Domluvili jsme se s Górdanem, že až Nicka, neboli Nioclase Fagana propustí z nemocnice, doveze ho na hrad. Nechal mu připravit pokoj v prvním patře za ohybem chodby, aby kluk ze dveří neviděl na schodiště k soukromému apartmá pána hradu. Mohl by tak vidět i to, co vidět neměl, třeba jeho lordstvo, jak se v noci tiše vkrádá do mého pokoje, anebo mne, jak se jdu po náročné noci nad ránem dospat do své postele a sotva přitom pletu nohama. Dělal jsem si kvůli tomu nápadu, poskytnout tomu sirotkovi útočiště, z Górdana legraci, že je sběratel náctiletých uličníků, ale ve skutečnosti to byl můj nápad, dopřát Nickovi rekonvalescenci jinde, než na nevlídné a kruté ulici. Tam by pravděpodobně dlouho nepřežil.
Pár hodin poté, co Górdanovi zavolal doktor James McKeenan, jsem měl možnost si s Nickem promluvit o Seanovi. Bohužel mi s pláčem potvrdil mé předpoklady, že z něj britští vojáci SAS vymlátili, kde se můj bratr skrývá. Rychle jsem prověřil místo, kde měl Sean být, což jsem zvládl pěkně tiše a sám. Podle neklamných stop tvrdého zápasu jsem tak zjistil, že místo pobytu mého bratra bude zcela jistě Castlereagh. Bylo proto nutné rychle jednat a tak Górdan domluvil noční schůzku s těmi stejnými muži z PIRA, se kterými už jednou jednal za mými zády. Nebyli vůbec nadšení z toho, že mám jít do akce s nimi. Jejich šéf prohlásil, že až se podělám strachy, pampersky mi vyměňovat nebudou. Górdan jim ale nedal jinou možnost, buď výslech obou elitních vojáků proběhne podle našeho scénáře, nebo si najmeme jiné profesionály. Vidina ztráty značných finančních prostředků ty tvrďáky z PIRA rychle přesvědčila. Když zjistili, že bez mé přítomnosti to nepůjde, s nevolí souhlasili. Vymínili si ale, že budu Górdana na slovo poslouchat, a s tím se dalo souhlasit.
Při té schůzce padlo od těch starých protřelých bojovníků PIRA tolik urážek na mou adresu, že Górdan jen nadskakoval. Když ti muži odešli, musel jsem ho uklidňovat, ať se na to vykašle, že jsem díky svému mládí na podobné jednání zvyklý. Šikanu a urážky jsem snášel s hrdostí a klidem, protože jsem lepší recept neznal. Nadávky do malých ubohých čůráků a miminek s dudlíkem mne nemohly rozhodit, zato ty nadlidi z PIRA dokonale rozhodil můj nadhled, se kterým jsem s nimi jednal. Byl jsem to já, kdo byl pod ochranou tygra jménem Górdan, což oni netušili. Vcelku mi jich bylo líto, protože pokud nebudou akceptovat moje místo ve smečce, tygr bez milosti vytasí drápy.
„Chci tě vidět, jak si pořádně tvrdě podáš ty dva britské hajzly,“ řekl mi Górdan, sotva jsme před hospodou, v jejímž zázemí se schůzka konala, nasedli do auta. „Jedině tak na ty chlapy z PIRA uděláš dojem a já vím, že ty to zvládneš.“
Zhluboka jsem se nadechl a hodil po něm takovým pohledem, že mne lačně a vášnivě políbil. Bezcitně mi přitom prokousl ret. Dech se mi při tom upírském polibku zrychlil a moc nechybělo a nechal bych se ojet rovnou v tom autě. Až tam mne dostala má zvrácená touha po Górdanově dominanci. Požitkářsky mi krev, prýštící ze rtu olízal a já jen slastně zavřel oči. Zotročil mne a ovládl a moc dobře to věděl, ten nejúžasnější, nejkrutější a nejněžnější Dom, který byl celý jen můj. Nedokázal jsem si život bez něj představit ale ne kvůli penězům, kterých jsem měl téměř neomezené množství, ale kvůli jemu samému. Nešlo mi jen o sex, i když ten byl s Górdanem neskutečný a skvělý, ale zejména o jeho přítomnost. Byl jsem na něm závislý fyzicky i psychicky. Potřeboval jsem ho, podobně jako narkoman svou drogu.
