Ingredience do bramborového salátu jsou téma natolik zásadní, aby se tím zabýval i státní rozhlas. Jaké ingredience jsem dostal já, abych z nich ukuchtil tradiční vánoční povídku na BDSM.CZ? Původně to měl být, stejně jako v minulých letech, obrázek. Ale autorka měla příliš mnoho práce se svou zvířenou, než aby mi ho stihla včas nakreslit. Takže jsem požádal své přátele na Facebooku, aby mi zadali deset slov a já že na jejich základě napíšu povídku.
Dostal jsem následující slova: kleště a letlampa, vánoční stromek, vejce (na tvrdo), přejetá veverka, Fantomas, vysavač, liška, citrón, noční směna a zázrak.
Vánoční tradice se u nás nebraly nikdy moc vážně, takže mě ani nemrzelo, že požár u sousedů nad námi nezpůsobily svíčky na vánočním stromku, ale s narozeninami židovské zombie zcela nesouvisející závada na elektroinstalaci. Tedy, nechápejte mě špatně: samozřejmě že mě mrzelo, že nám voda z hasičských hadic na Štědrý den dopoledne promáčela strop, ale nijak mne netrápilo, že nebylo učiněno tradicím zadost. Ostatně, museli jsme řešit podstatně naléhavější problémy: voda natekla do elektroinstalace, a ačkoliv jsou Vánoce při svíčkách představa svým způsobem romantická, nechtěl jsem riskovat, že k nám Hasičský záchranný sbor hlavního města Prahy bude muset jet ještě jednou. Žádné zásadní škody u nás nevznikly (sousedi na tom byli podstatně hůř) a všechno pokryje pojistka, jenomže kam se vrtnout, než bude bezpečné elektřinu zase zapnout? Ještě před pár týdny by to nebyl problém, ale mojí přítelkyni Elišce s koncem roku končila nájemní smlouva a sestěhovali jsme se dohromady. Její bývalý byt byl vystěhovaný a předaný.
Asi bychom se mohli vecpat k nějakým přátelům nebo jít do hotelu, ale nakonec to vyřešila chvíle frenetického telefonování a "rodinné letní sídlo", jak tomu říkal táta. Já tomu říkal "rozpadlá chalupa v Sudetech" a nebyl jsem tam asi dvacet let. Otec mne ujistil, že s tím rozpadnutím to nebude zase tak horké a že to tam hodně opravili a zvelebili. Že prý se nám tam určitě bude líbit, stačí když se stavíme pro klíče. Stavili jsme se. Naložili jsme pár nezbytností a za chvíli jsme už byli na cestě do míst, kde lišky dávají dobrou noc.
V Krušných horách byl – na rozdíl od Prahy – sníh a "letní sídlo" nevypadalo po pár hodinách strávených v autě vůbec špatně. Možná ho za těch dvacet let od mé poslední návštěvy skutečně zvelebili, možná to bylo jenom tím, že milosrdný sníh zakryl nedostatky, těžko říct. Spíš než chalupa to byla chata. Nebo spíš chatička – jedna velká obytná místnost, ve které se i vařilo a spalo. K tomu kůlna s nářadím a rozličným harampádím. V létě se ještě dala použít veranda, ale ta byla o Vánocích mimo diskusi. Stejně byla plná sněhu, který tam navál vítr.
Rychle jsme zatopili v krbu a kamnech. Kamna byla nová, trubková, a nabízela možnost, že místnost rychle vytopí, i když zatím jsme zůstávali v bundách. Rychle jsem dovnitř nanosil věci, které jsme přivezli z Prahy s sebou – trochu oblečení, jídlo a pití a pár dárků, které jsme chtěli dát jeden druhému. A povlečené peřiny, protože mi táta řekl, že ložní prádlo na zimu odvezli domů, aby nezvlhlo a nesežraly ho myši.
Studená zima sice měla jisté kouzlo, ale to bych raději sledoval z okna vyhřáté místnosti než takříkajíc in medias res. Navíc byla tma s chladné světlo měsíce pocit zimy jenom zhoršovalo. Při poslední cestě s proviantem se na konci zahrady ve světle čelovky zaleskly dva žluté body. Pak se mihlo rezavé tělo a bylo pryč. Kmotra liška nám přišla dát dobrou noc osobně.
