Čerpáno z knih Elise Sutton „Serchig for Wanda“ a „Female domination“, napsala a přeložila PhDr. Lenka Teremová.
Richard von Krafft-Ebing, německý psychiatr, působil první roky své kariéry v psychiatrických ústavech. Ovšem praxí v ústavu byl rozčarován a začal se věnovat vědě a vzdělávání. Mimo jiné působil jako profesor psychiatrie v Grazu a ve Vídni. Napsal spoustu knih, ale za nejlepší z nich je považována „Psychopathia sexualis“, kterou poprvé publikoval v roce 1886. Byla to v pořadí jeho druhá kniha. První jeho publikace „A texbook of insanity“ (Učebnice duševních poruch) byla vydána v r. 1879 a obsahovala klasifikaci duševních poruch. Zde popsal mimo jiné i mánii a její projevy.
Psychopathia sexualis byla pokračováním jeho práce. Zde se už zabýval tzv. „sexuálními instinkty“. Roztřídil zde mentální a sexuální úchylky do uceleného systému. Tato kniha byla dlouho dobu považována za první moderní pornografii, přestože byla psána jako vědecké dílo. Použil nových technických termínů a to v latině, popsal zde sexuální deviace a to vše podložil vědeckým výzkumem. Popsal zde úchylky, o kterých se dřív nemluvilo a to úchylky nejen hříšné, ale někdy i kriminální. Zde pojmenoval toto deviantní chování jako „sexuální perverze“.Toto dílo ovlivnilo sexuologii jako vědu. Poprvé zde použil termínů jako sadismus, heterosexuál, popsal chování fetišistů, exhibicionistů a masochistů. Poprvé zde použil termínu „masochismus“. Krafft-Ebing převzal slovo „masochismus“ od masochistických představ Leopolda von Sacher – Masocha, který své vlastní masochistické touhy popsal v novele „Venuše v kožichu“ (1869). Hlavní hrdina Severin von Kusiemski byl šílený láskou do Wandy von Dunajev, která s ním zacházela jako s otrokem. Wanda nosila kožich, který ho fascinoval, ponižovala ho a trestala. Tento román byl v podstatě autobiografií. Jeho první žena přijala jméno Wanda, nosila kožich a zacházela s ním jako s otrokem. Wanda prohlašovala, že nosí kožich proto, aby přilákala a uspokojila svého muže. Postupně se z ní stala krutá žena jako v jeho příběhu.
Sigmund Freud převzal výsledky Karfft- Ebingova bádání. Freud věřil, že masochismus se objevuje v třech formách:
- jako určitý přístup k životu
- jako vyjádření ženskosti
- jako způsob sexuálního vzrušení
Freudova teorie masochismu je vyzvednutím ženského zadku jako sexuálního symbolu v patriarchální společnosti.
Freud věřil, že muži, kteří chtějí být týráni, biti a svazováni, byli vystaveni hluboce zakořeněným sexuálním touhám být znásilněni či sexuálně zneužiti proti jejich vůli. Tito muži závislí na masochistických praktikách jsou buď impotentní anebo s poruchami či výkyvy potence. Freud zastával teorii, že touha být týrán je jen dalším vyjádřením masochistické touhy přijmout ženský pasivní postoj vůči rodičům.
Věřil, že tato „žena“ je složením různých postav. Milovaná a milující žena, ale zároveň tyranizující jako otec. Ponoříme-li se do této teorie hlouběji, Freud říká, že masochistický muž touží být ženou, protože žena je od přírody pasivní. Masochista chce být znásilněn proti své vůli postavou otce, ale přitom masochista není homosexuál. Chce jen, aby postava otce byla matkou, protože touží po ženské sexualitě. Takto dominantní žena vystupuje jako smíšená postava obou rodičů.
Krafft-Ebbing věřil, že „žena je pasivní, má jen málo sexuálních tužeb.“ V zásadě jsou tedy ženy podle jeho názoru sexuálně pasivní a v podstatě ani neobjevil žádnou ženu sadistku nebo fetišistku. Masochistické chování klasifikoval pouze u mužů a navíc ještě jen u duševně nemocných mužů. Označuje ho jako sexuální připoutání k ženě. Pokud by Krafft-Ebing a Freud žili dnes, kdy jsou ženy agresivní ve sportu, v obchodě, ale i ve vztazích, museli by své teorie poněkud pozměnit.
