my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali
BDSM.CZ

Každej jsme nějakej

Když jsem loni v listopadu tuhle povídku psal, byla zima a plískanice. Představa horkého léta mi přišla docela atraktivní. Teď začínám uvažovat, že napíšu pro změnu něco z arktického prostředí.

I tahle povídka je výsledkem mého oblíbeného sportu "zadejte mi pár slov a já kolem nich napíšu povídku". Klaryssa s Nočňátkem (jinak tak trochu předobraz Dity a Simony) se rozhodly, že mi to pořádně osladí. Takže jsem dostal zadaná slova piškot, říční kameny, bojler, jatka, sněhule, pláž, kostel, dostihy, Miroslav Kalousek, potkan a zubař.

Už jste se někdy pokoušeli napsat erotickou povídku, do které musíte dostat Miroslava Kalouska? Což o to, sympatický mi je, ale tak nějak ne tím správným způsobem. Ale myslím, že jsem se s tím v důsledku popasoval docela se ctí.

„To vážně jedeš na vodu s kufrem?“

Ačkoliv je všeobecně známo, že za všechno zlé v tomhle státě může Miroslav Kalousek, tenhle zážitek jsem si spískal kompletně sám. Jet na vodu byl totiž můj nápad. Martin byl samozřejmě pro. To mne nepřekvapilo. Nadchnout ho – naprosto pro cokoliv – je velice snadné. Povahou skutečně připomíná belgického ovčáka, na kterého si hraje, když je za psa. Holt, každej jsme nějakej.

Napsal jsem to na Facebook, jestli se k nám někdo nechce přidat. Že se chytí zrovna Dita a Simona, to mne nenapadlo. Jsou to dobré kamarádky a zažili jsme s nimi spoustu legrace (a ostudy, ale to patří k věci). Ale že s námi pojedou zrovna na vodu, to mne nenapadlo. Ale nakonec, proč ne. Vltavu z Vyššího Brodu může jet naprosto každý. Ostatně, ani my nejsme žádní super zkušení vodáci, i když moje první akce to není.

Dita navíc prý také nějaké předchozí zkušenosti měla. Takže jsem logicky očekával, že nenechá svou subinku Simonu, aby na nástupiště železniční zastávky Vyšší Brod – klášter vystoupila se zavazadlem, vhodným svým typem i rozměry tak na čtrnáctidenní dovolenou na Kanárech.

„A s čím jiným,“ ohradila se Simona. „Krosnu nevedu.“

„Jedeme na víkend na nejcivilizovanější říční úsek v republice. Potřebuješ tři trička a to je všechno.“

„To možná ty. Ale já chci vypadat slušně a civilizovaně. Což samozřejmě ty jako chlap nemůžeš pochopit.“

To je argument, na který jsem nemohl nic odpovědět. Zkušeností s ženským pokolením mám vskutku pomálu. Po jedné krátké epizodě v mládí jsem naznal, že raději dám pro zbytek života ve vztazích přednost samečkům. I když, každé má svoje. Martin si zase odmítl vzít jakékoliv zavazadlo. Na cestu tam a zpátky mu prý stačí kraťasy a tričko, které má na sobě. Když jsem se zeptal, co hodlá nosit mezi tím, obrátil na mne své nevinné hnědé štěněcí oči a opáčil, že přece plavky. A tak tady i stál: měl na sobě plavky dost úsporného střihu a obojek. Nic jiného. No, vlastně jsem si nestěžoval.

„A jak si představuješ, že tohle zavazadlo naložíš do kánoe? A co budeš dělat, když se uděláme?“

„My plánujeme nějaké orgie?“ uchechtla se Simona.

„Bože, zač mne tresceš?“ povzdechl jsem si a symbolicky stočil zrak k věži kostela Nanebevzetí Panny Marie v cisterciáckém klášteře za řekou. Sice jsem agnostik, ale v životě lidském se najdou situace, kdy i neznaboh doufá ve vyšší moc, ježto mu už ničehož jiného nezbývá.

