„Pokud tě to nebaví, tak to nedělej. Nikdo tě k tomu nenutí.“
„No právě, potřeboval bych nějakou motivaci.“
Obrátil jsem oči v sloup. „Koupím ti pytlík bonbónů.“
„Když cvičit sám je strašná nuda. Taky bys mohl někdy jít se mnou!“
Nasupeně jsem vstal od počítače a podíval se na svého drahého spolubydlícího: „Mohl. Ale nechci.“
„Ale prospělo by ti to!“
„Bůh dal koním rychlost, volům sílu a lidem, drahý Jurášku, těm dal rozum! Pokud tě to těší, klidně se choď realizovat do posilovny. Budeš silný jako býk a také tak chytrý. Ale mne do toho netahej.“
„Ale no jo, porát... Když jsi tady ty ten chytrej, tak se mně aspoň podívej na to nešťastný počítadlo.“
Jaroslav Doležal, můj kolejní spolubydlící, si s nespokojeným frfláním posbíral věci a odešel si trápit tělo. Přiznám se, že jsem jeho odchod poněkdu urychlil botou, kterou jsem po něm hodil za účelem ukončení monologu o prospěšnosti tělesného cvičení.
Kolejní kotec jsme spolu sdíleli už od začátku roku. Naše vztahy byly poněkud bouřlivé, ale vcelku jsme vycházeli dobře. Tak dobře, jak jenom může líný informatik-technokrat vycházet s hyperaktivním studentem humanitních věd. On mne přiváděl k šílenství neustálými duchaplnými nápady na to, jak si zadělat na invalidní důchod ještě před třicítkou (pojď si zaběhat/zaplavat/na vandr/vodu/skály...). Já jeho zlobil tím, že jsem podobné aktivity sabotoval, a když mne štval, říkal mu Juráši.
Nešťastné počítadlo bylo poměrně přesné označení pro muzeální kousek hardware, který můj spolukolejník užíval. Držel pohromadě jenom sílou zvyku. Běžel na něm asi o čtyři generace zastaralý operační systém. Na nic novějšího neměl výkon ani ovladače, neboť pachatelé většiny klíčových komponent již dávno zkrachovali, případně se ke svým produktům již drahně let nehlásili, pokládaje je za hříchy mládí.
Včera večer, uprostřed psaní seminární práce, se rozbil. Dle Jurášových slov „nějak divně krkl, kníkl, chcípl a pak už nešel zapnout“. A jestli bych s tím nemohl něco udělat. Prosím. Nebo alespoň zachránit tu seminárku. Moc prosím.
Když jsem to boží nadělení zapnul, tak už ani nekníklo. Ohledání mrtvoly ukázalo, že odešla základní deska. Pokrčil jsem rameny: těžko jí to někdo může vyčítat, v jejím věku. Připojil jsem disk do svého počítače a začal z něj kopírovat data. Pět procent před koncem kopírování disk začal vydávat zvuky podobné cirkulárce a půl vteřiny poté, co hláška o kopírování zmizela z obrazovky, vydechl naposledy.
Aspoň že tu seminárku jsem mu zachránil. Tedy alespoň doufám, můj kolega nějak nepochopil systém adresářů, o názvech souborů nemluvě. Většina souborů byla v C:\Dokumenty a jmenovala se nějak jako „Dokument 1.doc“ případně „New Dokument záloha stará.doc“. V tom už se chlapec musí vyznat sám.
Z kolejní posilovny se Jarek vrátil utahaný, zpocený a hned zalezl do sprchy. Když se po chvíli vynořil s ručníkem kolem beder, všiml si rozebraného počítače na stole.
