Ono magické „Lorem Ipsum“ by se totiž dalo při troše dobré vůle přeložit jako „bolest sama“ a i zbytek úvahy, která se ve zdeformované podobě stala výplňovým textem je pro sadomasochisty velice případný.
Základní inspirací pro Lorem Ipsum je totiž dílo Marka Tulia Cicera „De finibus bonorum et malorum“ (O nejvyšším dobru a zlu). Relevantní část v latinském originále zní:
„Sed ut perspiciatis unde omnis iste natus error sit voluptatem accusantium doloremque laudantium, totam rem aperiam, eaque ipsa quae ab illo inventore veritatis et quasi architecto beatae vitae dicta sunt explicabo. Nemo enim ipsam voluptatem quia voluptas sit aspernatur aut odit aut fugit, sed quia consequuntur magni dolores eos qui ratione voluptatem sequi nesciunt. Neque porro quisquam est, qui dolorem ipsum quia dolor sit amet, consectetur, adipisci velit, sed quia non numquam eius modi tempora incidunt ut labore et dolore magnam aliquam quaerat voluptatem.
Ut enim ad minima veniam, quis nostrum exercitationem ullam corporis suscipit laboriosam, nisi ut aliquid ex ea commodi consequatur? Quis autem vel eum iure reprehenderit qui in ea voluptate velit esse quam nihil molestiae consequatur, vel illum qui dolorem eum fugiat quo voluptas nulla pariatur?“
Bohužel se mi nepodařilo získat český překlad, takže jsem se o něj – velmi volný – musel pokusit sám, za pomoci svých malých znalostí latiny a větších angličtiny, z dvoujazyčného latinsko-anglického vydání z roku 1914:
„Nechte mne vysvětlit, jak se vlastně zrodila tato pomýlená idea odsuzování rozkoše a vyzdvihování bolesti. Podám vám úplné svědectví o tomto systému a vyložím učení o zkoumání pravdy a stvoření lidského štěstí. Není nikdo, kdo by odmítal a nenáviděl potěšení nebo se vyhýbal rozkoši samé, jednoduše protože je to rozkoš. Činí tak, protože ti, kteří se neumějí rozkoši věnovat, přirozeně se dočkávají následků, které jsou extrémně bolestivé. A naopak zde není nikdo, kdo by miloval bolest jen pro ni samu, toužil ji získat a usiloval o ni. Leč, občas nastanou takové okolnosti, při nichž útrapy a bolest mohou vést k velikému potěšení a rozkoši.
Abychom ukázali názorný příklad, kdo z nás dobrovolně vyhledává vysilující tělesná cvičení, aniž by z nich získal nějakou výhodu? A zároveň, kdo má právo odsuzovat někoho, kdo se rozhodl užívat si potěšení, které nemá nepříjemné následky a nebo kdo se vyhýbá bolesti, která nepřináší ve výsledku žádné rozkoše?“
Vztah sadomasochistů k bolesti je snad nejkontroverznějším a nejhůře osvětlitelným aspektem z hlediska „normálních“ lidí. Však kdo by – řečeno s Cicerem – miloval bolest a toužil po ní? Řada z nás se jistě setkala s výroky jako „to si to jako masochista musíš užívat třeba u zubaře, co?“.
Bolest v BDSM hrách
Pojďme se, inspirováni největším z řečníků římské republiky, vydat na výzkumnou výpravu za tím, proč většina „spodků“ bolest v té či oné podobě vyhledává.
Bolest jako silný podnět
V okamžicích silného vzrušení, jako například sexuálního, je naše tělo zaplaveno hormony, zejména adrenalinem (epinefrinem) a endorfiny. V důsledku toho je tělo připraveno na stres, krizi a boj. Krevní oběh se centralizuje a krev se soustřeďuje především v životně důležitých orgánech, jako je mozek a srdce. Tělo je vnímavější vůči některým podnětům, zejména zrakovým a sluchovým.
