„Neřáde černej, proč já tě vůbec živím, darmožroute. Jinej by tě dávno dal rozsekat do fašírky. Takhle mi oplácíš?“ Hromování a nadávky se nesly široko daleko. Kdo by se podíval na jezdce, který se právě zvedal ze země, ani by se jim nedivil. Nebyl na něj hezký pohled: pravou polovinu těla měl obalenou bahnem, stejně jako větší část tváře, zjevně po pádu z černého hřebce, který ho sledoval s výrazem půl pobaveným, půl nezúčastněným a hromování na něj nedělalo přílišný dojem, protože si v jeho průběhu uškubl pár zelených lístků z blízkého stromu a začal je zaujatě žvýkat.
Ovšem abychom koni nekřivdili, na zemana Michala z Lípy nebyl příliš hezký pohled nikdy. Byl to chlap spíš velký a hřmotný než krásný. Spíš náladový než příjemný společník. Spíš od rány než od pohlazení. Jeho vesničané si k němu postupem let vypěstovali podobný vztah jako k počasí: naprosto nepředvídatelný úkaz. Stejně jako se z nebes někdy spustil životodárný déšť a jindy smrtící krupobití, zeman rozdával někdy stříbrňáky, jindy kopance.
Pokud se koně týče, ten krásy také moc nepobral, pravdu povědíc. Stejně jako jeho pán byl dost přerostlý a měl ošklivou hlavu. Jeho zvyky nebyly o nic příjemnější. Měl poněkud svérázný smysl pro humor a ač nebyl přímo zlý, vyžíval se v terorizování každého, kdo se mu namanul.
Lidé říkali, že od doby, co Michalovi při porodu zemřela žena i s dítětem, byl Rap jediný, koho měl zeman rád a kdo měl rád jeho. Mnohem přesněji obecné mínění vyjádřil podomek od Franců, prohlásiv ondyno v hospodě, že ten kůň je stejné hovado jako jeho pán a proto si tak dobře rozumí. Žel bohu tak učinil nevěda že jmenovaný - Michal, nikoliv hřebec - stojí přímo za ním. Když si podomek posbíral zuby, začal se zeman smát, řekl že má vlastně pravdu, objednal mu kořalku a celé hospodě rundu. A tak to s nimi bylo furt.
Zeman si čistou částí oblečení otřel obličej a začal se škrábat zpátky na koně. Šlo mu to těžko, protože mu na levé straně chyběl třmen. Kožený třmenový řemen byl prasklý a jezdec musel nastupovat zprava, na což nebyl zvyklý a přece jenom už nebyl žádný pružný mladík.
„Matěji, ty neřáde, kde se schováváš? Vylez, ať tě můžu přetrhnout jak hada,“ hromoval Michal už od brány statku, když se vrátil. Seskočil a vtrhl do maštale jak velká voda. „Kvůli tobě reju držkou v zemi, protože se nepodíváš, jestli má cajky v pořádku,“ pořvával. Nemělo to žádný viditelný efekt. Dvounohé osazenstvo statku se vytratilo, protože náladu svého pána dobře znalo a vědělo, že je-li v téhle náladě, není radno mu lézt na oči. Čtvernohé už bylo na podobné výlevy zvyklé.
Zeman vztekle rázoval po maštali a s brunátnou tváří hledal, kde se skrývá provinilý štolba. Vítězoslavné zařvání prozradilo, že byl úspěšný, když vrazil do přístěnku, kde skladovali rozličnou výstroj a našel tam hledaného provinilce, jak si rychle zašněrovává poklopec a s ním polonahou holku.
„Bohové, oni mi tu jebou! Já se málem zabiju, protože mně praskne řemen ke třmenu, a on si tady mrdá!“ Matějovi, neboť tak se nešťastný podomek jmenoval, došly výmluvy. Nejspíš by mu stejně nepomohly, protože brunátnému Michalovi na čele naběhla mohutná žíla a mohutně pulsovala. A v tomto stavu obvykle nebyl otevřen ani racionálním argumentům, natož výmluvám. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Mohutnou tlapou hrábl po Matějovi, serval z něj nezašněrované nohavice a přehodil ho přes kozu, na kterou se dávala sedla. Bez otálení ho začal mrskat jezdeckým bičem. Rány jenom pršely, za stálého hromování. Švihance zasahovaly křížem krážem nahý zadek, záda, nohy, ruce, kamkoliv se rozezlený zeman zrovna trefil.
Polonahá dívka se choulila v koutě s široce rozevřenýma očima sledovala výprask. Utéct nemohla, protože scéna blokovala jediné dveře do přístěnku a obléci se také netroufala, protože sukni odložila do opačného rohu a netroufala se přiblížit na dosah trestajícího biče. Takže jí nezbývalo, než sledovat rudé pruhy, které naskakovaly na Matějově zadku a přilehlém okolí. Matěj řval, ale na účinný odpor se dílem nezmohl, dílem si netroufal. Zoufale sice kopal nohama, ale účinnost tohoto aktu dost zásadním způsobem snižovaly nohavice kolem kotníků.
