicméně i v tomto případě jde podle mého názoru o variantu „kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“. Pozici vedoucí zahraničního oddělení Státního fondu životního prostředí lze těžko pokládat za jistou. Zvláště v případě, že jste exponentem Strany zelených, která se právě stala politicky irelevantní a nový ministr životního prostředí je z ODS a snaží se od Zelených své ministerstvo a na něj navázané organizace vyčistit.

Pokud je vaše pracovní pozice dobrá, přihlášení se k sadomasochismu vám vaz nesrazí. Není-li, může se záminkou stát v podstatě cokoliv.

Kromě toho, pro většinu úchyláctva „coming out“ neznamená, že se svými sexuálními praktikami půjde do médií, do filmu a televize. Jde spíš o to, kolik z nich – a jak – sdělíme lidem ve svém okolí.

Hranice intimity

Položíme-li otázku zda tajit či netajit své sexuální zaměření, musíme zcela logicky položit doplňující otázku „před kým?“. Před lidmi na ulici, sousedy, spolupracovníky, dětmi, rodiči, vlastními partnery? Každá tato skupina přece vyžaduje zcela odlišný přístup.

Mnohdy to ale může být praktické. Lenka se ve svém článku soustředila převážně na negativní dopady coming-outu, ale existují i dopady jednoznačně pozitivní. V zásadě jde o to, co můžete ztratit a co můžete získat.

Pokud si spokojeně žijete a úchylačíte a nemáte vnitřní puzení své záliby vynášet za hranice ložnice, není důvod k tomu se o nich bavit s nikým jiným, než s kým v té ložnici řádíte. Nemáte žádnou povinnost se někomu ze svých sexuálních tužeb zpovídat a ani důvod tak činit.

Takové důvody ovšem existovat mohou.

Prvním je třeba obrana proti možnosti zneužití téhle informace. Pokud jste aktivní sadomasochisté, vždycky existuje nějaká šance, že se to „proflákne“ ve chvíli, kdy se vám to nebude dvakrát zamlouvat. A to tím spíše, pokud vaše hrátky nezůstávají jenom za zavřenými dveřmi ložnice, ale chcete se účastnit různých hromadnějších záležitostí, srazů, párty a nebo třeba jenom online aktivit.

Můžete se samozřejmě snažit potenciálně citlivou informaci utajit, ale to se může vždycky nějak provalit. Opačným způsobem, jak s takovou informací nakládat, je co nejvíce jí rozšířit, aby ztratila na hodnotě. Pokud své S/M choutky napíšete na svou osobní webovou stránku, těžko je někdo může použít k vašemu vydírání, protože přirozenou reakcí bude cosi v duchu „no, tos tedy objevil Ameriku“.

Tahle cesta ale není pro každého. Je vhodná spíše pro osoby extrovertní, kterým nedělá problém o věci mluvit. Pokud vás to baví, je ve vás kousek exhibicionismu, může to být věc neobyčejně zábavná. Takový krok je ovšem třeba pečlivě uvážit, neboť není cesty zpět: co jednou zveřejníte, zpátky už nevezmete.

Dalším dobrým důvodem, proč své sexuální touhy neskrývat, je snaha se seznámit s kompatibilním protějškem. Já za své desetileté šťastné partnerství s Myshí vděčím právě BDSM.CZ. Díky němu jsme se potkali a vydrželo nám to.

BDSM praktiky jsou přece jenom záležitost menšinová. Pokud se tedy budete seznamovat „klasicky“ a teprve v pozdějších fázích vztahu vyjevíte svému protějšku své touhy, může se jednat o nepříjemné překvapení pro všechny zúčastněné. Pokud je od začátku jasné, třeba jenom v hrubých obrysech, že vám nějaké úchylárny nejsou cizí, může se to stát naopak praktickou výhodou a docela dobrou záminkou k seznámení.

Don’t ask, don’t tell

Tématem zcela svébytným je „coming out“ nikoliv před obecnou veřejností, kolegy, přáteli a spolupracovníky, ale před osobami, které jsou nám blízké a na kterých nám záleží. Pomineme-li zcela specifický případ oznamování vlastních zálib partnerovi, s nímž již nějakou dobu žijeme (ten docela dobře rozebrala ve svém původním článku Lenka), jde především o děti a rodiče.