Štědrovečerní večeři jsme snědli studenou. Řízky jsme naštěstí dosmažili právě před příjezdem Hasičů a sice jsou nejlepší čerstvé, ale ani studené nejsou k zahození. Trubková kamna udělala své, takže jsme postupně odkládali oblečení. Nejdřív šly dolů zimní bundy, pak svetry, pak mikiny, a nakonec jsme u stolu seděli v tričkách. Doufal jsem, že v nastoleném trendu budeme pokračovat, protože na Elišku byl sice pohled krásný v jakémkoliv stádiu oblečenosti, ale obecně jsem byl toho názoru že čím méně toho na sobě má, tím lépe.
"A teď je čas na dárky," zasmála se jmenovaná a přinesla tašku s balíčky. Tedy, její dárky pro mne byly úhledně zabalené, moje dárky pro ni byly hozené do papírové dárkové tašky, kterou jsem nahoře secvakal sešívačkou, protože na některé věci fakt nemám trpělivost. Stejně se na ni nadšeně vrhla, roztrhala ji a ven vytáhla svoje dárky. Dostala knížku a lístky na březnový koncert In Extremo, ale hlavní dárek se skrýval v samostatné tašce: liščí ouška a liščí ocásek na análním kolíku. Když obojí viděla, zelené oči jí zasvítily nadšením, vypískla a vrhla se mi kolem krku.
Totiž, aby bylo jasné, seznámili jsme se v pražském BDSM klubu, na večeru věnovaném lidským zvířátkům. Hráli jsme si na to, že ona je můj pes, ale svěřila se mi, že jí role lidské fenky úplně nesedí a že by radši byla liška. Neprotestoval jsem, ostatně liška se k hodila jak k jejím ohnivně rudým vlasům, tak poněkud divoké povaze. Takže jsem chvíli sháněl a rozhodl jsem se naši výbavu doplnit. Zjevně jsem se trefil, protože si liška Eliška ouška hned nasadila:
"Díky moc, jsi úžasnej. Jak mi to sluší?"
"Jako lišce uši," usmál jsem se, "ten ocas si dáš stejně rychle?"
"Eh, myslím že na ten budu potřebovat trochu času," zazubila se na mne. "Doufám, že se ti tvoje dárky budou líbit aspoň z poloviny tak, jako moje."
"Nevím, jestli je vůbec někdy rozbalím," škádlil jsem ji, "jsou tak úžasně zabalené, dala sis s tím práci!"
"Podívala jsem se na pár videí na YouTube, jak se balí v Japonsku, a inspirovala jsem se."
Rozbalil jsem první krabičku a našel jsem v ní elegantní peněženku z hnědé kůže. Měla na sobě vyražený monogram a pod ním malou lištičku.
"To je super, moje portmonka se už rozpadá a takhle si na tebe vzpomenu pokaždé, když ji vyndám z kapsy!"
Druhý balíček byl o dost větší a podlouhlý. Když jsem ho rozbalil, byla v něm dřevěná krabice, asi jako na láhev vína. Ale nebylo v ní víno, ale krásné kožené důtky. Barva jejich pramenů byla stejná jako kůže na peněžence. Měly dlouhou lesklou dřevěnou rukojeť a stejně dlouhé pramínky z kulatých kožených řemínků, které měly navíc na konci uzlíky.
"Těmi to bude bolet, Elištičko," řekl jsem, když jsem jimi zkusmo mávl vzduchem.
"Ano… pane. Myslím, že to můj zadek potřebuje."
Důtky jsme měli, jenom takové obyčejné ze sexshopu, a v mé drahé se objevovaly netušené hlubiny masochismu, takže bylo jasné, že jí už nestačí. Tenhle nástroj by měl být dostatečně průrazný na to, aby nám nějakou dobu vystačil.
"Víš co? Tak to hned vyzkoušíme," luskl jsem na ni prsty. "Svléknout!"