Druhý den jsme poprvé snídali ve třech. Nick se k nám přidal, tichý, uzavřený do sebe. Za celou dobu neřekl ani slovo, jen krátce a uctivě odpovídal na otázky. Na mne se tvářil neutrálně, Górdana se bál. V jeho nedospělých představách evokoval Górdan autoritu a moc, před kterou je lepší mít se na pozoru. Nedivil jsem se mu. V církevním dětském domově si od mužů vytrpěl dost a proto jediný, komu věřil, jsem byl já. Připadal jsem mu stejně starý, i když mi bylo skoro o pět let víc, takže ve mně viděl jedinou oporu. Navíc jsem byl i jediným, kdo se ho mohl dotknout, když bylo potřeba převázat mu každý den rány. Byl jsem proto povýšen na ošetřovatelku a důvěrníka v jednom.
Po snídani jsem Nicka doprovodil do jeho pokoje, protože jsem si všiml, že má dva obvazy celé od krve, takže bylo potřeba je vyměnit. Požádal jsem ho, ať se svlékne jen do spodního prádla, abych mu mohl zkontrolovat i další zranění. S ostražitým výrazem v očích mi vyhověl a já mu pomohl, protože se zlomenou rukou neměl to svlékání úplně jednoduché.
„Prosím tě, neboj se,“ uklidňoval jsem ho. „Já ti fakt nechci ublížit. Tady nejsi v žádném sirotčinci, abychom tě tady bili a znásilňovali,“ přejel jsem mu lehce prsty po jizvách na zádech. Cuknul sebou.
„To je od biče?“ zajímal jsem se, i když mi původ těch dávno zahojených zranění byl jasný.
Přikývl. „Nechtěl jsem dělat to, co po mně chtěl vychovatel,“ dodal po chvíli plačtivě, zatímco jsem mu přelepoval ošklivé popáleniny na ramenou. Když nepomohlo bití, vojáci si vypomohli cigaretami a zapalovačem, aby mu rozvázali jazyk.
„Kdysi jsem zažil něco podobného,“ prozradil jsem Nickovi zejména proto, aby byl sdílnější. Věděl jsem, že když bude o tom, co se mu dělo v dětském domově mluvit, snáz se s tím vyrovná. Na mé přiznání ale nijak nezareagoval, takže jsem radši změnil téma hovoru, abych ho zbytečně neuváděl do rozpaků.
„Jak ses vlastně seznámil se Seanem?“
„On mě našel,“ pípnul. „Schovával jsem se v tom skladišti u trati, kdes mě objevil ty.“
„Dost blbej úkryt, tam bys zmrznul.“
„To mi říkal Sean taky, jenže já byl rád, že jsem vypadl z děcáku a všechno ostatní mi bylo jedno. Jeden z vychovatelů si tam na mě zasedl a bil mě rákoskou za každou prkotinu. Přes ruce, přes holej zadek i přes chodidla, takže jsem pak nemohl udělat ani krok.“
„Takže Sean se o tebe postaral,“ usmál jsem se. Můj brácha se za ta léta nezměnil. I o mne se vždycky staral.