„Za to, že seš teplej,“ odtušila svým hrdelním hlasem Dita. „Myslím, že naše parta se Božího milosrdenství moc dovolávat nemůže, aspoň podle Jeho oveček ne.“

„Pokud chcete náboženské zážitky, tak se modlete, aby se mi podařilo vyměnit ty kánoe za raft.“ Obrátil jsem se k Ditě. „Tos nemohla mít rozum aspoň ty, když už ho nemá ona?“

„Proč? Takhle to bude mnohem větší zábava.“

Za zády jsem zaslechl Martinovo chichotání. „Řezat jako cikánský koně. Všechny.“ Pořádně jsem přetáhnul po zadku aspoň Martina, nad tím mám disciplinární pravomoc.

„A já nic?“ zazubila se na mě Simona a provokativně vystrčila zadek. Plácnul jsem ji taky. Sice na samičky nejsem, ale zadek jako zadek a kromě toho, v některých případech může výprask přinést uspokojení čistě morální, nejenom sexuálně-erotické.

„Au!“ vyjekla. „Ty sadisto!“

„Zde, k službám,“ ušklíbl jsem se.


Kemp ve Vyšším Brodě se nachází hned pod hrází přehrady Lipno II a je zařízen především na stany. Zase tak moc jsem splývat s přírodou nechtěl, takže jsem nám zarezervoval chatku se dvěma palandami. Stejně tak v postupném táboře v Nahořanech. Ve vyšebrodském kempu je naštěstí i pobočka půjčovny, ze které jsem objednal lodě a výměna dvou kánoí za jeden raft proběhla splavně.

Zbytek party seděl u občerstvení. Dita se Simonou na lavicích, Martin si užíval svou roli psa, seděl vedle nich na zemi a se střídavými úspěchy chytal piškoty, které mu Dita házela.

„Hej, zkazíš mi psa, bude rozmazlenej,“ zavolal jsem na Ditu a zapískal na Martina. Ten zaštěkal, přiběhl a vzorově předsedl. Ostatní osazenstvo kempu nás pozorovalo s pobavením a vesměs s úsměvem. Podrbal jsem Martina za ušima a šel si objednat klobásu.

Chtěl jsem vyrazit co nejdřív, abychom se vyhnuli davům, takže jsme se do chatky vrátili poměrně brzy.

„Kolikery boty s sebou propána táhneš?“ zeptal jsem se při letmém pohledu do Simonina kufru.

„Nóoo… sandále do chatky, tenisky na ven, boty do vody, pak kdybychom šli někam večer…“

„A sněhule, kdyby uprostřed srpna začalo sněžit, ty sis nevzala?“ šklebil se Martin.

„Nejsem čokl jako ty, abych všude běhala bosá a pak měla černý nohy,“ odsekla Simona a přetáhla Martina po hřbetě tílkem.

„Ale čubka umíš bejt pěkná,“ neodpustil si Martin. Ostatně věděl, že Simona netráví na čtyřech a s obojkem kolem krku tolik času jako on, ale že své zkušenosti taky má. Dostalo se mu další rány přes hřbet, tentokrát asi citelnější, protože začal kňučet.

„Ticho tam na hnoji, nebo tam hodím vidle,“ zahartusil jsem. „Do pelechů a spát!“

Simona se svlékla a s naprostou samozřejmostí se přitulila ke své přítelkyni na spodním lůžku, své horní nechala nepovšimnuté. Martin si stáhl plavky, přehodil je přes židli, aby do rána uschly. Zhasnul, ale místo aby vylezl na svou palandu, posadil se na podlahu vedle mé postele a začal prosebně kňučet.

„No tak jo,“ povolil jsem. „Pojď ke mně,“ přikázal jsem mu, i když mi bylo jasné, že vzhledem k rozměrům postele se dva na jedné pořádně nevyspíme. Přece jenom, Dita se Simonou zabírají méně místa než dva chlapi. Nepředstírám ale, že mi dotek Martinova nahého svalnatého těla nedělal dobře a že jsem ho po opálené kůži nehladil s potěšením.

Potěšení bylo i na jeho straně a netrvalo dlouho a cítil jsem jeho erekci. Když jsem ho chytil za penis, potěšeně zamručel. Pořádně jsem ho chytnul za varlata, což vyvolalo zvuk méně útěšlivý, spíš mírně vyděšený.

