Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 18. listopadu 2004, Autor: Dostoyeffski
Ani na třetí pokus neudělala Monika zkoušku z dějin umění, což znamená, že si bude muset zopakovat první ročník na vysoké škole. Její rodiče z toho přirozeně radost nemají a svou dceru za špatné studijní výsledky potrestají mnohokrát osvědčeným způsobem. Den po výprasku volá Monice nejlepší kamarádka Sylva.
„Haló, tady Monika.“
„Čauky.“
„Jéé, ahoj Sylvi.“
„Nazdárek, tak co? Dostala jsi?“
„To snad bylo jasný, ne?“
„No, asi jo, nó. Vaši jsou strašně přísný. A co bylo?“
„Rákoska.“
„Fakt jo? Ty bláho, to ti nezávidím. A na holou?“
„Deset přes kalhoty, deset jen v kalhotkách a deset úplně na holou.“
„Třicet rákoskou?! To se zbláznili, ne?“
„No, nejspíš jo. Já myslela, že umřu. To byl snad nejhorší vejprask, co jsem kdy dostala.“
„V tomhle věku takhle řezat dceru, to se vaši zapomněli v předminulým století, ne?“
„No jó, znáš to. Naši jsou ze starý školy.“
„No dobře, ale co je moc, to je moc. Co dělá zadek?“
„Co asi? Bolí! Mám ho pruhovanej jak zebra.“
„Až na to, že zebry maj ty pruhy úplně jinak barevný!“
„Strašně vtipný! Bych chtěla vidět, jak by po takovým nářezu bylo tobě! Skoro ani nemůžu sedět.“
„No tak promiň. A s tou zkouškou to fakt nešlo nějak uprosit? Ani na trojku nešel ukecat?“
„To mi ani nepřipomínej. Výstřih jsem měla až kdovíkam, sukýnku kratinkou jak to šlo, ale na dědka to vůbec neúčinkovalo. Ještě mě nakonec seřval, že když nemám nic v hlavě, prsama to nedoženu. Nebo prej aspoň ne u něj.“
„To je teda případ. Já slyšela, že Staněk docela na holky je.“
„Možná bejvávalo. Anebo není na blondýny.“
„Prosimtě. Každej chlap je na blondýny. Ještě když vypadaj jako ty! Stejně si myslím, že tě tvůj otec dodneška řeže taky trochu proto, že se chce kouknout, jakou pěknou dcerušku si udělal.“
„Myslíš, jo?“
„Že váháš. Nebo tobě to přijde normální svlíkat se v devatenácti před svým otcem?“
„Já ti nevím… Ani mi to tak divný nepřijde, protože nás takhle doma řezali odjakživa. Mne i ségru. Většinou prostě na holou.“
„Já se z vás zblázním! Já jsem doma sice taky občas dostala nařezáno, ale na holou snad nikdy. Nebo počkej, jednou vlastně jo. To ale byla moje blbost.“
„Jakto?“
„Bylo to v létě, já přišla v noci pozdě a navíc ještě trošku napitá. Vypadalo to, že naši spí, a že je všechno v pohodě a tak jsem rychle vklouzla nahá do postele a usnula. No a když mě ráno otec vytáh z postele a začal mávat řemenem, prostě jsem na sobě nic neměla.“
„Smůla…“
„To teda jo. Vřískala jsem tenkrát na něj, že mě nemá co mlátit nahou, jenže do toho přišla matka a začala mi kázat, že to se teda pletu, a že když můžu někde trajdat po nocích bůhví s kým, a přijdu si nad ránem v takovým stavu, že si ani nejsem schopná oblíct noční košili, tak že za to taky musím umět přijmout trest.“
„Jako bych slyšela svoji matku!“
„No a tak jsem se musela sebrat, nahá nenahá, ohnout se přes opěradlo křesla a nechat si nařezat jak nějaká dorota přistižená bůhví při čem. Myslela jsem, že se hanbou propadnu.“
