V místnosti zavládlo na dlouhou chvíli ticho. Oba, baron i komtesa, hleděli mlčky na dveře, kterými děvče odešlo. Pán se troškou nostalgie a komtesa se tvářila zamyšleně. „Tak pojďme dopít to šampaňské“, přerušil nakonec ticho pan baron, dolil skleničky a jednu mladé ženě podal. Vzala ji chvějící se rukou, naznačila přípitek a hned se zhluboka napila. „Víte barone, skoro se tomu nedá věřit. Viděla jsem vícekráte trestat čeleď bitím, viděla jsem, jak ženy bil jejich opilý manžel a vždy jsem z toho měla hrozný pocit. To násilí je přece hrozné. Ti bití měli v očích vzdor a nenávist. Ale tohle…tohle….nemám slov… ta pokora, ta touha po odpuštění a ta čistá radost, když jste jí odpustil a nebojím se říct - snad i láska k Vám? …to z té dívky přímo čišelo. To snad nebyl jen výprask, ale obřad. Očistný obřad, nebojím se říct. Jak je to možné? Takhle je to vždy?“ zeptala se.
„Ano“ přikývl baron. „Beru do služby tuhle mladé ženy, často přicházejí samy, a nebo mě je přivedou rodiče – jako třeba tuhle Majdalenku. Ony vědí vždycky do čeho jdou, s mými metodami se netajím. Přichází často zanedbané, špinavé, nevychované, drzé, líné, nevzdělané a nevím jaké ještě. Zůstanou rok či dva, nejdéle ale tři. Mohou kdykoliv odejít, chtějí-li, ale skoro nikdy neodchází. Všechny chtějí zůstat.
„Víte komteso“, pokračoval baron, pohodlně se usadil a také s požitkem upil ze své sklenice šampaňského, „kdysi jsem pozoroval našeho zahradníka, tehdy jsme byli ještě oba mladší, jak seřezává nejkrásněji kvetoucí keř na naší zahradě. Nemilosrdně odřezával květy a velké výhony, až jsem měl pocit, že jej chce zcela vymýtit. Běžel jsem k němu abych jej zastavil. „Co to tomu keři děláte, Alberte?!“, křičel jsem na něj. Pohlédl na mě moudře a pravil: „Víte, pane, vy to asi nevidíte, ale ten keř neví, co si s těmi květy počít, neví, jak dál. Musím jej pořádně seřezat a on pak znovu rozkošatí a rozkvete do ještě větší krásy a bude znovu omamně vonět. Proto jej musím řezat a zalévat, aby byl pružný a hnojit, aby byl silný. Ale pozor! Musíte jej řezat pravidelně a důkladně, ale s velikým citem, abyste mu nevzal chuť do života. A také – a to hlavně – jej musíte řezat s láskou. To on totiž pozná. Když jej přestanete milovat, tak vám přes všechnu vaši snahu uschne.“ Tehdy jsem ještě nepochopil, jak velkou moudrost mi sdělil. To jsem pochopil až později“, zamyslel se baron. Komtesa naslouchala baronovu výkladu s nelíčenými zájem.
„A tak se nyní po celá léta o ty dívky starám“, pokračoval pan baron, „živým je, šatím, všemožně pěstím a vzdělávám, aby vždycky věděly, co si počít se životem a jak v něm dál, stejně, jako se starám své statky, lesy a louky a ony mi slouží a pracují pro mne a těší mne svým mládím, svojí krásou, svojí vlídností a svým smíchem. Oplácí mi lásku.
