Před několika dny jsem zde vydal článek PhDr. Lenky Blažejové „Tajit či netajit svou sexuální orientaci?“. Na tuto otázku mám v mnoha ohledech odlišný názor, takže předkládám k zamyšlení a diskuzi svůj polemický článek.
O tempora, o mores!
Vnímání lidské sexuality prošlo v průběhu zaznamenané historie lidstva mnoha proměnami. Často se lze setkat s názorem, že zejména druhá polovina minulého století je dobou sexuální revoluce, že padla veškerá tabu všechno je dovolené. Podle mého soudu tento pohled není pravdivý, spíše došlo k přirozenému uvolnění po relativně krátké době puritánského odmítání běžného sexuálního života. Některá tabu byla zbořena, jiná byla vytvořena. Zlepšil se přístup k homosexuálům, zhoršil se přístup k pedofilům a efebofilům.
Právě sexuální styk s osobami téhož pohlaví a osobami nedospělými jsou základní témata, vůči kterým se tím či oním způsobem různé kultury v oblasti sexuality vymezovaly. U obou lze najít celou škálu přístupů od adorace po naprostou tabuizaci. V případě sadomasochismu tomu ale tak není, není mi známo, že by se sám o sobě stal někdy zásadním předmětem adorace či odporu.
Podílí se na tom také skutečnost, že S/M praktiky lze provozovat v soukromí. Například homosexualita si pozornost přímo vynucuje: partnerské soužití dvou osob téhož pohlaví lze skrývat jenom dost obtížně a veřejnost vůči němu tedy musí zaujmout nějaký postoj, je k tomu donucela okolnostmi. Sadomasochismus je záležitost mnohem intimnější a jenom zřídka má vůbec šanci stát se tématem veřejné diskuze.
Po většinu zaznamenané historie se sadomasochismus a s ním související praktiky nacházely v „šedé zóně“, ve stavu dost obtížně definovatelném. Myslím si, že tomu je tak i dnes a z toho bychom měli vycházet při rozhodování, jak moc otevření ohledně tohoto tématu budeme vůči svému okolí.
Perzekuce v zaměstnání
Lenka ve svém článku uvádí několik příkladů, kde veřejné odhalení nestandardních sexuálních praktik vedlo k nějaké formě perzekuce dotyčného v zaměstnání a ze třech případů, které nastaly v rozmezí šestnácti let dovozuje, že vnímání společnosti se nijak nezměnilo a že „coming out“ znamená potíže. Nemyslím si, že to je tak jednoduché, a to nejenom proto, že je to v rozporu s mou vlastní zkušeností.
První Lenkou zmiňovný případ je její vlastní: když vystoupila před šestnácti lety z budky v Tabu, našla druhý den na stole výpověď z místa učitelky na střední škole. Nemyslím si, že je tento případ relevantní pro dnešní dobu a obecné ponaučení. V první řadě je zde otázka doby – od roku 1994 se toho změnila spousta a některé aspekty sadomasochismu se staly součástí mainstreamu.
Druhý důležitý moment je způsob, jakým k Lenčině coming-outo došlo. V polovině devadesátých let byla televize Nova obrovský kulturní fenomén. Jediná komerční celoplošná stanice, kterou sledovali všichni. Co odvysílala Nova, to sledoval doslova celý národ. Lenčino prohlášení bylo tedy realizováno takovým způsobem, který dnes už v podstatě není ani možný a rozhodně není typický.
Třetím důležitým momentem je Lenčino tehdejší zaměstnání. Přece jenom povolání středoškolské učitelky je vnímáno způsobem dosti specifickým, mimo jiné i s ohledem na již zmíněnou novodobou tabuizaci čehokoliv, co jakkoliv souvisí s dětmi.
Dalším zmiňovaným případem je příběh nočního hlídače. Člověka zlomeného, který zanevřel na lidi a „nemá co ztratit“. Do takového člověka je snadné si kopnout a proč to neudělat, pokud je navíc snadno nahraditelný? Pokud jste v nějaké společnosti pozici trpěného otloukánka, je doslova jakákoliv záminka dobrá.
Nicméně tenhle případ je podstatný ještě jiným aspektem, kterým myslím je relevantní pro spoustu lidí. Dnešní doba oceňuje dravost, agresivitu a aktivitu. Je tedy podle mého názoru společensky přijatelnější být „top“ než „bottom“. Navíc u řady lidí se submisivita sexuální pojí se submisivitou sociální (ačkoliv to zdaleka není pravidlem). A platí, že sociálně submisivní lidé to mají v dnešní době obecně těžké a je mnohem pravděpodobnější, že se stanou obětí toho či onoho typu ústrků či šikany. A ačkoliv by se patrně mohli domoci zadostiučinění na základě různých antidiskriminačních opatření, je nepravděpodobné, že do takového sporu vůbec půjdou.
O třetím případu, jehož aktérkou byla má spoluúčinkující z filmu „Nebe Peklo“, Terezie, toho příliš nevíme. Nicméně i v tomto případě jde podle mého názoru o variantu „kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“. Pozici vedoucí zahraničního oddělení Státního fondu životního prostředí lze těžko pokládat za jistou. Zvláště v případě, že jste exponentem Strany zelených, která se právě stala politicky irelevantní a nový ministr životního prostředí je z ODS a snaží se od Zelených své ministerstvo a na něj navázané organizace vyčistit.
Pokud je vaše pracovní pozice dobrá, přihlášení se k sadomasochismu vám vaz nesrazí. Není-li, může se záminkou stát v podstatě cokoliv.