„To moc dobře znám.“
„Zařekla jsem se tenkrát, že ode mě neuslyšej ani hlesnutí, aby je to ponížilo, víš? Jako aby viděli, jak jsou hnusný, když jsou schopný bít svoji jedinou dceru takhle potupným způsobem. Jenže mi ten plán moc nevyšel…“
„Ječela jsi jak zjednaná, co?“
„No, ze začátku jsem se držela, ale pak jsem se rozbrečela jak malá holka. Spíš než od toho řemenu to ale bylo z celý tý situace. Připadala jsem si prostě hrozně ponížená. Máti stála přede mnou a něco kázala o morálce a výchově, no a milovanej tatínek mi zezadu řezal zadek jen to svištělo. Vsadím se, že se mu to líbilo. Mladý maso prostě provokuje!“
„Asi máš pravdu. Tak holt musím rychle zestárnout! A nebo se rychle vdát.“
„To není dobrý ani jedno. Bejt stará je asi pěkná otrava a když se vdáš, nemáš jistotu, že nebude v tomhle typu výchovy pokračovat manžílek. Takový případy prej jsou běžný.“
„No to by mě trefilo. Ale to snad nehrozí. Jakmile je jednou člověk dospělej a není v ničem zavázanej rodičům, přeci ho nemá užkdo vychovávat! Myslíš, že bych snášela bití od našich, kdybych měla dost peněz, abych si mohla školu platit sama? Ani náhodou! Kvapem bych se od nich odstěhovala a nazdar!“
„Hm, jenže o tom si budeš muset ještě chvíli nechat zdát. Než z tebe bude úča, to bude trvat ještě čtyři roky, ne?“
„Jo. Pitomá zkouška! Kdybych nemusela znova do prváku, už by to bylo veselejší… Jauvajs.“
„Co je?“
„Ále, zapomněla jsem na zadek. Blbě jsem dosedla na štokrdle.“
„A jak to vlastně u vás včera probíhalo?“
„Věděli o tom už dopředu. Volala jsem jim to hned po zkoušce.“
„Hm, to je asi lepší, co?“
„Asi jó. Takže jsem přišla z vlaku, položila tašku v předsíni ašla do obýváku, kde seděli naši v křeslech. Ani mi neodpověděli na pozdrav a otec hned začal, že to nebudeme dlouho protahovat, a hned vyřídíme, co vyřídit máme. Pozdějc že si jako můžeme promluvit o tom, co a jak dál a tak.“
„Ty jo, to je teror.“
„Já s tím byla smířená, že dostanu, ale když ta situace přijde, stejně se vždycky rozklepu. Tak jsem jim řekla, jestli si můžu aspoň dojít umejt ruce a sundat svetr. Máti řekla, že mi v tom nikdo nebrání a tak jsem šla. Když jsem se vrátila, držel už otec v ruce rákosku.“
„Chudáčku!“
„No, to jo. Postavil si mě doprostřed místnosti, klasicky jsem se ohnula a chytnula za kotníky. Pak si za mě stoupnul a řek, že nejdřív dostanu deset přes kalhoty.“
„Co jsi měla za kalhoty?“
„Džíny.“
„No aspoň že tak.“
„No jo, schválně jsem si vzala ty nejnovější, co ještě nejsou sepraný.“
„Co matka, ta se neangažovala?“
„V klidu si popíjela kafe a dívala se. Žádná křeč.“
„Vždy elegantní dáma, co?“
„No jo, vážená paní advokátka!“
„Myslíš, že ji doma taky řezali?“
„To je úplně jasný. Proto si to teď s otcem vybíjí na nás.“
„Bolelo to?“
„Ty bláho, jako čert. Otec mi je dával po třech, vždycky rychle za sebou.“
„A hodně prudce?“
