Asi jsem toho fakt vypil víc, než bylo zdrávo, protože ráno jsem se probudil s bolavou hlavou a s divným pocitem okolo žaludku. Po návratu na hrad jsme s Górdanem ještě ztrestali asi půlku láhve té skoro stejně staré Bushmills a to asi nebyl nejlepší nápad. Možná jsme se měli radši věnovat sexu místo popíjení, ten nekončil kocovinou, jenže já neměl ani stín nálady na cokoliv. Górdan sice namítal, že lepší léčbu deprese, než pořádně tvrdé šukání nezná, ale marně. Já se prostě nechytal, a tak přestal naléhat, protože v našem vztahu jsem měl stejná práva jako on a na dominanci a submisivitu jsme si jen hráli. Nebyl jsem Górdanovým majetkem, ani jeho koupenou děvkou, jak se domníval Sean. Byl jsem jeho přítelem, partnerem, milencem a pravda, často také trestaným otrokem, který nesmí bez vyzvání ani promluvit. To jsem ale bratrovi neříkal, protože to už by vůbec nepochopil. K likvidaci našeho vztahu mu bohatě stačilo, že jsem gay a o mém BDSM zaměření už nemusel vůbec vědět. Do toho mu absolutně nic nebylo!
„Jakmile dostanu od doktora McKeenana zprávu, že Sean v pořádku odletěl z Dublinu do Francie, dám pokyn k předání toho druhého vojáka, ať to máme z krku,“ řekl mi Górdan u snídaně poté, co jsme se oba rozloučili s Nickem, který odjížděl s doktorkou psychologie do nějaké specializované léčebny. Bude se tam mít asi o milion procent líp, než v církevním děcáku.
„Ale nebudeš u toho osobně,“ ujistil jsem se, že můj milenec nechce zbytečně riskovat.
„Proč bych neměl?“
„Protože potom tam budu já taky. Buď oba, nebo nikdo,“ pronesl jsem kategoricky.
„Nemyslím si, že by sis mohl klást podmínky,“ odsekl mi Górdan ledově, ale jeho oči se lišácky smály. Chtěl mne vyprovokovat, ale já byl opravdu bez nálady, takže jsem jen pokrčil rameny. Neměl jsem energii na to, hádat se s ním. Kvitoval to jen povytažením obočí a pak se v klidu pustil do svého zvláštního způsobu čtení novin. Já jsem si provokativně otevřel knihu s různými symboly, znaky, amulety a ornamenty, kterou jsem našel v Górdanově knihovně. Dost mne překvapila a doslova jsem nad ní jásal, protože kromě detailních kreseb obsahovala i významy a využití té symboliky. Vyhledal jsem si keltské symboly, protože v tom jsem měl naprosto jasno, že na své tělo chci vytetovat něco spojeného s mocnou magií našich předků, nějaký znak, který mne bude ochraňovat. Ne že bych tomu až tak věřil, ale co kdyby to náhodou fungovalo?
„Co to máš?“ zeptal se mne Górdan asi po dvaceti minutách, když se prokousal svými novinami od prostředka na konec a pak na začátek.
„Tvou knihu o symbolech a ornamentech. Hledám si nějaké tetování,“ mrknul jsem na něj, že na jeho slib jsem nezapomněl.
„A kam by sis to tetování představoval?“ složil noviny a podrážděně je odhodil na renesanční dřevěnou lavici u okna. Pak se zvedl a šel mi koukat přes rameno do knihy.
„Na kostrč, aby se dalo snadno schovat i v plavkách,“ odpověděl jsem, protože tohle už jsem měl promyšlené.
„Tak to jsi mě překvapil. Čekal bych, že tu zhovadilost budeš chtít naopak všude vystavovat, jako nějakej protřelej kriminálník,“ usmál se.
„Po třech pobytech v Castlereagh bych na to měl i právo,“ trumfoval jsem pro změnu zase já.
„Promiň, tak jsem to nemyslel.“ Jak stál za mnou, tak mi překřížil ruce na hrudníku a hlavu mi položil na rameno. Hodně něžné důvěrné gesto na to, že nás v modrém salonku mohl vidět kdokoliv z hradního personálu. I když pořád koukal do té knihy o symbolech, stejně by tím nikoho neoblbnul. Zjevně mu to ale bylo jedno.
