my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali
BDSM.CZ

Rákoska (3)

Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 1. května 2000, Autor: Diavia

Rákoska. Nástroj, který v průběhu let díky svým jedinečným vlastnostem a propracovanému používání leckdy hraničícím s protokolárním obřadem získal auru výjimečnosti. Nástroj opředený mnoha pověstmi; nástroj, který je při správném použití zdrojem nezapomenutelného a pikantního zážitku. Rákoska oprávněně požívá reputace, těší se z úcty a zmínka o tom, že exekuce bude či byla vykonána tímto instrumentem, plní mnohou mysl vážností, chmurami či bázní nemající daleko k tísnivému a vzrušujícímu strachu. Tento výchovný prostředek v sobě excelentním způsobem spojuje rovinu psychologického působení s rovinou smyslového vnímání, přičemž ono propojení se může odehrávat v rámci mnohovrstevného rituálu s promyšleně stupňovaným napětím.

Rákoska je zcela po právu jedním z center pozornosti většiny lidí, kteří nalezli zalíbení ve výprascích, a to právě kvůli své možnosti přivést výchovnou lekci nebo trestnou seanci k pomyslnému intenzitnímu vrcholu a kvůli situačně zritualizovanému používání. Rákoska bývá vnímána jako zhmotnění autority a přísnosti vyvěrající z osoby učitele či vychovatelky, kteří jí tradičně vládnou. Rákoska je nekorunovanou královnou nástrojů užívaných k výpraskům. A s královnou, jak jinak, musí být nakládáno a zacházeno s patřičným respektem. Rákoska není hračka. Je to nástroj brilantně naplňující účel, pro který byl stvořen, a jeho lehkomyslné užívání a chybné zacházení velmi snadno způsobí poškození ve formě fyzické újmy i ztráty důvěry. Pokora je dobrým průvodcem na obou koncích této hůlky.

Pokusme se v následujícím pojednání podívat na tak specifický nástroj, jakým rákoska bezesporu je, z několika hledisek. Učiňme malý náhled do historie a původu, povězme si něco o materiálech používaných při výrobě, zaměřme se na správné a bezpečné zacházení s rákoskou, letmo se dotkněme samotného rituálu (což je téma na samostatné a obsáhlé pojednání) a nastiňme si, jaké druhy rákosek jsou k mání, jak sviští vzduchem a jak laskají pozadí.

Cesta ke správnému používání rákosky

Výprask rákoskou bývá svým provedením, intenzitou a následky chápán jako velmi vážná záležitost a k optimálnímu průběhu a dosažení konečného efektu je nutné naprosto spolehlivě ovládnout nástroj. Správným používáním máme na mysli výběr nástroje, zvládnutí techniky úderu, výběr pozice pro příjemce a zvolenou dávku, která by měla naplnit sousloví "citelně, leč citlivě".

Samotný instrument vypadá poněkud subtilněji a zejména začátečníci bez osobní zkušenosti mají tendenci jej podceňovat. Zcela na místě je varování: pokud jste nováčkem či novickou v užívání rákosky, buďte opatrní. Prosíme, věnujte čas, úsilí a námahu tomu, abyste tento výjimečný nástroj zvládli a dokázali jej bezpečně používat. Seriózně zvažte, zdali si nenechat poradit od zkušeného experta. Praktická ukázka je hodnotná svou názorností a již v počátku vám pomůže vyvarovat se nesprávných návyků.

Před samotnou exekucí je nutné pečlivě a s rozvahou vybrat vhodný druh rákosky. Poněkud neimpozantně vypadající nástroj nevyžaduje při použití větší fyzickou sílu. Tolik opěvovaný účinek je dán rychlostí švihu. Obecně platí, že čím má rákoska větší hustotu, tedy je těžší, a čím je tužší, tím je krutější. Hmotnost může být ošidná: lehká a tenká rákoska se zdá být milosrdnější, ovšem v rukou neškolené osoby opak bývá pravdou. Takový nástroj, který se svými vlastnostmi poněkud přimyká k proutku, má při amatérském užití tendenci pokožku proseknout. Paradoxně platí, že silnější a tužší rákosky jsou snadněji kontrolovatelné a začátečníkům bývá doporučováno, aby začínali se zkrácenou variantou takového nástroje, známou pod anglickým označením "nursery cane". Tenčí rákosky bývají štiplavější, silnější rákosky zase působí na větší ploše, jsou průraznější a tudíž i efektivnější v případě použití přes oděv. Způsobují palčivější bolest.