„Jako kráva! Měla jsem co dělat, abych se udržela ve stoje. Když mi dal i tu desátou, zvedla jsem se a vyndala kapesník. Otec položil rákosku na stolek, vzal si svou whisky se sodou a přerozvážně přešel k oknu, z kterýho vždycky někam důležitě zírá. No a matka začla kázat. Prej ať se na ni dívám, když se mnou mluví, a že se s tatínkem snaží, aby ze mě něco bylo a já se jim takhle odvděčuju bla bla bla…“
„Klasický kecy. To není možný! To je snad všechny učej v nějakých rodičovských kurzech nebo co!“
„Nejspíš jo. Každopádně otec za chvíli matku utnul, vzal znovu rákosku a nakázal, ať si stáhnu džíny, a že dostanu dalších deset přes kalhotky. Tak jsem se poslušně jak ovce zase otočila, stáhla si džíny ke kotníkům a vyšpulila čistě vyprané bílé nohavičkové kalhotky, že ano!“
„Jak jinak. Přece si nebudeš brát na takovou příležitost tanga,že jo!“
„To bych byla blbá!“
„No ale na druhou stranu, vono ani takový nohavičkový moc nepomůžou, nebo se pletu?“
„To teda ne. Zvlášť když tě někdo švihá takovou silou, jako otec. Přes spodky mi je sázel po dvou a vždycky po té druhé jsem to už musela hustě rozdejchávat. Znáš to, podlomený kolena, ruce ti vystřelujou k zadku, snažíš se narovnat, přenášet váhu a tak.“
„Neznám. Rákoskou jsem nikdy nedostala.“
„No to buď ráda.“
„To jsem. Mám z toho husí kůži.“
„Matka vždycky jen zasyčela, ať neřvu, že nás nemusí slyšet celej barák, jenže to se lehko řekne! Pak už prostě jen brečíš a po každý nový ráně zaječíš, ať se snažíš sebevíc.“
„Není ta tvá máti trochu trhlá? Kouká se na to, jak tě vlastní otec řeže rákoskou a ještě se diví, že si u toho dovolíš zaječet!“
„Po osmý ráně jsem to už nevydržela, narovnala se a rukama se chytla za zadek, jenže to se u nás nesmí. Máti vyskočila jak čertík na pružině, chytla mě za ruce a syčela, že nebudu zneužívat její dobroty, protože prej přemluvila otce, aby mi trest milosrdně odstupňoval. Původně mě totiž prej chtěl řezat už od začátku na holej zadek.“
„Ó, jak je to od ní šlechetné!“
„Jo, učiněná světice! Nevím, co čekala. Že jí začnu líbat ruce, jak je hodná? Pche!“
„Neuvěřitelný!“
„No, takže jsem se jí musela omluvit, že už to neudělám a tak… hrůza, to víš, že jsem u toho řvala, jak malá, ale to se prostě jinak nedá.“
„Já vím, vždyť jsem ti říkala, jak to bylo u nás, když jsem přišla po tý zábavě. Dopředu si můžeš slibovat, co chceš, ale pak se jim tam stejně rozbrečíš. Jsme prostě jen holky, že jo?“
„No jo no. Ale jestli je něco, co nesnáším, tak je to tohle falešný kamarádství. Když ze sebe matka začne dělat chápající kámošku, která se vlastně snaží, abych to měla co nejmírnější, je na mojí straně a tak. To určitě! Ta je tak na mojí straně!“
„Tak to jí taky nevěřím. Matky na svý dcery žárlí, protože jsou mladší a hezčí, než jsou ony a tím pádem jim určitě dělá móóc dobře, když můžou to mládí trochu potrápit a ukázat, že nad náma maj ještě navrch. Já myslím, že vidět zadek svojí dcery, kterej je dvakrát menší, pěknější a pevnější, než je ten její, to je jak mávat bejkovi před nosem červeným hadrem!“
„To je přesný.“
„No a co se teda dělo dál?“
