*Jméno Peter Slemrian mnoha našim čtenářům nic neřekne, ale mezi zájemci o japonskou bondáž má jeho jméno velmi dobrý zvuk. Tento sympatický čerstvý padesátník nevysoké postavy a příjemného šibalského pohledu pochází z Dánska a - co je pro nás to zajímavé - "na plný úvazek" vyučuje a předvádí japonskou bondáž. Měl jsem na jaře možnost vidět a pro web www.shibari.cz fotit krátké vystoupení v rámci jeho prvního pražského workshopu. Zaujal nejenom mě, proto jsem využil příležitosti a při jeho další návštěvě v Praze jsme ho s Míšou Into These Bonds, **hlavní ** organizátorkou *zářijového workshopu, požádali o rozhovor pro BDSM.cz.
Petře, jak bys popsal své pojetí japonské bondáže, svůj styl?
Hodně mě inspiruje japonská technika a způsob myšlení. Ale na druhou stranu nejsem Japonec, západní mentalita je úplně jiná, takže co vyhovuje Japoncům, se může příčit západnímu způsobu myšlení, naší erotické kultuře, naší kultuře jako takové. Podle mě je třeba trochu přizpůsobovat, ne jen slepě přebírat, co dělají Japonci, ne všechno. Musíme filtrovat a říct si, co je pro nás přirozené, protože jsme odlišní. V Japonsku například hodně pracují s konceptem suuchi nawa, hry se studem, zahanbením z toho, že žena pociťuje vzrušení. Toho lze krásně využít, o tom není pochyb. Ale na Západě to máme úplně jinak, nejsme vychováváni, abychom se za svou sexualitu styděli, ale naopak, aby z nás vyrostly sebevědomé lidské bytosti, hrdé na svou sexualitu a schopnost ji vyjádřit. V tom bude asi největší rozdíl.
A můj styl, ptal ses na styl? Za prvé, snažím se japonský způsob vázání přizpůsobovat nebo, jak bych to řekl... hrát si s protipóly, které lépe vyhovují našemu způsobu uvažování. O to se pokouším. A za druhé: rozhodně jsem nedosáhl nějakého hotového, konečného stylu, je to spíš neustálé hledání. Pořád objevuju něco nového a učím se od bezpočtu úžasných lidí, kteří používají provazy každý svým vlastním, jedinečným způsobem. Provaz je univerzální prostředek, který lidi dokáže krásně sblížit, vnést do života intimitu, důvěrnost, vzájemné propojení - a právě to podle mě doopravdy potřebujeme. Lidé potřebují žít v přítomném okamžiku, soustředit se jeden na druhého, nemyslet pořád dopředu, co bude zítra, příští týden, prostě jen být, uvolnit se, společně dýchat, přestat myslet technicky. Vždyť dneska člověk pomalu potřebuje příručku, aby obstál v posteli, jsme pod neustálým tlakem, ptáme se, jestli jsme dost “pokročilí”! Vázání by takové nemělo být, sex by takový neměl být.
Dalo by se říct, že vázání je také forma sexu, dokonce může jít do mnohem větší hloubky. Lidé při něm mohou zůstat oblečení a přesto se jeden druhému zcela vydat. A toho se snažím dosáhnout, protože to sám k životu potřebuju a ze zkušenosti vím, že nejsem zdaleka jediný.... všichni potřebujeme obejmout, pustit otěže z rukou, přestat se ovládat. Ale dá to práci, protože jsme tak navyklí ovládat sebe i všechno kolem, děláme tisíc věcí najednou, odpovídáme na maily, telefonujeme, esemeskujeme, sledujeme zprávy, tolik věcí, které musíme mít pořád pod kontrolou. Takže kdybych měl shrnout svůj styl vázání: je to způsob, jak tomu všemu - na minutu, na hodinu, na večer - uniknout.