„Tak co, jak to dopadlo?“
„Requiescat in pace, má to za sebou. Ale data jsem z toho ještě dostal.“
Zatvářil se smutně: „a vážně se to nedá nějak spravit?“
„Nedá, buď rád, že to vydrželo tak dlouho,“ pokrčil jsem rameny. „Beztak to pohromadě držela jenom nekonečná slitovnost boží.“
Jarek se v mezích možnosti zatvářil ještě smutněji: „nojo, ale já na novej nemám, aspoň ne hned. A musím dopsat tu seminárku, pozejtří to musím odevzdat.“
Poškrabal jsem se ve vousech: „můžu promluvit s Alešem, jestli by ti nějaké pecko lacino neprodal, třeba na splátky. Ale určitě to nebude mít skladem.“ Jsem povaha nedobrá, ale smutný pohled bolestí zasaženého zvířete nesnesu. „Holt ti na ty dva dny půjčím svůj notebook, napíšeš to na něm,“ slitoval jsem se nad ubožákem, „ale chraň tě ruka Páně, jestli mi to nějak rozvrtáš! v pátek z toho musím prezentovat!“
Jurášovi se rozzářila očka, poděkoval mi, nadšeně mne objal a následně začal radostí poskakovat po pokoji. Ručník mu spadl a chvíli jančil s holým zadkem, než si to uvědomil a zmizel zase do koupelny.
Já jsem byl v tu chvíli nadmíru rád, že sedím u stolu a není mi vidět do rozkroku. Jsem na kluky a musím dát Jarkovi za pravdu v tom, že jeho aktivity se podepsaly na jeho těle více než pozitivně. Nikdy jsem ale svůj zájem nijak neprojevil, nezdálo se mi, že by ho přijal s nadšením. Není mi sice známo, že by měl nějakou holku, ale on pro samé jančení a lezení po skalách snad ani na takové věci neměl čas.
Zhluboka jsem si povzdechl a zanořil se do hlubin programového kódu. To mne z jakýchkoliv lascivních myšlenek rychle vyvedlo. Jestli existuje nějaké programátorské peklo, určitě se v něm používá GDI+.
Týden uplynul jako voda. Ač Jarek svou seminárku úspěšně odevzdal, můj notebook okupoval nadále. Konečně nastal vytoužený den a on mohl na vlastních zádech hrdě přitáhnout krabice s komponentami (já si je nechávám posílat kurýrní službou).
V průběhu rituálu, který se pravidelně opakoval každý čtvrtek (kdy Juráš chodíval do posilovny, ač se mu samotnému nechtělo) mne se šarmem sobě vlastním požádal, zda bych mu – když už jsem tady za inteligenta – mohl počítač z dílů sestavit, nainstalovat a pokud možno překopírovat i data co má na mém notebooku. „Stejně se tam začaly objevovat nějaký divný okýnka, tak je dobře že budu mít novej.“
Slíbil jsem mu, že se na to přes víkend podívám, zatímco bude riskovat život, zdraví a zbytky příčetnosti při lezení po Prachovských skalách, a hodil po něm další botu. To za ty „divný okýnka“.
Já ty čtvrtky prostě nezvládám.
V sobotu ráno, když se nevyčerpatelná energie mého spolustudenta přesunula do divoké přírody, jsem se kolem poledního probral a jak se realizovat slíbené. Sestavit nový počítač byla hračka a zatímco jsem na něj instaloval konečně aktuální operační systém, jal jsem se opečovávat svůj ubohý notebook. Týdenní působení humanitního šílence si vyžádalo odvirování, deratizaci, desinfekci, desinsekci a genocidu slušně velké stáje trojských koní.
Zanořil jsem se do hlubin adresářové struktury, abych z nich vypreparoval Jurášova data. A překvapeně zazíral na složku plnou obrázků. Většinu tvořily obrázky mladých mužů. Převážně nahých, nepočítáme-li tedy obojky, pouta a další oděvní součásti sestávající převážně z kožených řemenů. Musel jsem uznat, že Jurášek má dobrý vkus i vyhledávací schopnosti. Značnou část jeho sbírky jsem už znal, ale našel jsem tam řadu zajímavých obrázků, které jsem dosud neviděl.
Nejzajímavější byl ovšem obsah složky pojmenované „Špica“ (inu, Morava se nezapře). Tvořila ho série fotografií, na nichž jakýsi muž nelítostně drezůroval mladého kluka v tělocvičně. Subík cvičil nahý, jenom s obojkem kolem krku a jeho pán ho přitom pobízel bičem na koně. Na posledních obrázcích série se mladíkovo tělo lesklo potem a zadek měl od výprasku úplně červený. Na většině fotek měl pořádnou erekci.