Nečekal jsem na splnění příkazu a šel jsem pro tašku, do níž jsem doma sbalil pár věcí, o kterých jsem správně vytušil, že by se mohly hodit. Hlavně obojek a vodítko.
Elištička už seděla připravená na posteli. Chlupatá zrzavá liščí ouška jí vykukovala z bohaté hřívy stejně zrzavých vlasů a vypadala jako pravá. A byla strašně sexy, když na mne koukala těma zelenýma očima. Když viděla obojek v mé ruce, natáhla krk a nechala si ho zapnout. Potom se mi otřela obličejem o ruku, skoro po kočičím způsobu. Ostatně, ne nadarmo se říká, že lišky jsou kočičí software běžící na psím hardware. A tenhle hardware skutečně stál za podívání.
Tahem za vodítko jsem lišku přiměl, aby se ke mně otočila zády (nebo spíš zadečkem) a sklonila hlavu. Vodítko jsem přivázal k noze postele a do ruky jsem si vzal důtky.
"Teď ti pořádně zmaluju ten tvůj liščí zadek," zavrčel jsem výhružně. "Zmrskám tě tak, že ho budeš mít stejně červenej jako vlasy. Protože ty jsi pokorná a poslušná, jenom když tě bolí prdel, že ano?" "Aaano. Ano pane. Potřebuju pořádně sešvihat prdel abych byla poslušnáááááá!"
První rána lišku překvapila. Ale nejspíš ne nepříjemně. To povídání, vyhrožování, ji bavilo stejně jako mne. Nešlo nám jenom o ten fyzický výprask, ale hlavně o tu atmosféru okolo. A trocha povídání, s těmi správnými klíčovými slovy, nás dostala oba do varu.
Nový nástroj jsem si musel nejdřív vyzkoušet, jak mi sedne do ruky. Váha i délka pramenů byla větší, než na co jsem byl zvyklý, takže jsem začal docela zlehka, protože jsem si nebyl jistý, že rány dopadnou tam kam mají. Ale s každým šlehnutím jsem získával stále větší a větší sebejistotu. Nástroj byl dobře vymyšlený a vyvážený a Eliščin vystrčený zadeček začínal pomalu rudnout. Na místech, kam dopadly uzlíky na konci pramenů, byly červené tečky.
Eliška byla navíc masochistka, kterou výprask vzrušoval. To je docela vzácný jev, protože pro mnoho lidí je výprask skutečně za trest a vzrušení pochází z jiných zdrojů. Ale u mojí lišky ne, ta se každou ranou propadala do většího a většího vzrušení. Pod vystrčeným zadkem jsem viděl i její pohlaví a viděl jsem, jak se začíná lesknout. Taky jsem viděl, jak začíná ranám vycházet vstříc.
"Nejenom neposlušná, ale i nadržená liščí čubka," zahudral jsem na oko nazlobeně. "Podívej se na sebe, jak se mi tady nastavuješ, když tě trestám. Vybízíš mě, abych tě ošukal, co se do tebe vejde, co? To bys potřebovala."
"Ano pane," zasténala, "prosím, ošukejte mě, co se do mne vejde…" kňučela.
"Ani náhodou," to odmítnutí mě stálo docela dost sil a některé mé části s ním nesouhlasily, "potřebuješ úplně jiné věci," a přidal jsem na intenzitě i frekvenci výprasku.
"A vůbec, správná liška má mít ocas. Červený ocas v červeném zadku!"
"Aaaaaano! Ano pane!" vydechla a vystrčila na mne zadek ještě víc.
Vzal jsem vánoční dárek do ruky. Liščí ocas byl zrzavý a bílý, stejně jako uši. Anální kolík měl okolo čtyř centimetrů v průměru, což bylo o něco víc, než na co byla Eliška zvyklá. Ale tak to má být, aby byl zážitek dostatečně intenzivní. Nanesl jsem na špičku kolíku lubrikant a přiložil jsem ji lišce mezi půlky. Když ji na svěrači zastudil lubrikant, podvědomě se stáhla, ale pak se zase povolila. Jednou rukou jsem pomalu tlačil kolík dovnitř a druhou jsem lištičku dráždil mezi nohama. Věděl jsem, že mi její vzrušení pomůže.