Freud také vyslovil teorii Oidopvského komplexu, pojmenovaného podle starověkého mýtu o králi Oidipovi, který se dostal do konfliktu s otcem a vzal si svoji matku. Podle této teorie se Oidipovský komplex objevuje u tří až pětiletých chlapců. Spočívá v tom, že chlapec cítí své první sexuální tužby vůči matce. Tuto touhu zároveň vnímá jako rivalitu k otci, který ho vychovává, a proto k němu pociťuje nelibost.
Freud píše: „Je to osud nás všech směrovat naše první sexuální fantazie směrem k matce a naše první pocity nenávisti a vražedných přání vůči otci.“ Oidipovský komplex vede až ke kastračnímu komplexu (kastrační úzkost). Podle Freuda tradiční paradigma je to, že chlapec si vybírá matku jako první sexuální objekt. Tím vyburcuje otcův hněv a tak u něj vzniká domněnka, že bude pravděpodobně vykastrován. Freud rozvíjí tento Oidipovský komplex a na něm vysvětluje formování super ega. Proto se chce chlapec ztotožnit s otcem. Otec vystupuje jako figura k identifikaci. Chlapec touží jako dítě mít stejně velký falus jako otec, ale postupně na skutečnost získat matku rezignuje.
Toto vysvětluje původ fetišismu podle Freuda. Freud předložil teorii, že fetiš je představa nahrazující ženský falus. Jinými slovy, malý chlapec zprvu popírá fakt, že žena nemá penis. Postupně si ale začíná uvědomovat, že v jeho životě důležité ženy, jako je matka a chůva, jsou odlišné a nemají penis. Podle Freuda, pokud chlapec vzhlíží k matčině noze a zároveň si všímá, že nemá penis, pak dalším objektem jeho sexuální touhy budou boty, které nahrazují penis (vysoké podpatky, fetiš podpatků). Freud věří, že neustálý návrat fetišistických tužeb je návratem k bodu rozporu mezi tím, že žena nemá penis a že by ho měla mít. Freud říká, že fetišismus je vlastně odmítnutím víry v penis.
V roce 1941 Freudův student a psycholog Theodor Reik napsal knihu „Masochism in Modern man“, kde uvádí teorii, že masochismus není charakterizován potěšením z bolesti, ale potěšením z očekávání bolesti. Masochismus je podle něj jen dáním do akce předchozí fantazie a tím, že dosáhnou orgasmu, vyhnou se jí a tím se vyhnou i strachu. Tímto masochistické potěšení trvá ve fantaziích a nahrazuje uspokojení.
V roce 1943 francouzský filozof Jean-Paul Sartre v eseji „Being and Nothingness“ říká, že masochismus je pokus v podvědomí redukovat sám sebe na nic, potom přichází objekt, který přehluší jeho sadistickou perspektivou, přání a touhy. Sarte tvrdí, že masochisté mají rádi zavržení, testování a ponížení, protože to je cesta, ve které mají jen jedinou možnost vztahu a to bud týrat anebo být týrán.
V roce 1967 francouzský filozof Gilles Deleuze ve své eseji „Présenation de Sacher-Masoch“ (později přeložené jako „Masochism Coldness and cruelty“) píše, že masochistické tendence jsou založeny na trvalém uspokojení. Vezmeme-li to do extrému, stálost je manifestována neustálým chladem. Deleuze uvedl teorii, že masochistům přináší potěšení to, kdy mohou kontrolovat myšlenky ženy skrz DS vztah a tak vidí ženu studenou a chladnou. Podle něj, sadista dosahuje potěšení tím, že ovládá druhého. Sadista ničí ego. Sadismus je založen na ignoraci vůle ega. Podle něj sadismus a masochismus mají úplně odlišné impulsy a proto vylučuje kombinaci obou. Pokládá to za nesmyslné.
Deleuze napsal že „masochista má tři základní představy matky – matka rodička, druhá je orální pečující matka a třetí – oidipovská matka.“
Freud i jeho žák Reik věřili, že „hypotéza otce“ je původcem masochistických představ. Otec zde hraje určující roli. Masochistické představy začínají tehdy, kdy si chlapec přeje být na místě otce, aby mohl mít sex s matkou, přitom se obává kastrace a tak se časem zřekne aktivní snahy a přijme roli matky, prosící se o otcovu lásku.