**Jak to všechno pro tebe začalo? Co v tobě ****probudilo **zájem o bondáž, co tě oslovilo a inspirovalo?
Probuzení? Dávno před tím, než jsem měl jakékoliv ponětí o sexu. Zřetelně si to vybavuju: bylo mi osm, hráli jsem si s partou v lese na schovávanou a brali nalezené kamarády do zajetí. A protože jsme jim museli nějak zabránit v útěku, sebrali jsme někde kus provazu a spoutali je. Já tehdy zjistil, že „moje“ zajatkyně se celá chvěje vzrušením - a já taky. Samozřejmě jsme netušili, co se děje, ale byl to elektrizující okamžik, intenzivní, vzrušující. Taky jsem se tehdy poprvé ocitl tak blízko osobě opačného pohlaví. Bylo to naprosto nevinné, ale na energii, která mezi námi proudila, nikdy nezapomenu, a dodneška ji při vázání zažívám.
A pak, ve dvaceti, jsem vázání objevil znovu, s přítelkyní, která mi jednou v noci zašeptala do ucha spoutej mě a já na to nadšeně *jasně! * Vzal jsem, co bylo po ruce, kabel, pásek od županu... a když druhý den ráno zazvonil budík, pořád jsme ještě vázali. Tehdy jsem se začal bondáži vážně věnovat. Propadl jsem jí a drží mě to dodnes.
**Ale to byla západní bondáž... **
Jasně, taková všehochuť, inspiroval jsem se, kde se dalo, začal jsem hledat, jenže to bylo ještě před internetem.
A kdes tedy hledal?
Kamarád, kterého jsem znal ze SM klubu, jezdil na služební cesty do Japonska. Měl tam známého, ten ho vzal na vystoupení japonského bakushiho a jemu ten zážitek úplně učaroval. Domů přivezl časopisy Kitan Club s fotkami, a když mi je ukázal, dohodli jsem se, že [japonskému stylu vázání] musíme přijít na kloub, protože byl krásný a vzrušující. To bylo někdy v devadesátém čtvrtém, devadesátém pátém. Rok dva jsme se snažili konstrukci a postupy vázání vykoukat z fotek a pak se lidi začali ptát, jestli třeba nechceme pořádat workshopy a učit. A my přitom vlastně dohromady nic neuměli! Tou dobou se objevil internet, podařilo se nám najít nějaké výukové materiály, jenže většinou v japonštině, takže bylo obtížné vytěžit z nich nějaká konkrétní řešení, v zásadě jsme všechno objevovali metodou pokus – omyl. Ale byla to legrace, hodně jsme se u toho nasmáli. A brzy vznikla skupina zhruba třiceti lidí, kteří začali vázat jednou, někdo i dvakrát týdně.
Mluvíme o polovině devadesátých let...
... ano, v druhé polovině devadesátých let. Byla to první skupina, která se ve Skandinávii shibari věnovala, později se to rozšířilo po celé zemi a dneska se v Dánsku shibari a kinbaku věnuje spousta lidí.
Když už jsme to nakousli: jak shibari komunita v Dánsku funguje**?**
V Dánsku hraje zásadní roli společenský aspekt setkávání, nejde jen o to přijít a naučit se vázat. Navíc tu vzniklo prostředí, kde se lidé v rolích vázaného a vázajícího střídají. Samozřejmě, někdo je vyhraněný a nechá se jen vázat nebo jen váže, ale hodně lidí si chce vyzkoušet obě polohy. Což je krásné, nemluvě o tom, že riggerům tahle nenahraditelná zkušenost pomáhá v rozvoji. Bez ní si pocity člověka v provazech mohou jen představovat - a to není totéž. Proto všem začínajícím vazačům radíme, aby si to vyzkoušeli na vlastní kůži, když už ne pro potěšení, tak alespoň jako součást učení vzdělávání – a spousta jich zjišťuje, že je to vlastně prima.
**Vážou většinou muži, jako u nás, nebo je to půl napůl? **
Na běžném srazu se setkáváme s tím, že chlap váže chlapa, žena ženu a... všechny možnosti mezi tím :))
Přibíráte nováčky? Je těžké přijít do rozjeté skupiny?