Chvíli to celé trvalo. Kňučela a vzdychala přitom, dílem rozkoší a dílem nejspíš i bolestí, ale nevzdal jsem se. Nespěchal jsem, protože při takových příležitostech není dobré používat násilí, ale ani jsem nepovolil. Milimetr za milimetrem se ocas dostával do jejích útrob. Nakonec ale do zadečku dostala i tu nejširší část a ten se rychle zavřel ve zúžení, které kolík měl, aby držel uvnitř.
"Aaaauuúúú, pane, děkuju pane, děkuju pane, že mám krásný liščí ocas, budu moc hodná a moc poslušná."
"Pokud ty někdy budeš poslušná, bude to buďto omyl nebo zázrak," ušklíbl jsem se.
Nechal jsem Elišku (a hlavně její zadek) chvíli odpočinout, ale pak jsem znovu začal s drážděním mezi nohama a kolík jsem zase povytáhl a vrátil zpátky, což jsem několikrát opakoval, za mohutných zvukových efektů ozývajících se z opačného konce lišky.
Odvázal jsem vodítko od nohy postele a převrátil Elišku tak, aby ležela na zádech. Nestydatě jsem jí osahával ňadra, ploché bříško, štípnul jsem ji do bradavky. Přitom jsem ze sebe rychle svlékal zbývající oblečení. Na nic jsem nečekal a udělal jsem to, co jsem nejdříve odmítl: pořádně jsem ji ošukal.
"Drž, čubko, nebo tě sešvihám důtkama, že se týden neposadíš!"
"Ano pane!"
"Taková neposlušná a nadržená liščí potvora jako ty potřebuje zmrskat prdel dvakrát denně!"
"Ano pane, jsem nadržená vzpurná liščí čuba, co potřebuje dvakrát denně zbičovat," kňučela. "A ošukat," dodala upřímně.
"Jsi čubka, a tak tě jako čubku ojedu. Na všechny čtyři," zavelel jsem.
Okamžitě poslechla Chytil jsem ji za boky, ale poněkud mi překážel ocas. Byl to doplněk hezký, ale poněkud nepraktický, v některých ohledech. Nicméně dal jsem o stranou a prudce do Elišky pronikl. Bral jsem si ji drsně, jak to jenom šlo. Vzrušovala mě a vzrušoval mě i pohled na šlehance po důtkách na jejím zadku. Jednou rukou jsem ji vzal za vlasy a druhou za obojek. Cítil jsem její orgasmus a za chvíli se nezvladatelně a nezastavitelně dostavil i ten můj.
Leželi jsme vedle sebe v peřinách. Já jsem se – jako vždycky po sexu – cítil asi jako přejetá veverka a z postele se mi vůbec nechtělo. Ale s Eliškou – jako vždycky po sexu – šili všichni čerti. Chvíli jsme se tulili a mazlili, ale pak se zahleděla ven z okna.
"Někdo tam venku je," vykřikla poděšeně. "Někdo se na nás dívá!"
"A kdo asi? Fantomas? Zavrčel jsem. Ale vztyčil jsem se na loktech a pro jistotu se podíval. Na zahradě jsem spatřil dvě žlutě zářící oči. Zasmál jsem se. "Z toho neměj strach, to je jenom tvoje příbuzná."
"Příbuzná? Tady?" opáčila nechápavě.
"Jo. Liška, potkal jsem ji už když jsem nosil věci z auta. Asi se chtěla podívat, jak se to dělá s těma dvounohýma," uchechtl jsem se.
"Myslíš, že mi záviděla?"
"To nevím, můžeš se jí jít zeptat. Ukaž jí zadek a uvidíš, jestli s tebou půjde dovnitř."
"Hmmm, předvádět se před lesní zvěří… Stejně musím ven; musím se jít vyčůrat a předpokládám že tady máte záchod venku."