„Hele, tohle je hezký,“ ukázal na keltský symbol spojení čtyř světových stran. „Ochraňuje svého nositele a přináší mu lásku a štěstí,“ přečetl význam toho propletence, který existoval v kulaté i kosočtvercové verzi. Mně se sice zrovna dvakrát nelíbil, měl jsem spadeno třeba na keltskou triádu nebo keltský štít, ale Górdanova slova mne přinutila k zamyšlení. To, co ten symbol znamenal, se mi líbilo a navíc mi připadalo zajímavé, že ho vybral právě muž, který mne ochraňoval a přinášel mi lásku i štěstí. Nádherně symbolické!
„Je jako ty,“ řekl jsem tiše.
„Jak to myslíš?“ dělal, že nechápe, protože to chtěl slyšet. Tak jsem mu to tedy řekl, co všechno pro mne znamená a pak jsem se rozhodl, že právě tenhle keltský symbol bude zdobit místo, kde začínala rýha mezi mými půlkami.
„Co jsi vlastně řekl Seanovi na tom molu?“ zeptal jsem se konečně na to, co mi vrtalo hlavou.
„Přesně to, co si zasloužil, ale detaily už si nepamatuju,“ zahrál to do autu, takže se ta jeho krátká promluva do bratrovy duše nejspíš týkala mě a on mi to nechtěl říct, aby mne neuvedl do rozpaků. Pokrčil jsem rameny a zvedl se.
„Kam jdeš?“ zeptal se mě poměrně stroze.
„Do pokoje. Obkreslím si ten symbol z knihy.“
„To udělej a taky si zabal věci. Večer odlétáme do Londýna.“
Málem jsem upustil tu knihu. „Cože? A to mi říkáš jen tak?“
„Musíme pro jistotu zmizet, takže si uděláme malý výlet nejdřív do tvého milovaného Soho, kde je určitě dost tetovacích salonů a pak rovnou na Bahamy.“
Oči se mi rozzářily vzrušením. Soho jsem miloval a hrozně jsem toužil navštívit ta stará známá místa. Můj klub i Jasonův ateliér i jazzovou kavárnu, kde mě v průjezdu přepadl Lewis a jeho povedená partička. Projít se po parku Soho Square i po obchodech, kam jsem chodíval. Odložil jsem knihu a vrhl se celý šťastný Górdanovi kolem krku, protože lepší dárek mi dát nemohl. Navíc jsem tušil, že tenhle výlet naplánoval hodně narychlo, hlavně abych já přišel po krizi se Seanem na jiné myšlenky.
„Děkuju,“ zašeptal jsem mu do ucha.
„Bude mi potěšením,“ usmál se a setřásl mé ruce, protože zaslechl kroky v čínském salonku. Sebral jsem knihu o symbolech a vyběhl celý natěšený do svého pokoje. Obkreslování keltského znaku muselo počkat. Na výlet do Soho jsem se musel příslušně obléct, takže jsem vtrhnul do šatny, která se za ty tři roky, co jsem se vyskytoval na Górdanově hradě, docela zaplnila. Kdysi jsem sem přijel s jedním batůžkem a teď jsem měl oblečení na pět kufrů a další letní bylo pěkný kousek na jihozápad přes Atlantik. Rád jsem se dobře oblékal a Górdan mne v ničem neomezoval. On sám měl možná víc garderóby, než princ Velšský, takže byl tím posledním, kdo by řešil počet kalhot v mém šatníku. Ani stonožka by se za tu hromadu ale nemusela stydět.
Na letiště v Derry, odkud nás měl pronajatý Piper Cheyenne přepravit rovnou do Londýna, jsme vyrazili v pět odpoledne, protože Górdan měl ještě nějakou neodkladnou schůzku a pak čekal na zprávu od doktora McKeenana. Nikam nepospíchal, protože letadlo mělo čekat, dokud prostě nedorazíme. Ani jeden z nás nepočítal cestou s nějakými komplikacemi, takže jsme vyrazili limuzínou jen s řidičem a chlapy z ochranky poslal Górdan v jednom autě napřed, aby zjistili situaci na letišti. Další dvojice jela za námi v roveru, ale v bentleyi jsme byli kromě řidiče jen my dva. Chyba!