Nově příchozím věnujeme hodně času a energie. Nespěcháme, snažíme se, aby do vázání příjemně „vpluli“ a aby se dřív, než zkusí třeba i jen jednoduché svazování zápěstí, seznámili s emocionální stránkou věci. Ukazuje se, že je to užitečné: najednou z nich spadne nervozita a zapomenou se stresovat tím, že by měli předvést nějaký výkon. Technika pro tu chvíli není důležitá, podstatné je, aby je vázání těšilo, aby z něj měli intenzivní prožitek. Aby prostřednictvím provazu hledali, vnímali, přemýšleli. Spousta lidí pak hodiny váže jen několika provazy, často i jen jedním. To je dobrý základ pro společný rozvoj, protože podle mě se člověk úplně nejvíc naučí od toho, koho váže.
Vím, že ty patříš k organizátorům Peer Rope Copenhagen, udržujete kontakty s ostatními dánskými komunitami?
Ano, tradičně pořádáme společné akce, navštěvujeme se, učíme se od sebe, bavíme se. Nepotrpíme si na soutěžení, nikdo před ostatními nemachruje, prostě sdílíme, co umíme. Kdo potřebuje být za každou v centru pozornosti rychle zjistí, že u nás s tímhle přístupem nepochodí, a hledá si publikum jinde. Pěstujeme otevřenost vůči různým stylům a dáváme si pozor, aby se vázání nezvrhlo v jakési náboženské hnutí. Nikdo nediktuje, co je správně a co špatně, důležitá je jedině funkčnost a bezpečnost. Jestli je určitý způsob vázání vhodný k danému účelu. Samozřejmě, existuje spousta užitečných a vtipných technických fíglů, ale emocionální stránka má přinejmenším stejnou váhu. Kdo si partnerku nezíská jedním provazem, přidáním deseti dalších se jí nepřiblíží, maximálně se může za provazy a za techniku schovat. To klidně může vázat figurínu. Je mi smutno, když občas vidím, jak někdo váže jako stroj a nestará se o partnerčiny pocity. To mi připadá hodně nejaponské a nezajímavé.
Kladeš velký důraz na komunikaci. Stála na prvním místě od začátku nebo pro tebe někdy byly důležitější provazy?
Pro mě vázání je komunikace. Pomocí provazů dáváme a přijímáme, jsou prodloužením smyslů, umožňují nám tady a teď vytvořit hluboký vztah, proniknout do druhého i do sebe. Ale chce to odvahu, vyjít vázanému napůl cesty, vnímat signály, citlivě reagovat, vydat se. Protože když ze sebe nic nevydáte, nic se vám nevrátí. Kdo váže, musí být stejně zranitelný jako partner/ka.
Vnímals to tak odjakživa?
Kdepak. V průběhu života jsem vázal různými způsoby a jeden čas jsem se zaměřil na vystupování. Vůbec mi to nepomáhalo, naopak, čím rychleji jsem vázal, čím intenzivněji jsem piloval techniku a dokonalé provedení, čím „pokročilejší“ jsem si připadal, tím víc jsme se od sebe s partnerkou vzdalovali. Když mi to došlo, bylo mi, jako bych to napálil dvousetkilometrovou rychlostí do zdi. Jednou večer jsem si pustil video z vystoupení, všiml si partnerčina výrazu a uvědomil si, že je... jinde, než bych čekal. Cítil jsem mezi námi propast a to byla tvrdá rána. Na tři měsíce jsem provazy odložil úplně a pak se vrátil na začátek, vázal jen jedním provazem a dobrého půlroku jsem s partnerkou nešel do závěsu.
To sis uvědomil až prostřednictvím videozáznamu, partnerka ti nic neřekla?
Ne, vázali jsme spolu už dlouho a ona si myslela, že japonská bondáž takhle má vypadat. Byla to samozřejmě moje vina. Nosil jsem klapky na očích, fascinovala mě rychlost, vázal jsem na efekt, tříprovazové takatoe kote jsem zvládl za míň jak tři minuty.... ale čeho jsem tím dosáhl? Vázat superrychle je na chvilku zábava, ale pak to začne být strašná nuda... pokud člověk nepracuje s dynamikou. Postupná gradace nebo exploze rychlosti v určitém okamžiku v sobě nesou velkou sílu, zatímco rychlost sama o sobě je nezajímavá.