Kromě toho, pro většinu úchyláctva „coming out“ neznamená, že se svými sexuálními praktikami půjde do médií, do filmu a televize. Jde spíš o to, kolik z nich – a jak – sdělíme lidem ve svém okolí.
Hranice intimity
Položíme-li otázku zda tajit či netajit své sexuální zaměření, musíme zcela logicky položit doplňující otázku „před kým?“. Před lidmi na ulici, sousedy, spolupracovníky, dětmi, rodiči, vlastními partnery? Každá tato skupina přece vyžaduje zcela odlišný přístup.
Mnohdy to ale může být praktické. Lenka se ve svém článku soustředila převážně na negativní dopady coming-outu, ale existují i dopady jednoznačně pozitivní. V zásadě jde o to, co můžete ztratit a co můžete získat.
Pokud si spokojeně žijete a úchylačíte a nemáte vnitřní puzení své záliby vynášet za hranice ložnice, není důvod k tomu se o nich bavit s nikým jiným, než s kým v té ložnici řádíte. Nemáte žádnou povinnost se někomu ze svých sexuálních tužeb zpovídat a ani důvod tak činit.
Takové důvody ovšem existovat mohou.
Prvním je třeba obrana proti možnosti zneužití téhle informace. Pokud jste aktivní sadomasochisté, vždycky existuje nějaká šance, že se to „proflákne“ ve chvíli, kdy se vám to nebude dvakrát zamlouvat. A to tím spíše, pokud vaše hrátky nezůstávají jenom za zavřenými dveřmi ložnice, ale chcete se účastnit různých hromadnějších záležitostí, srazů, párty a nebo třeba jenom online aktivit.
Můžete se samozřejmě snažit potenciálně citlivou informaci utajit, ale to se může vždycky nějak provalit. Opačným způsobem, jak s takovou informací nakládat, je co nejvíce jí rozšířit, aby ztratila na hodnotě. Pokud své S/M choutky napíšete na svou osobní webovou stránku, těžko je někdo může použít k vašemu vydírání, protože přirozenou reakcí bude cosi v duchu „no, tos tedy objevil Ameriku“.
Tahle cesta ale není pro každého. Je vhodná spíše pro osoby extrovertní, kterým nedělá problém o věci mluvit. Pokud vás to baví, je ve vás kousek exhibicionismu, může to být věc neobyčejně zábavná. Takový krok je ovšem třeba pečlivě uvážit, neboť není cesty zpět: co jednou zveřejníte, zpátky už nevezmete.
Dalším dobrým důvodem, proč své sexuální touhy neskrývat, je snaha se seznámit s kompatibilním protějškem. Já za své desetileté šťastné partnerství s Myshí vděčím právě BDSM.CZ. Díky němu jsme se potkali a vydrželo nám to.
BDSM praktiky jsou přece jenom záležitost menšinová. Pokud se tedy budete seznamovat „klasicky“ a teprve v pozdějších fázích vztahu vyjevíte svému protějšku své touhy, může se jednat o nepříjemné překvapení pro všechny zúčastněné. Pokud je od začátku jasné, třeba jenom v hrubých obrysech, že vám nějaké úchylárny nejsou cizí, může se to stát naopak praktickou výhodou a docela dobrou záminkou k seznámení.
Don’t ask, don’t tell
Tématem zcela svébytným je „coming out“ nikoliv před obecnou veřejností, kolegy, přáteli a spolupracovníky, ale před osobami, které jsou nám blízké a na kterých nám záleží. Pomineme-li zcela specifický případ oznamování vlastních zálib partnerovi, s nímž již nějakou dobu žijeme (ten docela dobře rozebrala ve svém původním článku Lenka), jde především o děti a rodiče.
V mnoha případech jsem se setkal s tím, že lidé svou S/M orientaci tajili ne ze strachu před obecnou veřejností, ale z ohledů na jim blízké osoby, nejčastěji rodiče a prarodiče. Paradoxně může být jednoduché svěřovat se se svými touhami cizím, ale skoro nemožné vysvětlit je našim blízkým, u nichž máme obavu, že by je to mohlo zranit.
Docela dobrou politikou v tomto ohledu je, podle mého názoru, přístup „don’t ask, don’t tell“ (neptej se a neříkej), používaný v armádě Spojených států. Bylo sice oficiálně zakázáno, aby homosexuálové sloužili v armádě, ale zároveň se jich na jejich sexuální orientaci nikdo neptal. Ačkoliv právě v den psaní tohoto článku americký Senát schválil zákon, kterým se tato praxe ruší, ve vztahu k příbuzným je myslím hodný doporučení. Lidské bytosti mají obecně vestavěné značné zábrany k sexualitě svých rodičů a dětí a je tedy dost pravděpodobné, že pokud svým rodičům nebo dětem své S/M praktiky vyloženě nenacpete do chřtánu, budou je víceméně ignorovat a nebudou se ptát.
Závěrem
Myslím si, že běžné S/M prakticky, jako je spanking, svazování, rozličné fetiše a podobně, jsou naší společností přijímány v zásadě indiferentně. Vzbouzejí obvykle spíš zvědavost, než odsudek. Odpověď na otázku „tajit nebo netajit svou sexuální orientaci“ tedy není zdaleka jednoznačná. Obě varianty mají svá pro a proti a záleží především na osobních preferencích a dispozicích, která bude zrovna pro vás ta pravá.