Naopak jsou ale oslabeny některé „ochranné okruhy“, které tělo má. Dokážeme krátkodobě podávat vyšší fyzické výkony a také lépe snášet bolest. Bolest má za normálních okolností významnou signalizační a ochrannou funkci, ale v krizové situaci jsou pro přežití důležitější věci. Ve strachu nebo vzteku dokážeme proletět trnitým křovím a nevnímáme bolest z ran, které by nás za normálních okolností zastavily. Máme filtry, které ty slabší a pro tuto chvíli nedůležité podněty odstíní.
I lidé, kteří nemají masochistické sklony, jsou v okamžicích sexuálního vzrušení schopni snášet bolest. Záda statného mladíka, rozdrásaná do krve dlouhými nehty jeho vášnivé milenky, jsou klasickým symbolem. K tomu, abychom pronikli oním filtrem zkrátka potřebujeme silnější podněty. Třeba i tak silné, že by za normálních okolností byly vnímány jako nesnesitelné. Pokud by vášnivá milenka zasekla do našeho hypotetického mladíka své drápy ve chvíli, kdy tento relaxuje se sklenkou dobrého vína, nejspíš by se nesetkala s příliš pozitivní reakcí.
V tomto případě tedy nehledáme bolest samu, používáme ji jako nástroj, který má prorazit clonu, kterou náš organismus vytvořil. Pohlazení jí prostě neprojde.
Bolest jako zdroj energie k transformaci
Jedna moje kamarádka se zabývá tantrickými praktikami a podobnými věcmi, které není přízemním tvorům jako já dáno pochopit. Vysvětlovala mi, že ve správném psychickém rozpoložení může přijímaná bolest sloužit jako zdroj energie, kterou je možné přeměnit na něco jiného, na rozkoš.
Pravdou je, že bolest jednoznačně lze transformovat v minimálně fyzickou energii. Své by o tom mohli jistě vyprávět dostihoví koně (a dle romantických představ veslaři na galejích), kteří pobídnuti bičem energii jinak vyhrazenou na obranu proti útoku nebo drženou v rezervách směřují k vyšší rychlosti.
Ani tady tedy bolest nepřijímáme pro ni samotnou, ale je klíčem, který umožní otevřít jinak nedostupné zásoby energie, které si schraňujeme na horší časy.
Bolest jako zdroj hrdosti
V řadě kultur je nebo byla schopnost snášet a překonávat bolest (zejména u mužů) důkazem hrdosti. Většina přechodových rituálů, které mají učinit „z chlapce chlapa“ bolest v nějaké formě zahrnuje a její stoické snášení je podmínkou pro úspěšné absolvování celého ceremoniálu.
Do absurdních rozměrů byla tato forma adorace bolesti dovedena ve starověké Spartě. Kromě mnoha jiných aspektů vytvořili také novou sportovní disciplínu, v níž se vítězem stal ten, kdo vydržel nejkrutější bičování.
Tenhle způsob využití bolesti je podle mých zkušeností běžný zejména v gay komunitě a nemusí být vůbec doprovázen submisivitou a dalšími atributy, obvykle spojovanými s pozicí „spodka“.
Přechodové rituály jsou ostatně oblíbeným nástrojem erotických fantazií a povídek. Stačí se podívat například na www.spankboy.cz, kolik je tam textů o povyšování bažantů na mazáky v dobách povinné vojenské služby.
Zde tedy bolest také nevyhledáváme pro ni samotnou, ale používáme ji jako nástroj ke zvýšení vlastního ega, hrdosti a jako důkaz své odolnosti a statečnosti.
Bolest jako symbol dominance či submisivity
Zraňování a působení bolesti je nejprimitivnějším, nejzákladnějším projevem a symbolem vztahů nadřízenosti a podřízenosti. Neexistuje očividnější důkaz moci nad druhým, než možnost beztrestně mu působit bolest a neexistuje přímější důkaz ovládnutí, než bolest bez obrany přijmout.
Už ve starověkém Římě byly symbolem impéria (jako práva, výkonné moci) fasces, svazky prutů a sekery, které sloužily k výkonu tělesných trestů, od mrskání po popravy. Fasces zůstaly jako symbol moci do dnešních dnů: najdete je ve státním znaku Francie, Kuby, španělského četnictva, senátu Spojených států amerických nebo nade dveřmi Oválné pracovny Bílého domu.