„Čokle zatracenej, nadrženej! Že tě nechám spát s ocasem, aby tě do přešlo?“

„Jé, můžu se dívat?“ Dita nezklamala. Tyhle scény ji vždycky bavily.

„Rozsviť,“ přikázal jsem svému psovi. Kromě tradičních nezbytností jsem si prozíravě do batohu sbalil i… netradiční nezbytnosti. Mezi nimi byl i psí ocas s análním kolíkem, balení lubrikantu a postroj.

„Kleknout na všechny čtyři a vystrčit zadek, dostaneš ocas.“

Martin poslechl, ale natočil se schválně zády (a zadkem) ke dveřím.

„Kdepak, jen se tady holkám pěkně ukaž, jaký jsi nadržený a neposlušný psisko, že musíš dostat na noc ocas do prdele.“

Věděl jsem, že se můj čoklík stydí, ale že ho stud zároveň vzrušuje. Když na nás všechny vystrkoval holý zadek, měl pořádnou erekci. Nalubrikoval jsem mu zadek a pomalu mu zavedl anální kolík ocasu. Měl solidní velikost, ale Martin je na něj zvyklý a věděl jsem, že s ním spát vydrží, i když bude mít divoké sny. Pro jistotu jsem mu nicméně oblékl ještě postroj, který kolík bezpečně držel uvnitř.

„Tak, to bychom měli. Snad to pomůže a nadrženost tě přejde,“ deklamoval jsem pokrytecky, i když mi bylo jasné, že efekt bude přesně opačný. „Poděkuj!“

„Haf!“

„Pořádně poděkuj!“

„Děkuju… pane,“ červenal se Martin.

„A za co? Celou větou?“

„Děkuju vám pane, že mě cvičíte, i když jsem neposlušný a nadržený čokl a budu za to muset spát až do rána s kolíkem v řiti.“

„Tak to má být. A teď zhasnout a spát.“

Martin zhasnul a nadrženě se ke mně přitulil v posteli. Ne že bych si nedal říct, ale výchova je výchova. Takže jsme si jenom ve čtyřech ještě chvíli povídali. Konverzace postupně vázla. Nejdřív odpadla Dita, pak Simona a kdo usnul dřív z nás dvou, to už opravdu nevím.


Probudilo mě zavrnění chytrého náramku na zápěstí. Zčerstva jsem vyskočil, otevřel okno a zvolal: „Vstávat! Vstávat a cvičit, je tu nový den, vyrážíme za dobrodružstvím!“

Dita se v posteli převrátila. „Podejte mi někdo botu, ať ji po něm můžu hodit,“ zavrčela. Simona ještě spala, ale Martin vyskočil z postele poměrně rychle. Ocas mu beztak nedovolil úplně klidně spát, takže vstávání přivítal.

„Kleknout, psisko,“ přikázal jsem mu. Ranní erekce se zkombinovala s celonočním působením análního kolíku a výsledek byl impresivní.

„No podívejte se na něj,“ hartusil jsem naoko rozzlobeně. „Večer musel dostat za nadrženost kolík do zadku a zjevně to vůbec nepomohlo. Ráno je nadrženej ještě víc!“

Martin se zmohl jenom na omluvné zakňučení.

„Já bych mu zmrskala zadek,“ navrhla škodolibě Dita. „Tak jak je, i s tím ocasem.“

„To vůbec nezní jako špatný nápad,“ souhlasil jsem. „Aspoň bude mít hezký start do nového dne.“

Martin zakňučel, ale nedal jsem se obměkčit. „Přines vodítko!“ Sice na mne ještě chvíli dělal psí oči, ale rychle mu došlo, že tudy cesta nevede. Rychle tedy vytáhl z mého batohu vodítko a podal mi ho, pěkně v zubech, jak se na psa sluší. Přidržel jsem si ho za ocas a začal ho mrskat přeloženým koženým vodítkem, dokud neměl zadek pěkně červený. Oba jsme věděli, že ranní výprask nebude poslední, protože můj subík si je docela užíval a jistě se v průběhu dne najde příležitost k dalšímu výchovnému působení.

Pleskání koženého řemínku a Martinovo tiché kňučení probudilo i Simonu, která exekuci nadšeně a zaujatě sledovala. „Víš co? Tak abys nezáviděla, dostaneš taky, klekni si tu,“ rozhodla Dita.

