Jarmila dokázala z jednoduchého jídla udělat manu nebeskou. K večeři byl guláš, ale jaký! Maso se na jazyku jenom rozpadalo, cibule bylo akorát… Když nás zavolala, přiběhly jsme s Kamilou k jídlu bez váhání.
„Jen si nechte chutnat, děvenky,“ popřála nám Jarmila a věkem krátkozrakýma očima se podívala na Kalendář, který ležel na stole vedle Kamiliných desek s kresbami. „Kde jste tohle našly?“ zeptala se a zběžně knížku prolistovala, aniž by se pořádně podívala na její obsah.
Zatrnulo mi: „Ale… byla jsem na půdě a náhodou se mi to připletlo do cesty.“
„Já si říkala, kde jim je konec, ale já už po tom žebříku nevylezu… Někde jich tam musí být celá hromada. Máma si na ně potrpěla.“
„Máma… jako tvoje máma? Moje praprababička?“
„Jo. Ona si celej život všechno zapisovala. Do všech možných kalendářů a diářů.“ Jarmila si naložila porci guláše, tedy asi jako pro dva skřivany. „Je pravda, že měla zajímavej život, to zase jo.“
Nedalo mi to „A v čem zajímavej?“ musela jsem se zeptat.
„No prej tady způsobila pěknou aféru,“ ušklíbla se. „Moje máti byla zamlada pěkný číslo. A většina ženských z rodiny to má po ní. A tak to má bejt.“
A pak se dala Jarmila do vyprávění rodinné historie. Její matka, Božena, se na statek skutečně dostala jako děvečka pro všechno. Jenomže krátce potom si panímáma srazila vaz na těch příkrých schodech na půdu. A necelý rok potom byla svatba, na kterou se nevěsta navíc dostavila s pořádným bubnem. A z toho byla aféra a pobouření na vsi: kdo to kdy viděl, aby si statkář vzal děvečku, a to ještě samodruhou?
Tak se narodila moje prababička Jarmila. Ale od té doby šla rodina z neštěstí do neštěstí. Mého prapradědečka odvezlo Gestapo; naštěstí až ke konci války a vrátil se domů. Podruhé ale už takové štěstí neměl. Buchenwald přežil, ale komunistický koncentrák Vojna u Příbrami už ne. Statek nám sebrali a tehdy dvacetiletá Jarmila s malým synem (mým dědečkem) musela do továrny na převýchovu těsným sepětím s dělnickou třídou. Statek získala zpátky v restituci až po Listopadu. Zbytek rodiny byl už usazený ve městech a ona se ze sedlácké pejchy vrátila jako jediná zachránit, co se po bezmála půlstoletí ještě zachránit dalo.
Nevím jak Kamila, ale já jsem tu noc nemohla usnout. Rodinnou historii jsem samozřejmě v hrubých obrysech znala, ale teprve tenhle večer jsem se dozvěděla podrobnosti. A neznámá pisatelka deníku se proměnila v moji… co vlastně? Praprababičku. No a pak samozřejmě ten druhý zážitek… Vzalo to dost rychlý obrat. Jak že se to říká? Dejte si pozor na svá přání, mohla by se vám vyplnit?
Jasné ráno slibovalo další tropický den.
„Za trochu zmrzliny bych dala duši,“ zasnila se Kamila.
„Tak přímo duši nemusíš, ale kilometrový výlet ano… Je tady stánek s točenou.“
„Tady?“ upřímně se podivila Kamila.
„Jo. Ve vedlejší vesnici je u silnice stánek, kde prodávají zmrzlinu.“
„Tak není co řešit,“ rozhodla Kamila. „Jdeme!“
Chvíli jsme šly mlčky. Když jsme minuly ceduli s přeškrtnutým názvem vesnice vzala to Kamila nejspíš jako znamení:
„Pokud se týče toho včerejška, tak…“ a došla jí slova.
„Tak se mi to moc líbilo,“ ušetřila jsem ji rozpaků.
„Bála jsem se, jestli na tebe nejsem moc drsná,“ oddechla si s úlevou.
„Kdepak. Zadek sice ještě trochu cítím,“ pohladila jsem si ho, „ale bylo to… doopravdy. Jak jsi tam nade mnou stála s tím prutem, tak jsem se cítila opravdu jako služebná, kterou čeká trest.“
„Takže budeme pokračovat? Chceš si to zopakovat?“
„Určitě! Tohle bude léto splněných přání.“
Daly jsme si každá velkou míchanou zmrzlinu. Měli vanilkovou a černý rybíz, který barvil jazyky do černa. Kamila na zpáteční cestě zkusmo trhala proutky ze všeho, co rostlo kolem, ale žádný se jí nepozdával.
„Potřebovala bych na tebe pořádnou rákosku,“ bručela.
„Rákosu je dole u potoka spousta, tak si natrhej!“
„Hm, to by vlastně šlo, zastavíme se tam po obědě.“
Než jsme šly ke stolu, musely jsme si důkladně umýt pusu, černo fialovou od černorybízové zmrzliny. Jakmile jsme dojedly, nedalo mi to a poprosila jsem Jarmilu: „Vyprávěj nám ještě o své mámě, o praprababičce, prosím!“
„A co byste chtěly vědět, holky?“
„No, jaká byla, když byla mladá, v našem věku.“
„Ve vašem věku? Přišla sem na statek sloužit. O tom nikdy moc nemluvila. Ale šly všelijaké řeči. Nejspíš byla za mlada pěkný kvítko. Asi rok potom panímáma, první žena mého táty, umřela. Srazila si vaz, když šla z půdy. A krátce potom si táta vzal mámu.
Byla z toho aféra, protože musel. Máma se vdávala s břichem a já se narodila pár týdnů po svatbě, když jí bylo dvacet. Tenkrát se na takové věci dbalo. Dneska je to každému jedno, ale mít tehdy nemanželské dítě, to nebylo jen tak.
A když si sedlák vzal holku z čeledi, to byla taky událost, to se jen tak nestávalo. Prý se tátovi dlouho pošklebovali, že mu to vdovství přišlo právě vhod. Někteří i naznačovali, že se o něj buďto on sám nebo mladá manželka i nějak přičinili. Ale radši jenom tiše a za jeho zády, prej byl dost od rány.“ Jarmila se odmlčela, ztracená ve vzpomínkách.
„Jako že tě bil, když jsi byla malá?“ nedalo mi to se nezeptat.
„Ne, to rozhodně ne! Mne ani mámu nikdy neuhodil, pral se jenom zamlada v hospodě. Léta se nesnášeli se starým Kolínským odvedle, protože mu táta vyrazil dva přední zuby, když si bral do huby mámu. Smířili je až náckové za války. Bylo mi šestnáct, když je odvezli…“