Že by náš Jurášek stál o takovouhle motivaci, aby se při cvičení nenudil? Prohlédl jsem si obrázek, kde cvičenec ležel přehnutý přes koně a cvičitel ho švihal přes vyšpulený zadek. Vidět na jeho místě mého spolubydlícího byla rozhodně zajímavá a přitažlivá představa. Na chvilku jsem se zasnil. Že by nakonec ta posilka nebyl úplně špatný nápad?
Učinil jsem několik nákupů, ale jinak se týden nepříjemně vlekl. Tak už to bývá, když se na něco těšíte. Konečně nastalo kýžené čtvrteční odpoledne a Jarek se začal ošívat, jako obvykle.
Dal jsem si chvíli na čas, než jsem zabručel: „já vím, potřebuješ motivaci…“
„Jojo,“ nadšeně přikývl, „někoho, kdo by…“
„Někdoho kdo by tě pořádně prohnal a napráskal ti na zadek, Jurášku,“ doplnil jsem za něj. „Pěkně cvičit nahej, s obojkem na krku a dostat bičem, když se nebudeš snažit. To je ta správná motivace pro tebe, co?“ Nasadil jsem kamennou tvář.
Nastalo rozpačité ticho. Když Juráš znovu promluvil, zněl jeho hlas trochu nakřáple.
„Jak… Jak to myslíš?“
Usmál jsem se: „Tak jak jsem to řekl. Mám ti to zopakovat? Když chceš motivaci, budeš cvičit nahatej, s obojkem na krku a když nebudeš poslouchat, zmaluju ti zadek. Jako na těch obrázcích, co sis uložil do mého počítače.“
Juráš chvíli mlčel a pak se tišel zeptal: „ty bys chtěl?“
„S nevýslovnou radostí, Jurášku,“ ušklíbl jsem se. „Samozřejmě, pokud to budeš ty, kdo se bude dřít, to dá rozum. Pak s tebou rád do posilovny půjdu.“
Jarek se posadil na postel a tvářil se rozpačitě. Pak zjevně dospěl k rozhodnutí: „Rád bych do toho šel. Ale tady v posilovně to nepůjde, pořád tam někdo je.“
„Máš čipovou kartu, můžeš tam jít kdykoliv. V jedenáct večer tam nebude ani noha.“ Určitě ne poté, co jsem trochu promluvil do duše počítači, který řídí vstup, dodal jsem pro sebe.
„Tak jo,“ přikývl Juráš horlivě. „Aspoň bude sranda, i když budeme muset počkat.“
Vytáhl jsem ze zásuvky černý kožený psí obojek a hodil ho Jarkovi: „zatím si můžeš zvykat na tohle“. Na stůl jsem položil kožený jezdecký bičík, druhou akvizici, kterou jsem v týdnu učinil. „A připravovat se na tohle.“
Jarek si prohlížel obojek a přiložil si ho ke krku. Pak se na mne podíval, přešel ke mně a klekl si na zem. „Můžete mi ho prosím zapnout?“ poprosil. A po krátkém zaváhání dodal: „Pane!“ Utáhl jsem přezku a usmál se. Tohle se mi začíná líbit.
Hodiny se vlekly i nadále, ale tentokrát jsem je měl zpestřené pozorováním svého spolubydlícího. Nervózně se drbal kolem obojku, na který nebyl zvyklý. Snažil se tvářit, jako by se nic nedělo, ale bylo vidět, jak je nervózní. A co bylo ještě mnohem lepší, charakteristická boule na předku kalhot dokazovala, že je pěkně vzrušený.
Když udeřila jedenáctá, zvedl jsem se od počítače, vzal ze stolu bičík a popleskal si jím o stehno: „Juráši, k noze!“ Oslovený mlčky vstal a přidal se ke mně.
Výtahem jsme sjeli do suterénu, kde byla péčí studentské samosprávy vybudována malá tělocvična s posilovnou a sprchami. U jejích dveří blikalo červené světýlko. Jarek přiblížil kartu ke čtečce, červené světýlko se změnilo na zelené a ozvalo se klapnutí elektrického zámku.
