Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 3. února 2000, Autorka: Cathy
Ponížit můžeš různým způsobem. Spolehlivě na mne působí facka, urážka nebo zatahání za vlasy. Ale já vím, že existuje ještě jedna věc, která pro mne znamená absolutní ponížení. Klečím tu teď před tebou s rukama za zády. Stojíš nade mnou a přísně se na mě díváš. Bojím se ti podívat do očí.
„Tak, dneska mám pro tebe něco hodně speciálního, protože je skoro nemožné zlobit tak, jak to předvádíš poslední dobou ty. Jsi vzpurná, a hlavně to tvoje věčné odmlouvání! Dneska si to všechno pěkně odpykáš, a nemysli si, holčičko, že ti to zase nějak projde, máš to u mě pěkně schované.“
Z tónu hlasu cítím, že dnes to bude asi hodně vážné. Sehneš se ke mně a na pořádně mi promneš bradavky. Vytahuješ je až skoro k mé bradě, kroutíš a taháš. Tiše syknu a ty jsi to samozřejmě zaregistroval.
„Ale?! Snad by tě to nebolelo? To je začátek. Dneska si to užiješ, to ti slibuju.“
Začneš mě surově znovu tahat za prsa. Snažím se na sobě nedat znát bolest.
„Vstaň a jdi do koupelny. Hádej, co jsem si na tebe dneska vymyslel?!“
„Nevím.“
Poslušně jdu před tebou do koupelny. Plesk a na zadnici mi přistála rána. Vůbec jsem to nečekala, takže to pěkně štíplo. Rozzlobeně se otočím po tobě. Hned jsem dostala facku a za ní druhou, pěkně z každé strany. „Za co?!“
„Ta první byla za to, že se tak loudáš a ta druhá za tvou drzost. Co si vlastně myslíš? Že jsem tu já pro tebe nebo ty pro mě? A kdo ti vůbec dovolil mluvit, a ještě jsi takhle drzá?“
„Ne, promiň, já jsem tu pro tebe.“
„Tak se laskavě podle toho chovej, trochu pokory by to chtělo, holčičko!“
„Ano, už budu hodná.“
„Co jsi říkala? Co že budeš? Hodná?! Vždyť ty to neumíš, být hodná, já tě to ale naučím, to se neboj!“
Už jsem v koupelně. Kachličky mě chladí a já mám po celém těle husí kůži.
„Víš, co dneska chci?“
„Abych byla hodná?“ Přistála mi další facka a tentokrát jsi mě už vůbec nešetřil.
„Tak hodná, jo? Takhle se ptá hodná holka? Hodná musíš být pořád, takže? Co budu chtít? Budu tě chtít pořádně potrestat a ty přece víš, co je pro tebe nejhorší. Takže mi znovu odpověz!“
Začíná mi docházet, co asi myslíš. Samým přemýšlením jsem ti zapomněla odpovědět. Z rozjímání mě vytrhla další rána, která mi přistála na zadku. A za ní další na druhou půlku. „Au, to bolí!“
„Budu tě trestat tak dlouho, dokud to neřekneš nahlas a nepoprosíš si sama o to!“
Ne, to já nemůžu. A ještě to říct nahlas. Ze zadku už mám jedno červené pole. Pěkně to hřeje. Už to nejde vydržet. A ty nepřestáváš vyplácet moji holou prdelku. Musím to říct.
„Vím, co budeš chtít. Ale já se strašně stydím.“
„Tak ty se stydíš? Tak to budu muset pokračovat.“ Nepřestáváš.
„Prosím dost, já to řeknu.“
„Ano? Čekám na tvou odpověď.“
„Budu se muset před tebou vyčůrat na podlahu a pěkně poděkuju, že se na mě musíš dívat.“ Tahle věta mě bolí ještě víc než můj teď zmalovaný zadek. Další facka. Nechápu to.
„A co kdybys o to poprosila? Snad jsem to řekl dost jasně.!“
„Prosím, mohla bych se vyčůrat?“ Nemám už nejmenší chuť na bití, které by mě za neposlušnost čekalo. Srážíš mě na kolena.
„Tak se snad prosí?“
„Prosím, já to ale nemůžu udělat.“
„Co jsi to řekla? Tak ty nemůžeš? Já snad špatně slyšel? Můžeš mi vysvětlit ještě jednu věc, proč musíš za každou větou použít slovo ale?! Tvoje vzpurnost mě dovádí k šílenství, asi jsi dostala málo.“
Další rána na už zmožený zadek mě probere z domněnky, že bys mi to mohl odpustit.