Simona si poslušně klekla, ale hned začala protestovat. „Za co? Byla jsem hodná, poslušná a vůbec ne nadržená.“

„Opravdu? Opravdu jsi byla cudná holčička?“ Dita vrazila svou nahou nohu Simoně do rozkroku, ta se o ni opřela a slastně zavřela oči.

„Mhhhhhmmmmmm…. Opravdu,“ zakňučela, ale moc upřímnosti v tom nebylo.

„Chceš půjčit vodítko?“ nabídl jsem Ditě.

„Není třeba, Simona má v tom svém kufru i bičík. Viď, zlato?“ Simona se začervenala a přikývla. „Tak ho přines.“

Simona hmátla najisto a za okamžik klečela před svou paní, kompletně nahá, a bičík jí nabízela v natažených rukách.

„Tady se přehni, lásko,“ ukázala Dita bičíkem na postel. „Dostaneš klasických pětadvacet, pro začátek.“

Bez otálení na Simonin zadek dopadla první rána a udělala výraznou stopu. „Jedna. Děkuji paní,“ zakňučela Simona. Bylo vidět, že ji výprask opravdu bolí. Neužívala si ho, jako Martin, ale snášela ho, protože tím prokazovala poslušnost a oddanost své paní.

„Dva. Děkuji paní.“ Jejich rituály se mi líbily. My s Martinem jsme byli mnohem přímočařejší, živelnější. Rány jsem obvykle nepočítal a na nějaké děkování po každé ráně nebyl čas. Prostě když se mně chtělo a on to potřeboval, seřezal jsem ho jako psa. Když děkoval, tak za celý trest, protože jsem věděl, že se za to stydí a že ho to ponižuje a vzrušuje, protože tak to měl v té hlavě srovnané a propojené.

„Deset. Děkuji paní.“ Ale pozorovat při hraní jiné páry má své kouzlo, i když se jejich postupy liší od našich. Ale výsledek je stejný: pěkně červený zadek. Každej jsme nějakej, co se líbí jednomu, na druhého nefunguje.

„Pětadvacet. Děkuji paní.“ Dita natáhla ruku s bičem a Simona políbila nejdřív ji a pak nástroj.

„Tak, to bychom měli.“

„Můžu si prosím vytáhnout ocas?“ zaprosil Martin.

„Ne, vezmeš si plavky, půjdeš s ním až do sprchy a teprve tam si ho můžeš vyndat.“

Martin znovu zčervenal, ale věděl že nemá smysl protestovat.

Když se po pár minutách vrátil zpátky, s ocasem zabaleným v ručníku, erekci už neměl. Když jsem poznamenal, že nejspíš bude muset dostávat kolík a výprask každý den, zašklebil se: „Za to nemůžou pruhy na zadku, ale studená voda. Nefunguje jim bojler. Užijte si to.“


Základní výhodou raftu je, že se v podmínkách vltavského toku pohybuje rychlostí o něco menší, než je rychlost vody, aniž by pro to posádka musela něco zásadního dělat. Základní nevýhodou raftu pak je, že se pohybuje rychlostí o něco menší, než je rychlost vody, a posádka s tím nemůže nic zásadního dělat. Stačí občas změnit směr jízdy, aby se plavidlo nezaseklo mezi říčními kameny. I sjíždění vltavských jezů je na raftu pohodová záležitost. Převrhnout ho je prakticky nemožné. Simonin zářivě barevný kufr byl tedy víceméně v bezpečí. Trůnil mezi dvěma vodotěsnými barely z půjčovny, do nichž jsme s Ditou umístili obsah našich batohů. Těm by neměla ublížit ani koupel ve vodě. Přesto jsme důležité věci měli zabalené ještě samostatně v igelitových sáčcích.

Podařilo se nám vyjet poměrně brzy, takže jsme předstihli většinu davů, které jest nutno v srpnu na Vltavě očekávati a unikli jsme všeobecným jatkám. Vyšší Brod jsme nechali za sebou a mírné povyražení nám připravil herbertovský jez. Opravdu mírné, protože raft jenom pohoupal.