"Jo, je vzadu za chatou, kadibudka. Ale je to dost daleko, doporučuju ti si někde přičapnout a udělat díru do sněhu. Aspoň si ochladíš zmrskanej zadek."
Vyšli jsme nazí na zápraží. Byli jsme rozpálení zevnitř (a ze sexu), takže bylo mrazivé počasí venku docela příjemné. Tedy, prvních asi deset sekund. Eliška pěkně vyjekla, když si kousek od zápraží skutečně dřepla do sněhu, aby se vyčůrala. Já jsem radši rychle zmizel dovnitř.
"Brr, myslela jsem, že mi ten zadek umrzne…"
"Já ti ho zahřeju," nabídl jsem se a sáhl po důtkách. "Stačí když se tady přehneš," ukázal jsem na masivní kuchyňský stůl.
Myslel jsem to jako vtip, ale Elištička se mi dlouze zadívala do očí a pak se přehnula a provokativně vystrčila zadek. Začal jsem ji mrskat, co jiného mi ostatně zbývalo. A začalo se mi to líbit, protože už mnou necloumala akutní nadrženost a začalo mě zajímat, kolik toho ta holka vlastně zvládne. Postupně jsem zesiloval rány, a nakonec jsem ji těmi důtkami mrskal co mi síly dovolily.
Teprve když jsem se do ran začal pořádně opírat, začala liška kňučet. Jenom docela slabě a před důtkami neuhýbala. Rány jsem nepočítal, takže vlastně nevím, kolik jich dostala, když začala do kňučení drmolit. Viděl jsem, jak křečovitě zatínala prsty, kterými se držela desky stolu.
"Jsem neposlušná a nadržená liška a potřebuju abys mě zmrskal co se do mne vejde, potřebuju aby mě bolel zadek…"
Chytil jsem se rychle. "Ano, sešvihám ti tu tvou ocasatou prdel, že si týden nesedneš!"
"Ano pane, potřebuju mít prdel pořádně červenou a potřebuju v ní mít pořádný ocas, jako správná liškááááááá! Prosím, prosím pane, abych se směla udělat, prosíííím!"
"Můžeš, ale budeš přitom pořád dostávat výprask, jak se na nadrženou liščí čubku sluší!"
Pustila se jednou rukou stolu a přesunula ji do rozkroku. Zrychli jsem rány, protože mě strašně bavilo mrskat ji přitom, když masturbuje. Netrvalo to ale dlouho, za chvíli ze sebe vyrazila zavytí spíš vlčí než liščí, vyskočila a objala mě kolem krku.
"Děkuju, děkuju moc za vánoční dárky, ouška se mi líbí a ten ocas je neskutečně sexy, takhle jsem se snad ještě v životě neudělala. Vůbec se mi nechce si ho vyndávat!"
"A kdo řekl že si ho máš vyndat? Budeš ho mít… hmmm… do půlnoci. Teprve pak si ho smíš vyndat."
Podívala se na hodinky. "Jako až do té příští? To asi nevydržím," zazubila se a ukázala mi, že už je dvacet minut Boží hod.
"Tak do rána, pěkně s ním budeš spát. A s těma ušima taky."
"Ano pane," zavrněla potěšeně a zavrtala se do peřin. Rychle jsem se k ní zavrtal taky.
Když jsem se probudil, bylo za okny kalné zimní světlo. Probudil jsem se, upřímně řečeno, bolestí. Po noční směně se svou náruživou lištičkou jsem měl regulérně namožené svaly na pravé ruce. Eliška na žádné problémy nevypadala. Spala na polštáři vedle mne. Čelenka s liščími oušky se jí ve spánku svezla. Nadzvedl jsem peřinu a zjistil, že ocásek nicméně stále vězí tam, kam jsem ho večer vetknul. Nedalo mi to a lehce jsem za něj zatahal. Držel pevně, tak jsem zatahal trochu silněji. Držel pořád, ale Eliška se s vyjeknutím probudila.
"Co to děláš?" zeptala se rozespale.
"Kontroluju, jestli jsi v noci nepřišla o ocásek, jestli jsi pořád řádná liška," usmál jsem se.