V prvním momentu, když nám to jedno auto zablokovalo cestu a druhé nás odřízlo od bodyguardů, jsem si myslel, že na nás zaútočili speciálové SAS. Pak jsem si ale všiml jejich zbraní. Někteří z těch maskovaných mužů měli sice útočné pušky, ale ostatní byli vyzbrojeni loveckými brokovnicemi a ty vojáci opravdu nepoužívali. A navíc mluvili irsky! Dva ozbrojenci nás s Górdanem vytáhli ze zadních sedadel a srazili tváří do bláta na cestě. Pak jsem uslyšel zacvaknutí policejních pout nejdřív na pažích mého milence a vzápětí na svých. Policisté ti muži ale také nebyli. Zaměstnával jsem své mozkové závity tím, do jakého maléru jsme se to ksakru dostali, když mne z úvah vytrhla střelba. Neměl jsem čas ale zjišťovat, kdo po kom střílí, protože v tu chvíli mne někdo hrubě zvedl za ruce, zavázal mi oči a kamsi mne hodil.
Převaloval jsem se na korbě dodávky a občas bokem narazil do druhého spoutaného nešťastníka, kterým byl Górdan.
„Tušíš, co to je za zmrdy?“ zašeptal jsem mu do ucha.
„Bohužel naši vlastní lidé. Někdo se chce mstít a kdo, to není tak těžké domyslet,“ odpověděl mi, než nás umlčely tvrdé kopance.
„Ale to je překvapení! Chtěl jsem jednoho urozenýho hajzla a mám i jeho roztomilou kurvičku,“ ozval se známý hlas, sotva nás naši neurvalí únosci dovlekli do nějakého stavení. Podle ozvěny bylo dost prostorné a podle chladu se jednalo nejspíš o jednu z tisíce nepoužívaných stájí nebo stodol na území Ulsteru.
„Urvu ti čuráka, Curry, ty svině!“ nechal se slyšet Górdan vztekle. Občas míval super slovník.
„To asi těžko, vaše lordstvo,“ zavrčel ten chlap, kterého Górdan před ostatními členy buňky PIRA zle ponížil. „Svlíkněte ty dva hajzly,“ zařval na svoje chlapy a ti se hned pustili do díla. Servali mi pásku z očí a pak mne jeden chytl za ruce za zády a dva ze mě začali rvát oblečení. Trhali ho, a když jsem se bránil, dostal jsem pažbou brokovnice do žaludku, takže hned všichni viděli, co jsem naposledy jedl.
„Nechte ho, vy sráči,“ ječel Górdan a přitom sám bojoval se čtyřmi zakuklenými chlapy, kteří i z něj trhali oblečení.
Skončili jsme oba nazí, já navíc s Górdanovými slipy v podobě roubíku v ústech. Alespoň malé bezvýznamné plus, napadlo mne, když jsem cucal tu látku, která voněla jeho přirozením. Mne přivázali k trámu u stěny za zdvižené ruce i za kotníky a Górdana roztáhli do podoby velikého X doprostřed stodoly. Vyděšeně jsem se mu díval do očí, protože mi bylo jasné, že v příštích hodinách si Curryho ponížení šeredně odskáče, a on mi pohled pevně a klidně oplácel. Zdálo se, že vůbec nemá strach. Byl stolicky klidný a smířený s tím, co nás oba čeká.
Curry se objevil před Górdanem a s nehezkým úšklebkem se ujistil, že má mou plnou pozornost. Pak strhnul z ramene útočnou pušku a její pažbou vší silou nabral Górdana do koulí. „Tak co, vaše lordstvo? Jaký to je, když ti pažbou namasíruju koule? Zařveš si?“
Ani nepípnul, jen jeho krásná tvář se zkřivila strašnou bolestí a kolena se mu podlomila. A Curry se znovu rozmáchnul pažbou. Řval jsem a i přes roubík obstarával pořádnou zvukovou kulisu tomu týrání v kontrastu s Górdanovým neuvěřitelným sebeovládáním. Za celou dobu, co mu Curry likvidoval pohlavní žlázy, nevydal ani hlásku.