Rychle jsem otevřel dveře, odstrčil Jarka a vstoupil jako první. „Nejdřív pán, potom pes,“ komentoval jsem to. Prošli jsme miniaturní šatnou a vstoupili do tělocvičny. Nebyla sice velká, ale obsahovala všechno, co jsem si pamatoval z nemilovaných hodin tělesné výchovy ve škole: žebřiny, pár žíněnek, lavice… a jak jsem si s potěšením všiml, tak i koně na skákání. Na jednom konci se tyčily různé moderní mučící přístroje, jejichž názvy jsem neznal, v kombinaci koženky a masivního kovu.
Mlasknul jsem na Juráše: „Tak na co čekáš, psisko! Donaha!“
Juráš se rychle svlékl a oblečení hodil na zem. Zůstal na něm akorát obojek. Přičinlivě si přede mnou klekl a dal ruce za záda.
„Ruce za hlavu, ať si tě můžu prohlídnout!“
Konečně jsem se mohl dosytosti vynadívat na tělo, které jsem dosud pokradmo sledoval, když se můj spolubydlící sprchoval nebo převlékal. Pak jsem Juráše popleskal po zadku a zavelel: „Vztyk! a teď se mi předveď, co je na té posilovně tak zajímavého, rád se poučím. A podívám. A pobídnu, pokud se budeš moc flákat.“
Juráš mlčky kývl a začal se protahovat. Nejdříve paže, které se snažil uchopit za svými zády. Bylo vidět, že je nervózní a vzrušený, což byla za daných okolností velmi roztomilá kombinace. Díval se do země, ale občas po mně střelil pohledem, asi aby zjistil, jestli ho pozoruji a jestli jsem s jeho výkonem spokojen.
Pohyby prováděl nejistě, jako by nevěděl, zda může, nebo ne. Občas se zarazil a vypadalo to, že neví jak dál. Se zájmem jsem Juráška pozoroval, protože i tohle chování pro mne bylo něčím novým. Obvykle všechno dělal tak rychle a nadšeně, že na váhání nebo nějaké rozmýšlení ani neměl čas.
Chodil jsem kolem něj v malých kruzích a bičíkem si poplácával do dlaně; schválně tak, aby to bylo slyšet a očima hladil cvičencovo tělo. Provedl několik sérií krkolomných cviků na protažení nohou, plaše se po mně podíval a pak přešel k žebřinám, kde se rozkročený předklonil a rozpažené ruce opřel o jednu z příček.
To mne zaujalo. Rychleji, přesto však tak, aby to vypadalo rozvážně, jsem k němu přišel a posadil se vedle, zády opřený o protější stěnu. Právě tak, abych na něj dobře viděl. Bylo vidět, že tak trochu zapomněl na situaci, ve které zrovna je. Rytmický pohyb horní poloviny těla naráz ustal a než stačil uhnout pohledem, všimnul jsem si nejistého, trochu panického výrazu. Zvednul ruce ze žebřiny. Ale můj bičík bych rychlejší. Přistál na jeho nahé hýždi, až to luplo.
„Ne, ne, tohle je příliš pěkná pozice, než abys mi z ní tak rychle utekl.“
Jurášem trhnul úlek a ruce poslušně vrátil na příčku.
„Pokračuj, líbí se mi, co děláš.“
Mladík, poslušen mého rozkazu, pokračoval ve cvičení. Položil jsem mu ruku na lýtko, cítil jsem, jak se mu pod kůží hýbou svaly. Vstal jsem a přitom jsem pomalu rukou přejížděl po jeho rozpáleném těle, přes stehno, svalnatý zadek až doprostřed zad.
Popleskal jsem ho bičíkem na vnitřní straně stehna: „Víc se rozkroč.“ Poslušně roztáhl nohy víc od sebe, takže jsem se zezadu mohl pokochat pohledem na jeho varlata a vytušit vztyčené přirození. Přejel jsem po jmenovaných částech anatomie špičkou bičíku. Jarek ztuhl a zarazil se uprostřed pohybu.