V mnoha případech jsem se setkal s tím, že lidé svou S/M orientaci tajili ne ze strachu před obecnou veřejností, ale z ohledů na jim blízké osoby, nejčastěji rodiče a prarodiče. Paradoxně může být jednoduché svěřovat se se svými touhami cizím, ale skoro nemožné vysvětlit je našim blízkým, u nichž máme obavu, že by je to mohlo zranit.

Docela dobrou politikou v tomto ohledu je, podle mého názoru, přístup „don’t ask, don’t tell“ (neptej se a neříkej), používaný v armádě Spojených států. Bylo sice oficiálně zakázáno, aby homosexuálové sloužili v armádě, ale zároveň se jich na jejich sexuální orientaci nikdo neptal. Ačkoliv právě v den psaní tohoto článku americký Senát schválil zákon, kterým se tato praxe ruší, ve vztahu k příbuzným je myslím hodný doporučení. Lidské bytosti mají obecně vestavěné značné zábrany k sexualitě svých rodičů a dětí a je tedy dost pravděpodobné, že pokud svým rodičům nebo dětem své S/M praktiky vyloženě nenacpete do chřtánu, budou je víceméně ignorovat a nebudou se ptát.

Závěrem

Myslím si, že běžné S/M prakticky, jako je spanking, svazování, rozličné fetiše a podobně, jsou naší společností přijímány v zásadě indiferentně. Vzbouzejí obvykle spíš zvědavost, než odsudek. Odpověď na otázku „tajit nebo netajit svou sexuální orientaci“ tedy není zdaleka jednoznačná. Obě varianty mají svá pro a proti a záleží především na osobních preferencích a dispozicích, která bude zrovna pro vás ta pravá.

Titulek:
Text komentáře:
Vaše jméno:
Váš e-mail: (nebude zveřejněn)

WWW stránka:
Opište text z obrázku:

Cpát lidem svou sexualitu skrze média je trochu lopatou přes ústa a pokud tím člověk nechtě třeba vrhne i podivné světlo na svého zaměstnavatele, je jasné, že to může vyvolat nepříjemné reakce. Navíc - pokud se nepletu - v případě Tabu Lenky Blažejové nešlo jen o vlastní sexualitu, ale také o provozování ve své podstatě erotických služeb a docela chápu ředitele školy, že to nerozdejch.

Don’t ask, don’t tell je rozumný přístup, vyzkoušený v praxi, já bych k tomu ještě dodal něco ve smyslu Pokud se ptáš, tak se nediv, že se něco dozvíš. Je třeba zajímavé sledovat rozpačité a překvapené reakce zvídavých spoluobčanů, když se zeptají po významu mého přívěsku - symbolu "trojné monády", umocněno kombinací s křížkem a pentagramem... :-)

Až na větu: "Pokud své S/M choutky napíšete na svou osobní webovou stránku, těžko je někdo může použít k vašemu vydírání" - hmm, ne každý má tolerantní rodiče a prarodiče. Ne každý provozuje selfgoogling a ne každý hledá na webu informace o svých nejbližších, proto když nějaký "dobrák" na příslušný web "upozorní", může to mít nemilé důsledky. Může být překvapen i on sám, když mu někdo vytvoří stránku, na které jeho záliby (zjištěné z osobní stránky) pěkně "rozmaže". A i když třeba právě nejsi středoškolská učitelka, věř, že informace o tom, že je tatínek úchyl, proti tobě použije nejen učitelka MŠ, ale stejně ochotně to přímo proti němu použijí vrstevníci dítěte - ti malí hajzlíci jdou do první třídy s tím, že umí googlovat :-)

P.S. proč je na tomto serveru tak málo komentářů - je příčinou málo návštěvníků nebo malá zajímavost článků?

odpovědětodpovědět Gravatar

RE: Omezená platnost

Já myslím, že je tu tak málo komentářů proto, že nejsou vidět - těch vašich jsem si všimla jen díky tomu, že jsem psala vlastní. Altaire, nešlo by dát komentáře hned pod článek a formulář pro reakci až pod to?

Tohle zdůvodnění by dávalo smysl, kdyby u článků bylo komentářů málo. Většinou nejsou žádné.