Sára mi pomáhá, sama dívky vychovává, dbá, aby se denně myly a byly vždy čistě upravené a učesané. Ta je u mne již deset let, začínala stejně jako ony, ale zůstala u mne, umřeli jí rodiče a neměla kam jít. Trošku jí narostl hřebínek, tak jsem dnes jen uvítal příležitost jí jej zase srazit, však jí to jen prospěje. Mantinely jejich chování ohraničuji rákoskou a nechávám je, aby si ty mantinely oťukávaly. Nezlobím se za to na ně, je to přece přirozené, že zkoušíme překračovat hranice. Rákoska tedy jasně vymezuje prostor, kam už ne a věřte, že má hody často, alespoň zpočátku - to mírněji, později zřídka, ale o to důrazněji – jako jste to dnes sama viděla. Dívky taky vědí, že nikdy, ale opravdu NIKDY nesmí lhát, přistihnu je jednou a dostanou takový výprask, že to, co zažila dnes Majdalenka, bylo jen polaskání. Při druhém prohřešku musí odejít - sice bez výprasku, ale s hanbou. A toho se všechny děsí. Stejně tak při podvodu, krádeži a nebo spustí-li se některá během služby u mne s mládencem. A řekla jste to správně – je to očistný řetězec: provinění-přiznání-trest a odpuštění. Očista duše. A když pak odcházejí za vdavky se ctí, tak s výbavou a malým věnem. A mládenci se pak o ně perou, protože nevěstu u mne vychovanou by chtěli všichni. Všichni to vědí. Když která sloužila u barona, je to doporučení lepší věna. Však se jich tu okolo na mém panství za těch dvacet let, co mi zemřela žena, usadily desítky. Provdaly se, mají kupu dětí. A všechny jsou u mne vždy vítány, i když si dojdou třeba jen pro výprask.“
„Chcete mi říct, že vdané ženy si za Vámi chodí samy pro výprask?“ užasla komtesa. „A samy, dobrovolně??“ „Ale ano, je to tak“, odtušil pan baron. „Někdy úplně samy, někdy je pošle jejich muž. Ta očista je návyková. Je to jako zpověď s rozhřešením. Svěří se, co je tíží na svědomí, dostanou výprask a bude jim odpuštěno. Nebo jinak – odpustí pak samy sobě. Na téhle stolici“, ukázal na podivný kus nábytku, který trčel uprostřed místnosti, „tak lehávají stejně často ženy z okolí z vlastní vůle, jako naše služebné a děvečky za trest“.
Mladá žena zvědavě přistoupila ke stolici. Ta měla vzhled mohutného řeznického špalku – masivní dřevěné kostky – které někdo trochu zkrátil dvě nohy, takže byla mírně skloněná na jednu stranu. Byla celá černá, ale až zblízka si všimla, že byla celá očalouněná silnou hladkou kůží, která se matně leskla, hrany byly zaoblené, boční a nejvyšší hrana byly zaoblené více a mírně vyvýšené. Vysoká byla zhruba do výše jejích kyčlí a široká jen něco málo více, než byly její vlastní boky. Masivní nohy pak byly pevně přišroubovány k podlaze.
Celá ta věc vyhlížela tak pochmurně až výhružně, až se komtesa otřásla a naskočila jí husí kůže. Zároveň se jí však v podbřišku začalo rozlévat teplo a znova pocítila, že vlhne, stejně, jako když sledovala Majdalenčin výprask.
Stolice byla opatřena několika řemeny. Všechny byly masivní, temně rudé a všechny byly podšity jemnou měkkou černou kozinkou. Vzala do ruky ten nejširší, s dvojitou přezkou, kterým bylo děvče přepoutané přes bedra. Byla překvapena jeho váhou. Přivřela oči a zkusila si představit, jaký to musí být pocit být zde bezmocně připoutaná. Ta představa jí vypustila do bříška hejno motýlků. Chvějícími prsty potěžkala druhý - horní řemen, který dívku přitlačoval nad lopatkami. Už jí bylo jasné, že se Majdalenka opravdu nemohla ani hnout. Na boku delší strany byl připraven ve výši kolen řemen k přivázání nohou. Po stranách při hranách, také ve výši kolen, byly ještě dva kratší řemeny, jejichž účel nechápala.
Ta prohlídka ji rozpalovala čím dále tím víc. Chřípi jí naplnila vůně dobře udržované kůže, do níž byl přimísen dráždivý odér těla čisté mladé ženy a jejího ženství, která zde byla ještě před chvílí připoutaná. Ty vůně jí vyslaly do podbřišku další várku motýlků. Slabě se zapotácela a opřela se konstrukci. Byla pevná jako skála, ani se nepohnula. Sklonila se k předním nohám. Ke každé z nich byl skoro až u země připevněn lesklý řetízek, dlouhý asi patnáct dvacet čísel, zakončený karabinkou. Vzpomněla si, jak pán od nich uvolňoval Majdalence pouta, než jí pomohl vstát.