Ostře jsem ho pleskl přes zadek: „Pokračuj, neřekl jsem ti, abys přestal!“ Začal se znovu protahovat, rytmicky měnil pozici těla. Postavil jsem se k němu z boku a začal ho pobízet šviháním přes zadek, vždycky když ho měl nejvíc vystrčený. Nebil jsem ho moc, ale dost na to aby to cítil – a zjevně dost na to, aby ho to vzrušovalo, zdálo se mi, že s přibývajícím časem mému biči vychází vstříc čím dál ochotněji.
Sáhl jsem mu pod břicho a aniž bych přestal s rytmickým pobízením, chytil jsem ho za vztyčené přirození. Na maličký okamžik se zarazil, ale pak pokračoval v pohybech. Tenhle způsob masturbace ho očividně nenechával chladným, začal přerývaně dýchat a přivírat oči. V tom okamžiku jsem ho pustil a přísně ho švihl přes záda: „Ne aby ses mi tady udělal, na to jsi ještě moc málo pracoval. A pokud máš dost energie na to, abys byl nadrženej jako hřebec, měl bys tak i pracovat, potřebuješ pořádně utahat. Pokračuj s cvičením, protáhl ses už dost.“
Když jsem viděl, jak zklamaně se chudák zatvářil, sadisticky jsem dodal: „můžeš si dát třeba studenou sprchu, jestli to pomůže.“
Neodpověděl. Namísto toho se jeho pohled na chvíli zastavil na lavici s příčně položenou osou.
„Dycky… ehm… začinám prsama, pane,“ řekl kráceným moravským dialektem, který jsem u něj předtím slyšel akorát, když byl rozčilený a nedával si pozor. Ukázal přitom na jakousi polstrovanou lavici.
Ušklíbl jsem se: „no tak prosím,“ a zvedl jsem ruku, abych Juráše chytil za očko na obojku a pěkně si ho tam dovedl. Udělal krátký bojácný krok dozadu. Já mu to oplatil jedním energickým krokem vpřed. Drapnul jsem očko a strhnul ho na všechny čtyři.
„Co si to sakra dovoluješ, ty psisko! Měl bys být rád, že tě cvičím, a ne se ještě vzpouzet.“
„Prominte, p…“ začal omluvně s hlavou skloněnou těsně u mých nohou.
„Zticha buď! Znám psy a ty jejich triky. Jednou ti to projde hladce a příště to uděláš znova. Ale tohle si budeš pamatovat.“
Rozpřáhnul jsem se a třikrát svého subíka přetáhl přes zadek. S každým dopadem bičíku bolestivě syknul.
„Tak mi pěkně řekni, co už nikdy neuděláš.“
„Už nikdy neuhnu před rukou svého páníčka,“ řekl tiše.
„Hlasitěji!“ štěknul jsem po něm a znovu mu nasázel další tři rány. Na zadku už mu naskakovaly rudé, lehce naběhlé pruhy.
„Už nikdy neuhnu před rukou svého páníčka,“ zopakoval hlasitěji.
„Tak se mi líbíš,“ usmál jsem se a přetáhnul ho ještě jednou. Jednak pro jistotu, jednak proto, že se mi líbilo, jak sebou vždycky trhnul. Otočil jsem obojek na jeho krku tak, aby bylo očko nahoře a navlékl do něj prst. Šli jsme spolu k lavici. Já ve stoje, on po čtyřech, jsme dorazili k okraji černě polstrované lavice. Kovová tyč činky byla prázdná, ale po každé straně se válely dva kotouče s číslicí 20.
„Tohle zvedneš?“ ukázal jsem na závaží.
Juráš kývnul.
„Tak prosím, pokračuj,“ rozkázal jsem a vyvlékl prst z očka na jeho obojku. Juráš poslušně vstal a začal navlékat kotouče.
Usmál jsem se, když jsem viděl, jak jeho penis stojí v pozoru. Tedy, spíš víc dovrchu, než kolmo od těla. V porovnání s vodorovnou osou to bylo krásně vidět.
