Ráno byl svět čerstvě umytý a zářivý, jak už to po dešti bývá. Kamila měla dorazit vlakem v šest večer a kromě toho, že ji musím vyzvednout na nádraží, jsem žádné povinnosti neměla. Od Jarmily jsem dostala snídani, ona si na ně potrpěla, a pak to bylo na mně.
Vzpomněla jsem si na Kalendář nalezený na půdě. Teď bylo na jeho luštění světla dost. Písmo bylo úhledné, ale plné různých zvláštních kudrlinek. Nevím, zda se tak tehdy psalo nebo jestli to byl zvláštní styl autora. Nebo tedy autorky, protože z textu bylo zřejmé, že ho psala žena. Uměla i hezky kreslit, text obklopoval drobné perokresby. Na jedné stránce byla detailně vykreslená hlava koně, na jiné portrét – nebo spíš nepříliš laskavá karikatura – nějaké ženy, různé domečky a výjevy ze života. Zarazila jsem se. Na jednom obrázku byla žena, jak vyplácí dívku přehnutou přes stůl na nahý zadek. A hned na další stránce nahý dívčí zadek, posetý stopami po výprasku. Začala jsem číst.
„Nepředstavovala jsem si, že služba bude taková. Práce mi nevadí, ale panímáma si na mne zasedla a dneska jsem dostala další výprask, dvacet ran rákoskou. Prý za to, že jsem přesolila polévku. Ale mnohokrát jsem ji ochutnávala a přesolená nebyla.“
Na druhé stránce, u obrázku zbitého zadku, zase stálo:
„Dneska jsem dostala potěhem, zase přehnutá přes stůl. Paní mi vyčinila, že jsem nedala králíkům. Přitom když jsem tam šla, zastavila mě řka, že mám jít na půdu prádlo věšet.“
Četla jsem deník s čím dál větším zaujetím a začal se mi před očima rýsovat obraz života jeho autorky. Přišla sloužit na zdejší statek. Domácí práce občas výpomoc na poli, jako služebná a děvečka. Ale paní máma na ni žárlila a vymýšlela si nejrůznější prohřešky, aby ji mohla trestat. Tresty autorka deníku popisovala s nevšední pečlivostí. Většinou dostávala na holou a tím, co bylo zrovna po ruce: vařečkou, páskem, rákoskou, prutem...
Od malička jsem byla divná a v knížkách a filmech se mi líbily scény prohřešků a trestů za ně. Asi to ode mne nebylo hezké, ale autorce deníku jsem přes propast bezmála století trochu záviděla. Líbila se mi představa být služkou, přísně trestanou za každý prohřešek.
Uklidila jsem se do odlehlého kousku zahrady, četla si a oddávala se představám. A nejenom představám, vklouzla jsem rukou do kalhotek a při představách výprasků a ponížení pomalu pracovala k orgasmu.
„Veroniko! Veroniko!“ Jarmila. Zrovna teď.
„Už jdu,“ zavolala jsem a rychle schovala Kalendář do zadní kapsy šortek.
„Už abys pomalu šla na nádraží. Kamila má přijet v šest a nikdy tu nebyla, neví, kde nás má hledat. Počítá, že jí někdo přijde naproti.“
„A jak ji poznám? Máš na ni číslo nebo něco takového?“
„Nemám, ale určitě ji poznáš, tady takových lidí nevystupuje. Je jí asi jako tobě a je po Vojckovejch.“
Hm, to mi pomohlo. Jarmila měla v paměti celý rodokmen, ale já ne. Ale měla pravdu v tom, že tady moc lidí vystupovat nebude.
Na nádražní ceduli svítilo u vlaku, kterým měla Kamila přijet, dvacet minut zpoždění. Takže jsem si sedla do stínu na lavičku a vytáhla Kalendář, abych našla další scény výprasků. A obrázky, každý zápis byl doprovázen obrázkem.
Nebohá služebná dostávala za každou prkotinu, skoro každý týden. A deník byl plný podezření, že minimálně část prohřešků nebyla skutečná, že je na ní „milostpaní“ nastražila.
Jarmila měla pravdu. Když konečně přihrkal motoráček, vystoupili z něj celkem tři lidé. Dva z nich se rychle vydali z nádraží pryč a bylo jasné, že třetí cestující je Kamila. Jakmile jsem se na ni podívala, píchl mě osten žárlivosti. Kamila byla krásná. O půl hlavy vyšší než já, černovláska, už teď na začátku léta opálená (zatímco já se jako obvykle nejspíš hned spálím a pak se budu loupat jako cibule). V krátkých šortkách se rýsoval moc pěkný zadek. Líbila se mi. Byla všechno, co jsem já nebyla. Já jsem spíš malá, hubená a šlachovitá. Ona byla svalnatá a oplácaná na správných místech...