Michal z Lípy se postupně uklidnil a spolu s tím ztrácely rány na intenzitě a snižovala se i jejich rychlost. Nakonec Matěje vykopnul ze dveří a řval za ním, ať si sebere svých pět švestek a táhne do ďáblovy prdele, jinak že ho zabije. Pak se opřel o veřeje a ačkoliv to už nevypadalo, že ho na místě trefí šlak, zhluboka oddechoval. Pak obrátil pozornost k dívce, jako by ji teprve teď zaznamenal: „A ty jsi co zač?“ otázal se už klidněji.
„Magdaléna, pane, z kuchyně...“ odpověděla oslovená nejistě, pořád se krčíc v rohu.
„Když z kuchyně, tak co děláš ve stájích?“ zavrčel Michal otázku a sám si na ni odpověděl: „Mrdáš mi štolbu, který neví kde mu hlava stojí a já kvůli tomu sletím držkou do bahna, když kůň poskočí. Přehnout,“ ukázal mohutnou tlapou na místo, kde jenom před pár chvílemi ležel Matěj.
„Tak daleko jsme se nedostali,“ nečekaně se ozvala Magdaléna.
„Jak?“ ozval se touto reakcí poněkud zaskočený zeman.
„No... Nestihl si pořádně ani sundat kalhoty. Navíc se mi stejně moc nechtělo,“ hájila svou čest Magdaléna.
Michal zatřepal hlavou a pak se rozhodl celou situaci rozetnout rázně a jednoduše: „Přehnout! A hned!“
Magdaléně nezbylo, než poslechnout. Přehnula se přes kozu a zeman ji začal mrskat přes zadek. Zatímco Matěj začal ječet od první rány, dívka byla zticha. Je ovšem pravda, že ji Michal mrskal sice pocitvě, ale ne tak drsně a bezhlavě jako jejího rádoby milence. Křičet začala až po desáté ráně, a i potom spíš vztekle kňučela, než že by ječela jako smyslů zbavená.
Michal pomalu přestal s mrskáním. Sice mu nebylo proti mysli ve víru vášní někomu propláchnout hubu pěstí nebo rozsekat prdel, ale někoho promyšleně trápit, na to zase on nebyl. Navíc jak ho vztek přešel, konečně měl čas zaznamenat, kdo před ním leží. Magdaléna byla holka mladá a dobře rostlá. Do obličeje jí sice vidět nebylo, ale víc než dobře si zeman mohl prohlédnout její svalnaté nohy a zadek. Vystrčený zadek pokrytý červenými pruhy od biče.
Když se pořádně podíval, přešla Michala chuť na trestání. Zahodil bič a místo toho si rozšněroval poklopec. A přemožen náhlou touhou, dokončil to, co se bývalému štolbovi nepovedlo. Překvapená Magdaléna zaječela, když do ní poprvé pronikl a začal bezohledně přirážet. Snažila se bránit, ale ačkoliv nebyla žádný věchýtek, proti mohutnému Michalovi prostě neměla šanci. Tomu naštěstí stačila jenom malá chvíle, aby dosáhl vrcholu. Pak odstoupil a plácl Magdalénu po zadku: „A padej.“
Děvečka se vymrštila jako struna a s divokým pohledem v očích překvapenému Michalovi vrazila takovou facku, že málem vzal druhou o futra. Pak si vzala sukni do náruče a s hlavou vztyčenou odešla tak, jak byla, od pasu dolů nahá.
Zeman stál jako zařezaný. To si k němu hned tak někdo nedovolil. Prvotní zaváhání mu zabránilo v instinktivní reakci a pak mu přišlo trapné honit po dvoře polonahou holku, navíc sám s kalhotami na půl žerdi. Takže se pomalu oblékl a vzpomněl si, že nechal Rapa stát nastrojeného ve stáji a čeledína právě vyhnal, takže se o něj bude muset postarat sám.
S nespokojeným zavrčením vyšel z přístěnku a dočkal se dalšího překvapení, jak už je dneska přestal počítat. V uličce stájí stála zmrskaná a pořád ještě polonahá Magdaléna, objímala a hladila Rapa a brečela mu do hřívy. A černý hřebec, který jinak pro kousnutí a kopnutí nešel daleko, se nechal, jemně kýval hlavou a tulil se k dívce jako hodný koníček.
„No to mě hrom udeř, líbíš se mu, on tě má rád,“ zahučel. „Je hodnější než jeho pán,“ odvětila Magdaléna napůl vystrašeně, napůl vzdorně, uhýbajíc pohledem. Michal si připadal, jako ostatně celé odpoledne, jako ve snách, když pozoroval tu scénu. Zdálo se mu, že se na něj Rap dokonce dívá trochu vyčítavě.
„Umíš obstarat koně?“ zeptal se trochu chrčivým hlasem.
„Ano... Pane,“ odpověděla Magda, „Umím.“
„Fajn. Tak se stěhuj z kuchyně do stájí, budeš se starat o Rapa, ať vás čert vezme oba, nezmaři,“ zavrčel, prošel kolem zkoprnělé dívky a šel si zavdat kořalky, protože naznal, že ji po tom všem fakt potřebuje.