Před Rožmberkem nás předjela plastová kánoe, na jejíž špici seděla border kolie, která bedlivě pozorovala všechno kolem a když nás uviděla, začala štěkat. Tím probrala podřimujícího Martina, který se vztyčil do sedu a okamžitě se přidal. Borderu to ovšem nezaskočilo, takže na sebe nadšeně štěkali přes vodu, za mohutného smíchu jejích majitelů. Martin se okamžitě začal sápat dopředu na špičku raftu, protože ho bordera inspirovala. Nicméně naše plavidlo na něco takového nebylo stavěné, takže nebyl moc stabilní a Dita mému psovi nakonec uštědřila ránu z milosti pádlem a srazila ho do vody.

Jez v Rožmberku byl nesjízdný a museli jsme ho přetahovat. Nechali jsme to převážně na našich subčích částech, které jsme s Ditou pouze metodicky vedli ze břehu. S potěšením jsem si všiml, že Simona má pořád ještě na zadku stopy po ranním výprasku, viditelné pod miniaturními plavkami. Martin samozřejmě na zadnici neměl nic, při jeho otřískanosti bych na něj musel vzít něco podstatně pádnějšího než psí vodítko, aby mu to od rána vydrželo.


Nastal čas zastavit se na oběd. Na dolním toku Vltavy je občerstvení co kilometr, takže jsme si vybrali jedno s hezkou písčitou pláží. K našemu překvapení jsme tam narazili na pár s borderou. Než jsem stihl cokoliv udělat, stoupl jsi Martin na všechny čtyři, po psím způsobu vystrčil zadek v hravém gestu (skoro jste viděli zuřivě vrtící ocas) a začal na borderu štěkat a vyzývat ji ke hře. Čuba se nenechala dlouho pobízet a za chvíli se s Martinem nadšeně honili a váleli v jednom chumlu.

„To takhle dělá běžně?“ zeptali se mne majitelé bordery s úsměvem. Byli starší než my, mohlo jim být kolem čtyřicítky, ale tvářili se docela přátelsky.

„Jo. On má takovýhle… psí nápady,“ odvětil jsem ve snaze to příliš nerozvádět.

„Proto nosí na krku obojek?“ nedala se odradit bordeřina paní.

„Mimo jiné. Rád si hraje na psa.“

„A že mu to jde,“ přidal se bordeřin majitel. „Aspoň se Cindy pořádně vylítá a bude v lodi klidnější. Mám vždycky strach, že nás zvrhne, když někde něco zahlédne.“

„To se dá říct o obou,“ ušklíbl jsem se. „Ještě štěstí že jedeme na raftu.“

„Nechcete si přisednout?“ nabídla majitelka Cindy.

Přinesli jsme si plastové misky s jídlem a zasedli ke stolu. Rychle jsme si začali tykat, dozvěděli se, že se jmenují Petra a Milan a že na vodu jezdí pravidelně každý rok. A že s Cindy je to o dost náročnější.

„Ty jsi taky pes?“ zeptala se Petra Simony, s významným pohledem na tenký obojek na jejím krku.

„Někdy,“ odtušila Simona. „Když mi to paní přikáže.“

Jak vám nejspíš už došlo, všichni jsme tak trochu exhibicionisti. Naše letní výprava je pro nás i způsob, jak se trochu předvést. Všeobecně laxní přístup k oblékání umožňuje společensky přijatelným způsobem poodhalit i ty části, které obvykle zůstávají skryté. A potkáváme nové lidi, které jsme nikdy neviděli a patrně ani nikdy potom neuvidíme, takže si můžeme dovolit být upřímní.

Zahvízdal jsem na Martina: „Krmení!“ Přiběhl i s borderou. Chvíli jsem uvažoval o tom, že mu dám misku s gulášem na zem, ale pak jsem ji položil na stůl. Za prvé to s tou otevřeností nemusíme zase tak moc přehánět a za druhé jsem si nebyl jist, jestli by v případném souboji o obsah misky s Cindy neskončil druhý.

„Přivolání má dobrý,“ zasmál se Milan. „S Cindy nám to vždycky nevyjde, někdy má něco zajímavějšího, než jsme my. Jak dlouho jsi ho to učil?“

„Chvíli. Přece jenom je o něco chytřejší než průměrný čtvernohý pes – nic proti Cindy, samozřejmě – a navíc můžu použít i prostředky, které se na ty čtvernohé příliš nehodí,“ ušklíbl jsem se.