Jsi hlavním pořadatelem evropského turné japonského bakushiho Otonawy, kterého budeme mít možnost poznat osobně na říjnovém workshopu a vystoupení v Praze. Jak ses s ním seznámil a čím je pro tebe jako člověk?
Otonawu jsem poznal v roce 2011, když spolu s dalšími vystupoval na festivalu LFAJRB v Londýně. Zaujalo mě, že jeho vystoupení mají oproti ostatním další rozměr, dával ze sebe úplně všechno. Nebude to náhodou: má za sebou osmnáct let jako herec tradičního divadla kabuki a má skutečný smysl pro drama a vypjaté emocionální okamžiky. Jeho vystoupení berou divákům dech, dojímají, hluboce se jich dotýkají. Nejspíš proto je tak mimořádný. Není jen zručný vazač, nepředvádí pouze „krásné utrpení“, ale vypráví i příběh. A zároveň má vynikající techniku, což mu dává svobodu vyjádřit, co chce.
S Otonawou jsem se setkal i jako s učitelem, vřelým a laskavým učitelem. Má smysl pro humor, nebere se vážně, vtipkuje, je prostě příjemný. Hned po skončení workshopu jsem si řekl, že bych se od něj chtěl učit dál a nabídnout tu příležitost i ostatním. A tak jsem přišel s nápadem uspořádat turné. Ještě před tím se s ním setkám v Tokiu a vím, že se na svou druhou cestu do Evropy moc těší.
**Během vystoupení v roce 2011 ale diváci zatajili dech ještě z jednoho důvodu, málem ****prý ****došlo k nehodě... **
Ano, v jednu chvíli se začal uvolňovat uzel. Ale Otonawa si toho okamžitě všiml a provaz zajistil, takže pádu předešel. Hodně o tom pak přemýšlel a nemyslím si, že by se ještě někdy podobná situace opakovala. Každopádně - zareagoval bleskově a nic se nestalo.
Kdoví, možná tam zafungovala tréma, že poprvé vystupuje na Západě, nervozita z očekávání diváků... to je lidské. Na Západě se používání klouzavého uzlu na provazech, které nesou hlavní zatížení, tradičně vyhýbáme a je to tak dobře. Bylo to probuzení, připomenutí, aby si všichni dávali pozor. Klouzavý uzel má svou nezastupitelnou roli při dynamickém vázání s mnoha přechody, ale nikdy u provazu, který nese největší zatížení.
K tomu jsou workshopy dobré: poučit se z chyb druhých, vyvarovat se vlastních. Tvými workshopy prošla už řada lidí, máš už také "své" žáky?
Najde se pár lidí, kteří si tak začali říkat. Když si vás někdo vybere za učitele, je to obrovská čest, ale také zodpovědnost a popravdě, vždycky mě to trochu uvádí do rozpaků. Být považován za učitele s sebou nese velká očekávání a povinnost jít příkladem.
Vztah mezi žákem a učitelem je navíc hodně osobní, obvykle trvá delší dobu, vzniká pouto. V průběhu let se důvěrně poznáváme a řadu z nich považuji ne za studenty, ale za své učitele a blízké přátele. Protože jdeme do hloubky, odkládáme před sebou ochranný štít - a to je myslím podstata kinbaku: neschovávat se, být stejně zranitelný, jako partner/ka. Bez zranitelnosti, schopnosti projevit emoce, není kinbaku.
Děkujeme za rozhovor, jen ještě drobnost, nějaké moudro na závěr by nebylo?
Važte pro radost :)
S Peterem se, doufáme, nevidíme naposledy. Velký dík za tento rozhovor patří, Míše Into These Bonds, nejen za to, že k nám Petera „přilákala“, ale i za neocenitelnou pomoc s angličtinou. Zájemce o (nejen) japonskou bondáž bych rád odkázal na rozvíjející se web www.shibari.cz, kde najdou fotografie z akcí již uskutečněných a informace o připravovaných.