Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 16. dubna 2003, Autor: Antekirt
Martina zamířila s koněm do stáje. Úplně cítila těžké, nepřátelské dusno, které tam na ni čekalo. Svoje si prožila už v cíli, kde se na ni všichni sesypali jako sršně, křičeli na ni a chtěli vědět, co se stalo, ale teď to bude ještě horší. Tyhle lidi znala, měla je ráda a oni jí věřili. Dali jí šanci, velkou šanci, jaká možná už znovu nepřijde, a ona je takhle podrazila. Museli to brát jako podraz, protože to, co udělala, byla prostě školácká chyba. Něco takového se prostě v dostihu nestává. Byla ještě hodně mladá a tohle byl její první opravdový závod, ale všeobecně se očekávalo, že ho vyhraje. Nedělala tenhle sport dlouho, ještě vlastně ani pořádně neskončila školu, ale dařilo se jí, bavilo ji to a cítila, že by v tom mohla být opravdu dobrá.
Svěřili jí Gavoru a to byl favorit, který neměl ve startovním poli srovnatelnou konkurenci. Měl vyhrát a jistě by vyhrál, kdyby na něm dnes neseděla ona. Vešla do stáje a bylo to zlé. Způsob, jakým se na ni všichni podívali, nevěstil nic dobrého. Nikdo na ni nepromluvil. Koně jí skoro vyškubli z ruky a odvedli ho do boxu, aby jej vytřeli a vyhřebelcovali.
"No to se ti opravdu povedlo," řekl jí trenér. "Cos to tam sakra prováděla? Uvědomuješ si vůbec, že tohle byla možná poslední šance, kterou jsi tu dostala? Vážně nevím, jestli jsi tak hloupá nebo mi to děláš naschvál."
"Promiň, strýčku, já to opravdu neudělala schválně. Někdy se to prostě stane."
"Prosím tě, mlč. Tohle se může stát jen úplnému diletantovi. Myslel jsem, že máš na víc. No, na nějaký další dostih v dohledné době radši zapomeň. A k tomu koni nesmíš ani na deset kroků. Vážně by mě překvapilo, kdyby sis na něm ještě někdy zajezdila."
Na chvíli se odmlčel. "Bude s tebou chtít mluvit šéf. A buď si jistá, že to nebude nic příjemného."
Martina se tiše usadila v koutě a sklesle čekala na svůj ortel. Jezdeckou helmu strhla z hlavy a vztekle s ní mrštila do slámy u nohou. Pár uvolněných pramenů vlasů jí spadlo do očí. Ve stáji vládlo stísněné ticho. Po několika minutách se rozletěly dveře a dovnitř vešel vysoký, urostlý muž kolem čtyřicítky, v šedém obleku a s koženými rukavicemi v rukou. "Kde je? Kde je ta malá děvka? Já ji zabiju."
Rázným krokem zamířil k Martině. Ta se bázlivě postavila a zkroušeně pohlédla vzhůru. Skoro o dvě hlavy vyšší majitel stáje se nad ní zlostně tyčil jako archanděl Gabriel, chvíli se na ni opovržlivě díval a pak ji koženými rukavicemi udeřil do tváře. "Jestli si myslíš, že je to nějaká legrace, tak tě ujišťuju, že to žádná sranda není. V tom závodě byly dost velký prachy a mě by zajímalo, kdo mi je teď vrátí. Ten dostih byl tutovka, rozumíš, tutovka. Vsadila si spousta lidí. I kdyby ten kůň měl běžet bez žokeje, tak by vyhrál. A pak přijde taková malá šlapka a všechno to zkurví. Vypadám teď jako idiot. Všichni si myslí, že to bylo prodané."
Chvíli bylo ticho. "Krucinál, holka, co s tebou mám dělat?! Zabít tě nemůžu, ale můžu ti nařezat. Zmaluju ti zadek tak, že se na žádnýho koně měsíc neposadíš."
Martina překvapeně vykulila oči. Šlehnutí rukavicemi ji ještě pálilo na tváři, ale nedokázala uvěřit tomu, že by si opravdu dovolil na ni vztáhnout ruku.