Nastala chvilka ticha, kterou přerušila Petra. „Já… pokud tomu dobře rozumím, vy jste na takové to… jak se tomu říká… sadomaso?“

„Jo,“ přikývla Dita. „Úchylové na Vltavě, to jsme my. Ale nebojte se, nekoušeme a bijeme jenom ty, kdo nás o to slušně poprosí.“

„Úchylové, to snad ne…“ ohradila se Petra. „Každej jsme nějakej.“

„To je terminus technicus,“ vysvětlil jsem rychle. „Říkáme si tak, jako si homosexuálové mezi sebou říkají 'buzny'.“

Petr se podíval na Simonu, přitulenou k Ditě.

„Teplý jsme mimochodem taky,“ zasmála se Dita. „No, jak říkám, úchylové na vodě.“

Pokud to Milana s Petrou nějak šokovalo, nechali si to pro sebe. Pokrčili rameny a pokračovali jsme v rozhovoru o krásách Vltavy.


Odrazili jsme od břehu a pokračovali v cestě. Pozorně jsem sledoval oba břehy a číhal na vhodnou příležitost. Když jsem našel přiměřeně opuštěnou lesní oblast, navedl jsem loď ke břehu.

„Co děláš?“ zajímala se Simona.

„Ale, zajdeme si na procházku do lesa,“ odvětil jsem nezávazně.

Zastavili jsme u travnatého břehu, vystoupili a pokračovali do lesa. Tak hluboko, aby na nás nebylo z řeky vidět.

„Je na čase použít něco z těch výcvikových metod, o kterých jsem mluvil u oběda,“ pravil jsem výhružně.

Martin se zatvářil zkroušeně: „Co jsem proved?“

„Nezeptal ses. Ani mne, ani majitelů Cindy, jestli vám dovolíme tam běhat a dělat boží dopuštění.“

Kdyby Martin mohl, sklopil by uši a stáhl ocas mezi nohy. Tedy, ten zadní. Ten přední, co u samečků mezi nohama bývá už standardně, reagoval na vidinu nastávajícího výprasku obvyklým způsobem.

„Takže je nejspíš na čase ti opět zmalovat zadek a připomenout základy výcviku, že ano?!“

Martin cosi nezvučně zamumlal.

„Nahlas!“

„Ano pane, omlouvám se pane.“

„Takže běž a najdi si nějaký pořádný prut, kterým dostaneš na prdel. A snaž se, pokud nebudu spokojený, budeš hledat znovu, a ještě ti přidám.“

Martin štěknul na souhlas a zmizel v lese.

Posadili jsme se s Ditou na padlý kmen stromu. Simona klečela před svou paní.

„Říkala jsem si, kdy na to dojde, a jakou si najdeš záminku,“ pobaveně prohlásila Dita.

„Víš jak,“ pokrčil jsem rameny. „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Tedy, najde si důvod a pro hůl pošle psa.“

„No, však by mu to chybělo. Je vidět, jak se na ten výprask těší.“

„Tentokrát se budu muset snažit, aby mu to chvíli vydrželo. Určitě se těší, jak bude zmrskanej zadek vystavovat v kempu.“

„Tohle nechápu,“ vmísila se do hovoru Simona. „Nechápu, jak se mu to může líbit. Já se vždycky můžu studem propadnout, když vím že něco na zadku mám a že to někdo může vidět.“

„To on taky,“ ujistil jsem ji. „Ale Martina právě stud a ponížení vzrušuje. Proto to dělá.“

„A mne zase vzrušuje tvoje poslušnost a ponížení, prdelko,“ reagovala Dita. „A tobě nezbývá než to vydržet.“

„Ano paní,“ souhlasila Simona a sklonila hlavu.

Martin si dal záležet a přinesl hned tři pěkné pruty. Dlouhé, silné, pružné a hladké. Jeden po druhém jsem je vyzkoušel. Vzduch prořezávaly se svištěním, při kterém tuhla krev v žilách.

„Šikovný. A aby sis to pořádně zapamatoval, tak si dojdi pro ocas.“

Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a odšoural se k lodi.