Je tedy jenom logické, že ti z nás, kdo čerpají uspokojení právě z dominantně/submisivního vztahu a výměny moci (power exchange) mnohdy bolest působenou či přijímanou chápou jako jeden z důležitých aspektů takového vztahu. V případě pseudopedagogického sadismu se obvykle jedná o součást „spravedlivého“ trestu za reálná nebo fiktivní provinění – „biju tě pro tvé vlastní dobro“. Častý je ale i přesně opačný přístup, kdy „svršek“ působí bolest „spodkovi“ zcela svévolně, právě jako důkaz své absolutní moci – „biju tě prostě proto, že chci, žádný lepší důvod nepotřebuji“.
I v tomto případě je bolest nástrojem a symbolem a nevyhledáváme ji pro ni samotnou. Je způsobem manifestace nerovného postavení obou účastníků.
Bolest jako inspirace
S poměrně zvláštním způsobem vnímání bolesti jsem se setkal u jednoho svého kamaráda, takto zaměřením téměř výhradně sadisty. Ten dokázal zužitkovat i onu v úvodu zmíněnou bolest v zubařském křesle, která tradičně nepatří mezi vyhledávané ani mezi příznivci kliniku. Představoval si, jaké by to asi bylo, kdyby v roli mučitele působil bolest vrtáním zubů bez umrtvení svým obětem.
Nejsem si nicméně jist, nakolik je tento přístup obecně sdílen a je obecně využitelný v úchylné praxi.
Bolest jako rekvizita fetiše
Poslední forma využití bolesti v BDSM, které jsem si vědom, je bolest jako součást fetiše. Jako rekvizita určitého prostředí či situace. Zde účastníci často primárně nevyhledávají bolest jako takovou, ale prostě je součástí jejich role.
Typickým příkladem je třeba populární scénář neposlušná školačka a přísný pan učitel (nebo, v našem feminizovaném školství častější přísná paní učitelka). Zejména v anglosaském světě jsou tělesné tresty archetypálním projevem školství v BDSM hrách a tedy i logickou součástí fetiše. Záleží zde hodně i na způsobu provedení a nástrojích. Žák logicky může očekávat výprask rákoskou, plácačkou (paddle) či metlou, ale použití honáckého biče by nejspíš způsobilo jistý podiv.
V domácích „rodinných“ scénářích se zase spíš uplatní otcův řemen, matčina vařečka nebo v případě jistých jedinců šňůra od žehličky, protože jezdecký bičík nebývá typickou rekvizitou provázející dospívání a pozdní návraty z diskotéky.
Najdeme ho ovšem ve stájích a jako takový ho samozřejmě očekávám ve svých oblíbených scénářích zahrnujících ponyplay a fetiš na koně a jezdce. V dominantní roli bych se v tomto kontextu s rákoskou v ruce cítil poněkud trapně a pokusit se někdo rákosku vzít na mne v roli koně, patrně by zjistil, že bolestivé kopance lze získat i od antropomorfního koně ;-).
Tento přístup k bolesti je mně osobně subjektivně nejbližší, zejména nacházím-li se v podřízené roli. Bolest nevyhledávám, naopak se jí snažím vyhnout (protože ve mně budí spíš obranné reakce, než co jiného), nicméně je to „riziko povolání“, kůň prostě musí počítat s tím, že tu a tam nějakou slízne, jako trest nebo pobídku.
Ani v tomto posledním případě tedy bolest nehledáme per se, jako takovou, ale je prostě v nějaké – zpravidla dosti konkrétní – podobě logickou součástí scény.
Závěrem
Ciceronovo „neque porro quisquam est qui dolorem ipsum quia dolor sit amet, consectetur, adipisci velit“ (nikdo nevyhledává bolest jako takovou, pro ni samu) tedy zůstává v platnosti i po více než dvou tisíciletích a i v kontextu sadomasochistických hrátek.
Ani nám, zvrhlíkům a úchylům, není bolest příjemná sama o sobě. Je pro nás užitečným nástrojem, který můžeme využít pro tu či onu podobu transformace v rozkoš. Ale když si ukopneme palec, nadáváme jako každý jiný.