„Dostala jsem ty poslední dvě přes kalhotky a zase nastala důležitá pauza. Máti mi podala svůj kapesník a nesnesitelně dobrácky mi domlouvala, že je to škoda, a že mi to za to nestálo, a že po mně přeci nechtějí tak moc, než abych se učila a něco ze měbylo…“
„Pořád stejná písnička!“
„Tatíček si zatím dopil svýho Jamesona se sodou, rozepnul si rukáv u košile, důležitě si ho vyhrnul, aby mi jako ukázal, že teď mi teprve naseká pořádně, a musela jsem se zase předklonit. Máti mi stáhnula kalhotky ke kolenům, stoupnula si ke mně a chytla mě kolem zad, abych se nemohla narovnávat. No a otec mi suše oznámil, že posledních deset ran dostanu na holou.“
„Jako bys to nevěděla!“
„No právě. Prostě národní divadlo!“
„Dalo se to vydržet?“
„Moc ne. Zadek mě hrozně bolel už po těch dvaceti, ale teď na holou to teprve začalo bejt pravý peklo. Matka věděla, proč mě má držet. Po každý ráně jsem ječela a kroutila se, že asi nebylo jednoduchý mě udržet.“
„To se teda nedivím.“
„Myslela jsem, že to snad ani nevydržím. Poslední tři rány jsem dostala rychle za sebou a máti se mnou už doslova zápasila. Úplně poslední jsem slízla vkleče a pak jsem se už chytla za zadek a vzteky jsem kolem sebe kopala a řičela jak zjednaná.“
„Sousedi teda měli o zábavu postaráno, co?“
„No, to teda asi jo.“
„Otec mě chytil, postavil na nohy a se zvednutým ukazovákem naštvaně syčel, že mám okamžitě přestat vyvádět, nebo že mi ještě přidá, a tak jsem se zavřela v pokojíčku, flákla sebou na postel, tak jak jsem byla, s kalhotama a spodkama na půl žerdi, a pěkně jsem si pobrečela.“
„Chudáčku můj! Co ségra, ta doma nebyla?“
„Přišla asi hodinu nato, byla někde v kině nebo co.“
„Tak tě asi litovala, co?“
„Jo, to víš. Před spaním mi dávala studený obklady. Zadek mám samý jelito, dívala jsem se do zrcadla, strašnej pohled. Počítám,že mi to zmizí nejdřív za tejden. Hrůza!“
„Ty jo, to si vůbec nedokážu představit.“
„Klidně se můžeš přijet podívat.“
„Fakt jo? To by ti nevadilo?“
„Né, proč? Jsem teď doma sama, ségra odjela na celej tejden do školy a naši chodí z práce až večer.“
„Že by malá dámská jízda?“
„Jasnačka, pokecáme a já ti udělám jelitovej striptýz.“
„Na to jsem fakt docela zvědavá. Jak říkám, rákoskou jsem nikdy nedostala, takže vůbec nemám představu, co dokáže na zadku natropit.“
„Hele buď ráda! Pásek je proti ní procházka růžovým sadem. Ale víš co? Otec ji má schovanou někde ve skříni… můžeme ji zkusit najít a vyzkoušet na tobě.“
„Cože? Jako že mi s ní nařežeš?“
„Když tě to tak zajímá…“
„Ty mě šokuješ!“
„Třeba jen jednu dvě rány, ať víš, jaký to je.“
„To jsou mi nápady! Ale praštěný jsme na to dost, co?“
„Aspoň se mnou budeš víc soucítit!“
„Ty jo, tak to abych si vzala nějaký pěkný kalhotky, když se před tebou budu svlíkat.“
„Hele, mě to snad začne vzrušovat!“
„Nech toho, nebo se začnu těšit…“
„Dostaneš, jako jsem dostala já. Jednu přes džíny, jednu přes spoďáry a jednu naostro. Nebo si troufáš na víc?“
„Já myslím, že ta jedna bude až až. Co by tomu řek Matěj, až by mi v sobotu našel na zadku jelita?! Ještě by si myslel, že mě doma řežou!“
„No to je toho! Tak mu řekneš, že to nejde, že máš jahody.“
