Zlomek sekundy trvající hučivé zasvištění bylo rázně ukončeno hlasitým, plnotučným, masitým prásknutím. Vzápětí se ozval zoufalý chvějivý melodický sopránový výkřik, který jako by nechtěl přestat. Pod oknem pracující zahradník a příležitostný muzikant, jej s uznáním odhadl jako čisté tříčárkované Cé. Nakonec však přešel ve vzlykavý nářek, přerušovaný krátkým ostrými nádechy. Čtyři mladé ženy a jedna – no řekněme zralejší, naslouchající za dveřmi, sebou při mlaskavém prásknutí trhly a unisono potichu vyjekly. Všechny dobře věděly, co se tam odehrává. Jejich osobní zkušenost jim fantazii rozvíjela do nejmenších detailů. Nejmladší Apolenka, z jejíhož zadečku ještě zcela nezmizely stopy po poslední „domluvě“, se rozplakala a utekla.
Nejstarší, zkušená Sára, která měla služky na starosti a kterou pán proto už delší dobu výpraskem nepotrestal, aby nesnižoval její autoritu u děvčat, se však ušklíbla. „Nu což, však si Majdalenka už delší dobu koledovala. Ty její kanadské žertíky a drzosti nemohly jinak dopadnout. Co ji to ale napadlo, dělat na pána za jeho zády opičky a vyplazovat na něj jazyk, když ji byl předtím vyčinil? Mohla si všimnout, že ji vidí v zrcadle! To by mne ale zajímalo, čím náš pán Majdalenku vyplácí. Jak rákoska to úplně nezní“, zamyslila se znalecky.
Vtom se prudce otevřely dveře. „Co je to tady za sněm? Nemáte co na práci?“ zahřměl pán, baron Di Grandini, který stále ještě v ruce držel jezdecký bičík – snad jako odpověď na Sářinu otázku. Dívky se rozprchly jako hejno vrabců. Sára měla ale smůlu. Na obrátce zaškobrtla a natáhla se na břicho jak dlouhá, tak široká. Při pádu se jí vyhrnula sukně až nad pas a odhalila její bělostný, rozložitý, kulatý zadek. Pán nezaváhal ani okamžik a jak byl v ráži, třemi prudkými šlehy jej důkladně poznamenal. Sára si tak mohla práskání bičíku poslechnout z té největší blízkosti. Moc velkou radost z toho ale neměla. Vlastně spíš žádnou. Její zaječení sice nebylo ani tak vysoké, ani tak melodické jako Majdalenčino, ale co do intenzity si nezadalo s lodní píšťalou. Chytila se za postižená místa a pokoušela se rychle vstát, to ale s rukama na zadku moc nejde. Tak tedy pustila svoje pozadí a jak chtěla honem vstát, tak si nejprve klekla. Pán se zasmál a na, nyní již pěkně vyšpulený, zadek jí začal sázet další dobře mířené rány jednu za druhou. Však v tom měl dlouholetou praxi! Práskal ji s chutí a šlo mu to od srdce! Ječící Sára se znova pokusila ochránit své pozadí rukama, což ale mělo za následek, že sebou znova plácla na břicho, a tak mohl koncert pro trio jeden bicí nástroj, Sářino pozadí a Sářiny plíce (a že je má opravdu zdatné!) pokračovat. Než se konečně vymotala ze své dlouhé sukně a vyhrabala na nohy, tak už její pozadí zdobilo křížem krážem ne méně, než dvacet rudých pruhů s velkou potencí proměnit se v plnohodnotná jelítka (tohle tedy bylo opravdu rychlé!). Sára se sukní stále zdviženou nad pasem a s rukama potupně na pruhovaném zadku prchala s nářkem z dosahu pánova bičíku jak raněná laň.
Pán se vrátil do místnosti. Majdalénka, která si právě odpykala svůj trest, stále ještě naříkala. I když byla ještě připoutaná ke stolici, snažila se všemožně vydýchat palčivou bolest. Trhala za připoutané ruce, v rámci možností se kroutila v bocích, tu se nadzvedla na špičkách, tu zase dolehla bříškem a zkoušela kopat nohama. Něžné, kypré, ještě před nedávnem mléčně bílé polokoule, poprášené v horní čtvrtině roztomilými pihami, se křečovitě svíraly a zase rozevíraly a tu otevíraly pohled na její lůno porostlé jemnými, krátkými, ohnivě rezavými chloupky. Přesto že je žádný z dvacetipěti šlehanců přímo nezasáhl – na to byl pán velmi opatrný! – bylo temně růžové až rudé a lesklo se přemírou vlhkosti, která však určitě neměla příčin v erotickém vzrušení. Pán odolal pokušení zajet do něj prsty a polaskat je, jakož i pruhované půlky, na nichž nabíhala šťavnatá, dvojitě , jelítka, jež se začínala vybarvovat do fialova.