„Na,“ Curry podal jednomu ze zakuklenců provaz. „Podvaž pěkně pevně koule tý mladý prdelce,“ ukázal na mě. „A já si pohraju tady s tím šmejdem,“ otočil se zpět ke Górdanovi a začal mu podvazovat bolavá varlata. Viděl jsem mu ve tváři, jak trpí. Muselo ho to strašně bolet, protože Curry mu stáhl šourek velkou silou a pak mu na konec provazu zavěsil několik závaží, takže se zdálo, že to jeho pytlík nevydrží. Ani jsem nevnímal, když totéž ten druhý chlap dělal mně. Trpěl jsem jen a jen s Górdanem a řval ze všech sil a nadával Currymu. I můj šourek byl zatížený a bolestivě natažený, ale já byl na takovou bolest zvyklý. Górdan to však zažíval poprvé a zvládal to obdivuhodně. Rozhodl se, že tomu grázlovi Currymu pocit vítězství nedaruje a zatím se mu to dařilo.
„Zavři držku, ty hajzle uřvanej! Kdo tě má poslouchat,“ obořil se Curry na mě. Elektrický bič se v jeho ruce objevil z ničeho nic a prásknutí do mých koulí mne málem připravilo o vědomí. Zhoupl jsem se v poutech a jakoby zdálky zaslechl Górdanův řev.
„Nech ho, ty svině zasraná! Pomsti se mně, ale Kierana nech být!“
„Tak takhle se na tebe musí,“ usmál se Curry sadisticky a znovu mi poslal elektrický výboj do zmučených koulí. „Bolest ti nevadí, ale dívat se, jak ta tvoje konkubína dostává co proto, to je jiný kafe, co?“ Další prásknutí do mých genitálií a já už vážně přestával vnímat.
„Ty ubohej šmejde, přestaň toho kluka mučit!“ ječel můj milenec. „To fakt nemáš na víc? Vyřiď si účty se mnou, ale jeho z toho vynech!“
„Ani náhodou!“ odsekl Curry a pak svým mužům přikázal, ať mě taky připoutají stejně jako Górdana do prostoru stodoly. Octl jsem se v podobě druhého velkého X asi tři metry od muže, za kterého bych i dýchal a díval se mu do očí. Měl jsem příšerný strach, co s námi psychopat Curry provede a Górdanovy oči mi říkaly, ať se nebojím, že to zvládneme. Netušil jsem, kde bral tu jistotu, protože střelba při našem únosu mohla znamenat jediné: řidič bentleye David i naše ochranka jsou nejspíš mrtví a pro Górdanův personál jsme byli na cestě do Londýna. Několik dní nás tedy nikdo postrádat nebude. A pak mi došlo, že na letiště jeli dva muži z ochranky jako předvoj. Věděli, že už jsme na cestě a bude jim hodně podezřelé, když nedorazíme. Doufal jsem, že po nás začnou pátrat hodně brzo.
Neviděl jsem, co si pro mne Curry nachystal až do chvíle, než se mi první šílená rána zahryzla mezi lopatky. Bič! Dlouhý, honácký a vražedný!
„Nééééééééééééé!“ ječel Górdan a rval se marně s pouty.
„Užívej si to!“ poradil mu Curry. „Měl jsem ho nachystaný na tebe, tak buď rád, že si tu bolest slízne on.“
A já si tu bolest opravdu slízával naplno. Byla strašlivá! Dlouhým bičem jsem dostával poprvé v životě a zdálo se mi, že to nemůžu přežít. Ječel jsem do roubíku hroznou bolestí a závaží, houpající se mi na koulích, mi poskytovalo bolestivý bonus navíc.
Švih! Švih! Švih!
Bič mi rozdíral záda, ovíjel celé mé tělo a postupně se přesouval i na zadek, boky a břicho. Curry byl opravdový přeborník a neomylně trefoval ta místa, která už byla celá krvavá, aby se bolest stupňovala až k agónii. A já vřeštěl a vůbec jsem se nechoval nijak hrdinně ani stoicky.
Švih! Švih! Švih!
„Curry, ty svině! Vždyť ho zabiješ!“ vnímal jsem jako v mlze, protože vědomí se mi kalilo. Ta bolest byla k nevydržení. Hučelo mi v uších a svět pomalu ztrácel barvy.
Švih! Švih! Švih!
Curry bezcitně pokračoval v mém mučení, i když už jsem vysílením ani neřval a visel v poutech bez jediného pohybu. I Górdan si myslel, že jsem v bezvědomí a řval na tu bestii ty nejhorší urážky. Currymu ale trvalo ještě pěknou chvíli, než bičování celého mého těla nechal.