Po výběru rákosky následuje její kontrola. Povrch musí být hladký, bez výstupků, trhlin a puklin. Nezapomínejme, že rákoska bude dopadat značnou rychlostí přímo na pokožku. Jakékoliv nerovnosti, nepravidelnosti a mikrovýstupky velmi snadno způsobí lokální zhmoždění a za určitých okolností dojde k porušení integrity kůže. Kvalitní povrch nám snadno odhalí vrypy a počínající praskliny - je to velmi užitečný systém včasné výstrahy. Pokud odhalíme, že rákoska je načatá, je možné poškozené místo vyspravit omotáním a předejít tak možným škodám na pokožce. Daleko zodpovědnější je mít rákosky dopředu zkontrolované a všechny podezřelé nástroje vyřadit z aktivní služby. Sebelepší oprava je jen dočasné řešení a nikdy neposkytuje plnou jistotu.

Co se děje při kontaktu rákosky s pokožkou? Letící rákoska se do těla trestané osoby jakoby vnoří. Hloubka vnoření je závislá jednak na rychlosti, tloušťce a hmotnosti nástroje a jednak na stupni vypnutosti a struktuře patřičné tělesné partie. V situaci, kdy je zadnice vhodně vystrčena a tím pádem hýžďové svalstvo náležitě vypnuto, je vnoření minimální a podopadový efekt velmi silný. Bezprostředně po dopadu se atakované místo odbarví. V mžiku zbělá, ovšem během chvilky toto zbělání ustoupí a navrátí se tělová barva. V průběhu několika dalších vteřin se objeví dvojitě konturovaný pruh, který rudne a nalévá se. Po kvalitním úderu lze nejdéle do minuty spatřit bohatě rudé, dvojité, naběhlé až zduřelé jelito. Z odstupu se jelito jeví jako červený pruh. Míru zvládnutí rákosky poznáme právě podle této malby. Rákoska v povolaných rukách učiní zadek pravidelně nalinkovaným. Jelita jsou v přísně horizontální poloze, linky mají pravidelné rozestupy a zduření a probarvení je symetricky stejné na obou půlkách. Při základních výprascích se jelita nepřekrývají a hlavně nekříží, žádné jelito není ostře ukončeno tak, že by ukazovalo na dopad konečku rákosky. Kterak onoho ideálního stavu dosáhnout?

Při studiu a nácviku techniky úderu vyjdeme právě od kontaktu rákosky s hýžděmi. Předpokládejme, že osoba poskytující pozadí k našemu nácviku je přehnuta přes opěrnou část masivnějšího křesla, které poskytuje dostatečnou oporu. Paty jsou na zemi, stehna míří kolmo vzhůru. Přehnutím se zadnice mírně vystrčí a současně vypne. Přiložíme rákosku k zadku tak, aby byla striktně v horizontální pozici a dotýkala se obou polokoulí v místě jejich největšího vyšpulení. Zapřemýšlejme o tom, kde se musí nalézat konec rákosky v okamžiku dopadu. Byť je rákoska pevná, je současně i ohebná. Koneček rákosky se v důsledku dráhy ve tvaru oblouku pohybuje nejrychleji a tudíž má i největší kinetickou energii. Představme si, že se rákoska prudce zabrzdí pouze v bodě vzdáleném tak dvě třetiny délky rákosky od rukojeti. Zbylá volná třetina délky rákosky se o tento bod ohne a bude pokračovat v letu do doby, nežli pružné deformační síly vykonají práci potřebnou k jejímu zbrzdění a postupnému navrácení. V případě, že oním ohybovým bodem je vzdálenější půlka zadku, pak velmi pravděpodobně dojde k zastavení letícího konce o bok. A zrovna v tomto místě je relativní nedostatek svalstva a tuku, zato je pod pokožkou poměrně tuhá kost. V lepším případě je jelito tam, kde jej nikdo nechtěl, v horším případě je kůže proseknutá. Čili nástroj musí dopadnout horizontálně tak, aby se konec nemohl zahnout a zbrzdit švihem o boční partie. Stejně nepatřičné, pokud to neděláme s úmyslem, je noření konce rákosky do vzdálenější půlky. Doporučuje se, aby se konec rákosky při dopadu nalézal dva až čtyři palce od vrcholku vzdálenější půlky. Tuto vzdálenost je nutné modifikovat podle vlastností rákosky, rozměrů a profilu pozadí. Rákoska tedy přistává v rovině tečné k místu dopadu a mějme na paměti, že k jejímu kontaktu s hýžděmi musí dojít ve všech bodech současně.

