Přehnete-li si dnes přes koleno nepořádnou manželku či neposlušnou dceru, zdvihnete jí sukni a vysázíte jí na holou zadnici obligátních pětadvacet řemenem, rákoskou, vařečkou či metlou, dopustíte se trestného činu. Nebylo tomu ale tak vždy, a ještě dnes se v některých částech světa ozývá svištění rákosky, metly čí biče, provázené nářkem žen či dívek, dostávajících výprask. Někdy vám dokonce zákon předepisoval, čím a jak moc může být žena potrestána…
Bití bylo odjakživa jak prostředkem k vynucení poslušnosti, tak i trestem za provinění méně závažná, než byly hrdelní zločiny. Výprasky byly ve všech dobách udíleny mužům i ženám, ale vzhledem k tomu, že právo vyžadovat poslušnost a trestat přestupky měla i osoba, stojící v čele domácnosti, a tou byli až na výjimky muži, ženy bývaly bity častěji.
Asi nejznámější výprask ve starověku dostala kolem roku 60 n.l. keltská královna Boadicea, když se po smrti svého manžela odmítla podřídit římskému právu v otázce dědictví. Za to jí nechal římský správce Decianus Catus veřejně zbičovat.
Výprask byl tenkrát běžný trest a mrskání otrokyň nebylo nic nenormálního. Protože majitelem těla i šatů otrokyně byl její pán, dá se předpokládat, že byly bity nahé, aby bič oděv neponičil, a zpravidla přede všemi jako odstrašující příklad pro ostatní. Pán domu měl rovněž právo trestat všechny členy své rodiny, je tedy velmi pravděpodobné, že uznal-li to za vhodné, dostala výprask i jeho žena, dcery, snachy i jiné jeho příbuzné. K důvodům k výprasku patřila zejména krádež, neposlušnost a nevěra.
Následná christianizace společnosti, která považovala mimomanželskou soulož za hřích, byly ženy trestány výpraskem i za provinění proti šestému přikázání desatera. Prostitutky se sice mlčky trpěly, musely ale již počítat s občasnou nelibostí panstva, zejména církevního. Byly pak zcela nebo do pasu svlečené mrskány bičem nebo metlami. Obnažení se sice považovalo za velmi potupné, jsou ale známy případy, kdy je nevěstky včetně výprasku na pranýři pokládaly za velmi účinnou reklamu, protože veřejné výprasky byly vítaným zpestřením jinak všedního života obyčejných lidí bez ohledu na to, zda bič či metla dopadaly na holá záda či zadnici trestané ženy. Stávalo se ale, že katovo mrskání končilo smrtí jeho oběti. Veřejný výprask byl mnohdy i součástí jiného trestu; mrskány byly před popravou vražedkyně nebo prostitutky před vypálením cejchu a vykázáním z města. Smilstvo bylo nejčastějším proviněním, které se veřejným výpraskem trestalo. Mikuláš Dačický z Heslova ve svých Pamětech píše, že cestou na pranýř si mnohdy ženy hlasitě stěžovaly, že k mrskání se odsuzují jen chudé, kdežto stejně nemravné, ale bohaté, výprask nikdy nedostanou. Ze stejné knihy pochází i humorná zmínka …“o Mandě, kutnohorské děvečce od Bakalářů, která v roce 1614 sama na sebe žalovala, že s podomkem Matoušem smilnila.“ Domnívala se, že bude přinucen si jí vzít za ženu, místo manžela ale jen výprask na pranýři dostala.
Kroniky a paměti se málokdy zmiňují, zda byla ženám na pranýři mrskána záda či zadnice. V Rýmařově dával kat „žvavým“ ženám výprask prutem, holí, býkovcem či důtkami na záda a zřejmě stejně i vymrskával ženy povětrné březovou metlou z města. Smolné knihy se často zmiňují o k mrskání (pardusu) na pranýři odsouzených ženách. Zajímavý je zápis z Trhového Štěpánova, podle kterého byly v roce 1724 a 1725 čtyři cikánky za potulku před vypovězením z města vymrskány třikrát okolo šibenice, ale uvádí se, že první z nich, Alžběta Kačanka byla vzhledem k těhotenství mrskána pouze přes záda. Záda byla terčem biče i v Anglii. Královna Alžběta I. koncem 16. století přikázala, že při veřejném výprasku smí být žena vysvlečena pouze do pasu. Zřejmě to souviselo s nařízením jejího otce, Jindřicha VIII., aby mrskány za potulku byly i ženy, tehdy převážně prostitutky. Michael Kerrigan v knize „Dějiny mučení“ píše: „…ve Skotsku a v Anglii bylo bičování součástí každodenního života. V Banffu v roce 1629 bylo nařízeno bičování Isabel Mitchellové, která měla být za krádež vysvlečena a vyhnána z města. Bičování … bylo prováděno také na ženách, jejichž toulání mělo sexuální původ. V Aberdeenu v roce 1940 byla Margaret Warracková odsouzena k bičování na pranýři, aby se mohla veřejně vyznat ze svého smilstva.“ Ženy byly při takové exekuci připoutány ke sloupu, který stál na nejfrekventovanějším místě ve městě, na tržišti.