Nechal jsem se tou myšlenkou zaměstnat tak, že jsem uvědomil, co se děje, až když Jarek zvednul činku a poprvé si ji spustil na prsa. Vždy, když šel s činkou dolů, nadechl se, když ji zvedal, vydechoval. Jeho hrudník se při tom zvedal a klesal a svaly se napínaly.
Ani jsem nepočítal, kolikrát Juráš činku zvedl, ale už na něm bylo vidět, že by potřeboval odpočinek. Zprvu energické vystřelování činky až do vrchní pozice se změnilo na pomalé zápasení s váhou.
„Hodné psisko,“ pochválil jsem ho. Už dříve jsem si všiml, že když Juráše nazvu „psem“, hodně ho to bere. „Teď přestaň a klekni si.“
Juráš evidentně rád odložil osu do vidlic, spustil nohy z lavice a v jenom plynulém pohybu si kleknul vedle ní. Všiml jsem si, že na koženkovém polstrování je vypocený obrys jeho hrudníku, zadku i stehen.
„Ruce za hlavu,“ řekl jsem rázně a studenými prsty ho pohladil po vnitřní straně paží, přes žebra až na břicho. Zpocený byl jen v podpaží a to jen trochu. Lusknul jsem prsty.
„Žádný pot, žádná únava,“ prohlásil jsem, pozorujíc prsty, „začni dělat kliky!“
Slyšel jsem, jak polknul. Opřel se o ruce a začal zase cvičit.
„A pořádně, jsem hned zpátky,“ řekl jsem a rázně vyšel z tělocvičny. Někde v batohu jsem měl láhev s pitím. Byla naštěstí hned nahoře, tak jsem ji vzal s sebou a seběhl zpátky ke svému cvičícímu kamarádovi. Už zdálky jsem si všiml, jak svou ztopořenou chloubou vždy zavadí o koberec a jak uhýbá tomu, aby se to dělo co nejmíň.
„Jak to cvičíš?!?“ okřikl jsem ho a položil mu nohu na záda. „Pěkně až k zemi, ty flákači, pořádně!“ Přišlápl jsem ho nohou k zemi a v duchu si představoval, jak se mu penis přimáčkl k drsnému chlupu koberce. Natočil jsem hlavu, abych se podíval. Realita byla lepší než představa: Penis se vždy zmáčkl a trochu posunul po koberci, takže to nemohlo být nic příjemného, pak se roztomile napružil a celé se to opakovalo znova. Zkontroloval jsem i jeho tvář. Měl zavřené oči a evidentně nasucho polykal.
Posadil jsem se vedle a s lákavým zasyčením jsem otevřel láhev a napil se dvěma plnými doušky. Juráš otevřel oči a žádostivě se po láhvi podíval. Plesknul jsem ho přes zadek: „pokračuj, nenech se vyrušovat“.
Zhluboka vzdychl a pokračoval ve cvičení. Při každém shybu se celý zachvěl.
„Pomaleji dělej ty cviky! a důkladně, až k zemi!“
Poslušně zpomalil, a třes, který se mu rozléval po svalech se znásobil. V duchu jsem si stanovil ještě kvótu tří shybů, které musí zvládnout. Odpočítal jsem je a dovolil mu přestat. Paže pod ním povolily a on si lehnul. Dýchal rychle a hluboce.
Pohladil jsem ho po zádech a tentokrát zajel rukou i mezi jeho půlky. Tam už byl zpocený docela solidně. Popleskal jsem ho po zadku: „Posaď se, ale ruce nech pěkně na zemi,“ zavelel jsem a počkal, až to provede. Pak jsem mu ke rtům nahnul láhev. Oči mu zazářily a okamžitě obemkl hrdlo ústy a lačně pil.
„Škoda že tu nemám misku pro psa, abys mohl pít ze země, jako čokl, co? No nic, není všem dnům konec, schováme si to na příště. Jak tak na tebe koukám, tak by sis rád oddechl, viď?“
„Ano pane,“ odpověděl nadšeně, jakmile polknul.
„Tak uvidíme, co se s tím dá dělat,“ mnohaslibně jsem odvětil a rozhlédl se vůkol, jaké zajímavé možnosti studentská posilovna nabízí.