Reik napsal: „Měli jsme příležitost zkoumat případy hledání otce, nebo lépe řečeno jeho utajenou postavu bijící matky.“ Později Reik změnil názor: „Po testování a úvahách jsme zůstali v pochybnostech. Nejstarší masochistické fantazie vycházejí z mateřsko – dětského vztahu.“
Freud věřil, že masochismus je transformován z postavy muže – otce do postavy matky a že fantazie být bit matkou jsou ve skutečnosti představami být trestán otcem. Vyplývá to z Oidipovského komplexu, že masochisté chtějí zaujmout místo matky a touží být milováni otcem.
Deleuze argumentoval tím, že masochisté pohrdají obrazem otce, který vidí sami v sobě a hledají postavu matky, která je trestá skrz otce, a tímto vlastně trestají otce. Ve skutečnosti tedy otec vychází jako ten, kdo je trestán. Muž se neschovává v ženě, aby bil, ale v muži, který je bit.
Psychiatr Carl Jung (1865 – 1961) tvrdil, že původ masochistických představ je v nevědomé části psyché známé jako „stíny“ („The shadow“). Tyto „stíny“ mohou vyvolávat temné myšlenky, o kterých nechceme hovořit. Tyto temné myšlenky jsou zatlačovány a uzamčeny v těchto „stínech“. Jung nepředpokládal, že by masochismus byl duševní poruchou, ale spíš jeden z nezbytných komponentů lidského psyché. Měl teorii, že většina lidí se snaží potlačit, nebo kontrolovat své „stíny“ prostřednictvím Ega, ale že mnohem lepší je je přijmout, protože zajišťují úplné pocity při uvědomění si sama sebe.
„Potlačováním obsahu psyché a přirozených tužeb vzniká napětí. V nevědomí dochází k zápasu protikladných tužeb a přání a jejich potlačení může vést k duševní nemoci.“
Jung napsal: „Život je zrozením jiskry protikladů!“
V knize „Masochism and the Self“ (1989) Roy Baumeister napsal, že masochismus je ujištěním sama sebe, že jsme šílení a popřením rozumu. Řekl, že masochismus je moderním fenoménem společnosti.
Další populární teorie je známá jako „Algolagnia“, nebo „Erotogenic masochism“. Podle této teorie erotický masochismus je spojen s erotickými zónami na těle při trestání. Je-li dítě bito přes erotogenní zóny, transformuje bolest v rozkoš. A potom v dospělosti vyhledává tento způsob sexuálního vzrušení.
V roce 1969 Johann Heinrich Meibom publikoval disertační práci na téma stimulace erotogenních zón bičováním. Uvádí zde teorii, že bičování vybudí horké sperma a tím způsobí sexuální vzrušení a semeno tak dorazí do varlat. „Lidé, kteří stimulovali své pohlaví bičováním, rozpoutali oheň sexuální touhy, a proto se tím liší od ostatních.“
V roce 1703 Jacques Boileau publikoval knihu „Historia flagellantium“, kde vyjádřil názor, že flagelanství může mít erotický podtext. Flagelanství může být eroticky ambivalentní a záměrné. Tato kniha byla odsouzena církví, ovšem i přesto je od této doby bičování spojováno se sexuálním vzrušením.
V roce 1782 Jean Jaques Rousseau napsal „Confessions“, kde píše o svém dětství, kdy bičování rozvinulo jeho masochistické sexuální fantazie. V roce 1905 Freud poukázal na tuto knihu i ve svém díle „Three essays on the Theory of sexuality“.
-
- Rousseau byl známým pedagogem. V „Confessions“ tvrdí, že stimulace bolesti na kůži zadku je jednou z erotických zón pasivního nástroje krutosti.
V roce 1892 Albert von Schrenck – Notzing vysvětlil termín „algolagnia“ jako sexuální masochismus.
Na rozdíl od mladšího termínu „algophilia“, který popsal Charles Fere jako zálibu v bolesti během sexu, Schrenck – Notzing interpretoval algolagnii jako neovladatelnou touhu po bolesti, nikoliv jako zálibu v bolesti.
V roce 1911 neurolog Albert Eulenberg rozšířil pojem algolagnia a to tak, že tento pojem neobsahuje pouze akt bolesti, ale také masochistické fantazie nezbytné pro dosažení sexuálního vzrušení.
Psychologický výzkum z těchto teorií vystavěl základ definice algolagnie, která zahrnuje fyzické fenomény, kdy mozek interpretuje signály bolesti jako potěšení vedoucímu ke skutečně psychickému efektu. Mnoho psychologických výzkumů v první polovině 19 století označovalo toto jako psychickou poruchu, ale tento pohled změnil Dr. Alfred Kinsey ve svých dílech „Sexual Behavior in the Human Male“ (1948) a „Sexual Behavior in the Human Female“ (1953).