Pan baron komtesu po celou dobu bedlivě sledoval. Nemohl mu ujít její zrychlený dech ani ruměnec, který jí opět stoupal z dekoltu a rozpaloval tváře. Když se předklonila, aby si zblízka prohlédla řetízky a bezděky na něj vystrčila svoji luxusní zadnici, obepnutou v těsných rajtkách a zahlédl malou vlhkou skvrnku v jejím rozkroku, rychle se rozhodl.
„Komteso“ oslovil ji. Zvuk jeho hlasu dotyčnou vytrhl z jejích představ. Překotně se narovnala a přitom rukou shodila na zem pouta, která ležela na stolici. „Promiňte, to jsem nechtěla“, shýbla se pro ně. Držela je v rukou, pevnou, na dotek hedvábnou kůži s cinkajícími přezkami a nevěděla co nimi. Pán k ní přistoupil až zcela blízko a zahleděl se jí hluboko do očí. Až se jí zatočila hlava. Měla pocit, že vidí až na dno její duše, do hlubin, kam nikdo nesmí, kam nikdy nikoho nepustila, kde skrývá přede všemi a snad i před sebou své nejtajnější představy a fantazie, kterých se někdy sama leká. V panice uhnula očima a o krok ustoupila.
Baron se měkce zasmál. „Přijde Vám to divné?“ otázal se. „Co myslíte“, zeptala se zmateně. „No přece, že sem někdo přijde z vlastní vůle a nechá se připoutat, i když ví co bude následovat“, navázal na přechozí konverzaci. Otázka ji zasáhla jak šíp a znova rozehnala dříve již uklidněné motýlky do divého reje. Protože nedokázala vymyslet kloudnou odpověď, tak mlčela.
Chvíli mlčel také. „Jste zvědavá?“ změnil náhle téma. Opět byla otázkou zmatená. „Jak to myslíte, zvědavá?“, otázala se. „Nu, přece tak, jak to říkám. Obecně. Ženy přece bývají zvědavé. Jste i vy zvědavá?“. Zasmála se. „Nu ano, jsem zvědavá. Jsem přece žena, ne?“ „Víte ale, že zvědavost je nebezpečná?“ Opět k ní přistoupil a podíval se jí zblízka zkoumavě do očí. Podlamovala se jí kolena, ale rozhodla se, že ten pohled tentokrát vydrží. „Moc nebezpečná“, dodal tichým hlasem. Nevydržela a sklopila pohled. Natáhl k ní ruce a jemně ji uchopil za tváře a pozvedla jí obličej tak, že se na něj musela dívat. Jemně se usmíval. Usmála se rozpačitě také. „Tak jste zvědavá?“ otázal se tichým hlasem znova. Čekal na její odpověď. Ticho se prodlužovalo, až praskalo a ohlušovalo ji. Motýlci divoce rejdili a tloukli svými křídly do stěn stále naléhavěji. „Ano“ vydechla. „Ano co?“ zeptal se, náhle přísně znějící hlasem. „Ano, jsem zvědavá“ řekla tichým hlasem a pak, nevěda proč, dodala „pane“.
„Hm…. dobře“. Pustil její obličej a odstoupil. Náhle se cítila zrazená, nevěděla co dál, tak jen stála a mlčela. Pak si uvědomila, že v ruce stále drží pouta, tak natáhla ruce a chtěla je odložit na stolici, odkud je před tím shodila. Gestem ji zastavil. Natáhl k ní ruku. Impulsivně mu jeden těžký kožený náramek podala. Přidržel ji za zápěstí a stále se dívajíce do jejích očí jí náramek přiložil, zapnul a pevně utáhl. Cítila na zápěstí měkkou chladnou, pevně přiléhající kůži, cítila nesmlouvavou pevnost a váhu pouta. Natáhl znova ruku a ona mu podala i druhý náramek, který ji obratně nasadil na druhou ruku. Zvedla ruce a prohlížela si své neobvyklé ozdoby, těžké, tmavě rudé s černou podšívkou se stříbrně lesklým kováním. Připadaly jí krásné. Marnivě se usmála a pán se na oplátku usmál také. „Ano, sluší Vám, komteso“. Zasmála se nahlas, jako když zacinkají rolničky. Náhle cítila úlevu, a jak z ní opadalo napětí, zvědavost v ní rostla. Baron si četl v jejích myšlenkách jak v otevřené knize. „Zvědavost je opravdu nebezpečná. Brzy to zjistíš“ přešel náhle do tykání. Zajíkla se a další horký šíp jí projel podbřiškem do rozkroku.