Zaujala mne podivná stolička se šikmým polstrovaným opěradlem (později jsem se dozvěděl, že se jí říká Scottova lavice). Lusknul jsem prsty a ukázal směrem ke konstrukci: „tady přes to se přehni“.
Udělal pohyb jako by chtěl vstát, ale pod mým přísným pohledem zase klesl na všechny čtyři. Vztyčil se až před levicí a poslušně se přehnul přes šikmé opěradlo. Chytil jsem ho za obojek a přiměl ho, aby se hluboce předklonil a vystrčil zadek. „Tak je hodný pejsek...“ Pohladil jsem Juráše po zádech a plesknul přes načervenalé půlky:
„To je pěkný zadek,“ pochváli jsem ho.
„Děkuji, pane!“ potěšeně se Jarek ozval odspodu.
Ušklíbl jsem se: „a bude ještě hezčí, když bude pěkně červený; tomu klukovi na fotkách to se zmrskaným zadkem moc slušelo, a tobě bude určitě taky!“
Juráš se napjal, pevněji se chytil kovových tyčí a přitiskl se ke koženému čalounění. Vzal jsem láhev se zbytkem vody a polil s ní vyšpulený zadek. Jarek překvapením vyjekl. A pak znovu, kdy jsem ho začal přes mokrý zadek švihat bičíkem. Nepříliš silně, ale zato rychle. Rozkmital jsem konec bičíku a rovnoměrně pokrýval mladíkův zadek stopami po plácačce.
„Zpráskám tě jako koně, Jurášku. Jako psa tě seřežu. Nic jiného si nezasloužíš, než pořádně zbičovat!“ Na poslední slovo jsem ho důkladně přetáhl. „Budeš pěkně makat, chlapečku. Zpocený, seřezaný, unavený, pod bičem.“ Znovu jsem ho silně přetáhl. Pak jsem si bičík pověsil za poutko na zápěstí a pohladil ho po rozpáleném zadku. Chytil jsem ho za vztyčené přirození a pořádně stiskl. Zakňučel, částečně bolestí, částečně vzrušením.
„A k čemupak tahle zajímavá věc slouží, pokud na ní právě nedostává výprask nějaký nadržený sameček?“ otázal jsem se.
„K posilování bicepsů, pane,“ odvětil. „Sednete si obkročmo na tohle sedátko, tady opřete ruce a zvedáte činky.“
Plesknul jsem znovu Juráše: „no, já si sem sedat určitě nebudu, ale ty mi to předvedeš! s tím čerstvě seřezaným zadkem to bude obzvláště zajímavé!“
Jarek se zvedl a velice opatrně se posadil. Z vidlic před ním zvedl činku, opřel se o podložku – ještě mokrou od jeho potu a vody, kterou jsem ho postříkal – a začal činku zvedat. Po několika nejistých cvicích zase zavřel oči, začal pravidelně dýchat a přešel do rytmu. Chvíli jsem pozoroval, jak mu nabíhají svalu na rukou a pak jsem ho začal bičíkem hladit a mírně švihat po zádech, ramenou a pažích. Na chvíli vypadl z rytmu, ale brzy si zvykl a pokračoval pravidelně. Bylo vidět, že sezení na úzké lavici mu po výprasku není nijak příjemné, takže se snažil nadlehčovat.
Stačilo se ovšem podívat na ztopořený penis, podpíraný i s varlaty úzkou sedačkou a bylo jasné, že alespoň některé části Juráškovy osobnosti si situaci rozhodně užívají. Chytil jsem ho za penis a začal ho pomalu masírovat.