Kinsey, Wardell Pomeroy a další si všimli, že mnoho zdánlivě tzv. „normálních“ lidí používá bolesti v sexuálním kontextu.
Tyto teorie jsou dodnes debatovány a názory se stále různí. Dokonce různé publikace American Psychiatric Association (APA) mají odlišné názory na BDSM životní styl. To proto, že každý člověk je unikát, má unikátní DNA, unikátní zkušenosti z dětství a unikátní životní zkušenosti.
Každý z psychologů, který zkoumal mužský masochismus, odhalil jen část pravdy.
Elisa Sutton, americká psycholožka a domina v jedné osobě, která se zabývá již dvacet let teoreticky i prakticky fenoménem masochismu tvrdí, že analýzou masochistických tužeb jedné osoby se její výsledky nedají aplikovat na ostatní populaci. D/S nebo S/M je o sexualitě v mysli. Fyzický sex je o tělesném potěšení, dosaženém skrz senzuální pocity doteků a fyzického kontaktu.
DS je ale sexualita tvořená mentální stimulací, která je spouštěcím mechanismem sexuálního vzrušení. Spouštěcími mechanismy mohou být vzpomínky na dětství, individuální představy, vzpomínky na vůni či chuť a to vše je skutečně individuální podle individuálních zážitků v životě člověka.
- Sutton srovnává lidský mozek s počítačem. Mozek zaznamenává každou zkušenost, která člověka potká. Zrak, čich, chuť, zkrátka všechny smysly transportují signály do mozku. Lidskou sexualitu potom ovlivňuje vytvořený soubor dat v mozku. Mozek se tak stává tím největším sexuálním orgánem a fyzický kontakt potom není nezbytný, aby se probudily smysly a došlo k sexuálnímu vzrušení.
Zkušenosti z dětství (trestání, bití, oblečení matky) si přinášíme do dospělého věku a ty se pak mohou stát spouštěcím mechanismem sexuálního vzrušení. E. Sutton v knize „Female Domination“ přirovnává DS k tanci. „Muži lákají ženskou dominantní přirozenost do své přirozené submisivity. Ony se potom pohybují směrem k nim, slaďují se vzájemně jako při tanci. DS vztah je magnetická síla se dvěma opačnými póly, které s vzájemně přitahují. Jeden potřebuje druhého.“
Ženskou dominanci pak definuje jako víru v to, že žena sexuálně ovládá muže. A také jako milování ženské autority. Tohle podle autorky submisivní muž očekává od ženy. Ostatní věci jako oblečky a fetiše, či touhy, to vše jen vyjádřením téhož. Mužské potřeby milovat ženskou autoritu.
V knize se autorka dále zmiňuje o tom, že když začala před dvaceti lety zkoumat DS vztahy, myslela si, že takto zaměření mohou být jen muži s nízkým sebevědomím anebo se sexuální dysfunkcí. Ovšem během dvaceti let výzkumů zjistila, že submisivní touhy má většina mužů. Vyslovuje názor, že DS vztah povyšuje sex na vyšší stupeň, okořeňuje sex z důvodu síly vyměňované mezi mužem a ženou a uspokojí „vnitřní dítě“ v muži.
Na otázku, kde se rodí přirozené submisivní mužské touhy, odpovídá:
„Věřím, že se muži s těmito touhami už rodí a formují se v dětství z dětských zkušeností s ženskou autoritou. Muž je nošen v lůně ženy, živen ňadrem ženy, vychováván rukama milované ženy. To je specifické pouto mezi chlapcem a matkou. Základ této sexuality. Chlapec je opečováván, vychováván, chráněn a trestán touto autoritou a to se v něm míchá se submisivními sexuálními fantaziemi chlapce. V období adolescence začne hodně chlapců experimentovat se svoji sexualitou a v jejich představách se objeví krásná a tajemná žena. Toto je obvyklá forma sexuálních submisivních tužeb.
Malý chlapec je zvyklý mít kolem sebe dospělé ženské autority. Když vyjde z puberty, jeho sexuální fantazie zobrazují být sexuální obětí dospělé ženy jako je učitelka, vychovatelka nebo starší sestra. Zde se podle autorky rodí DS touhy. Ovšem ne všichni chlapci začínají s těmito fantaziemi. Potom chlapec vyzraje v muže se submisivními touhami nevinného chlapce, kterého ovládá ženská autorita.