„Říkal, že spolu nám bude líp. Měl nějaký peníze, a když došly, tak jsme prostě kradli, ale ve dvou to bylo snazší, protože jeden vždycky dával pozor.“
„Sean uměl vždycky ukrást všechno, co chtěl. A když jsem začal i já mít požadavky na nějaký lepší oblečení, kradl i pro mne. Jednou mi dal k narozkám tričko Puma, a já se z něj mohl zbláznit radostí.“
„Je mi moc líto, že Seana dostali,“ vypadlo z Nicka najednou. „Je to moje vina.“
Zavrtěl jsem hlavou a v náhlém impulzu jsem si stáhl mikinu přes hlavu, abych mu ukázal mou památeční jizvu. Vypadala při své délce dost hrozivě. „Tohle mi udělali ti samí hajzlové, kteří teď mají Seana. A neboj se, i já jsem mluvil. Sice jim trvalo pár dní, než mne zlomili, ale taky to dokázali. A když jsem poprvé přijel na tenhle hrad, byl jsem na tom možná hůř, než ty.“
Nick zase jen přikývl a já viděl, jak moc je unavený. Našel jsem proto mezi léky, které mu dal doktor McKeenan ty, které měl proti bolesti a jednu tabletku mu podal i se sklenicí vody. „Spolkni to a zkus usnout. Řeknu, aby ti oběd přinesli až do postele.“
Poslušně prášek spolkl a zapil a pak se zachumlal pod peřinu, že mu koukal sotva nos.
„Jak mu je?“ zeptal se mne Górdan, který si v klidu a nerušeně četl v salonu noviny a popíjel svou druhou kávu. Rozhodl jsem se, že se k němu s kávou přidám. Pomalu jsem si na ni zvykal. Zachutnala mi na Bahamách, kde ji připravoval sám Górdanův komorník a dával do ní kapku irské whisky a smetanu. Po snídani jsem si ale objednal jen obyčejné espresso s mlékem, jaké pil i Górdan.
„Má výčitky svědomí, že kvůli němu Seana dostali, tak jsem mu řekl, že je mít nemusí.“
Koukl na mne nad okrajem novin. „Pozítří večer budou ti dva zmetci mimo kasárna. Jejich jednotce začíná dvoudenní volno, takže se k nim líp dostaneme. Ani jeden už v Castlereagh nebydlí. Oba jsou tady v Ulsteru tak dlouho, že už si tady našli nejen přítelkyně, ale pronajali i byty. Zabydlují se tady, hajzlové,“ procedil nakonec vztekle.
„Takže?“
„Zítra se přesuneme na utajené místo, kde se bude konat briefing. Pak se s únosci rozejdeme a už se nesetkáme až do chvíle těsně před únosem. PIRA už teď ty dva sleduje, takže přesně víme, jak vypadá jejich den. Po opuštění kasáren chodí celá parta na pár piv do jedné hospody, kterou mají po cestě. Pak se rozloučí a každý jde svou cestou a to je chvíle, kdy zaútočíme. Ty u toho ale nebudeš.“
„Cože?“ vyjekl jsem překvapeně.
„Nebudeme o tom diskutovat!“ uťal moje námitky Górdan tónem, který jsem příliš často neslýchal. Nepřipouštěl ale žádné diskuze a to ani v nejbujnějších snech. Ten samý ledový hlas jsem slyšel naposledy, když jsem se snažil prosadit si tetování, po kterém jsem hrozně toužil. Tehdy mi řekl, že jestli někdy přijdu potetovaný, nejdřív mi zmrská záda honáckým bičem a pak mi to tetování osobně odstraní bruskou. Věřil jsem mu, že by toho byl schopný, tak jsem si na podobné experimenty nechal zajít chuť.
„Proč u únosu nebudu?“ osmělil jsem se zeptat, ale pečlivě jsem volil jak slova, tak tón hlasu.
„Protože kromě předání zajatců to bude nejriskantnější okamžik celé operace, takže ji necháme oba na profesionálech, kteří už unesli desítky lidí. Uvědom si, že profíci od SAS patří mezi nejlíp vycvičené speciály světa a dostat je můžou zase jen ti nejlepší. Nebude to žádná sranda, ale pořádně tvrdá akce, která se povede jen díky tomu, že těm dvěma výčepní kapku přiostří pivo.“
Doslova mi upadla brada, protože o tom zatím nepadlo ani slovo.