„Jsi krutý,“ zabroukala potěšeně Dita.

„Každej jsme nějakej. A konečně, dělám to kvůli vám,“ zasmál jsem se. „Nemysli si, že nevím jak jste nadšené, když to můžete pozorovat. To je ta ženská závist, že nemají péro,“ dodal jsem ironicky. Dita se Simonou na mne vyplázly jazyky v tak dokonalé souhře, že to snad musely trénovat.

Martina jsem přehnul přes padlý kmen, přidržel jsem si ho za mohutnou erekci a za nadšeného zájmu obou dam jsem mu do zadku zavedl ocas.

„Víš, co tě čeká, čokle?“ zeptal jsem se.

„Výprask, pane.“

„Správně. Tak o něj hezky popros, víš že si ho zasloužíš,“ přikázal jsem subíkovi.

„Prosím pane, abyste mi pořádně zmaloval zadek. Zasloužím si přísný trest za to, že jsem si bez dovolení hrál s jiným psem.“

„Hodnej pejsek. Když tak hezky prosíš…“

Začal jsem s výpraskem. Martin tiše kňučel, ale poslušně držel. Žili jsme spolu už dlouho, ale míra jeho masochismu mne nepřestávala udivovat. Dostali jsme se do fáze, kdy jsem končil já, protože jsme dosáhli mých hranic. Přemýšlel jsem, jestli Martin vůbec nějaké má.

Prutem jsem na subíkově zadku kreslil výrazná jelita. Nechtěl jsem mu zadek vyloženě rozsekat do krve, to by vzhledem k podmínkám ani nebylo moudré, navíc to už je za mými hranicemi. Chtěl jsem ale, aby měl na zadku něco, co mu vydrží do večera.

Soustředil jsem se především na Martina, ale zaznamenal jsem koutkem oka, že si Dita sundala plavky a nasměrovala Simonin jazyk do svého rozkroku. Martinova poslušnost a zjevné vzrušení oslovovalo nejenom mne.

Sám jsem dostal pořádnou erekci. Přestal jsem s výpraskem, ale když se Martin pokusil zvednout, zatlačil jsem ho zpátky přes kmen. „Vystrč zadek, čokle, přijdeš ošukat,“ zavrčel jsem na něj. Osvobodil jsem své vzrušené mužství z plavek a vytáhl Martinovi ocas ze zadku. Možná příliš rychle, soudě podle toho, jak sebou trhl a vyjekl, ale to bylo to poslední, co mne teď zajímalo.

Zabořil jsem se do něj dost prudce, ale celonoční trénink doplněný tím nedávným mi to umožnil. A jak jsem už řekl, jeho pohodlí bylo to poslední, co mě teď zajímalo. Chytil jsem Martina za boky a nadšeně přirážel do jeho pruhovaného zadku. On nadšeně držel a kňučel v rytmu přírazů.

Po chvíli jsem přešel do volnějšího rytmu a chytil Martina za penis, ať si taky užije. Začal přirážet do mé ruky. Udělal se docela rychle, předchozí výprask udělal své a přítomnost divaček také. Mně trvalo jenom pár přírazů navíc, než jsem dosáhl orgasmu taky. Chvíli jsme zůstali v sobě a chvíli nám taky trvalo, než jsme popadli dech a vrátily se nám všechny smysly.

Dita si pořád ještě tiskla Simoninu hlavu do rozkroku, ale i jí trvalo jenom pár okamžiků, než ze sebe vydala orgasmický skřek.

Naskákali jsme do vody, abychom se po prožitém zážitku očistili a ochladili. Byli jsme spokojení a uspokojení. Až na Simonu, které se jako jediné uvolnění nedostalo a která nadávala, že i čokl se má líp než ona. Ale když jí Dita nabídla stejný výprask, jaký dostal Martin, jako cenu za povolení orgasmu, s díky odmítla.


Když jsme dorazili do kempu, kde jsme měli zarezervovanou chatku pro naši druhou a poslední noc na vodě, opět jsme narazili na Milana, Petru a Cindy.

„Prosím pane, můžu si zase hrát s Cindy?“ zeptal se mne Martin, kterého ještě nepřestal po mém výchovném zásahu bolet zadek.