Jeho mysl se neustále vrací do dětství, kdy žena, která ho vychovávala, ho trestala a milovala zároveň. On ví, že tato žena ho miluje a trestá s láskou. Milovaná žena ho trestá a objímá zároveň. To je důvod, proč muži milují ženskou autoritu. Když muž dospěje, očekává se od něho, že bude dominantním pohlavím. Tyto touhy musí v sobě potlačovat. Někomu se to podaří, někomu však ne.
A tak začne hledat dominantní partnerku.“
- Sutton hovoří v souvislosti s ženskou dominancí o tzv. „vnitřním vesmíru“, o určité submisivní zóně, která se projevuje absolutním odevzdáním se ženské vůli a zbavením se vlastní vůle. Ženská dominance je pak energií a silou celého vztahu. O této energii submisiv sní. Jakmile se muž vzdá své vůle, vstupuje do svého vnitřního vesmíru a zatímco se dává ženě všanc, utlumuje své svědomí a jeho submisivní přirozenost se může realizovat. Muž se tak může zcela pohroužit do svého vnitřního vesmíru. Tento vnitřní vesmír, to je místo absolutně tiché a klidné, magické místo, kdy jeho psyché splývá se ženou. Pouze muži, kteří se dokážou podrobit vůli ženy a takto s pohroužit do svého nitra, spatří pak ženu v celé její kráse a slávě.
Jedna Elisiina klientka popsala pocity svého manžela po BDSM session takto: „Po session se svým manželem, on vždy nakloní hlavu na stranu a na jeho tváři se objeví libý úsměv. Jeho oči se lesknou. Vstoupil do svého vnitřního světa. Jakoby čistá dominance byla všude kolem…“ Mnohé muže provází prázdnota, pokud si toto nemohou prožít. Jejich zkušenost s pevnou milující rukou jim přináší velké uspokojení, ale nejen uspokojení sexuální, ale i duševní. Pokud ženy nebudou schopny uvidět skutečnou tvář svého muže a cítit tuto magickou intimitu, nikdy nebudou v DS vztahu úspěšné, říká Elisa Sutton ve své knize „Female domination“.
Autorka se zde zabývá také kultovní knihou „Venuše v kožichu“ a zamýšlí se, proč se v knize stal právě kožich fetišem dominance. Zastává názor, že kožich reprezentuje podrobení se v království zvířat. „Žena, oblečena v kožichu, dnes kožichy nahradila spíš kůže, vysílá k submisivnímu muži signál. Kdyby kniha byla napsána dnes, jistě by se jmenovala „Bohyně v kůži“, říká autorka ve své knize.
Podíváme-li se na všechny tyto teorie, každá z nich má, podle mého názoru jistou skulinu. Většina psychologů zkoumala pouze mužskou submitivitu, nikoliv i ženskou, někteří autoři navíc omezili výzkum pouze na zkoumání duševně nemocných mužů. Každý z nich vycházel z hypotézy, že masochistické představy se vytvářejí na základě zkušeností v dětství s dominantní ženskou autoritou. Proč ale někteří muži, kteří v dětství nebyli trestáni přísnou matku, mají v dospělosti touhy být biti? A proč naopak muži, kteří mají zkušenosti s výprasky v dětství, netouží po výprasku od své partnerky?
Já osobně se domnívám, že rané zkušenosti v dětství jsou jen jedním z faktorů, determinujících mužskou submisivitu. Podle mého názoru zde zásadní roli hrají genetické předpoklady, jinými slovy, pokud se nenarodím jako masochista, mohou mě trestat v dětství, jak chtějí, ale masochista ze mne nevyroste a naopak, pokud se narodím s osobností masochisty, je celkem jedno jaký spouštěcí moment probudí mé sexuální fantazie. A že je těchto spouštěcích momentů v životě člověka k dispozici dost a dost (ať už filmů, časopisů, apod.). Záleží jen na správném načasování. Proto se u některých mužů objeví masochistické sexuální fantazie už v dětství, u jiných třeba až v dospělém věku.
Podle mého názoru všechny tyto teorie mají skuliny. Jak si tedy vysvětlíme, že například představy o výprasku mají i muži, kteří nebyli v dětství biti? To jsou otázky, které dosud nebyly stále zodpovězeny.