„Je to takové moje tajemství a zná ho kromě tebe ještě velitel akce. Výčepák z té oblíbené hospody SAS je náš agent, ale ví to jen hrstka nejvěrnějších, protože jeho práce pro nás je příliš důležitá. Byl to on, kdo tvé mučitele pomohl identifikovat a teď jim přisype do piva cosi, co zvyšuje účinky alkoholu. Našim chlapům se při únosu bude prostě zdát, že vojáci kapánek přebrali, a jejich kámoši si to budou myslet taky. A my dva si pěkně počkáme na místě, kam budou oba zajatci dopraveni, abychom je vyslechli. A při výslechu budeš ty mlčet jako hrob. Ti dva znají tvůj hlas, takže se nesmíš prozradit. Mluvit budu já a ještě dva vyškolení chlapi od PIRA, kteří byli dřív policajti, takže výslechy vést umí. A ty jenom tiše těm dvěma ukážeš to pravé peklo.“
Rozzářily se mi oči, protože na nic jiného jsem se netěšil víc, než na to, až vrátím svým mučitelům veškeré utrpení. Větší dárek mi Górdan k nohám položit nemohl.
Na briefing s našimi vyškolenými a všeho schopnými únosci jsme vyrazili roverem, podobně jako do Derry, ale cestou jsme třikrát auto vyměnili a kličkovali jsme hrabstvím sem a tam, abychom setřásli případné stíny. Teprve když si byl Górdan jistý, že za námi nikdo nejede a ověřil si to i od mužů z druhého auta, které nás při našich cestách jistilo, vydal rozkaz, že můžeme jet na místo setkání. Byl jsem tím ježděním sem a tam tak zamotaný, že jsem vůbec netušil, kam to vlastně jedeme, což bylo možná taky účelem hry. Pokud by mne někdy chytili, nedostali by ze mne při výslechu ani slovo. Auto nás vysadilo před kamennou budovou, která nejspíš sloužila nějakým hospodářským účelům. Připadala mi jako stará a nepoužívaná stáj, ze které někdo odstranil všechny boxy pro koně. Uvnitř už byli všichni, kdo se měli celé akce zúčastnit, my s Górdanem jsme dorazili jako poslední.
„Nemohl sis to mimino vyzvednout z jeslí až po briefingu,“ zaútočil na Górdana hned nejdrsnější chlap z té devítičlenné skupiny. Jemu jsem asi ležel v žaludku nejvíc.
Sledoval jsem svého milence, kterého jsem měl dokonale přečteného. Znal jsem každé jeho gesto i každou změnu výrazu. Oči se mu zúžily a linie čelistí vystoupila, jak je pevně zaťal. Tohle tedy bylo zlé! Byl opravdu naštvaný. Přešel několika rychlými, dlouhými kroky stáj a chytl toho chlapa pevně pod krkem.
„Ještě jednou od tebe uslyším nějaký debilní poznámky, a budeš si sbírat zuby po zemi, Curry! Ty dvě svině Kierana dvakrát málem umučily, takže má právo tu s námi být a ukázat jim, co umí. A navíc jde o jeho bratra!“
Ticho ve stáji by se dalo krájet. Górdan právě řekl něco, co ti tvrďáci netušili. Všech devět párů očí se na mne tázavě zadívalo. Muži jakoby čekali, co na to řeknu. Přejel jsem po těch překvapených tvářích pohledem. „Třikrát se ze mě v Castlereagh snažili dostat, kde je můj bratr a já to pokaždé vydržel,“ řekl jsem pevným hlasem, který mi dal šíleně zabrat, protože kolena se mi klepala, jako sulc. „Chtěl bych vidět kohokoli z vás, kolikrát by si nadělal hrůzou do gatí už jen cestou v poutech do kasáren. Věřte, že už dávno nejsem žádný mimino!“
Górdan pustil muže jménem Curry a postavil se vyzývavě vedle mne. Kdokoli by se mi ještě chtěl posmívat, musel by čelit nejdřív jemu. A já mlčky přehlížel celé to shromáždění a byla ve mně malá dušička ale se zatraceně dobrým pocitem. Jakže to říkal ten psycholog v Gainesville? Ochranitelský komplex? Górdan ho právě dokonale předvedl! Možná, že by s tím mohl i do televizní reklamy.