"Nepřišla, ale teď když jsi mě vzbudil, musím si odskočit. Můžu si už ocásek vyndat, prosím?" udělala na mě liščí oči.
"Můžeš, já mezitím udělám snídani."
Kamna mezitím vyhasla a když jsem vylez z postele, začala mi být docela zima, rozhodně už nebylo dost teplo na to, abychom tady běhali nazí. I když na zimní bundu to pořád nebylo. Oblékl jsem se a šel jsem do kůlny pro dřevo. Uvědomil jsem si, že vlastně nevím, jestli jsou na chatě zásoby dřeva a doufal jsem, že tam nějaké bude.
V kůlně byla především tma. Cvaknul jsem vypínačem, ale asi praskla žárovka, protože to na míře osvětlení nic nezměnilo. Snažil jsem se napůl poslepu nahmatat co kde je, ale moc se mi to nedařilo a když jsem zakopl o starý vysavač, vyhlásil jsem kapitulaci a vydal se pro čelovku. S ní jsem prohlížel harampádí v kůlně a klesal na duchu. Bylo tam kdeco. Rozpadlá papírová krabice s hřebíky, staré plechovky se zbytky barev, kladiva, kleště a letlampa... Ale dřevo na topení jsem neviděl nikde.
"Jestli hledáš dřevo," zahlaholila za mnou Eliška, "tak je vzadu, vedle kadibudky!"
A skutečně. Bylo tam, pěkně vyskládané podél zadní stěny. Vzal jsem pár polen a uvnitř zase zapálil oheň, aby kamna začala znovu hřát. Začal jsem připravovat snídani, na elektrický sporák jsem dal kastrůlek s vodou a vedle si připravil vajíčka.
"Budeme mít vejce natvrdo, naměkko nebo na hniličku?" zeptala se Eliška.
"Já myslel že lišky vajíčka žerou syrová, když je kradou z kurníků."
"Řekla bych, že je zajímají spíš slepice než ta vajíčka. V každém případě, já je mám ráda na hniličku."
"Budou natvrdo, do rybičkového salátu."
"Rybičkový salát?"
"Ano, tradiční vánoční rodinný recept."
"A kde vezmeš ryby? Půjdeš je nachytat?"
Z tašky s proviantem jsem vytáhl nezbytné ingredience: krabičku olejovek, sklenici s majonézou, cibuli a citrón.
"Budu trošku podvádět."
Dal jsem vařit vejce, Elišku jsem pověřil krájením cibule. Rozmíchal jsem olejovky s majonézou, pak jsem přidal nakrájenou cibuli, sůl a citronovou šťávu. Aby to bylo tak akorát slané, ostré a kyselé.
"A co uděláš s těmi vajíčky?"
"Až je oloupeš, nakrájím je na kousky a přidám je tam. Dávají se až jako poslední, abych je mícháním úplně nerozšmelcoval."
"Byla jsem se podívat na zahradě a skutečně tam byly liščí stopy. Myslíš, že se na nás přijde liška podívat i dneska?"
"Líbí se ti exhibovat před divokou faunou?"
"Jako… proč ne, co vidí, nevykecá," zvonivě se zasmála.
"Tak uvidíme, večer zase dostaneš důtkama, ocásek a ouška a možná to bude dost na to, aby to vzbudilo liščí zvědavost."
"Až večer?" zatvářila se zklamaně. "Ale včera jsi říkal, že takové jako jsem já je třeba zbičovat dvakrát denně…"
"Ne dvakrát, ale třikrát denně, jenomže to bych na to musel mít buďto personál nebo malou mechanizaci, bolí mě z tebe pravice."
"To jsem netušila, že jsem si našla chlapa s tak malou výdrží," vyplázla na mne jazyk.
"A dost. Svlíknout, přinést ocas a přehnout, potvoro drzá!" podařilo se jí mne vyprovokovat.
"Ano pane," nadšeně se rozběhla splnit rozkaz.
Ale co, mám auto s automatickou převodovkou, cestu domů odřídím levačkou, pomyslel jsem si. Ale zato ji bude zadek bolet aspoň do Tří králů!