Rákoska, pevně sevřená v dlani s palcem na jejím těle, je přiložena. Předloktí je v takové poloze, že jeho osa je přibližně totožná s osou rákosky. Nyní upravíme postoj. Stojíme tak, že osa našich ramen svírá s osou rákoska-předloktí pravý úhel, čili křivku hýždí vidíme v bokorysném pohledu. Délka rákosky a požadavek na její dopad si vynutí, abychom o půl kroku či krok poodstoupili od vyplácené osoby. Celou situaci si dobře zafixujeme do paměti a znovu si připomeneme, že celá technika úderu si klade za cíl výše zmíněný ideální dopad. Letová křivka hůlky by za dané situace měla ležet v rovině horizontu, případně v rovině blízké k horizontální. Základní technika úderu vychází z toho, že rákoska je principiálně řízena předloktím a zápěstím, které jsou v součinnosti. Zpočátku se snažíme vyvarovat toho, abychom zapojovali paži. Ta sice snadno udělí rákosce patřičnou rychlost a tím pádem i razanci, ovšem její zapojení zvyšuje nároky na harmonizaci a synchronizaci celého pohybu. Pokud jsme obezřetní v zapojení paže, pak ramena a zádové svalstvo je v této fázi tabu. Výbornou pomůckou, která nás ve všech fázích úderu přiměje udržovat správnou pozici a zároveň vhodným způsobem omezí intenzitu ran v nácvikové fázi, je větší kniha. Knihu sevřeme v podpaždí, samozřejmě u ruky třímající instrument, a snažíme se, aby nevypadla. Několikrát a pomalu rákosku od hýždí vzdálíme až do výchozí polohy (nápřah) a opět ji přiblížíme. Postupně a zvolna zvyšujeme intenzitu úderů a sledujeme, zdali dopadají souměrně. Pokud ano, zaměříme se na cílení úderu. Při míření a samotném švihu nikdy nesledujeme svoji ruku či rákosku, ale vždy se zaměříme na cíl. Vyhlédneme si konkrétní místo na zadnici a to se snažíme zasahovat. A opět zvolna, bez síly, nijak křečovitě. Postupně si celý mechanismus osvojíme a vazba " kam se dívám, tam to míří" se nám zafixuje a zautomatizuje. Znovu započneme se zvyšováním intenzity jednotlivých úderů a dbáme na jejich vyváženost. Šviháme tak, jako bychom chtěli s rákoskou projít skrze hýždě. Rákoska se o sval musí zastavit sama a jakoby s překvapením, ruku před dopadem nezastavujeme. Pokud je exekutor pravák, tedy stojí nalevo od nalevo od vypláceného a švihá forhandem, zpětnou vazbou (ústně, pozorováním) zjistí, že vzdálenější polovina zadku je zmalována poněkud více. V čem je příčina? Rákoska, ačkoli je pevná, je do jisté míry flexibilní. Během dvou desetin vteřiny, kdy je nástroj na mírně sestupné dráze směrem k cíli, dojde vlivem odporu vzduchu k jeho obloukovitému prohnutí a při nezměněné konfiguraci ruky přestává být dopad rovnoměrný. Rákoska se nejdřív dotkne bližší půlky - o tu se zbrzdí - a stále ještě volný konec vlivem reakce více šlehne do druhé půlky. Přirozené prohnutí rákosky dané rychlostí, flexibilitou a odporem prostředí je nutné kompenzovat: ve správném okamžiku se musí zápěstí buď zastavit či přímo přenést do rákosky malý reverzní impuls tak, aby konec rákosky "dohnal" tu část, která se podílí na mrskání bližší poloviny zadku, a aby se přistání a kontakt s pokožkou uskutečnilo přesně v okamžiku, kdy je aktivní část nástroje přesně v přímce. Nácvik vnuceného reverzního impulsu je prvním krokem ke zvládnutí další techniky úderu, při které se zapojuje celá paže s tím, že ruka udělí rákosce těsně před dopadem zpětný chod. Potenciální energie průhybu se změní v energii pohybovou, aktivní část se v poslední fázi letu urychlí a jakoby práskne o hýždě. Úder je velmi ostrý a celé provedení je zpočátku náchylné k vyvolání disproporční intenzity.