"No co na mě tak civíš, myslím to vážně. Dostaneš výprask. Za to, co jsi provedla, si nic jiného nezasloužíš. Svlíkni si ty rajtky a kabát a hezky přes koleno. Hned! Zavřete dveře, chlapi." Připadala si jako ve zlém snu. Ještě nikdy v životě nedostala na zadek a teď k tomu mělo dojít veřejně, před tolika lidmi.
Pokusila se smlouvat, ale zarazil ji dřív, než stačila domluvit. "Ale kdepak. Proč bychom to měli odkládat. Jestli se nepletu, tak nejsem sám, kdo v tomhle dostihu přišel o peníze. Chlapi si určitě taky vsadili a bude myslím jenom fér, když uvidí, jak dostáváš trest za to, cos jim provedla. Tak co bude s těma rajtkama? Nebo mám říct chlapům, aby tě svlíkli do naha?"
To zapůsobilo. Martina byla naposledy nahá před mužem, když jí bylo deset let, a určitě si to nechtěla znovu vyzkoušet zrovna teď. Dost na tom, že se bude muset odhalit od pasu dolů, už to byla hrozná představa. Doslova cítila jejich pohledy na těch bílých upnutých rajtkách, těsně obepínajících její zadek a stehna, věděla, že bedlivě sledují každý její pohyb, když pomalu rozepínala zip a začala kalhoty stahovat dolů přes boky.
"A kalhotky?" štěknul krátce, když před ním zůstala stát v prádle a na chviličku zadoufala, že to bude stačit. V hlavě se jí rozezněl vzpurný, odmítavý hlas, který se ptal, proč si to nechá líbit, proč se mu nevzepře, vždyť tohle si přece nemůže dovolit, ale hned zase umlkl. Poddala se, rozhodla se o tom nepřemýšlet a dělat, co jí řeknou. Se zatnutými zuby stáhla kalhotky ke kolenům, rychle si mu lehla na klín a pečlivě držela nohy u sebe, aby před přihlížejícími koňáky aspoň trochu zakryla svou nahotu.
"Ale! Tak ona se stydí. To je dobře, že se stydí. Měla by se stydět, když nás připravila o peníze. O hodně peněz. Ano, miláčku."
Ucítila jeho ruku na obnažené kůži. Ještě neuhodil, jen hladil. Zlehka se dotýkal jejího holého zadečku, staženého strachem a zoufalou snahou neukázat víc, než musela. Jeho dotyky jí byly nepříjemné. Bála se toho, co přijde, ale radši by to měla už za sebou. Jenže on nikam nespěchal a zdálo se, že si svou pozici náramně užívá. Konečky prstů pomalu klouzal po bílém těle a ona cítila, jak jí naskakuje husí kůže. Bezostyšně jí vtiskl ruku mezi nohy a bříška prstů se na moment opřela o hladké pysky její buchtičky. Zkřivila tvář v odmítavé grimase, ale neřekla nic. Co už mohla dělat? Jen by si vysloužila nějaký další posměšný komentář a to bylo to poslední, o co teď stála.
Podejte mi kartáč, hoši," poručil a krutě se usmál, když viděl, jak sebou po těch slovech polekaně trhla.
"Ne, prosím," uniklo jí ze rtů.
"Ale ano. Kartáčem to bolí víc," ušklíbl se. "Aspoň si dáš příště větší pozor."
Bude vůbec nějaké příště? problesklo jí hlavou, ale neměla čas nad tím přemýšlet. Prásk! První rána ostře dosedla, hlasitě pleskla a kartáč zanechal na bílé prdelce zřetelný rudý otisk.
"Áaau," vykřikla Martina nečekanou bolestí a její ruce okamžitě vystřelily k zadečku v instinktivní obranné reakci.
"Ale kdepak, takhle by to nešlo," řekl, zkroutil jí ruce za zády a pevně je přidržel v kříži. Proti jeho síle neměla šanci. Plesk!
"Áaau!" Druhá rána dopadla stejně ostře a zanechala otisk souměrný s prvním. Třetí a čtvrtá následovaly vzápětí. Pleskplesk!
Martina chtěla ten výprask vydržet důstojně, bez křiku a doprošování se, ale prostě to nešlo. Při každé ráně hlasitě vyjekla, brzo povolila napjaté svaly a po pár dalších úderech sebou začala zmítat a divoce kopat nožkama na všechny strany. Na svůj stud už dávno nemyslela. Rajtky stažené k hornímu okraji holínek jí držely nohy poměrně blízko u sebe a zachraňovaly aspoň zbytek její důstojnosti, ale i tak to byla podívaná k nezaplacení.