Souhlasil jsem, a tak se ještě šel zeptat majitelů bordery. I ti pobaveně souhlasili, takže se naši dva psi opět pustili do svých divokých hrátek. Když se k nám otočil Martin zády, zeptal se Milan: „To jsou ty výcvikové metody, které se na opravdové psy nehodí?“

„Jo, přesně tak,“ přitakal jsem. „Ne že na mne poštvete Srstku s Kubišovou.“

V družné zábavě jsme zůstali až dlouho do noci. Přidal se k nám i Martin, kterému se konečně podařilo Cindy utahat natolik, že se dobrovolně vrátila ke svým páníčkům a usnula pod lavicí. Padlo i pár zvědavých dotazů na stav Martinova pozadí a okolnosti jeho vzniku. Smál jsem se, když jsem viděl, jak můj subík zrudl a snaží se z odpovědí vykroutit.

Do chatky jsme se vrátili až dlouho po půlnoci. Simona, která byla po značnou část večera zamlklejší, než je u ní zvykem, si hned klekla před svou paní a poprosila ji o svolení, aby se i ona směla udělat, jako poslední účastník naší výpravy.

Zalezli jsme si s Martinem do postele a sledovali divadlo.

Dita si se Simonou chvíli pohrávala, ale nakonec jí orgasmus povolila. Ovšem pod podmínkou, že ji přitom bude pobízet bičíkem. Simoně nezbylo, než souhlasit a bičík si přinést.

Byl na ně hezký pohled a subince chybělo k úspěchu už jenom pár okamžiků, když místností proběhl malý stín. Simona vyjekla v úplně jiné tónině a bleskurychle vyšplhala na horní lůžko palandy. „Krysa! Běžela tady krysa!“

Dita, vzděláním zoolog, se mile usmála: „Krysy v České republice takhle daleko na jihu nežijí, nemusíš se bát. Nejspíš to byl jenom potkan.“

„Potkan, krysa, to je jedno,“ křičela Simona. „Ani s jedním z toho nechci bydlet.“

„Krysa,“ přešla do učitelského tónu Dita, „je menší, má delší ocas a špičatější hlavu. Potkani bývají robustnější, ocas mají šupinatý a mají šest párů bradavek oproti krysím pěti párům,“ poučila nás.

„Na kozy jsem tomu nekoukala,“ vztekala se Simona. „Nesnáším to. Na celém světě nesnáším jenom dvě věci: krysy a zubaře.“

„No vidíš, tak to jsi v pohodě,“ usmála se Dita. „Tohle krysa určitě nebyla a pochybuju, že by ten potkan měl stomatologické vzdělání.“

Simona se sice uklidnila, ale přesto odmítala slézt z horní postele palandy, kde se cítila v bezpečí. Dita naštěstí odolala pokušení jí sdělit, že pro potkana – nebo konec konců i krysu – nepředstavuje vyvýšená postel žádnou velkou překážku, protože dokáže po konstrukci palandy snadno vyšplhat. Na přímou otázku odpověděla, že o orgasmus už nemá zájem, děkuje pěkně.

My jsme s Martinem leželi na spodní palandě a já jsem ho hladil po zadku, na kterém jsem cítil stopy po odpoledním výprasku. Ocas na noc tentokrát nedostal, i když důvod by se určitě našel.


Ráno jsme zaspali. Zapomněl jsem si nařídit budíka, takže jsme se pozvolna vzbudili až po desáté, což nás vyvinilo z ranních dostihů, kdo bude nejdřív na vodě. Raft jsme na vodu spustili v poklidu kolem jedenácté a zbytek dne pojali odpočinkově, především sluněním a koupáním. Odpoledne jsme v půjčovně vrátili raft, přeskládali věci z barelů do batohů (v Simonině případě do kufru, včetně nepoužitých bot pro společenské účely) a vyrazili na vlak.

Martinovi jsem přikázal si vzít aspoň kraťasy a tričko, aby ve vlaku nebudil zbytečně pozornost. Podařilo se. Toho, že si společně se Simonou na sedačku pokládá zadek velmi opatrně, jsme si všimli jenom my s Ditou. A možná ještě majitelé bordery, kteří s námi sdíleli kupé cestou do Prahy.

Cover picture: Donald Judge via Flickr, CC-BY