„Tak fajn, máme málo času, takže si probereme, jak to bude zítra probíhat,“ ozval se nakonec velitel skupiny a tím celou tu epizodu ukončil. Od té chvíle už se poznámky k mé přítomnosti na briefingu omezily jen na občasné zabrblání, ale žádné přímé útoky jsem už nezaznamenal. Celkem bez zájmu jsem poslouchal detaily o tom, kde budou jednotliví muži rozestavěni, aby se perfektně vycvičeným vojákům nepovedlo uniknout. Zaposlouchal jsem se až do detailů samotného únosu.
„Jakmile se k nim dostaneme na kontakt, tak okamžitě použijeme tyhle výkonný elektrický biče na dobytek,“ vysvětloval Curry zaníceně. Přitom držel v ruce dlouhou červenou tyč s vidlicí na konci. Když stiskl tlačítko na držadle tyče, přeskočil mezi vidlicemi silný modravý výboj. Tu věc jsem příliš dobře znal z výslechů. Dostal jsem s ní bezpočet elektrošoků do genitálií i do análního otvoru, takže jsem věděl, jak příšerně to bolí. Curry se na mne zpod přivřených víček zadíval, jakoby nad něčím přemýšlel, a pak pokračoval. „Žádné místo není tabu. Klidně jim to napalte do krku nebo do koulí, hlavně ať je okamžitě vyřadíte! Dezorientované a neschopné pohybu je hodíte do dvou pickupů. Pak bude následovat narkotikum v injekci, protože chloroform je moc zdlouhavý a nakonec pouta a páska na oči.“
„Je ten bič na dobytek účinný?“ zeptal se kdosi.
„Jasně,“ odvětil muž, kterému jsem k srdci příliš nepřirostl. Nečekal jsem ale, že bude natolik surový a nebyl jsem připravený na to, co následovalo. Zaútočil tím mučicím nástrojem tak bleskově, že jsem neměl šanci vůbec na nic. Takovou zákeřnost jsem prostě nečekal. Jedním krokem ke mně skočil, vrazil mi vidlici elektrického biče mezi nohy a podržel tlačítko.
Jediné, co jsem si pamatoval naprosto přesně, bylo mé ječení. Výboje mne krutě zasáhly přes látku kalhot nejen do ocasu, ale i do koulí. Směřovaly kamsi mezi můj pohlavní úd a varlata, takže zásahy byly stoprocentně likvidační a strašlivě bolestivé. Složil jsem se jako podťatý a ruce mi vystřelily k rozkroku. Válel jsem se na zemi Górdanovi u nohou, ale co se dělo kolem mě bezprostředně po tom knokautu, jsem vůbec nevnímal. Měl jsem totální okno, vyplněné bolestí.
Realita se vrátila až ve chvíli, kdy mne Górdan v náručí nesl k autu. Uvědomoval jsem si, co se se mnou děje, ale co se dělo před pár minutami, to jsem si vybavit nedokázal. Elektrický výboj mne dokonale paralyzoval, takže demonstrace elektrického biče byla jistě úspěšná. Jak ale dopadl její druhý hlavní protagonista Curry, to mi nebylo jasné. Měl jsem však takový mlhavý dojem, že ho slyším ječet bolestí kdesi poblíž, ale možná, že to byl jen sen. Anebo ochranitelský komplex?