„Ahoj, ty budeš určitě Kamila. Já jsem Veronika, posílá mě pro tebe Jarmila, abych ti ukázala cestu.“
„Jé, ahoj, říkali mi, že mě tu někdo bude čekat, ale nevěděla jsem, koho pošlou.“
„No, on tady kromě Jarmily nikdo jiný není, všichni ostatní ještě mají školu.“
„Já zapomněla, na vejšce se to tak nebere...“
Cestou jsme takhle nezávazně klábosily. Byla asi o rok starší než já a studovala na Masaryčce, kam budu po prázdninách nastupovat. Akorát že já na pajďák a ona studovala Ekonomicko-správní fakultu.
Přivítaly se s Jarmilou a ta mě požádala, abych Kamile ukázala ložnici.
„Jé, tady to vypadá jako kasárenská cimra,“ vydechla, kdy viděla řady paland.
„To říkají všichni,“ ušklíbla jsem se.
„To tady pořádají dětské tábory, nebo co?“
„No, když se tady sejde celý klan, je nám to malé. Ale neboj, teď tady budeme samy. Můžeš si vybrat, kde chceš spát. Já spím tady,“ ukázala jsem na svoje hnízdo ve výklenku.
„Jé, tady se mi líbí, můžu spát nahoře?“
No, co jsem měla dělat. Tak jsem vyfasovala spolunocležnici.
Po večeři jsem si hned zalezla do postele číst. Co jiného než Kalendář. Kamila si sedla na lavici ke stolu u kamen, vytáhla objemné desky a tužku a cosi si psala nebo kreslila, co já vím.
Já si četla deník neznámé služky z roku devatenáct set dvacet šest. Nebyl jenom o výprascích, autorka si do něj psala všechno možné, i když ne všemu jsem rozuměla, a ne všechno jsem dokázala přečíst. Kromě jejich zápisků mě bavily i články v Kalendáři otištěné, ilustrované inzeráty a zprávy o novinkách a vynálezech, na které se už mezitím zapomnělo.
„No nic, tak já už si taky zalezu, beztak jsem z toho vlaku celá rozlámaná. Kde tu máte koupelnu?“
Ukázala jsem Kamile koupelnu, trochu děsivé místo s pokroucenými trubkami, kde elektrický kotel sváděl nerovný boj s ledovou vodou ze studny.
Když jsem uslyšela klapnutí a ťapkavé zvuky, podívala jsem se ke dveřím. A ztuhla. Kamila kráčela z koupelny úplně nahá a rozčesávala si dlouhé černé vlasy, které měla předtím svázané do copu. Kráčela s věcnou samozřejmostí, nestyděla se ani trochu. A vlastně ani neměla za co, právě naopak.
Ladnými kočičími pohyby rychle vyšplhala na palandu nade mnou a bylo slyšet, jak se chruje v peřinách. Pak přes okraj horní postele vykoukla její hlava: „Co to vlastně celou dobu tak zaujatě čteš?“
„Kalendář paní a dívek československých z roku 1926.“
„To je tak zajímavej ještě dneska?“
„Něco ano. A co ty zase celej večer spisuješ? Milostný dopisy?“
„Nemám pro koho. Kreslím, baví mě to.“
„Jé, a ukážeš mi to, co kreslíš?“
„Možná, vzpomeň si zítra.“
Schovala jsem Kalendář pod postel a čekala, dokud se odshora nezačalo ozývat pravidelné odfukování. Před zavřenýma očima se mi promítaly obrazy z kalendáře, opepřené ještě mou vlastní fantazií. A mezi nimi probleskovala Kamila. Někdy jako moje přísná paní, trestající mě výpraskem. Jindy jako služka, kterou jsem já vyplácela rákoskou...
Klečela jsem u lavice, se sukní vysoko vykasanou.
„Přehnout,“ přikázala mi Kamila a výhružně přitom zamrskala prutem ve vzduchu. „Přehni se přes lavici a vystrč zadek, nebo ti ještě přidám. Jsi líná a drzá, tak potřebuješ zmalovat zadek!“
„Prosím paní, nebijte mne...“ prosila jsem.
„Nepros a pořádně vystrč zadek!“
„Prosím, já už budu hodná a poslušná služka, jenom mne prosím nebijte!“
Paní se mnou pořádně zatřásla. Moment, co? Otevřela jsem oči a skutečně, na mé posteli seděla nahá Kamila a třásla se mnou. „Veroniko, probuď se!“
„Co? Kde?“
„Křičela jsi ze spaní, asi se ti něco ošklivého zdálo. Volala jsi, ať tě někdo nebije.“
„Eeeeh. Křičela? Já?“
„Neboj, bude to dobrý. Nech si zdát něco pěkného, třeba o tom kalendáři. Dobrou noc.“