Pohlédl na svoji návštěvnici. Štíhlá, okatá, pohledná, dlouhovlasá bruneta, třicetiletá komtesa ze sousedního panství, tam stála jako přikovaná a nemohla odtrhnout zrak od dívčina zmalovaného zadečku. Opírala se bokem o stůl, jednou rukou si přikrývala ústa, jako by chtěla zadržet tichý výkřik. Druhou si tiskla do klína těsných jezdeckých rajtek, kolena měla sevřená a kotníky v jezdeckých botách z jemné kůže křížila. Z dekoltu krajkové halenky se dmula prsa, poháněná zrychleným dechem a pokrytá ruměncem, který stoupal na krk, a ještě výše až do tváří. „Zajímavé!“ Pomyslel si pán. „Ty máš v těch rajtkách asi pěkně vlhko! Copak tě tak vzrušilo? Co si právě teď představuješ? Že šviháš tím bičíkem Majdalénku ty, a nebo, že jsi tady přivázaná místo Majdalenky?“
Přistoupil k ní a podávaje jí bičík pravil: „Váš bičík komteso. A děkuji za půjčení. Někam jsem založil tu zatracenou rákosku a nemohl jsem si vzpomenout kam. Byla to prekérní situace! Majdalenka přivázaná, zadek vystrčený a nachystaný k výprasku a já s prázdnýma rukama - začínal jsem vypadat směšně. Přijela jste jako na zavolanou!“
Mladá žena se při jeho slovech probrala z transu, rychle si stoupla ležérněji a převzala bičík, odloživ jej na stůl. „Ach, milý pane barone, nemáte zač děkovat, vždycky ráda pomohu“.
Během této konverzace se dlouhovlasá rusovláska uklidnila natolik, že se již přestala zmítat a ležela klidně, jen vzlyky stále ještě otřásaly jejím tělem. Pán přistoupil ke stolici, rozepnul tři řemeny, které ji poutaly ve správné pozici, pak se sehnul a odpojil karabinkami zakončené řetízky od pout, co měla na rukou. „Tak pojď, vstávej děvče, přece tu nebudeš ležet do večera.“ Uchopil ji za paži pomohl jí vstát. „Ukaž ruce“ řekl, a když je k němu vztáhla, zručně rozepnul pouta a odhodil je nedbale na stolici.
„Tak pojď, běž si stoupnout támhle do kouta“ odváděl plačící dívku do prázdného rohu místnosti. „Až se uklidníš, tak za mnou přijď. Trochu šampaňského, komteso?“ otočil se ke své návštěvnici, která se už úplně vzpamatovala. „Och zajisté, milý příteli. Ty bublinky jsou tak osvěžující, není-liž pravda?“ zašvitořila oslovená. „No jen počkej, ty bublinko“ proběhlo baronovi hlavou. „Možná se zkusíme podívat, co v tobě dřímá!“
„Teď už chápu, proč máte na svém sídle služebné tak dobře vychované, úslužné, usměvavé zdvořilé, vždy dokonale vymydlené, voňavé a ustrojené“, řekla komtesa. „Vždy jsme vám to s papá záviděli“.
Během jejich rozhovoru se Majdalénka skoro uklidnila. Již nevzlykala, jen popotahovala a ohlížela se po očku přes rameno po svém pánovi. Jednou rukou si otírala uslzenou tvář, ale druhou si stále veleopatrně, jen konečky prstů, ohledávala své pozadí. To mezitím pěkně nakynulo, bylo šarlatově rudé, pokryté šlehanci od důlků nad zadečkem až po začátek stehen. Ba i nahoře na stehnech bylo vidět několik pruhů. O pánově velké praxi svědčilo rovnoměrné rozprostření dvojitě konturovaných šlehanců. Většina jelítek již zfialověla a plasticky vystupovala nad obrys zadničky, jako natažené fialové žížalky. Nejvíce však jedno, přesně v rýze na přechodu mezi zadečkem a stehny. Právě sem totiž směřovala poslední rána. Tohle nejcitlivější místečko si pán zkušeně během výprasku šetřil na velké finále, takže tohle největší jelito vyplnilo beze zbytku poslední místo na původně bílé mapě jejího pozadí. „No ty budeš zítra a pozítří pilná jako včelka, moc toho nenasedíš“ pomyslel si s gustem pán.