Pokud nás rákoska bezpečně poslouchá, zkusíme úder plnou silou, po němž by mělo naskočit krásné rovné jelito táhnoucí se napříč pozadím. Vzhledem k tomu, že jsme v úzkém kontaktu s vypláceným protějškem, bedlivě pozorujeme a studujeme vyvolané reakce. Nezbytně nás napadne, s jakou silou lze rákosku užívat. Závislost mezi naším opřením se do rákosky a vyvolaným počitkem je složitá a ani zdaleka není ve vztahu přímé úměry. Ovlivňovat intenzitu výprasku modifikací síly našeho úderu je poněkud obtížné a tak se snažíme švihat víceméně konstantní silou, třeba i naplno. Míru bolestivosti a zpráskání ovlivňujeme jednak výběrem nástroje a jednak s tím úzce souvisejícím počtem ran. Jestliže už jeden samostatný úder vyvolá u trestané osoby živou reakci, pak série úderů celý vjem ještě násobí. Výprask rákoskou má silný kumulační efekt a s tím úzce souvisí tempo, jakým je dávka sázena. Pro náležité rozvinutí celého bolestivého spektra a vychutnání si bouřlivé odezvy ze strany majitele pozadí by měla být mezi jednotlivými údery minimálně desetivteřinová pauza. Za optimum, kdy se člověk "dole" může připravit na další úder i myšlenkově, je považována půlminuta. Klasická ostrovní literatura zabývající se tělesnými tresty vychází při stanovování počtu ran z číslice šest (v anglických reáliích ono důvěrně známé "six of the best"). Pro účely disciplinární se sází základní série šesti ran, při ostřejších a výjimečných trestech pak násobky základní série: tucet ran, pak 18, dva tucty, 30 ran a tři tucty. V rámci konsensuálního spankingu (resp. caningu) záleží na dohodě mezi exekutorem a jeho partnerem.

Výtečně provedený úder rákoskou je doprovázen nezanedbatelným akustickým projevem. Letící rákoska by měla rozřezávat vzduch tak, že se ozývá charakteristické hvízdání či svištění, jehož základní tón se s počátečním nárůstem rychlosti posouvá k vyšším kmitočtům, aby se vzápětí ustálil. Úder na holý zadek by měl suše, krátce a zřetelně prásknout, asi jako zatlumenější výstřel z malé pistole.

Zvláštní pozornost si vyžaduje přechod na delší typy rákosek. Z fyzikální podstaty mají větší tendenci k disproporčnímu působení a také mají větší rozptyl, čili je nutná větší kontrola. Pokud se snažíte zasáhnout horní partie zadnice přehnuté osoby, hrozí, že rákoska pouze jakoby lízne pokožku a nezasáhne s plnou silou. Ono líznutí může být velice nepříjemné. Při snaze správně zasáhnout horní partie je nutné upravit letovou rovinu tak, abychom zajistili tečný dopad. Normální, tedy plnohodnotnou rákosku, je nemožné správně používat tehdy, když je trestaný přehnutý přes naše kolena. Naopak u výprasků, kdy je vyplácená osoba vleže (na lavici, na posteli), lze rákosku užívat bez obav. Pouze letové křivky jsou horizontální a do švihu se zapojuje i paže.

Nácvik celé techniky úderu vzhledem ke své metodic4nosti, netriviálnosti a strukturovanosti skoro vyžaduje tréninkové podmínky a také výraznou podporu, pochopení a spolupráci ze strany partnera. Pokud jste zaměřeni na scénáře či vciťování se do dominantně-submisivních rolí, ač se vám to nebude líbit, budete muset v exekuční části zpočátku oželet atmosféru spontánnosti. Studium je řehole, ale bohatě se vyplatí.