Na jiných webech, kde je rozhraní udělané stejně, s objevením komentářů čtenáři problém nemají. Nicméně o přepracování komentářového rozhraní uvažuji.

Záleží především na tom, jak ty sám vnímáš svoje zaměření. Pokud jako problém, pak to proti tobě někdo může použít velmi snadno. Pokud jako něco normálního, k čemu se hrdě hlásíš, tak jenom velmi těžko. Nicméně většina lidí to dělá jenom napůl, což je myslím ta nejhorší varianta. Buďto jako úchyl nelézt na veřejnost vůbec a nebo se vší parádou.

Předpokládám, že nedostatek komentářů je způsoben tím, že převážnou většinu článků tvoří jednak erotické povídky (nad nimiž se toho obecně nadiskutovat mnoho nedá) a také věci archivní, kde už si lidi roztrhali občanky dávno. No a také to, že úchyláctvo díkybohu flejmuje někde jinde, což mne nijak zvlášť nekruší, nemám ambice tady provozovat diskuzní server.

odpovědětodpovědět Gravatar

Další výhody něžného coming outu

Nemyslím si, že coming out je pro extroverty vhodnější než pro introverty, nebo pro dominanty lepší než pro submisivy, Altaire, to je jen tvá utkvělá představa, že ostatní "tahají za kratší konec" :-). Extrovert to vyřve naplno, introvert poskytuje náznaky a upejpavě se chichotá, výsledek je stejný. A doba sice je dravá, ale pořád platí, že nemůže být víc šéfů než podřízených a zaměstnavatelé s tím musejí počítat.

Další výhodu coming outu vidím v tom, že lidi jsou klidnější, když si vás mohou zařadit do škatulky, když na vás vědí nějakou pikošku, snáze si vás zapamatují. Jeden má netypické příjmení, další je pejskař, třetí utrácí horentní sumy za oblečení, pak tu máme alternativce, anarchisty a metalisty, no a další je sadomasochista. Poskytuje to udičku k smalltalku, na pracovišti k lehkému špičkování. Zákazníci se na vás obrátí se zakázkami, které jim připadají šité na vaši míru. Samozřejmě o jiné možnosti a pár kontaktů zase přijdete, ale tak to chodí vždycky.

No a pro mě je neoddiskutovatelnou výhodou, že nemusím mlžit, vést paralelní životy, mít víc profilů na Facebooku, pamatovat si, kdy jsem komu lhala. Mám ráda jednoduchá, přímá řešení, proč si komplikovat život. Je jen málo věcí a lidí, u kterých se bojím, že je ztratím, a upřímně - práce, většina rodiny a přátel mezi ně nepatří.

odpovědětodpovědět Gravatar

Jiný stát a jiné město?

Lenka Křížová (Blažejová) předložila svou zkušenost a poznání, které je relevatní i po 16 letech. Že se tady něco medializuje, že se dá mnoho nalézt na netu - to se zatím do podvědomí české veřejnosti nedostalo tak, aby jí to nevadilo, když to na ni někdo vybalí. Je tady doposud velice nepříznivé prostředí pro Coming out. Filmová partnerka a třeba odsudky profidomin, které šli s kůží na trh jsou toho příkladem i v roce 2010!

Závěry, které jsou uvedeny v tomto článku mi přijdou jako z jiného světa. Moje zkušenost je výrazně negativní. Navíc nevím, proč by moje okolí mělo o mém sexu vědět, když je k tomu nepotřebuju ( děti už vůbec). Hledání spřízněného partnera je něco jiného. Tam ale snad ani o Coming out nejde, protože pokud budu partnerku hledat tak výhradně ve spřízněném SM prostředí.

Můžeš být ohledně oněch "výrazně negativních" zkušeností poněkud méně vágní?

Hledat partnera "výhradně ve spřízněném SM prostředí" mi přijde poněkud... nestrategické. Příliš malý a příliš probraný rybník. Vycházím z toho, že jsem - právě díky své extrémní otevřenosti - poznal spoustu lidí, kteří jsou na BDSM, ale přitom nejsou součástí onoho "spřízněného SM prostředí". Jsou to moji zákazníci, spolupracovníci, účastníci mých kurzů, známí, známí známých...