Juráš ze sebe vydal hluboký, vzrušený a námahou poznamenaný výdech zkrz nos a zplna dosedl na koženkou potaženou lavici. Vzápětí jím projela krátká vlna ostré bolesti. Kviknul a zas se trochu nadlehčil. Cvičil však dál a já kopíroval svým masírováním to, jak zvedal činku. Když šla nahoru, dělala to samé moje dlaň a přesně v momentě, kdy se závaží nacházelo v nejnamáhavější pozici, jsem mu naschvál přejížděl přes hranu žaludu a ještě přitlačil. Vždycky se celý rozklepal a i jeho snaha o pravidelný dech byla rázem ta tam. Pohledem jsem zkontroloval kolik závaží tam vůbec ten můj čokl má. Vůbec jsem se tím předtím nezabýval, ale bylo toho asi dost, protože už teď bylo vidět, že si začíná pomáhat tělem. Vypnul prsa, vystrčil pánev vstříc mé dlani a nohama se zapřel do země…a mě najednou došlo, že to nebude kvůli tomu závaží… a to jsem nechtěl. Pustil jsem jeho ozdobu a předstoupil před něj. Penis mu pulzoval a on dělal cukavé pohyby, které pomalu ustávaly. Ale naštěstí z toho nic nebylo… až na malou kapičku, která mu stékala přes předkožku shrnutou do půle žaludu. Otevřel oči a věnoval mi ublížený pohled někoho, kdo by strašně rád, abych pokračoval. Majetnicky jsem se usmál a prstem levé ruky zatlačil do středu osy činky. Jurásek zabral, ale skoro současně povolil a váha ho hodila hrudí proti opěrce pro ruce.
„Já jsem ti dovolil přestat?“ obořil jsem se na něj.
„Ne, pane,“ odpověděl s pohledem sklopeným dolů podél svých paží sledoval střídavě levé a pravé kotouče závaží.
Pomalu jsem ho začal obcházet.
„A víš, co to znamená, když je pes neposlušný?“
„Ano pane, vím to. Bude potrestaný.“
„Správně, bude ho to bolet, aby si to pamatoval,“ pohladil jsem jeho zpocená záda a rozmazal tak drobné kapičky. Zalitoval jsem, že jsem s sebou nevzal svíčku, ale ta se i s psí miskou bude hodit na příště. Vytáhl jsem bičík a propnul ho do luku.
„Tu činku nepustíš, rozuměls?“
„Ano, p…“ jeho odpověď zanikla v tichém bolestivém zamručení způsobeném dopadem první rány.
„Jen kňourej, psisko,“ poznamenal jsem a uhodil ho znova. A ještě jednou a ještě, dokud jsem nebyl spokojený s tím, jak moc se v jeho hrdelním kňourání odráží a doznívá každá rána na ten jeho vysportovaný zadek. Rukou jsem zavítal pod jeho břicho, uchopil ho za varlata a docela nevybíravě stiskl. Juráš skoro poskočil a stočil se do jakéhosi klubíčka okolo opěrky.
„Pusť tu činku,“ rozkázal jsem a zatahal ho za koule k sobě, aby pochopil že chci, aby vstal. Došlo mu to rychle. Otočil se po směru, kam ho vedla moje ruka a stisk a postavil se. Oči měl lesklé a sálalo z nich neobyčejné vzrušení a poníženost. Zatáhl jsem za jeho varlata směrem k zemi a donutil ho kleknout, pak ještě dál, dokud se nepostavil na všechny čtyři.
„Tak jsi hodný,“ poplácal jsem ho po rameni a pohladil po hýždi. Trochu uhýbal, ale ne moc. „Sedni!“ Jurášek si po psím způsobu sednul, lesklýma očima se na mne zadíval a pak mne pevně objal kolem nohou, přestávaje se vzrušením ovládat. Byl nejvyšší čas to ukončit.
„Co si to dovoluješ, psisko? Kleknout a ruce za hlavu!“
Vrhl po mně ublížený pohled, ale splnil příkaz. V mezích možností, předchozí fyzická námaha i vzrušení na něm zanechalo své stopy. Klečel sice, ale svaly na jeho těle se nekontrolovaně třásly.
Přisedl jsem si ke svému psíkovi a uchopil jeho vztyčené přirození do ruky. „Máš deset sekund na to, aby ses udělal, samečku.“ Začal jsem pomalu počítat, a ve stejném rytmu masíroval jeho penis. Ani těch deset sekund nepotřeboval, udělal se už při šestce a v tichém spokojeném gestu se mně složil do klína.
Zjevně tohle byla ta správná motivace. A čtvrtky budou, zdá se, v budoucnu mnohem zajímavější.