„Kierane, vnímáš mne už? Jsi OK?“ zjišťoval Górdan s úzkostí v hlase a svlékal ze mne džíny, aby se podíval, jaké škody ty výboje napáchaly. Opatrně mi sáhl do slipů a prověřil moje bohatství mezi nohama. Ocas ani moc nebolel, zato koule byly pěkně citlivé.
„Koupil jsi několik pecek za sebou. Promiň, měl jsem být rychlejší, ale ten jeho útok mne dokonale překvapil. Ten hajzl tam jen stál a držel tlačítko, takže bič práskal jeden elektrický výboj za druhým.“
„Cos mu provedl?“ zeptal jsem se ještě docela roztřeseným hláskem.
„Nakopal jsem mu koule někam do žaludku a myslím, že nikdo neměl žádné námitky. Curry je kretén a všichni si oddechli, když ho velitel té buňky ze zítřejší akce stáhl. Nahradí ho Paddy Mahony, což je to nejlepší, co nás mohlo potkat. Znám ho. Je skvělý.“
Přikývl jsem se zavřenýma očima a nechal si v soukromí auta Górdanem stáhnout i slipy, protože dotek látky na popálených varlatech byl nesnesitelný.
„Pane, nemám zastavit někde u lékárny?“ Górdanův diskrétní a zjevně všeho schopný komorník se otočil od volantu a koutky mu zacukaly, když viděl, jak ležím polonahý s roztaženýma nohama na zadním sedadle, a jeho pán mi zvědavě prohlíží genitálie. Nedivil jsem se, že mu bylo do smíchu. On neměl grilované koule.
„Možná by to chtělo něco na popáleniny,“ pohlédl mi Górdan tázavě do tváře.
Rezolutně jsem zavrtěl hlavou. „Bude stačit ten olejíček Mistra Nobu, ale nejspíš bys ho měl přidat do vybavení autolékárničky,“ ujistil jsem ho a pokusil se o úsměv.
„To udělám,“ rozesmál se Górdan.
Doma se Górdan ani nezabýval tím, aby mne znovu oblékal. Hodil mi slipy a džíny, které mne uchránily od mnohem citelnějšího zranění, do klína a klidně mne odnesl dovnitř. Já se sice bránil, že chodit můžu, ale musím se přiznat, že takhle to bylo mnohem příjemnější, protože koule mi po té hře s elektrickým bičem otekly a každý krok bych odtrpěl. Nebyl jsem si moc jistý, jak další den zvládnu svou roli mučitele, ale vrazit těm dvěma hajzlům při výslechu vidlici biče mezi nohy můžu vcelku bez námahy. Představoval jsem si, jak je svlečené přivážu vleže na zádech s nohama doširoka roztaženýma a zvednutýma, abych měl jejich nejcitlivější partie pěkně přístupné, a pak se budu už jen dobře bavit.
„Co se stalo?“ přivítal nás na schodech vyděšený Nickův hlas. Ach bože, tohle tedy zrovna vidět nemusel. Můj holý zadek v Górdanově náruči nebyl to, co bych chtěl na potkání předvádět.
„Kieran je zraněný, ale není to tak, jak si myslíš,“ začal Górdan vysvětlovat, ale já mu skočil do řeči. „Nic mi není, jen mne jeden chlápek nakopal do koulí a to docela bolí,“ usmál jsem se na to vyděšený dítě, který si jistě muselo myslet, že se z církevního sirotčince dostalo rovnou do pekla.
„To znám,“ přikývl už mnohem klidnější a sledoval od dveří mého pokoje, jak se s nohama daleko od sebe šourám k posteli. „Mě vychovatel bil přes podvázaný koule rákoskou, dokud jsem je neměl celý fialový,“ dodal bez jediné stopy emocí. Prostě jen konstatoval fakt.