„Ty jsem měla před čtrnácti dny, to on má moc dobře spočítaný!“
„Tak si u toho zhasnete, nó!“
„Nějak to navlíknu. On sice nemá rád, když je u toho zhasnuto, že prej chce všechno vidět, ale já mu to nějak vysvětlím. Anebo si mě holt jen nesmí vzít zezadu.“
„To se přeci zařídit dá…“
„To víš, že jo. Sice mě to dóóst bere, když mi to dělá zezadu, ale kvůli tomu si nenecháme rušit svý plány, no ne?“
„Kdyby tak věděl, že si ke mně jeho zrzavá Sylvinka jede pro vejprask! Ten by se asi divil!“
„Hele, nikomu ani muk, jo?“
„Ale to je jasný, dělám si srandu.“
„A seš si jistá, že se vaši nemůžou vrátit z práce třeba dřív?“
„To víš, že jo. Kdybys měla za rodiče advokátku a podnikatele, věděla bys, že dřív než v sedm doma nikdy nejsou.“
„A co kdyby stejně někdo přišel?“
„No, kdyby nás otec načapal, jak si hrajeme s rákoskou šlohnutou z jeho skříně, asi by nás s ní seřezal na jednu hromadu!“
„Kecáš!“
„Nekecám! Ba ne, jen tě tak straším, neboj.“
„A umíš to s ní vlastně vůbec?“
„Jako jestli ti trefím zadek? Tak malej ho snad nemáš,ne?“
„Hele! Nebuď drzá! Matěj náhodou říká, že mám nejhezčí prdelku na světě!“
„Tak se hned nečerti. My dvě si tak zrovna můžeme stěžovat na postavy! To na tom je většina ženskejch mnohem, mnohem hůř. A dát někomu rákoskou na zadek nemůže bejt žádná věda.“
„No jen aby!“
„Víš co?“
„Co?“
„Já už se fakt na tu tvou prdelku docela těším!“
„Ty seš blbá!“
„Začíná se vě mně probouzet vášeň tyrana!“
„No potěš! Už vidím, jak budeš vychovávat svý děti!“
„Ne, to zas ne. Svoje děti vyplácet nebudu, to jsem si slíbila už dávno. Když mě takhle vychovávali naši, neznamená to, že musím stejně vychovávat i svoje děti.“
„Souhlas. Vidím to stejně. Jen je otázka, jak to bude, až ty děti fakt budeme mít. Znáš ty naše předsevzetí.“
„Ne, tohle se budu snažit dodržet. Snad jen kdyby to už opravdu jinak nešlo…“
„No a jsme u toho. Já vždycky v takových chvílích říkám: Nikdy neříkej nikdy.“
„No jo, máš pravdu.“
„Tak jo, já si dám sprchu a vyrazím, co říkáš?“
„Neváhej ani vteřinu. Já udělám něco malýho k jídlu…“
„Až takhle, jo?“
„Když dámská jízda, tak se vším všudy! Mám tu česnekovku, tak udělám jednohubky, jo?“
„To nezní špatně.“
„A otevřem si víno! Co piješ, bílý nebo červený?“
„Radši asi bílý.“
„Hned ho dám vychladit! Aspoň se ti budou před přísnou slečnou Monikou líp stahovat gatě!“
„Ty jo, to zas bude akce!“
„Hele víš co? Já si vezmu ty svoje vysoký kozačky, černou koženou sukni, bílou košili a na hlavě si načešu upjatej drdol, jo?! Udělám ze sebe vězeňskou dozorkyni!“
„Dozorkyni s plným zadkem jelit!“
„No co, no?! Byla jsem u ředitele věznice na koberečku! Pozdní příchody do práce…“
„A já budu jako vězenkyně?“
„Ne, budeš moje dcera! Znáš to, svobodná dominantní matka řeší doma špatné školní výsledky svojí jediné dcery.“
„To mi něco připomíná!“
„No jo, jen si rejpej, on tě smích přejde.“
„Začínám se bát!“
„Máš taky čeho! Tak šup, ať už jsi tady! Já jdu hledat rákosku.“
„Ano, mami.“
„Tak pa! Těším se!“
„Já taky, zatím ahoj.“
„Ahoj!“