„Budu počítat do deseti a jestli se ti to nepodaří, dostaneš pětadvacet na holou, tak si to dobře rozmysli, jestli se budeš dál stydět.“
Začínáš počítat rychle a nesmlouvavě. Víš, že tohle je pro mé způsob, jak mě přimět k pokoře. Můj stud je ale silnější. Nejde mi to, i když se urputně soustředím. Deset. Další rána dopadla na můj zadek. Vyhrkly mi slzy.
„Dostaneš těch slíbených pětadvacet, protože jsi to nestihla. Ale já dneska ještě přimhouřím oči a dám ti ještě jednu šanci. Takže znova. Jedna... „
„Prosím!“ Zkouším ještě smlouvat, ale marně, ještě zrychlíš počítání. Čekám další ránu, ale místo toho jsi mi švihnul bičíkem před obličejem. Ani nevím, kde se tu tak najednou vzal. Krve by se ve mně nedořezal. Tohle zabralo a já, možná i strachy, povolila.
Jsem pyšná na malinkou loužičku pode mnou. Hrdě se ti podívám do očí.
„To jako myslíš vážně? Co to má být?“
Nechápavě se ti dívám do očí.
„To je jako od nějaké háravé feny! Jsi snad pes? Znova a pořádně, rozumíš?!“
Další rána mi jen potvrzuje tvou nesmlouvavost.
„Já už víc nemůžu.“
Pouštíš sprchu a dáváš mi proud vody do pusy. Nutíš mě pít co nejvíc, málem se dusím tím proudem vody.
„Ještě, pořádně.“
„Prosím, já už opravdu nemůžu. Udělám to.“
„Dřepni si a doufám, že jsem se nenamáhal zbytečně.“
Sám si sedáš kousek ode mě na zavřenou záchodovou mísu a sleduješ každý můj pohyb.
„Mimochodem, byl bych rád, kdybys mi to předem řekla, až to budeš dělat!“
„Ano.“
Nevím, jak dlouho jsem tak dřepěla, asi dlouho, protože ty jsi začal být nervózní. A k tomu mi začaly dřevěnět nohy. Můj stud byl silnější než vyměšovací reflex.
„Já pořád čekám a už mě to přestává bavit. Asi ti budu muset znovu nařezat a tentokrát si pamatuj, že tě rozhodně šetřit nebudu.“
To už jsem to nevydržela a rozbrečela jsem se. Tohle se mi už dlouho nestalo. Pláč mě uvolnil.
„Prosím, mohla bych se vyčurat?“
„Ano, můžeš.“
Konečně. Strašně se stydím a mám zavřené oči, jen cítím, že jsi u mě a všechno jsi viděl, možná, že ještě víc. Loužička je jen o trochu větší než ta předchozí.
„Do příště to potrénuješ, ať tady neztrácím s tebou čas.“
„Ano.“
„Teď tě ještě musím potrestat za to, že jsi mě nechala tak dlouho čekat.“
Klečím před tebou a ty mi do pusy strkáš už postaveného ptáka.
„Tak teď se pěkně snaž, ať jsem rychle hotový. Já tě budu celou dobu trestat, abys věděla pro příště, že nebudu čekat a jak se má chovat hodná holčička. Bude to teď na tobě, jak dlouho bude trvat bolest.“
Snažím se tě co nejrychleji uspokojit, aby to tak nebolelo. Surově mě přitom taháš za bradavky a šviháš přes záda bičíkem. Rány nejsou zatím silné, ale snažíš se, abys rychle nestříkal. Vždycky když se začneš poškubávat v mé puse, uhneš a chvilku počkáš, až tvoje vzrušení trochu opadne. Tím pádem mě vždycky čeká další trest. Jsi tak vzrušený, že jsi přestal vnímat intenzitu svých ran. Konečně jsi se udělal.
Podíváš se na má záda a rudé bradavky.
„Holčičko, nějak jsem se přestal ovládat. Bolí?“
Vím, že bys mi nikdy opravdu neublížil a s tímto pocitem se stáčím do klubíčka, aby bolest byla snesitelnější. Usínám jen tak na podlaze vyčerpaná ponížením a ranami. Ještě cítím, jak mě políbíš do vlasů a přikrýváš...