Komtesa byla k dívce přitahována jako magnetem. Přistoupila k ní a podávajíc jí svůj kapesníček pravila laskavě: „No tak, už se uklidněte děvče, přestaňte plakat a utřete si slzy a upravte se, jak to vypadáte. Vždyť se pánovi nebudete líbit“ uklidňovala ji a hladila po rusých, až k pasu padajících, vlasech. Neodolala a chvíli jí polaskala i sešlehanou zadničku, až se na ni dívka udiveně podívala. Přitom komtese opět začal do tváře stoupat ruměnec, zatím nenápadný, tak toho raději honem nechala. „Dě-dě-děkuji Vám, paní, jste moc ho-hodná“ zavzlykala naposledy Majdalénka a otočila se k pánovi.
„Ta že se mi nebude líbit?“, pomyslel si pán. Majdalenka byla široko daleko vyhlášená krasavice. Rusé zvlněné vlasy, spadající jako vodopád přes celá záda, připomínající roztavenou měď, rámovaly pihami poprášenou, dokonale tvarovanou oválnou tvář, ze které zářily daleko do sebe posazené, temně zelené oči. Veliká ústa s plnými rudými rty tvaru srdíčka se na pána plaše usmívala, vytvářejíc ve tváři ďolíčky. Překvapivě velká, plná, dokonale tvarovaná ňadra, která jako-by popírala zákony zemské přitažlivosti, byla zakončena něžnými růžovými dvorci, ze kterých vyzývavě trčely ztopořené bradavky, podrážděné výpraskem. Pod útlým pasem se rozkládaly tak akorát široké boky, dole uprostřed s tajemnou úžlabinou, pokrytou, jak již bylo řečeno, měděnými chloupky, stále ještě smáčenými hojnou vlhkostí. Celek doplňovaly dokonalé nohy. Jen ta její prořízlá pusa! Ta byla zdrojem stálých problémů a také odháněla všechny nápadníky, kteří měli tu smůlu a dostali se na dosah jejího ostrého jazyka. Však to byl také důvod proč ji její táta, baronův hajný, poslal do služby na zámek. Baronovy výchovné metody znal a požehnal jim. Sám na svou krásnou dceru nedokázal být tak přísný, jak bylo třeba.
Věčná škoda, že co je v domě není pro mě, pomyslel si pán. Proč nejsem mladý! A tak tuhle temperamentní krásku krotím a pěstím pro nějakého…jiného… Ale dost, okřikl se.
Dívka, nyní držíc obě ruce na zraněném zadečku, šla se sklopenou hlavou ke svému Pánovi. Očividně stále zaměstnaná svými intenzivními pocity a emocemi, si ve své nevinnosti vůbec neuvědomovala, jako podívanou mu to předvádí. Však měl také pán velkou práci, aby udržel přísnou tvář. Majdalenka došla až k němu, pak před ním poklekla jak před svátostí oltářní, sepjala ruce a vzhlédla k němu. Neuhýbajíc pohledem pravila vážně: „Snažně Vás prosím, pane, už se na mě nezlobte a odpusťte mi mé chování. Já Vám slibuji, že se už budu chovat slušně a nebudu drzá a nebudu dělat schválnosti a nebudu dělat opičky a nebudu se pitvořit a a a… nebudu na Vás vyplazovat jazyk“ slova se z ní o překot řinula „a budu poslušná a když nebudu, tak mi prosím znova pořádně nařežte, abych si to pamatovala, jen mě prosím, prosím, PROSÍM! odpusťte a nevyhánějte mě a nechte si mě u sebe a…a...“ „Ámen“ řekl pán, a vzal její, nyní již opět uslzenou, tvář do dlaní. „Odpouštím ti Majdalenko“.
Jako by slunce prorazilo zamračenou oblohu, tak náhle rozzářil dívčinu tvář úsměv. „Ach, děkuji Vám pane, děkuji!“ a uchopila jeho ruku, která před chvílí vedla bičík, který jí způsobil takovou bolest a dlouze ji políbila a přivinula se k ní tváří. „No tak, to už stačí, měla bys poděkovat i paní komtese za půjčení bičíku!“ byl pán v rozpacích. „Děkuji paní komteso!“ přiběhla k ní, poklekla a také jí políbila ruku.
„Tak už dost děvče, vezmi si svoje věci a plav“ smál se pán.
A Majdalenka popadla svoje oblečení a botky a utíkala se šťastným smíchem ke dveřím, přičemž se jí pruhovaná zadnička házela sem a tam. Otevřela je, a ještě jednou se otočila, možná chtěla ze zvyku vypláznout jazyk, ale naštěstí pro ni jen znovu vyhrkla „děkuji“ a byla pryč - jako sen.