"Áaau. Už dost, prosím. To hrozně bolí," prosila, ale jedinou odpovědí bylo jen půl tuctu dalších ran v rychlém sledu. Koňáci s potěšením sledovali, jak se ta mladá žába na šéfově klíně divoce zmítá, rány na ni ostře dopadají bez ohledu na všechny prosby a protesty a její bílá prdelka se pozvolna zbarvuje do ruda.
A majitel stáje nepřestával, dokud ta proměna nebyla úplná. Teprve když dívčin zadeček a horní okraj stehen dostaly stejnoměrný nachově červený odstín, přerušil své úsilí a pokynul Martině, aby vstala. S námahou se postavila na nohy a začala se znovu oblékat, ale on ji zarazil s kalhotkami na půl žerdi.
"Ale kdepak, holka. Tys mě špatně pochopila. Ještě jsme neskončili, kdepak. Ještě zdaleka ne." Martina na něj nešťastně pohlédla. Bez vzdoru, jen tázavě. Co s ní chce, proboha, ještě dělat? Copak tohle nestačilo?
"Tohle bylo za trest. Teď si ještě vybereme náhradu za naše peníze. Kolik z vás si vsadilo, hoši?" Přihlásilo se asi deset lidí.
"Výborně," řekl majitel a podal jednomu z nich jezdecký bičík. "Dejte jí jednu ránu za každou vsazenou tisícovku." Vysadili ji na sedlo přehozené přes hrazení. Ležela na něm napříč na břiše a jeden z koňáků ji držel za ruce, takže se podlahy dotýkala jen špičkami holínek. Muž, který se dostal na řadu jako první, se pořádně napřáhl a vší silou udeřil dívku bičíkem přes obě vystavené půlky. Martina zaječela jako siréna a snažila se vytrhnout ze sevření.
Koně se začali plašit.
"Ale! Takhle ne," zamračil se majitel, ale nebylo úplně jasné, komu to říká. "Dejte jí něco do pusy, ať z toho ty koně nemají trauma."
Jeden z koňáků pohotově přiskočil, aby Martině nacpal do pusy zmačkaný kapesník a převázal jej šátkem.
"Tohle nemůžete, ne, pomoc..." bránila se, ale byla umlčena.
"A ty uber, Karle. Nejsi tady sám, nech taky něco na ostatní. Ta holka zase nevydrží všechno." "Promiňte, šéfe," zamumlal koňák a uštědřil Martině další dvě rány. Byly tvrdé, ale už zdaleka ne tolik. S uspokojením se zadíval na ošklivé stopy, které naskočily na dívčině už beztak rudém zadečku, a předal bičík dalšímu.
Během pár minut se u bičíku vystřídalo všech deset mužů, kteří se dříve přihlásili, a přidali se dokonce ještě dva další. Šéf nezjišťoval, jestli si opravdu všichni vsadili a nijak neprotestoval, když někteří zřejmě uštědřili víc ran, než na kolik měli nárok. V závěru zdobilo dívčin zadek přinejmenším třicet krásných jelítek rozvrstvených docela rovnoměrně v jemném vzorku. Majitel si vzal bičík zpátky a přistoupil k nešťastné jezdkyni. Svaly dolní půlky těla se jí stahovaly v nekontrolovaných záškubech, vzlykala a zpod roubíku se ozývalo tlumené sténání. Přejel dlaní přes dívčino zmučené pozadí: úplně z něj sálalo horko.
"A teď si já vyberu svoji sázku. Měl jsem v tom dostihu přes dvěstě tisíc. Tak se připrav, holčičko." Teprve teď sebou začala Martina opravdu škubat a muž, který ji držel za ruce, měl co dělat, aby se mu nevytrhla.