„Bože,“ hlesl Górdan, protože tohle na něj bylo moc. Pak mi podal z nočního stolku ten zázračný olejíček a přitom na mne nenápadně mrknul. Nechtěl zůstávat v mém pokoji, když tam byl Nick, takže mi popřál dobrou noc, vyprovodil Nicka do jeho pokoje a sám vyšel po schodech k sobě nahoru. Slyšel jsem jeho tiché kroky v dřevem obložené schodišťové hale, která byla podobně jako celý hrad přebudovaná začátkem devatenáctého století v oblíbeném stylu romantické gotiky. I můj pokoj byl v podobně pohádkovém slohu, zato Górdanovo apartmá, které zabíralo celé druhé patro jižního křídla, bylo mnohem střízlivější. On si nepotrpěl na žádné novogotické vyřezávané kudrlinky, zlacené tapety a nebesa. Své soukromé pokoje, do kterých jsem se o hodinu později s námahou ale tiše vyškrábal, si nechal zařídit nádherným klasicistním a empírovým nábytkem.
Bílý župan jsem odhodil někde uprostřed cílové rovinky mezi dveřmi do ložnice a postelí a nahý zalezl ke svému milenci do široké postele. Políbil mne a pak si ve světle ještě jednou prohlédl škody, napáchané elektrickým bičem. Vzal moje pořád dost citlivé koule jemně do ruky a pak je zlehka políbil a přejel po nich jazykem. Zvedl jsem nohy, chytl si je pod koleny a pak jen čekal, co bude dál.
„Nejradši bych si nafackoval,“ přiznal se mi. „Kdybych nečuměl, kde co lítá, mohl jsem Curryho zastavit. Nikdy by mne ale nenapadlo, že bude tak podlý.“
„Ty za to nemůžeš. I já tam stál jako kokot v širým poli a ani se nehnul. A to si myslím, bůhví jak nejsem vycvičený.“
Górdan si podal z nočního stolku svou lahvičku oleje a důkladně mi jím bolavá varlata namazal. Bylo znát, že olejíček působí, protože bolest byla už mnohem snesitelnější. Do zítřejšího večera budu určitě bez problémů chodit.
Jazyk mého milence se přesunul ze šourku na hráz a já jen slastně zavřel oči a vnímal škubání v ocasu, který na laskání toho citlivého místečka ochotně reagoval. Ach bože, ani ve snu by mne nenapadlo, že po těch elektrošocích budu nějaké sexuální aktivity schopný. Bolest koulí na mne ale působila stejně zaručeně, jako vždycky.
„Kdybych neviděl, jak se ti to líbí, nechal bych toho,“ řekl mi Górdan o pár minut později, když mi ocas stál jako svíce a on opatrně překonával svým kolíkem sevření mého svěrače. Zalapal jsem po dechu, protože to docela zabolelo. Záměrně si mne nepřipravil prsty, ale jen jazykem. Chtěl, abych tu přijatelnou dávku bolesti, která zasunutí provázela, pořádně užil. Přerývaně jsem se nadechoval a sváděl boj mezi touhou okamžitě ze sebe toho vetřelce dostat ven a nádherným pocitem naprosté bezmoci. Górdan mne nekompromisně ovládal, tak, jako vždy a já neměl právo volby. Chytl mi ruce za hlavou a začal tvrdě přirážet, protože v mé tváři přečetl tu perverzní touhu po bolesti a dominanci. Svou stydkou kostí mi narážel do oteklých koulí, takže jsem syčel bolestí, ale stejně jsem mu vycházel vstříc, aby pronikal co nejhlouběji. Dostal jsem se do toho stavu zvířecího chtíče, kdy jsem přestával vnímat okolí a na světě existoval jen ten úžasný ocas, který mi roztahoval zadek a přirážel v neskutečném tempu.