Stává se mi prakticky neustále, že za mnou přijde někdo, od koho bych to fakt nečekal, a buďto mi naznačí a nebo rovnou natvrdo řekne, že se mu S/M líbí a chce si o něm popovídat. Na druhou stranu tihle lidé necítí potřebu chodit na speciální srazy a nějak stávat se "členy komunity". Samotná sexuální orientace není něco, co by lidi nějak spojovalo, ale může vytvářet lepší vazby mezi známými a přáteli. Je to stejné, jako že je o mně všeobecně známo, že mám rád metal a že mám doma československého vlčáka. Pokud bych nebyl šťastně zadaný, tak bych se patrně tímhle způsobem mohl docela snadno seznámit. Ostatně, ono šťastné zadání vzniklo stejným způsobem.

Pokud se týče rodičů a dětí - sice je do toho nechceš zatahovat, ale co uděláš, až tvůj syn najde tvoje hračky? A nebo, pokud je někomu sedmnáct, žije s rodiči a oni najdou ty jeho?

Jak jsem napsal v článku: coming out není povinnost. Ty ani nikdo jiný nemusíš lidem kolem sebe sdělovat, co jsi zač. Nicméně není to ani zaručená cesta k sebezničení, jak se lze často dočíst. Má své výhody i nevýhody, které jsou převážně subjektivní povahy - a to je hlavní smysl mého článku.

odpovědětodpovědět Gravatar

RE: Jiný stát a jiné město?

Coming out vytroubený do světa je sebezničující v Česku!! Lidé v Česku nemají pochopení pro jinačí projevy obecně, něco mezi pomluvou a závistí dohromady. Někdo jinak orientující je ihned úchyl a to bez pardonu. Vytahovat jakýkoliv sex na odiv je v podstatě pranýřování, byt i ti největší křiklouni za rohem slintají. Převládá názor, že otevřenost většinové společnosti je nepřijatelná. Především to platí stoprocentně již za hranicemi Prahy. Těch mých zkušeností je hafo, nemám potřebu je vypisovat. Zmíním jen bývalou manželku, která neměla pochopení pro vícero věcí a má rodina v něco věří a žije pro to, takže je taky nepotřebuju dráždit.

BDSM je pro mne výsostně intimní záležitost a tou je pro mně i bdsm nebo latex komunitní společnost, tam jsem jakýsi coming out už dávno udělal :-))).

Co se týče hledání partnera. Zřejmě máme každy jinou představu o sm prostředí. Já je neomezuju jen na lidi chodídí na srazy atd. Prostě hledal jsem otevřeně Dominantní parnerku tam, kde to nikoho nepobuřovalo a uspěl jsem, ozvaly se Dámy hledající v těchto vodách z venku. Nemám pocit, že je to tu malý rybník :-))) Kdo chce najde.

Děti - vůbec nechápu, proč je s Coming outem spojovat, a proč je do sexu zatahovat. Pokud jsou malé, a něco najdou, což pochybuju, tak se nějak chtře vymluvím, protože na tyto věci mají času dost a pokud jsou velké ( třeba těch 17 jak zminuješ) - tam to rád vysvětlím bez červenání, ale protože mám děti obou věkových skupin - doposud jsem nepotřeboval nebo nemusel nic vysvětlovat.

Nemám pocit nějakého zvláštního sebezničení, abych řekl pravdu. A jenom v okruhu našich nejbližších spolupracujících firem (v Praze i mimo ni) vím o třech lidech, o nichž je obecně v rámci té které firmy známo, že "jsou na sadomaso". Asi tak podobně, jako se o jiném ví, že ve volném čase dělá DJe a další je blázen do motorek. Nemám pocit, že by je to ničilo - v nejhorším je to základem nějakého blbého vtipu. Stejně jako ty motorky.

Na rozdíl od tebe netvrdím nic o sto procentech, protože taková tvrzení jsou skoro vždycky nepravdivá. Otevřenost v sexuálních otázkách ti samozřejmě může uškodit. Je rozdíl mezi nadnárodní firmou v Praze a mateřskou školkou v Kotěhůlkách nad Strouhou.Někdo má rodiče, které by to ranilo a někdo ne (a nebo mu na tom nezáleží a řekne si, ať se s tím vyrovnají jak umí). Každý, ať si vybere svou cestu, možné jsou všechny. Postoj "mlčet až za hrob, jinak zahyneš" je stejným extrémem, jako jít s tím do Tabu před šestnácti lety.