Dívčin trenér se na šéfa znepokojeně podíval a nadzdvihl obočí, ale jinak neřekl nic. Šéf namířil hned prvních několik šlehů do toho zranitelného místa, kde končí zadeček a začínají stehna. Na Martinině vysportovaném těle byla ta hranice obzvlášť výrazná a jemu se podařilo ji pětkrát opakovaně zasáhnout tak přesně, jako by v tom měl letitou praxi. Dalších pět přesných ran ohraničilo její stehna zespodu, jen pár centimetrů nad kolenními jamkami. Mezi těmi dvěma nově vytyčenými hranicemi byla spousta zatím panenského prostoru a zdálo se, že on to místo hodlá plně využít. Trenér si vzal svého nadřízeného na chvíli stranou a něco mu vzrušeně vysvětloval.
"Já vím, neboj se," pošeptal mu šéf, aby to Martina neslyšela. "I přes ten dnešek je ta holka vážně dobrá. Nechci o ni přijít. Ještě dvacet a nechám ji být."
Martina se mezitím trochu uklidnila. Už to vzdala. Pomyšlení na ještě skoro dvě stovky ran, které ji čekaly, bylo zničující. To přece nemůže přežít! Dívala se na ty dva muže, jak spolu mluví, a doufala, že budou mluvit ještě hodně dlouho. Zavřela oči a přála si být někde hodně daleko.
Nevšimla si, že on už se vrátil a nový útok na zatím nedotčené území jejích stehen ji zastihl zcela nepřipravenou. Stál nad ní a rychlými, pravidelnými údery postupoval s bičíkem od horní hranice k dolní. V přesných odstupech, cíleně a chladně, jako by byl stroj. Po deseti ranách přestal, aby dopřál ruce chvíli odpočinku a aby se bolest usadila. Martina skutečně myslela, že jí v tu chvíli upadnou nohy. Její stehna nebyla připravená na něco takového, bolelo to úplně jinak a mnohem víc než přes zadek. Druhá série přišla vzápětí. Dalších deset ran odspodu nahoru, přímo doprostřed nově vzniklých dílků, rychle a přesně. Deset nesnesitelných kousnutí a byl konec. Podle reakce jejího těla viděl, že čeká další sérii, ale ta už nepřišla.
"To by pro dnešek stačilo, ten zbytek ti odpustím. Máš už stejně dost, viď?" Martina ani nevnímala, že ji zbavili roubíku, a když muž svírající její ruce uvolnil sevření, bezvládně sklouzla ze sedla a schoulila se na zemi do klubíčka.
"Vstaň a obleč se," slyšela nad sebou přísný hlas.
"Zas tolik jsi přece nedostala." Jako ve snách se zvedla na nohy a začala si natahovat kalhotky. Bolest, která nastala, když se opřely do jejího těla, ji docela zaskočila. A když si potom znovu oblékla ještě těsné rajtky, myslela, že ji to snad musí zabít. Při každém pohybu se elastická látka jezdeckých kalhot otírala o její zbičovanou kůži a každý krok byl doslova utrpením.
"Pojď sem," kývl na ni. Přišourala se k němu. Chytil ji rádoby otcovsky za bradičku a s převahou pár desítek centimetrů se jí z výšky podíval přímo do očí.
"Připravilas mě o peníze, ale co se dá dělat. Tenhle výprask neber jako nějakou pomstu, ale to, co se dneska stalo, se prostě nedá tolerovat. V pondělí tě chci vidět ve stáji, jasné? Budeš jezdit Kyklopa."
Martina vytřeštila oči v němé hrůze. Jezdit Kyklopa? Proboha. Zadek i stehna měla v jednom ohni a věděla, že do pondělka se to o moc nezlepší. Jestli si má v tomhle stavu sednout na Kyklopa, to by snad bylo už rovnou lepší přestat s ježděním. Popleskal ji po tváři, pak vzal rukavice a beze slova odešel.
Martina se opatrně rozhlédla po stáji. Její oči se potkaly s pohledem jednoho z mužů, který ji ještě před chvílí se zjevným potěšením švihal bičíkem.
Pokrčil rameny, jako by chtěl říct: Takhle to chodí, holka.
Trenér ji vzal chlácholivě kolem ramen. "Můžeš být ráda, že to tak dopadlo. Mohla jsi na tom být hůř, to mi věř. A važ si toho, že jsi ještě dostala šanci."
Martina na něj pohlédla uslzenýma očima. Stojí vůbec o takovou šanci, má-li být každý neúspěch vyvážen ponížením a utrpením? Bude si to muset ještě rozmyslet. Ale ježdění měla přece jenom ráda.