Byl hotový asi za dvacet minut a celou tu dobu mi nepustil ruce, takže má erekce si stále vyzývavě říkala o pozornost. Jeho ocas zůstával pořád hluboko v mém nitru a mé ruce byly uvězněné za hlavou, takže jsem nemohl vůbec nic. Díval se na mne a vychutnával si svou převahu. Přehmátl tak, aby mi obě zápěstí držel jen jednou rukou. Pohladil mne po tváři a pak jel svou rukou níž, přes můj krk na hrudník. Stiskl mi nejdřív levou a pak pravou bradavku a zatáhl za ně. Teprve potom jeho ruka sjela po mém břiše na pupík a pak se konečně začala zabývat mým ocasem. Pomaličku a beze spěchu ho začal zpracovávat a nešetřil přitom lubrikačním gelem, zatímco ústy mi dráždil citlivé bradavky. Zrychleně jsem dýchal a svět ještě nezačal existovat. Ještě pořád jsme byli s Górdanem jen my dva ve víru sexu a nic jiného nebylo. Neexistovala ani bolest, ani únava, byla jen všeobjímající slast, která mne provázela až na vrchol. Vystříkl jsem na svůj hrudník a ploché břicho a Górdan udusil můj finální výkřik nekompromisně polibkem. Věděl, že se v extázi většinou nedokážu ovládat a byl spokojený, když mne do toho nekontrolovatelného stavu dostal. Díval se na mne a přitom olizoval sperma z mého těla a pak se znovu přisál na mé rty a předal mi vše, co v ústech měl.
Překvapeně jsem mrkal a zjišťoval, že svět se vrátil. Z mlhy a temna kolem mého sexuálního vyvrcholení, pomalu začaly vystupovat obrysy nábytku v té krásné ložnici a zejména černé a usměvavé oči toho chlapa, který mne zas tak úžasně udělal. Chytl jsem ho kolem krku.
„Jednou mě budeš mít na svědomí,“ řekl jsem mu a nebyla to žádná planá lichotka, ale pravda.
„Já už tě mám na svědomí,“ řekl sebevědomě. „A teď bys měl spát. Máš za sebou náročný den a ještě náročnější před sebou.“
Zadíval jsem se do jeho něžných černých očí. Kdysi dávno jsem se ho zeptal, jak přišel ke svému exotickému tmavému vzhledu, který se u zdejší aristokracie opravdu často nevídal. Vyprávěl mi, že jeho otec byl před druhou světovou válkou tajným agentem vojenské rozvědky v Lisabonu a tam, na večírku u britského velvyslance poznal krásnou dědičku významného španělského šlechtického rodu. Górdan sám se narodil v přepychu argentinského paláce rodiny své matky, která do Jižní Ameriky utekla před Francovým režimem. Do Severního Irska se poprvé podíval jako šestiletý, po matčině smrti. Bylo jeho povinností prvorozeného a jediného syna, následovat otce na jeho panství, byť byl i dědicem svého španělského rodu. Po smrti matky, která ho vychovávala v přepychu a rozmazlování, to byl krutý kontrast, protože od otce dostal výchovu spartánsky tvrdou, vojenskou a přísně irsky vlasteneckou. To ještě netušil, jak moc se mu bude v dospělosti hodit.
Políbil jsem ho na rty a pak se spokojeně uvelebil na boku, zády k němu. Jeho ocas jsem měl ještě stále v sobě, sice už dost ochablý, ale pořád jsem o něm věděl. Objal mne rukama kolem pasu a jednu nohu mi přehodil přes mé nohy.
„Miluju tě,“ zašeptal jsem. On mi tohle říkával často, ale já jemu málokdy.
„Spi už,“ zašeptal a pohodlně se uhnízdil. „Taky tě miluju,“ dodal po chvíli něžně, protože věděl, že na to čekám. Zavřel jsem oči a usmál se. Bylo mi s Górdanem nádherně, ale občas by mne zajímalo, kdo koho tady vlastně ovládá.