„Tak co, žiješ?“ zasmál se a zvedl mi držadlem biče bradu. Otevřel jsem oči, a kdybych neměl v puse Górdanovy slipy, s chutí bych do toho rozšklebeného ksichtu plivnul.
„Svině,“ vyslovil jsem tiše, ale natolik zřetelně, že i přes roubík tomu rozuměl. Oči se mu zúžily vzteky. Kopnul do závaží na mých koulích a pak mě obešel zezadu, takže jsem nevěděl, co pro mne chystá, ale Górdanovo zaječení mne varovalo. A pak mne ovládla strašlivá bolest. Něco tvrdého a dlouhého prudce a nečekaně vniklo do mého konečníku. Zvrátil jsem hlavu dozadu, celý se prohnul a zařval. Netušil jsem sice, co mi do zadku vrazil, ale bolelo to příšerně. Otáčel a přirážel tou věcí, která mě nasucho dřela, smál se u toho a pronášel oplzlé poznámky. Zajímalo by mě, kde ten psychopat zjistil pravdu o mně a o Górdanovi, ale věděl ji. Někdo mluvil a nás oba to mohlo stát život.
„Tak jak se ti líbí taková jízda na násadě od koštěte?“ řechtal se Curry a pořád se neúnavně činil v mé zadnici. To, že jsem věděl, čím mě brutálně šoustá, mi nijak nepomohlo. „Buzerant na koštěti,“ smál se a vrtěl tou násadou, ve snaze roztáhnout mi konečník a způsobit mi co největší bolest. Připadal jsem si stejně, jako při znásilnění obuškem před dvěma lety v Castlereagh. I tehdy to bylo jen o ponížení a hlavně o bolesti.
„Nech ho, ty zkurvená sadistická zrůdo!“ řval Górdan. Pane jo, tolik nadávek, co pronesl v té jedné větě, jsem od něj neslyšel za celý tři roky.
Konečně Curry vyrval násadu z mého zadku. „Chceš si to taky zkusit, posranej lorde?“ zaječel a zamával Górdanovi tím klackem před obličejem. Docela mne překvapilo, že nebyl od krve.
Na rozdíl ode mne, Górdan neměl v ústech roubík, takže udělal přesně to, po čem jsem toužil já. Plivnul Currymu do obličeje.
„Za to tě zabiju, ty svině!“ procedil Curry a pak vrazil tu násadu Górdanovi do zadnice. Bylo to poprvé, co Górdan zařval bolestí a já tušil, že ho Curry svou surovostí zle poranil. Z posledních sil, i když se mi tmělo před očima, jsem začal řvát do roubíku, ač jsem věděl, že to nebude nic platné. Hlava se mi motala a síly už mne definitivně opouštěly. Górdanovo bolestné skučení a Curryho posměšky, že byl ještě panna, se ztrácely v dáli a temno halilo tu pustou stodolu jako černý závoj. Bylo mi špatně od žaludku a já dávil a zase polykal žaludeční šťávy, protože obsah žaludku jsem vyhodil hned v úvodu, takže jsem se alespoň nedusil. A pak už nebylo nic. Omdlel jsem.
„Položte ho opatrně na břicho,“ zaslechl jsem známý hlas a cítil jsem, jak mne čísi ruce pokládají na nosítka. Otevřel jsem oči a uviděl nad sebou komorníka Louise a dva muže naší ochranky, ty, kteří měli zajistit letiště. Netušil jsem, jak nás našli a bylo mi to jedno. Rozhlédl jsem se a objevil doktora McKeenana, jak se sklání nad Górdanovým nahým tělem. Zvedl jsem se na všechny čtyři, setřásl starostlivé ruce, které mne chtěly zadržet, a přelezl těch pár metrů k druhým nosítkům.
Pane bože, ať není mrtvý! Prosil jsem v duchu. Curry přece řval, že ho zabije!
„Górdane,“ zašeptal jsem a snažil se mu nahmatat puls na krku.
„Kierane!“ doktor McKeenan se mě pokoušel zadržet.
„On je mrtvý!“ zaskučel jsem hystericky.