Bičovány byly v 17. století i kvakerky při vymrskávání z města, jak v Anglii, tak v její kolonii, Americe. V již zmiňované knize se píše, že: „Mary Tomkinsová a Alice Ambrosová byly odsouzeny k bičování za vozem přes 11 měst, deset ran v každém… Ve velmi chladný den byly vysvlečeny a bičovány skrze tři města… až v Salisbury byly dalšího výprasku ušetřeny.“
Podobně tomu bylo i mimo evropskou a severoamerickou kulturu. Robert van Gulig, který se věnoval studiu starých čínských tisků, z kterých čerpá náměty pro svoje romány, popisuje v jednom z nich dva výprasky ženy na veřejném soudním projednávání v Číně. Zatímco poprvé, když měla za pohrdání soudem dostat padesát ran bičem „…dva biřici jí roztrhli šaty a spodní oděv až k pasu…“, podruhé, kdy vzhledem k tomu, že její záda by další výprask nevydržela, měla dostat dvacet ran rákoskou na zadek, „biřici jí … stáhli kalhoty… a jejich velitel jí vzápětí zakryl hýždě mokrým hadrem, protože zákon stanoví, že žena smí být nestoudně obnažena pouze na popravišti“. Za „nestoudné obnažení“ se tedy nepovažovalo vysvlečení horní části těla a odhalení ňader. Protože autor velmi dbá na dobové reálie, je velmi pravděpodobné, že popis výprasku je věrohodný.
V jedné publikaci o vývoji soudnictví se ale píše, že „..rány bičem, dopadající na obnažené zadnice dívek či mladých žen byly vždy zajímavou podívanou především pro mužskou část publika“. Z výtahu z kroniky Brodku u Prostějova se dozvídáme, že „čeleď byla trestána v neděli. Mužská holí na zadnici, ženská mrskána metlou“. Jelikož výprask metlou je mnohem účinnější, dává-li se na holou, dá se předpokládat, že neposlušným děvečkám byly před ním zdviženy sukně. Stejně zřejmě dopadlo i třinácti účastnic stránovské rebelie v roce 1808, které byly odsouzeny k mrskání metlou – od osmi do pětadvaceti ran. Jedna z nich dokonce k patnácti ranám metlou „při počátku a při konci“ čtyřdenního vězení. Při exekuci na mladoboleslavském náměstí, kde byly rebelantky položeny na lavici, se zřejmě bylo na co dívat, přestože šesti z nich byl výprask pro těhotenství nebo kojení odložen.
Veřejných výprasků nebyly ušetřeny ani vznešené dámy; hraběnka Jeane de la Motte, která se zúčastnila machinací s náhrdelníkem francouzské královny Marie Antoinetty, byla v předvečer Velké francouzské revoluce za svůj podíl na této aféře odsouzena k veřejnému zmrskání a exekuci, která byla vykonána bezprostředně po vynesení rozsudku, přihlíželo na nádvoří Justičního paláce v Paříži mnoho set diváků. Byl to patrně poslední veřejný výprask ženy ve Francii.
Kromě veřejných exekucí, které ale rozvojem puritánství byly postupně zakazovány, byly ženy a dívky trestány bitím za různé přestupky v institucích, kde buď dobrovolně (kláštery), nešťastnou shodou okolností (sirotčince) nebo rozsudkem soudu (věznice a později polepšovny) byly internovány a jejich svoboda pohybu byla omezena a výprask byl tudíž jedním z mála možných trestů za neposlušnost. V řádech těchto ústavů jsou zmínky o způsobu provádění exekuce - žena mohla být bita pouze metlou a neměla dostat více jak 18 ran. Je znám případ, kdy dozorce seřezával vršek metly do špičky, takže již na počátku výprasku měla trestaná žena záda rozdrásaná do krve. V brněnské věznici Špilberk (1783 – 1858) byly ženy mrskány důtkami. V polepšovnách pro dívky vykonávaly dozor zpravidla členky některého církevního řádu. V pravidlech první české polepšovny v Nové Roli je psáno, že k trestání káranek byla kompetentní pouze sestra představená, a při odmítání poslušnosti bylo kárance uštědřeno 25 ran holí silnou jako prst. Ještě v první polovině minulého století se dívky, které utekly z polepšovny, trestaly výpraskem rákoskou na holou zadnici a stehna. Bitím se trestaly i přestupky ve školách a penzionátech; výprask byl běžným prostředkem k výchově dcer k poslušností i doma.
Právo trestat své poddané měli jejich páni. Od 16. století začaly být vydávány čelední řády, upravující podmínky čelední služby. Poslední čelední řády u nás byly vydány ve druhé polovině 19. století a platily ještě krátce po druhé světové válce. Pražský čelední řád z padesátých let 19.století dovoloval, jestliže domluvy nepostačovaly, použít proti služebné prostředků přísnějších, avšak neškodných jejímu zdraví, tedy výprask prutem či metlou. Na základě nařízení rakousko – uherského císaře č.94/1854 z 20.4.1854, nazývaného také jako „výpraskový patent“, mohla být osoba odměňovaná mzdou místo vězení „kárána“ metlou či holí do dvaceti ran. Přestože tento zákon byl zrušen, mohl podle čeledního řádů i nadále pán trestat služebnou i „na těle“, tedy bitím.
I na hubaté, líné a neposlušné manželky bylo v zákonech a nařízeních pamatováno. Podle brněnského městského práva z poloviny 14. století byl manžel hlava a pán vlastní ženy s právem trestat ji prutem, holí nebo důtkami. Anglický zákon z 18. století sice zakazuje manželům používat pro “nezbytné pokárání“ svých žen prut silnější než palec, ale ještě v prvých letech 20. století měl v Anglii manžel nejen že mohl tělesně trestat svoji ženu, ale v případě potřeby měl navíc i právo přizvat si k takovému „kárání“ policejní asistenci. Pro tamější strážníky mohlo být vítaným zpestřením nudné služby sledovat, jak manžel mrská své nezbedné ženě dostatečně tenkou rákoskou holou zadnici.