A pokud se dětí týče, tak tomu sedmnáctiletému asi nebudeš muset nic vysvětlovat, ale uváděl jsem ho jako příklad z druhé strany. SM choutky se u řady lidí probouzejí v pubertě, společně s obecnou sexualitou, a ten sedmnáctiletý bude možná řešit spíš opačný problém, když někde něco najdou jeho rodiče. A musí se s tím nějak srovnat.

odpovědětodpovědět Gravatar

RE: Jiný stát a jiné město?

Jak je vidno, každý máme svoje zkušenosti. Já nepotřebuju veřejně hlásat svoji bdsm orientaci, a jsem rád, že mne to baví. Společnost podobně orientovaných lidí mne bohatě dostačuje a naplňuje. Před přáteli se za svou orientaci nestydím. A holt jsem ze staré školy a souhlasím s Epire, děti si na jisté věci přijdou postupně s věkem sami.

Nepotřebuješ - nedělej, fajn. Ale prosím, nesnaž se tvrdit, že tvůj přístup je jediný správný a vše jiné je cesta k sebezničení.

A pokud se dětí týče - už nevím, jak lépe zdůraznit, že se na to dívám i z druhé strany. Ze strany toho sedmnáctiletého "dítěte", které v rámci dospívání zjistilo, že je úchyl a jednak se s tím musí nějak srovnat samo a jednak třeba řeší problém, jak se zachovat, když mu matka náhodou najde pod postelí důtky.

odpovědětodpovědět Gravatar

RE: Jiný stát a jiné město?

Ale já nikdy neřekl, že jsem spolkl moudrost světa. Jen jsem předhodil svůj názor na základě získaných zkušeností. Není to teoretizování, ale odžitá praxe ( mám na mysli jak coming out, tak výchovu dětí).

Nepatřím k lidem, kteří za každou cenu nutí svůj názor. Nelíbí se ti můj názor, tak to nech bejt, já tvůj názor respektuju a protože to tady bylo nazváno něco jako polemika - tak jsem se ozval, protože na to mám odlišný názor na základě získaných zkušeností, ale bez toho abych ho tu vnucoval, jen jsem chtěl vysvětlit a předat své poznatky.

Co se týče pohledu ze strany dospívajících dětí - s tím problém nemám. Mám děti 12, 19 a 22 let staré a bezvadně si rozumíme jako kamarádi. A ty důtky bychom dokázali vysvětlit ke spokojenosti obou stran bez nějakých dalekosáhlých příprav - uznej sám tohle teoretizování ohledně dětí je hodně přitažené za vlasy:-))

odpovědětodpovědět Gravatar

RE: Jiný stát a jiné město?

Kazouchu, nevím jak moc špatné jsou tvé zkušenosti s lidmi kolem tebe, ale za sebe nemůžu říct, že by mi coming out nějak zkomplikoval život. Žiju s ženou, provozuju aktivně BDSM, ví to o mně většina mých přátel, ví to lidé v mém zaměstnání, ví to i má rodina. A jak zmínil Altair....předmětem zájmu to bylo možná prvních čtrnáct dní, než tu informaci překryly další, čerstvější a tahle "senzace" se stala starou. Nevšimla jsem si, že bych díky tomu přišla o přátele, nemám pocit, že tím nějak utrpěla má pozice v zaměstnání. A co se týká dětí....není nutné jim to cpát, jsou věci, na které by si měly přijít sami. Nicméně je dobré s nimi na rovinu mluvit o všem, tedy i o tomhle, pokud se zeptají...nejtěžší na tom je najít vhodná slovo a formu.

odpovědětodpovědět Gravatar

Nebylo by jednosužší

Někde jsem četl že 95% porna co si lidi prohlížejí jsou různé perverznosti a jenom 5% nornmální soulož...

Jestli by možná nebylo jednodužší kdyby comming out udělali ti normální :-) možná by se zjistilo že to skoro nikdo není :-)