„Ne! Je jen v bezvědomí,“ uklidnil mne doktor rychle, když mu došlo, proč tak vyvádím. „A teď vás oba musíme rychle dostat do Derry do nemocnice.“
Přikývl jsem a nechal se zabalit do deky, kterou Louis odněkud vyčaroval. Pak mě i s bodyguardem Martinem podepřel a pomohl mi k autu, protože jsem odmítl znovu si lehnout na nosítka. Kromě příšerně bolavých zad, koulí a zadku mi vlastně vůbec nic nebylo, jen nohy mne neunesly a hlava se mi motala. Díval jsem se, jak doktor balí i Górdana do deky. Nevěděl jsem, jaká má zranění, ale měl jsem o něj příšerný strach. Byl pořád v bezvědomí, když ho nesli do ambulance soukromé zdravotnické společnosti. Doufal jsem, že řidič i ošetřovatel umějí držet jazyk za zuby, ale doktor McKeenan a Louis jistě věděli, koho zavolat, aby diskrétnost byla zaručena.
„Jak jste se tady objevili?“ zeptal jsem se všeho schopného Górdanova komorníka, když se usadil vepředu ve vyhřátém bentleyi a mně uložil na zadní sedadlo, abych si netýral stále krvácející záda.
„Poděkuj řidiči Davidovi,“ poradil mi Louis. „Vystřelili na něj, když se bránil, ale jen ho škrábli, takže si zahrál na mrtvého a pak s touhle nenápadnou károu únosce sledoval. Tak zjistil, kam vás odvezli, a pak dojel k telefonu a zavolal mi. Zbytek už si domyslíš.“
„A doktor McKeenan? Měl být přece na lodi a touhle dobou se vracet z Dublinu,“ ptal jsem se dál a vděčně upíjel z termosky horký čaj, který s sebou Louis přivezl. Ten chlap myslel na všechno. Divil jsem se, že nepřivezl i gril na barbecue.
„To bylo nejnáročnější, protože žádného jiného loajálního doktora neznám a svěřit vás dva po tom přepadení nemocnici v Ballycastlu by odpálilo v tisku doslova bombu. Navíc by se do toho zamotala policie a o to nikdo nestojí. Proto jsem musel dole v Irské republice sehnat pro doktora McKeenana vrtulník, aby ho naložil na pobřeží a okamžitě přivezl.“
„Vy jste poklad, Louisi, ale myslím si, že Górdan to moc dobře ví,“ řekl jsem tomu muži, který se zpočátku na mou přítomnost na hradě díval dost nelibě a nakonec se z něj vyklubal ten nejlepší spojenec.
„Ó, děkuji, pane,“ mrknul na mě a usmál se.
Zavřel jsem oči, protože jsem byl celý bolavý a vůbec mi nebylo dobře. Cítil jsem, jak mi Louis kontroluje puls na zápěstí. Usínal jsem a myslel na Górdana, kterého vezli blikající ambulancí kus před námi. Prosil jsem boha, aby nebyl těžce zraněný, aby se probral a byl co nejdřív v pořádku.
Než jsme dojeli do nemocnice v Derry, spal jsem jako špalek.
Výlet do Soho, moje vysněné tetování a odlet na Bahamy i mou školu jsme nakonec museli o měsíc odložit. Górdan měl otřes mozku, protože ho Curry, kromě zranění konečníku násadou od koštěte, několikrát praštil do hlavy. Taky ho kopal do břicha i do koulí, ale trvalé následky mu z toho žádné nezůstaly. Pokud jsem mohl posoudit, všechny životně důležité části těla fungovaly Górdanovi pořád skvěle. Když se vrátil z nemocnice, vtáhl si mě k sobě do postele a já byl šťastný jako blecha, když jsem po těch čtrnácti dnech konečně usínal v jeho náruči. Přijel v pátek a z postele jsme vylezli až v neděli. Byla to ta nejdelší doba bez sexu, kterou jsme spolu strávili, ale neměli jsme ani jeden náladu na nic jiného, než na mazlení. Chtěli jsme si užít blízkost toho druhého, jeho tělo, jeho vůni. Byli jsme jak přilepení k sobě, objímali se a nemohli se sebe navzájem nabažit, ale sex v tom ten první nádherný víkend nebyl. Připadali jsme si jako znovuzrození, jako bychom oba vstoupili do jiné řeky. Oba jsme prožili hrozný strach o toho druhého a to nás posunulo o kus dál. Ten strach, to tajemství té prožité hrůzy, nás spojilo víc, než jakýkoliv slib.
A já konečně uvěřil, že mne Górdan nikdy nezradí!